nosti poměrné, tedy zadlužení připadajícího na jednolivého obyvatele ve státě, jest největší ve Francii, pak v Portugalsku, Španělsku, Belgii, Ni- zozemsku, Anglii, Německu a Italii, v kterýchžto 8 státech přesahuje evropský průměr, a pod tímto průměrem pak jsou v řadě sestupné: Rakousko- Uhersko, Řecko, Srbsko, Rumunsko, Norsko, Rusko Dánsko, Bulharsko, Švédsko, Turecko, Lucembur- sko, Finsko, Švýcarsko, Kréta a konečně Černá

CHOLERH . . (Úryvek dopisu válečného zpravodaje.) „Žádný z nás korrespondentů nevěděl, že tato epidemie ve vojsku řádí. A když jsme potkávali káry s mrtvolami, mysleli jsme, že byla někde nějaká bitva svedena a zatím to byly mrtvory zemřelých cholerou. To, co lze spatřiti mezi první a poslední čarou obrannou na linii čataldžské je tak pří- šerné, že i nyní, když to píšu, hrůzou se chvěji. Obraz toho, co jsem tam viděl, pronásleduje mne stále jako halucinace. Cesty změněny jsou v nej- krutější cestu křížovou, jakou kdy lidstvo mu- selo projít. Je to nepřerušený průvod lidí, pro- cessí umírajících. Při každém kroku někdoz dlouhých řad padá a silnici poseta je nehybnými těly, podrobenými rychlému rozkladu. Cestuje se tak v ustavičném morovém o- vzduší. Miasmy jsou tak prudké, že drásají hrdlo. K dovršení všeho celý kraj poset jest také hnijícími mrtvolami zvířat padlých únavou. Tisíce mrtvol koňských leží na polích a cestách, mrtvol krvavých, a ožraných psy, kteří jako vlci v tlupách po krajích se potulují, a slaví tu své příšerné hody. Těmito hřbitovy lidí i zvířat plazí se prů- vody nemocných. Jdou bosi, tisknouce se druh k druhu, nebo potácejí se, držíce se vyhublýma rukama kar a tak postupují ku předu. Viděl jsem obličeje hrobové, s očima zapadlýma, ho- rečnýma, z nichž vyzíralo šílenství. Viděl jsem ústa těchto lidí, znetvořená bolestí, s chrupem vystouplým. Viděl jsem skupiny nemocných na koních. Voják vedl koně za uzdu, dva jiní podporují nemocného cholerou, který vydával příšerný křik, tváře měl zčernalé a tělem padal do předu při každém poněkud jen nepravidelném kroku koně. Ani jedna ambulance, ani jedna nosítka pro tato sta a sta nemocných, kteří pěšky musí urazit

desítky kilometrů. Tak přejdou silnicí tisíce a tisíce nemocných cholerou v jednom dni. Je to příšerné. Na ulicích v Hademköj nepotkali jsme než baterie dělostřelectva, které ujížděly za- ujmout posice, aby započaly bitvu a je dopro- vázely stíny mužů předurčených smrti. Někteří z nich hlasitě naříkali a nářek je- jich otřásal našimi nervy a pronikal celou naší bytostí. — Cholerová epidemie stále se šíří. Zpráva o tom dostala se i do Cařihradu. Stam- bul je plný cholery, cež nemůže nikoho překva- piti, uváží-li se, že tam přišlo tisíce a tisíce rodin z krajů zamořených, v bídě nepopsatelné. Nákaza řádí šíleně v tomto mraveništi lidu. který spí na slámě vedle dobytčat. Nemocní vojáci padají náhle a neočekávaně, klesají, krčí se, rukama dusíce bolesti v žaludku, pak klidně uléhají na bok nebo znak a stichnou navždy. Na všech tábořištích spatřiti lze hroma- dy čerstvě nakupené hlíny, všude viděti lze ho- řící hromady těl. Stopy smrti jsou všude. Počítá se, že denně umírá přes 1000 lidí. Vojsko vícea krutěji trpí cholerou, nežli šrapnely.“

KVĚTY LKOHOLu (Ze zápisků úředníka nemocenské pokladny.) Stavební dělník byl po skončené sezoně zaměstnání propuštěn. Obdržev několik dvacetihaléřů mzdy, cho- dil druhý den celé dopoledne po kořalnácha opil se. Namaje pak více peněz, dovrávoralse do kanceláře nemocenské pokladny pro lístek k lékaři, že prý jej bolí nohy tak, že se na nich ani udržeti nemůže. Pokladničním lékařem ovšem nemocným uznán nebyl. Jiný dělník, člen onemocněl růží v noze. Ležel ve svém bytě v posteli, a lékař jej dva- krát týdně navštěvoval. Choroba po krátkém léčení valně se lepšila a byla již takřka zažehnána. Ale při poslední prohlídce shledal lékař, že nastala recidiva; to jest, že nemoc se v celé své kráse opětně vrá- tila. Bylo mu to divné, a proto navštívil pa- cienta v neobvyklou dobu, a nařídil, by mu týž chorobnou nohu ukázal. Nemocný, celý překvapen, žádal lékaře by od této prohlídky dnes upustil. Lékař však trval na svém, že nohu prohlédne, a tu teprve pacient se přiznal, že místo léků, které lékař předpi-

Nakladatel a zodpovědný redaktor Alois Kříž. — Tiskne knihtiskárna Edmund Janda v Strakonicieh

Sdělení lékaře: soval, dal si na zanícenou nohu tak zv. „zlatý flastr“. Když nemocný obvaz sundal, rozšířil se po světničce odporný zápach, a lékař zjistil, týž místo léků přikládal na nohu — lidské vý- kaly. Pacient byl ovšem ihned odkázán ku dal- šímu léčení do nemocnice, kde konečně nohu vyléčil. „Včera hlásil se zde dělník N. N. s nepa- trným poleptáním oka. Nařídil sem po vyčistění a cocainu klid. Týž však o 1/29. hod. večer způ- sobil u nás na schodech velkou výtržnost. Do- stavil se úplně opilý k večerní visitě s okem a žádal buď podporu neb lístek do nemocnice Obé jsem mu odepřel a odeslal jej ven.“ Potud sdělení. Pacient po odchodu od lékaře usadil se uprostřed náměstí u kašny, kdež brzy spokojeně usnul. Policista jej však vzbudil, zatknul a ne- chal jej přes noc v šatlavě z opice — vyspat.

Uhodit vedle Poldíka z čista jasna a uslyšet tuto odpověď, bylo by asi stejno. Tedy ještě i nyní tak jím opovrhovala, že ani dítě nechtěla mu svěřit, ačkoliv chura- věla a byla v nouzi. Možná, že každý jiný byl by sáhnul po klobouku a ihned byl by odešel. Chtěl i Poldík odejíti, avšak srdce jeho dostou- pilo o značný krok výše; přemohl sea pravil: „Nu, Málko, a což, kdybych ho chtěl přece?“ Myslel si u sebe: „Čož pak jest možná, aby mně ho nesvěřila?“ Na to řekla Málka: „Já vám ho přece nedám.“ Pak již Poldík opravdu sáhl po klo- bouku a odcházel; jen ještě na místě s bohem! řekl: „Nemyslil jsem si to.“ A tu pohleděla k němu Málka skoro s bolestí a řekla: „Nemějte mi za zlé, Pol- díčku. Ale vidíte, vy chcete mít z každého hocha pískaře.“ „Nu, a je to neštěstí?“ pravil s urput- ností Poldík a jako by v tom bylo i kus výčitky k Málce. „A já z něho nechci mít pískaře,“ řekla Málka.

„Váš hoch nemá býti pískařem?“ tázal se Poldík a bylo mu, jako když je se vší svou latinou hotov. „A čím pak?“ dodal. „Otec jeho na vodě zahynul; ani be pláče se již na vodu podívat nemohu. Já bych to odstonala každý den, kdyby moje dítě mělo býti po celý den na vodě.“ To byla příčina, s kterou i Poldík mu- sil souhlasiti, měla do sebe platnosti. Od- ložil zase klobouk a pravil: „Nu arciť, máte pravdu. A čím pak má býti ?“ „Rumařem, Poldíčku, rumařem,“ odpo- vídala skoro s vroucností Málka. „Nuž a tu poznáte, že ho k vám dáti nemohu.“ Rumařem! Vedle Poldíka uhodilo po- druhé a snad ještě prudčeji než poprvé. „Snad o někom ale víte,“ pokračovala Málka, „který by ho vzal k sobě; však já bych pracovala dvojnásob, abych se mu odměnila. „Pracovala by dvojnásob a nemůže pra- covati za jednu!“ s povzdechem pomyslil sobě Poldík. A tu v něm vznikla myšlenka obrovská, ba možná, že i obr byl by se cítil pod ní slabým. Poldíkovi šla při ní hlava kolem