27. číslo

ŽENSKÝ LIST.

Strana 7.

oči a jakési divné teplo procházelo celým tělem. Velebnik však ji nepouštěl a počal tlumeným hlasem: „Sama, dušinko, v polích? Nebojíte se zlých „Ne,“ zněla odpověď, pozvednouc cči na pá- tera, „vždyť je velebný pán zde se mnou, koho bych se bála. Páter přitáhl děvče k so bě a chvějícím hlasem sladce šeptal: „Jsme lidé, drahá, líbí se mně vaše tvář, na vás denně myslím. Není to pokušení, ale čistě lidská věc. Bez vás není mně možno žít. Chtěla něco odpovědít, avšak několik vášnivých polibků jí zavřelo ústa. Krev se jí hnala do hlavy, chvěla se a sotva slyšitelným hlasem odpověděla „Zpověď, velebný pane, nedostanu rozhřešení a budu nešťastna po celý život!“ „Nesmysl,“ šeptal kněz, „řekněte, když se vám to zdá hříchem, že to byl klášterní kněz, nejmenujte, odkud a bude vám odpuštěno. Nemluvila více a nechala se vést do kláštera. Opojena vínem, polibky pátera, též kus ženské zvě- davosti vehnalo ji do náručí silného velebníka . .. Po častých, slastných večerech prožitých v cele kláštera dostavovaly se chvíle, kdy se jí před oči stavěl život klášterní plný neřestí a balamucení. Několikrát si umínila, že více nepůjde do kláštera, styděla se sama před sebou. Nadešlým večerem vsak opět kradla se tiše ku dvířkám klášterní za- hrady, kde ji vítala náruč velebného otce. Za ně- jaký čas, po divoce prožitém večeru, oznámil jí páter mírným hlasem, že by bylo dobře, kdyby si snad někoho našla a po připadě se i vdala. „Švět

lidi?“ je zlý,“ pravil, „a nikdy na tě nezapomenu.“ Vzal ji pod paží a tichým krokem ji vyváděl z kláštera. Chtěla něco namítati, měla mu něco říci, ale prudké štkaní vše přerušilo. Naposled ji políbil a dlouhé stisknutí ruky ji probouzelo. Však dvéře již byly zavřeny a ona stála sama. Nikdy již nepůjde do kláštera, umínila si. Byla zdrcena a nenáviděla ty černé sotně. Denně plakala a proklír ala třetí řád. Viděla, kam to dopracovala. Konečně s ní padala tíže. Jeden hoch za ní poblázněný hnal věc rychle ku předu. Ve vesnici se mluvilo o její svatbě. Však zlý lid něco vypravoval, co se dozvěděl ženich. To ho mrzelo, že by snad vše mohlo být pravda. Bylo po svatbě. Děvče hanbou nevycházelo, stálo opu- štěno, velebníkem odkopnuto a změna v životě je znepokojovala. Jednoho dne, když páter se ubíral z kláštera a lid ho uctivě zdravil, přistoupila ona a zastavíc mu cestu, před tváří udivených venkovanů četla páteru jeho hříchy, co s ní vše tropil a konečně, že je matkou. Proklínala klášter i s celou smečkou kněží, kteří lákají do kláštera děvčata, aby jim sebrali to poslední. Dobrý věřící lid však vinil děvče a ne pátera. On prý za to nemůže. Ostatní děvčata z řádu sv. Františka tloukla hlavou o kamennou dlažbu kostela dál, nevěřila neb věřit nechtěla všemu tomu, co se povídalo o kazateli. Vždyť každý dobrý kře- sťan neodolá pokušení, a proč by nevyhověly pá- teru zbožné hloupé duše ženské? Co takových nešťastných obětí, po celý život zničených, vyhodil klerus na dlažbu. To však ne- vadí věřícím a v odpověď dají, že jsou lidé jako my, neřiďme se dle skutků jejich, nýbrž dle slov. A zbožný páter opět obhlíží novou oběť, aby jí při- pravil peklo na zemi. CH.

* Jak chápou klerikálové náboženství. Kleri- kální list českobudějovický „Hlas Lidu“ vytýkal v jednom z posledních čísel zbožným věřícím, že chodí sice do kostela, plní povinnosti náboženství katolického, ale že neposlouchají kněží také mimo kostel, že nedělají řváče klerikální po schůzícha v hospodách. Doslovně napsal klerikáiní list toto: „Choďsi do kostela, ba i ke stolu Páně, v očích statečných křesťanů jsi přece zba- bělec a zrádce...“ Věříš-li v náboženství, na to se tě klerikálové neptají, jen musíš být členem jejich klerikálních organisací a spolků, volit je, agi- tovat pro ně, rvát se za ně — pak jsi statečným křesťanem. Hle, zde vidíte názor klerikálů na ná- boženství. Víra srdce je jim vedlejší věcí, politika věcí hlavní. Pro svou politiku získávat lidi jim nikdo nebrání, ale ať nezneužívají k tomu nábo- ženství, kostelů, úřadů kněžských!!! * Matka ubila své dítě. Podobný případ jako byl nedávno s Jarošovou z Břevnova, udál se v Novo- sedlech u Mostu. Zemřelo nemanželské dítě, které ubito byio vlastní matkou. Byla to 9letá Blažena Nová, nemanželská dcera manželky horníka Jirán- kové. Dítě bylo klidně pochováno, aniž byla vyše-

RZNÉ

ZPRÁV třena příčina smrti. Teprve když mezi lidem mnoho se vykládalo o tom, jak matka týrala svou dcerua že asi dítě následkem toho zemřelo, byla mrtvola vykopána a pitvána. Zjistilo se, že dítě zemřelo po úderu cihličkou do hlavy. Když pak znova konal se pohřeb, došlo ku skandálním scénám. Lid, zvláště ženy byly na nejvýš rozzuřeny a dostat do rukou nelidskou matku, byly by ji rozti haly. Po- chopujeme rozčilení nad surovým, nelidským, bestiál- nním činem matky, ale dodáváme k tomuto případu to, co jsme řekli při případu Jarošové. Sousedéa snad celá obec jistě věděli, že Jiránková týrala svou dceru. Proč mlčeli? Proč až při pohřbu, když bylo pozdě, počínali si lidé jako diví? Bití se považuje ještě za velice dobrý prostředek výchovy, jestli už se udeří více nebo méně, na to se nehledívá. Proto bylo přehlíženo týrání, jež prováděla Jiránková,a tato, když viděla, že odnikud se jí nebrání, pokra- čovala, až jednou dítě zabila. Rodina je rodina, pravda, ale veřejnost má zde také právo dohlížet a starat se o nápravu. Děti, jež jsou vydávány sou- stavnému týrání, mají být vzaty a vychovány ve veřejných ústavech. Týrány bývají hlavně děti ne- manželské a to hlavně vinou veřejnosti, která na ne-