V Praze, ve středu dne 27. května.

K číslu 144. čislo v Praze za 2n a na venkově za 3

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K —h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80 h

NARUDNÍ

Telefonické zprávy „Nár. Listů.“ Z parlamentu Z Vídně, 27. května. Plenum posla- necké sněmovny má prázdniny, o kterých praví žertem, ale pravdou jeden list, že stu denti středoškolští jich tatíkům záviděti mo- hou jich délku. Oba výbory, kterým při- kázány jsou záležitosti vyrovnací, ještě pracují. Když včera dr. Körber skončil svou nešťastnou řeč o poměrech chorvat- ských proti Chorvatům a pro hr. Khuen-Hédervara, několik lidí na levici mělo smutnou odvahu mu tleskati, zejmena poslanec Glöckner, který byl včera nějak ve zvláštní míře, pak Albrecht a Dobernig a několik málo soudruhů. Ve zprávách officiosních listů praví se lživě, že jnásledoval dlouho trvající a bouřlivý potlesk. Jenom málo rukou se hnulo. Mu- síme však konstatovati rádi, že ani tento skromný souhlas není sdílen novinami levice. Jenom officiosové z povinno- sti vzdávají souhlas chefu vlády. Jediná »Zeit« má však odvahu, pověděti dru. Kör- brovi pravdu a říci, že včerejším svým vy- konem ránu nezacelil, nýbrž rozjitřil. Kdo posuzuje situaci, jak se jeví po skončeném zasedání jarním, jest nucen při- hlednouti na smýšlení v táboře polskéma ivlašském. Jest veřejným tajemstvím, že mezi vládou a haličskopolskou delegací nedocíleno dosud kompromisu ve příčině terminu pro sestátnění Severní dráhy.

Bylo včera vypravováno v kuloarech. že polská excellence před několika dny řekla dru. Körbrovi: »Pane ministerský předsedo, jest pochybenou taktikou, že v otázkách ná- rodních všechen svůj postup učinil jste zá- vislým na souhlasu Němců; že však na něm činíte závislým také postup ve vě- cech hospodářských a finančních, to jsou poméry nesnesitelné a my Poláci nejsme ochotni je dále snašeti.« Bylo dále vypravováno ve sně- movně, že dávno již nebylo tak prudkého irredentistického ruchu v království italském. Příčinou jest chování se Němců v Inšpruku, zvláště pak pro- hlášení ministra dra. Hartla, že k vůli německo-nacionálním buršákům přeloží vlaš- ské přednášky z inšprucké university jinam. Onehdy z bursy byla přinesena do sně- movny nejnovější kletba. Zní: »Abys byl ra- kouským předsedou ministerstva a musil vládnouti s německými stranami levice !« Skutečně nemohl stihnouti horší osud dra. Körbra, než býti odkázán na tyto. Dva její členové Dobernig a Lemisch pronesli se o svém poměru k němu způsobem nikoliv jakoby byli stranou vládní, stranou, před kterou bylo kapitulováno, nýbrž stranou zná- silněnou. Poslanec Dobernig žádal, aby měli Němci s korunou více styků, jinými slovy: aby měli hodně ministrů. Potom chtěl, aby odloučily se Halič a Bukovina za tím účelem, aby prý mohli Němci klidně žíti v části Rakouska, které by zůstalo po odloučení obou území; jinými slovy: a by mohli snáze potlačovati Čechy a Slovince, jsouce prosti Poláků.

Pokud se tkne vyrovnání, pan Dobernig řekl, že nemohou Němci hlasovati pro ně, nebude-li vyhověno národním postu- látům jejich a že také obstrukce Němcův tom případě bude odůvodněna. Věru, dr. Körbrovi člověk takových přátel záviděti ne- může! Nechuť jest pociťována zároveň proti tomu, aby vlašské právnické před- nášky přeloženy byly buď do Ce- lovce anebo Běláku. Bylo praveno, že Němci nemají žádné příčiny Vlachům po- volovati ve věcech kulturních, poněvadž Vla- chové navzájem nechovají se dle toho k Němcům ve věcech národních. Ostatně prý Němci nejsou povolní, činiti koncese ostat- ním národům rakouským. Pánové Dobernig a Lemisch zapomněli však, že nebude vždycky dr. Körber a jeho system, podle kterého ne- smí se státi v tomto státě nic, k čemu by nedali páni německé strany své placet a že mohou se časem státi také věci bez Němců a proti Němcům, jako se již staly. Štyrskohradecká »Tagespost« ozna- muje, že ministr vyučování dr. Hartel k dotazu poslance Doberniga prohlásil, že vláda nemá úmyslu přenésti vlašské přednášky do některého ze vzpomenutých měst. Zdá se, že dr. Hartel oběma pánům řekl, co tito slyšeti chtěli. Čechy a uherská mouka. Z Pešti. 27. května. Ve sněmovně poslanecké podá dnes vládní poslanec Ne- Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

menyi dotaz na Kol. Szella v pří- čině akce, zahájené v králov- ství českém — prý za oficiální assi- stence — proti uherské mouce. Arcibiskup Kohn nejede — proza- tím aspoň — do Říma. Z Vídně, 27. května. Včera konstato- valy některé listy ze spolehlivého pramene, že dr. Kohn pojede tohoto měsíce do Říma, některé, že v červnu. »Reichswehre uveřejňuje telegram z Prahy, že celá zpráva je bezpodstatnou. Česko-polská sokolská slavnost v Berlíně. Z Berlína, 27. května. O Letnicích koná se zde česko-polská slavnost sokolská, ke které pozvány jsou sokolské jednoty ze zemi koruny české a české a polské jednoty v Rakousku a Německu. Praví se v pozvánkách, že slavnost bude projevem proti znásilňováni polských bratří v Německu. Berlínská »Post«, která přináší o tom zprávu, praví do slova: »Tím jest označena tendence této slavnosti jako demonstrace politické, jako drzé provokace něme- ckého hlavního města, jehož pohostinství toto panstvo zneužívá způsobem nestoudným. Možno býti zvědavým, jak se policie ve věci té zachová«.— To je přímá výzva k zákazu slavnosti.

Telegraflcké zprávy. z Vídně, 27. května. (C.-B.) „W. ienen Zeitung“ oznamuje: Císař udělil sekčnímu chefovi v ministerstvu obchodu, tajnému radovi Belovi baronu Weigelspergovi při jeho odchodu na vyžádaný trvalý odpočinek velký. kříž řádu Františka Josefa. — Císař udělil presi- dentovi zemského soudu ve Vídni Juliovi šl. Soosovi při jeho odchodu na vyžádaný trvalý odpočinek titul senátního presidenta. — Císař jmenoval místopředsedu zemského soudu pro ci- vilní záležitosti Petra barona Fellneraz Feldeggu, požívajícího už titulu a charakteru dvorního rady, presidentem tohoto zemského soudu a radu vrchního zemského soudu, před- nostu exekučního soudu ve Vídni, požívajícího už titulu a charakteru dvorního rady, dra. Pavla šl. Vittorella presidentem zemského soudu pro trestní záležitosti ve Vídni.

FEUILLETON. Pepička špirkovic. Od Popelky Bilianové. Už dávno spí Pepička Špírkovic pod drnem na podčáplském hřbitově, ale stín její dosud se míhá v myslích starších osadníků. A zejmena v době zimní častěji se přesune postať její v paměti těch, kdož ji znali a památka její oživuje se za dlouhých, zimních večerů. Pepička Špírkovic byla statná a urostlá jak jedle, tváře krev a mléko, čelo hladké, vlasy černé, zuby jako skála a bílé jako slonová kost. ústa poněkud velká, ale se rty, pěkně krojeným ve zdravé červeni, obočí ve sličný oblouk vykle- nuté, oči veliké a hnědé a pozad nich matenice. To byla Pepička Špírkovic. A matenice z omezeného rozumu linula se jí z očí podivným rysem až ke koutkům úst, kteréž co chvíli k širo- kému úsměvu se rozvíraly a bílé zuby svítily v červeni rtů, jako skalní útesy. Pepička Špírkovic „neměla rozumu“ a prů- linami přehrad jeho proudilo cosi jen jako pud i zvířatům daný. Upomínala na ovci — i dobrotou svojí, i pla chostí a omezeností. Zejmena výborně znala utíkati; utekla všemu: psům i zlým lidem, větru, sněhu i zimě. Přikrčila hlavu mezi ramena, zavinula ruce do zástěrk — měla-li jakou — a užívaly zdravé, mohutné nohy její do výše a plácaly širokým chodidly na cestu.

Běh její stal se v okolí příslovným. Říc někomu, že běží jako Pepička Špírkovic, značilc už poslední hranici možnosti. — Pepička Špírkovic byla ze statku. Dokud byli rodiče živi, chránili ji, jak mohli a uměli To bylo jen, Pepičko sem a Pepičko tam a to už jí zůstalo až do smrti. Říci jí: „Pepka“ — vzala nohy na ramena a už letěla pryč. Pepička nebyla zhola k žádné práci — jer jíst a jen jíst. Ruce měla jako z másla a na kotníkách do líčky. Matka ovšem nešťastnému dítěti svému přála, i po smrti rodičů měla živobytí zajištěné až do smrti na rodném statku. Ale málo ho užila. Bratr byl sice hodný člověk i žena jeho a nikdy neublížili nešťastné sestře, ale nemohli ji tak hlídati, jako rodiče činili. Pepička měla nezkrotnou touhu po světě a po volnosti; už za malinka, jak zůstala vrátka u dvora otevřená, Pepička byla venku a upalo- vala, kam ji oči vedly. Dokud byla malá, nedo- běhla daleko a lidé už ji sami zpátky přivedli, ale když dospěla a rodiče zemřeli, bylo těžk bratru dohlídati se jí. Z počátku, když utekla, hledali ji po okol- ních dědinách, později už ji nechali, až zase sama domů přišla.

To bývalo obyčejně v zimě a tu Pepička zdržela se po nějakou dobu pod rodným krovem. Vrátila se na hrůzu švakrové a na lítost bratrovu: šaty na sobě samý cár a nečistoty plna i hmyzu a při tom zdravá jako buk. Hadry z ní zakopali do hnoje, umyli jia učistili — vlasy vždycky do hola jí musili ostří- hati a Pepička si libovala, pomlaskávajíc si. „Heztý — heztý,“ hladila si čistý oděv a za chvíli už zas byla jako čuně: lehla si ve chlévě třeba do hnoje, jakž tomu zvykla na svých po- tulkách. Řeč Pepiččina sestávala jen z několika slov: tojáč, leba — a ukazovala, že chce mazaný; ale když nebyl mazaný, slupla jej také a třeba syrové brambory k tomu. „Abta“ bylo vůbec všecko ovoce — o po- lévku a jiné tekutiny nedbala — jinou stravu všecku jedla rukou a co nesnědla, všecko dalasi do klína. Brambory, kaši, hrách i vdolky s po- vidly — všecko v jedné míchanici a klín podle toho vypadal. Kromě domova jinde se nepřevlékala a je- nom někdy milosrdný déšť špínu s ní bezděky spláchl. Ale — málokdy: Pepička déšť i jinou nepohodu větřila. Dešti se uhnula, kde mohlaa vydržela třeba v lomech seděti i dva dni a více o hladu, jen aby nezmokla. Potulovala se krajinou a znala už statky, kde ji nechávali ve chlévě přes noc a dali jí kus potravy. A jak přišla Pepička do statku a zalezla ve chlévě do slámy nebo třeba do hnoje, už pro-