ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 1 70be2810-92d2-11dc-ad2b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 1
Chunky — 19 celkem · entity: person 18, place 6
1 masthead
17. května 1901,
2 masthead
Číslo 3.
3 title
HLÍDKA LITERÁRNÍ.
Hlídek
4 article ZVLÁSNÍ
ZVLÁSNÍ k číslu 135.
5 title
PÍLOHA „NÁRRODNICH
6 title
LISu
Lisa
8 article
22— Probíráte-li se korrespondencemi našich buditelů — jsou to ovšem jen drobty nesou- stavně vydávané, co dosud máme tištěno — nacházíte často zajímavé výměny názorů o tom, jak třeba to či ono přeložiti, jakými českými výrazy vystihnouti určité cizí terminy běžné ve filosofii, v literatuře, v přírodopise atd., které vazby jsou nejvhodnější, kterých třeba se vy- stříhati atd. Mezi řádky pozorujete tu krušnou práci, kterou měli tvůrci našeho nového jazyka a literatury s řečí, s výrazy, s obraty, se sty- lem, celý ten zvolný krystallisační pochod, jímž se vyhranila řeč zanedbaná, nepoddajná, nepři- lehající k novým pojmům a novým duševním plodům, jež vnikaly k nám odjinud neb rostly z duší průkopníků našeho nového duševního života. A sledujete-li český styl a českou řeč od prvních zárodků básnických, od počátku novelly i románu, od prvních překladů i samostatných spisů filosofických, historických atd. z různých oborů vědních, je ten zápas o slovo, o jasné podání duševního obsahu díla i o formu jeho ještě patrnější. Psát, znamenalo téměř zároveň tvořit si svoji řeč, svůj styl, nejen pro umělecká díla, ale i pro běžné produkty tiskové, od denních zpráv v no- vinách až po nekonečné epopeje a obsáhlá vě- decká díla. Nebylo předloh, vzory staré češtiny musily býti teprve studovány, přizpůsobovány novým poměrům a novým pojmům. Dějiny na- šeho stylu za posledních sto let podaly by za- jímavé ukázky, jak ovládání řeči a stylu bylo s vědeckým i uměleckým tvořením téměř rovno- cenné, tak že ten, kdo dovedl psát, již touto dovedností získával si své místečko, třeba skromné na českém Parnasu, neb ve chrámu české vědy.
Parnas
9 article
Ještě dnes není tento zápas s řečí a stylem dobojován, máme ještě značné mezery v naší terminologii, hodnota jednotlivých slov a vazeb nenabyla své pevné, neměnné platnosti, a ro- manopisci, básníci, vědci i překladatelé často narážejí na nebezpečná úskalí — řeč naše, tak bohatá, pružná, skvělého stylu schopná ve svém jádru, vyžaduje ještě mnohého tříbení, mnohého úsilí dokonalých stylistů, aby zazářila vším leskem, jehož je schopna. Přes to však jsme již nepoměrně dále, než na počátku obrození. Silně rozkvétající lite- ratura uvolnila nový proud řeči a stylu, vytvo- řila celá pásma vazeb, obratů, uplatnila význam mnohých nových slov, a české školy rozšířily znalost a užívání spisovného jazyka, schopnost psáti do té míry, že dnes pouhá dovednost psací není ještě daleko měřítkem literárního tvoření. V nejrůznějších oborech spisovného ja- zyka vytvořily se ustálené frase, celé růžence běž- ných, ohebných popisů, řady lehkých, obratných přechodů, dialog, popis osob, krajin, duševních hnutí, rozvíjení děje, vědecké úvahy, lehká causerie, vše nabylo ustálených a při tom dosti rozmanitých forem, tak běžných průměrnému intelligentu, aby jimi beze všech obtíží vyja dřoval na papíře své myšlénky.
10 article
Ale v této snadnosti, s kterou dnes možno se spisovně vyjadřovati, skrývá se jedno nebez- pečí. Dokud řeč je neohebná, nepoddajná, před- pokládáme, že jen ten, v němž opravdu vy- zrály a vyspěly jeho myšlénky a ideje, najde pro ni vhodný a podajný tvar, vytvořísi z drsného materiálu případnou, vyspělou formu, a tím proklestí si cestu do literární říše, jiným nepřístupné. Dnes však, kdy literární forma řeči je — díky školám a literatuře — obecně téměř přístupna, možno s trochou cviku směle vy- stoupit na literární kolbiště, aniž by myšlénkový fond odpovídal literární zručnosti. Šablony stylu nastupují často místo ideového obsahu a obrat- nost robení vědeckých period, zvonivých rýmů a rhythmických veršů, dovede nahraditi přemý- šlení a těžkou práci duševní. Nebezpečí roste tím, že čtenáři, uvýklí na třpytivé kaskády le- hounce plynoucích vět, na oslňující hru uvolně- ných, s řemeslnou zručností přehazovaných po- pisů, metafor a paradox, dávají se snadněji unášeti tím zářivým proudem pěknomluvné rhe- toriky, která ve vypilované, půvabně vystrojené formě jim předkládá všední, jen nově nače- chrané kytice odložených a uvadlých myšlének, než novými, pracně nabytými poznatky a city. v nichž zapas s novou formou spisovného vy- jadřování nutí k intensivnějšímu sledování auto rových inteneí. Jsme v přechodní době mezi prvními počátky stylu, a budoucí jeho dokona lostí. Doufejme, že tak, jako na počátku my- šlénky během času nalezly svoje případné formy spisovné, rozkvetlá forma, zvrhající se v pře- chodné době leckdy v šablonu, poskytne doko- nalejší nástroj novým, silným myšlenkám.
11 article
České spisy-
12 article
* Viktor Dyk: Stud. Praha, Moderní Revue 1900. Za 90 h. Po třech sbírkách předchozích, věnovaných msti- vému démonu, Molochu Iyrické slávy — výpravná prosa. To už byl nejvyšší čas. Že je to novella, nic neškodí. Řekl Bleibtreu, že »špatná novella často znamená víc tvůrčí síly, než formálně dokonalá pí- seň náladová.« Platí zde tím spíše, když novella špatná není, nýbrž naopak dobrá. Tak silná a ži- votně platná není, jak ji autor míti chtél, ale jen proto, že zaměřil náhle a prudce na cíl příliš vy- soký. Allarmovati ospalé svědomí lidské, opravovati poměr povinnosti a práva, to značí jistě hesla na nejvyšším cimbuří umění vztýčená. Dosíci rázem takové tvrze bylo by nepřirozeno, dokud autorovi byla více literatura životem, nežli život literatureu. Dobré zatím je to, že hledí autor dáti umění svému mocný vztah ke společnosti a mravnímu životu. Jeho hlas zní jistě příliš rigorosně, znáti v něm více theorie pokrokové, nežli praxe, ale to vše je zcela přirozeno a zatím i zdrávo. Jen když by forma práce jevila dostatečný fond umělecký a svědomitou píli, vytrvalost a dobrou vůli k trpělivosti. Fond tu jea píle též, ale trpělivosti dost málo. V epilogu jsou závěrečná slova znamením příliš vzbuzeného sebe- vědomí a veliké netrpělivosti. Vězí v tom ještě dávka naivity.
Dyk Bleibtreu Praha
13 article
Kreutzerova sonata vyplašila. A přišli jí na po- moc silní moralisté, a co ze všeho bylo? Krátké hnutí mládeže, daleko ne to, co autor chtěl. Ale i toho bylo dosti. A bylo i k tomu třeba deprovedu slavného autorova života. Přirovnání není zde bez účelů. Dykův »Stud« jde cestami, které nejsou o cest rozhořčeného umění moralistního příliš vzdá- Okresní soudce Römpler byl vždy tichý, málo- mluvný samotář. To samotářství s ním rostlo už od dětství. Byl tak vychován. A zvolil si právnické po- volání z lásky; měl nějak velice živý smysl pro právo a povinnosti. Oženil se ale nešťastně. Zůstali si oba úplně cizí. Jen forma je při sobě držela, zákon a tíha povinnosti. Ale pozoroval, že je v ženě více smyslu pro právo (individuální), než pro povinnost. V nitru jeho se ozvalo podezření a boj na obranu. Tu byl zavolán k loži své umírající matky. Odjel k ní. Stařenka vetchá, už dávná leta osaměle žijící jen ve vzpomíakách na mrtvé a na jediného syna živoucího. Aten syn jí nikdy nenavštěvoval. A ted, kdy ona se chápe jeho ruky, aby strach smrti pře- mohla, vidí s hrůzou, že i on, právě jako všickni cizí lidé, jenom čeká, aby už byl konec. To bdění u nemocné ho tak brzy omrzelo. Soudce Römpler je si toho jvšeho vědom. V něm bojuje cit povinnosti s pudem sebezachování tak, že se konečně jeho při- rozenost vzbouří a on ujede do města. A tu uvidí ještě, že si žena našla milence. On učinil zlo a jemu se tu činí zlo. Je to vyrovnání? Tu ženu ty nemilu- ješ, pravil k sobě. Nemáš tedy práva jí brániti, když ona miluje jinde. Já jí nebráním, odejdu od ní jinam.
Kreutzerův Dykův Römpler
14 article
To jí nepomůže, dí zákon, sňatek je nezrušitelný. Chceš-li ji osvobodit, jako bys měl, neboť nemilující manžel není žádný manžel, máš jen jednu cestu. Smrt. A ta řeka hluboká jen volá. Ale soudce Römpler neuposlechl volání, raděj zvolil další nucené manžel- ství, raděj stud (= hanbu), nežli smrt. Lež, pokryte- ctví, falešné zdání spravedlnosti atd. Co novella chce, je patrno. Ukazuje boj zásadní povahy a povinnosti s právem (pudem) sebezachování Autor schválně zvolil právníka a soudce, aby moh říci: Chceš-li dobře představovati muže spravedlnosti. konej napřed spravedlnost sám u sebe. Čím se býti zdáš a zdáti chceš, tím i skutečně buď. Nechces? Bojíš se smrti? Tedy se styď! atd. Tu je znáti ono »úsilovné hlodání věcí ctihod- ných«, jímž se spáči buditi mají. Tu zníti má onen bojovný signál asi snad slovy: »Styďte se, zakuklení lháři a násilníci, kteří jmenem práva a zákona pou- táte k sobě duše, k nimž povinnosti sami neplníte, ale jim práva přece užíti nedopřáváte«. To vše je zcela v pořádku. Ale není jisto, zdali je morální spor Römplerův tímto odsouzením k hanbě rozřešen dobře a spravedlivě. Hlavní síla novelly, jak toho čtenář pozorný vycítí, není tak ideová, jako nála- dová, a to elegicky náladová. Nejsilnější místa jsou na př. (str. 36—37) v episodě vzpomínky na chlapcův pohled do panského parku: (Jaká asi krása,
Römpler
16 article
myslil chlapec, vida vrata parku, je tam za těmi stromy a před zámkem! Jaký as rajský život! A hle, bláhová illuse! Prázdno tam a nuda !) Elegie posledních růží. Episoda o doktoru Lukšovi je ještě silnější. Celý ten doktor, figura velmi dobrá, je vtě- lená elegie, tklivá poesie zmařeného života. Soud- cova matka — elegie, Tony — elegie, všude ta elegie, jenom soudcova choť Marie značí aktivní vášeň, ale autor jí věnoval nejméně pozornosti. Náladovost a poetičnost scén je podařena. Idejní část by chtěla mnohem delší a zevrubnější příběhy a líčení života obou manželů, zkrátka silnější pravdu života. Vbk.
Lukš Marie
17 article
* Gustav Dörfl: Miscelly. Výpravné verše. V Praze 1900. Nákl. vlastním. Za 1 K. Tklivá něha duše tohoto autora mě ovanula už před léty prvním ročníkem »Vánočního alba«. A ta- ková je síla a důslednost čili pevnost charakteru té duše, že žádná hořkost života nestačila, aby ji o tu něhu připravila. Kořeny té síly tkvějí mnohem hloub, nežli lze tušiti z pouhého pohledu do jeho knih. To dělá hloubka ideálnosti jeho ničím nezúročitelné, obětí chtivé, a na víře v dobrotu smyslu všeho světa založené. A umělcem je autor své duši tolik, že právě nejsilnější její stránku, dobrotivost a něhu, a trpěli- vost v očekávání lepšího, nejsilněji vyjadřuje. Tím jsou verše jeho tak správné, úprava strof k obsahu tak přiléhavá, rýmování zvonivě, sloh lahodný a tklivý, a vše tak přemlouvavé, srdečné a optimisticky věrné, že té poesii čtenář nemůže upříti zvláštního platného povolání a významu. Měly by míti »Miscelly« ještě více takového obsahu, jaký je v básni »Korrektor«. To je tklivé, dojemné, neodolatelně pravdivé svou tragikomičností, jímavé nelíčeností a upřímností. Je to život, ne- uprosný a hořký, a je to síla duše, která svým ví- tězným poměrem k životu nemůže sympatiemi se minouti. Za všecku hořkost zažitou jaké to sladké tóny a milé úsměvy!
Dörfl Miscelly Praha
18 article
Připojme ke »Korrektoru« ještě »Kytici«, prostin- kou idyllu rodinnou, pak »Povídku z města«, veršo- vaný příběh mladé lásky, jakoby k prvnímu obrázku Pirnerova Démona lásky za průvod a konec udělaný, a verše o »Novinářských sazečích«; to by byl obraz autorovy literární individuality, jaká jest životnosti obsahu a původností formy. Při ostatních povídkách všednost obsahu nebyla přemožena formou. Zvláště »Čeští sedláci« a »Kru- hadi« jsou věci tuze rozvláčné a povídavé, »Divný hest« jest příliš starý známý host, jakýsi Enoch Vbk. Arden v českém kroji. ** Oldřich Zenith: Chiméry. Historie mladíka. V komisi E. Weinfurtra v Praze. (Nákl. vlastním.) 1901. Za ? Kdyby se někdo sháněl po knize, z níž by krátce a dobře seznal život a duši větší části naší literárně umělecké a i vůbec vzdělané mladé gene- race, poradil bych mu, aby nezapomněl na tyto Ze- nithovy »Chiméry«. Tu je uložena jednak z upřímné vůle, jednak bezděčně a naivně tak výmluvná zpověd, že lze »Chimérám« za přednější důležitost přisouditi význam morálně kulturní, než literárně umělecký. Uměleckou chybou je, že byl autor příliš v látku svou ponořen, obzorem jejím úplně udán a určen, kdežto by byl měl nad bláhovosti a komičnosti tam obsaženou aspoň tolik býti povznešen, aby se sám svou autorskou působností nestával té bláhovosti a komičností bezděčnou obětí. Neudal nikdy dosti určitě svůj poměr k tomu, co líčí, a čtenář neví, zdali je příčinou komického dojmu mladíkova v prvé polovici knihy autorův úmysl, aby ten dojem tak byl, anebo je-li za tím mladíkem všude a zcela autor sám a to zcela vážně; pak by se arci komičnost vztahovala na oba, na předmět i na autora.
Pirnerův Enoch Vbk Zenith E Weinfurtra Arden Praha
19 article
Čteme knihu jako upřímný denník. Zenith líčí poznaný život, jak skutečně byl, totiž aspoň, jak on ho pocítil a viděl. Mladý student-literát pěstuje v Praze lásky,a to nejvíce s vdanými paními. Už myslí o ženách, že jsou jen pro sport mužům. Hynul, padal. Ale vzchopil se a ujel k matce na venkov. Nervósní, celý změněný alkoholem a vášní. Před matkou a bratrem dělá udřeného prací. Chce budit soucit, soucit. (Sobectví citlivůstkáře.) Ale jde po večeř s bratrem do hostince pochybné pověsti. Zazlíváme autoru, že nám chuť toho čtení kazí zbytečně výrazy sprostě trivialními a nevkusnými. To není ani upřímnost ani naturalism, když se praví »ukájeti — — potřeby«, to je nevkus. Ten mladík v tom jistém hostinci »studuje ženy« a je sám sobě apoštolem soucitu a lásky se vším padlým. Miluje ty duše trpící »pomstou neznámé viny« a obdivuje se jejich »heroismu«. Pravdivé, naivní, tuze naivní! A poučné je tohle: »Magdalena« chce na něm, vidouc, že apoštoluje ve jménu lidskosti a soucitu, aby si ji tedy vzal, že by se mu obětovala. Ale milý Otto přijme lásku těla, a pak jí dává »královské políbení« (komedie citlivůstkářská) a opouští ji. »Nemohl (prý) pro ni nic učiniti.« Ať zamýšleno, nebo nezamýšleno, zde se po- vedla dokonalá, zdrcující travestie apoštolů magda- lenství. Vybarvený saltruista«, všecko miluje, ale jen pro své povznesení v mysli, žije v lahodě citlivosti a u vědomí, že on je jemnocitný, vyšší druh člo- věka. Ješitnost a samolibest měkkého egoismu, ne- schopného činné lásky. K činné lásce Ottos dospěje
Zenith Magdaléna Praha