Ma cha Buty přodpšání snt Vrně v adbintnírtrani na nsčnáo. . . . K 2— na čvri roku. . K 6.— V Prnů o domáhň kou do don dvskrát denně o d0 hal. měníčně více V prodejnáol v Brně i na venkově mě- sfčně bez donášky K 2.50 Poňtou a jednou násilkou na měsíc . . . . K 200 na čtvrt roku . . K 7. 50 S dvojí zásilkou o 60 hal. na měsíc více.

Za 8 hal.

Za 8 hal.

V drobném pe

Velký list . . . 8 hal. Malý list . . . 2 hal. v Brněi na venkově. Jeden z obou listu zvláš nelze předplatiti. Předplatné a inserty zplatny a žalovatelny jsou v Brně. Redakce, administrace, tiskárna a expedice: Rudolfova ulice čís. 6. Telefon: Redakce č 12a admi nistrace č. 12b. Číslo účtu u poštovní spořitelny 60.739.

Ročník Xx.

V Brně, v pátek dne 14. června 1912.

Dnešní číslo jest o 10 shranách.

Rusínská obstrukce. Rusíni neobstrunjí ve vídeňské sně- movně poprvé. Zejména od r. 1907, kdy všeobecné právo hlasovací přivedlo větší počet rusínských poslanců do parlamentu, třebaže daleko neodpovídá spravedlivému rozdělení mandátů haličských, opakovaly se výbuchy rusínské obstrukce z nejrůz- nějších příčin skoro kvartálně. První lido- vá sněmovna byla pár dnů pohromadě, za Becka, a Rusíni zpěvem a bouřemi mařili sněmovní jednání, při čemž poslanec Baczynský mrštil pultem na ministerskou lavici a zranil při tom do krve slovinského poslance Benkoviče. Od té doby kolísala rusínská politika stále mezi obstrukčními výpady a projevy plachého oportunismu. mezi dvěma extrémy, které oba mají mezi nimi své poslance; na jedné straně stojí radikáhí vůdce sičských jednot dr. Try- lowský, na druhé vládní agent rytíř Was- stko, který si zachoval vliv, i když s ně- kolika málo muži osamostatnil se pro či- stě vládní politiku ve zvláštním klubu. Ru- sínská politika v parlamentě nemá tradi- ce, nemá programů, necití také za svýmu zády přísnou kontrolu veřejnosti, jde za okamžitými taktckými impulsy, aby do- bývata ojedinělé úspěchy brzy na tom, brzy na onom poli, neváže se spojenctvím na tu ani na onu stranu, žádný z rusín- ských politiků není a nechce býti ministra- ble a tak děšají Rusíni od let volnou, frank- tirérskou politiku, vedou parlamentní guer- rilu nepřemýšlející mnoho o cílech a ne- vybíravou příliš v prostředcích. Byli tím- to způsobem několikrát napáleni, několi- kráte zase sklidili více méně slušný ú- spěch.

Teď je rusínská politika zase jednou ve znamení obstrukce a tato obstrukce je svým vznikem i následky náramně zají- mavá. Takřka přes noc stala se aktuelní otázka samostatné rusínské university. Dnes je již středem celé parlamentní si- tuace a tento střed se kryje s přirozeným ohniskem: brannou reformou. Jednoho dne odšeptával někohik hodin obstrukční pen- sum rusínský kněz posl. Folis, málo kdo si toho všiml, ale druhého dne se vědělo, že vláda s Rusíny vážně vyjednává o řešení universitní otázky, pak již kladli Rusíni ultimatum a vláda slibovala do určitého dne odpověď, přišlo se s hotovým projek- tem vlastnoručního listu císařova a znova se vyjednávalo a dosud se vyjednává, za- tím co Rusíni drží obstrukční železov

ohni. Všechny sněmovní výbory jsou tou dobou blokovány rusínskou obstrukcí, dle posledních zpráv vídeňských urž i výbor branný, kde vláda nemůže se dočkati vy- řízení branných osnov, aby se dostaly do plena a byly do 25. tm., jak patrně císaři slíbila, připraveny pro sněmovnu panskou. Návrhy vlády pro znění císařského reskriptu nemohly Rusíny nijak uspokojiti. protože ze slibované samostatné rusínské university vytoupla se vlastně samostat- ná universita polská. Vláda šla Polákům tak daleko vstříc, že se v stylisaci vyhnu- la jako čert kříži i prostému slůvku »uni- versita«, pokuai se týkalo Rusínů. Dělá také na Rusíny nátlak dle přání polského, aby Rusíni zavázali se, že na haličském sně- mu nebudou již obstruovati volební opra- vu a spokojí se počtem mandátů, které jim Poláci dávají. Poláci chtějí sice zajistiti vládě branné předlohy, ale rovněž sobě zajistiti stranický prospěch. Němci jsou jim povinnování podporou, proto že po- třebuji zase polské pomoci proti požadav- ku druhé české university. A tak ministr vyučování přidává slibů Rusínům, roz- uje profesorská stipendia, zkracuje dny a tomuto handlu vlády se strana- mi a stran mezi sebou říká se, že branná reforma se povoluje státu! My, kteří celá desítiletí čekáme již na splnění požadavku druhé české university. jsme dosud celí zdiveni náhlou aktuálnosti rusínské university. Nenapadá nám snad hádati se o to, který národ má na novou vysokou školu větší a který menší právo, v tomto rozlišování na svůj sobecký pro- spěch vyznají se jenom Němci, kteří jsou proti každé nové universitě — neněmecké.

Ale nemůže nás nezajímati, z jakých utaje- ných a spodních pramenů vyplynula časo- vost rusínské universitní otázky. Jistě k tomu přispěly doklady pobouření a přímo revolučního rozvášnění mezi universitní mládeží rusínskou, která několikráte do- stala se s Poláky ve Lvově do krvavých bitek. Zprávy o takových událostech vy- volávají v ministerských kancelářích vždycky paniku, ale to trvá zrovna jen tak dlouho, jak zůstává dojem nepokojů živý. Utichnou bouře, utichne ministerský po- plach. Oslava 250letého sporného jubilea lvovské university nebyla také sama o so- bě důvodem k náhlému vyjednávání vřády s Rusiny. Za to však to byla blízkost roz- hodování o branných předlohách a strach před nevypočítatelnou, nikdy neodkrytou taktikou rusínského klubu vedl vládu k to- mu, aby Rusíny nějakým způsobem získala nebo aspoň uchlácholila. Pod tlakem pomě- rů zanechala vláda všech frásí o tom, že branné předlohy nebudou vykupovány

žádné straně a že nkí hlasy nebudou za n homorovány. Rusínům se odkupují nikoliv hlasy pro, nýbrž dokonce obstrukce. Ru- sín maší opustiti jen od krajnýho, násilné- ho maření předlohy, své votun proti před- lokám nebude jnn ani nikdo zazlivati. To se děje docela veřejně, před tváří celé sněmovny, ba všcho obyvatelstva, ale mhuvčí kabinetu StürgkhHochenburgero- va bar. Heinold prohlašoval ve svém re- volverovém ntimatu předsedín stranv pondělí docela vážně, že vláda prý ne- hodlá připustiti, aby na účet branné před- lohy bylo vyhovováno jednotlivým stra- nám. Je to úplné opakování hry, kterou provozoval bar. Bienerth. Ten měl také plná ústa ryze objektivní správy, nevyda- né stranickým živlům, ale při tom živil z vládního obroku Němce za každou shuržbu.

kterou jeho systému prokázah. Strany sněmovní tváří se jako by neviděly a ne- styšely a jakoby Hejnoldovo ujisťování jim imponovalo. Co horšího však, tváří se ta- ké většina české delegace, jakoby vládním projevům věřila a jakoby byla nucena této předstírané ctnosti vládní se podřídit. Pan dr. Kramář jako místopředseda rozpočto- vého výboru dokonce se propůičuje k to- m, na co si netroufají Poláci a Němci a po- máhá rusínskou obstrukci »lámat«. Pan- stvo jde do vládního chomoutu zadarnoa tak vidí politiku v tom, podrážet nohy těm, kteří se nedají vládou napálit. Penížkova mladočesko-vládní korespondence nedáv- no přece přitakovala Heinoldovi a říkalo se o ní, že Češi ani nechtějí něco za povo- lení branných předloh, protože by snad vláda mohla dáti něco také straně Čechům nepřátelské, což prý není v úmyslu vlády- chtivých českých stran. Není to pyramidál- ní vyvrcholení mladočeských předs tav o positivní politice Ale víme, že je to, bo- hudík či bohužel, jenom cynický pokus. nasypat písek do očí těm jelmáničům, kteří ještě věří, že to, co ve Vídní dělá většina jednotného českého klubu, je politika dů- stojná národa.

Česká škola ve III. okresu vídeňském. Z Vídně, 13. června. Vídeňský magistrát dlouho ignoroval rozsudek správního soudu a nedbal výno- sů dolnorakouského místodržitelství, po- sléze však formálně se podrobil a školuv Schützengasse 30 na nový příkaz místo- držitelský včera odpoledne odpečetil. Ma- gistrát však zakázal používati budovu ke

FEGILLETON.

Čísla 161. školským účelům, odvolávaje se na do- mnělé stavební vady budovy, a usnesl se škohi jhned zase zapečetiti, jakmile by spolek Komenský zahájil v ní vyučování. Již po rozsudku správního soudu ze dne 31. prosince 1911 jsme napsali, že kří- žová cesta české školy ve III. okresui ne- byla ještě ukončena a že vídeňský ma- gistrát, i když bude donucen v důsledcích rozsudku správního soudu školu otevříti, najde si novou zámnku, aby ji opětně za- vřel. A skutečně: Vídeňský magistrát po dlouhém zdrálaní podrobil se nyní roz- hodnuti místodržitelství, školu otevírá, současně však vydává nový zákaz použí- vati birdovu ke školským účelům a činí opatření k novému zapečeténí. Záminkou tentokráte není p. stavitel Petrák a jeho domnělý závazek vůči stavebním úřadům, nýbrž jakési stavební vady, které po dlouhém hledání na budové školy v Schü- tzengasse 30 objevila stavební komise magistrátu. Spolku Komenský nezbude, než zahájiti nový proces s magistrátem. jiti opět s rekursem ke stavební deputaci mistodržitelské, eventuelně opět ke správ- nímu soudu. A ve škole se opět vyučovati nebude, nanejvýš kdyby stavební deputa- ce mistodržitelská přiznala novému re- kursu spolku Komenský moc odkládací, což je však velice nepravdě podobné.

Charakteristické je, jak se dalo oficiel- ní vedení jednotného českého klubu opět napáliti. Předevčírem ohlašovali pánové vítězoslavně, že na zakročení vlády dolno- rakouský místodržitel baron Bienerth na- řídí magistrátu, aby školu odpečetil. Stalo se tak — avšak baron Bienerth před tím všecko smluvil s vídeňským purkmistrem drem. Neumayerem a ve svém výnosu ukázal mu otevřeně cestu, kterou má na- stoupiti, aby škole zasaďiti mohl novou smrtící ránu. Dolnorakouský místodržitel nařizuje magistrátu, aby školu na základě rozsudku správního soudu odpečetil, avšak dodává hned, že nechce tímto roz- hodnutím dotýkati se rozhod- nutí směrodatných faktoru o používání budovy k jiný m, než obytným účelům. A ma- gistrát, který školu odpečeťuje, usnáší se v důsledcích toho zapečetiti školu pozno- vu, jakmile bude ji používáno k účelům školským. Baron Bienerth a dr. Neumayer rozdělili si zde známenitě úlohu a společně s baronem Heinoldem tak zvaný jednotný český klub znovu napálili... Hlavní oporou češství v hlavním mě. stě Moravy jsou české školy. Nezapomi- neite proto na Brněnskou Matici školskou!

Hzmsunl. Nemožno jim říkati Hamsunové, poně- vadž by to vypadalo příliš vážně, a tož raději trochu ironicky — Hamsuni. S Ham- sunem měli společný hlad po životě, tro- chu tuláctví, které diktoval moderní život bohéma, a hodně lyrismu, který často dusil každý smysl pro přesnost, pro jasné chápání věcí. A tak zpívaly tyto básnické děti, jak právě zpívaly, těžko bylo tomu rozumět: Pás jeden modrý byl a druhý temně rudý. nade vším táhla vůně tížíci prsa i srdce. Málo kdo šel tudv kdo zvykl chodit bílou silnicí. Tak kvetly naděje a krví rozjitřené se závratné mi potácely dny. To byla touha, která štve a žene a krásnou strastí život zneklidní. Pás jeden modrý byl, pomněnek plný, plný a druhý hořel k nebi jako kdysi ráj. Svobodných větrů zpívající vlny mne zavedly až srázu na pokrai. Zahrádka malá stranou světa, lidí, mne jala ale kouzelnou svou mocí. Ať jdu, kam idu — mé oči stále vidít pomučnky, máky pučí do mých nocí . .. — Co s tím? — řekl buržoa, když do- četl tuto báseň — nerozumím tomu u všech dasů, prosím vás, vyložte mi to! — Ham- sun však, který to psal, rozuměl tomu dobře. Byla to píseň o nadějích a o smut- ném životě. Z toho mělo se zrodit něco, co by ukázalo světu básníka, ale nezrodilo se z toho obyčejně nic než špatné verše. tušení jakési zkázy a mystika, mystika za každou cenu: Zahrádka stranou světa lidí, kde sedí básník sám a nemusí se starat už ani o to, bude-li zítra jíst — horečně za- pálené oči vidí všude jenom pomněnkya mnáky, vidí je i ve tmách květiny svého života, květiny krve i naděje...

Jak by bylo možno na tato leta zapo- menout? Vyrostla z nich polovice litera- tury po devadesátých letech a ona přece ještě se navracejí, týrají a blaží zase nové lidi, mají zase nové mžlence a nové oběti, nové revolucionáře a nové mystiky. Na- jednou stojí před vámi taková nějaká milá tvář, jako byste potkali sami sebe z anno domni, z let Hamsunů, verše vám podá- vá, kdybyste chtěli tisknout, ty verše jsou psány do tenkých sešitků, mají malované nadpisy, jsou už upraveny pro určité pu- blikum — — Proč vám to vlastně ten člo- věk s příliš temnýma a rozechvěnýma očima dává všechno? — Já vám to tady nechám a račte si vybrat! Ale ostatní dostanu určitě zpět? — povídá třesoucí se hilas. — Ovšem, podíváme se na to! A co že už teď jedete z Prahy domů? Už jsou přednášky u konce? — Já sem jedu k příbuzným, musím k nim jet. Jedu z nemocnice, byl jsem tam dva roky.

A co pak? — Chrlení krve. Byť jsem u doktora S. Jsou tam dva pacienti z Moravy, znají vás. ležel jsem s nimni.. Díváte se na toho člověka a náhle musite mu podat ruku a něco pěkného mu říci. Vždyť si to vlastně po letech říká člověk sám. Hamsuni defiluií ... Tenhle první je mrtev nějakých šest let. Nepamatuji se už při něm na nic jiného než na několik podivných veršů a na malého človíčka, který sedával u chu- dých studentů pozdě do noci, poněvadž neměl kde spat. Přicházíval se sarkasti- ckými poznámkami o svých přátelícha když odcházel, byl měkký jako nevinné dítě. Časem dal se na hýření, to znamená. že propři v pivě celou zlatku a pak šel domů s těžkou hlavou spat. Někde na ven- kově měl svou lásku, dívku bledých tváří a lhostejného pohledu. Miloval ji, psalo ní verše a zuřil pro ni na celý život. Měi právo na toto své zvláštní zuření, nebot tento člověk cítil v zádech, že už dlouho nebude živ, a chtěl cítit opravdovou vůni života: Podupla nohou a zavýskla. hned zmizel únavný chlad než se kdo nadál, změnila rozkoš svou tvářnost tisíckrát Tak žhavá a prudká nebyla nikdy každý se o srdce bál — každý svou bidu a znavení lehoučkým smíchem zakrýval Podupla nohou a zavýskla, vlas černý na šíji pad . než se kdo nadál, chytila každého pevných do tenat atd. atd.

Ovšem: neviděl před sebou než život jako velký taneční sál a v něm všechnu krásu světa tančit šílený, smyslný tanec pro všechny smysly než přestanou fungo- vat. Ale ty celé verše, které chtěly na- mlouvat cosi o nějakém opravdu prožitém štěstí, byly lží a jediný řádek byl z nich pravdivý: každý z těch podivných taneč- níků života zakrýval smíchem jenom svou bídu a znavení. A to znavení bylo často nesnesitelné: nějaký národní mor z toho dýchal, tuberkulosa, která zabíjí polovinu mladého národa... A přišla smrt, polo- žila Hamsunovi kostnaté prsty na ústaa bylo po všem. Přišli přátelé, sestrčili hlavy, že vy- dají pozůstalost po básníkovi, ale neďošlo k tomu. Rukopisy se rozebraly, ledak dos už je spálil a tak ani psychologická památ- ka nezbyla. Svět se nerad dává zdržovat a ti zdraví, kteří zůstanou, patří ke světu. Cestičky Hamsunů byly jedinečné, ale snad právě proto tolik tragické. Širšího rozhledu na jejich konci ne- bylo nikdy, vždycky míha, pára a dým. Vlastní roztesknění malovalo do toho tře- ba kus ráje, ale vztáhl-li ruku člověk do toho, jak ho zamrazilo! Druhý z Hamsunů přechází... Je také mrtev už několik let. Byl skromný, ne- chtěl toho mnoho na životě, ale dostal více než žalostně málo. V malém domku na venkově seděl celé zimy jako myš a psal po ruském vzoru psal. A tu se mu na- hrnulo do světnice tolik neštěstí a ploché- ho živoření, že musel utéci kamkoliv do světa. Neuběhl daleko, neměl peněz, byt poctivý, spáhl celou bídu rukopisů, hnal se dáte, pak se zapotácel — A tu jsme to měli najednou: nikde níc, ani řádka! Nedovedl se dtouho s tím roz- loučit, že ničím nebude, o ničem že pěk- ném nezazpřvá, ani o svém trápení ne, al