Příloha „Nový Jihočeský Dělník“ k číslu 44. r. 1912.

Marxův „Kapitál“

Díl první.

MUŽ, ŽENA H HOSPOD. Ženatý muž přijde z továrny domů znavený. zmalátnělý, potřebuje oddechu, obveselení, al kolik je těch žen, které dovedou zadržet v sobě trpkost života? Nezazlívám jim, chápu, že je téměř nemožností nevzdychat na tím, o čem celý den dělnická žena přemýšlí. Chce si večer ulehčit, podělit těmi starostmi o jídlo, oblek, palivo atd. také muže, ale to je po čertech špatné obveselení. Muž utíká do hospody, aby neviděl doma bídu a neslyšel nářky ženy, které zpravidla mívají nádech výčitek. Rozumná, mír- ná žena si udržuje muže lehce doma, neroz- vážná vyžene i největšího dobráka. Ovšem totéž je u mužů. Kolik je těch mužů, kteří ženě řádně vysvětlí příčiny, neblahých poměrů, kolik jich dovede rozumně uklidnit roztrpčenou ženu, kte- rá od manželského života očekávala jistě mno- hem více slastí a mnohem méně útrap? Praštit lžicí a odejít do hospody, to je špatné hrdin- ství, to je málo důstojné muže. Krátce, všechnu tu psotu života dělají si lidé jen sami. Kdo jim brání žíti rozumně, kdo jim brání spojiti

se proti uchvatitelům hospodářské moci a vy- nutit si na nich takové podmínky, jaké by od- povídaly lidskému životu? Ale to se zdá li- dem všechno těžkým problémem. Snadnější je jít do hospody, zapít všechny strasti a nechat se dřít dál a trápit ženu a děti větší bídou, než je třeba. A pak je ovšem marné odvracet takové lidi od pití. Napřed by musili míti něco, co by jim působilo radost ze života. Má-li člo- věk vlastní krov, zahradu, pole, má se čím tě- šiti. Ale kdo má pronajaté jen bídné místečko mezi čtyřmi cizími zdmi? Toho může udržovat při životě jen velká, vznešená myšlenka. Avšak, což celé církevně státní zřízení není proto, aby odvracelo lidi od velkých myšlenek, aby je deptalo a ničilo? Což společnost, stát, círke nevidí lid raději v hospodách, opilý třeba pod obraz zvířete, než domáhat se uznání své rovno- cennosti? Těžko je potom tahati ze dna mravní bídy slabého člověka, když se všech stranje („Cir“. tam tlačen. Nezapomínejte na sbírky milionového fondu!

Uhlí

Ježto ve všech zbožích tkví cosi společné- ho ,mohou všechna svou hodnotu vyjádřiti v jednom zboží. Toto zboží nabývá takto rázu všeobecného měřidla. Jestliže pak historickým vývojem vtisknut jest některému zboží výlučně tento ráz, stává se zbožím penězovým. Spole- čenská výsada všeobecného měřidla připadla dě- jinným vývojem z různých důvodů zlatu. To by- lo jen možno, ježto již ve všech zbožích, a tu- díž i ve zlatě, tkvělo cosi společného — pra- covní čas. Vyloživ pak mistrně rozmanité funkce peně, zkoumá Marx v druhém oddílu prvního dílu pro- měnu peněz v kapitál. — Peníze jsou první zjev- nou způsobou kapitálu. Peníze, které kupují zbo- ží za účelem pozdějšího dražšího jeho prodeje. působí jako kapitál. Odkud pochází tento rozdí? Nemůže vzniknouti tím, že kapitalista kupuje pod skutečnou hodnotou a nad touto hodnotou prodává. V jednotlivém případě by se tím snad kapitalista obohatil, ale celkem a úhrnem ruší se takovéto obraty ve svém účinku. Marx tudíž považuje za samozřejmé a předpokládá, že se celkem směňují vždy stejné hodnoty. Při tako- véto směně mohou získati obě strany, co týče se hodnoty upotřebtelné. Ale obě nehohou zí- skati co do hodnoty směnné. Proto z oběhu zbo- ží o sobě nemůže býti vysvětlen zisk kapitali- stův. Vysvětlení to však shledává Marx v tom, že kapitalista nalézá na tržišti zboží, které může koupiti v jeho hodnotě a v jeho hodnotě i pro- dati a přes to přece docílí přebytku. Tímto zvláštním zbožím je pracovní síla. Pod slovem „pracovní síla“ rozumí Marx souhrn tělesných i duševních schopností, které tkví v tělesnosti a živoucí osobnosti člověkově

a jichž používá, jakmile vyrábí upotřebitelné ho dnoty nějakého druhu. Pracovní síla dnes, kdy panuje kapitalistický způsob výrobní, prodává se dělníkem na tržišti jako zboží. Její hodnota jest tak jako u každého jiného zboží určena pra- covním časem potřebným k vytvoření a znovu- tvoření dotyčného jedince. Tento jedinec potře- buje ku svému vývoji a zachování určitou sumu životních prostředků, jako potravin, oděvu, o- bydlí a p. K vytvoření pracovní síly člověkovy potřebný a nutný pracovní čas jeví se tudí jako pracovní čas, nutný k výrobě těchto ži- votních prostředků Rovná se tudíž hodnota pra- covní síly hodnotě výrobních prostředků, nut- ných k zachování a znovutvoření představitel, nositele a majitele této pracovní síly, dělníka.

Množství prostředků těch čili tak zvaná životní míra, anglicky standard of life, závisí na vzdě- lanostním stupni dotyčné země a jest tudíž jen historicky určitá . V tomto bodě liší se určení hodnoty pracovní síly jako zboží ode všech o- statních zboží. životní míra ovšem, ač se také historicky mění, jest pro u rčitou zemi v určité době veličinou danou. Nejnižší její hranicí jest souhrn tělesně nezbytných životních prostředků čili tak zvané existenční mínimum. Je-li tato hranice dosažena, nebo dokonce překkročena sklesla tím cena síly pod její hodnotou. Tento stav jest možný jen přechodně a napravuje se sám smrtí dělníkovou. Proto Marx k účeli svých hospodářských vývodů předpokládá, že dělník dostává pravidelně ve mzdě úhradu za plnou hodnotu své pracovní síly Zvláštností pracovní síly jako zboží jest, ž její upotřebitelná hodnota nemůže přejíti při sjednání smlouvy mezi kupujícím a prodávají- cím téže do rukou kupujícího. Plnění smlouv není tudíž okamžité, nýbrž trvalé. Ježto pak dělník pravidelně dostává protihodnotu až po uplynutí určité doby, dává pro tuto dobu ka- pitalistovi upotřebitelnou hodnotu své pracovní síly předem. Upotřebitelná hodnota pracovní síly jako zboží objevuje se pak teprvé ve skutečné spotřebě čili v spotřebním pochodu této síly pracovní. A tato upotřebitelná její hodnota má tu zvláštní podstatu, že jest zdrojem hodnoty. Pracovní síla jest zboží, jehož spotřeba sam jest zpředmětněním práce a tudíž tvořením hod noty

Frant. Sobota, čnesce. Čes. Budějovice

Sulně kdo si přeje pěkné a pevné lodenové, nechť se s dů- věrou obrátí na Frant. Štourače, Mor. Olešni- ce č. 57. Zasílá kostkové i štráfkové okolkové kus za K 1.30, polovlněné K 2.60. Nejmenší zásilka 5 kg (7 až 8 kusů) pošt. bal. na dobírku. Kdo zku- sí, bude spokojen. Mno- ho pochvalných dopisů. srdce i v srdci, byl přece jen, jako by mu k prsoum sahal žhavým železem. Podle svých zásad byl by ovšem nedal za Fran- tíka fajfku tabáku; ale Frantík přece jen byl s něho; jinak dovedl se míti k Málce, jinak dovedl ji k sobě připoutati a u sebe udržeti — to snad ho rmoutilo nejvíc, že byl Frantík dovednější. Tak Ipřiblížil se den, kdy byli Frantík s Málkou oddáni, přiblížil se večer, kdy jim na počest uchystána na hoření Vltavě slavnost neobyčejná, málo kdy vídaná. Jako tenkrát, když poprvé v neděli vy- ploul s Málkou Frantík, byla jeho lod vy- paráděna po švihácku a večer na to leskla se v různých světlech jako růžemi: tak byly dnes vyfintěny loďky, co jich bylo v Podskalí a ty vesměs čekaly, až večer se k nim dostaví svatební párek. A sotva že snesly se nad vodu první stíny, zaplály všecky loďky jako jedním ohněm, rozdě- leným na nejrůznější částky. Záplava šířila se daleko na břehy, zajala celou hladinu Vltavskou, metala rozličné lesky až ku hvězd- natému nebi.

Málce bylo, že jaktěživa nic tak krásného neužila, jako tento večer na vodě; možná, že měla pravdu. Vyslovila si to šeptem, proto že nahlas by to bylo vyznání odvážné: že by tu na vodě chtěla zůstati tak dlouho, dokud svíti měsíček na nebi. A měsíc svítil jako dvounásobně; bylo ho viděti na hoře a odrážel se z Vltavy a na vodě byla jeho zář jako vylité stříbro. Kam Frantík uhodi veslem, zář ta se rozstříkla jako na stříbrné třepení, jako na jiskry a na stříbrné kapky a k tomu vlnky žblunkaly hudbou šeptanou a přece dojemně jasnou. Měly-li pro Málku břehy za dne mnoho půvabu, měly ho za takového večera ještě mnohem více. Na březích bylo pološero. z něhož zvedaly se domy, kopce a vůbec všecky předměty bělavým leskem. Zrak to pološero neprohlédl, a přece se oko nechtělo od něho odvrátiti, jako by tam bylo viděti vše, co kdy duší a myslí táhlo. Tento den a tento večer měly taký do- jem na Málku, že vytiskly z její duše snadno obraz Poldíkův načisto, který, jak jsme po- zorovali, bez toho tam byl zavěšen jen jako ze zvyku a nikoliv z nutnosti duše, jež by