Strana 4.

ŽENSKÝ LIST.

Číslo 12.

sobě v tvář či jeden po boku druhého klidně a vytrvale jali se vždy splétat proutí. Kdykoli dcerka přiliš daleko byla odběhla neb přidružit se pokusila k některému vesni- ckému chlapci, v zápětí odvolával ji zlostný hlas jejího otce: »Půjdeš mi sem, žábo!« Bývala to jediná něžná slova, jakých kdy byla slýchala. Když povyrostla poněkud, samostatně posílá vána bývala na sbírku poškozeného zboží koši- kářského Pak místy nahodilo se jí několik známost s vesnickými hochy, ale tenkráte bývali to zase rodiče nových její přátel, kteří přísně křičíval na své děti: »Půjdete mi semo, darebové! Nestydíte se slízat s tulačkou?« Malí rozpustové začasté házívali po ní kame- ním, ale za to mnohá hospodyně darovala jí ne- jeden sou, jejž ubohá dívka každý pečlivě uscho vávala si do kapsy. Jednoho dne — tehdáž bylo jí as jedenác let — když opět brala se naším krajem, za hřbi- tovem setkala se s malým Chouquetem, jenž plakal, ježto kterýs soud uh jeho byl uzmul mu několik halířů. Slzy mladého měšťanského synka, jednoho z oněch tvorů, jež ve štvané nesoudné mysli své představovala si stále spokojenými a veselými, všecku ji ohromily. Přiblížila se a když seznala příčinu jeho žalu, vsypala mu do hrsti veškery svoje úspory — sedm sous — jež arcit vzal a otřel si uplakané své oči. Radostí téměř bez sebe, dodala si odvahy a objala a políbila jej. Ježto bedlivě prohlížel si obdržené peníze, strpěl to bez odporu. Vidouc, že se jí nebrání, ani ji nebije, podruhé přivinula jej na srdce své plnou náručí a opětně na rty mu vtiskla dlouhý polibek, načež co nejrychleji měla se s místa. Co událo se v ubohé oné hlavě? Připoutána byla k chlapci onomu, ježto byla obětovala mu žebrácké svoje jmění či proto, jelikož byla mu dala prvý svůj něžný polibek? Záhada touže zů- stává jak pro malé tak pro velké!

Celé měsíce blouznívala o stinném onom zá- tiší hřbitovním a o malém onom hošíku a v na- ději, že zase jej spatří, okrádala své rodiče, na obchůzkách svých shrábla halíř zde a halíř onde a leccos zadržela si při nákupu potravin, jenž býval jí svěřován. Když opět objevila se v kraji, v kapse své měla dva franky, ale zahledla malého synka lé- kárníkova pouze prostřed různobarvých lahví v okně otcovského závodu. Vzrušena, rozechvěla a uchvácena skvělou aureolou pestrých kapalin a zářnou apotheosou třpytných skel, jen tím větší pocítila k němu ná- klonnost. Obraz jeho utkvěl v duši mladé dívky ne- vyhladitelně a když roku následujícího zastala jej za školou v kuličky hrajícího si s jeho sou- druhy, vrhla se k němu, uchvátila jej do náruče a políbila jej tak vášnivě, že strachem se dal do vřesku. Aby jej skonejšila, dala mu celé své jmění: tři franky a dvacet centimů, pravý poklad, na nějž zadíval se zraky úžasem vytřeštěnými. Vzal peníze a objímat se nechal do libosti. Po čtyři ještě leta do rukou strkala mu všecky své úspory a chlapec přijímal je jako ná- hradu za trpěné pocelky: poprvé bylo to třicet sous, podruhé dva franky, potřetí dvanáct sous — plakala hořem a studem, ale rok byl špatný — a počtvrté pět franků, velký kulatý peníz, jenž rozesmál jej k blaženému spokojení.

Myslila toliko na něj a on návrat její oče- kával s netrpělivostí jakous a vstříc vybíhal jí, jakmile ji spatřil, což srdce dívčino uvádělo v plesný tluk. Na to zmizel. Poslán byl do škol. Zvěděla o tom, obratně vyptavši se ve vsi. Pak uchýlila se k nesčetným úskokům, aby změnila rozvrh cesty svých rodičů a přimělaje k návštěvě zdejší krajiny v době prázdnin. Zda- řilo se jí, ale až druhým rokem za samých lsti- vých úkladů. Takž nebyla viděla jej celá dvě leta a jedva jej poznala, jak byl se zjinačila vzrostl a švarného a statného v kabátci svém se zlatými knoflíky nabyl vzezření. Stavěl se, jakoby ji neznal a hrdě přešel mimo ni. Ubohá dívka proplakala celé dva dny a od chvíle té nesmírně trpěla bez přestání. Vracívala se rok co rok, brávala se kol něho, aniž odvažovala se jej pozdravit a aniž za hodnu ji kdy uznal, aby obrátil se k ní pohledem a mi- lovala jej stále a neskonale. Pravila mi: »Byl to jediný muž, jejž jsem viděla na světě. pane doktore, a nevím, zda krom něho také ještě jiných.« Rodiče její umřeli a přejala jejich živnost, ale na místě jednoho chovala si psy dva, straš- livé dva ohaře, jež neradno bylo všetečně po- dráždit. Jednoho dne, opět vrátivši se do zdejší obce, kdež nepřetržité dlelo její srdce, spatřila mladou ženu vycházející ze závodu Chouquetova ruku v ruce s milovaným mladým mužem: byla to jeho manželka, neboť zatím byl se oženil. Téhož večera vrhla se do kaliště, jež hrází obezděno jest na prostranství před mairií. Opo- zdělý kýs hospodský piják vylovil ji z vodya odnesl do lékárny. Mladý Chouquet sešel v žu-- panu dolů, aby pomohl ji křísit a aniž se zdálo, že ji poznává, svlekl ji, jal se ji třít a k uží- vání dávat silivých kapek. (Pokračování. )