Sa cba llaty předplácí se: VBrně v administraci na měsíc. . . . K 2.— na čtvri roku. . K 6.— V Erně a donáškou do donu dvakrát denně o 40 hal. měsíčně více. V predejnáck v Prně i ha venkově mě- síčně bez donášky k 2.00 Poňtau s jednou zánilkou na měsíc . . K 2.5 na čtvrí roku . . K 7.50 6 svojí zásilkou o t0 ual. na měsíc vice.

Za s hal.

Za 8 hal.

O hal Velký list . . . Malý list . . . 2 hal v Brněí na venkově. Jeden z obou listu zvláne nelze předplatit Předplatné a fneertp splatny s žalovatelny jsou v Brně. Redakse, administrace tiskárna a expedice: Rudolfova ulíse čís. 6. Telefon: Redakce 5 12a, admi nistrace č. 12b. Číslo účtu u poštovní spořitelny 60.789,

V Brně, v neděli dne 21. července 1912.

Číslo 198.

Fečník XX. V dret

Dnešní číslo jest o 22 skranách.

Kdyby — Mezi alpskými a sudetskýml. Jen jedna část Němců nesdílí všeobe- né nadšení, které mezi nimi roste s postu- pem pražských smiřovaček: Němci alpští. Čím jsou patrnější obrysy příštího »díla míru« v Čechách, tím zamliklejší jsou pá- nové ze Štyrska, Tyrol a Korutan a tím napjatější je jejich poměr k sudetským bra- třím. Na konci minulého zasedání říšské rady vypukla dokonce hotová krise v do- mácnosti německo-národního svazu i ve sdružení alpsko-německých poslanců a by- lo malé klání a porubání mezi německým severem a jihem, jehož namnoze rozkoš- né dozvuky čteme tu a tam dosud v růz- ných těch proviněních Wachtách a Botech. Jaká je toho příčina? Velmi prostáa dá se snadno vysvětlit. Páni alpští Němci se bojí, že by byli nuceni dát svým národ- ním odpůrcům na jihu totéž, co Češi v krá- lovství dávají v nepochopitelném dobro- činném záchvatu Němcům. Štvrským Něm- cín, mimochodem řečeno, velmi naduté to a bezohledné odrudě cislajtanského Ně- mectva, odrudě, jejíž skvostný exemplán máme v panu Hochenburgrovi, sedí v týle tuhá obstrukce slovinská a tyrolským Němcům, kteří v posledních desítiletich neměli tak celkem jiných staróstí nežli nej- vydatnější subvence na vše možné z ohle- du na evropskou turistiku, je zase velmi nepříjemná periodicky se vracející ob- strukce Italů. Aktuelnost obou těchto ob- strukcí protiněmeckých datuje se z téže doby, kdy vznikla německá obstrukcev Čechách a snad by bývalo bylo dávno po obou, nebýti mravní posily, kterou čerpa- ly z vyděračské taktiky, zahájené vševlád- ným rakouským národem na čes. sněmu.

Jakmile se přišlo na Slovince a Italys výtkami nebo hrozbami, ukázali s úsmě- vem na to, co se děje v Čechách a co tam dělají Němci a protože vycítili, že nemo- hou ničeho ztratiti obstrukcí, kterou začali jen tak na zdařbůh, protáhlo se vše až do nynějška. A alpští Němci najednou poci- ťují velmi nepříjemně souvislost obstrukce na severu a na jihu a zdá se jim, že by by- lo pro ně líp, kdyby německá obstrukcev Čechách nebyla nikdy začala. Slovinci by- V vždycky velmi učeliví a pouštějí na své utlačovatele hrůzu ohlašováním, že ob- strukci na štyrském sněmu nezastaví, do- kud se jim nedá totéž, co chtějí Němciv Čechách. Naše menšina, říkají, má tatáž práva jako německá menšina v Čechách, co tam je právem, nemůže býti zde bez- právím, co tam je potřebou, nemůže býti zde zbytečností. Představme si, že Slo- vinci žádají tedy rozdělení zemské sprá- vy a všech její institucí, zemského výbo- ru, školní rady i rozdělení rozpočtu dle národnosti; to stačí, aby alpským Němcům byly připraveny bezesné noci.

Jejich nervosita vybila se také docela otevřeně na sklonku skončeného zasedání proti sudetským Němcům, hlavně radiká- lům, kteří jsou nositeli obstrukční politi- ky. Příliš srdečný nebyl poměr alpských Němců k českým nikdy ovšem. Není tomu sice tak dávno, co s cimbuří Německého domu v Brně pan dr. Erler přísahal d'Elver- tovi, že Alpenländři neopustí naše Němce v boji proti české universitě na Moravěa také se pamatujeme, jak několikráte alpšti Němci vyslovovali sympatie Wolfovi, Schreinerovi a Pacherovi v jejich »spra- vedlivém boji«, protože prý je uznávají za přední stráž rakouského němectví. Ale tenkráte se patrně ještě nevědělo, k čemu vše povede. Kdyby tenkráte byla vláda Beckova nebo Bienerthova ukázala ně- meckým obstrukčníkům z českého sněmu nepřívětivou tvář, nebyla by měla jejichi obstrukce dlouhého trvání. Bylo by sta- čílo ukázat k tomu, že strana, která zlo- volně a bez vážných důvodů maří činnost velkého zákonodárného sboru zemského, nemůže ve Vídni v parlamentě žít a týtz vládní přízně, nýbrž že vláda musí z je- jich obstrukce vyvodit důsledky pro sebe.

Vláda Beckova obětovala však raději teh- dejší dva české ministry a alpští Němci, kteří vždycky byli a dosud jsou pro par- lamentární vládu, dali se úplně do vleku německých obstrukčních politiků z Čech. Velkého kontaktu však mezi oběma sku- pinami nebylo ani v novém německo-ná- rodním svazu, který, když němečtí nacio- nálové vtáhli po posledních volbách do parlamentu jako největší strana, byl utvo- řen přímo na udržení svazku alpskýcha sudetských poslanců. Pan dr. Steinwen- der, který mezi alpskými vede velké slo- vo, nemůže »Čechoněmce« cititi. Pan Do- bernig, jiný vůdce, který to dotáhl proza- tím na presidenta delegací, má dávnou cti- žádost státi se německým ministrem kra- janem, aby se tak dokázalo, že Čechoněm- ci nemají všechnu německou politikuv pachtu. A pak je tu celá řada venkovských politiků, kterým arogantní chasa Wolfova jde na nervy. Vyčítají Wolfovcům dema- gogii a agitační politiku proti ostatním ně- meckým stranám ve svazu sdruženým. Ne neprávem. Němečtí radikálové žijí sice vládě z hrsti, ale kdykoli jim napadne, ne- chají povinnost vytrhnouti vládu z nouze alpským krajanům a sami se pěkně scho- vají jako na příklad při hlasování o nedáv- ném návrliu Tomschikově pro železnični zřízence. Nynější předseda svazu, jihlav- ský p. dr. Gross — na kterého sešlo dnes vedení německé politiky — je nástrojem radikálů Wolfových a tak končilo zasedá- ní třenicemi mezi oběma německými kří- dly. Jedno druhému vytýkalo neloyálnost. neupřímnost i poškozování německé věci.

Hlavním, v pozadí ukrývaným důvodem alpské nervosity byla však nejistota, jak se během leta utváří poměry v Čechách a jaký to bude míti vliv na situaci alpských Němců. S těmito obavami šli alpští Němci z parlamentu na prázdniny a teď zahájil štyrský místodržitel opět nesmělé pokusy o zjednání dělnosti tamního sněmu. To jsou však jen hříčky osob, za kterými se zvedá velký otazník pražské dohody. Bu- de či ne? Strach alpských a rostoucí jich podrážděnost vůči krajanům v Čechách je pro nás, kteří s docela jinými pocity sle- dujeme pražské smiřování, opravdovou kratochvílí. Bohužel, tragický význam, který má pro nás dosah případného vy- rovnání, nedovoluje nám věnovati tomuto divadlu mnoho času a místa. Ale při tom je tato averse alpských poslanců německé národnosti také politickým činitelem, kte- rého podceňovati by bylo chybou, tak jako by bylo chybou zapomínati, kde je Achillo- va pata německé theorie o národní samo- správě dle jejich receptu. Jeť přímo do- jemné, jak Němcům ve Štyrsku ani nena- padá už sháněti nějaké důvody proti srov- návání německé obstrukce v Čechách s obstrukci Slovinců na sněmu štvrském.

Čelný jejich orgán, Tagespost ve Štvrském Hradci, přinesl o tomto nebezpečném rovnítku onehdy článek a tu psal: Český spor a jeho vyrovnání musí zůstati vnitřní věcí Čech samotných. Byloť již největší chybou rakouské politiky, zvláště éry Taaffeovy, že strhla mezníky válečného území a tím uvrhla celou říši ve zmatky otázky, která se týkala jedné země. Ještě větší by však bylo chybou, kdyby klíček k míru, který v Praze našli, nebo se aspoň domnívají, že jej našli, měl býti zkoušen všude. Už na Moravě a ve Slezsku tento klíček neotvírá, tím méně v zemích podu- najských. Přímo osudné bylo by však jeho použití v zemích alpských. To, co se nazývá pražským vyrovnáním, je jistým druhem uplatnění teritoriální autonomie, je rozdělení země. Třeba že v politic- kých kruzích alpských soudí, že zkušeno- sti, kterých se nabude s takovýmto řeše- ním národnostní otázky, nebudou zrovna nejpříznivější, jsou to pochyby, které si ne- cháváme pro sebe a kterými nechceme ru- šiti kruhy Němců z Čech. Ať si udělajív domě pořádek, jaký chtějí, neboť oni v něm bydlí. Rovněž tak alpští musí naléhati na to, aby jim bylo ponecháno, jak si upraví

svůj dům. Proto třeba zavvčas a s veškerou energií prohlásiti, že se alpští Němci na- prosto nikdy nepropůjčí k těmže opatře- ním, která se činí v Čechách. Forma, kte- rá má býti ulita v Čechách, je vysloveně česká a nesmí jí býti proto použito nikde jinde, dokonce již ne v alpských zemích. Proti tomu třeba se brániti předevšímz národnostních důvodů, z důvodů sebe- záchovy. To samo o sobě nebylo by však dostatečným argumentem, neboť dnes jsou poměry bohužel takové, že bv byli alpští Němci v parlamentě klidně obě- továni, kdyby byli odkázáni na sebe samé. Na štěstí tomu tak není. Otázka němectví v alpských zemích není národní otázkou samou o sobě, nýbrž je to otázka státní a říšská. Alpští Němci mají úkol stráže jižní, mají udržeti cestu k moři volnou, mají býti hrází proti Italii, mají býti tvrzí proti bal- kánským Slovanům a zdí proti trialismu. To všechno jsou státní a říšské otázky, kterých nesmí pominouti nikdo, jenž to myslí poctivě s trváním monarchie, ba bu- díž to bez ostychu řečeno, s dynastií.

Pomineme-li hrozný pathos této od- povědi na anonymní, ale povědomou adre- su, vidíme, že s důvody se alpský orgán moc nenamáhá, či lépe řečeno, že o důvod mu není nouze: stačí se prohlásiti t stě za aféru státní, říšskou a dynastickou az této šance ubezpečiti, že se smí státi jen to, co chci. Vidíme, že Němcům je národní autonomie dobrá tam, kde se jin hodí, kde je jim k prospěchu. Podle toho mají se pak zaříditi ostatní národové, kterým osud uštědřil vyražení takových příjemných sousedů. Všechno se musí točiti kolem je- jich prospěchu a točiti tím směrem, jakým oni si přejí, v Čechách na pravo, v Alpách na levo. Skoro táž slova, kterých alpští používají ke zdůraznění své negace národ- ní autonomie, slýcháme od našich Němíců. kteří národní autonomii v nejzrůdnějším vydání chtějí! My jsme stát, my jsme dy- nastie, s námi obé padá! Ubohý stát, ubo- há dynastie, odkázané na obstrukci Wolfa a Schreinera! Kdyby česká politika byla v dobrých a statečných rukách, nepotře- bovala by se proti trhací manii jejich od- volávati ani na zájmy státu, říše a dyna- stie, jako to činí alpští Němci ve stejné si- tuaci. Z důvodů národní sebezáchovy,o které alpský list mluví a tváří v tvář ně- meckému sobectví, které nezná jiné zá- sady než vlastního prospěchu, ať je to na severu či na jihu, dovedli bychom se již ubrániti tomu, co nám a zemi hrozi. Kdyby —! Takto však jsme současníky bezpříkladného národního ponížení a ná- rodní hanby a Němci mohou klidně dikto- vati nám na severu to, co dole zamítají. A dosáhnou patrně tu i tam, čeho ráčí!

FEUILLETON.

Sonet. Albina Bouško vá V tvé. Septimie, věřím milováni — však bolestného cos jc v lásce tvoji. Toť rozkoš tesklivá, o niž se srdce boi. iak doušek v poháru, jenž k posledu se chrání. Nám láska hroznem v žáru vinobrani, ienž opijí i osvěžuje v práci. A přec nám líto je, že odletují ptáci, že tichne kraj a houstnou mnlhy ranní. Jak píseň tesklivá ide duší vzpomnínání hoch Septimius. Akmé dívka svěží plod lásky trhali kdys v hrách a laškování Hle, v naši vinici se vonný soumrak sklání a k lásce zve: v mé dlani hrozen leži ak trpce opojný jak pozdní milování.

Dovolená, koláčky a Jiné v psích dnech. Když odcházel jindy ráno před osmou hodinou do kanceláře, aby deset minut po dvanácté stanul opět na prahu své tiché domácnosti, bývalo prosté, krátké rozlou- čení. Karlíčkova manželka věděla, že bude vařit dnes roštěnou, zítra guláš, pozítří to a potom ono, Karlíček věděl, že bude nut- no prohlédnout poštu, vyzkoumat náladu páně radovu, sklepnout si v závětří, vy- řídit několik nutných spisů, třikrát nacpat a osmnáctkrát zapálit nerozlučnou porce- lánku s jelenem jak hroch a lovcem jako Goliáš. Karliček tomu dohromady říkal dřina a býval často unaven a žena ho těší- vala upřímně a přátelsky, poněvadž ne- měla tušení o ženské otázce, necítila se jakživa utlačovanou a o politická práva se starala méně než o štěnice. Život není roven řece dravé licho před člověkem tekoucí, nýbrž novinám v létě. Čím jsou zbož- nější jako stará Kojátková z přízemku, tím víc nadávají také jako stará Kojáckováz přízemku, ale nového v nich od konce června do začátku září není nic, pranic. Je to vliv psích dnů, tak psích, že by psovitějších nevymyslil ani profesor theo- logie. Nejhorší v nich je, že člověk musí na dovolenou. Jen si představte Karlíčka onoho ne- blahého jitra na počátku července, když procitnuv, uvědomi si, že dnes do kance- láře nesmí, že od osmi do dvanácti jsou celé čtyři hodiny bez pošty, pana radya jen porcelánka tu zbyla. Leč i ta dnes hoří, jako by větřila v blízké budoucnosti sir- kový monopol.

»Aááá.« Karlíček zívá. Co má dělat, když je to nejpřirozenější, co možno udě- lat. Sedí na pohovce a v hlavě se mu rodí cosi jako myšlenka a to cosi jako myšlen- ka mu povídá, že věčnost je nekonečná, ta- ková: »Aááá.« Slzy mu vstupují do očí. Kdyby spáchal sebevraždu, byl by také na věčnosti, snad by seděl na takovéhle po- hovce bez kabátu, v trepkách a zíval by a nikterak by si neposloužil. Pokleslý na duchu obrátí hlavu k dveřím na polo ote- vřeným, za kterými šušká — 6 ta šťastná ve své nerovnoprávnosti — žena. »Márinko!« Nic než ta věčnost se neozývá. »Márinko, slyšíš?« »Co pak chceš, Karlíčku?« »Co budeš dnes vařit?« »I já ještě nevím.« »A co ty budeš dělat?« »I já taky nevím.« Ona odpovídá vesele, jen to zvonl. on však by nejraději zakřičel, až by se dům zatřásl ahořejší soused Zatloukal spadl by se své trojnožky. Tyhle ženské Neví, co bude dělat, a směje se. »Nechtěl bys jít se mnou?e »Kam?« otazuje se mrzutě Karliček. »Nakupovat, Karlíčku.« Kdyby mu to byla řekla jindy, byl by se rozvzteklil, byl by jí vyložil, co je stát- ní úředník, co se sluší a nesluší pro stát- ního úředníka, i když má dovolenou na čtrnáct dní, čtrnáct psích dní. Tik, tak, tik, tak..

Karlíček se rozmýšlí, vlastně neroz- mýšlí, dívá se tupě před sebe. Potom jde ke skříni, přebírá se v ní, až konečně na- lezne kabát, který třeba dotrhat o letošní dovolené, vyhledá klobouk, hůlku a jde za ženou do kuchyně. »Tož půjdeme.« »Ale jen si poseď, Karlíčku, ještě je dost času. Nespíchej na mě tolik.« Naproti přes ulici ukázal se v okně starý Svodoba. Prohlíží teploměr, což bývá prvním jeho zaměstnáním, potřese hlavou a podívá se k obloze. Na ulici je několik děcek, stařenka a mračno prachu, Nebe je suché, jasné, vypráhlé. A Karlíček s hrůzou počítá: ještě čtrnáct dní. Příbuzných neměli, dětí neměli, pe- níze mají nyní příliš velkou cenu, než aby se člověk mohl odvážit někam si zajet, ostatně, než si člověk zvykne na jinou postel, raději by se na světě neviděl, a když si zvykne, je konec, musí zas domů. Ale letos začalo to chvála bohu dobře. Když po prvním neblahém jitru vyšel manželkou nakupovat v mrzuté náladě, blízek zoufání, potkal přítele a druhav utrpení Václavíčka z třetího oddělení, v prvním poschodí, 70., dvéře 6. Václa- víček vypadal, jak by byl včera přijel z Rábu nebo Cirkvenice. »Prosím tě pro boha, Václavíčku, cos to dělal, že vypadáš jak Indián.?« »0 je, co já všecko dělal a dělám. Tak