Příloha „Nový Jihočeský Dělník“ k číslu 40. r. 1912.

KVĚTY HLKOHOLU. (Drobty z poměrů na českém jihu. Do kanceláře nemocenské pokladny dostav dělník, člen pokladny Sotva se v rovnováze na nohou udrží, jak je zmožen alkoholem. Jde právě od lékařské prohldky a hlásí své onemocnění. Stojí u okén- ka a bručí cosi do vousů. Úředník pokladny vytýká mu, že nejedná správně, když propijí mzdu, kterou jeho rodina nutně na výživu potřebuje. Opilý dělník počne divoce kouleti očima a pak vyrazí prudce ze sebe: „A co, dyť je fko- řalka k pití! Jiný „pacient“ zedník, stařec asi 60letý hlásí se rovněž nemocným ve stavu opilém. Úředník vytýká mu pití kořakky. Stařec tr- haně odpoví: „No vedí — petrolei pít nebudu.“ A aby ukázal, jak si napomenutí vzal k srdci, vytáhne ještě před úředníkem velkou láhev ko- řakky z náprsní kapsy a notně si přihne Jiný dělník opilý jde se hlásiti nemocným s průjmem.

Již svojí přítomností v kancelářské míst- nosti šíří nesnesitelný zápach. Na výtku úřed- níka „že opilý se nemocným hlásiti nesmí, od- sekne: „Když myslej' že mi nic není, tedy já jim to ukážu.“ A počne se svlékati kalhoty. Opět jiný obrázek. Dělník bydlící ve ves- nici onemocní velmi těžce zápětem pohrudnice lékař k němu dojíždí. Sotva jest několik dnů doma a již přijde naň do pokladny a k lékaři udání, že prý nav- štěvuje kořalnu a tam pije kořalku. Byl ovšem poukázán ku dalšímu léčenído nemocnice na účet pokladny. Sotva přípis ob- držel, ihned přiběhla manželka jeho do úřadov- ny a počala velmi výmluvně a široce vykládati že muž její do „špitála“ nepůjde. Má prý kde bydlet. „Co se pak týče pití té kořalky, že prý ji pije inísto — medeciny.“ Beztoho prý nie nejí, jenom tu kořalku pije, a kdyby jí nepil, tak prý by už dávno nežil. Dotyčný pacient v krátké době zemřel. Opět jiný dělník-alkoholik onemocněl záně- tem plic. Horečku i krisi šťastně přestál, a nemoc počíná se již lepšiti. Usoužená žena s tří

letým děckem těší se již, že brzy opět bude moci živitel rodiny jíti na výdělek Náhle však počne nemocný zuřiti. Vyzkočí z postele, popadne sekeru a křičí že vše roz- seká. Ustrašená žena popadne v rychlosti děcko uzamkne zuřivce ve světnici a prchá k lékaři. Týž se ihned dostaví a konstatuje nemoc: „De- lirium tremens“, čili „šílení opilců“; a káže me- mocného odvézti do nemocnice. ák.

JAROSLAV VRCHLIC

MÁM RÁNY Z BOJE Mám rány z boje, hrdě však je nesu, ne před nimi, spíš úzkostí se třesu, by hlahol úspěchu zněl zaslouženě. jak z ňader zvonu plným proudem; v ceně ten neklesá, kdo v boji pošramocen, kůň musí zbodán být, kdýž má býti zkrocen a s jízvami na ňadrech, v obličeji je vojin teprv cety v bitvy reji. Tak ať to prší, ať to padá, fičí, co dobré na mně, nikdo neuk řičí, to zůstane . .. Rozdával kořist boje Cid vítězům svým ne dle jejich kroje, dle barvy chcholu, dle kopí délky leč podle ran a krve; ten byl velký a ten byl hoden sednout v bok mu směle. kdo nejvíc ran měl z předu na svém těle a v štítu, přilbě, hledí nejvíc tesů. Mám rány z boje, hrdě je však nesu.

SOCIÁLNÍ POMĚRY SLOVHN

Středověk.

JEŠTĚ GLOSSH K EUCHRISTICKÉMu SJEZDu. Z Němčic u Netolic se nám píše: Náš pa farář se vrátil z eucharistického sjezdu z Víd- ně. Divy uzřel, divy vyprávěl. V barvách nej- skvělejších líčil obrovský průvod, zlatem zdo- bené ekvipáže, bohaté livreje lokajů, slovem ddo- vedným vykouzloval před zrakem udivenýcho- veček nádherný kočár s osmispřežením vraníků, jimž dostalo se cti táhnouti vyslance „služeb- níka služebníků“... tak mluvil ovšem jen v ho- stinci, kdežto s kazatelny mluvil použe o ve- likém nadšení všech věřících, neuznávaje patrně za vhodno drážditi fantasii upracovaného, chu- dého lidu venkovského malbou zlata, stříbra, hedvábí a brokátu. A tenhle zpropadený rozdíl ve vypravování patrně přiměl jednoho v hostinci přítomného souseda k neprozřetelné otázce: „Když tu, ve- lebný pane, ten sjezd tak vychvalujete, jaký má všecka ta nádhera účel, vždyť přece čtem v písmě, že Kristus Pán chodil bos a apoštolov byli chudáci.“ Zlověstně zrudla tvář p. faráře: „l vy jeden — (tu vzpomněl duchovní, pastý také písma a poctil překvapeného souseda ná- zvem onoho rohatého čtvernožce, který za služ- bu, již prokázal světu při jeslích spasitelových, byl nevděčným lidstvem zároveň se svým uša- tým druhem povýšen na symbol hlouposti) vy byste mně přišel, snad mám také já chodi bos, vy...“ a pan farář zahrnoval zvědavce spoustou všelijakých méně lákavých titulů. Leč i ten soused znovu se vrátil k písmu. Na No- ema vzpomněl — pivo jako víno pomyslil si a rozvážně si broukal: „Odpustím mu, nebot neví co činí.“ Jestli všech těch 6000 duchovních poučuje celý svět o účelu euchar: sjezdu takovými pro- středky, nezbývá nám než původcům jeho gra- tulovat a po způsobu p. Pavlíka-Sychry pro- volat příštímu „Zdař Bůh“ ale nikoli „jem houšť“, poněvadž tohle zajisté stač Nezapomínejte na sbírky milionového fondu!

Zlé sociální poměry zachvátily v 15. stol. svobodné sedláky. Šlechta rvala jim kus po kuse svobodnou půdu volosti — bral jim ji i král, a uděloval ji šlechtě. V takovém případě však nebyla zmenšena daň připadající na celou vo- lost, nýbrž musila se platiti všecka, a tak k tě- hlu se připoutávají sedláci, od čehož jen krok připoutání k půdě. Aby však selské volosti ne- byly opouštěny, a tím zhoršován stav druhých až do nemožnosti platiti daně, dovoleno sice se-

Frant. Sobota, čcksce Čes. Budějovic

Den na to zůstal Poldík na poledne za- se jen u vysoké zdi a tam čekal, až Mál- ka přijde s obědem. Vlastně ohlížel se již cestou, jde-li za ním, aby ji svezl. Ale neuviděl ji a hezky dlouho trvalo, co na ni čekal. Jinak nebylo na něm vidět mrzu- tosti; snad že z toho včerejšího již se vy- chodil a vyspal. Přivítali se a když Málka vyndala z ko- šíku oběd, pravila: „Já se zatím na chvilku podívám k vodě.“ A odešla. Tu měl Poldík jako po obědě. Jedl, nejedl, sám to nevěděl; ale brzy se sebral s koňmi, aniž by čekal, až se dostatečně nasytí, hodil košík i se zbytky oběda do vozu, zajel ku břehu pro písek a ptal se jen tak mimochodem: „Kde je?“ „To se zeptej Frantíka, až se s ní vrátí,“ řekl některý z těch pískařů, kteří nakládali na jeho vůz. Poldík již se neptal, aniž čeho promlu- vil. Jen když vyjížděl, dal košík Málčin i s nádobím na loď, na níž byl složen pí- sek a pravil jako ke všem, kdož na lodi byli: „Až se Málka vrátí, řekněte, že zejtra nebudu obědvat.“

třebovala jen jednu nohu zvednouti a byla na lodici. Ten mladík pískař stál uchy- stán, jako by s křídly a jakoby celá jeho postava byla vtělenými slovy: „Pojďa poletíme!“ Byl jako vtělený úsměv, jako vtělený žert. Vše na něm hrálo, vše mělo se k veselí, jemuž těžko bylo odolat. Oči samý šprým, slova jako veselá písnička — Málka se ani nenadála, a již seděla na jeho loďce. Lodka dostala křídla: několik rázůa byla u prostřed řeky. Řeka se usmívala, nebe se usmívalo; když se Málka podívala na mladého přivozníka, usmíval se též. Vše se usmívalo, Málka také se usmívala. A teď se dívali z prostřed řeky, kdy se Poldík vrátí ku břehu. „Ale což,“ pravil mladý přívozník, „než se vrátí, to ještě můžeme se někam po- dívat.“ A opět vesloval, jako by letěli; jako hračkou byli v Podskalí, nedaleko Vyšehradu, a jako hračkou byli zase na- zpět. Zastavili se opět uprostřed řeky a tu Poldík vracel se právě k povozu svému ku břehu.