Strana 6.

žENSKÝ LIS

10. číat

lými dveřmi, až zasténaly a pazderna otřásla se do základů. Bosa, polomrtva ubíhala do poli. Pršelo.... Vítr převracel se v mocných, divokých vlnách, kymácel zběsile holými stromy, jež obepínaly řadou zahrad celou vesnicí. Jeho kvltivý, svištivý jekot zaúpěl chvílemi zoufale, výkřikl, až ozvěnou zahučely blízké lesy, za- hvízdl táhle a náhle zmlkl. V nastalém, kře- čovitém utišení bylo slyšeti šumění padajícího deště, pleskot rozstřikujících se kapek, crčení řinoucí vody, jež slévala se v rozvodněný potok obíhající vesnici. A ta ležela, zalitá ne- pronikautelnou tmou, smývána deštěm, uděšená hrozivým tichem, které každou vteřinou mohly rozraziti nové přívaly vichru, říticího se po krátkém oddechu s tím strašlivějším rykem a zuřivostí. „Ach — krutý osud —!“ vydechla žena bolestně, brodic se rozmoklou prstí, dívajíc se ztrnulýma očima ve tmu. Otřela rukou proužky sedié krve na obličeji a vysíleně s napjetím oteklých, nemocných svalů vzpírala se prudkým nárazům větru, který znova zaviřil krajem, zapadajíc při tom v měkké, blátivé, čerstvě zorané hroudy. Déšť vznícený větrem šlehal jí do tváři, chladil pálíci rány, smáčel její cáry. Ona však jakoby necítila, kráčela s tvrdou od- vahou zoulalství v před . .. Kam? . . . . Nemohla, nedovedla ani sama pochopiti. Jen cosi ji hnalo v bouřlivou noc, něco velikého vyrostlo rychle v její duši, něco mohutného, nevyslovitelného, co odpuzovalo ji od vesnice, od toho místa neskonalých běd a uirpení, co vrhalo ji v plamennou, žárnou touhu — vše náhle zapomenouti, ukončiti . . ..

Myšlenky její ztápěly se v hořkém, strašli- Aém pocitu, že není jí pomoci, že nedočká se slitování anebo záchrany; jen jakási ošklivá, černá propast civěla, by ji pohltila. Klesla únavou a bolesti, zabořila se do mazlavé hlíny a chvíli ležela bez hnutí. Oči zkameněly, zírajíce na jakýsi svítíci červenavý bod uprostřed temna, který se podivně šklebil, vysmíval se jí. Přivřela vička, ale odlesk jeho pronikl i ty. Jakási obluda vystoupila z toho ru- dého bodu, vycenila na ni ostré, krvavé zuby. Uleknutě vyskočila a dala se v opačnou stranu. Obluda zmizela. Strach přešel. Proč se vrací? .. . Proč utíká zpět k ves- nici? — přemýšlela trhaně. Proč bojí se té obludy, která ji přece může vysvoboditi ? . . Vysvoboditi z těch ukrutnosti, z těch ustavič- ných muk . . . Život? ... To nebyl život . .. ani živoření . : . zdlouhavá smrť to byla . . .. A před smrtí utíká?

Vzdorný hněv zalomcoval ji, hněv bez pláče bez slzí. Ohlédla se. Obluda se plížila vol a zdlouhavě. Beze strachu obrátila se jí vstříc. Vítr skučel, bil ji studeným deštěm do tváří. Šla odhodlaně pod krvavé zuby obludy s tou- hou — zapomenoutii Chce zapomenouti na vše, na celou mi- nulost svého krutého života. Či snad k tomu se narodila, aby jí všichni ubližovali, trýznil jako dobytek? ... Či jen proto měla žíti, any byla otrokem těch, kteří ji upírali i právo . nejposlednější právo jména člověk? A proč — proč to všechno? — Že byla přítěží obce? Že matky nepoznala a otce jí zabili v lese, když byla ještě dítětem? Že nemohla stačiti pracím, které jí snesli na její ženská bedra? Že praco- vala nad své síly? Že nechodila do kostela? Do kostela chodi lidé, ale ona se lidem ne-- mohla rovnat. Ona ani člověkem nebyla. Vždyt nezaslechla nikdy, že by ji někdo pojmenoval, zavolal aspoň tím jménem, jak se volá na psa. Hrubá nadávka byla její jménem. Bez reptán musia vše snésti. I pro pláč ji bili. A ten je přece lidský. Viděla jiné plakati, ale sama ne- směla. Zakázali jí plakati.

Nenáviděli ji, odkopli, odstraniil ji za ves- nici do pazderny, kde bydlil stále opilý ras. Tomu ii svěřili; tomu se musila poddávati . .. i peníze jí bral. Několik krejcarů v krvi vydře- ných. A ještě zbil, zkrvavěl často tak, že týden nemohla se hnouti z místa. Ale ti dobří lidé, pobožní a modlící se ničeho neviděli. Nechtěli slyšeti. Neujali se špatné ženy z pazderny. Ne- smilovali se nad ni, neustrnuli. Pokusila se utéci. Ale četník přivedl p z okresního města zpět. Na kolenou prosila starostu, aby ji vykázal obydlí v nějaké stáji, chlívku. Vyzpovídala mu své utrpení v pazderně. Prosila. Modlila se. Volala lásku boha, jeho milosrdenství. Ale ten hodný člověk kopl do klečíci a vychechtal se jí: „Jdi, prašivá potvoro, do pazderny. Ta je pro tebe příliš pěkná. Ve vesnici pro takovou čubu nemáme místa.“ Ná- silím ji tam odvlekli. Rasovi pak řekli, aby ji lépe „hlidal“. A ten pochopil: — Holí hlavu jí dnes rozbil. Snad by ji byl také zabil, kdyby neutekla! „Krásný to byt život — —“ pokusilas usmáti. A něco zžíravého rozpěnilo se jí v nitru. Jakýsi jedovatý vítr zafičel jí v hlavě. Obluda rychle se přibližovala. Její ohnivé, radé oči urputně se na ni dívaly. Žena přeběhla slizkou mez. Několik kroků... klesla na kolej, chvějícíse dunivým luukoten.