1
masthead
Románová příloha
2
masthead
„Národních Listů“ k číslu 79. ze dne 20. března 1901.
3
article
Denní zprávy.
Denní zprávy.
= Smělý taškářský kousek spáchán byl
těchto dnů v Římě na jednom vyšším církevním
hodnostovi. Starý pán. jakož pochopitelno, neměl
větší tužby, než státi se kardinálem a také se tím
nikomu netajil. Kterak radostně byl tudíž monsignore
překvapen, když se k němu dostavil kurýr z Vati-
kánu, oznámil mu, že bude příště jmenován kardi-
nálem a odevzdal mu tak zvané »zucchetto«, červe-
nou kardinálskou čepičku. Za to však bylo třeba
zaplatit 2000 lir, jež také monsignore s radostí vy-
platil. Avšak méně příjemně byl překvapen, když ve
Vatikáně, kam se dostavíl, aby se za poctu poděko-
val, se dověděl, že domnělý kurýr byl šejdíř a že
červená čepička je bezcenný padělek.
= Z akademie francouzské. Z Paříže se
nám oznamuje: Datum příštích voleb akademických
není dosud určeno, a již boj o uprázdněná křesla
po vévodovi de Brogiie a po Henrim de Bornier se
rozpoutal. Na křeslo prvé jest až posud ohlášena
jediná kandidatura, a to markýza de Vogité, bývalého
velevyslance v Cařihradě a ve Vídni, známého také
u nás. Mluvilo se rovněž o kandidatuře p. Štěpána
Lamya, ale zdá se, že oba konkurenti se shodli,a
že pan Lamy svoji kandidaturu odvolal. O místo
páně Bornierovo se ucházejí tři kandidáti a to pp.
Rostand, Liégeard a Masson. Avšak dlužno dodati,
se seznam kandidátů sotva jest úplný, a že se ně-
kteří ještě prihlásí.
= Největší sloní zub, dosud známý zakou-
pen byl britským museem v Londýně za 400 lib. s.
Brogiie
Bornier
jít Vogitý
Lamya
Bornierův
Rostand
Liégeard
Masson
Řím
Vat
Vatikán
Paříž
Cařihrad
Vídeň
Londýn
4
article
Zub váží 2261/2 libry a měří na vnějším svém zá-
hybu 10 stop 21/2 palce, kdežto objem jeho jest 2412
palce. Průměr jeho na nejsilnějším místě jest 81
palce. Podle těchto rozměrů jest tento zub ještě větší
než zub v indickém museu v Tajpingu v Peraku, jenž
byl dosud unikem. Zub tento vyňat byl z tlamy
usmrceného slona, jenž se byl vrhl na vlak dráhý
peracké, jedoucí plnou parou a vskutku vyšinul pa-
rostroj z kolejí. Při tom však sám byl usmrcen.
=O následcích nesmělosti, příjemnýchi
nepříjemných, vypravuje Ernest Blum ve své po-
slední kapitole »Vzpomínek vaudevillisty«. Podnět
k tomu zavdává mu, jak obyčejně, divadelní histo-
rie. Časopisy přinesly zprávu, že Gémier, vynikající
umělec divadla »Gymnase«, jenž dnem 1. září pře-
vezme ředitelství nového divadla, musil překonati
naprosto neobyčejnou nesmělost, než se mohl státi
hercem. »Nesmělost,« praví Blum, »jest ovšem nej-
hroznější neštěstí, jež může postihnouti nastávajícího
herce. Představte si bytost, jejímž povoláním jest
mluviti veřejně a jež, stojí-li před obecenstvem, ne-
může otevříti ústa. Gémier musil míti značnou ener-
gii a značnou sílu vůle, aby svoji vrozenou nesmě-
lost překonal. Obyčejně zůstává nesmělý člověk po
celý život nesmělým, ba jsou i starci, kteří jsou do-
sud nesmělí. — Tatínek Viennet zardíval se ještě
v 80. roce, spatřil-li mladé děvče. V jednom dívadle
na boulevardech znal jsem jakéhos herce, jenž měl
také vrozenou chybu pana Gémiera, ale, bohužel,
nikdy se jí úplně nezbavil. Pohled na velké množ-
ství úplně jej ochromoval. Největším postrachem
jeho bylo, že by mu jednoho dne mohla býti svě-
řena větší role. Den, jehož se obával, také nastal.
Ředitel svěřil mu dosti dlouhou roli v nějakém kuse.
Zub
Blum
Gémier
Perak
nový divadlo
5
article
Při zkouškách to ještě šlo, ale večer při premiéře
bylo po všem. Když milý herec vstoupil na jeviště
a viděl plné divadlo, vyrazil mu na čele studený
pot, nohy se pod ním chvěly, jazyk vypověděl mu
službu a nemohl vypraviti ze sebe jediného slova.
Když měl odpověděti na otázku, jež mu dána,
dovedl se vzmužit jen potud, že herci, je-
muž měl odpověděti, pošeptal odpověď pouze
do ucha. Kollega z počátku byl užaslý a aby scéna
nevázla, byl nucen opakovati šeptaná slova hlasitě
a tak to šlo po celou roli. Obecenstvo se domnívalo,
že člověk, jenž vše odpovídá šeptem, náleží do kusu
a tleskalo jak posedlé. — U Brébanta byl sklepník,
jenž rovněž byl velmi nesmělý. Zavolal-li kdo na
něj hlasitěji, zarděl se; rozkřikl-li se kdo ještě hla-
sitěji zbledl. Ale zcela nesmírná byla jeho nesmě-
lost, měl-li obsluhovati dámy. Dámy nikdy nedovedly
z něho dostat podrobnosti jídelního lístku. Koktal,
mátl si polévky se zákuskami a konečně přinesl
špenát, byly-li objednány ústřice. Ve zvláštních ka-
binetech nechtěl pod žádnou podmínkou posluhovat.
Neodvažoval se otevříti dvéře. Aby mu jeho nesmě-
lost odvykl, přinutil jej jednoho dne Brébant, aby
obsluhoval manželský párek, jenž si byl dopřál oběd
mezi čtyřma očima. Nesmělý sklepník byl tím tak
rozechvěn, že nejprve vylil polévku dámě za ňadra
a když se právě hodil k tomu, kterak manžel svoji
žínku líbal — a k tomu měl přece právo — vylil mu
všechnu omáčku z kachny s řetkvičkami na hlavu.
U Brébant
6
article
— Mohu se nyní přiznat, že jsem také byl ve svých
mladých letech velmi nesmělý, ačkoliv teď nikterak
podle toho nevypadám. Byl jsem dokonce tak ne-
smělý, že mi moje ostýchavost nedovolovala pokra-
čovati v malém milostném románku, jenž by snad
byl býval štěstím mého života — aspoň jsem se
tak dlouhou dobu domníval. V sedmnáctém neb osm-
náctém roce seznámil jsem se při svatbě s rozkoš-
nou mladou dívkou. Tančil jsem s ní neobratně, ale
tančil jsem s ní znovu a pak zas. Přišel jsem domů
zamilován až po uši. Brzy potom sešel jsem ses
dívkou znovu při jiné svatbě. Tančil jsem s ní
opět, stále neobratněji, ale zdálo se mi, jakoby
moje vytrvalost nebyla jí proti mysli. — »Jestliže
se kdy ožením,« pravil jsem k sobě ve svém mlá-
deneckém pokojíku, »nechci za ženu žádnou jinou
než tuto dívku.« — A jako tenor z komické opery
myslil jsem neustále jen na onu dívku, až jsem si
jednoho dne řekl: »Proč pak konečně bych se s ní
neoženil? Nemám pevného postavení, toť pravda;
ale před nedávnem dal jsem si vyložit karty a tu
mi vyšlo, že se stanu vyslancem. To je přece posta-
vení zcela pěkné.« — Ale ještě než jsem promiuvil
o věci se svými rodiči, chtěl jsem se tázat dívky
samé, jaký dojem jsem na ni učinil a byla-li by
ochotna státi se mou manželkou. Odvaha musí být!
7
article
Když jsem se s ní opět setkal, pravil jsem, žejí
chci něco povědět.« — »Co?« tázala se, hledíc na
mne udiveně. — Odebrali jsme se do koutka, já se
zarděl a zakoktal a pravil konečně: »Chtěl jsem se
vás toliko ptát, slečno, myslíte-li, že bude zejtra
pěkně?« — A tak to bylo vždy. Kdykoli náhoda, již
jsem vyhledával, přivedla mne do její blízkosti,
mluvil jsem vždy o počasí. Tak se stalo, že rozkošná
dívka nikdy nepoznala tajemství mé mladé duše.
Teprve před nedávnem, skorem po půl století, do-
věděla se o tom, když jsem měl potěšení setkat se
s ní, babičkou s bílým vlasem. — »Učinil jste dobře
že jste mi tenkrát nic nepověděl,« odpověděla,
smějíc se, »neboť bych byla vaši nabídku zamítla.
Nehodil jste se mi; tančil jste polku tuze špatně . ..«
Tak tedy má ostýchavost mnohdy přece jen také
dobré stránky.
8
article
Zemřelí v Praze.
Dne 13. března 1901: Vozerovská Marie,
dcera posluhy, 8 roků, 1452—II. Bíba Vincenc, c. k.
komisař, 38 roků, 610—II. Dohnal Josef, syn vycho-
vatelky, 2 dny, 411—I. Felber Antonín, soudní od-
hadce, 80 roků, 1730—II. Srb Josef, syn truhláře,6
měsíců, 1800—II. Kottler Alexander, býv. sládek, 67
roků, 339—I. Skok Josef, syn dělníka, 2 roky, 99—V.
Kottnauerová Matylda, manželka pokladníka, 54 roky,
1611—II. Czyhlarz Albrecht, ředitel cukrovaru, 60
roků, 1638—II. Schwoiserová Anna, majitelka hudeb-
ního ústavu, 25 roků, 436—III. Struneček Rudolf,
c. k. professor, 25 roků, 443—III. Jeřábková Alžběta,
vdova po hostinském, 52 roky, 422—III. Bouček Fran-
tišek, obuvník, 48 roků, 83—IV. — U milosrd-
ných bratří: Hasal František, zedník, 33 roky.
— U milosrdných sester: Litošová Josefa,
nádennice, 74 roky. Rybák Josef, žebrák, 80 roků.
— V chudobinci: Sýkora František, býv. zlatník,
78 roků.
Král. české zem, divadlo v Praze.
Národní divadlo
Vestředu 20. března.
Odpol. o 3. hod-
Představení pro li d.
Přítěž.
Začátek o 7. hod. 166. hra v předplacení.
2. čtvrtka.
Dafnis a Chloe.
Komická opereta o 1 dějství. Složil J. Offenbach.
Terpsichora.
Balet o osmi obrazech od Ad. Thalassa. Hudbu
složil Leo Pouget. Baletní mistr Achille Viscusi.
Začátek o 7. hod.
Konec po 9. hod.
Po operetě »Dafnis a Chloe« přestávka.
Bíba
Josef
I Felber
Antonín
Srb
Alexander
I Skok
V Kottnauerová
Matylda
Czyhlarz Albrecht
Anna
Rudolf
Bouček Fran
Král
Dafnis
Chloé
Složil
J Offenbach
Ada
Pouget
Achilles
Praha
národní divadlo
Vestřed
Vozerovská Marie
Jeřábková Alžběta
Hasal František
Litošová Josef
Sýkora František
10
article
Cena ! zlatý.
Návod u každé krabičky. Zá-
silky na venek poštou bez
udání obsahu.
11
article
Krása jest bohatství,
krása jest mocí.
Cheete-li krásnou jemnou
pleť docíliti, používejte den-
ně pouze střibrnou medaillí
vyznamenaného
pařížského
Krása
13
article
Anna Vasiljevna začala z ničeho nic vypravovati, jak
žena ispravnikova představila svého synovce, důstojníka
od dělostřelectva, Darje Pavlovně a řekla jí, že ačkoliv
jest učený, nemá »uhlazeného chování« a že ho chce co
nejdříve »vycvikovati v damské společnosti.« A ubožák
stojí, takový nemotorný, s dlouhýma ušima, s nosíčkem
trčícím vzhůru, jako štěně slepičář; čekám, že každý
okamžik mu přejede přes nos a houkne na něj: »aport,
Trezore!« A představovala tak zábavně ispravnikovou
a jejího synovce a neobyčejná její veselosť byla tak na-
kažliva, že jsme všichni, začínajíe od nemocného, smíchem
se až prohýbali.
— Aport, Trezore! zvolala Ljubov Petrovna, ho-
divši svou rukavičku synovi přes stůl. Seděl jsem vedle
něho a rukavice padla na můj talíř. Uchopil jsemji
zuby a — nevím, kde se ve mně vzala ta hbitost —
skákal jsem kolem stolu, co zatímí Vasa, vyskočiv se svého
místa, běžel za mhou, volaje: »dej sem, já jsem Trezor
a ty's jenom Amička!« Ale já jsem mu ji nepopustil
a doběhnuv k jeho matce, sklonil jsem koleno před ní
a natáhl jsem k ní hlavu s rukavicí v zubech. Vzalaji
a uhodila jí lehce Vasu po tváři: Tu máš! pravila —
a vám! a podala mně ruku. Přitiskl jsem své rty vřele
na ni. Vasa uchopil její druhou ruku a začal líbati každý
prstík zvlášt.
— Boriši, já tě vyzývám na souboj!
— Každým způsobem tě zabije, smála se Ljubov
Petrovna, neboť jest dovednější než vy, můj pane synu.
— Jak by nebyl! Ve svém životě již zastřelil tři
— A ty budeš čtvrtoul
kavky.
Anna Vasiljevna
Pavlovna
Ljubov
Vasa
14
article
Měli jsme latinskou hodinu,
která skončila tento-
kráte v úplném míru a souhlasu. Když mne propouštěl
Kereti k snídani k Lubjanským, obrátil se pojednou
ke mně s následujícím poučením: Můj milý Borisi, nevím,
jaká matlanina se zde děje a bylo by velice nepříjemné,
kdybyste se do toho míchal. Vy mně rozumíte, není-li
pravda?
Vzal mne za ruku a podíval se mně významně do
očí. Mohl-li pak jsem říci, že nerozumím? Svěsil jsem
mlčky hlavu.
— Buďte rozumným a myslete na svou matku . ..
Jste upozorněn! řekl Kereti slavnostně, pouštěje k vel-
kému mému uspokojení mou ruku ze své, nepříjemně
vlhké ruky.
»Jaký to mrzký člověk, ten Bulkenfress,« myslel
jsem, odcházeje ze svého pokoje. »Řekl zajisté Keretimu
o psaní Felsena Ljubově Petrovně. Jak jinak jsem si mohl
vysvětliti pronešená slova svého vychovatele a všechny
jeho narážky na »vosí hnízdo« a »matlaninu !«.
Na chodbě jsem se setkal s Annou Vasiljevnou.
Šla lehce a rychle jako sedmnáctiletá dívka a zdála se
zvláště veselou. Přiblížil jsem se k ní a pozdravil, polí-
bila mne a vzavši mne kolem krku, vedla mne s sebou.
— Podívejte se, s jakým to jdu kavalírem, zasmála
se, vcházejíc do pokoje Erazima Ivanoviče.
— Výborně, tetinko, odpověděl jí právě tak vesel
hlas Ljubovy Petrovny. Seděla zde u stolu mezi mužem
a synem. A co dělají vaši hosté?
— Nic, sedí a jedí křepelky, pokračovala se smí-
chem Anna Vasiljevna.
Udělala jsem za sebe Galečku hospodyňkou a jí
zůstane navždy.
Zapomenutá otáskk.
— 217
Boris
Kereť
Ljubův
Petrovna
Anna Vasiljevna
Erazim
Ljubův Petrovna