18. číslo.

ZENSKÝ LIST

Strana 5.

našich žen, všude se nám vynoří otázka vzdělání. Každý trošek vzdělání, který si žena osvojila, má veliký vý- znam nejen pro ženu samotnou, ale i pro její rodinu, pro děti, pro celou společnost a tento trošek vzdělání je úctyhodnější, je-li výsledkem vlastní práce ženiny, její touhy po vzdělání. Prvým úkolem ženského hnutí je, aby tuto touhu všude a neustále v že- nách rozněcovalo a povzbuzovalo, nebot jedině dle toho bude míti jeho práce trvalé výsledky a skutečné úspěchy. Josef Veselý.

BESÍDKA.

L. TOLSToj-

Což je toho třeba?

Mezi poli, zdí obklíčeny, stojí železné hutě s o- hromnými komíny, stále dýmajícími, s ohlušujícím hřmotem řetězů, s vysokými pecemi, s hutní drahou, a s roztroušenými domky zřízenců i dělníků. V těch- to hutích i v jejich šachtách potácí se jako mravenci pracující lid. Jedni dobývají rudy sta metrů pod zemí v temných, úzkých, dusných, vlhkých chodbách, stále smrtí hrozících, od rána do noci nebo od noci do rána. Jiní vozí sehnuti ve tmě rudu nebo hlínu k šachtě, vozí zpět prázdné vozíky a opět je naplňují. Tak pra- cují dvanáct, čtrnáct hodin denně celý týden. Tak se pracuje v šachtách. Při vysoké peci pra- cují jedni u pecí za nesnesitelného horka, jiní vypou- štějí roztavené rudy a strusky. Třetí — strojníci, to- piči, slévači, cihláři, tesaři v dílnách, rovněž dvanáct, čtrnáct hodin po celý týden.

V neděli dostávají všichni tito lidé plat, umyjí se a někdy i neumyti opíjejí se v hospodách a krčmách. obklopujících závod se všech stran a lákajících děl- ný lid, a v pondělí od časného jitra opět se chápou téže práce. Tamhle orají sedláci se zmučenými vychrtlými ko- ni cizí pole. Vstali s východem slunce — nepřenocova- li-li pod širým nebem, t. j. u bařin, jež jsou jediným místem, kde smějí pásti koně — vstali s východem slunce, přijeli domů, zapřáhli koně, vzali si krajíc chleba a jeli orat cizí pole. Jiní sedláci tamtéž, nedaleko od závodu, sedí na silnici, chráníce se rohožkou a tlukou silniční štěrk. Jejich nohy jsou rozbity, ruce mozolnaté, celé tělo je špinavé, a nejen líce, vlasy a vousy, ale i plíce jejich jsou prosyceny vápenným prachem. Vezmou z neroztlučené hromady veliký neroz- tlučený kámen, položí jej mezi chodidla nohou do opánků obutých a hadrami omotaných, a tlukou do kamene těžkým kladivem, pokud se neroztříští. Když se roztříští, vezmou rozbité kousky a tlukou do nich potud, pokud i ty se nerozbijí na drobný štěrk. A zno- vu berou celé kameny a vše se opakuje... Tak pracují tito lidé od východu slunce v létě do noci — 15, 16 hodin. Odpočívají jen dvě hodiny po obědě a dvakrát, ráno i v poledne, posilňují se chlebem a vodou. Tak žijí všichni ti lidé v šachtách, v hutích, o- ráči i kameníci, od mládí až do stáří. Tak žijí též v práci, přesahující všechny síly, ženy jejich a mat- ky, strádajíce ženskými nemocemi, tak i jejich otcové a děti, špatně jsouce živeni, špatně oděni, od rána do večera, od mládí do stáří, v nadměrné, záhubné

„A když tak běžím, zakopl jsem a letěl jsem tudyhlenon dolů, a drak se ulekl, schoval svůj ocas, ztratil se a já jsem upadl — hahaha!“ Celý dol rozléhal se smíchem dětí poslouchajících, a když pak již všecky umlkly, tu ještě starý vyslou- žilec co ohlas se posmívaje, počal dále vypra- vovati: „Ráno bylo tuze zima; ráno si sednu, skrčím se, ano, na mou věru, skrčím se a sedím. a zůstal jsem — a zůstal jsem sedět; či ne — ne, to bych lhal, nebo teď vstanu, a půjdu, a půjdu až přijdu —“ „Do židovny!“ všickni najednou vykřikli, ja- koby to obyčejný býval konec všech povídek Bártových. „Do židovny!“ doložil Bárta, a sebrav se n nohy, kráčel dolů k jmenovanému místu. Cikáni se přidali k němu a tak všichni tři ztratili se po pěšině v skalinách. Děti ještě dlouho za nimi „aj — aj!“ pokřikovaly, a kdykoliv umlkly, tu vždy Bárta své oblíbené „aj — aj!“ po nich opakoval. Když již dost hluboko mezi skalami došli, tak že se křovinami a -pod větvemi březovými již nemuseli vyplítati a prodírati, tázal se mladší cikán Bárty, co by to bylo za bláznivou, kterou včera mezi skalami že potkali, předstíral. Bárta hned k vypravování hotový posadil se na nízkém kamenu, nakroutil vousy a počal: „Ah — já vím, všecko vím a velmi dobře Ta bláznivá, — byla malá shrbená? ne — To byla naše bláznivá žebračka.“ chaloupce pravila: „Tam domov tvůj!“ On že pla- kal jako dítě na prsou jejích; a opravdu, když se probudil, stály ještě slzy na tváři jeho. On ja- kousi tajnou touhu k Lee cítil, která mu teď je- ště milejší, lásky hodnější přicházela než včera.

Vstal a v bledém paprsku bílého dne mohl všecko kolem sebe, ač slabě jen, rozeznati. Plášť, jejž v noci bláznivé půjčil, ležel před ním; starý cikán již také nebyl v jeskyni. Sebrav tedy plášt vyšel ven v jasné jitro. Bezoví silnou rozesílalo vůni a kapky rosné jasně se skvěly kolem po křoví i po zelené půdě skalné kotliny. Uprostřed ní seděl starý cikán, probuzení mladšího a dalšího odchodu nepokojně očekávaje. Na otázku po bláznivé odpověděl starý cikán, že dříve, než on se probudil, nepochybně odešla, a divil se, jak mohla po této skalině odtud vy- lézti. Sebravše hudební nástroje, které v křoví pod skalním výklenkem ležely, lezli nahoru, a hu- stým větvím vyšli na kraj kamene. Celá krajina ležela v jitřním světle před ni- mi; celý krásný dol se svými hustě porostlými ska- lami, se svým jezerem, zříceným hradem na pro- tější skalině, se svými roztroušenými chaloupka- mi, celá daleká rovina se svými lesy, všemi poli, zámech na vchodu do údolí, všecko leželo v rů- žové záři rozestřeno před zraky cikánů. Po polích již bylo živo, se všech stran spě- chali vesničané po pěšinách k blízkému městeč- ku, jehožto věže k západní straně z hustého st-