Příloha „Nový Jihočeský Dělník“ k číslu 48. r. 1912.

ZPRÁVY Z KRAJE. JINDŘ. HRADEC. Hrozné poměry na zdejším nádraží. Město zdejší jest prvé poč Budějovicích na českém jihu; má přes 10.000 obyvatel, četné průmyslové závody, úřady, školy a silnou posádku vojenskou. Projíždí skrz nejen česko-moravská příční dráha, ale ústí zde i lo- kální dráhy od Nové Bystřice a Obratan. Dále má ještě jedna nová trať přibýti a sice Jindř. Hradec—Mor. Budějvice. Avšak budova nádraž- ní, vzdor veliké frekvenci, jaká zde panuje, rov- ná se velikostí a zařízením nádražním budovám v nedalekých vesnicích Jarošově a Popelíně. Cele nádraží samo již po celou řadu let nevyhovuje ani potřebám cestujícího obecenstva, ani obchodu a průmyslu zdejšímu, ba ani dopravní manipu- laci samé. Jest téměř k víře nepodobno, že zdej- ší obecní správa, jako i obchodní gremium tako- véto, nejmírněji řečeno ústrky a zkracování s strany c. k. ministerstva železnic trpí a pro- střednictvím svého mladočeského poslance Kra- tochvíla nezakročí za zjednání žádoucí nápravy. Neb takovéto nádraží je městu jen pro ostudu, a cestující obecenstvo tím velmi trpí. Jaký hroz- ný šlendrián zde panuje, vidno z toho, že vlaky úzkokolejné dráhy nevjíždí do nádraží, nýbrž ústí ve volném prostranství před nádražím, kde žádného krytého peronu, ani žádného přístřeší, aby cestující obecenstvo před deštěm a sněhem blátem a prachem bylo chráněno. Každý kdo z vlaku vystupuje nebo nastupuje, musí buďto oblaky prachu, nebo mořem bláta se broditi.

Před nádražím stává v době příjezdů a odjezdů vlaků množství dostavníků, poštovních a soukro- mých povozů. Dále jest to též jediná příjezdní cesta ku skladišti zboží. Koně se lekají hřmotua kouře přijíždějících vlaků a plaší se. Jest věru veliký div, že žádné neštěstí dosud se násled- kem těchto nejméně nepřístojností nestalo. Vždyt ani osvětlení nádraží není valné. Svítí několik petrolejových lamp, ač máme zde městskou- lektrárnu. Což ta čekárna III. třídy! Ta se po- dobá spíše chlévu pro dobytek nežli místnosti pro cestující obecenstvo. Jest malá, nalézá se vní buffet a po celý den tamže napěchovaní cestu- jící a zřízenci dráhy jí, pijí, kouří, dýmky vy- klepávají, plijí, a různé odpadky odhazují a vzduch všelijak otravují. Takže tam není možno člověku otrlému pro kouř a zápach ani vejíti a tím méně pak prodlévati. A přec jsou cestující nuceni tam zvláště v zimě a v noci, často s ma- lými dětmi tamže celé hodiny na vlaky čekati. Hrozno je tam zvláště pak v době transportů vo- jenských rekrutů, reservistů, odjezdu a příjezdů dělnictva za prací do ciziny v Jindř. Hradci tak často se opakujícího. Čekárna II. třídy měří ce- lých 15 čtverečních metrů. Což je na městos 10.000 obyvatel naprosto nedostatečno. Jsme zvě- davi, kdo a kdy konečně zde zjedná nápravu. Zastydí se samo ministerstvo železnic ve Vídni. či rozhoupe se naše slavná městská rada a bude se konečně nápravy domáhat? Což gremium ob- chodníků zdejších a obchodní komora z Č. Bu- dějovic nemohly by sami zakročit? Zavděčily by se jistě všemu cestujícímu obyvatelstvu města i celého okolí zdejšího

SUCHDOL U TŘEBONĚ. Za kulturou. (Dokončení.) A oni právě zřizují školy a školky, ale nemají svou národní hospodu, jako my, a ta nás do roka stojí moc peněz. Sotva tak ty pří- spěvky na to stačí. I výtěžky ze zábav padnou na opravu hospody, takže příspěvky na ústředí a na „Matici“ a splatná procenta nutno shá- něti novými sbírkami a žebráním. Mnoho nás stálo zařízení acetylenového osvětlení, abychom si při kartách nekazili oči, a mnoho stojí jeho celoroční udržování. Musíme tam mít také ně- jaký časopis, a ta „Politička“ také něco stojí Na ní nám to nevynáší. Ani „Humory“ nechce nikdo dohromady vzít, že by je nedostal první! A potom máme něco dělat! Ostatně, kdo chce číst, ať si jde do čítárny. Tam toho má dost, dělnických a demokratických listů je tam až moc,a nemělo by to být trpěno!“ Ano, teď jsme u toho pravého! Čítárna. Suchdol má také čí- tárnu! Nezřídila ji obec, ani „N. J. P.“ obec nemá na takové věci starosti. Má dosti trampot s podáváním rekursů proti stavbě nové školy, ještě bude zřizovat čítárnu, ne? Je-liv obci na 2—3 tisíce obyvatel, je jich dost, aby si ji zřídili sami. Ale čítárnu přece máme, a sic zásluhou hasičského sboru. Hasičský sbor ji u- skutečnil, propůjčil místnost ve své kolněa jednou za týden se čte. Vždy v neděli. Časo- pisy dodávají hasiči, pp. jednotlivci, velebná fa- ra — a soc. dem, organisace všechny své perio- dické a illustrované listy. Jen kdyby těch děl- nických listů prý tam tolik nebylo, slyšíte občas tu a tam „zbožně-pokrokový“ vzdech. Někte- rým pánům to nejde do hlavy, že v čítárně obce, kde při říšských volbách obdrží soc. dem. kan- didát v užší volbě na 335 a agrární od všech agrárníků, klerikálů a „taky pokrokářů“ sotva na 40 hlasů — tam divějí se i inteligenti a ne- mohou pochopit, proč přes 90 i více procent

demokraticky smýšlejících obyvatelů a čtenářů zastoupeno je i větším množstvím sociálníhoa pokrokového tisku v čítárně! Není to hanba, naopak ctí naší strany a svědčí to o obětavosti a uvědomělosti našich soudruhů, jak ti dovedou povinnost svou k tisku svému konati! Je nám lhostejno, zda-li velebný pán dodá tam tiskovin klerikálních náručí anebo celou fůru, lid náš do- vede dobré od špatného rozpoznati a co mu patří si vybrati, neškodí mu, naučí-li se na- hlédnutím v nadávky a štvaní listů klerikálních posuzovati kvalitu strany, nezáleží nám na jméně dotyčného uvědomělce, který duševní stravu svou jako: „Pikantní listy“, „Zajímavé noviny“ a „Echo Velké Prahy“ i čtenářům čítárny snaží se cpáti, těch listů nevšíml si dosud nikdo, dosud ani pan farář a kaplan přes ně nepromluvili, ale listy naše, pokrokové listy soc. demokratické pálí snad mnohé v očích. — Obec věnovala kdys čítárně ohromný dar! Aby se neřeklo, že dává příspěvku jen klerikálním ústavům, je třeba si občas zahrát též na „pokrok“ — a dát také něco na „osvětu“. Tak dostala čítárna 50 korun!

Dostane je jednotlivec, předplatí několik „vzdě- lavacích“ časopisů a do čítárny je půjčuje. Kam přijdou odtud, není naší věcí! V poslední době i „N. J. P.“ se dala vidět. Odhlasovala pro čí- tárnu 100 korun! Je to velká oběť, uvážíme-li, kolik děr mohlo se tím na střeše shnilým šinde- lem kryté národní hospody přikrýt, aby tam ne- pršelo! Ale stalo se, a my jsme povděčni, že aspoň něco! Snad vykoná to mnohem více nežli deset nedělních kázání velebného pána! I kaza- telna uvědomuje lid! Nedávno velebný pán kázal. „že prý půl páta století prosili Bulhaři a balkán- ští Slované pána boha, aby je zbavil tureckého jařma a otroctví. A pámbu půl páta století slyše jejich modlitby, a teď už konečně ty nářky ne- mohl slyšet a dal jim zvítězit!“

hli nác sejlenéšch abii rant.oota. Linecká sllnice.

Čes. Budějovice

skařem — Poldík mu otevře dům i srdce.“ Ale pak zase všichni končili tyto rozhovory takto: „Jen že kdo pak by ho šidil! Kdo pak by byl takový dareba chlap!“ V těch letech stalo se, že Frantík ze- mřel. Srazil se kdesi s vory, přišel pod ně, vyplaval sice, ale nastudil se tak, že více nepovstal. Málce zbyl chlapec asi sedmiletý. Byla to rána pro Málku ukrutná. Tam na vodě, kterou nejvíce milovala, kde i muže svého našla, tam jí muž zahynul! A když se poohledla ani na pohřeb jí ne- zbylo po té nenadálé ráně. Tenkrát to byla pro Poldíka zkoušk nesmírně těžká. Pudilo ho to k ní, a pak zase to v něm mluvilo: „Což, ona tě zni- čila s chladnou myslí — ať také zkouší! Nač pak mít srdce? Nemám srdce!“ Ale přemohl se, šel k ní a pravil: „Máte mno- ho smutku a starosti, Málko, já vám za- opatřím pohřeb a potom se vyrovnáme. Lidé by vás šidili, jste ženská, mužský se tak snadno nedá.“ Byl to těžký kámen, který mu po těch slovech spadnul se srdce. A zaopatřil po- hřeb velmi slušný, postaral se, že se ho

dickým, oči se mu leskly, tvář se mu leskla, slova se mu leskla. Slova vybíral jako dvacetníky z drobných a bylo vidět, že byl s těmi vybranými spokojen. A když hoch dostal Ioďku a zarejdoval s nía Poldík uviděl na tváři jeho radost: tu až slzami se mu oči zalily a radostí byl by se dal do zpěvu. Srdce mu bušilo, nohy má- lem poskakovaly i říkal si jako v radost- ném vzlyku: „Švět se bude na tebe smát, kamkoli se podíváš. Najdeš si snadno ně- jakou Málku, žádná tebou nepovrhne. Vy- rval jsem ti duši, rumařské řemeslo!“ Hned na to hledal Poldík novou duši, kterou by vyrval rumařskému řemeslua dělal s ní na vlas jako s tam tou. Měl jich tom již tolik, že nechť šel na pro- cházku v kterou chtěl stranu, odevšad se k němu hlásili mladí pískaři jako k otci, tak že někdy sám sobě notoval: „Nejsem-li já také pískařem, když tam mám tolik dětí?