15. čislo.

ŽENSKÝ LIST

Strana 5.

Jsem přesvědčena, že v obou případech násil- ným, nepravdivým předstíráním hrot těchto námitek dá se otupiti a volné myšleni dítěte znásilnit dle naší vůle. Ale jsem též přesvědčena, že tato lež vede k po- krytectví v křesťanské společnosti, a ti, již lhou, nepovažují se za lháře. Dobře tu praví Rousseau: „Učíme ditě dle velkých zásad jednati, ale ono jest nuceno dle malýcha nízkých se říditi. Nebezpečí samo nespočívá ve velikosti a výši ideálu, každý ideál je nedostižný a čím více se k němu blížíme, tím více nám uniká, ale to je zne- mravňující v křesťanském životě, že jsme nuceni proti ideálu tomu jednati. V síti odporu jsou celé generace zapředeny, a po- kolení po pokoleni uči se ideál křesťanství vážně nepojímati. Konečně přichází dítě k tomu poznání a k té zkušenosti, že názory odporují činům. Tato zkušenost působí na celá pokolení v tom směry, že přestává jim býti náboženství autoritou. Člověk svobodomyslný uzavírá církevní sňatek, nechá svých dětí křtít, aniž by hleděl ku přání a tužbám druhých. Republikáni opěvují krále, posílají mu telegramy oddanosti, přijímají řády, vyznamenání: šlo by dále s výčtem pokrytectví, proto musím skončit. Jak lehce by se byli mohli křesťané v prvých dobách od mučenické smrti vysvobodit, kdyby byli chtěli sypati kadidlo na oltář císaře.

Co by bylo uškodilo sypati několik zrnek ka- didla, pomyslí si moderní člověk, a obětuje s klid- ným svědomím také zrnka kadidla tomu bohu, v něhož nevěří. Protestantismus, nyní tak nedůsledný, měl potud výchovnou moc, pokud lidstvo si neuvědomilo jeho dvojakost. Tato dvojakost působí znemravňujícím svým vlivem. Všude vtlouká se v lid otrocká poddajnost, kázeň jak ve vojště, tak v úřadě pod krásnými jménya hesly, učí se lid podříditi se hrubé moci. Až všichni lidé uvědomí si toto násilí, tu do- vedou proti němu protestovat, a bude nemožno, od- pírati na dále politickou a sociální svobodu. Zakazuje se mnohým vměšovati se do otázek náboženských, a proto vidíme kolem sebe tolik du- ševní zbabělosti. I ti muži a ty ženy, kteří jsou v životě sou- kromém pravdivými a poctivými v jednání veřejném, sklánějí se pod poručenstvím jiných. Tomuto jed- nání naučili se vírou náboženskou. Kdo dovede míti odvahu, své mínění a pře- svědčení ve věcech náboženských veřejně přiznati a je hájiti a oběti přinésti, je novým člověkem v nynější kulturní době. Pokud celá naše výchova, náš společenský život nebude míti té odvahy a síly, zůstane svět tím di- vadlem hlouposti, hrubosti, násili, ziskuchtivosti, at rozhodují radikálové, zpátečníci, demokraté. (Pokračování.) Odebíreite „ŽENSRÝ LIST“ Jedno číslo stojí 6 haléřň. —- Půlletní předplamé 1 K 56 h. eclproční předplatné 3 K 12 k.

FEUILLETON Přece ta žena enom nic néni . .. (Z „B. Času“.) Řikávali ji pěkná Anička. Bývala jako květ. Když se v neděli nastrojila: rukávce jak padlý sníh, kordulku svítivou přes statná prsa napjatu, šorec jak stříbro a šátek jako krev — byla pěkný obrázek v rámku a kde kdo se pokaždé po ni se zalíbením obrátil. Zamrkala při tom od radosti očkama, ukázala bílé zoubky, a nohy jí šly jak srnce. Je vdaná už na pátý rok. Co se vdala, churaví. „Babka ju pokazila,“ říkávali mamička, „ach co chudobný člověk je každém méň jak pes.“ Janek byl zedníkem. Člověk málomluvný a ne- domyslný jakýsi. Aničku měl rád, nebyl dotěrný, ale věrný — ona měla své pěkné mládí za sebou: vzali se. Anička sedí od rána nad šitím. Izbička je malá a ta troška nábytečku tak tak že se v ní směstnává, jeden kousek druhému skromně uhybuje. Lůžko tlačí se na lůžko, kolébka je hned vedle, dvě truhly u zdi, stůl a lávka a na plácku tak tak že se obrátiš. Slunce poskakuje po okénku ne větším než dlaň a po stole. Na stole leží lžíce nedobře oblí- zané a nůž po chlebě. Na lůžečku spí bledý chlapeček na ušudlené peřince, pod hlavou lák potu z veliké hlavěny a těžce dýchá. V kolébce půlroční Anička. Co se už na mámu nakřičí, špinavého cumlíku z ústek navy- hazuje! Co naplat! „Mama majú Aničku rádi, ale když mosijá šít, aby bylo na rohličky a na kru- pičku — malučká zlatá, milínečko moja, buď ho-ná, mama krupičky navařijá — mléčka v cicinku néni, vybumbalas všecko, néni, Anuško moje.

„Mami, mami!“ Rozveselený chlapec vběhl do jizbice, bičik v ruce, za sebou-na provázku stoličku, co na ní Janíček za stolem sedává. Čelo čisté, tváře jak jablíčka, oči veliké, rozpustilé i mazlivé rázem. Vběhl jak vůně světa, jak ohlas štěstí! „Mami“ — hup jí kolem krku — „mami, já bysem chcel chlebíčka.“ A už vykrajuje drobnými zoubky veliké podkovky do božího daru a zas s bičem ven, za sebou na provázku stoličku, co na ní Janíček za stolem sedává. Radostně zasvítily oči matčiny. „A co, Aničko, kuk,“ pomazlila se s maličkou. „A tam toho chu- dáčka na lůžečku přeca mám ráda.. .“ Vyhrkly ji slzy. Janíček kdysi spadl, byl bledý, nemluvil, ač mu šlo na třetí rok a celé hodiny sám se hračkal. Bylo-li mu zle, křičel ďaďa. A když někdo cizí k nim přišel, volal také: ďa, ďa, a nastrkoval ubohé špinavé ručinky hřbetkama, aby mu je políbili jako je líbala mamička. Seděla shrbená a šila, šila. Myšlenky hnaly se do hlavy bez pořádku: na nebožku mamičku, na večery, když galáné i děvčata kolem stola byli ob- sednutí a zpívali pěsničky tištěné i z hlavy, a na všecko své pěkné mládí, jak to bylo tehdá a potom a zas tehdy ... Odlepila suché zvadlé rty se zubů. Byly už vykažené jeden vedle druhého. Co se