Due 25. prosince 1900.

KATOLICKÉ LISTY

Číslo 352. Strana 5.

tři přílohy zvýšena. Administraci obstará z ochoty pí. Lotty Trakalová- Kheilová, chot řiditele Akademie hraběte Straky v Praze III. Upozorňujeme po zá- sluze kruhy naše na tento časopis a přejemu mu co největšího rozšíření a co nejlepšího zdaru. Spolek ku blahu nuzných dítek konal věera o polednách ve velikém sále ostrova Žofín- ského každoroční vánoční podílku svým chovancům. Obdarováno bylo 98 dítek, a sice 63 hochů a 35 dívek. Chovanci obdrželi úplný oblek, prádlo, knihy, školní potřeby, vánočky, ovoce, cukrovinky a milo- dary na penězích. Slavnost počela přednesem koledy, načež vřelými slovy promluvil k dětem prof. P. V. Müller na slova »Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem dobré vůle na zemi«. Jménem chovanců po- děkovalo děvčátko, jež mimo jiné dostalo zlatý křížek, darovaný svob. p. drem. Wolf Zdekaurem. V zastou- pení Jeho kn. arcib. Milosti svob. p. Leona Skrben- ského dostavil se vadp. prelát Dr. František Krásl. Dojemné slavnosti byli přítomni přečetní hosté, mezi nimiž byli J. O. hraběnka Wurmbrandtová, bar. De- finová, J. O. kněžna Auerspergová, velmistr řádu Křížovníků J. M. vsdp. Dr. Václav Horák a j.v. Komitét tvořili pp.: Dr. bar. Wolf Zdekauer (presi- dent), J. Hammerschmid (předseda) a pí. A. Bayer- Nacková, pp. Dr. Vilém Körbel, advokát, František ryt. Rusheim, Fr. Herian a J. Banda.

* Novoroční přání bstará Ústřední Matice školská tím způsobem, že za příspěvek aspoň 2 kor., jenž musí býti složen nejdéle do dne 28. pro- since t. r. uveřejniti dá o Novém roce v některých čelných denních listech pražských abecední seznam těch, kdož její prostřednictvím gratulují. Tímto způ- sobem zjednává se záruka, že gratulace novoroční do- stane se do rukou všem, jimž blahopřejeme, a nikdo necítí se opomenut. Gratulanti pak zbaveni jsou ob- tížného čssto psaní adres. Rozumí se samo sebou, že Matice přijímá i vyšší příspévky za ty novoroční omluvenky. — Kdo gratulovati hodlá písemně, tomu doporučujeme matiční obětiny a matiční telegramy jež prodává kancelář Ústřední Matice školské ve Spá- lené ulici č. 24. * Vánoční sbírky Ústřední Matici školské pořádají se v mnohých českých rodinách i ve spole- čnostech uzavřených při různých příležitostech k ja- kým vánoční hody zavdávají podnět. Ústřední Matice školská prosí, aby ti, kdož na její dítky o vánocích dárkem vzpomněli, odevzdali své příspěvky ještě do konce tohoto roku. * Losy Národopisného musea českoslovan- ského jsou k dostání ve všech trafikách, loterních sběr- nách, směnárnách, u všech knihkupců i ústavů peněžních po 1 koruně. Upozorňujeme, že již 6. ledna 1901 má se konati tah, jest tedy zajisté velice záhodno, by si každý los této loterie zaopatřil. V kancelári loterní úřaduje se o svátcích jen ve středu, na sv. Štěpána dopoledne. Kan- celář jest na Příkopě č. 12, v paláci hr. Sylva-Tarouccy proti Havířské ulici.

Lavice pro nábřeží Palackého. V poslední schůzi městské hospodářské komise poukázal měst. radní pan Jaroslav rytíř Pštross k tomu, že z mnohých stran bylo proneseno přání, aby na Palackého nábřeží, a sice po straně řeky, umístěn byl náležitý počet lavic, podobně jako na nábřeží Františkově. Opatření takové doporučo- valo by se prý s ohledem na paroplavbu, aby obecenstvo na parníky zde čekající, mohlo sobě na lavicích dle po- třeby odpočinouti. Jelikož byl požádán, aby dotyčné přání na příslušném mistě přednesl, činí tak a navrhuje, aby věc ta odkázána byla k úvaze a podání určitého návrhu komisi sadové. Nedostatek kandidátů důstojnictví. Mini- sterstvo války učinilo u všech okresních školních rad dotaz, neměla-li by se měšťanská škola rozšířiti na 4 ročníky, aby připravila dorost do kadetních škol, neboť jest již delší dobu citelný nedostatek kandidátů důstojnictví.

* Pohazování kamením. V městské hospodářské komisi poukázal městský radní pan Jaroslav ryt. Pštross na tuto záležitost, vysloviv se takto: V tak zvaném parku Svatovojtěšském provádí dosti často děti různé hry a krato- chvíle, při čemž sobě také v tom libují, že po sobě hází kamením, dop rovázejíce takovéto počínání i nesnesitelným hlukem a křikem. Pod bně tak se děje v ulici Vojtéšskéa tice ponejvíce na ploše, jaká získána byla rozbouráním domů čp. 218 a 232—II. Házeti po sobě kamením uvnitř města jest zajisté velikou nepřístojností, které v zájmu veřejné be- zpečnosti co nejrozhodněji by mělo býti zabráněno. Na uve- denou nepřístejnost poukázal jsem také již před delší dobou ve schůzi městské hosp. komise, avšak žádoucí a trvalá ná- prava u věci té až dosud nenastala. Vzhledem k okolnostem takovým navrhuje, aby nešvaru uvedenému náležitým opa- třením se strany sl. magistrátu bylo pro budoucnost rázně zabráněno.

Röntgenovy paprský ve službách huma- nity. Slavný učenec Röntgen sotva se asi sám nadál, jaké dobrodiní poskytuje celému světu svým velikolepým vyná- lezem, totiž fotografováním pomocí paprsků neviditelných, jím odkrytých. Jaké výborné služby prokázati mohou Rönt- genovy paprsky i humanitě, dokladem toho jest i tento případ: Chudá služka, jménem Aloisie Burešova, pochrou- mala si asi před 18 měsíci pádem z okna levou ruku. Rány se zacelily, ale Burešova cítila v ruce ustavičné bolesti. Ne- mohla více práci ve službě zastávati; když však nikdo při pohledu na zdravou ruku její nechtěl v její churavost vě- řiti, ba když ubohé bylo vytýkáno, že se asi štítí prácea proto že jenom nemoc simuluje, tu cítíc se se všech stran opuštěnou, poklesla na mysli tak, že dvakrát pokusila se o sebevraždu, posledně v měsíci září letošního roku. Úsilí lékařů podařilo se zachrániti ji při životě, ale při opětovné prohlídce nenalezli lékaři na ruce, kterou Burešová ani ne- mohla vládnouti, pranic, a konstatovali jen velkou nervosu a blubokou melancholii, a odporučili nemocnou do ústavu

choromyslných. Tam pobyla Burešova 8 neděl, bě- hem které doby poznali tamní lékaři, že Burešova přece jen má tu ruku nějak churavou a odporučili ji znova ku pro- hlídce na chirurgii. Tu konečně bylo užito Röatgenových paprsků, které ihned ukázaly, že v zápěstí ruky vězí nějaký kovový předmět, v podobě ssi hřebíku. Ruka byla pak ihned operována — bylo to minulý pátek, dne 21. prosince —a z kloubového zápěstí vyňal assistent dr. Schoffer kus silné jehly. Burešová samotná nechtěla ani věřiti, že tu jehlu měla v ruce, a neví se nikterak upamatovati, kdy a kde asi dostala se jí jehla do ruky. Za těch několik dní zmizela již její melancholie a nebohá až k smrti štvaná dívka těší se již jak bude zdráva a jak půjde zase do služby. Kdyby nebylo Röntgenových paprsků, sotva by se byla sebe- vražedných myšlének zhostila: život její je nyní zachráněn. Burešová cítí se jako znovuzrozená— Ježíšek jí nadělil mnoho

* Několik slov o zlodějích. Možná, že leckterý z velectěných čtenářů, přeběhnuy zrakem záhlaví, řekne: psáti také o zlodějích, stojí-li pak cháska taková za to, aby se jí slušný list obíral. — Leč já dovolím si tvrditi toho, že není dobře podceňovati svého nepřítele, a zloděj je nepříte- lem každého řádného člověka. Kdo j st zloděj? Zloděj jest člověk, jemuž nechutí se poctivá práce, a který nevěří v Boha Kdo pevně věří ve jsoucnost božskou, nedopustí se dojista žádné krádeže. Zlodějům do ruky pěkně pracují libe- rálové. Náboženství katolické učí: Nepokradeš — nesesmilníš, atd., což hlásají kněží — leč páni liberálové řeknou: žádná víra knězi, žádná poslušnost a lehký člověk slyše neb čta podobné heslo, vyvodí z toho svoje důsledky. Když učení pánové nevěří kněžím, tak to asi bude dobré, když já jim věřiti nebudu, neboť prý přece studovaný lid rozumí něčemu lépe, než člověk neučený. Jsou sice případy, že ani prostý

člověk nedá se našim pokrokářům svésti, ale přece více od Boha lidu odpadne, když stále se jim ta nauka »svobodo- myslná« předhazuje. Dejme tomu, že by nikdo knězi nevěřil, jak to moderní strana chce, jak to bude aši vypadati. Kdyš nikdo nebude věřiti knězi, nepůjde do kostela, když nepůjde do kostela, nebude si nikdy vzpomínati na Boha, na mo- dlitbu a přikázání Boží, a nebude si již říkati: Toto neb ono činiti nesmím, to jest hřích, naopak, řekne: co užijí na světě, to mám, po smrti není nic, a aby toho hodně dobréhe užil, neštítí se člověk takový žádného skutku zlého, a hledí, aby. byl co nejlépe živ. Takovou nauku asi mají zloději. Právě v nynější době (a přece, Bohudík, posud není tak zle, aby člověk, který může provozovati řemeslo zlodějské, nemohl se živiti poctivou prací) stávají se časté a značné krádeže. Čím to? Na to píni liberálové zapomínají, že lidu jest nezbytná potřeba zachovati náboženství — víru v Boha Mnohý vzdělaný člověk sice i bez víry zůstává pe- ctivcem, ale mnoho-li jich je? Jedním slovem: čím více se budou prázdnit kostely, tím více se budou plnit — ká- znice. Tomu páni pokrokáři rozuměti nechtějí, neb ne- rozumí, anebo už v nich ta myšlénka stát bez náboženství tak jest zakořeněna, že trpí jakousi fixní ideou, nábožen- ství lidu vyrvati. Stane li se zloděj z člověka učeného — tím hůře — pak také krádež svojí provede šikov- nějším způsebem. Ostatně »poctivci« jsou i mezi zloději.

Příklad: Nebožtík Prach v Rakousích (Rakousa, vesnice v okresu turnovském) vyprávěl jednou následující historku: »Náš dům stojí o samotě, stranou vsi. Pokud jsem ještě ho- spodařil, měl jsem jednou česť býti okraden. Bylo u nás všeho dost, a proto si na nás zloději vzpomněli. Jednou jsem dostal dopis, v němž mi jeden zloděj oznamoval, kterou noc, udal dátum, budu okraden, abych si dal pozer. On sám, ten zloděj, že musí jíti pro dobrou vůli se společníky, ale uvidí-li však mne, že bude utí- kati první.“ — Dopisu tomu jsem věřil i nevěřil, ale proto jsem přece v určený čas, s nabitou puškou po celou noc chodil okolo stavení, až počalo svítati. To už jsem věděl, že zloději nepřijdou, anebo, že mne nějaký ferina měl k dobrému. Pastiv dva dobré své psy, šel jsem domů, abych spánkem nahradil, co jsem za noc promeškal. Ro- dina i čeládka posud spala. — Spal jsem asi dvě hodiny, když mne žena s kř kem probudila. Vstanu rychle a tu mi žens sděluje, že nás okradti. Běžím se rychle pře- svědčit. Na komoře chybělo několik kusů peřin, něco šat- stva a ženiny 3 dukáty za 42 zl. Zaláteřiv notně běžím na dvůr. Zde jsem viděl: Psi, kteréž jsem před dvůr (měli jsme tyčkový plot) pustil, zloději do dvoru hodili a za ocas ke plotu přivázali, Krádež stala se asi, sotva že jsem ulehl.“

— Co se stalo panu Prachovi, jest jen maličkost, z drzosti zlodějů, kteří na účet poctivých lidí žijí. Ptám se: Bylo by tolik zlodějů, kdyby lid věřil v Boha? — Tuto otázku liberální svět zodpoví asi takto: „Ten pisálek pomáhá kněžím vázati na lid pouta —“ aniž by vysvětlili příčinu, zdaž bude více zlodějů z těch lidí, kteří si víru zachovají, anebo kteří víru jako věc bezcennou od sebe odhodí. — Tak odpovídají pokrokáři, aniž by dříve přemýšleli, zdaž nauka jimi hlásaná, prospívá lidu čili nic. Že též sami na seba si tím bič pletou, o tom te jim nezdá, neboť jím hlavně běží o to, jak zbýti se některých nepříjemných jim přikázání Božích. O tom, které panům pokrokářům jest protivnější, těžko soudit. Snad čtvrté, páté, šesté — nebo sedmé?! . . . Jest-li dokonce ne všechny. J. Brožek.

* Opozděné vlaky. Za příčinou velikého návalu poštovních balíčků na drahách se včera skorem všecky vlaky značně zpozdily. * Při dodatečné všeobecné policejní pro- hlídce, konané v nocí ze soboty na neděli, zatčeno 161 po- dezřelých osob a učiněno 48 policejních oznámení. *Odstraňte sklepnice. Z přednášky prof. dra. Behrenda dle »Životu« vyjímáme: Řady dívek našich propadají zkáze. V pivnicích a kavárnách užívá se dívek méně ku posluze, jako spíše za lákadlo hostí, a dívky hlavně tu mají sloužiti prostituci. Bohužel, že i tento modus zakoře- ňuje se i na našem venkově. Takové svůdnice jsou velikým nebezpečím pro mládež, že jí svádí ke špatnostem a rozšiřují největší měrou mezi ní nakažlivé nemoci. Přednášející si žádal, by takové hostince byli na pranýř uvedeny. Aby se zamezilo zlo toto žádá dr. Behrenda, by se spojili lékaři,

FEUILLETON- V noci štědrovečerní. Napsal Bohuš z Nechvátalova.

Ten Štědrý večer, kdy posledně dědoušek náš s námi za stolem seděl, byl tak smuten, že srdce naše plnil tesknotou. Snad cítil na sobě, že naposle vidí svoji drobotinu laškovati pod ozářeným strom- kem vánočním, že naposled zahleděti smí do líček radostí rozpálených i oček lesknoucích se jako zlato v ohni. Viděl jsem tehdy, jak hlava jeho šedivá se mu svezla na prsa a po vráskovité tváři jak skanuly mu dvě veliké slzy. »Co je ti, tatínku?« tázala se ho matka, ruku mu kladouc na rameno. »Nic, dítě ... jen vzpomínka na kamaráda vy- nutili si z mého oka slzu. Pamatuji se na to, jako by to včera bylo.« A snad, aby napravil, co smutek jeho zavinil, vyprávěl: »Když mi dali vojenský kabát, byl jsem mládee jako panna. Však slušely mi a ta čapka Než radost moje netrvalo dlouho. Byla válka a nás hnali na sever. Co vojáků, to kamarádů, ale ne každý dobrý. Jednou večer, když stál jsem na stráži u stanu, napadlo mi, abych se podíval na spící kamarády. Byla zima, sníh hustě sypal se ze zachmuřeného nebe a lépe bylo pod stanem. Jen na chvíli a pak zase ven. Obešel jsem stan a zamířil k druhému. Když jsem jej obcházel, abych k svému zaměřil, zahlédl jsem druha, jenž za stanem klečel, hlavu maje schýlenu na prsou. Puška jeho ležela na zemi, ve sněhu. »Co tropíš?« táži se, ruku klada mu na rameno. Zachvěl se a plaše na mne pohlédnuv, zašeptal: »Nech mne, modlím se. Mám doma ženu, děti . . .« »Já matku mám«, opačil jsem a tesknota se- vřela mi hruď. — Vstal, zvedl pušku a zamlčel se. A teprve za chvíli pokračoval: »Já v letech tvých matičky své bych také vzpo- mínal, ale povinnost opustiti své drahé bez útěchy, bez naděje, opět-li je spatřím, drásá mi srdce, Než brachu, pro dnešek dost. Jdi na své místo. Na shle- danou zítra!« A obrátiv se, zašel za stan.

Teprve na druhý den, když stáli jsme v řadě, spatřil jsem ho. Nebyl snad dlouho u našeho pluku, anebo jsem si ho dříve nepovšímnul. Byl to ramenáč a stál jako socha. Ač hlavu měl hrdě vzpřímenu, přece z tváře jeho zarostlé hu- stým vousem a jiskrných očí vyčetl jsem tolik, že modlitba jeho v dnešní noci vytryskla ze srdce, jež neznalo nic, než lásku. A opět byli jsme spolu — od oné noci poprvé — o Štědrém dni na patrole, jež sliditi měla v kra- jině po nepříteli. Chýlilo se k večeru, když četa naše dala se na pochod. Znělť rozkaz; K silnici, jež víne se kolem ves- nice K . . . . . a to znamenalo plné čtyry hodiny Po půlhodinné cestě jsme se rozdělili. Spolu od- bočili jsme na pravo úvozovou cestou. »Jak se jmenuješ?« tázal se z nenadání. »Karel a ty?« »Také tak.« cesty.

A více ani slova. Vyšli jsme na pěšinu. »Neměli jsme se děliti,« prohodil jsem. »Proč?« Krajina jest bezpečná. Nepřítel slaví také Štědrý večer, jenom nás vyhnali. Jen pojď!« A opět nepromluvil slova. Blížili jsme se k ves- nici. Vstříc kynula nám ozářená okna i zvonu hlas, jenž do tmavé noci se rozhlaholil. Měsíc zmizel ve chmurných mračnech a drobný sníh sypal se k zemi. Usedli jsme na stráni v úvoze. Po chvíli vstal a rychlým krokem přes pole za- mířil k chalupě. Stanul před okny. Tiše dal jsem se úvozem a stanul jsem naproti chalupě, aniž mne ka- marád pozoroval. Viděl jsem, jak stál u okna, opíraje se o pušku. Oknem zahiédl jsem stromek v záři světel. Snad doma, tak blízko, že vidí své dítky u vánočního stromku, že slyší tleskot jejich ruček a zvonící blásky, snad vidí svoji ženu, jak na rukou chovajíc robě s očima plných slz vzpomíná na něho. Proč nejde do chalupy, proč? V tom padla rána, druhá a vyrušily mne ze vzpomínek. Pádil jsem úvozem k silnici; avšak ticho tama pusto. Za to ve vesnici poplach. Než doběhl jsem k chalupě, odnesli ho do světnice a položili na zem. Zář světel vánočního stromku osvítila mu zsínalou tvář. — »Snad má doma ženu a děti,« prohodil kdosi ze zástupu. »Máš pravdu,« pomyslil jsem si a klesnul jsem, abych ubohému kamarádu zatlačil oči. Kdyby byl pamatoval na Boha a na novorozeného Spasitele, byl by dojista se probral ze svých trudných myšlének a potěšil se. Takový byl konec člověka ve víře vlaž- ného o Štědrém dnu. A doma? Nářek a zármutek!