Číslo 15

ŽENSKÝ LIST.

Strana 3.

mínek. To platí ale stejnou mě rou o práci mužů a mnohem více nežli o obojí, o práci dětí a nedospělých.«

Soudružky, agitujte k hojné návštěvě První dělnické výstavy v Praze

FEUILLETON

Osamělá. Napsal V. Stefan ik.

V chatrči, přitulené k vrchu, podobné převrá- cenému brouku, ležela stařena. Ležela na slam- níku, s tvrdou špinavou poduškou pod hlavou Na zemi vedle stařeny ležel kus chleba se dřbánkem vody. Chléb a vodu nechali jí z e děti než odešly na pole, aby měla co jísti a píti. Ovšem, ne- bylo to žádné vybrané jídlo, — ale člověk nesmí býti vybíravým. Ach, bože, kdož pak by se také mohl v parných dnech žní zabývati nemocnými Mouchy v chatrči usedly se na chléb a ují- daly ho; lezly do džbánu a pily vodu. A když se najedly a napily, usedly na stařenu, lezly jí po očích a až do samých úst. Stařena sténala; ne- byla ale s to dotěrné mouchy odehnati. Ležela na zemi, upírajíc zmatený pohled na kříž, vyřizaný v dřevěném stropě. S námahou otevřela zprahnulé rty. Okenicí prodral se pa- prsek slunce a na vrásčité tváři stařeny zahrály duhové barvy. Hrozno bylo v tomto přísvitu na ni pohleděti. Mouchy seděly nebo lezly po jejím obličeji, a s nimi pohybovaly se i barevné pa- prsky. Stařena ležela ale tiše, otevřela rty, v nichž se objevil bělavý jazyk. Zdálo se, jakoby tato chatrč byla místem zatracení veliké hříšnice, odsouzené k mukám na věčné časy. Když již sluneční paprsky zahrály na stařeniných nohách, vzchopila se a tápala po hrnci s vodou.

»0—á—ach! O—á—ach!- Umlkla náhle a zděšeně snažila se rukama zaplašiti rozličné ošklivé příšery . .. Z pod kamen vylezl jakýsi čert s dlouhým chvostem a posadil se vedle stařeny. Sebrala ve- škeré síly a odvrátila se od něho — ale čert znovu se posadil jí těsně před oči, vzal svůj chvost do rukou a zvolna jím přejel stařeninu tvář. Zatnula zuby, pomrkávala očima pouze. A nyní vyletěl z kamen celý mrak malých čertů; zastavili se nad stařenou jako mračno nad polem, jako roj havranů nad lesem. Pak se na ni posadili, lezli jí do úst, do uší, přes hlavu. Sta- řena se bránila. Snažila se stisknouti tři prsty pravé ruky a vésti je až k čelu, aby se pokři- žovala. Ale malí čerti v okamžiku jí obsadili ruku, a bránili ji posvátné znamení vykonati. Starý čert ale zvedl proti ní hrozivě pěsť — aby nedělala žádné hlouposti! Dlouho, dlouho zápasila stará. Nebyla však přece s to se pokřižovat. Konečně chopila čerta za hrdlo a smála se tak, až padla tváří k oknu. V tom vyskočil oknem na ni zástup jezdců.

Všichni seděli na rudých koních; byli oblečeni v zelené kazajky a dýmky v ústech. Brzo, brzo ji přeletí — a pak je po ní veta! Semknula zděšením zrak. Půda chatrče pojednou zapraskala a stařena svalila se přes okraj, valila se hlouběji a hlou- běji, až ji hluboko kdesi zachytil čert, přehodiv ji přes bedra letěl s ní do výšiny. Stařena se vyškubla a hlava její těžce dopadla na okraj stolu. Krev se řinula. Stařena vzdechla a byla mrtva. Hlava sklonila se k podnoží stolu, mrtvé oči bloudily jizbou. Čerti ustali v běhu; mouchy ale létaly nad lidskou krví a poskvrnili jí svá křídla. Stále větší a větší roje rudých much obletovaly jizbu. Rudé mouchy usedly se na zčernalý hrnec, stojící pod kamny, zalétaly na mísy a na talíře, pomalované jezdci v zelených kazajkách s dým- kami v ústech a všude trousily jizbou stopy rudé stařeniny krve.

Zase »zjevení« panny Marie. Kdesi v horách u Říma počala se zjevovat panna Maria; to se roz- umí, že normální lidé ji neviděli, ale desetiletá pa- sačka Baldassarova ano. Pověrčiví horalé hrnuli se k zázračnému místu a přinášeli svíce a peníze na kapli, kterou tamější v lebník sliboval vystavět. Brzo na to začaly dvě jiné dívčice tvrdit, že viděly Ma- donnu; jedna z nich kazdou chvíli svalila se k zemi, svíjela se v křečích a vyrážela ze sebe slova, jež lid považoval za hovor s pannou Marií. Vidno však, že všech ny tri holky byly histerické. Konečně panna

Různé

zprávy. Maria byla tak ochotná, že začala se ukazovat všem lidem; vylezla vždy z jedné jeskyně na vrch těžko přístupný, vydávala ze sebe zvláštní silnou nebeskou zář a milostně sebou kývala. Násle kem toho byl lid tak zfanatisován, že ani světské ani duchovní úřady nedovedly jej vyvést z bludu. Dva muži, z nichž jeden byl starosta Castellucci ze Sassoferraty, sám klerikál, kteří se pokos li na místě samém přivést lid k rozumu, byli by bývali davem zabiti, kdyby je ne- byla policie zachránila. Konečně vysláno na horu ně- kolik detektivů, kteří se pota jí priblízili ke skalisku.