27. číslo.

ŽENSKÝ LIST

Strana5.

Dokud lidstvo jako dítě v pověře stálo oproti přírodovědě, dějům a změnám světovým, tu postavilo si bohy v tento krásný svět, bohy, již všechna ta krásná kouzla přivodili. Pro ne- vzdělaného, nevědomého člověka jest tento svět pln vyšších a nižších božstev. Poznáním vědy scvrkají se hrůzy pekla i krásy nebes. Přišla doba, kdy bylo místa jen pro jednoho boha na zemi a nebi, ale přišel obrat nové doby, postupujícího poznání vědy, kde i tento byl vytlačen. Spinoza a jeho přívrženci postavili boha a svět za něco neodlučitelného, a dnes jsme svědky toho, že látka, energie, vše, co žije, se pohybuje, vše, co jest bylo a bude, jest změnou tvaru. Poznáním přírody, zákonů světových rok od roku scvrká se víra, až pro badatele ne- bude místa pro víru, kde svět a božství splyne v jedno. My lidé snažili jsme se najíti slov pro pojmy. Když nalezena slova, tu volky nevolky dostavily se omyly. Každý slovům podkládal pojem, jenž jemu odpovídal. Co za hekatomby oběti přineseny slovům „bůh“, „bozi“. Můžeme se diviti, když v duši vzdělancea myslícího člověka slovo bůh vyvolá skoro zděšení? Nemusíme litovati těch, již na slova přísahají, na slovech lpí a chtějí nás na slova uchytit? Co za hrubosti shledáváme v době bar- barství, nelidskosti, omezeností duševní v době fetišismu (fetišismus klanění se věcem, zvířa- tům), kdy klanělo se lidstvo dřevu, tomuto děti, zdravé lidi obětovalo.

Od stupně k stupni z barbarství stále výše a výše až k lidskosti postupoval člověk, od zvířete k ušlechtilosti a dále postupovati bude! Dějiny vzestupu ze zvířectva k lidskosti nejsou nic jiného než dějinami bludů, všeho učení dogmatického. A z těchto dějin vyrůstá nábo- ženská snášelivost, snášelivost ve věcech víry, lásky a naděje. Myšlenky jsou volné, volna buď i víra ve svém zjevení na venek, volno nechť je i náboženské cítění jednotlivce, tak jako láska a naděje jest pro jednotlivce volnou před mocí celku! Jest nyni zřejmo se stanoviska kulturního člověka, že stanovení státního nábo- ženství bylo nesprávné. A největším ne- smyslem mezi nesmysly, jenž se ze starých dob na naše časy udržel a jestě po jistou dobu udrží, jest zřízení státní církve, základy to náboženské budovy. Stát nemá víry, nemá náboženstvi. Jest zřízením, jež nad právem a povinnosti ob- čanů bdi, o řádnou výchovu mládeže má se starati. Stát nemůže říci, věřím v boha anebo v něj nevěřím, v boha a čerta, věřím v ne- smrtelnost jednotlivce anebo dokonce ve vzkří- šení těl. Stát nemá duši, nejvýše kupeckou vy- počítavost ku zvyšování daní a mačkání peněz z kapes svých příslušníků. Stát jest zřízením ve mnohých zemích, jež plove v nespravedl- nosti různého druhu, a rozhodně nemá schop- nosti posuzovat náboženství a cnost. Stát nemá práva ve věcech víry a o pojmech nábožen- ských rozhodovat. Nechť rukou svých v této věci zdvihne ! Lépe bude pro něho, když dozná že nábo- ženství jest čistě věcí soukromou, jednotlivce. Jednotlivec má náboženství jen pro svou osobu. (Dokončení.)

Několik myšlenek o řečnictví. Jest málo dobrých řečnic ve všech vrst- vách společenských. Kde hledat toho příčinu? Jednak jest pochybeno při vyučování čtení v našich školách, jednak pochybeno, že děti a i žákyně ve vyšších třídách neučí se čtené volně přednášet dle obsahu. Jinak vyučují se děti čtení ve školách anglických a ame- rických. Již ve 3. třídě naváděny jsou k vol- nému přednesu čteného, záhy se uči ovládati hlasem, učí se odvaze samostatnosti a proto tam nacházíme dosti dobrých řečníků a řečnic. Co jest vprvé řadě třeba ku pěknému po- učnému přednesu, co je potřebno dobrému řečníku? První jest to, aby ovládal a znal to, o čem chce mluviti. Dobře tu praví jeden z největších řečníků staré doby římské, Cicero: „V našem vědění jest naše řeč- nické umění“. Nejmocnější dojem v poslu- chačstvu zanechá ten řečník, který jest pře- svědčen a nadšen pro to, o čem chce mlu- viti. Proto jest nutno, aby se řečník vzdělával, četl a ku každému thematu, o němž chce mluvit, řádně se připravil; jen tak do- cílí řečí svou úspěchu. Bez vědění a vlastního vzdělání nelze o řeč- nictví mluvit. Kdyby sebe více kursů řečni- ckých navštěvoval, nestane se nikdo dobrým řečníkem. Druhé jest, aby řečník držel se v přednesu jisté míry. Příliš ozdobná řeč, plna podobenství, pathosu, má sice oslňující, ale ne poučující účinek v posluchačtvu. Frázovitost nevycho- vává, proto jest nutno, aby byl řečník věcný. Jen tam, kde se jedná o jisté nadšení po