Ročník XXXX.

V Praze, v pondělí dne 3. prosince 1900.

Číslo 334.

Na ranní a odpol. Hlse předplácí se v Prazo v sdulnbst vrr ičts sl dvojí žonán. n v i- pl anr t - koe na n irk ii droji zisii kei Telefonické zprávy „Nár. Listů“ Hr. Stürkgh proti koaličním plánům. Z Vidně, 3. prosince. Hr. Stürkg zabývá se v »Montagspresse« zprá vami, ostatně z pramene levice pocházejí cími, o zamýšlené nové koalici; vyslo vuje se rozhodně proti ní a myslí, že vzhledem na protivy v zemích sudetských by to nebyla koalice, nýbrž konfuse, že je účelem jejím způsobiti napřed nějaký spolek se stranami německými, vyloučiti je však potom a nastoliti opět regim pra- vice. V rakouském parlamentě nemůže bsti žádné vlády a žádné majority bez Němců nebo proti Němcům, ani zjevné, ani zastřené. Kdož takovou vět- šinu chtějí, zapomněli prý na události zr. 1897.

Z Krakova, 3. prosince. Jak pově- domo, bývalý posl. Daszyňski odsouzen ke třínedělnímu vězení. Byl pak vyzván, aby do tří dnů trest nastoupil. Daszyňsk dostal včera tento úřadní přípis: Následkem telegrafického rozkazu ministerstva spravedl- nosti povoluje se odklad nastoupení trestu. přisouzeného p. Ignáci Daszyňskému. až do dalších disposic ministerstva spra- vedlnosti.

Boykott řezníků proti vídeňskému ústřednímu trhu. Z Vídně, 3. prosince. Na valné hro- madě společenstva řezníků, které se zúčast- nilo 2000 členů a která se konala ve velke dvoraně Žofínského sálu, usnesli se spojen vídeňští řezníci a uzenáři, ke kterým se při družili řezníci a uzenáři v Klosterneuburk s Novým Městem za Vídní a v Mödlingu společenstvo vídeňských hostinských, kupují cích telata, na bovkottu proti ústřednímu trhu- jak pokud se týká dobytka na porážku, tak pokud se týká nákupu porazeného dobytka dokud nebude dosaženo modalit ve příčiné koupě. Komorní rada Weissenberger na- vrhl: 1. volný nákup, 2. prodej na ústřed- ním trhu dobytčím, potravní daň v to po- čítaje, 3. dovoz rumunského dobytka na po- rážku a na jatky Vydavatel odborného časopisu pro řez níky Gadek podal tyto návrhy: 1. ode dneška, pondělka 3. prosince, budiž zastaven všemi členy společenstva řezníkův a uzenář nákup na vídeňském dobytčím trhu pro ve škeré druhy zboží, dokud se nestane doroz umění ve příčině způsobu koupě; 2. proda- vači bez podmínky nechť odvedou daň po- travní, resp. budiž tato pokladně pro náku dobytka a massa zápůjčkou složena pro pro- davače a budiž počítána do ceny prodejné. 3. obchod budiž volný, t. j. budiž zůstaven kupci i prodavači, by se dohodli o způsobu koupě, resp. prodeje.

Návrhy Weissenbergrovy byly přijaty jednohlasně. O návrzích Jadkových komisai dr. Ripka nedal hlasovati, protože chodit na dobytčí trh je věcí soukromou, o níž ne- může se činiti žádné závazné usnesení protože inelusíve nemůže býti na dobytčím trhu obchodováno, poněvadž je to v odporu s tržním řádem. Nicméně k vyzvání před- sedy Hüllera za bouřlivého potlesku bovkott byl usnesen a provoláváno: »Zejtra v pondělí nikdo nejde na dobytči trhe. Pověsti o rekonstrukci kabinetu. Z Vídně, 3. prosince. »Montagspresse oznamuje z Pešti, že prý v tamějších dobřo

ARu

zpravených kruzích chovají mínění, že v době nedaleké dojde k rekonstrukci kabi netu Körbrova a že rozpravy s vůdci jednotlivých stran v této věci jsou již za- hájeny Telegrafické zprávy „N. L. Krüger v Evropě. Z Jeumontu, 1. prosince. (C.-B.) O povídaje na řeč předsedy komitétu pro ne- závislost Burů, děkoval president Krüge za uvítání, které mu v Paříži municipální rada uchystala. Krüger zachová prý v ne- smazatelné paměti usnesení senátu a posla- necké sněmovny, jakož i uvítání presidentem Loubetem. Ve Francii zůstaví prý své srdce, potěšené a posilněně; avšak toto stále ještě krvácející srdce neozdraví prý dříve, než do- cíleno bude žádoucí nezávislosti, rozhodčíh soudu a přátelského prostřednictví velmoci, slovem: spravedlnosti. Válka nesmí skonči složením zbraní, neboť Burové z bran nikdy nesloží. Z toho plyne nut- nost prostřednického zakročeni. Na konec pravil Krüger, že podal lordu Ro- bertsovi zprávu o ukrutnostech, jež s an- glické strany byly páchány a Roberts slíbi. že ukrutnosti přestanou. Avšak lord Robert nedovedl si asi zjednati poslušenství, neboo ukrutnosti se pášou dále. Krüger ukončil ře svoji slovy: »Ať žije Francie!« Obecenstv pak volalo: »Ať žije Krüger! Ať žijou B- rové! Ať žije rozhodčí soud!e

Z Kolína n. R., 2. prosince. (C. - B ) President Krüger přijel sem z Paříže v 11 hod. 33 min. Na nádraží dostavil se také vrchní dvorní maršálek císařovny svob. pán Mirbach, ale nikoliv úřadně. Z Kolína n. R, 2. prosince. (C.-B) Následkem spadnuti lešení a trámoví na jedné novostavbě spadlo asi 30 osob před očima presidenta Krügr a do sklepa. Dosu bylo zjištěno, že jedna osoba je zabita a 13 těžce zraněno. Z Berlína, 2. listopadu. (C.-B.) Ře- ditel zdejší nemocnice »Charité«, tajný rad Spinola, dnes ráno zemřel. Z Berlina, 2. prosince. (C.-B.) »Wolr. kanc.« oznamuje z Kolína n. R. ze dne 1. prosince: President Krüger přijel asi v půlnoci na zdejší hlavní pádraží a byi uvitán velkými zástupy obecenstva co nej- srdečněji. Úřadního uvítání nebylo, jak se proslýchá, proto, že bylo opomenuto nutné předcházející vyrozumění císařského dvora, obvyklé při návštěvách cizích panovníků. Z Berlína, 2. prosince. (C.-B.) »Wol. kanc.« oznamuje z Kolína n. R. : President Krüger nemohl následkem velké tlačenic lidu při svém příjezdu opustiti po 4 hodiny železniční vůz a musil býti doprovozen do služební místnosti nádražního inspektora. kdež setrval půl hodiny. Pak odjel president do hótelu, s něhož, jakož i s okolních budov vlály slavnostní prapory.

Když byl president Krüger od při- bylého sem z Luxemburgu německého vy- slance zvěděl, že císař jej nemůže ke svému politování následkem učiněných už disposic nyní přijati, rozhodl se od své návštěvy Ber- lina upustiti a odjeti odtud do Holandska. Z Petrohradu, 2. listopadu. (C.- B.) »Petěrburgskija Vedomosti« přimlouvají se opětně o uzavření zvláštní smlou- vy s Čínou ohledně Mandžurska. Ostatní velmoci nemají prý v Mandžursku ani politických ani obchodních zájmů. Ta- kovouto smlouvou zjednalo by si Rusko severní Čině volnou ruku, mohlo by rychl

ukončiti stavbu železnice a vyrovnati ses Čínou ohledně čínského útoku na Blagověš- čensk, ve příčině poboření dráhy atd. Doroz- uměti se s Cínou nebylo prý by těžko, ježto Čínané v Rusech nespatřuji žádných nesmi- řitelných nepřátel a mírumilovnost ruské po- litiky nade všechnu pochybnost povýšena jest Z Kodaně, 1. prosince. (C.-B.) Ru- ská císařovna- v dova odcestovala dnes přes Gjedser. Král doprovodil ji až do Roskildu. Na nádraží dostavili se členové královské rodiny a všichni ministři. Z Livadie, 2. prosince. (C.-B.) Dne o 11. hod. dopol. vydaná zpráva o zdravot- ním stavu císaře Mikuláše praví: Císař ztrávil včerejší den i noc velmi dobře. Povšechný stav jeho byl ráno velmi dobrý. Chuť k jídlu se vrací a sil zvolna přibývá. Včera večer obnášela teplota 36.60, tepů 64; dnes ráno byla teplota 36.10, tepů 72 Z Milána, 2. prosince. (C.-B.) Dle zprávy »Piccola« učinil president Krüge u dvorů italského a rakouského dotaz, zda by tam byl přijat. Odpovědi dosud nedošly. Z Hadridu, 1. prosince. (C.-B.) Z sněmovny poslanců. Odpovídaje n vývody Romera Robleda ohledně zamýšle- ného zasnoubení princezny z Astu- rie prohlásil Silvela, že práva sněmovny začínají tam, kde práva královské rodiny končí. Romero předložil prý sněmovně otázku. pro niž sněmovna nemá kompetence. Z Washingtonu, 1. prosince. (C.-B Ve smlouvě uzavřené mezi státním sekretá řem Hayem a vyslancem republiky Ni caragua stanoví se, že Nicaragua obdrži jako náhradu za pět millionů dollarů obli- gací společnosti pro stavbu kanálu.

Slavnostní valné shromáždění České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnos a umění. V budově musea království českého včer po celý den bylo živo. Dopoledne konaly se poslední příprávy, odpoledne pak po páté hodiné. když sjeli se hodnostově, členové a pozvan hosté, zahájeno v pantheonu výroční valné shro- máždění České Akademie. Známý ladný a skvei obraz. Balkony kolkolem pyšně dvorany, vy kazu- jíci letos i dalsí sličnou ozdobu, dohotovené lu- nety Hynaisovy, byly zaujaty damami ve velkýeh tojletlách, dole pak kuplli se ve skupinách, nek zaujali pohodlná křesla účastníci slavnosti, uměle a učenci známých, proslulých jmen, zástupe nejvyšších úřadův a nositelé předních hodnost v zemi. Téžko vyjmenovati jednotlivce; musil bychom nezbytně vypočítávati přítomné členstvo všech čtyř tříd Akademie. Vedle pana maršálk zemského, jenž ve výročních schůzích zastupuje protektora, přítomen byl též v. místodržile království českého, dále starosta měst pražských dr. Srb, velíci generál Fabini s podmaršálke Cerrim; pozornost vzbudil též přichod nového presidenta vrchního soudu ryt. Wesselyho. B l ovšem též přítomni rektoři obou vysokých ško českých, prof. dr. Stupecký a prof. Hrázký, zá- stupci vyššího kleru — arcibiskup svob. pán Skrbenský byl omluven churavosti — zástupci vynikajících zemských ústavů, úřadů, bank atd. atd. Událostí letošní valné hromady bylo obsažn proslovení zástupce protektora, knížete Jiřilo Lobkovice, jenž promluvil, jak následuje : Slavné shromáždění ! Velectění pánovél Dnešní slavnostní veřejné shromáždění Č ské Akademie císafe Františka Josefa pro vědy. slovesnost a umění, kteréž kladu sobě za čes nyní zahájiti, vyníká nad jiné podobné schůze,

jež během let jeme odbývali v této slavnostne síni, ve dvojím ohledu. Předně budiž poukázáno k tomu, že Česká Akademie dovršuje prvé deseti- letí trvání, desetiletí záslužné činnosti, věnované pěstění věd a umění ve prospěch národa če- ského. Doba tato není dlouhou, jmenovitě po- rovnáme-li ji s dobou trvání ústavů podobných v jiných zemích, kde dávno bohatá žeň praeí vědeckých a děl uměleckých sloužila kulturnímu vývoji oblasti, jimž tyto ústavy věnovaly síly své; zdá se býti nepatrnou vteřinou, přihližime-l k dlouholetému nenáhlému postupu, kterým kul- turní vývoj člověčenstva dospěl na nynější stupen své moderní výše. Nelze ale při tom popříli, že pro mlady ústav, jakým jest naše Akademie, přece značí ukončení prvního desetiletí důležitý odstavec zasluhuje, aby pozornost svou k němu obrátil každý, komu záleží na úspěšné činnosti sbor tohoto. Deset let zajisté stačí, aby se posoudi mohlo, spočívá-li mladý cstav náš na základě zdravém, aby zjištěno bylo, zda zařízení jeho způsobilé jest vyhovovati účelu, aby dokázáno bylo, zda členové konají ochotně a odhodlaně úkol, ke kterému přistoupením svým se za- vázali. Není na mne, abych sám dal svědectví, zda a jak, v lůně Akademie zachovávány pod- mínky ty, neboť posouditi zdárnou posavadní činnost jeji náleží jednak kruhům vědeckým uměleckým, jednak ale celému národu. v jehož prospěch Akademie založena byla. Tolik bez obalu budiž vysloveno, že objem a jakost prací vykonaných pod záštitou České akademie v prvním desetileti trvání jejího, dávají právo, hrdě sta- věti se po bok celé řadě ústavů podobných, ano, že co do vážného pojímání svého úkolu mnohému z nich sloužiti může za příklad.

Za minulých deset let dokázal ústav ná platně svou živolní sílu a dosavadní jeho vý- sledky podávají jistou záruku, že, překonav ob- uiže prvního svého mládí, jest povolán, po mnoh ještě desetiletí kráčeti, zdárně po cestě šťastně započaté, ve prospěch vědeckého a uměleckého pokroku i národa českého. Jsme-li toho pamětlivi, jaké důležitosti n- bývá dnešní slavnostní shromáždění pro samu Českou akademii tím, že znamená započetí druhého desetiletí její úspéšné činnosti, nepře- hlédneme též druhý moment, který, spočívaje v úkazu povšechnějším, propůjčuje dnešní schůzi oslavu dokonce mimořádnou. Uvažme toliko, že ji konáme v roce, tvo- řícím rozhraní dvou věků, z kterých každému v dějinách kulturního vývoje našeho národa bud náležeti zvláštní ráz a rozdilný význam.

Kterak se vyvinou poměry českého národa ve století dvacátém, toť arcif dnes úplně jest zahaleno v temnu budouenosti. Za to. však v srdci celého národa na věky zůstene zapsána skvělá upomínka na století nyní ukončené, nebot jest totožné s dobou jeho vzkříšení, za kterou po dlouhém ponížení vlastní svou silou opět s vzbudil k novému omlazení svého jazyka i celé své bytosti. V prvních letech devatenáctého století tento ruch arci teprve ponenáhlu zapo- činal se vyvíjeti. Byl to kroužek několika málo skromných sice, ale odhodlaných mužů, kteří nechtěli zoufati nad úplným odumíráním jazyka, tehdáž pravidelně toliko v nižších třídách ještě užívaného, jim však jako jazyk mateřský přes to drahého. Tento skrovný počet prvních budí- telů zvolna sice, ale stále světšoval se během prvé polovice minulého století, neboť přidávalo se k němu čím dále tím více nových, pružných sil, nových vojínů v boji o život a smrt ja- zyka, kterému z mnohých stran ještě tenkráte zvěstováno bylo brzké úplné zahynutí. Nebylo to však úkolem právě lákavým náležeti tehdáž mozi muže, kterým s přízvukem často posměš- ným, ale při tom způsobem skutečně případným se dávalo jméno »vlastenců«. Nynější pokolen v drobném prodeji dpel. žalo o nobs Ve slislkšch na venkove pcle k nl taserasy lati se hotovs napřel. rseen ertr pimá dmlnl- inají se tzs reásk tiekárns a sxpalics , Národních Liska“ Bakoplay se novra

Jani nedovede sobě znázorniti, a jakýmí obuzem bylo zápasiti těm, kteří v oné době zasazoval se o obrození národa a povznesení jazvka če- ského. V ohledu hmotném nepřinášely jím jich snahy žádného prospěchu, ano naopak vyžado- valy od nich oběti stálých a pro jednotlivce často dosti citelných. V životě společenském stáli osamoceni, převážná většina tohdejších vzdělanců považovala je za podivíny, snící o nedostižitelných ideálech, anebo dokonce za nebezpečné neb aspoň nepohodlné rušitele vše- obecného klidu. Tenkráte bylo třeba pevného karakteru a neoblomné vůle každému, kdo jsa zrozen jako Čech, nechtěl podlehnouti všeobecnému proudu, národním tužbám protivnému. Zdálo se na krátkou dobu, jakoby z bouří roku osmačtyřicátého i v ohledu národním kynula jakási změna; avšak brzy na to nastala několikuletá doba, kterou, co do obtíží, kladených vývinu českého jazyka, musíme nazvati téme ještě nepřiznivější, než kteroukoliv dobu dřívější. Přes to nebylo však více možno, úplně zniči símě, položené prvními buditeli národa. Ano, nelze popřiti, že i v těchto latech, jinak tak oblížných, poměry se zlepšily v jediném, arci ale nad míru důležitém bodu. U Čechů snad více, než u kteréhokoli jiného národa, obnovuji a občerstvují se třídy vzdolané stále novým do- rostem, pocházejícím z vrstev, jež společensky stojí na stupni nižším, u kterých však právě v Čechách mateřský jazyk se byl zachoval v plné platnosti. Pokud, jako tomu bylo v prvé polovici minulého století, byl tento jazyk úplně vyloučen již ze školství středního, potud až na řidké případy, kterým za to náleží arčiť uím větší uznání, znamenalo nabývání vyššího vzdě- lání pro Čecha téměř tolik, jako odnárodnění.

Teprve po roce osmačtyřicátém vnikla čeština poněkud do škol středních. Vykazovalo sej sice tam místo dosti skrovné a nedostatečně, ano dle nynějších názorů dokonce nedůstojné. Toto malé místečko však stačilo na to, aby dřivější odnárodnující vliv středních škol byl oslaben a omezen; a tím byl zlskán nemalý počet mužů, jinak snad pro národ ztracených, za nové zastance svého mateřského jazy ka, jimiž rozmnožen rostoucí vždy počet uvědomělých Čechů. V trudných dotud poměrech jazykových nastal pak značnější obrat teprve v letech še- desátých. Povstal ruch v třídách, které do té. doby nikterak nemivaly přiležitosť, zúčastniti se v zivoté veřejném; nastala možnosť tiskem i slovem rozšiřovati obor působnosti jazyka, který do nedávna vždy ještě býval pohroužen v úplném podruží; i ve společenských třídách vyšších povstali mužové, v jichžto rodinách se byly zachovaly tradice odvěké, a kteři nyní otevřeně podávali ruku těm, kterým náležel zásluha, že v těžkých dobách se byli zasa- zovali o obrození národa. A tak se stalo, že národní sebevědomí, které o dvanáct let dříve bylo výhradným vlastnictvím nepatrného hloučku, náhle silou elementární jevilo se býti heslem celého národa několika millionového (Výborně!) Bylt to pokrok ohromný, nevídaný, nad kterým zasli vělichni, jimž byla dána přiležitost, jej obdivovati.

Vzdor tomuto rozhodnému postupu na za- počaté dráze nebyla však a nesměla býti práce zastavena. Teď teprve, kdy český národ po- znával sebe, a osvědčil svou vůli, žíti životem vlastním, ukazovaly se nedostatky, které byly přirozeným následkem opozdění, v jakém se nalezal u porovnání se sousedními národy kul- turními. Ne snad, že by poměrný počet vzdě- lanců by byl býval mezi Čechy menší než jinde, tím méně že by míra jejího vzdělání aneb dokonce jich vědeckých neb uměleckých schopnosti neodpovídala požadavkům nejvyšším,

FEUILLETON.

Vden stých narozenin Prešernových Bratr utrpením nám nejbližší, statečný n- rod slovinský má dnes svůj vzácně krásný den slavi památku stých narozenin svého velkého nejnárodnějšího pěvce, Františka Pre- šerna, geniálního, žel že tak záhy umlk- nuvšího básníka, který slavičím tlukotem lásky k Slovanstvu, probudil v teskné noci poroby národ svůj z lethargického spánku k novému sebevědomí a životu, podobně jako národ český probuzen byl kouzlem poesie našich neocenit l ných Rukopisů, zpěvy našeho Kollára, Čelakov ského, Máchy .. Jakoby nahraditi chtěl odvěkou nepřízeň svou. jal se tajemný osud na rozhraní věku 18. a 19. štědrou rukou obdařovati Slovanstro tvůrčímí ta- lenty a charaktery démantovými. Téměř sou- časně daroval národu ruskému Puškina, Polá kům Adama Mickiewicze, nám Jungmanna, P lackého, Čelakovského, Slovákům Šafaříka Kollára, Slovincům — Prešerna Uschlou a odumřelou již zdála se býti po čátkem tohoto století ona vělev jihoslovanská urvaná ze společného kmene lípy všeslovansk dusena pískem cizoty!

Žízní duševní zdál se dokonávati chrabrý ten kdysi národ slovinský, na jižních svazich štýrských Alp rozložený až po břehy moř jaderského. Tu Němec, onde Vlach, uvalovali na domněle ubitý živel slovinský hrobový kámen cizí kultury, cizích mravů a cizího jazyka. Slovinských knih téměř nebylo; školství zbědo- vané na nejnižší stupeň aneb poněmčené, a t trocha vzdělanosti, přístupna lidu jen v rouše cizoty a vykoupená ztrátou vlastního jazyka. vlastní svéráznosti národní. Bylo tenkráte věru trudno v zapomenuté vlasti slovinské, v té »zemi trudné orby, těžkého chleba a zádumčivých písní pastevců«, když v hornokrajinské vesničce Vrbě, pod nízkým krovem selské chalupy, v pochmurný čas pro- sincový, ozvaly se prvé zvuky novorozeňátka. tuším již šestého to děcka nezámožných rodičů Šimona a Marie Prešernových. A je-li pověra v Sudičky pravdivou, nebyly mu u kolébk příznivými: jedna dala mu přecitlivou, nesko- jenou mysl, druhá v úděl nešťastnou lásku ustavičný zápas životem, třeti — snad nejmil stivější — zakončila drsnou přízi svých družek předčasným přetržením vlákna žití jeho. Zrozeno 3. prosince r. 1800, na den sv. Františka, obdrželo děcko přijmění tohoto světce. Vychovali zdravého a čilého hošíka a ten, jak zvykem na venkově bývá, někdy doprovázel matku na pole, jindy otce-rvbáře k řece Sávě.

Snad v dětskou duší jeho již tenkrále příroda vložila kouzla svá; snad byla to něha matčina, jež vetkla v srdce jeho vrouci cit. — Jisto jest, že malý Fraňa byl miláčkem matčiným, n jejíž prosby u otce a strýce, jenž byl starostou v obci Rybnici a uvolil se na hocha přispívati nějakým grošem, dán byl do obecné školy tam- též. Když uběhla čtyři léta, nastala otázka, ka s hochem. Sám strýc, přesvěděiv se, že mladi- čký Prešern neobyčejně je nadán, nešetřil n- kladu k jeho podpoře a přemluvil rodiče, ž dali jej na gymnasium do bílé Lublaně. Fraň zdatně tam prospíval, ač bylo se mu protloukat všelijak kondicemi, jež nejen že učinily na ml- distvou duši našeho Slovinze divný, tesklivý do- jem, zanechaly v mladé mysli obrázek čisté. vysoké ideální lásky . .. Chudý studentík obdr- žel kondice v bohatém domě kupce Primice. J jisto, že necitil se mladíček nuzně oděný v pře- pychu zámožného kupce šťastným; jistě čer nespokojenosti a snad trošku závisti znepoko- joval jeho nitro; avšak na druhé stránce chlá- cholil mysl našeho Slovince spanilý zjev Jule Primicovy, jež zdála se mu bohyní, ač byla to dívka naprosto chladná a mysli aristokratické. která snad ani netušila, jaké city pro ni skromný jinoch chová.

Bystrý duch gymnasisty poznal záhy, jaká propast dělí jej od zbožíované dívky a obíral se proto nedosažitelnou svou láskou pouze v duchu, nesvěřiv se nikomu a taje bol sám v sobě, odešel z Lublaně na další studiad Vídně. Nejsa rozhodnut pevně, má-li studovat filosofii či práva, po nějakém semestru filosofe oddal se studiu právnímu celou duší. Ve Vídni tenkráte punoval mezi studenty čilý ruch. Mladý Prešern, zprvu zkoumavé a nedůvěřivě přihliže k velkému životu vídeňskému, pak alese osmělil, obzvláště když seznámil se s družinou lehdejších nadšenců a vlastenců slovanských ve Vídní žijících. V tu dobu počaly také jeho styky s nesmrtelným pěvcem našim Františkem Ladislavem Čelakovským a přátelství jejich do- spělo té výše, že Čelakovský prý měl na dalst vývoj a smýšlení mladého Slovince nemalý vliv. Dokladem toho jsou dopisy, jejich v letech po- zdějších, jakož i téměr žákovská úcta Prešer- nova k Čelakovskému, kdy tento již jako vy- slovenému básníku vytýkal některé formální linguistické chyby, jež Prešern skutečně opravil.

Tehda rozvilo se v plný květ vřelé cítění jeho vlastenecké a slovanské, jež jako jiskra zanesená větrem z Čech vzněcovalo šíro duše šlechetné v národech rozptýlené rodiny Slovan- stva. Kde kdo jakou hřivnou mohl, přispíval ku probuzení duševního života svého národa, ať vědou neho uměním... Tehdy mladý Pre- šern promován na doktora práv, r. 1828 vešel pln nadějí do praktického života. Ale, bohužel, trpee se zklamal. Zápas existenční trval mu na dále, neboť nebyl v úřadě svém honorován. To ovšem nepřispělo k vyjasnění již tak dosti zachmufené a tesklivé nálady, a proto hledal útěchy v poesii. Nejblaženější byly mu chvíle, kdy mohl uveřejňovati své básné ve »Čbelicie (Veelce), kraňském časopise, kde však sarkasti- ckým a satyrickým veršem vzbudil si řadu ne- přátel; tm se stalo, že »Včelka« byla potla- čena a tak Prešernovi odňato jedině jeho potě- šení — básnění. Krom toho i nemálo zkalil sňatek oné Primicovy se šťastnějším sokem, spolužákem to Prešernovým, zbytek radostí ze ži- vota; ač přemahá se a pěje jí z hloubi šle- chetného srdce: »Dejž, ó Pane, života pouťji štastnou...“, přece sleh bolu táhne se celou jeho poesií .. Prešern byl čistým lyrikem, ač i v epice se zdarem se pokusil básní »Krot per Savici«, kde líčí výjev, kdy na řece Sávě pokřtěni byli Slovinci a vůdce jejich lásku k milence obětoval lásce k víře. — Prolog zní ješté heroicky, ale v básni samé proznívá lyrieký jeho duch stále zřejměji. Z jiných epiekých básní sluší uvésti Héer svet, Dohtar, Účenec, Zvjezdogledam, Ženská zvestoba a několik nepatrnějších pokusů; z ele- legických »Prva ljubezen« .. . V satiře zapsal se obzvláště svým protivníkům v památník břit kým perem básní »Nová pisarija«, jejíž sarka stický tón rozčílil mnoho jeho nepřátel, obzvlášt z řad kněžstva.

Nesmíme ovšem zapominati, že hmotné jeho poměry přilévaly trpkosti v číši jeho vtipu. Ne- moha se doěkati na dráze úřadnické žádné ka- riéry, uchýlil se doktor Prešern do advokátní kanceláře dra. Chrobáka v Lublani, jenž poskyt mu krom místa koncipienta i vzáené upřímnost a přátelství po dobu třinácti let, kdy duševně tělesně již chorý Prešern dočkal se milosti vlády a uděleno mu místo advokatury v Krani. Stalo se tak v roce 1847, kdy Prešern po dlouhém strádání životním říci mohl: »Jsem konečně svým!« Ač jinak samotář, oblíbil s Prešern v Krani děkana Dagarina, jenž byl mu přitelem v pravdě upřímným, krom sestry jeh Kateřiny, jež sdilela s ním osudy a záchvévy života, jsouc jeho hospodyní a sestrou v pravdě neocenitelnou. Zlá fáma praví, že prý Dagarin spáchal na poetické pozůstalosti Prešernově Ko- niášovo dílo, ale nezdá se býti zvěst ta prav- divou již z těch důvodů, že nebyl by nikdy snivý samotář, jakým byl Prešern, volil si za intimního přítele člověka tak zatemnělého. — Unaven spíše strastmi a dojmy životními, než zlomenou silou télesnou, vydechl France Prešern poetickou duši svoji 8. února 1849, oplakáván všemi, kdož rozuměli hluboké duši jeho. Pr- šern charakterisoval život svůj nejlépe čtrr- verším: »Dlouho jsem doufal — a se bál pak naději, strachu výhost dal, — teď srdce mé pusté, žalostně — zas' strach a naděj“ nazpět zve.« Byla to labutí píseň, v níž načrtl cel utrpení svého života, neustálý to zápas volného sokoliho ducha a lásky plného srdce s tíhou ohovů, bídy tísníci věrného syna utlačeného národa.

Proč jest nám šlechetný Prešern zvláště tak milým, ba drahým? Ne proto jen, že po celý život svůj miloval národ náš tehda tak opuštěný a těžce o život svůj zápasící s nej- upřímnější a nejvěrnější láskou své rvoucí duše: ale i proto, že za okolností, v jakých sáhl do strun varyta, svého bylo k tomu potřebí býti ne jen básníkem, ale i hrdinou. V poutech a tmách sevřeno bylo všechno Slovanstvo ra- kouské a zejmena národ jeho vlastní v době, kdy Prešern směle zvedl pochodeň Prometho- ova, aby probudil spicí porobence a zapěl jin jitřní píseň svobody. Dráhu musil si klestit houštinou a trnitým hložím, které hatilo každý jeho krok a drásalo jeho hruď, činíc volný rozhled nemožným. Mléne nadšený a méně chrabrý duch byl by stokráte umdlel na cestě tak beznadějné a únavné. Ale Prešern, jako pravý jihoslovanský bohatýr ne- ohroženě postupoval ve tmách sám a sám, uka- zuje svému národu cestu do země zaslibené, kvetoucí v jeho fantasiil Ač bylo mu piti hořký kalich protivenstv životních až do dna, on přakonával stoicky všechnu tu trpkost vlastního losu, neboť jej nesla celým žitím vznešená idea, jej naplňovala a sílila apoštolská víra v lepší, jasnější budou- cnost svého národa a všeho trpícího Slovan- stva! V tom duchu oslavuje dnes svého neza- pomenutelného syna vdéčný národ slovinskýa s ním i upřímně cítící národ náš. Dnes vřele vzpomíná na svého upřímného přítele a slav- ného pěvce slovanského — Prešerna.