Číslo7.

ŽENSKÝ LIST.

Strana 3.

věci ze základu zničil, nežli abys se dotkla jenom jediné z nich.« (Týž spis, str. 1353.) Současník Hildebertův, opat Bohumír Vendomský píše: »Pohlaví ženské je klamu zvyklé. Přemluvou oklamalo prvého člověka a otázkami lapilo apo- štola Petra v léčku. Adama svedlo k neposluš- nosti, Petra k zapírání. Jako strážkyně dveří od- lučuje žena (femineus sexus) všecky, jež byla svedla, od života, jako Petra od Krista, nebo je vrhá v smrt, jako Adama v ráji.« (Goffridi Abb. Vindocin. Epp. III., 21.: Sirmondi Opp., Paříž 1696, III. 497.) V dokonalý systém uvedeno opovrhování že- nou ve známém a pověstném »kladivu čaro- dějnic«. Jeho spisovatelé, mniši dominikánští a papežští inkvisitoři, Jindřich Institorisa Jakob Sprenger (15. stol.) byli v tupení ženy přímo vynalézavi. Spisovatelé »Kladiva«, píše správně řiditel kolínského městského archivu Josef Hansen, konstatují jako bezpečnou zku- šenost své doby, že hanebnost tělesného obcování s ďáblem vyskytuje se častěji u žen, nežli u mužů ano, jakožto mužové velebí boha, který pohlaví mužské chrání od hříchu tak hrozného, zřejmě pro zvláštní povýšenost tohoto pohlaví, ježto Kri- stus v jeho podobě vzal na se své člověčenství. Z té právě příčiny nazývají knihu svou Malleus maleficarum, nikoli maleficorum. Žádný z jich literárních předchůdců neobrátil se tak zásadně proti ženskému pohlaví... Z pokladů své se- čtělosti snášejí bedlivě spisovatelé v delším vý- kladě vše, co lze říci k jakémukoliv neprospěchu žen. Vedle starého zákona, v této věci obzvláště vydatného, jsou jim zbrojnicí přední zástupci lite- ratury o celibátě z doby prakřesťanské, Lactau- cius, Jeroným, Chrysostomos, mimo nichž však se dovolávají též Catona, Cicerona a Seneky.

Sokrata a Theophrasta. Ba i homérská Helena a Sirény musí svědčiti proti svému pohlaví: »Zkoumáme-li, nacházíme, že téměř všechny říše světa vinou žen se ztroskotaly.« Důkazem toho je Helena, Jezábel, Kleopatra. »Kdyby nebylo špat- nosti ženy, byl by svět prost bezčetných pohrom.« Žena je hořčejší než smrt, citují z knihy Sira- chovy. A ze sv. Chrysostoma opisují: Co jiného je žena, nežli nepřítelkyně přátelství, tre- jemuž nelze ujíti, nutné zlo, přirozené pokušení. neštěstí, které dráždí žádost, domácí nebezpečí, sladce chutnající škoda, zlo přírody krásnou bar- vou zakryté. Žena předčí muže pověrou, pomsty- chtivostí, pošetilostí, lhářstvím, vášní a nenasyt- nou smyslností. Nemajíce tělesné síly, hledají ženy svého spojence v ďáblu a v čarodějství po. můcky své mstivosti; jsouce ve všech duševních i tělesných schopnostech slabšími, nežli muž, pe- čují přirozeně tím více o to, aby působily svými čáry na muže, jimž závidí. Ježto žena, od přírody slabší, rychleji víru ztrácí, odpřisáhne ji též mno- hem lehkovážněji a to je základem čarodějství

Nejznamenitější příčinou rozmnožování čarodějnic je bolestný boj mezi vdanými a neprovdanými ženami a muži. Nenasytná žádost těla vede po- sléze ženy k tomu, že vyhledávají společenství s ďáblem, aby své žádosti ukojily . . . V této základní tendenci »Kladiva« vůči ženě jeví se tedy další provedení starších názorů. Co však je spisovatelům »Kladiva« podnětem, aby s po- hlavím ženským tak tvrdě jednali, naznačují již předem, vycházejíce ve svých úvahách z před- stírané náchylnosti žen k pohlavním prostopáš- nostem. Právě starý asketický směr v křesťanské (katolicko klerikálni) theologii slavil zde své vzkří- šení a ohrozil nyní pohlaví ženské bezprostředně, poněvadž obhájci jeho měli v inkvisiční pravo- moci strašlivou zbraň, aby své oceňování ženy uplatnili v praxi. V rozboru »Kladiva« nenedostává se vy- hražení, že spisovatelé pohlaví ženské jako takové nikterak nezlehčují. Toho také nemohli jako pří- slušníci řádu, který se od jakživa věnoval se zvláštní oddaností kultu marianskému. Avšak dokazuje-li již jejich etymologie (slovní výklad) slova femina (žena, — odvozovaliť slovo to od menší víry že- niny: fe —fi des a minus), že jejich výhradu netřeba bráti na zlaté vážky, vychází dále na jevo, že jejich příznivé úsudky vztahují se vždy na ženy, které zachovaly panenství, nikoliv tedy na ženy, jež vedly život pohlavní. Spisovatelé náležejí k onomu asketickému směru, který se právě tehdy vzmáhal v reformě řádů a klášterů.

Vůdcům tohoto reformního hnutí znamenala žena právě tak jako asketům prvokřesťanské doby, na něž působily idee východní, především svůdnici, prostředek hříchu v rukách ďáblových; všecky důvody shledávány, aby se prokázala její špat- nost; obzvláště se zdůrazňovalo, že dle bible svedl ďábel v ráji nejprve ženu, že byla bohem z křivého žebra Adamova utvořena, kdežto Adam stál svým stvořením blíže bohu. Poměry pohlavní byly stále nepříznivěji po- suzovány. V mravních věcech byla žena, jakožto oblíbený nástroj ďáblův, naskrze člověkem druhé třídy. (»Kouzelnictví, inkvisice a proces čarodějnie ve středověku.« Mnichov, 1900, str. 481 a n.) A jinde: »V Italii vyslovil humanismus právě tou dobou (v době »Kladiva«) názor, že žena pří- rodou není nižší než muž a že proto zasluhuje tutéž úctu, jako muž; italská renaissance vytvo- řila na tomto základě nový ideál ženy. Zatím však trvající bohoslovecká nadvláda přerušila zdravý ten rozvoj a vyzdvihla na několik staletí zase ponižující názor o ženě, vrcholící v před- stavě, rozvinuté v »Kladivu«, že je žena oddána zvláště novému čarodějství a že na deset žen připadá sotva jediný muž, který propadl tomuto zločinu ze všech nejhanebnějšímu.« (»Prameny a vyšetřování k dějinám čarodějnictví, « Bonn, 1901, str. 419.) (Pokračování.) »Die Zelt«.