1
masthead
Ročník XXXXVII.
2
masthead
V Praze, v úterý 30. července 1907.
Praha
4
article
Na ranní a odpol. list,
rřede lásí se
v Praze v admísistrai
nn měsíc . . . . .
se čivrt leta
s dvají donšskou
tlta . . . . 7 k n0 h
veesnd. 2K mo
na měsíc-
roštout
va nnoiěi sle
Praha
5
article
2K e
2K e
za čtvri leta
s 4vejí zlsnkea
a vořele
Eatrrt ela . . . Hi k a0
6
article
Adlerův státnický plán nového
Rakouska.
Adlerův státnický plán nového
Rakouska.
Měli jsme již kolikráte příležitost roze-
brati různé ty projekty německých na-
cionálův a pokrokářů na přestavbu
Cislajtanie za heslem »národní auto
nomie«; leč povždy vedlo bližší ohledání
k tomu, že buď za pěkným heslem vězíu
Němců jen šeredný obmvsl na úkor
nás Čechův, anebo nepromyšlená, neusku-
tečnitelná utopie. Buď že jde, zejmena
zdejším Němcům jen o to, aby si heslení » ná
rodní autonomie« vymohli v Čechách svou
samostatnou »ode všeho českého očištěnou«
německou zemi na úkor jednoty zemské
správy a váhy sněmu českého: anebo že
tane jim, jako na př. poslanci Chiariovi,
na mysli nějaká mlhovina pouze ke školství
se vztahující »autonomie narodní« při zacho-
vání jinak plné německé centralisace státní
ve spravě i zákonodárství ústředním v roz-
sahu posavadním. — Marně jsme po všechnu
dobu dotazovali se německých projektantů
Rozumíte národní autonomii tak, aby každý
z těch osmi národů Rakouska (Čechů.
Poláků, Rusů, Slovinců, Srbochorvatů, Němců.
Vlachův a Rumunů) měl svou vla stn
národní vládu, své kompletní ná-
rodní ministerstvo, odpovědné vlast
nímu národnímu sněmu, jehož kompetence
vztahovala by se ke všem právům, potře-
bám, zájmům a povinnostem toho každého
národa, jenž by tedy měl plné právo povo-
lovat daně i rekruty, stanovit kvotu svého
příspěvku na potřeby celořišské a úplnou
zákonodarnou souverenitu ve všech
důležitostech národa vlastního? —
Adlerův
Němec
Čechův
Chiari
Čecho
Polák
Rus
Srbochorvat
Vlachův
Rumun
Rakousko
Čechy
7
article
Než podnes marně čekame na odpověd
A stejně nebylo lze se dopátrati, čeho ra-
koušti sociální demokraté svým
programovým požadavkem po národní auto
nomii vlastně vyrozumivají, jakou míru své-
zákonnosti a svéprávnosti politické chtějí
proti ústřední vládě a prot
ústřednímu parlamentu vyhradi
jednomu každému národu, aby byl »ůplně
svobodným pánem svých osudů«
Vydal sice jejich stoupenec dr. Renner
tlustou knihu o národní autonomii, ale světla
v ní bylo tence. Doporučoval, aby národové.
odpoutavše se od hranic svých zemí, usta-
vili se osobním příhlasem svých dospělých
příslušníků (tedy hlasováním mužů i žen
srých) ke společenstvu čili svazu určité ná-
rodnosti, která by pak obdržela jistou kraj
skou samosprávu a z krajův svých
vyslala zástupce do svého »národního sněmu«,
jenž by jako parlament vyřizoval otázky
národní kultury. I sociálním demokratům
připadaly projekty Rennerovy jako vzdušné
zámky a proto včerejší »Arbeiter-Zeitung«
na místě nich doporučuje v dlouhém článku
— jak za to má: kratší a praktičtější roz
řešení problému. Byli jsme opravdu zvědavi
dobrati se jádra konečného šťastného vyná-
lezu. Nuže, nastojte: Pravé Kolumbovo vejce
»Volební reforma již problem
rozřešila! A my potřebujeme toliko na
dráze jí ražené dále popojíti a náro d o ve
sou ustaveni a národní autono
mie jest ihned možna.« Po této já-
savé fanfáře »orgán sociální demokracie ra-
kouské« (tak zve se »Arbeiter Zeitung« v čele
svém) vykládá nalezený kámen mudrcův ze-
vrubněji takto:
doktor
Renner
Rennerův
Kolumbův
svaz určitý ný
národní sněm
Arbeiter Zeitung
ArbeiterZeitung
8
article
»V poslancích každého národního kmene
jeví se národ v celosti a podstatě své. Po-
slanci každého národa tvoří jeho
národní parlament a my jej potře-
bujeme toliko svolati, abychom jej uči-
nili schopným činu. Národní parlament Němců
záleží z jejich 233 poslanců, národní parla-
ment Čechů z jejich 107 poslancův. Shro-
mažděmež je, prohlašme je za parlament
opatřme je právní a zákonnou moe
a pořídili jsme vše, čeho všickni národové
potřebují a po čem horoucně touží: Každy
národ bude míti svůj vlastní parla-
ment. Svolejme národní parlament Němeů
do Vídně, Čechů do Prahy, Vlachů do Terstu,
každý v ústředí jeho duševního a politického
života a národní autonomie jest v obrvsech
svých uskutečněna, budova, v níž každý
národ podle síly se zařídí, jest hotova
Misto 14 zemských sněmů tedy osm
národních snémů; dobrá, ale jak
rozsáhlá má býti pravomoc těchto
národních sněmů oproti ústřednímu par
lamentu? Mají li to býti skutečné, po
ctivé parlamenty, jimiž by národ
uplatňoval svou vůli, pak musí též každy
národ obdržeti svou parlamentn
národní vládu, jako ji mají na příklat
Maďaři.
Němec
Čecho
Vlach
Maďar
Vídeň
Praha
Terst
9
article
Ma-li každý národ býti úplně svézákon
ným a svobodným, pak musí vešker
statní správa Rakouska býti z národ
něna; pak nemůže to býti jediné školstvi.
o němž by směl samostatně rozhodovat, ale
pak se musí každému národu dopřáti, aby
si samostatně a neodvisle od každého
druhého dával zákony a organisoval svou
politickou správu, své soudnictví
své daně, bernictví a finančn
hospodářství, své zemědělství
svůj obehod, své bankovnictví
své sociální instituce, své ko
munikace — a rovněž aby zcela své-
právně a svézákonně povoloval na způso
Uhrů svou kvotu na společné záležitosti
(na společné vojsko a diplomacii). Jiným
slovy: má-li národní autonomie býti
pravdou a ne stínem, skutkem a ne švindlem.
pak musí každý národ dostat vešker
atributy samostatnosti státní, jak co do
zákonodárství tak co do správy veřejné.
Uher
Ma
Rakousko
10
article
Pak by ovšem zbylo ústřednímu parlamentu
vídeňskému a ústřední vládě málo agend —
pouze to, co skutečně všem národům jest
společnou záležitostí.
Nuže, chce orgán sociálních demokratů
této svobody a tohoto sebeurčení každému
národu rakouskému rovnoprávně a bezelstně
dopřáti?
Avšak nechť pročítáme dlouhý článek jeho
sebe pilněji: — ani potuchy v ném
o nějakém plánu neb navodu
pokynu stran tohoto vlastníh
jádra celého problému, nýbrž
»Arbeiter Zeitung«, dospěvší k němu, jen za-
jikavě se omlouvá: »Že zřízením národních
parlamentů nebyl by ještě problém zmožen,
ba že pak teprv zbývá úkol nejtěžší: formu
naplniti obsahem, to víme. Avšak
forma bude počátkem a to jest neodbytný
počátek !e
To jest tolik, jakoby si někdo pořídil
wertheimku a zaplesal: »Dohudík, jen když
mám pokladnu, peníze do ní už se časem
najdou !e
A zatím stačí jen chvíle přemýšlení nad
národnostní mapou Rakouska, aby každý
normální člověk poznal, že při ethnograíi-
ckém útvaru této říše, kde ve všech téměř
zemích národnosti tak jsou promíchané, že
jich od sebe správními hranicemi odděliti
naprosto nelze, všechny plány na politieké
ustavení a organisování její jen na základě
národností jsou a zůstanou čirou nestvůr-
ností a nemožností, tak že všeliký pokus
o stržení historických podkladův a prolomení
hranic zemských skončil by jen velikým
zmatkem, ba chaosem, sváry a boji bez
konce a míry.
Představme sí pro příklad jediné Slezsko.
Rakousko
Slezsko
Arbeiter Zeitung
11
article
Němci jeho by podlehali vládě německé ve
Vídni, Čechové slezští, vládě české v Praze,
Poláci vládě polské ve Lvově. Každá z těch
tří národností Slezska by se řídila jinými
zákony, jiným právem. Nevznikly by z toho
hotové poměry středověké? Ale vezměme
jednotlivá města: Prahu, Liberec, Plzeň,
Budějovice, Brno, Olomouc. České jich oby
valelstvo podlehalo by národní vládě naší
v Praze, německé však národní německé
vládě ve Vídni. Jaké by z toho vzdely zmatky
v soudnictví a všeliké správě?
Zřídily by se národní berní katastry.
řekne se; avšak jak těžko bylo by při ná
rodním katastrování vyšetřit berní podíl ná-
roda proti národu při daních nepří-
mých, zvláště spotřebních? Jak těžko
bylo by rozhodovat o národní příslušnosti
kapitálu při bankách, akciových společnostech
a těm podobných finančních podnicích. A dle
jakého kliče by bylo lze vyměřiti spravedlivou
kvotu, jakou by národ proti národu měl
přispívat na společné záležitosti celé říše?
Dle počtu hlav, či dle — nevypátratelné sku-
tečné berní a hospodářské slly jednotlivých
národů? —
v ša av
Radi bychom věru se dali o všech těchto
záhadach ponaučit od orgánu páně Adle
rova, jenž měl teprve nedávno při volbách
říšských tak dobrou příležitost osvědčiti své
srdce pro národní autonomii — Čechů
videňských. Nuž víme, jak ji osvědči!. —
Že nesměli čeští organisovaní dělníci ve Vídni
ani postavít si svého národního kandidata,
nýbrž musili volit na komando Němce
Adlera, který ve výboru pro volební opravu
naprosto nechtěl přiznati statisícům Čechů
v Dolních Rakousích usedlým právo ani na
jediný mandát. Hic Rhodus, hic salta. Na
tom příkladu ze života nejpatrnějí se vidí,
kterak i vůdce rakouských sociálních demo-
kratů národní autonomii rozumí právě tak
— všelijak a podezřele, jako německo-
nacionální její projektanti.
Němec
Čecho
Polák
videňský
Adler
Vídeň
Praha
Lvov
Slezsko
Liberec
Plzeň
Budějovice
Brno
Olomouc
Dolní Rakousy
12
article
Politické zprávy domácí.
Politické zprávy domácí.
V Praze, 29. července. (Další hlas
poslanců o uherském vyrovnání.
„Pest. Ll.“ otiskuje další hlasy rakouských po-
slanců o novém vyrovnání rakousko-uherském
Bereme z nich ještě mínění německo-nacionál
ného továrníka dra. Chiara a slovinského dvor
rady Fr. Šuklje.
Dr. Chiar i pochybuje, že se v poslanecko
sněmovně nalezne potřebná většina pro vyrov-
nání. Nacionální Němci jsou proti meritorickém
projednání nové úmluvy, dokud nebude se stra-
ny úplně kompetentní — buď korunou nebo
oběma vládami — vyjasněna olázka vejska
pragmatické sankce. Nejprve regnikolárné depu-
tace musejí zjistiti, co dnes ještě platí a co ne.
Nojsou ze zásady pro rozluku, ale přejí si, aby
se jim nalilo čistého vína. Mimo to bude nutno
díive, než bude možno zaujati přesné stanovisk
k vyrovnání, zjisliti, co se má státi s Chorvst
skem a obsazenými zeměmi pro případ rozluky
Posl. Fr. Suklje je prpti heslu „Prye
od Uher!“, poněvadž jako Slovan ví, že jeho
uskutečnění by znamenalo bližší přimk nu-
ti k Německu. Slovinci jsou proto pro vy
rovnání, ačkoli jako národ agrární mnoho zisku
z něho míti nebudou. Také si přejí zvýšení uher-
ské kvoty, ale mnoho významu tomuto zvýšen
nepřikládají, poněvadž při ročním rozpočtu 1892
milionů v Rakousku na váhu hrubě ani nepadne.
Obtíže vidí v otázce chorvatské, poně-
vadž všichni Slovinci stojí po boku Chorvatů.
doktor
Chiara
Němec
Posl
František
Suklj
Chorvat
Praha
Francie
Uhry
Německo
Rakousko
13
article
V Praze, 29. července. (Polské kol
a jazyková rovnoprávnost v parla-
mentě.) Předseda polských lidovců, posl. Jan
Stapiňski, podává ve svém „Przyjacieli
Ludu“ zprávu o jednání klubu lidovců o jazy-
kovou rovnoprávnost v parlamentě. Polští li-
dovci, zvěděvše, že český svaz se bude domá-
hati jazykové rovnoprávnosti, oznámili mu, že
v otázee té půjdou s Čechy ruku v ruce. Vyjed-
návali také s polským kolem, aby jich akci pod
porovalo. Pak přednesli bar. Beckovi své poža
davky, v nichž se domáhali, aby se polské řeč
v parlamentě zapisovaly stejně, jako německé
aby se polské návrhy a dotazy tiskly v zápísníku
v originále; aby se vládní osnovy zákonů sdělo-
valy polským poslancům také v jazyce polském
a v kanceláři poslanecké sněmovny aby byli za-
městnáni dva polští úřadníci místo jednoho
Výsledek jednání je známý: Poláci obdržel
tytéž ústupky, jako Čechové a mimo to jim sli
beno, že důležitější vládní předlohy budou pol-
ským lidovcům předkládány také v jazyku pol-
ském. „Více na tu dobu nebylo lze získati —
dodává posl. Stapiňski. — Neboť polské kol
neuznalo za dobré podporovati náš zápas s vlá-
dou a Němci o jazyk polský. Na naši písemnou
žádost, podanou kolu 5. července, aby se usta-
novila společná v té věci porada polského kola
s lidovei, předseda kola ryt. Abrahamo-
wicz odvětil, že polské kolo se této
akee nezůčastní, nechávajíc Če-
chy osamocené.
Ze Lvova, 27. července. (Péče o ja zvk
ruský.) V poslední schůzi ruského spolku
„Narodnyj dom! přijata na návrh dra. Dud-
keviče resoluce, v níž se žádá 1. aby spolek
činil přípravy, by počátkem školního r. 19089
mohlo vstoupiti ve Lvově v život soukromé gy
Stapiňski
Čecho
Beck
Polák
Němec
Praha
Lvov
poslanecký sněmovna
Przyjaciel Luda
15
article
mnasium s vyučovacím jazykem velko-
ruským. 2. Až uplyne nájemná smlouva s řá-
dem baziliánek, spolek má místnosti, pronajaté
nyní řádu, podržeti pro sebe a zříditi v nich
ženskou střední školu velkoruskou. 3. Má uvá-
žiti, nebylo-li by možno zříditi soukromý učitel-
ský ústav velkoruský.
Z Ružomberka, 24. júla. (Nová obe
divokosti maďarské.) Píše se nám:
Zase padla jedna obeť v korisť nenasýtnemu,
zúrivému, spupnému šovinismu maďarskému.
Zas' sa otvorily dvere vyšetrujúceho vezenia
ružomberského, aby prichlopily jednoho »bu-
riča« proti »maďarskej štátnej idey«. Tento raz
je obeťou nie Slovák, ale váš spoluobčan Čech:
F. B. Krystín z Poličky, cestujúci firmy » První
česká pojišťovna na život v Praze.«
Prv ale, než by sme súdili svereposť ma-
darsků, nešetriacu už ani té najelementárnejšie
práva človska, podávame udalostí, ktoré maju
byť pričinou Krystinovho bůrenia proti »maďar-
skej národnosti«.
F. B. Kryslin v obchodných záležitostiach
v sobotu — 20. t. m. — prišiel do Ružom-
berka, kde pred 8. meslacemi pod predsední-
etvom známeho Chudovszkého previedli justičnů
vraždu na Hlinkovi, dr. Šrobárovi, Jančekovi,
Gregusovi atd. — V nedělu vybral sa do Lúček,
kde trvá podnes náboženský štrajk proti tamej-
šiemu r. k. farárovi Smižiarovi, ktorý bol vy-
menovaný spišskym biskupom (i dnes už kral'.
radcom). Párvym účelom pomaďarčenia celej
obce. Navštivil i kúpel. Domov idůc videl l'udi,
ako si svojů pobožnosť na emiteri odbavujů a
pred kostolom uvidel 2 vychádzajúce ženy. Za-
stavil ich a porozprával sa s nimi. Povypytoval
sa ich, že přeco ony chodia do kostola, ked
vedia, že Smižiara poveril biskup s pomaďarče-
ním celej obce a ženičky zahanbené od dobréno
slova, odišly. Stretol sa s 2 drevčaťmi, deťami.
Slovák
Krystín
Hlinka
doktor
Šrobár
Janček
Gregus
Smižiar
Čechy
Praha
Ružom
Lúčka
16
article
Spýtal sa ich, že do akej školy chodia a na
odvetu, že do maďrskej, povedal im: »Slo-
venské dieťa patri do slovenskej škuly. « —
Krystina pozoroval ale netušene Milan,
obecný notár (jeho otec je v Ružomberku ková-
čom), ktorý sa vyspytoval žemičiek a deti, čo
im Krystln hovoril.
Potom šiel po záhumní k rychtárovmu
domu, kade Krystin musel jsť a tam v pritom-
nosti gazdov-občanov začal na neho vykrikovat
»Ty pes, pansláv, burič, vlastizradca« a pod.
u nás medzi úradnikmi zvyčajnými nádavkami.
Krystin cel'kom pokojne povedal občanom: »Tot
máte vášho notára — vidite krásny exemplár
tej maďarskej kultůry.« Na ceste dohonili ho
už 2 žándári, ale ponevač sa nemecký fhováral
so svojimi 2 priatel'mi, dali im pokoj. Tu už
svitlo Krystinovi, že nolár ide arranžovať pohon
na neho, — uehýhili sa v jednej pocestnej
krčme. Na to niskol'ko minut už videli notára
Milana na bicykli uháňať smerom k Ružom-
berku.
Krystín si v pondelok ešte niekol'ko ob-
chodných záležitostí vybavil a popoludní chcel
odceslovať. Prv ale, než by bol odeestoval,
niesol svoju korrespondenciu na poštu a tu ho
chytili žándári v mene zákona a zavreli ho do
vyšetrovacej väzby, odkial' sa tak skoro teraz
nevymůže.
Jednoho jeho známeho, knihára ze Salvovoj
Milan
Krystin
Ružomberok
18
article
Nová anketa literární ve Francii. 9)
Nová anketa literární ve Francii. 9)
Pan Catulle Menděs patří dnes již
také k patriarchům. Stál u kolébky »Parnassu«,
napsal i jeho »legendu«, podal i úřadní mini-
slerstvem subvenovaný soupis celé moderul
tvorby básnické ve Franeii . . . má tedy plné
právo ozvati se v tomto koncertu mínění a ná-
zorů na nejpřednějším místě. — »Vy děláte
aniketu?«, plá se vstupuje čile a vesele s číš-
kou černé kávy, již si přináší v ruce. »A proč?
přasím vás. Již Huret ji udělal. Tenkrát dobře.
Ale dnes není praničeho novéh
v literatuře, praničeho! Chcete sly-
šeti názory, minění? To snad ne. To by bylo
přílis těžké. A jak vám mám odpovědit? a
pak, eo jsem měl říci, vyslovil jsem jíž ve svě
ministerské zprávě o poesii u nás (Rapport sur
la Pošsie).«
Ale slovo dá slovo a již jsou tazatelé i tá-
zaný v proudu. Pan Menděs na přiklad, což
jest zajímavé, nevěři v školy literární. Nač a
k čemu? Nikdy prý jich nebylo, to si vymyslili
jen úřadní či poloúřadní hiterárni historikové.
Také romantismus nebyl školou, Lamarline ne-
dělal školu a Viktor Hugo se vždy bránil prol
školám. Jen otevřete předmluvy jeho knih ! a
Parnass? Toť skupina lidi cenících se vespolel
a vedle sebe pracujicích, nie víc a jiného,
jen se podívejte a uvažte, jaký jest rozdil mezi
dílem na př. Herediovým, Coppéeovým, Sully-
Prudhiommeovým a mým
— Ale školy, namitá tazatel, přece mohou
býti někdy užilečné.
— Ne a ne a ne! Každý básník dělá své.
co může a jak umi jistě nejlépe. To jest všecko
Škola symbolistů, řimská škola, naturalistická,
jsou všecky sestavy vyumělkované a dohromady
velká hloupost. Ti lidé trávi čas děláním pro
klamací a zapominají dělati dílo. Jak jsem pravil
není dnes ničeho nového od předmluvy ke
Cromwellovi a k Hernanimu. Z toho tvjí všichni.
Tu komentují, diskutují, popíraji, kolem této se
toči pořád všecky boje literární.
Catullus
Menděs
Hugo
Parnass
Herediův
Coppéeův
Sulla
Prudhiommeův
Cromwell
Hernani
Francie
Rapport sur le Pošsia
19
article
Opravy: Do feuilletonu z čísla 201. vloudily
se tyto chyby: V sloupci 2. odstavci 4. čli dr ul
místo duch. V sloupci 3. odst a. Darmestete ra
v sloupci 4. odst. 1. Bajzac, v sloupci 6. odsl. 1.
R a chuidu.
— A volný verš?
— Ano, to je novinka, nová snaha aspoň,
ale není to inspirace, nýbrž pouze docela
vnější novinka technická. Mladí básníci hrnou
se za námi a každý se chlubí, že našel nové
dráhy inspirace. Teď píší všickni klasické tra-
gedie. A proč?... Ponůvadž já jsem napsal
»Medsu«. Mohli stejné mluviti o renaissanci bi-
blické, když jsem napsal »Syna hvězdy«, jako
mluvili po Medei o renaissanci klasicismu.
A klasicismus starý? Corneille psal přece tra-
gedie římské a španělské. Všecky látky jsou
dobré, cenu jim dodává jen větší nebo menst
talent básníkův. Jednou pozval kdosi starého
Dumasa k obědu. Mezi jidlem pravil: Hledte.
dám vám lálku: mladý muž a mladé děvč
chtí se vziti, ale rodiče jim překážejí. A vidlte.
z toho udělal Corneille Cida. Všecko závisí jen
od toho, »jak« se to udělá.
— Ale povstaly přece nové talenty?
Corneille
Corneille Cid
doktor ulice
20
article
— Ano, máme dva básníky nové a velké
Edmonda Rostanda a paní de Noailles. Ale t
je také všecko. Dnes netvoři se více. Origina-
lita vězí jen ve vyhledávání nových styků mezi
dvěma obrazy neb myšlenkami. Skutečný a velký
básník je pouze ten, kdo nachází vzlahy, o kle-
rýchž se před ním nikomu nezdálo. Prolo mne
paní de Nonilles někdy dráždí. Ale povede-li se
ji, najiti mezi dvěma předměty vztah a styk
opravdu nový, pak je velkým, ano skutečně
velkým poetou. Ale toto vše a jiné řekl jsem
ve svém úřadním »raportu«, kam tazatele od-
kazuji. —«
Někde daleko na krajní periferii Pařiže,
v malém domku venkovském stkává své poetické
sny pan Jean Morě as.
Před lély rovněž vystoupil s proklamael
založil školu římskou, neklame-li mne pamět.
Nyní nedělá proklamací, píše klidně veršea
divadla klasického stylu (»Ifigenie«) a ve své
skromnosti se ani za spisovatele nevydává.
Credo páně Morčasovo jest pravý o pak
ereda páně Menděsova. Vidí rozdíl mezi ško-
lami patrně. Staří romantikové a mladi par-
nassisté osvěžovali poesii tím, že do ní vnášeli
živly malířské, symbolisté se zase snažili
obraceti poesii více k hudbé. Nezbývá, než
vrátiti poesii sobě samé a to bude
věc hlavní. Poesie však se neobejde bez
discipliny. Jsou také ovšem geniové velcía
vznešení a nemají diseipliny, jako na př. La-
martine, Corneille a Musset, ale dnes po školách
parnassistů a symbolistů nelze si správné
Rostand
Noailles
Nonilles
Jean
Menděsův
Corneille
Musset
Credo pán
21
article
verše bez discipliny více před
staviti.
Volné verše dělal pan Morěas již r. 1886.
ale nechal toho, jelikož volný verš vede pouze
k několika licencím a k několika efekřům zvu-
kovým — nic více. Pan Moras věří, že všecko
v tichu pracuje k renaissanci antické. Ale dlužno
především zůstati ryzím umělcem.
A nyní k mla dším
Nedávný náš host, pan Camille Mau-
clalr, chce býti jen kritikem. Ale širší obe-
censtvo i nakladatelé maji prý raději romány
než knihy ryzích myšlenek. Rovněž se brání.
že by byl symbolistou. »Jaem jim tak málo,«
praví doslova, »že považují vyjádření života za
cil umění. Román má vyjadřovati život, celý
život.« Pan Mauclair nemiluje ani vlastních ro-
mánů svých proto, že dle jeho zdání, má-li
román vyjadřovati život, ony vyjadřují více ideje,
které lépe jest vysloviti prostě a jednoduše boz
podkladu vypravovacího neb nějaké fabule.
Umění musí zhynout dle výroku páně
Mauelairova, nestane-li se soeiální m.
Morěas
Moras
Camilla
Mauclair
Mauelairův
22
article
Lid nás zapře, nedokážeme-li mu, že jsme mu
k něčemu užiteční a prospěšní. Nechtěl by být
výlučně jen spisovatelem. Péče o život chudiny.
o rozvoj věd, myšlenky sociálni, to vše má tutéž
důležitost jako literatura. Nebo to vše je vlastně
život sám. Slyšíme stesky, že zdroje moderního
románu vysýchají. Ale což nemá věd
divy, ba světy zázraků, a právě t yto
mohou otevříti nevyčerpatelne
zdroje novému románopisectv.
Pánové Rosny, Walls, Bernard jsou již před-
chůdei tohoto románu vědeckého.
Pan Mauclair horlí proti výstřednostem
literárního nationalismu a s kritikou soudubou
docela není spokojen. Není prý pravé kritiky
dnes ve Francii, všecko porazila reportáž ryze
žurnalistická. Nynější kritika jest mělká a po-
vrehní. Kritik má procházeti všecky stavy du-
ševní, které prodělal spisovatel neb tvůrce, když
své dilo pracoval a tímto způsobem se krilika
teprve stává druhým tvořením. Nová
kritika, v jakou se má dle pana Mauelaira stará
kritika obroditi, spočivati má především ve
splynutí ostatních uměnl; je to
kritika a nalogil. Tou se básník i kritik
doplňují. Čím více obrazy básník vládne, tím
jest i větší, poněvadž otvírá čtenáři vztahya
styky, jiehž posud ostatní lidé nepostrehli. Tím
způsobem bude krilik ukazovati k analogogiím.
Rosna
Walls
Bernard
Mauclair
Mauelaira
Francie
23
article
krilika stane se divuhodnou, ba může se vypěsto
vati na pálé uměnl.
Pan Mauclair jest velký přívrženec a vele
bitel volného verše, který považuje za eminentně
francouzský objev. Zapomíná ovšem při tom, že
Němci již dávno psali své »Streckverse« a že
Walt Whitman a William Blake a jiní a jiní
dřiv neb současně takové verše pěstovali. Verse
psané dle uznaných zájmů, formou ustálenou,
nemohou prý dnes více vyjádřiti bytost moder-
ního člověka (l). Často se mu zdá, že lidé
zaměňují až přílis rhetoriku a výmluvnost
s poesii. Jemu má být poesie zpěvem, ničím
jiným. Nevěří na možnost renaissance possie
cestou rhetoriky neb výmluvnosti, budouenost
dle něho mají pouze básně obsahem krátké, ale
citem neb myšlenkou velké intensity, jak je
psali Guérin, Elskamp, van Lerberghe. V dra-
matě nevidí pan Mauelair žádné určitějš
tendence. Co má dnes úspěch, má ho jen
proto, že se to liíb. Ale ptejte se za rok, co
víte z takového libivého večera, jaké strojí di-
váctvu na př. svými hrami pan Maurice Dounsy?
»Dnešní divadlo podobá se krásné ženě výborně
oblečené, ale v těch šatech není ničeho. To je
mí Ibsen milejší.« Dramatiky nejnovější pova-
žuje pan Mauelaír za velice talentované, po-
strádá u nich jedině charakter.
Mauclair
Němec
Whitman
Blake
Guérin
Elskamp
Lerberghe
Mauelair
Mauric
Ibsen
24
article
Velmi precisně, ba úsečně formuluje pan
Léon Daudel, syn slavného romanopisce
Alfreda Daudeta, své názory a odpovědi na
otázky nové ankety. Praví doslovně:
1. Nenl škol literárních. Jsou
ctižádostivci talentovaní, někteří i genialní, kteři
si ukuli tuto chiméru k svému prospěchu, aby
sobě určili ilusorní papírovou korunu. Bibe
jdou za nimi a je napodobujl.
2. Román jest nejpružnější
nejvíce encyklopedická forma na
světě. Může býli dle výrazu svého původce
lyrický, satirieký, pozorovací, dobrodružný, refor-
mátorský i pohyblivý nebo utkvělý, legendární
nebo analytický. Jde vedle historie a psychologie
jako ličení mravů i vedle věducké a sociologické
hypothesy.
3. Litera ura francouzská jest oblibená půda
klasických renaissanci. Tyto jsou návratem
k dobrému vkusu, kultuře a k tradici a reakcí
proti nepořádkům prvních.
tssle
4 Kritika má převážný úkol, je-li neodvisl
a sytá vědomostmi, třidi-li a určuje li obraty
ducha, podává-li přesné zprávy, má-li touhu
viděti jasně. Sehopnost obdivu jest ji rovnéž
tak stejně nutná jako schopnost očerňování.
Velice zajímavé jsou názory a vývody ne-
dávno zesnulého esthéta pana Mareela
Schwoba, Lituje, že není škol literárních,
jen prý v těch jest život a budouc-
nost literatury, ony vedou boje a jen
tam, kde jsou boje, je život, bez něhož brzy
nadejde ubohá stagnace. A jako není dnes
škol, také prý není románu, aspoň
ne zajlmavého, aspoň od mužů ne. O
Huysmanse a Elémira Bourge nevzniklo prý
v prose žádné arcidilo ve Francii.
Léon Daudel
Daudet
Mareel Schwob
Elémira Bourge
Francie
25
article
Pak vidi pan Schwob celé moře talentů
starších i mladších a poučně analysuje, proč
ženám patří v románu moderním palma před
muži. Svým současníkům vytýká pan Schi wob,
že nemají hlubšího všeobecného vzdélání, ba že
nemají ani té pravé výchovy literární, že málo
čtou a následkem toho málo vědí. Mají pouze
každý svůj nástroj, ale při tom vždy každému
něco zvlášť chybí. To »něco« mají právě ženy,
nebo se něčemu naučily a ovládají mnohem vle
látky než dnešní mužové spisovatelé. A především
maji jiné hledisko, toliž ženské. Od pra-
věku, ba již od Odysseje rozhodovalo při psaní
románu slanovisko mužů a také ženy až do
poslední doby se stavěly vždy na toto stanovisko
s muži, zápasíce o primát, jako na př. George.
Sandová. Jinak jest s románem žen nejnovějších
v pracích paní de Noailles, paní Radilldy, paní
Régnierové a jiných mladsích. Zde jest estheti-
ckým objektem pozorování muž, pozorovalelem
jest žena a v tom jest celý rozvoj a celá revo-
luce těchto nových románů. Co do koncepce
rozeznává pan Sehwob dvojí druh románů. Bud
je to historie nějaké lásky a areidilem je tu
Manon Lescaut, nebo je to historie zašlých lidí
a dob, jež aufor oživuje, hledaje nový smysl
života. Typem jest mu Tolstého »Vojna a mír«.
Škoda, že se nepíší takové romány víc a v tomto
smyslu upadá román francouzský. Snad jediný
Paul Adam jeví schopnost a snahu zadržeti
tento úpadek, který, Schwob netají se tím, po-
čitá od velkých románů Maupassantových, které
prý nejsou romány vůbec, nýbrž »des oeuvres
inarticulées, ou il nly a point de héros«.
Jednomu se čtenář při pročitání takových
anket přiučí a to jest veliké snášelivosti s úsudky
cizími, i když se sebe více od jeho vlastních
uchylují... a již to má velkou výhodu, je
v tom též kus sebevýchovy a díscipliny.
Jar. Vrchlickí.
Schwob
Schi
George
Sandová
Noailles
Radillda
Régnier
Sehwob
Lescaut
Tolstý
Paul
Adam
Maupassantův
Odyssea