Ročník XXXXV.

V Praze, ve středu dne 26. dubna 1905.

Číslo 114.

Ka rannt a odpol. listr předplácí se r Praze v sdininistrae aa ni. .: . . 8 K — na čtrri lrta s dvojí donáškoů n nlo det lta . . . . 7 K 50h ve flislkách: 2 K 90 na něskeo. Pešton: nt . . . . 9 K ecn sdrojí zásllkou n zkáík n.. . K a L. Z Petrohradu, 25. dubna. (Původní klegram »Nár. Listů«.) Podle zdejších in- formací Japonci opevňují se u Čan- tafu, ohrožujíce železnici girinskou a posici ruskou. (Ostatní telegrafické a telefonické zprávy víz na straně 3.)

Revise české politiky Velikonoční prázdniny říšské rady, zvláště pak poslední dny sváteční přinesly hojnou zá- sbu politických úvah hlavně z kruhů poslane- čkých, jež se vesměs zabývaly časovými otáz- kami: poměry Rakouska a Uhe., dělností rady Hšské a naším postavením vlastním, což vše vzájemně těsně souvisí, tvořic společně nejbližší problém, na jehož správném řešení závisí všecka budouenost tohoto soustátí. Všecky úvahy souhlasí v tom, že řešen olřeseného poměru obou polovin soustátí k sobě nedá se dociliti bez citelnějších změn posavadní soustavy dualistické, jakož i dále i v tom, že míra úspěchů, jichž mohou Maďaři dosíci, zá- visí na větší neb menší součinnosti všech či- nitelů v této polovině říše, a k této součinnosti jest hlavně zapotřebí i spolupůsobení našeho ná- roda českého, pokud se týká jeho poslanců na nadě říšské.

Tuto součinnost si představují však různ čaitelé různě, jedni na př., jako princ Liechten- seln a luegrovci by nejraději zahájili proti Ma- dirům hodně ostrou kampaň a uložili jim mocí čmu se dobrovolně nechtějí podvoliti, druz chtějí vehnati Maďary do úzkých hospodářskou přerahou Cislajtanie, jež by se projevila rychlou s úplnou hospodářskou rozlukou, tuhým hospo- čitským zápasem a rozumí se dle toho i brzkým čhnáním Madarů — do prosíka. Třetí konečně, ati jsou z nich nejmodernější, mají za to, že stačí pouhé parlamentní semknutí, dělnost rady niské a součinnost stran její, aby se útočný po- stap Maďarů zastavil a uvedl na pravou míru, čil jnjmi slovy, zachoval se dle možnosti posavadn stav, jak utvořen byl dualismem. Tyto hlavní sněry a jejich odstíny vyskytují se všecky ve sranách německých, a vyslovují se všude do- satečně jasně a pochopitelně, právě tak, jako na druhé straně jasně a pochopitelně kladou Ma- čaři své požadavky, třeba je v návrhu adresy ke tůnu oděli ve slova mírná a opatrná. Může tu- diž veřejněst učiniti si v ohledu tomto dosti jasný nměr o proudech, jež spolu zápasí v záležitost rští úpravy obou polovin soustátí, a vidí rov- vě, žo vítězství jednoho z těchto směrů jest ne- slné a nedaleké, načež dojde buď k boji mezi běma pelovinami státu v podobě té či oné, ane

F novému kompromisu v rámci dualismu na debu kratší neb delší. Pro oba tyto případy ne- mohouse však ve Vídni obejíti bez násČechů, nemohcu se obejíti bez součinnosti českého poselstva n řadě říšské. Na poselstvu tom neméně záleží, nakloní-li se v tomto sporu vítězství na stranu proudů, že- noucích k boji neb směru, snažícího se o nový krmpromis. Tim jsme stručně sice, ale správně vy sthli důležitost a veliký význam naší české po sice; a zajisté závisí nyní na našem poselstvu jsk jí hodlají využitkovati. Jako Němci v poměru k Maďarům dle svého politiekého přesvědčení, dosti přesně vyznačili svoje cíle, tak činí i co do otázky součinnosti naši naadě řišské vůči nám Čechům. Ti, kdož nejraději by sáhli k hmotné moci, nechlížejí se nzoho po součinnosti parlamentní; taková řízná berace provedla by se bez zastupitelstva lidu zlto akce by ovšem pro ostatní národy a tudíž uni pro náš český mnoho užitku nevyplynulo; vždyť ještě dnes připomínají na př. Maďaři Chor- viíťm, že v létech padesátých minulého stolet se jim dostalo téhož odměnou, co Maďarům i kestu. O tomto stanovisku tedy není třeba dále vo šířiti. Zbyla by pouze druhá možnost, součinnos a čelnost parlamentu za účelem stavení maďar ského útočného postupu a dosažení nového upra- vení poměrů obou polovin soustátí způsoben smirným, nějakým kompromisem.

Te platí ovšem potud, pokud my Čechové nezaujmeme vlastní a určité české stanovisko — ku požadavkům maďarským, a budeme se stotož- ňevati ve všem se stanovisky, jak vyznívají z tá- bora vídeňského, ať již bojovného či smířlivého ve smyslu námi vyloženém. Protože dosud tako- vého třetíhe hlediska mezi aktivními politiky není, a všecky úvahy se zabývají pouze našín daným vnitřním poměrem k Vídni, jest nám uva- žovati pouze o podmínkách součinnosti a děl- nosti parlámentu. Součinnost ona snesla zatím vajíčko zná- mého výboru, k návrhu Dersehatlově zvoleného. aby připravil revisi poměru k Uhrám. V boží- hodověm svém článku v „N. W. Tagbl.“ vy- kládá Derschatta jasně výhody této součinnosti kteréžto výhody jsou patrně i nabídkou za spolu- působení našeho poselstva. Především se dle něho docílí obnovy parla- mentní kontroly státního hospodářství, a ne- budou možny takové škody, jako bylo vyčerpání pokladních přebytků, jako byla smlouva s Lloy. dem uzavřená, bez účasti parlamentu, jako jest vzrůst dočasných úvěrů, jakc jest překročení nákladů při alpských drahách, což vše s použi- tím čl. 14. vedlo k byrokratickému absolutismu — ovšem opřeného o Němce, což Derschatt obratně zamlčel.

Druhou výhodou by bylo soustředění sil k obraně proti Maďarům. Více výhod, či nabídek ani Derschatta nečiní, za to ale klade nám Če- chům tuto dalekosáhlou podminku: k vydatné činnosti náleží především ještě, aby strany se vzdaly toho, využitkovati úpra- vý našich poměrů kUhrám jakožto předmětu obchodování ke stranni- ckým účelům, čili jinými slovy řečeno, aby říšská rada se sjednotila k obraně nejdůležitěj- ších životních zájmů této poloviny říše na zá- kladě společného programu. Hledě k ná- rodnostním sporům, a nezbytnému uhájení ná- rodních zásad a zájmů, jest prý ten úkol sice ne- obyčejně obtížný, ale nikoliv nemožný. Jaká odpověď se dává na tyto proposic zi tábora českého? Dle projevů několika čelných poslanců, ne- můžeme konstatovati, že by odpověď ta byla jednotná a že by vyplývala z určitého jed- notného programu. Dr. Fieďler přimlouvá se ve článku, v „N. Č. Revue“ uveřejněném, za to, aby se stanovil určitý program, pravíť: Dojde-li k událostem, jež znamenati budou zajisté dů- ležitý okamžik ve vývoji tohoto soustáti, musí přece česká politika býti si vědoma toho, čeho za pravděpodobného vývoje poměrů by mohla dosáhnouti a jakým postupem by k dosažení vy- tknutých cílůmělo býti pracováno. Z dalších slov dra. Fiedlera zdá se vyplývati, že má na mysli program nejen vůči Uhrám, ale i vzhledem k Vídni, t. j. politiku dvou želez v ohni, protože se dovolává zkušenosti s posavadní politikou vzhledem k Uhrám a doporučuje, „aby se shr- nuly v přehledný celek posavadní cesty české politiky, pokud souvisela s uherský- mipoměry“

Dr. Fořt v našem božíhodovém článku roz- hodně se staví proti Maďarům, ale určitý pro- gram ohledně Vídně nenavrhuje. Jinak i on se přimlouvá za to, aby se odstranila naše vlastní vnitřní krise, abychom se dohodli o společný cíl a určili k němu vytčenou cestu, cestu jasně poznané roálné skutečnosti. Cestu tuto vidí v vhodné přeměně řádů ústavních v rámci Ra- kouska. „Ale i cesta tato zůstane snad dlouho ještě trnitou a neschůdnou — nelzeť neviděti. že rozkladný proces aspoň v nynějším okamžiku tou měrou nepokročil a že síly naše posud ne- stačí, abychom ke změně ústavních řádů přím a bezodkladně postupovali.“ Proto doporučuje „odstraňování překážek, rozvoj náš dusících — volební řády, občanské svobody, jazykovou rovnoprávnost — a soustavnou péči o hospo- dářské a osvětové mohutnění a snahu po vzrů- stání našeho vlivu politického. Tu lze namílnouti, že ostrým stanoviskem protiuherským i úspěch této cesty stává se po- chybným, protože vháni Maďary do rukou ně- meckých a síly německé vůči nám uvolňuje. Vždyť na př. zdejší „Tagbl.“ prozrazuje svou rozhořčenou polemikou proti federačním názo- rům Košutovým, jak se v táboře jeho lekaj

„revise posavadní politiky naší, pokud souvisel s uherskými poměry.“ Též orgán dra. Stránského zabývá se ve článku „Ku poměrům v českém tá- boře“ záležitostmi těmito, shledává, že dělnost vídeňské sněmovny podmíňována byla původně splněním jiných požadavků, než o kterých se dnes mluví; míní, že dochází k rozvratu ve chvíli, kdy prostému oku každého politika patr- ným jest počátek velkých vnitřních proměn mocnářství. Doufá, že společnou poradou ve- škerých poslanců dalo by se v našem postupu leccos zladiti, upevniti a uceliti. Přimlouvá se za to, aby všecky strany české jasně a správně pósuzovály, có je právě pro nás dosažitelno, kde jest onen cíl, k němuž můžeme se pustit všichni v semknutých šicích, jenž by znamena jen prospěch a předem vylučoval každé zkla- mání. Ale právě v tomto ohledu chová veliké po- chybnosti.

Rovněž asi z péra dra. Kramáře pocház článek „K situaci“, v němž se praví: Lze míti za jisté, že koruna vzhledem k nebezpeč rozháranosti dnešní skytne Maďarům koncesse Tím okamžikem ale, kdy se tak stane, budeme státi před otázkou změny ústavního zřízení vů- bec. Situace vnitropolitická v této říši jest ve- lice zlá, třeba že zákonodárný sbor ve Vídni pra- cuje. Protiváha Maďarům měla by býti opatřen v silných, zdravých a spokojených královstvích před Litavou. Jest povinnosti české politik z nynějších poměrů těžiti. Otázku tu mohou luštiti a také rozluštiti jedině vůdčí, dobře infor- movaní politikové. Máme za to, že i vůdčí, dobře informovan politikové jsou povinni cile své politiky určitě vytknouti a je veřejně zastávati, jako se to děje mezi Maďary a Němci. Jak jinak má národ do- spěti k náležité výchově politické, již na př. dr Stránský právě nyní těžce postrádá! Všecky vzpomenuté úvahy však dosvědčují. že jest nejvyšší čas, aby se aktivní politikové o cílech těch dohodli, a rozpomenuli se na výrok předsedy mínisterstva barona Gautsche v jeho zahajovačí řeči pronesený, že otázka česká jes nejdůležitější problém rakouské politiky.

Politické zprávy domácí. V Praze, 25. dubna. (Uherská krise. Velikonoce minuly a z Pešti docházejí opět určitější zprávy o krisi uherské. Hr. Št. T isz vrátil se ze svého statku Geszlu, na němž strávil několik dní prázdnin a odjíždí do Vídně, kde bude prý zítra panovníkem přijat v slyšoní. Druhá zpráva sděluje,šo porades výkonného výboru spojených stran levice, jež se měla könati hned po svátcích, jest odročena do příštího týdne. Od- klad konference souvisí patrně s další zprávou. že v nejbližších dnech budou povoláni ke slyšení také Koloman Szell, hr. Jul. Andrássy a Frant. Košut, s nimiž panovník hodlá jednatí dále o uklizení kabinetní krise. Poslední zpráva spočívá sice jen na kombinacích, ale zdá se oprávněnou vzhledem k tomu, že konference spojených stran odročena, patrně proto, aby se vyčkalo, jak vůd- cové spojených stran pochodí ve Vídni. Také pověst o brzkém příjezdu panovníkově do Pešti opět se vyskytla. Tvrdí se, že se císař odeber do Pešti na delší pobyt hned, jakmile saský král odjede z Vídně, tedy asi 5. května. V Praze, 25. dubna. (Uherská stran neodvislosti o českém státním právu.) Tyto dni přinesl „Mag. Orsz.“ úvahu o poměru Uher k Rakousku a zle vytýká libe- rální straně, že se dala v područí Němců z Ra- kouska i z německé říše. „Ve Vídni i v Berlíně — psal „Mag. Orsz.“ — měli a mají dobrou pří- činu, aby se stavěli proti samostatnosti Uher.

Nutí je k tomu německý národ, jich hospodářský a osvětový zájem, zejmena nyní, když nabývá velikých rozměrů jich hnutí na východ. Maďaři měli na vybranou, přimknouti buď k Němcům nebo k Rusům. Uzavřeli dualismus a spojili se s Němei, poněvadž se Rusů báli, a tím se stalí otroky německé politiky. Druhou chybou libe- rální politiky bylo, že se vzpírala proti federa- lisaci Rakouska. Účelem dualismu bylo, aby v Uhrách panovali pouze Maďaři, v Rakousku pouze Němci. Ale lépe by bylo, kdyby v Ra- kousku měli větší práva též Čechové a Poláci. Němci by nebyli tak sesílili a nebyli by se stali nebezpečnými Uhrám. Chceme-li se státi a zů- stati kulturním národem maďarským — dodává „Mag. Orsz.“ — musíme se emancipovati z vlivu německého. Sami o sobě nemáme dosti síly, aby- chom jej setřásli se šíje a preto se musíme zjevně a upřímně spojiti stěmi ná- rody, kteří též úpí pod německým jařmema které jsou právě tak vyhlédnutou obětí' germani sace, jako my Maďaři. Musíme se spojit s Čechy a Poláky. Což se Ferdinand 1. ne kerunoval v Prešpurku za krále uherského v Praze za krále českého? Uhry nema jí ni- čeho proti tomu, aby se Čechů přiznala jich historická a státn práva a podobně i Polákům . ..

Určitěji tutéž myšlenku vyslovil František Košut v rozhovoru se zpravodajem pražského „Tagbl.“ Pravilť: „Čechy nejsou zemí dobytou, nýbrž byly svobodným a neodvislým státem se slavnou historickou minulosti, když svou korunu svatováclavskou vložily z dobré vůle na hlavu Habsburků. Ta okolnost, že hned první český král z domu habsburského nedostál slibu, da- nému Čechům a že Čechové byli později pora- ženi na Bílé Hoře, nezmenšuje nikterak práv země české. Svobodu vzalo jí násilí a ne právo; síla českého národa může tedy žádati, aby mu bylo vráceno, co mu v minulosti násilím tyran- stva bylo odňato. „Tagbl.“ dodává k těmtc významným slo vům vůdce spojené uherské opposice, že Košut si své myšlenky o poměrech v Čechách dal napo- vídati českými stranniky. Kdyby „Tagbl.“ sle- doval pozorněji jednání a vyhlášky uherské strany neodvislosti, musil by věděti, že to, co tu pověděl František Košut, hlásal důsledně již před léty jeho otec Ludvík Košut a že uherská strana neodvislosti stála na tomto stanovisku vzhledem k českému státnímu právu vždycky. Nebylo tedy třeba nijakého „napovídání“ ve věci, která jest pro uherskou stranu neodvislost samozřejmá.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 25. dubna. Odhalení pomníku Gambelfova v Bordeauxu. Včera dopoledne byl odhalen v Bordeauxu pomnik Gambetlův za přítomnosti presidenta Loubeťa. Ohromně zástupy lidu pozdravovaly hlučně presídenta. Před pomníkem jeho prone sena řada řečí, kromě jiných mluvili též mi- nistr Etienne, předseda senátu Fallier e a přededa sněmovny Doumer. Ministr vnitra velebil zásluhy politické činnosti Gambellovy. který sice na sklonku své dráhy byl vystaven mnohým nepřátelským útokům, ale po své smri došel jednomyslného uznání všech republikánů. Památka Gambettova měla by přispěti ke sdru- žení a sjednocení různých frakcí republikán ských. Za fízení slavného skladatele Sa i nt Saěnsa provedlo 650 hudebníků slavnostní kantátu. Počasí bylo krásné. Gambettův pomník postaven byl na křížo- vatce alejí v Tourny, na místě, kde stála jez- decká socha Napoleona III., kterou po 4. záři když byla prohlášena republika, obyvatelstvo bordeauxské shodilo, při čemž se shledalo, že socha císařova není z bronzu, ale z cínu. My- šlenka, zbudovati Gambettovi pomník v Borde- auxu, vznikla v roce 1893 při založení repu- blikánského klubu, kdy navrhl Spuller, předse- dající slavnosti, aby se trvale uctila památka velkého politika a organisátora národní obrany. Socha Gambettova je znamenitým dílem mla- dého sochaře Gamilla Lefebyra, žáka Dalona, kterýž původně měl pomník vytvořiti. Formigé je autorem části architektonické. Gambetla je zobrazen v hrdé a ušlechtilé pose řečníka. Po stranách podstavce jsou allegorické sochy Mou- drosti a Svobody a symbol Národní obrany dítě, chránící svou matku. Nápis na pomnik zní: »Léonu Gambeltovi (1838—1882) a na paměť národní obrany (1870—1871) Národní sbírka (1900—1904).

V drobném prodíejít enní česlo o zobě. . . a z odpelední Ve úlialkách na veskověn ranní číslo. . . . . . . . 10 odpoladní . . . . . . . . 3b Inserá t platí se hotově napřel Předplncení a inserty přijímá sdmini- strace v Marianské ulici č. z. Tam nacházejí se táž redske tiskárna a oxpedice „Národnich Lista“. Rukopisy se nevracaji.

Německý císař v Elsasko-Lotrinsku. Metský dopisovatel »Le Tempsu« oznamuje, že Vilém II. dal sděliti generálu Stoutzerovi, veliteli 16. sboru, že odhalení pamětní síně v Gravelotlu bude se díti za jeho přítomnosti 11. května dopoledne. Císař přijede do Met 10. května, kde bude přehlídka čestného pluku. Na to odjede na koni do Gravelottu. Vzhledem ke zdravotnímu stavu císařovu, jenž nesmí se na- máhati, bylo určeno, aby slavnost konala s až následujícího dne. Slavnost odhalení bude konána velmi okázale. Německo uctí památku velkého svého vítězství nad Francil za účasten- ství všech vlasteneckých spolků provincie. Že- leznice německá vypraví množství zábavných vlaků za sníženého jizdného ze všech končin říše do Met

Projevy anglo-francouzské. Padesát zástupců dělníků, zaměstnaných u obce londýnské, přibylo 22. t. m. do Paříže. Jejich cesta byla organisována anglickým »Spol- kem přátel Francie« a její protektorem byl lord Brassey. Byla to manifestace sympatií anglického dělnictva k Franeii, nový úkaz vzrůstajícího přátelství mezi oběma nejosvícenějšími státy evropskými. Dělníci anghičtí navštivili památnoste Paříže a radnici. Druhého dne uspořádal »Re- publikánský komitét pro obchod a průmysl« n jejich počest hostinu, již zúčastnil se předseda spolku senátor Mascurand a četní poslanci, městšti radové a representanti obchodního světa. Pozor- nost vzbudila obšírná řeč Maseurandova. Senátor Mascurand děkoval dělníkům anglickým za jich návštěvu, jež je novou zárukou srdečné dohody obou sousedních států, a projevil nadějí, že tato dohoda se změní v trvalé a pevné přátelství. Připomněl dále, že o tyto styky mají velké zá- sluhy angličti a francouzští obchodníci a prů- myslníci. Přál si, aby Angličané všech vrstev často navštěvovali Paříž a poznali přednosti racy a ducha franeouzského. Lze očekávati, že poměr Francie a Anglie bude vždy srdečnější. Řeč Mascurandova byla přijata s velikým nadše- ním. Dělníci angličti podnikli výlet do Versail- lesu a v ponděli vrátili se do Londýna.

Dozvuky k Delcasséově sebrvání v úřadě. V Paříži bylo všeobecně pozorováno, že m.-p. Rouvier nedoprovázel presidenta republiky k odhalení Gambettova pomníku do Bordeauk, ač Rouvier byl osobní přítel Gambettův. Oí- ciální verse praví, že jest Rouvier sněmovním zasedáním unaven, ale jinak se soudí, že zůstal v Pařiží, aby kruhy Delcasséovy v otázce ma- rocké podporoval a — kontroloval. Minisin všichni vzhledem na chování se německéholi- sku prohlásili se solidárními, ale na příště se má dle úmyslů většiny členův kabinetu politikou zahraničnou řlditi celé ministerstvo a Del- cassé má ji pouze vykonávati. Za podmínek těch povolí prý i pan Jauris příměří Delcasséovi. Vůdce epportunistické sku- piny socialistův třese se jen před nebezpečím nějaké menší roztržky s Německem. Píše ve své »Humanité«: »Nemyslíme ani na zločinnoua šilenou hypotésu války mezi oběma národy k vůli Marokku, jež není ani pro Němce, ani pro nás životním zájmem. Bylo by až přili již, kdyby pošetilosti německé diplomacie a leh- komyslnosti francouzské diplomacie vyvoláno bylo trvalé rozčilení. Chtějí pánové Bülow a Delcassé přejmouti zodpovědnost takou na sebe ?e Amerika proti Japoncům. Dělnické jednoty americké zahájily nejráznější agitací proti přistěhovalcům japonským a chtějí od přištího kongresu žádati i zákony proti nim. Podle některých socialistův evropských však žluté nebezpečí neexistuje — ovšem neexistuje teprv od té doby, co se utkalo s nim slovanské Rusko . . Generálmajor Welson propaguje prodej souostrovi Filipin Japonsku, kamž by svůj pře-

FEUILLETON. Třeba nám české šlechty. Polkal jsem onehdy starého přitele z Hra čacka. Neviděli jsme se již bůh ví kolik le s prolo jsem mu stiskl pravici tak upřímně, že klestí křiknul. Přirozeně! Naše falešná a př lonskrz na skrz nervosnosti schvácená generace pdá do mdlob, zaplácne-li ji člověk na rameno »U všech všudy, vždyť mi prsty rozmačkáš!- »Co na tom, jsou lidé uplně bez ruky a maj se laké dobře. Ostatně bych si věčně činil vý čika, kdybych ti způsobem důrazným neprojevi cobodrěmu muži z českého severo východu vdě- čzosl a uznání.« »Nerozumím ti.« »Což nevyslali jste do Vídně urozeného pána Vojlěcha ze Sternberga, ozdobu parlamentu, nej- vzornější výkvět českého kavalíra, podivuhodného burského junž ka' . . .« »Přišels na nepravého. Já ho nevolili« »Nelži! Jsi už třiapadesátý z Hradecka, který v nepochopitelné skromnosti popírá, že hlasem nvým, jejž dal tomuto pánu, učinil se o vlast zasloužilým. Kde pak nabral těch tisíců hilasů, když dnes všickni popíráte, že jste ho volili ?« »To byli ti druzí. Já mezi nimi nebyl.« Člověče podivný. Slydíš se snad za vzácný čin demokratického sebezapření, jenž přiměl te v ušlechtilém vlasteneckém hnutí napsat na vo- lební listek jméno, jež dnes jde celou Evropou, ba eelim světem? Byl bys pošetilec, kdyby tomu tak bylo. Což neviš, v čem vězela dosu

chyba, že nemohli jsme se dostat v politice ku předu? Čeho se nám nedostávalo k úspěchům. jichž domohli se Maďaři? Proč přes všechny své, celým světem uznané přednosti jsme pořád na tom hůř, než celá řada malých, nepatrných nárůdků, již s hrdostí o sobě tvrditi mohou, co my nemůžeme: že jsou svojí? Vždyť to aspoň padesát let už evrlikají u nás všichni vrabci na střechách, vždyť o tom napsáno bylo už tolik brožur, že by se jimi dalo důkladně zatopit všem, kteří dnes, domnívajíce se v chro- nické zimomřivosti, že s Němci upřímnýa trvalý mír je možný, sklenouti jim chtějí na sněm mosty ke bratrské shodě. Vždyť spácháno o tom tolik úvodních a jiných článků, že by se jimi dalo polepit celé české nebe, na němž přes nepopíratelnou hudebnost našeho světa sice ani jedny housle novisi, z něhož ale k ve- liké rozkoši ředitelů divadel, podnikatelů kon- certů, kavárníků a zimních restauratérů sypou se v roztomilém střídání pořád jen déšť, sníh a kroupy. Co nám schází? Šlechta nám scházl. A sice ta pravá, skulečně českya národně cilicí šlechta, jejímž vzácným repre- sentantem jest bez odporu pan hrabě Vojlěch Sternberk. Však by nám bylo jinak, kdybychom měl takových Sternberků jenom ještě asi dvacet ! Můj bože, Řím také nepostavili jedním dnem a co není, může ještě být. Vždyť není to umění tak těžké stát se vlasteneckým českým kavalírem. Ničemu kloudně se nenaučit, utratit v útlém mládí několik set tisíc, stát se ve svých privilegovaných vrstvách nemožným a potom ucházet se v některém probudílém a pokročilém českém kraji o mandát. To stačí. Má-li pan kandidát za sebou několik let blázince a může-l prokázati, že vyťal při různých příležitosteeh různým lidem, různý počet facek, tím rychlej stoupati bude k vrcholi slávy.

Nemýli se příteli. Právě v národě Husa Jeronýma a Žižky působí šlechtický praediká i kdyby byl ze starých matrik na světlo vyne šen třeba nebožtikem panem Mejiským, zvlášt ním půvabem. Bylo to vůbec chybou, že slepá a v nejednom připadě i hloupá spravedlnos vmísila se před několika léty tak nemotorně v záslužnou a pravým vlasteneckým přesvědče ním řízenou fabrikací novodobé české aristokracie Možná i to, že naši sveřepí nepřátelé a odvěe vrazi ze strachu, že by nám z tajuplného Bla- níka v pravý okamžik přece jen přicválalo na pomoc svalováclavské rytiřstvo, překazili zá- služné konání tak krutě pronásledovaných, vla- steneckých »genealogů«. Jestliže ale brutální Nemesis zašlápla tak nadějnou, ze starých — co na tom, že falšovaných — špargálů vyrů- stající novou českou šlechtu, tím radostněji vl- tati máme každého, kdo z těch starých a nefal- šovaných k nám se přidá. Co na tom, umí-li »svou českou mateř štinou« jenom koktat, český pán bůh na gra- matiku nehledí, jenom když je srdce v pořádku a to prý u pana hraběte Vojlěcha, až na ne- patrný počátek ztučnění, je neporušené. Co na tom, že pan hrabě sám o sobě kdysi napsal. jaký to byl božský pocit, když po delší absti nenci na africkém jihu opět svým německým krkem proléval německou šťávu Rüdesheimu, muž tak všestranný má pro každou národní šťávu své zvláštní hrdlo. Pije-li mělnické, pro lévá ho českým hrdlem, tokajské maďarským

šampaňské hrdlem francouzským. A až nastane volební okamžik, kdy půjde to do známých ka- valírských hrdel a statků, obětuje na to hrdlo. jež má uchystané zvlášť pro cognac s pěti hvězdičkami a jež cení si nejvýše. Proto, přiteli, dobře jste učinili, že jste svěřili panu hraběti Sternberkovi zastoupen svých nejcennějších statků. Co na tom, že od- kryl své české srdce trochu pozdě již, tím zra- lejší a důkladnější bude jeho láska, jako vůbee u těch, u nichž vážné city hnou se ve věku pokročilejším. Vytýká li panu hraběti Sternberkovi kdosi že jako zástupce českého lidu nepřečetl v ce lém svém životě třicet českých knih, je pošet tilostí. Pan hrabě nemá toho zapotřebí. V te věci neliší se naprosto od ostatních svých st vovských soudruhů. Nečte li pan hrabě knil českých, píše za to německé. Což neviš pranie, příteli, o nejnovějším plodu jeho vždy těhotné musy ? Což neobmyslil své věrné voliče sbírkou svých básní »Jenseits vom Essen und Trinken ? Anebo se domnívá, to že by pro ně nebylo, velké většině těch, kteří ho poctili svou dů- věrou, že by milejším byl teplý párek se slanou houskou, sklenice piva a doutnik. Ani by ne musil být havanský. Nepřátelé urozených a jejich privilegií vy čítají pánům, že jsou to socialní mumie, přežile figury, jež do poměrů moderních nijak se ne hodí. Hrabě Sternberk a mumie! Naopak, jestl kdo je výmluvným dokladem k tomu, jaký obrovský proces udál se průběhem věků se šlechtou, je to právě hrabě Vojtěch. Přežilá figura! Zajděte si v noci ke Bradovi ve Vídni a tam ho pozorujte. Přesvěděite se, jak se mu

křivdl, jestliže ho hází veřejná zášť a nenávist do jednoho koše s ostatními. Jen slepec a člověk nepolepšitelně umíněný mohl by popírati obro- skou, přímo výraznou změnu, jež udála se s ari- stokracil průbéhem věků. Kdo by také opovážil se tvrdili, že je nějaká podobnost mezi Jaro- slavem Steraberkem, vítězem nad Tatary a Voj- těchem Sternberkem, vítězem nad pp. Kolenským a Srdinkeml Kdo pozoroval našeho Sternberga, když je ve svém živlu a po půl noci, nepopře, že t šlechtie naskrze moderní, že je v pravém slova toho smyslu mužem své doby. Nemůže také býti nejmenší pochybnostio o tom, že stane se krystalisačním jadérkem, kolem něhož skupí se česká modrá krev, pokud nebude hověti zastaralým, šosáckým názorům, že kdo si koupí havanské, musí je také za- platit. A šlechta tato zcela jinak bude svému národu sloužiti než ta dosavadní. K tomu pomáhati bude hraběti Sternber- govi vzácný takt, vrozená noblessa, státnická umírněnost ve formě, spojená s neobyčejnou energií ve věci. Proto on a nikdo jiný je geniem našeh národa, jehož příští věstila zesnulého básnik nadšená píseň. Bude to ovšem genius poněkud dekadentní, jenž nebude se upejpat a zatančí ve vinárně s tou či onou herečkou třeba kankán, neradil bych však nikomu, aby o vznešeném poslání hraběte Sternberga pochyboval. Toho by na základé historické kontinuity ve slavném rodě, jehož on je vonným květem, při nejmenším — spo- nr ličkoval.