měsíčně . čtvrtletně půlletně . celoročné

Vychází každý den mimo v neděli a svátek o 3. hod. odpoledni. Předplácí se v administraci v Ostrovní ulici číslo 1508—11.

v Praze: . 3 „ 30 „ . 6 „ 60 „ .13 „ 20 „ Jednotlivá čísla 5 kr S nedéluí přílohou Ь kr.

poštou:

DOPISY trankované a podepsané přijímá r e d a lac c e v Ostrovní ulici Čís. 1508—11.' Rukopisův nevracíme a nepodepeaných nedbáme. REKLAMACE nezapečetěné poeýlány bnďtež nefrankovány.

Inseráty počítáme nejlevnčji.

ČÍSLO 47.

V Praze, y Otěry dne 27. února 1894.

Ročník XXVI.

Vláda proti Bohn a anarchisti proti vládě. Paříž, 25. února. (Soud faráře ze St. Denisu s městským pašou a soud Leau- t b i e r a.) Je známo, že socialistický starosta St. Denisu Winter poručil ze hřbitova snésti veliký kříž. Avšak farář není mužem bledé bázně a proti tomuto násilnictví odvolal se ku státní radě (Conseil detatu), kteráž faráři dala za pravdu rozhodnouc, že snešení křesťanských emblémů jest obmezováním svobody vyznání zákonem zaručené. Žádné náboženství není prý bez jistých odznaků na venek. Tím však spor mezi farářem a městským pašou nebyl vyřízen Naproti rozhodnutí státní rady postavil se vládní ředitel kultu D u m a y, který zase rozhodl opačně A tak celý boj o hřbitovní kříž bude к rozhodnutí odevzdán paou ministru Spullerovi, jenž je šefem zednařekébo ředitele Dumay a. Spuller však nalézá se na dovolené Nyní bude nad sporem rozhodovati ministerský předseda : Casimir Perier. — Takových bojů jest třeba v zemi nej katoličtější : smí-li svaté pole v Pánu zemřelých zdobeno býti znamením sv. kříže — a to ve chvíli, kdy při pařížské policii byl zařízen zvláštní departement na sbírání po ulicích rozhozených pum. Včerejší .Figaro“ s kousavou ironií uveřejňuje, že „Departement des bom bes“ sestává z pánů : Girarda, Dupuebo, Songle-Feriera, lučebníka a dvou hasičů, kteří s vozem к tomu účelu zvláště připraveným po mé etě jezdí a pumy s patřičným opatřením sbírají. čtenáře bude zajisté zajímali přelíčení 8 anarchistou Leautbierem, jež stručně z nedělního „Figara* vyjímáme.

Tento 201etý mladík, bledých tváří, při- hublé postavy se známkami vyžilosti na obličeji, činil na diváky odporný dojem. Tahy jeho nesou stopy — lumpáctví. Již z očí lze mu čisti jeho zbůjnické heslo : „créver un bourgeouis — rozpárati břicho měšťáka“. — S tímto pohledem zašel si do restaurantu Marguery, kdež poručil 8Í smažené křepelky, očka — (vajíčka) — v másle pečená, ananasový ořech, šampaňské a pod. lahůdky Mezi jídlem stále prý držel ruku v ňadrech, kdež měl skrytý veliký nůž, jímž chtěl kterémukoliv měšťákovi, jenž by mu do rány přišel, rozpárati břicho. Sklepník si toho hosta sice dobře všímal a byl by rád byl, kdyby se měl ku placení. Když o to byl požádán, odvětil drze, že nemá čím platit. — Když nemáte čím platit — pravil na to nájemce restaurantu. — nemáte si poroučet křepelky a šampaňské. — — Eb co, měšťáci žerou taky křepelky a zapíjejí šampaňským. — — Měšťáci si to ale zaplatí. Na to byl Leauth er způsobem praoby- čejným z restaurantu vyhozen, při čemž re ataurateur neopomenul mu na cestu přidati — nohu na zadní část těla. Odsud udal ae Leauthier do restaurantu jiného в tímtéž úmyslem, aby kterémukoliv měšťákovi přile žitostné rozpáral břicho. Zde ei opět neporoučel dosti lahůdek a zde též spáchal útok na srbském konsulovi, který dle svého lepšího kroje zdál se mu uejzpůsobilejším к rozpárání břicha.

Leauthier pocházel z rodiny nemajetné sice, jež ale dala jej vyučiti řádnému ře meslu obuvnickému v Marseillu, kde však záhy propadl zásadám anarchistickým pilným čtením: „Le Pére|Peinardu“, „Revolte“ a „Revue anarchistique“, tak že v šestnáctém roce byl již vyučeným anarchistou. — Ačkoliv znal své řemeslo dobře, štítil se přece práce, kterouž si vyhledával jen z hladu. Vydělal ai denně 4, 5 i 6 franků, avšak každý mistr byl rád, když se ho zbavil, čili když mu z práce odešel dělník, jenž při práci nadával stále měšťákům, rouhal se Bohu a kazil ostatní dělníky. Figury přímo komické u soudu dělali mistrové, u nichž Leauthier popracoval Všickui až do jednoho, úzkostlivé se ohlížejíce po přítomných v soudní síni anarchi stech, vydávali obviněnému svědectví co nejlepší, což mezi posluchači vzbuzovalo vese lost. Poslední dobu Leauthier vypůjčiv se od svého přítele několik set franků, toulal se jen po hospodách a nadával měšťákům, jimž prý musi rozpárati břicha Byl to pravý vejlupek nebezpečného ni čemy, jej porota na základě příznivých výpovědi svědků odsoudila s okolnostmi polehčujícími. Předseda soudu žasnul nad zkažeností Leauthiera, který z přítele svého Braucharda, zapůjčivšího mu těžce nastřádacé peníze, si smích tropii když jeho peníze probíjel po hospodách, stěžuje si při tom na bídný osud a bezcitnost měšťáků, a který na srbského konsula jejž vůbec neznal, vrhl se s nožem proto že měl na sobě hezký kabát. Že byl odsouzen к doživotní deportaci, je čtenářům známo. Může na jisto se předvídat, že anarchisti se postarají, aby tento bidn.k z území deportačniho co nejdříve unikl.

Cyrillo-methodějská nniversita. *) Z Nov. J i č i d s, doe 19. února 1894. Avi před měaícem podán na úvodním místě „Hlasn* návrh na aříaení katolické uni ver lity na Moravě. Od let padeaátých Morava nemá university. Némei na Moravě posaváde málo si to zabírali. Český národ vlak, jeni tolika universitami obdařen není, jako iťastnéjíí naši kra jasé němečtí v Rikonikn, a mimo to třiětvrti novou ěiaí většinu na Moravě, dávno již přeje *) Tímto zahajujeme i my veřejný rozhovor o záležitosti, která se již v o-gánu katolického duchovenstva moravského nalézá v plné diskusi, ponechávajíce všem interessentém úplnou volnost názoru. Redakce. •i nového vysokého učení vedle Carolo-Ferdi- nandey. Již před několika lety elovntný náš právník dvorní rada dr. Rauda, tehdy, tnííme, rector msgaifíons, přání ono před iirii veřejností vyslovil ; a od té doby svláště studentstvo moravské věo udržovalo v ustavičném prendo, až i na říšské radě návrh podán od poselstva moravského na zřízení české university na Moravě. Letoa pak totéž stalo se i na ■emském sněmu markrabství, kde poslanec dr. Žáček účinnon řečí návrh odůvodňoval. Než, bohužel, žádného z nás není tajno, se tak brao če»ká nniversita státní na Moravě a-ÍBtna nebede za nynějších okolností. — I byl dán otázce cmřr jiný ; spojena > jinou ještě ideou, jež dřímala dexavad v našich hlavách, я ideou svobodné university kstolioké po apú- soba universit národů jiných. Byl pak le tee v lednu podán zmíněný již návrh v „H aeu*. Da'o se očekávat!, že na různých stranách rázně bude přijat. Nei, etllcm zvláště duoho venstvo na Moravě s ecthnsiacmem — smíme říci — myšlénky pronést né se ojalo, o němž, jakž se zdá, v Čechách málo jste se dověděli.

Byla sice krátká zpráva o návrhu v „čechn* podána, ale, že by v „Hlasu* cd ič doby jii stálá rubrika by a pro úpisy sto (á 200, i 300) zlatové na „Cyrillo Methodéjskoxi universitu*, že by na Moravě tolik o záležitosti této ■e rokovalo, sátím cviem jen v soukromí, (ač již i družstvo „Hlasu* mělo otázko na denním pořádku výborové schůze) — to vše širší veřejnosti v Čechách snad známo není. O dalekosáhlém významu katolieké univer- s:ty pro náš národ — ani mlnviti nebtídeme. Je to nás všech vznešený ineál — a krásy ideálu dokasovati, pravda, že netřeba I Víme viichni, že bych ш od takové university směli očekávali částečné aspoň obrození dnoha křesťanství, jenž i v národě našem někde hodně již sesiábl. t Než, cč tu běif, je atráaka finanční — i czvai se již hlas z toho prý jediná důvodu „pivní proti“ („Hlas* se dne 17. února 1894 uveřejněno podle zásady „ut andiaíur et altera para“). — Pochybujeme, že by však hlas ten by! níkodil nadšení všestrannému pro novou universito : alespoň nám připadalo to za cd pověď když den na to četli jsme nové a tak četné úpisy omámené v „Hlasu*, a to ze stracy vůdčí v naší katolické organisaoi na Moravě (upsali pref. dr. Pospíšil, profesor dr.

Neuschl, děkan dr. Sctneider a mnoho jiných — a samá jména známá !) Onen dopisovatel „první proti“ nevolil právě důvody nej pádnější pro své mínění. — Uvádíme jen některé : Praví oe př. : že prý „české farní dnořovenctvo na Moravě sotva by kýlo в to při největší (!) obětavosti za mnoho (!) let dvnoet tisíc iložiti.“ — Na, ještě se ani vlcstně nesbírá a jiä je někrlik tisíc upřených : a věru mnoho jich čeká s úpisy, až se věci někdo plece ujme, snad po sjezdn katolickém, jenž ee chystá 1 — Důle dí onen pán: „české katolické šlech у černáme,“ — tato slova — nemínil li pan dopisovatel snad jen poměry moravské, a mínil li, pak nepovážii, že katolická nniversita byla by věcí katolíků českých všech, ať v Cechách, ať na Moravě, ať ve Sidzxkn.

Dal-li kníže Liechtenstein na Českou akademii 10 000, naie rody českó nedaly by se a nedají se zahanbiti knížetem německým, kdy půjde o věo mimo to i katolickou. Divně nás dojala i tato slova článku : „Nač máme piatiti na dvoje ikoly, nač máme stavětí školy proti ikolám . . . Heslem naším budiž, zachovejme, co lze zachovat!; domáhejme se za nynějších poměrů vedlejšími ве- stami, aby uaie lko!y, jak nárední tak střední a vysoké stály opět na základě náboženském Kdy ze takovým způzobem dožijeme za daných poměrů katol ckého vysokého cčení, věru nevíme ! Pohodlnější by to ovšem bylo, nestavěti školy proti školám, nýbri hleděli dobyti škol již postavených : ale jak toto je snadné a možné, považte a vzpomeňte na nešťastný „zákon Lieohtensteinův* : a tn přece běželo jen o školy nárední, které jsme až do nedávna ještě měli, kdežto univerzity dáven jii mám jsou odcizeny, a boj o ně mnohem by byl tužší 1 Nsm aspoň snadnějším připadá, zřídili si svobodnou universitu katolickou vlastními penězi, než bojovati o to, aby státní university „stály opět na základě náboženském, a aby v nich nemělo mieta, co jest nešema náboženství na odpor.* — Po solnohradských začínají i Maďaři sbírali na katolickou universito. Francouzi, Američané již je mají, mají je i vo Švýoařícb, v Be’gìi, nuže i u nás * byl by čas myšlénsiou do opravdy se obírat;. Kdyby se věc zdařila, nesla by užitek stonásobný. Kéž by i v království nadšení pro tuto ideu Oostoupilo stupně, na němž nyní stoji v markrabství 1 — Spojené kde vládnou síly, snadno vše во vykoná.

Přiléváni ohně do anarchismi!- Tímto nazýváme veliké zpronevěření v pokladně státního dlnbu ve Vídni. U nás každý odborník v pokladniotví se táěe, kterak je to možná při tolika dohledu. Při každé pokladně jsou při nejmenžím dva klíčky, z nichž jedes má pokladník a druhý kontrolor. Z obšircé ■právy vídeňských listů vyjímáme následující : Jeden z nejpověstnějších hýřilů vídeňských vrohůí pokladník v úřadě státního dlahn Adolf Ferlér, který saetával celou řadu čestných hodností a byl pokládán za milionáře, promarnil celé jmění své • pověstnou záietnon krasavicí, pro kteron již několik kavalírů přišlo na mizinu, i zpronevěřiv к vůli ní více než 100.000 zlatých. Ferléa mši 1400 sl. roční gáže, mimo to veliká příjmy ze svých závodů, ale někdy ty důchody nestačily nikterak к okrytí potřeb jeho rozmařilého, marnotratného života. On rozhiz. val peníze z takovou vášní, že te to podobalo až šílenství a ti, kdož počínání jeho v pozlední době «ledovali, byli pevně přesvědčeni, že to ee „slavným* vídeňským lvem v braku smetně skonči. Adolf Ftr- lés prohýřil nesmírné sumy peněz ■ dámičkami pochybné pověsti. V naprostý úpadek a zkásu přivedla Fer- lésa «třeš ěná „lávka* к Mariettě Angeliuvé, bývalé ředitelce cirka a kapletní zpěvačce, к erá jii před ním několik podobných blon- eniveft ožebrač,!». К vůli ní přišel na miiinu

FEUILLETON. Uctívání ďábla a zednářů. (Sk.) Kanadský dopisovatel listu „Courier de Bruxelles“ sděluje skoro neuvěřitelnou historku, kterou za pravdivou prohlašuje ; týká se pak uctívání ďábla. — Jest známo, že skutečně kvete úcta ku knížeti temnosti. V Itálii byly veřejné průvody ku poctě jeho pořádány, a táž země chová ve svém středu basníba Carducciho, opěvatele ďábla. Také Taxil, biskup Fava z Grenoble ж jiní dokazují ve svých spisech, že ďábel uctíván jest od zednářů. Co se týče pak našeho případu, jenž níže v krátkosti podá váme, oznamuje týž dopisovatel v „Courieru“, že se na vše dopodrobna vyptal a vše prozkoumal Ve Spojených státech, které hraničí s Kanadou, jsou zednář Phileas Wälder a jeho dcera Zofie vůbec známi jako posedlí ďáblem. Již v útlém mládí — v stáří 3 roků (1866) — obětoval Wälder svou dceru ďáblu, jehož úctu ve vyšších ložích zavedl a uspořádal pod názvem : „Palladiu m*. Především jest uctíván satan ve městě Charleston. Lože tohoto města má svou svatyni. „Sanctum regnum* nazvanou, kam mají přistup pouze zasvěcenci zednářů.

Jest známo, že ae tu ďábel pravidelně každý pátek odpoledne o 3 hodině zjevuje v lidské podobě. Tato lože vede vrchní ře- tslství nad ostatními v jiných zemích žalo ženými lóžemi zednářů Táž vysílá své in spektory čiii missiooáře — muže i ženy — aby šířili bezbožecké učení. A jedním takovým missionářem právě jest Žofie Waldrova, která jest zasvěcena do tajemství zednářství, což všem noni popřáno. Jak se praví přijde prý tyto dny do Belgie, není-li tam již. — Otec její jest Amerikán, kdežto ona jest narozena v Evropě ; matky neznala. Ji podřízeny jsou Francie Belgie a Švýcary, a má své sidìo v Genfu Její otec byl zvolen, aby tajně působil v Evropě a konal inspekci po všech zemích evropských, při čemž jej provázela jeho dcera. A na této okružní cestě představil Wälder Žofiii llletou (1874) ředitelstvu lože švýcarské a pravil к velmistrovi, že velká úloha zednářská čeká jeho dceru. Ona sama vypravuje, že jest předurčena jv 33 letech státi se matkou; její dcera porodí opět v 331etech dceru a z této cela řada dcer-matek prý pocházeli bude, z nichž poslední v 33 letech stane prý se matkou antikrista. Ona jest přesvědčena, že po papeži Lvu XIII. ještě 9 papežů bude následovali ; pak přijde Lucifer, který převezme vládu světa ku blahu lidstva — Autikrist prý se narodí podle této posedlé za předposledního papeže, totiž v den jeho korunovace. 33 let uplyne mezi narozením Antikristovým a vládou posledního papeže. Potom bude papežství zničeno, náboženství

divý a zázraky říši svou oblažovali. Proroctví Žofie Waldrové jest authen- tické Ona chová u sebe hada, který jí za medium ďábla slouží. Potud zní zpráva. Tak daleko tedy dospěli lidé ve své nevěře a zaslepenosti, že raději slouží ďáblu, od něhož mají к očekávání za odměnu —věčná muka, než Bohu, jenž své věrné služebníky odměňuje věčnou blažeností ; spíše věří lživým a lichotivým řečem knížete temnosti, než pravdomluvnému Stvořiteli, jenž nikdy oklamali ne

Kristovo zrušeno, a Antikrist bude svými soudu satanu, který od Boha pro svoji pýchu může. — Však napadá nám otázka, může-l^pežů přesně s tak zvaným proroctvím sv. vůbec ďábel miti bližší vědomost o posled-1 Malachiaše se shoduje a rovněž se starou líním soudu. j dovou věrou o narození Antikristově. Pře- Co se týče okolností, za jakých soud kladatel, poznamenává dotyčný list, sotva tento nad světem konán bude, které vyli-:by se odvážil tuto zprávu nám zasiati, kdyby čeny jsou dílem v jiných spisech světců se neobjevila ve vážném a znamenitém liatu, zvláště od Boha osvícených, připouštíme jako jest „Courier de Bruxelles*. rádi ; ale to naprosto odmítáme, že by. svůdce lidského pokolení věděl určití dobu;1 neboť Kristus Pán pravil výslovně : „Onen : den však i hodinu neví nikdo, ani andělé

nebi, ani Syn, léč Otec sám* (Mat. 24, 36—39.; Marek 13, 32; Luk. 12, 35. Ap. ak. 1 7 . . .). V těchto slovech vylučuje se i ďábel. Ani by se to nesrovnávalo s nejvyšší svatostí Boži, aby zjevil dobu posledního věčně zavržen jest, kdežto andělům, kteří jsou miláčkové Boží, by toho odepřel. A kdyby i Bůh přece chtěl v známost uvésti blížící se okamžik oné hrůzy, aby snad hříšníci a nevěrci se zarazili a obrátili, zajisté by nevyvolil si za prostředníka vládce pekelně říše, nýbrž některého nebešťana. — Ku konci ještě uvádíme poznámku „Kirchenzeitungu*, z níž tuto zprávu vyjímáme, a která praví: Velice podivuhodné při tomto případu jest, že udané proroctví Zofie Waldrové, pokud se týče počtu pa-