Ročník II. (xI.)

V Praze, dne 30. října 1902.

Číslo 22.

ZENSKÝ

LIST

Vychází každou druhou středu s datem následujícího dne. Redakce, administrace a expedice nalézá se Praha II., Myslíkova ulice číslo 1959. Peněžní zásilky, jakož i veškerou korespondenci zasílati nutno jedině na adresu: Svěcený Antonín, Praha II. Myslíkova ulice č. 1959. — Složní lístek poštovní spořitelny číslo 854.151. — Dopisy nevy- placené se nepřijímají, nepodepsané se odkládají. — Reklamace se nezalepují a nefrankují. — Majitel: Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické. — Předplatné: Na rok 2 K 8 h, na půl roku 1 K4 h. Do Německa a ostatních států o poštovné více. — Jednotlivá čísla v drobném prodeji 8h. Stížnosti zasílány buďtež na adresu: Dr. F. Soukup, Praha II. 1959.

Před dušičkami. Rozjímá Liga A 5.

Za několik dní nastanou nám opět ony zvláštní pochmurné dny, označené v kalen- dáři jako dny „v šech svatých“ a „du- šiček“. Pochmurné nejen pro svou tru- chlivou podzimní náladu, v jakou je celá příroda zahalena, ale zejména pro vzpo- mínky, které těch dnů věnovány jsou. dlouholetým působením církevní tradice, výhradně naším drahým zemřelým. V dny tyto putují sta a tisíce k místům, kde těla zemřelých jsou uložena v klín matky země, přinášejíce sebou věnce, různé okrasy z papíru i plátna, ozdobují jimi hroby a rozžehují nesčetná světla, jak se říká: „za duše v očistci“ ... Tradice ty jsou všeobecně tak vžity, že toho dne i ten, který si jakživ na své ze- mřelé přátely ani nev zpomene, putuje také — jedenkrát v roce! — na hřbitov a zapaluje svoji obětní svíci, a to kolikrát nad rovem nebožtíka, jenž mu byl za živa třeba solí v očích a jemuž by na- mnoze za živa nevěnoval ani těch ně- kolik krejcarů, jež ho ta rozžatá a „obětovaná“ svíce nyní stojí.. V tom právě se jeví ta faleš a to po- krytectví, které jsou tak význačnou známkou velké části pobožnůstkářského lidu při všech jeho veřejných projevech: že vzpomínání zemřelých určeno je církví na určité dny „všech svatých“ a „dušiček“ vzpomíná taková „zbožná duše“ také, třeba po celý rok ani si i po těch svých nejbližších příbuz- ných nevzdechne, zvláště nemá-li jich úmrtím škody... A kupuje rovněž věnce, kupuje květiny, kupuje lam- pičky a svíčičky, protože to druzí dělají také, ale vlastní věc, totiž vřelá vzpo- mínka drahým zemřelým, to je při tom ponejvíce vedlejší. Okázalost, nákladnost při okrá- šlení hrobu a — — hodně zjevně u kazovaný „zármutek“ (k vůli lidem!), toť při tom první a poslední! U žen pak k tomu ještě přistupuje příležito st k ukázání podzimních šatů, žaketů, pelerin a klobouků...

Tak úkony, vzniklé původně z těch nej- dojemnějších a nejtklivějších citů, stávají se postupem doby vlivem neuvědomělosti, ne- upřímnosti a chvástavosti lidí, namnoze projevy, plnými nechutnostmia fal še. Nechceme předepisovati, jakým způso- bem mají lidé vzpomínati těch, kteří jim byli milými a umřeli, to každý soudný, cit- livý a v kolejích všednosti slepě neběžící člověk dle povahy své sám si zařídí. ale tolik chceme říci, že takovéto hro- madné, veřejné a většinou okázalé uctí- vání mrtvých nemůžeme schvalovati! Měl-li někdo někoho, jenž mu byl dra- hým a jehož ztráty dosud těžce postrádá, má zajisté stálou příležitost vzpomínati jej po celý rok. Vždy najde si chvilku, kdy vzdálen ruchu života ponoří se ve vroucí vzpomínky na krásné i trpké chvíle, jež s ním prožil a někdy i dovede si, pociťuje-li toho potřebu, uprázdniti chvíli, kdy ne- pozorovaně uklouzne na to místo, kde tělesná schránka jeho odpočívá a třeba i skrytě si tam popláče. Taková skrytá a soukromá vzpomínka zajisté jedině uspo- kojuje upřímného člověka, neboť jen v ta- kovém případě rozhodují pouze citya nikoliv jiné, třeba hodně vedlejší příčiny.