1
masthead
Ročník padesátý třetí.
2
masthead
V Praze, v sobotu 4. ledna 1913.
Praha
4
article
V drobném prodejit
ranní čislo o sobě . . za s
večerní . . . . . . . za 4 k
Ve fliňlkách na venkově
vočsrní . . . . . . .
Inseráty
plaší se hotově napřed.
Předplaconi a inserty přijím
zdminlstrace v Marianské ul.,a
Tam nacházají sa též
redakca, tlskůrna a okpodi
„Národnich Listů
Rukopisy sa nevrncejl.
Telefon „Národních Listů“,
Redakcer a) pro hovory místní 2400, b) pro hovory
nezíměstské 1061. — Administrace, expedice
obchodní tiskárna 1062.
Dnešní číslo pro Prahu jest oa
stranách, s přílohou pro venkov
o 12 stranách.
Praha
Redakcer
5
article
K zahraniční situaci.
K zahraniční situaci.
V odpovědi na obvyklé v Pešti novo-
roční přání vládní strany dotkl se před-
seda ministerstva Ladislav Lukács několi-
ka slovy i zahraniční situace. Pravilť, na-
vazuje na výklad své osnovy volebního
práva: „Má-li se dokončiti řada úkolů, je-
jichž první článek tvoří návrh tohoto zá-
kona, jest zapotřebí nejen pravidelných
vnitřních poměrů, ale i pravidelné sit ace
mezinárodní. Temné mraky, jež pokrývaly
po nějaký čas obzor našich mezinárodních
styků, počínají se trhati. A byť i slunce
nemohlo zářiti ve své plné nádheře, mů-
žeme předce chovati důvodnou naději, že
nadešlé otázky aspoň pokud se týkají bez-
prostředně nás, mohou býti řešeny bez
zápletek. Má-li však toto řešení býti pro-
spěšné a se zájmy země souhlasné, nesmí
v sobě chovati zárodky budoucích
zmatků. Právě proto bude, jak za to
mám, řešení teprve pak dokonalé, podaří-li
se národy vedle sebe žijící a na sebe od-
kázané spojiti silnými svazky hmot-
ných zájmů, což automaticky způsob
přátelský stav.“
Uvádíme zde slova ta jednak proto,
že balkánská politika soustátí od drahně
let jest ohlasem snah uherských, takže ne-
malý podíl na rozruchu poslední doby,
němž citelně byly postiženy i peněžní ústa-
vy tamní, připadá na vrub Uher, vynucu-
jie si takřka na předním representantu vlá-
dy projev uklidňující, jednak proto, že po-
lítikou tou žádané tak zvané záruky tuto
se neméně nejasně a neurčitě zahalují „v
řešení...“ jež nesmí v sobě chovati
zárodky budoucích zmatků“, a
kteréž spočívá „v silných svazcích
hmotných zájmů“.
Lukács
Pešť
Uhry
6
article
Jest samozřejmo, že tu uherskému
premiérovi tanulo na mysli především sou-
sedství Srbska a Černé Hory. Mraky, jež
ze po této stránce počaly trhati, jsou vedle
přístupu Srbů k Adriatickému moři, a zá-
ležitosti konsula Prochasky i otázka al-
bánská, ač i tu nutná určitá opatrnost.
Nepodařilo se sice nikomu dosud
zjednati smlouvou věčný mír a proto vy-
skytly se zárodky budoucích zmatků ještě
v každé politické smlouvě, pokud některý
z kontrahentů nevzdal se na dobro pod-
mínek volného, přirozeného rozvoje. Žále-
ží-li však pouze na zabezpečení hmotných
zájmů, prohlásili mluvčí Srbů opětně, že
chtějí upřímně a to ve vlastním zájmu dbá-
tI hospodářských zájmů rakousko-uher-
ských a v Uhrách samých jest ostatně nej-
lépe známo, že ani dříve Srbové si jinal
nevedli. Jak vznikaly „zmatky“, to s do-
statek odhalily pověstné procesy v Zá-
hřebě a ve Vídni provedené.
K mrakům vzpomenutým, jež ještě na
dobro nezmizely s politického obzoru, při-
byly však právě v době poslední mraky
další. Jest to v tomto bližším poměru otáz-
ka ohraničení Albánska, otázka připojen
Skadru k Černé Hoře a t. d.
Srba
Černá Hora
Uhry
Zá
Vídeň
7
article
A právě tyto otázky, jak jsme slyšeli po
čtvrteční „besedě“ velevyslanců, jeví se
býti dosud nedosti připravené, takže o do-
cílené shodě nemůže býti řečl, byť i ra-
kousko-uherské soustátí bylo v nich za
jedno s Italií. Spojenci balkánští ovšem
prohlásili, že otázku albánskou vklá daj
do rukou velmocí, ale dle zvyklosti váleč-
ného práva, jakožto vítězové hájí tím od-
hodlaněji obsazená území, že Albánci byl
spoluporaženi s Turky a že pojem územ
albánského historicky není ustálený. Z
pěti vilajetů, kteréž Turecko dle středeční
mírové konference míní odstoupiti spojen-
cům a jež zaujímají úhrnem asi 125 tisíc
čtverečních kilometrů, jsou Albánci za-
stoupeni ve čtyřech s rozlohou 90 tisíc
čtver. kilometrů, což samo o sobě svědčí
o tom, že určení hranic Albánska bude
velmi tvrdým oříškem, nemají-li vítězní
spojenci pochodití hůře než poraženi jimi
Albáncil
Skutečně se také podobá, že otázka
budoucí Albánie způsobí nejen diploma-
tům, ale i rakousko-uherské veřejností je
ště mnohou trapnou chvílí.
Albánec
Turecko
Albánie
8
article
Včera se jí zabýval i přední list vídeň-
ský, jenž někdy mívá myšlenky velmi pří-
buzné názorům zahraničního úřadu a tu
vzpomíná, že dohoda mezi Italif a Rakou-
sko-Uherskem o pobřeží albánské se stala
před osmi lety na schůzi tehdejších zahra-
ničních ministrů v Opatií. Italský ministn
Tittoni podal o schůzi ve sněmovně italské
na učiněný dotaz vysvětlení, kterýmž se
albánská otázka octla před širší veřejností
Pravil, že význam Albánie spočívá v pří-
stavech a pobřeží, a kdyby se dostaly do
rukou buď rakousko-uherských, neb ital-
ských, že by to bylo totožné s nepochyb-
nou nadvládou toho kterého státu na
Adril, nadvládu takovou nemůže ani Ra-
kousko-Uhersko připustiti Italil, ani Italie
Rakousko-Uhersku. Oba státy však chtějí
míru a zachování alance, a proto vzdaly se
všelikého obsazení pobřeží albánského.
pro případ, že by trvající stav byl porušen
Mají-li žítí oba státy v míru, musí jim být
Albánie netykavkou. Dále prý bylo ujed-
náno pro případ změny poměrů v Turecku
že se Albánsko nemá děliti, ale dostati sa-
mosprávu na národním základě.
Tittoni
Ra
Italit
RakaskoUhersko
Albánie
kouskoUhersko
RakouskoUhersko
Turecko
9
article
Vídeňský list z této úmluvy dovozuje
že Rakousko-Uhersko a Italie ani nesměj
Srbsko připustiti na pobřeží albánské
když má takový význam; ale zapomíná, že
onen význam by mělo pouze v rukou jedné
z obou velmocí, nikoliv však v rukou srb-
ských, kteréž nijakého válečného loďstva
nemají a budovatí je nebudou. Srbové za-
toužili po vlastním přístavu, protože Ma-
ďaři překážkami srbskému obchodu čině-
nými je nutili uchýliti se do tureckého pří-
stavu v Solunu a tak před zraky srbskými
odhalili nezbytnou potřebu přístavu ob-
chodního. Obrátili zraky své k Adrií nejen
proto, že mají k ní nejblíže, ale i proto, že
jejich předkové do příchodu Turků na
částí albánského pobřeží vládli. Nyní pal
jako vítězi nad Tureckem mohli Srbové
tulo svou potřebu tím spíše ohlásiti, žez
ukojení jejího bude míti nemenší prospěchy
jak obchod rakousko-uherský, zvláště cis-
lajtánský, tak obchod italský.
Než vídeňský list soudí jinak. Hlásá
že ať je tato myšlenka původní myšlenkou
srbskou, či myšlenkou odjinud našeptanou
znamená zahrávání s miliony trojspolko-
vých bodáků, a hlásá, že musí Srbsko zů-
stati daleko, velmi daleko od mořského
pobřeží. Za to však musí z Albánska být
utvořen nejen života schopný, ale 1 silný
stát, jenž by byl s to hájiti — námořní rov-
nováhu a býti spolustrážcem evropského
mírul
Otázka ohraničení Albánska promě-
ňuje se takto v mrak temnější posavadních
a jest pochopitelno, proč čtvrteční porada
velevyslanců jí neřešila. Bude patrně vy
žadovati ještě velmi vážného — studlaí
Srba
Adrie
Turek
RakouskoUhersko
Srbsko
Ma
Turecko
Soluna
10
article
Neblahé jubileum.
Neblahé jubileum.
Dnes je tomu právě sto let, co se narodi
muž, jehož talent a nedostatek jakýchkolí
mravních rozpaků přivedly až na místo, kde
se pomocí těchto vlastností stal jednou z nej-
osudnějších osobností novějšího Rakouska
4. ledna 1813 narodil se úřadníku a potom ví-
deňskému advokátu Michalu Bachoví jeho
syn Alexander, lidový tribun a potom absolu-
tistický ministr, napřed naděje a potom bře-
meno a hanba Vídně i Rakouska. Když se
uvádějí případy křivolakého a překvapujícího
politického vývoje, způsobeného ne niterným
obrácením, nýbrž motivy, dotýkajícími se
osobní důstojnosti, je to jméno rakouského ml-
nistra Alexandra Bacha, které bývá slýcháno
v první řadě a které vyslovují se stejným od
porem všichní, Němci i ostatní, což je důka-
zem, že germanisace a svázání národních práv
možny jsou v Rakousku toliko ruku v ruce s ob-
mezením svobody, které dřív nebo později
pocítí i národ německý.
Michal Bachový
Alexander
Bach
Němec
Rakousko
11
article
Kariera mladého advokáta byla rychlá
skvělá, na veřejnosti i u vlády. Stál r. 1848
v popředí liberálních snah, zúčastnil se důle-
žitých projevů, byl zvolen do obecní rady i do
ústavodárného sněmu, kde navázal tak vážné
styky s vládou, že byl po 18. červnu jmenován
ministrem spravedlnosti. Před tím už připra-
voval si ve sněmovně svůj obrat. V září obje-
vily se po Vídní letáky s nápisy „Bach mus
na šibenici“, a 6. října 1848 prchal už mladý
odpadlík v šatech úřadního sluhy sousedním
kostelem — za to sv jisté dobře odsloužil —
z ministerstva války, kde vytrval jenom mi
nistr Latour. Uchýlil se pod cizím jménem do
Salepurku, ale vítězný Schwarzenberg záhy
povolal ho do svého nového kabinetu, kde
v ministerstvu vnitra čekala už na něho jeh
velká úloha, které se chopil 21. května 1849
po Stadionově smrti.
Bach nežije v dějinách jenom jako nosi
tel černé reakce, které dal jméno, a nástro
absolutismu, který zůstával o tolik pozadu z
osvíceným absolutismem Josefovým. Jak
obratný právník vykonal v administra tivě z
první léta svého úřadu pozoruhodné dílo. Pro-
vedl vybavení sedláků, zrušil politickou sprá-
vu, vykonávanou vrchnostenskými soudy.
patrimoníální soudnictví. Bylo mu vybudovat
celou organisaci rakouské správy I justice, jež
měly býti navzájem odděleny. Avšak Bach ne-
vydržel ani na této cestě, která odporovale
Bach
Latour
Schwarzenberg
Josefová
Vídeň
Salepurk
12
article
sice povaze říše, neboť byla centralistická
při tom však přece tvořila věci rozumné
Živly reakce, šlechta a generálové, nabýval
stále víc a více moci, a ministr místo aby jin
čelil, bránil se jim pouze tím, že víc a víc pod-
dával se reakci a stával se jejím nástrojem
když ničila i poslední zbytky institucí z roku
1848.
20. srpna 1851 byla kabinetním listem zru-
šena zodpovědnost ministrů, na Sylvestra 1851
zrušena i oktroyovaná ústava z r. 1849, odvo-
láno i rozdělení správních a soudních úřadů
které proměněny ve emíšené úřady okresní
zrušeny poroty. Dilo reakce bylo však 18
srpna 1855 korunováno uzavřením pověstného
konkordátu. Jím dána církvi naprostá moc
ve všech církevně-náboženských věcech, ne-
obmezené právo nabývati statků, dohlížeti na
obecné a střední školství, zařizovati theologi-
cká studia a semináře, a vydáno jí úplně soud
nictví nad duchovními a ve věcech manžel
ských. Znamenalo to naprostý rozchod mez
státem a vzdělanými třídamí, a nespokojenos
s negativním obmezením všech kulfurních snal
byla tímto ohromným rozšířením církevní moci
stupňována v nebezpečné rozhořčení.
Sylvestr
13
article
Naprostá neschopnost administrativy t
dovršovala. Bach jí scentralisoval do té míry
že všecky záležitosti se nesmírně vlekly a po
tápěly v přívalu zbytečných aktů. Mimo to po-
hlcovala správa říše, hlavně však zahraničn
politika, ohromné sumy. V desíti letech Ba-
chovy doby zdvojnásobily se přímě daně, vedl
toho však vzrostl o celou miliardu státní dluh
a dobré státní dráhy pod cenou prodány fran
couzským společnostem.
Státní deficit neodvratně rostl, blahoby
klesal, a tyto poměry konečně spolu s Magen-
tou a Solferinem zasadily zmírajícímu absolu-
tismu poslední ránu. 21. srpna 1859 nenávi-
děný Bach odešel jako vyslanec do Říma,
1867 pak docela do soukromí, odkud jen rok
1885 marně pokusil se vyjíti za poslaneckým
mandátem.
Magen
Solferino
Bach
Řím
14
article
Všecky rány, které Bach zasadil Rakousku
a jeho mladé svobodě, zasáhly i český národ
byly však ještě sesíleny germanisací. Bach v-
mýtil národní rovnoprávnost i ze svých papí-
rových organických statutů pro země, poněm-
čil zákonník i vnější úřadování v Čecháeh
zavedl všude ve školách povinnou němčinu
obmezil jazyky národní. Pronásledoval český
spolkový život a snahy kulturní, dal stíhati
Palackého a vyštvati ho z musejní Společnost
a ohrožoval Českou Matici. Pražskou obecní
zprávu podvodně vydal Němcům. Účastníce
svatodušní bouře z r. 1848 těžce ji odpykalí
Nejhůře však dolehl Bachův system n
mladou českou žurnalistiku a v přední řadě
na hrdinného Havlíčka. Bach vypudil ho do
Brixenu, a památka mučedníka vysokose
zdvihá nad postavu talentovaného muže, jen
demonu kariery a moci obětoval všecko,
zdárného mohl jeho talent vytvořit.
Trpná oposice, kterou celá říše svorně
proti Bachovi prováděla, čerpala svou sílu
nejenom z finančních a zahraničních nesnází
kabinetu, nýbrž i z jeho naprostého osamo-
cení. Vláda měla před sebou jen poddané, za
sobou však zase žádnou stranu. Jediným pro-
středkem jejího působení na veřejnost byla
tudíž policie, která přímo prostupovala celou
společnost. Všecky veřejné místnosti bylyji
stále hlídány. V Praze řádil polic. řed. Sacher
Masoch, jenž měl namířeno hlavně na Palacké-
Na ranni a večerní Hiety
předplácí se
V Prase v adminlstranii
na měslo. . . . . . 9 K-
na čtvrt Ista . . . . 6 K —h
s dvojí donáškou
s měslo. . . . .
ne čtvrt leta . . . . 7 K zk
ve šllálkácka
na měsíe . . . . . V K 80k
Poštou
aěsln
na čtvrt fota . . . . 9 R
s dvojí zásllkou
něsíe
na čtvrt ieta . . . i
Bach
Palacký
Němec
Bachův
Havlíček
Sacher Masoch
Palacká
Rakousko
Brixen
Praha
15
article
ho a české spolky. Palacký, aby nikoho pře
policií nekompromitoval, obmezil co nejvíce
svoje společenské styky.
Tak zasáhl Bach do života celého státu
českého národa. Neporazil aní demokracii, an
nacionalismus, ale vymazal ze života Ra-
kouska, které věru nemá nazbyt času, celých
deset roků, a jistě nutno souhlasiti s Denisem,
pronáší-li soud, že je Bach pro svoje neblahé
zasáhnutí do nadějí revolučního roku z velké
části zodpověden i za potomní nesnáze ra-
kouské vnitřní politiky.
K. H.
Palacká
Bach
Denis
16
article
K situaci.
K situaci.
V Bělehradě, 1. ledna 1913
(Pův. dopis „Národních Listů“.)
Postavení Srbska na Balkáně odjakživa ne-
bylo záviděníhodno. Jeho existence zdá se mi býtl
velmi podobna existencl člověka, jenž se zrodi
hrdým, s nezdolnou touhou po samostatnosti a ne-
odvislosti — v chudé kolébce. Čeho jiní šťastněji
obdařeni přímo a brzy dosuhují, on ohromnými okli-
kami, po těžkých bojsch, plných sebezapření,v
nichž klopýtal, ale přece šel ku předu, poháněn
tou svojí touhou, jež se vášní stala. Tak Srbsko.
Teple se mohlo položiti do náručí celní unie s Ra-
kousko-Uherskem, ale ono se vyrve i bije se za svý
„já“. Shání po oelém světě nová tržiště pro svá
produkty, vrhá se tam, vrhá se onde, tápá a tápá,
i konečně váže svojí existenci s existencí jiných.
Až budou napsány dějiny balkánské, bude v nich
asi dokázáno, že to nebylo Rusko, jež stvořilo bal-
kánský spolek, nýbrž neklidné, nemírné, stále cosl
hledající Srbsko. V balkánské válce případl Srbsku
úkol ideového vůdce. A tento úkol uložil ohromné
mravní povinnosti. Srbsko pomáhá Řekům, Bulha-
rům i Čeznohorcům. I přece zůstává nejvíce odká-
záno samo na sebe. Je to prostě důsledek jeho
zvláštního postavení na Balkáně a poměru k Ra-
kousko-Uhersku i Evropě. I „Neue Frele Presse“
hartusí na Turky, aby se zřekli Drinopole ve pro-
spěch Bulharů, dostane se jistě i Řekům a Černé
Hoře zaslouženého, ale Srbsko této jistoty nemá.
Tepl
Řek
Turek
Bulhar
Bělehrad
Srbsko
Balkán
kouskoUhersko
Rusko
Uhersko
Evropa
Drinopol
Neue Frel Presse
17
article
Prvá sporná olázka: východisko n
moře byla rozřešna téměř úplně ve smyslu
přání Rakousko-Uherska. Jedinou konces
Srbsku jest bezeelní průvoz albánským
dzemím. Mírné přijetí tohoto řešení se strany
Srbska nemohlo překvapiti, když přece srbská vlá-
da tolikrát předem prohlásila, že se podřídí usne-
sení vyslanecké konference. Jak upozornil paříš-
ský „Tempa“. byla to Francie, jež vymohla Srbslt
bezcelní průvoz na trati dunajsko-adriafické albán-
ským územím.
Rakousko-Uhersko v této otázce níjak nepro-
jevilo svoji blahováli vůčí Srbsku. Proto také pře-
kvapily zde zprávy některých německých listů, uve-
řejněné bezprostředně po vyřízení této otázky, že
prý Srbsko už chystá revisi obchodní smlouvy
Rakousko-Uherskem. Proč? ptá se srbská vláda
udiveně. Také o vázání srbských železníc s bosen-
skými nemůže býti zatím aní řečl.
Rakousko-Uhersko má ještě poslední pří-
ležitost k věcnému důkazu o své dobré vůli vůčí
Srbsku: při řešení otázky albánských hr anie.
Propustí-li i tuto příležítost, pak nevíme, kde by
mohla se mu naskytnoutí ještě jiná.
Je třeba důrazně upozorniti na pravý stav věct
naše hospodářské, obchodní a průmyslové činitele
Srbsko souhlasí, aby Albánle obdržela autonomil,
sle nemůže souhlasiti, aby tato autonomie ohro-
žovala jeho rozvoj. Nemůže souhlasiti, aby do Albá-
nle byly započteny kraje, které byly v posledníc
Albánle
RakouskoUhersko
Srbsko
Francie
Rakousko
Uhersko
19
article
Balkánský svět v české literatuře.
Balkánský svět v české literatuře.
K české literatuře o Černé Hoře nálež
velmi pěkný a pozoruhodný spis „V hlavním
městě Černé Hory“, jejž napsal dr. Vratislav
Černý (Bursík a Kohout, 1902). Spis je věno-
ván knížeti Mirku Petroviči Njegoši, velkému
vévodovi Zetskému t. j. mladšimu, druhoroze-
nému synu krále Nikoly, majícímu jméno i ti-
tul po svém dědu. Úvod věnoval spisovatel
vděčná památce svých předchůdců, kteří n
Černou Horu cestovali. Dovídáme se, že jsme
my Čechové nezůstali pozadu za ostatními ná-
rody v návštěvě Černé Hory. První Čech, jenž
Černou Horu uzřel a o ní psal, byl Dušan
Lambl. („Zpráva o Černé Hoře a Černohor-
cích“ č. Č. Mus. 1850.) Za ním příšli na Čer-
nou Horu Jan Vaclik a básník Vítězslav
Hálek. Za turecké války 1876—78 vznikla
Černé Hoře literatura hlavní zásluhou Hole
čkovou. Ludvík Kuba přinesl z dvou svých
cest na Černou Horu bohatou kořist národních
písní, kreseb, ale i spis o Černé Hoře. (Svě-
tem slovanským I. 1890.) Za účelem studijním
přišli na Černou Horu dále Bohuslav Horák
Joscí Rohlena, dr. Bubák a prof. Jos. Wünsch
Poněvadž se pozornost návštěvníků týká vět-
šinou hlavního města Černé Hory, uznal dr
Černý za dobré podati především také obra-
zy z Cetyně, Vyličuje nejprve jízdu na Černou
Horu, život kotorský, zastávku v Katunské
nahijí, dále dějiny města Cetyně, popis, pa-
mátky a ústavy jeho. Vypravuje o první ti-
skárně a literární činnosti na Černé Hoře.
Černá
Bursík
Kohout
Petrovič Njegoš
Nikola
Čecho
Čo
Lambl
Musa
Vaclik
Hálek
Kuba
Horák
Rohlen
profesor
Jos
Wünsch
Černá Hora
Černá hoře
Cetyně
20
article
Zvláštní pozornost ovšem věnuje knížecímu
dvoru, panující rodině, výkladu o zřízení vo-
jenském, o vývoji osvěty a o některých voj-
vodech. Ke kníze připojen plán Cetyně, cel-
kový pohled a řada vhodných obrázků, zvlá-
ště podobizen. Kniha Černého nechce býti jen
prostě informační, nýbrž má intence hlubší.
Jest psána vroucně a s pravým slovanským
zaujetím. Prohlíží světlé i stinné stránky Čer-
né Hory, prospěšné i pochybné stránky jejíh
vývoje, zvláště stran průmyslu.
Přejděme k dalším spisům o Bosně a Her-
cegovině. Většinou se týkají okupace a po
Černý
Boseň a Hera
21
article
měrů přítomných, ale některé vypravují té
o minulosti bosenské, jež jest velmi pohnuté
a zajímavá.
Znamenitý a památný jest v dějinách bal-
kánských příběh, který bychom mohli pojme-
novati „Velikým tažením spojeného Slovan-
stva proti Turkům“. Jest to ze všech věků
slovanské minulosti nejpodařenější výjev slo-
vanské vzájemnosti. Vypravuje o něm uher-
ský kronikář Kallimach, a dle něho kromě
Tomka a Jirečka Josef J. Toužimský ve spi-
se „Bosna a Hercegovina v minulosti a pří-
tomnosti“. (Matice lidu 1882.) Roku 1440 byí
zvolen za krále uherského polský král Vladi-
slav obyčejně zvaný Varnenčík. Bosenský
král Štěpán Tvrdko vypravil k němu skvělé
poselstvo o pomoc proti Turkům. Na Kosově
poli skončilo sice carství srbské i bulharské.
ale Bosna nebyla ještě porobena. Poslové mlu-
vili o stejném slovanském původu a jazyku
pro tu příbuznost krve a jazyka že jsou po-
vinni sebe podporovati v boji proti turecké
porobě. Králi Vladislavovi se ta řeč líbila,
sebral velikou moc slovanskou (1443), voje
polské, chorvatské, uherské Slovany a silné
voje české. Vedl je kromě jiných hejtmanů
vynikající český válečník Jan Vítovec ze Hře-
bena. Češí přítáhli a vozovými hradbami hu-
silskými, přepravili se přes Dunaj a tu se s ni-
mi spojili Srbové vedení od Jiřího Brankovi-
če. Se všech stran se k nim sbíhal lid bosen-
ský, bulharský i srbo-chorvatský. Spolené ty-
to voje pronikly až za Balkán, a tu se po-
tkaly s Turky. Jakmile uzřeli Turci válečné
vozy české, strhli ohromný a divoký pokřik
Turek
Tomek
Jireček
J Toužimský
Štěpán
Kosův
Posl
Vladislav
Vítovec
Srba
Branek
spojený Slovany
Bosna a Hercegovina
Dunaj
Balkán
Matica lid
22
article
Allah, Allah! S podrážděnou zuřivosti a vzte-
kem udeřili na vozy. Češi odpověděli husit-
skou písní „Kdož jste boží bojovnící“ a hroz-
ným rachotem houfnic a železných cepů. Tur-
ci byli poražení. Tak pronikly slovanské voje
vítězně až k Plovdivu. Hlavní řež se strhla
u průsmyku Kunovického. Turci opět pora-
ženi a sultán Murad II. žádal krále Vladislava
o mír. Jiřímu Brankovičoví bylo vráceno Srb-
sko, jinak však byly podmínky míru Turkům
velmi příznivé. S takovým výsledkem válečné
výpravy byl málokdo spokojen a nejméně spo-
kojen byl papož. Ten poslal ke králi kardinál
Juliána, aby ho pohnul k nové výpravě. Šle-
chetný král Vladislav se k tomu dal skutečne
navésti a přes to, že se mu poměry v armáda
zhoršily, táhl na Turky až k Varně, kdež ne-
šťastně zahynul. Nikdo neviděl, jak se králov
neštěstí přihodilo, ale nikdo také krále už an
živého ani mrtvého nenalezl. Král zmizel
Allah
Čech
Turek
Murad
Vladislav
Jiří Brankovičový
Srb
Julianus
Allah
Plovdiv
Vladislav
23
article
Věrný lid polský neuvěřil v jebo smrí a těší
se dlouhá léta nadějí, že se král nákde ukry
a že se vrátí. Jistému Poláku se skutečně při
hodilo, že ztraceného krále v dalekém světe
nalezl. Vypravuje o tom Cesta pana Lv
z Rožmitála. Pan Lev přišel se svým průvo-
dem ve Španělích k jedné vzi, v níž bydle
poustevník. Bylo řečeno, že prý je to polský
král, jenž tu dělá pokání za to, že Turkůn
zrušil mír. Polák z průvodu páně Lvova krále
svého prý poznal podle šesti prstů na noze
Co bylo pravdy na té pověsti, není jisto. Ale
tolik jest jisto, že bylo krále Vladislava škoda
Tváře byl prý sice neúhledné, ale srdce
tak výborného a chování tak lahodného.
že každého získal. V knížce Toužim-
ského se dočítáme vypravování o minulosti
Bosny od nejstarších obyvatelů v 5. století
př. Kr. Dále se tu podává přírodopisný po-
hled na zemi, na její hory a řeky. Vůbec je
malá ta knížka velmi obsažná a poučná. Tou
žimský napsal také studii „Bosna a Hercego-
vina za správy rakouské“ (Osvěta XIII. 1883)
Polák
Lv
Lev
Španěl
Turkůn
Vladislav
Rožmitál
Toužim
Bosna
pán Lvov
24
article
Před ním už psal o Bosně Fořt „Rakušané
v Bosně a Hercegovině“ (Osvěta IX. 1879)
Jan Matouš Černý „Hercegovina, země a lid“
(1876), A. E. Mužík psal „Lísty o Bosně, zem
a národu“ (1876). Spisy Třeštíkovy náležei
jednak sem (Národopisnou studií o platidlech)
jednak do beletrie. Jan Třeštík působil v Sa-
rajevě na Průmyslové zemské škole, organi-
soval sbírku lidových památek z Bosny pre
Náprstkovo museum, a studoval horlivě po-
měry jihoslovanské. Hlavní jeho práce jsou
„Hercegovské obrázky“ (Třebíč 1889). „K
břehům Adrie“, pěkný ilustrovaný cestopis
(Otto, 1897) a „Na slovanském jihu“ (Brn
1897). Četné jiné práce jeho jsou roztroušeny
po časopisech. Rázu beletristického jsou tak
„Obrázky z bosenské okupace“, jež naps
Edmund Chaura, a „Povstání v Bosně“, jei
vylíčil Pavel Albieri.
O Srbsku nevykazuje česká literatur
mnoho spísů naučných. Zvláště tu pracoval
opět Jireček a Holeček. Dr. V. Gabler popsal
ve Světozoru II. 1868 „Cestu po Srbsku“. O
Vítězslava Hálka a od Nerudy máme „Cesto-
pisné obrázky z výletu na slovanský jih. Upo-
zorniti dlužno na spis Fr. Přibyla „Královstv
Srbské“ (Nákl. vl. 1909). Jest to knížka ne-
velká, spíše brožura, ale obsah jest velmi dů
ležitý. Jsou to hospodářské kapitoly, popisu-
jící železniční a lodní dopravu v Srbsku
Makedonii a lesní poměry. Je to dobrá infor-
mace pro české průmyslníky.
Rakušan
Jan
Matouš
Černá
Hercegovina
A E Mužík
Lísta
Třeštíkův
Třeštík
Adrie
Otta
Chaura
Pavel Albieri
Jireček
Holeček
doktor
V Gabler
Světozor II
Hálek
Přibyl
Boseň Fořt
Boseň a Hercegovina
Boseň
Bosna
Třebíč
Brno
Srbsko
Francie
Makedonie
Náprstkův muzeum
Královstv srbský
25
article
Mlčením nelze opomenouti francouzský
spis „Rakousko a Srbové“, jejž napsal ná
přítel E. Denis (Naše Doba 1912). Nejstarš
spis českého původu o Albáncích, ale něme-
cky napsaný pochází od pražského lékaře dra
Jos. Müllera: „Albanien, Rumelien und di
Osterreichisch-Montenegrische Grenze (P
1844). Předmluvu k tomuto památnému spisu
napsal sám P. J. Šafařík. Kromě Jirečkovy
studie v Ottově Naučném Slovníku máme
Albáncích studii Vladimíra Sísa (Osvěta 1912
a dra. Jos. Vinaře „O Albáncích a albánské
literatuře“ (t.). Josef Rohlena popsal „Výle
k Arnautům“ (t.). O Makedonii pospíšil na
psati a vydati knížku Fr. Přibil (1912). Jes
to dílko plné upřímného soucitu a nejlepší
vůle, ale obsahem není valně podařené, for
mou a jazykem zcela nečeské. Praví na pří
klad, že „křesťané nesmí (m. nesmějí) vyzvá
něti zvony věřící k modlitbě“, že „zřízení čer
ných Enunchen (m. eunuchů!) bují na Bospo
ru“; že „také ostatní Enunchové, kteří se ti
tulují „Agha“ (Ii) zaujímají důležitá postavení
atd.; že „vliv nejvyššího Enuncha jest moc-
nější, než“ atd., „desátky byly vymáhány o
Spahis m. spahiů, křesťané odváděli dávk
pašům a Sandschag Beys (I) muží se nazval
„Hajduk“ m. hajduky“. Takových chyb i ji
ných je veliké množství.
Srba
E Denis
Albánec
Müller
Albanien
Montenegrisch Grenz
P J Šafařík
Jirečkův
Ottův
Vladimíra Sísa
Rohlen
Arnaut
Přibil
Agha
Sandschag Beys
Hajduk
Rakousko
Jos
Makedonie
Francie
Rumelien und di Osterreichisch
26
article
Výtečný a nejlepšího doporučení hodný
jest spis „Bulharsko a Makedonie“, jejž na-
psal Věščij Oleg. Z ruštiny přeložil Jar
Wagner. (Beaufort 1903). Není to český spl
původní, ale zastává úkol původního zcela
dobře. Jest to obšírná, důkladně provedená
a zábavně podaná politická úvaha rázu indi
viduálně ruského. Spisovatel vypravuje sám
o sobě, o své cestě do Bulharska, do Srbsk
a Makedonie, vystupuje všude hrdě a sebe
vědomě, ale vždycky důstojně. Přinesl z Ru-
ska na Balkán upřímné srdce slovanské
o osud slovanských národů na Balkáně vroue
ně zaujaté. Z jeho spisu poznáme nesmírnou
obtíž, jakou poskytuje řešení otázky alban-
ské a makedonské. Především je třeba najisto
postaviti, kdo jsou Makedonci. Spisovatel
shledává, že jsou to většinou Bulhaři. O slo-
vanské otázce, o vzájemných poměrech Srbů
a Bulharů, Slovanů a Turků, Rusů a Bulharů
uvažuje tak, jako by byl předvídal možnost
londýnských konferencí dnešních. Úžasné jest
líčení pletich, jimiž bylo Bulharsko přivedeno
k smlouvám a závazkům téměř samovražed-
ným. Souvisí to všecko s bezcitností evrop-
ských velmocí a dalekosáhlými plány něme-
ckými. Bystré oko Rusovo všude prohlíží so-
becké záměry nepřátel Slovanstva a síť umě-
lého štvaní balkánských Slovanů k vůli zá-
jmům velmocenských sousedů. Celý spis Ole-
gův jest zařízen na to, aby důrazně poukázal
na promyšlenou akci, směřující k vyhubení
slovanského živlu. Akce ta vychází z Berlína.
Oleg
Wagner
Beaufort
Makedonec
Bulhar
Srba
Turek
Rusův
Bulharsko
Makedonie
Srbsko
Balkán
Ola
Berlín
Slovan
27
article
Čtenář český cítí, že se spisem tím naznačuje
možnost, po případě nutnost ohromných,
Evropou otřásajících dějů v budoucnosti. Na
příklad čteme: „Rusko dříve nebo pozdějl
musí se zmocniti Bosporu a Dardanell. Bul-
haři musí to považovati za nezbytnost a musí
pomoci Rusku při tom za tím účelem, aby
jim Rusko pomohlo osvoboditi Makedonii.“
To jsou věty, při nichž se už lze zamysliti.
Zajímavý jest způsob, jak spisovatel poznává
povahu slovanských národů. Hledá jejich ná-
rodní duši. Pomůckou bývají mu věci, jichž si
málokdo všimne. Na příklad obrázky a pla-
káty v hostincích, přívětivost a srdečná ho-
vornost neb zase zamračenost a zamlklost
lidu při setkané. Výslednice úvah Olegových
není pesimistická, ale zdar budoucnosti má
řadu obtížných podmínek. Podmínky ty se tý-
kají nejen Jihoslovanů, ale i Rusů. Na příklád
střízlivost jedné části ruské inteligence, která
Bulharům nepřeje, jest mu lživá a škodlivá.
Chladné rozumování lidí západních se nikte-
rak na Rusa nesluší; krveprolití slovanských
bratří musí v Rusoví býti pramenem zvlášt-
ních, na Západě neznámých citů. V této zvlášt-
nosti ruské duše se skrývá tajemství nadpřiro-
zené síly, která aureolou ozařuje jméno Ru-
ska. Nechť jiní jakkoliv soudí o spisu Olegově,
jest jisto, že obsahuje úvahy nadmíru potřeb-
né a užitečné nám Čechům, kteří pro lesk
jména a novotu věcí často neproníkáme k fa-
Dardanell
Olegův
Jihoslovan
Rus
Bulhar
Čecho
Evropa
Rusko
Bospor
Makedonie