Dne 30. října 1900.

KATOLICKÉ LM

Číslo 298. Strana 3.

ner v modrých šatech; v sedých šatech chodíval všedního dne i v poslední době. V modrých šatech chodíval po šábesu, v neděli. Jakou hůl Hilsner nosil, svědek neví, ale hůl nosil. Předseda: Měl zvláštní způsob toho nošení? Svědek: Měl; když šel, hůl vzal v polou a há- zíval s ní. Žádný celé Polně a okolí tou holí tak neházel jako Hilsner. Předseda: Pamatujete se na 29 března? Svědek: Ano. Poněvadž jsem ho tam v „Březině“ viděl. Svědek o 4. hod. odpol. tehdy natáhl hodiny, šel do Dobroutova pro med k příteli Coufkovi. Šel přes zámek, po rynku; okolo židovského města vzbůru na dobroutov- skou cestu. Když vyšel z domu, bily 4 hodiny. Do Do- broutova se čítá půl hodiny Předseda: Kdy jste do Dobroutova přišel? Svědek: To nevím; šeřilo, ale bylo dosti světlo Slunce již nesvítilo. Předseda: Tenkráte zapadalo slunce k 6. hod. večerní. Svědek: Stavil jsem se u kamaráda Večery. právě bylo 5 hod., když jsem vyšel. Tovím určitě přísahal jsem na to. To jsem vyšel na silnici. Pak šel jsem cestou do Dobroutova; přišel jsem k panské louce, již má sládek Volenec pachtovanou. Když jsem přišel k louce, zahleděl se dopanského lesa, kde kdysi jsem koupil lacino suky a pařezy, na rostoucí mlází. Močil jsem při tom. A tu svěďek viděl člověka o bílou hůl opřeného — ten koukal ku městu Myslil jsem si — uvádí svědek — co tam ten člověk na večer dělá?

Jak dlouho jsem tam se díval, nevím, 6 8 minut to tak mohlo býti. Iři tom na tom místě, kde Anežka Hrůzova byla zavražděna, spatřil jsem dva muže c i zí před stromem. Upíral jsem na ně zrak, ale nebylo mi možno, abych je poznal, byli to cizí lidé. (Svédek se zmýlil a řekl židé !) Předseda: Co jste tam viděl? Svědek: Viděl jsem silné postavy, ramenaté lidi; slunko zašlo, bylo moc krásně, jasně, bylo moc pozoro- vati. J den měl oděv přilehlejší, lepší; druhý neúhledný, chatrnější. Jeden měl tvrdý klobouk černý, druhý měl ten smáčknutý, proříznutý, černý klobouk. Oba byli tmavo oblečeni. Tři lidi jsem tam viděl. Předseda: Kdo byl ten třetí? Svědek: Hilsner. Poznal jsem ho dle těla, tlouštky, šatstva. Měl šedé šatstvo. Ale to by mě nebylo dotvrdilo. On ale udělal najednou vojanský pohyb, popad' hůl v půli a začal s ní házet To mě dotvrdilo. (Svědek ukazuje, jak tehdy Hilsner kráčel.) Předseda: Kam to šel? Svědek: Šel k těm dvoum do toho mlází. To mohlo býti asi 13 kroků, co k nim šel. V Kutné Hoře jsem udal 8 kroků, ale dřív jsem to neměřil. Předseda: Co dělali ti lidé dále Svědek: Hilsner k nim přišel, zastavil se proti nim, něco s nimi rozprávěl. Konce však jsem se nedočkal; šel jsem do Dobroutova. Předseda: Poznal byste ty lidi? Svědek: Nyní ne, mám jiné věci na starosti ; jsem skrze židy stále v soudech, pro- náslejí mě. Mám toho plnou hlavu, že nevím, čí jsem.

Předseda: Že jste to hned neudal? Svědek: Poněvadž jsem pro židy polenské pra- coval a věděl jsem, že jejich msta je st strašná, že přijdu o práci. A také se to stalo. Pra- coval jsem Baschovi, Hellerce aj. Předseda: Čím se jinak živíte? Svědek: Mám domek, pole, dva kusy dobytka Když nemám v poli práci, jdu si o ni po městě. Předseda: Vy jste vyprávěl, že jeden z nich zdál se vám starší? Svě dek: Starší lidé bývají ramenatější než svo- bodný lid. Předseda: Co jste z nich viděl? Svědek: Tak asi od poloviny těla. Hlava byla vidět a záda jen, protože stáli v jamce. Předseda: Mluvil-li jste o té věci, co jste mluvil. Svědek: To se nepamatuji. Se ženskými to nejde sdělit, poněvadž ženská hned všecko vynese. Chtěl jsem to říci Jak. Coufkovi, ale ten to nechtěl slyšet. Později jsem to řekl Ign. Cermannovi; tomu jsem to řekl z většiny. Předseda: Řekl jste mu, kdy to bylo? Svědek: Ano, to jsem mu řekl. Rada Danzer: Jak daleko vidíte? Svědek: Na dálku jsem viděl dobře, ale po písecké zkoušce jsem dostal oční ka- tarh, ten mě mořil 5 neděl — léčil mě dr. Prokeš. V Něm. Brodě setkal se s drem. Karasem a ten seznal špatnější zrak Předseda: Jak to bylo daleko? Svědek: Čítám 600 kroků „luftlinie“ Předseda: Je to dál — 890 kroků dle měření inženýrů. Svědek: To není pravda, to je dál. Předseda ukazuje mu z okna linii k záložen- skému domu. Svědek: 250—300 kroků to může být. (Vzrušení.) Předseda: Tedy inženýři to měřili na 890 kroků. Svědek: Sám jsem to neměřil, ale podle mého zraku a zkušenosti to není možná, jak jsem z vojny zvyklý.

Předseda: Kdy jste viděl Hilsnera, bylo po slunce západu či dřív? Svědek: Sluníčko svítilo a bylo v pravo zašlé. Zapadalo za Březinu směrem k Polné. Pada Smutný: Je to místo, co jste stál, na hoře neb dole? Svědek: Silnice je výš, louka je níže. Místo je vyšší, než ta silnice. Dr. Baxa: Zmínil jste se o nějakém pronásle- dování? Svědek: Ano, dostal jsem dopis 2. července z Vídně. To psaní nechtěl jsem vyzradit, ale žena ho do- stala do ruky, dřív než já Byl jsem na louce a ona mi ho dala rozpečetěné. Na obálce bylo tištěno: Vídeň. Zrak nechtěl uvěřit tomu dopisu.

Dr. Baxa: Co se s tím dopisem stalo? Svědek: Dal jsem ho měšťanostovi, co najednou jsem dostal předvolání k soudu. Čtli mi tam u rady Reichen- bacha německy. U soudu řekl starosta, že psaní má pan redaktor Schwer. V tom dopisu byly mýlky, slova převrácená, jako kdyby to psal Čech, který byl déle ve Vídni. Předseda: Proč jste byl u soudu vyslýchán? Svědek: Inu, jak jsem to psaní obdržel. Byl za- veden protokol se mnou. To psaní je ve Vídni To psaní musilo přijít k soudu. Svědek poznamenává, že byl tehdy od israelitů polenských moc pronásledaván. Originál byl bez podpisu Předseda: Jaký byl obsah ? Svědek: Vybízeli mě, abych po písecké zkoušce 8 července jel do Vídně. To mi ani na mysl nepřipadlo Co na mně pisatelé chtěli, nevím. Vybízeli mě, abych žád- nému nic neříkal a abych jel do Vídně. Dr. Auředníček: Trvám na tom, aby byl čten originál. Svědek: To by se musilo telegrafovati na pana radu Reichenbacha Za souhlasu stran čte se onen dopis (opsaný), jenž zní Vy víte, že Vaše svědectví v polenském procesu bylo důležité, a víte, jaké by mohlo míti následky. Ovšem bude zcela jistě Hilsnerova nevina dokázána, poněvadž vše to bylo na židy nastrojeno štváči. Vy byste mohl na- praviti svou chybu a zachovati si čisté svědomí. Považte, že nad židy nikdy nezvítězíte. V zájmu lidskosti se nenechte sváděti. O tomto do- pise pomlčte! Může to býti Vaše ště- stí! Myslím, že byste si přál býti zaopatřen k Vaší starosti. Proto přijeďte do Vídně a přijďte ke mně na adresu: Rosau, Porzellangasse 13. Nikomu o tom nic neříkejte. Bude to jen k Vašemu prospě- ch u. Jméno Vám sdělím, až přijdete do Vídně.

Váš dobrý přítel. Dr. Baxa: V čem záleží to vaše pronásledování? Svědek: To hlavně po tom psaní, když se židé do- zvěděli, že do Vídně nejedu. Ve Zhoři Jul. Hubr křičel na Pešáka z daleka: »Vy mháte dhobrý zrak, oč, jestli pak mne vidíte? No, jakh daleko vidíš?« Předseda: Mluvte obyčejně. Svödek: Posmíval se mně. Když jsem si p. radovi Reichenbachovi stěžoval, řekl mi, abych žádnému na cti ne- utrh', že mne chtějí vyloučiti ze svědectví. To mi řekl pan Klenovec také. Žid Basch, když jsem byl nemocen, strkal mi do obličeje nos, má dlouhý nos, ale já mu nic neřekl. Později žaloval jsem Jak. Schillera a dra. Schwarze, advokáta z Příbrami, — oba byli odsouzeni. Dr. Auředníček: Ten kuvér je také uschován? Svědek: To já nevím. — To jsem odevzdal panu měšťanostovi. Dr. Auředníček: Řekl jste, že ti dva muži, co jste viděl, byli staří. Svědek: No, poznal jsem to podle těla. Dr. Auředníček: Jakou práci jste od té doby konal? Svědek: No, zámečnickou a polní práci. Dr. A uředníček: Kolik vám dal ten Basch vydělat? Svědek: To jste se mne měl ptát tenkrát. Ostatně jsem dělal israelům, židům, to jsem si nepamatoval, to bych musil míti hlavu. To aby vám dal někdo na starost. Předseda: No, takové repliky Svědek: Promiňte, pane president, proč mi dává takové otázky. To já nevím; takové věci za dvě leta si ne- můžu pamatovat. Předseda: Vy se tu musíte chovat úplně slušně.

Dr. Vodička: Na otázku p. dra. Baxy se chová klidně. Dr. Baxa: To, prosím, neprovokujte. Předseda: Já jsem dal svědku napomenutí, to, prosím, stačí. Dr. Auředníček: Vy jste kdysi řekl, když mi nevěří, ať si hledají jiného svědka. Svědek: To si nepamatuji. Dr. Vodička: Byla také vypsána cena Svědek: To bylo od Polné as 1 0 zl. Dr. Vodička: Vidíte, to byl by také pěkný vý- dělek. Vy jste se nehlásil a vědél jste o tom. Proč? Svědek: Protože nemiluju nesvár s lidem; mám rád pokoj, předvídal jsem vše, jsem od 12 let mezi lidem a já vím, co je rota židovská. Dr. Vodička: Kde jste byl den před tím Svědek: Ve Zhoři, byl jsem tam hned dne 28. března. To se mnou šel pan učitel z M. Polné a kovář z No- vých Dvorů. Dr. Vodička: Jak jste si to pamatoval, že to bylo 29. bř zna? Svědek: To je potom zelený čtvrtek, jsou jidáše, a to bych nebyl žádný katolík. Na to svědek ukazuje, jak viděl tehdy ony tři cizí židy a pan předseda předkládá plán situace. Pan dr. Auředníček přeje si, aby vyjmenoval židy, jim pracoval. Svědek: Basch, Bušičík, Kubeček, Schiler, Hellerka Piemon. Předseda: Tehdy k 5. hod. mělo pršet? Svědek: To se nepamatuji, ale když já šel, to slunce svítilo. Předseda: Jak dlouho jste byl u toho Večery? Svědek: To asi tři čtvrti hodiny. Předseda: To vše svědectví týkalo se věci Hrů- zové. — Měl jste příležitost stýkávat se r. 1898 s Hilsnerem za jiných okolností?

Svědek: Ano, neměli jsme tehdy mléka, 26. čer- vevce bylo sv. Anny, manželky svátek, a proto jsem řel 21. července na večer pro mléko k Janu Prokšovi do H. Věžnic Před Mršníkem je Fujtova skála. Proti ní potkal jsem Hils- nera, a ten se obrátil k Heilandtovu poli; když mne měl potkat. Tenkrát mě nepozdravil a já šel do Horních Věžcic. Potom asi 24. září viděl Hilsnera u panského lesa pod mo- dřínem, t. zv. vojáčkem sedícího, s podepřenou hlavou. To bylo večer. Za týden ho tam zase viděl, to bylo k půl 8. hod. ráno. Předseda: Je vám známo místo, kde nalezena byla kostra Klímové? Svědek: Aro. Předseda: Jak daleko to bylo od místa, kde jste Hilsnera vidíval? Svědek: Od toho modřínu 50—60 kroků, ale ne- měřil jsem to. Od té vrby, od té skály tak asi 120 až 130 kroků. Dr. A uředníček: Co nesl Hilsner v rukou po prvé 21. července? Svědek: To nemohu sloužit, to se nepamatuji. Hilsner: Jak jste mně mohl znát? Svědek: Nebydleli jste u násr Hilsner: To od maličkosti — to já se nepamatuji. Svědek: Nezdravil jste mně? Hilsner: Máte na to svědka Svědek: To já se můžu upamatovat za tolik let? Ale vždycky jste mně pozdravoval. H'ilsner: Já jsem nepozdravoval ani starostu, žádného. Svědek: Nelžete! — Co jste dělali s vaší matkou, když jste mně upomínali, abychom vám řádně nosili mléko? Hilsner: Máte na to svědka? Matka to má do- Svědek: Ano. Sedával jste na naší zahradě.

Hilsner: To já nevím. Svědek: Ani to nevíte? Hilsner: Ono je tam více zahrad. Tvrdí pan Pešák, že mě tehdy viděl; jak poznáte na 800 kroků člověka Svědek: Tam pozná to každý člověk, který není krátkozraký. Hilsner: Vždyť já tam ani nebyl, to byste musil mít oči jako ryba, Svědek: To já nepovídám. Hilsner: Mohl jste mě vidět skrz panský les. když jsem šel do německého Brodu, jindy ne. Svědek: Já vás neviním z té vraždy, já jsem katolík, já musím spravedlivě mluvit. Předseda ukazuje svědku »bílou« hůl. Svědek: Byla to ona — neb ne, to nemohu říci, já jsem přísahal. Dr. Pevný: Je to na venkově něco divného, když takový mladík nepozdraví mladšího Svědek: Ale to nic není, on zdravil víc idí. Na venkově vždycky se zdraví. Hilsner: Vás jsem nezdravil nikdy. Po malé přestávce v líčení pokračováno. Čte se celý protokol ze dne 14. září 1899, sepsaný v Polné, týkající se prvé zkoušky zraku Petra Pešáka. Dr. Auředníček se proti tomu ohražuje, ježto ta zkouška se tehdy předsevzala proti jeho návrhu. Žde je roz- hodno, mohl-li Petr Pešák na tu vzdálenost Hilsnera poznati — uvádí p. obhájce. Státní zástupce: Protokol ten je částí spisů hlavního líčení, a proto není překážek, aby se nečetl v ce- lém obsahu. Pan dr. Baxa poukazuje na to, že to tvoří čásť ce- lého důkazu, a to zajisté má větší cenu, co podniknuto před půl rokem, než co bude zjištěno dnes, neb za půl leta.

Pan předseda dovozuje, že Pešák tehdy při tom Pan dr. Pevný uvádí, že jedná se mu o naprosté zjištění pravdy. Na to čten protokol o místním ohledání dne 7 čer- vence t. r. a o zkoušce se svědkem Pešákem v Polné. Z to- hoto protokolu vychází na jevo, že zrak Pešákův je dobrý; on rozeznal, kolik osob mu oká- záno bylo, šat rozeznal, rozeznal i správně, jak osoby cho- dily i jak dotyčná osoba držela hůl. Ba rozeznal na vzdále- nost 300 kroků, kolik je hodin. Čteny nálezy lékařské dra. Malkovského a dr. Bláhy ohledně prozkoumání zraku P. Pešáka. Pan dr. Auředníček uvádí, že žádal za dobro- zdání fakultní ohledně zraku Pešákova — to bylo zamítnuto. Žádá za to znovu a kdyby to bylo zamítnuto, vyhražuje si zmateční stížnost. Žádá, aby vyslechnuti byli pr. prof. dr. Deyl a docent dr. Chalupecký, ale uvádí, že je to případ, který dosud se nestal, aby vyslechnuti byli znalci 4 a mezi nimi zejména znalci bez specielních vědomostí. Pan státní zástupce ohražuje se proti tomu na základě § 126 tr. z. a uvádí, že ponechává se soudnímu dvoru, jak se postaví k posudkům znaleckým, i není pře- kážky, proč by nevolal druhé znalce. Ostatně tu zbý vá jedině posouditi věrohodnostsvědkovu. Pan dr. Baxa uvádí, že nezná případu, kde by svě- dek byl tak zkoušen, jako Pešák. Tu znaleckého důkazu netřeba; zde stačí, viděl-li svědek tehdy, 29. března, tak jakudal a to bylo zjiště no. I jest nyní věcí soudu a poroty, aby se vyslovila, věří-li Pešákovi čili nic. Nedovedeme nikdy způsobiti onoho slunce a počasí z kritického 29. března 1899 a proto také nedo- vedeme říci, viděl-li tehdy Pešák, jak udal. To záleží všena svědku, jenž pod přísahou řekl, že toviděl a proto semumusí věřit.

Soud odebral se k poradě i nsnesl se na tom, slyšeti též znalce pp. dry. Malkovského a Bláhu a pak teprv znalce specialisty; soud nepokládá za to, aby vyžádal si dobrozdání fakultativní. Na to líčení přerušeno na půl hodiny. Svědek Jak. Coufek, 6lletý rolník z Dobroutova, vzat do přísahy. Hilsnera zná. S Pešákem je jaksi spřátelen. Pešák navštívil ho na Škaredou středu — svědek koukal se na západ slunce, a tu přišel, když sluníčko zapadlo, Pešák a kdosi z domácích pravil: »Tak jste se bál o Pešákaa máte ho tuhle.« To bylo as čtvrt hodiny po slunce západu. Pešák mu tenkrát nic nevypravoval, ale později Až byl v Polné ten malér, co se ta okna roztloukla. Tehdy Pešák mu o tom vyprávěl a děl: »Coufku, já mám k vám důvěru, pojďte, já vám něco povím.« Ale svědek se mu vyškubl a nechtěl to vědět. Teprv později mu sdělil Pešák, že se ho chtěl zeptat tehdy, má-li udat Hilsnera, že ho viděl, že se tam Hilsner tehdy pro- cházel, a že ho také dobře zná. On takhle chodí přikrčenej — já ho znám pozadu. Moje holka s ním chodila do školy. (K Hilsnerov i): Že s vámi chodila Emilie Coufkova do školy, co? Hilsner krčí rameny Svědek: Nechcete věděti — kdybych vám dal takhle ňákou (přistupuje k němu) — hubičku — (Veselost). Co? Na to dotvrzuje pravdomluvnost Pešákovu, s nímž by nemluvil, kdyby ho jednou přelhal. Svědek Jan Mišinger, 46letý hajný v Malé Věžnici — přísahá. Jest hajným na hraběcím lese »Březině«, súčast- nil se hledání mrtvoly Hrůzovy. Přišel k tomu místu, když Anežka byla nalezena, viděl nohu jednu u mrtvoly vyzdviženu. Předseda: V tom čase také se nalezla hůl. Je to tahle? Svědek: Ano. Našel jsem později pařízek, oškra- banou kůru a odřezek od této hole. (Poznává předložené

předměty a skládá je k sobě.) To bylo asi na třech na-