ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 fe51e2e0-738b-11dc-adf8-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 29
#1 alto_textblock #1
12. ledna 1908.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 11.
#3 alto_textblock #3
Strana g.
#4 alto_textblock #4
stvl.
#5 alto_textblock #5
Dopis.
#6 alto_textblock #6
»Ha!« zvolal pan Konrád Pětipeský, když přečell dopisek malého formátu, jejž mu listo- noš před chvili se vší ostatní korespondencí byl dodal. Sáhl po tom dopise nejdříve. Právě proto po něm sáhl, že se od ostatních dopisů střízli- vého formátu obchodního tak odlišoval. Byla t úzká, podlouhlá obálka žlutavé barvy, popsaná drobným, nestejným písmem. Takových dopisů nedostával Konrád Pěti- peský mnoho! V takových obálkách neposllaj se ani cenníky továren, ani účty, aniž se do- pisy toho formátu žádá za vzorky umělého hno jiva, kteréž bylo nejhlavnějším arlikulem závodu Konráda Pětipeského vedle plodin a komisionář Byla tedy do jisté míry oprávněna zvěda- vost páně Konrádova. Taky text adresy nasvědčoval, že v úzké obálce skrývá se nějaká soukromá záležitost. Kdežto nadpisy ostatní korespondence zněly zcela střízlivě »Pan Konrád Pětipeský, závod s plodinami a komisionářství« nebo tak nějak podobně, počínal nadpis úzké obálky žlutavé »Jeho Blahorodí, pánu, panu Konrádovi Pěti- peskému, velkoobchodníku v umělém hnojivě přirozeninách, komisionářskému skladu v Praze — atd., k vlastnoručnímu dodání.« Sotvaže stačila úzká obálka na dlouhou tu legendu adresovou. Řádky ztrácely se až dol a div že nesbihaly na samu hranu obálky. Pozorovatel bystřejší než Konrád Pětipeský byl by hádal okamžitě, že dopis ten pocház z ženské ruky, pismo že je ženské písmo.A docela neklamně byl by to uhodl z toho, že známka poštovní byla nalepena na rubu obálky, že ji bylo použito místo pečeti. Takto pečel- vají svoje dopisy pravidelně ženy. Snad si nedopřál dosti času k podobným úvahám. Neboť když obálku v prstech otočil, marně hledaje na rubu jméno zasilatelovo, již sáhl po úzkém nožíku na otvírání listů, šmik- šmik, a vytáhl dopis. Nu pravda, byl to dopis povahy velmí soukromé. »Vaše Blahorodí!« tak začínal, a bez dlou- hých úvodů šel hned k věci: »Račte prominout, že jste klamán. O čemž Vám jako dobrý přítel muším dátí povědomost. Neboť jistě Vám není známo, že paní HI. Ch. bude miti dnešního dne schůzku se svým druhým ctilelem v onu hodinu, kdy myslíte že mešká doma. Chcete-li se o tom přesvědčit, zajděte do Chotkových sadů před pátou hodinou blíže fontány, kdež se na vlastní oči přesvědčíle S úctou Váš dobrý přilel.« Bývá to s pravidla »dobrý přítel«, kter cakověto věci k »vlastnoručnímu dodáni« ozna- muje. O tom nemůže býti pochyby. A když Konrád Pětipeský dočetl, tu se vy- řinulo z hrdla jeho ono »Ha!e Není pochyby, že je správným adresátem, že jest každý omyl vyloučen, neboť ono II. Ch. nemohlo znamenati nie jiného než paní Hedviku Chocholkovou, vdovu v nejkrásnějších lelech. velmi vzhlednou, zachovalou, docela bezdělnou a majetnjci domu stejně zachovaného, naprosto čistého, s nájemným výnosem pětiapůlprocent. ním. Takových vdov a takových domů není na- zbyt. Konrád Pětipeský jako obchodník doved to posoudit. Tak tedy Hedvička! Proto její vyhýbavé odpovědi, kdykoli na- léhal, aby se konečně rozhodla. Celý rok již za ní brousil, a sluší doznati, že krom svého umělého hnojiva, skladu plodin a komisionářství něměl jiné myslenky, než aby se konečně stala jeho. Měl ji nepochybně rád a její dům byl rohák, do dvou živých ulic, měl takový vhodný, příležilý krám s dvojím průčelím, právě do těch ulic. Tam by mohl přenésti celý svůj závod s hnojívy, plodinamia komisionářstvím, v prvém patře by se ubytova) — místa má pro něj paní Hedvika dost, její byt o čtyřech pokojích stačí pro oba. A zatím ho klame! V prvém okamž ku myslil, že se zblázní, Ale než se k tomu odhodlal, zotvíral všechny ostatní dopisy, přečell bedlivě, zaškrtal, co jak má býti vyřízeno, načež odevzdal vše svému disponentovi. Neboť na tolik byl Konrád ob- chodnikem, aby pro zklamané srdce nezapomněl na zákazníky své, lačné umělého hnojivaa jiných ještě potřebností do hospodářství. A teprv pak jal se přemýšleti, co učiní. Nu jinak ne, nežli že do těch sadů půjde, přímo k fontáně, překvapí nevěrnou zbožňo- vanou, zahřmi jí do uší a do duše, zprobodá ji zničujícími pohledy, zpoličkuje svého sokaa s opovržením odejde. Ano, to vše je téměř nevyhnutelné, ale c její nárožní dům? Ten mu neublížil, k tomu nemůže mít žádné nenávisti, žádného opovržení Její dům neprovinil se. Stojí klidně na svěm místě, sni netuše, co zatím se chystá v Chol- kových sadech Ne, posavadní jeho úeta k domu paní Hed viky nezměnila se. A to taky sluší za uváženou. Jako věčnost ubíhalo dopoledne, jako dvě věčnosti odpůldne do čtyř hodin. Co zatím vše přemyslil, do nejdelší smrt by Konrád nikomu rezopakoval. Sám si toho nebyl vědom. A nebylo podivu. Nebo když již dospíval nějakého závěru, konce, vždy mu do toho lehl dům paní Chocholkové. A takový tří- patrový dům rozmačká všechna jiná pomyšleníl O čívrté hodině stáhl Konrád žaluzií svého amerického psacího stolu, dal disponentovi při- slušné rozkazy a pokyny a vybral se z domu. Vzhůru tedy do Chotkových sadů! Cestou myslil rychleji a souvisleji. A když přešel most Karlův, stanul pojednou „Ne, není možná! Hedvička mne nemůže klamati. Proč by medle trpěla moje návštěvy? Proč by medle — — Ani nechtěl domysliti. Měl přes všechny její vyhýbavé odpovědi tolik důkazů jeji přízně že nemohl uvěřiti. Teď se udeřil do čela. „Že mi to hned nepřipadlo! Ne, nepůjdu nahoru do Chotkových sadů. Věřím jí — dopis byl hanebným útokem. Domů půjdu, k ní do- mů, a jsem jist, že ji naleznu loma, že lopis lhail“
#7 alto_textblock #7
A Konrád Pětipeský nastoupil zpělný po- chod přes Karlův most, přes Nábřeží, přes třídu Ferdinandovu, do ulice Spálené, pak zabočil na levo, pak na pravo, a bylo málo přes pět hodin. když vystupoval do patra domu, k němuž choval takovou oddanost. Vystupoval zvolna, aby se neudýchal, aby krev nerozpěnil.Nechce se rozčiliti, neboť an slovem nedá na jevo, proč přichází. Je jist, že paní Hedviku najde doma, a je-l doma, pak dopis bídně lhal a nestojí dál ani z povšimnutí. Jakési drobné krůčky cupaly proti němu se schodů. Jakoby je pan Konrád znal. Stanul při zdi, ejhle, dolů cupitá Pepča, služebná i komorná paní Hedviky zároveň. „Kampak, Pepičko?“ zvolal pan Konrád „Ježiš Marjá, milostpán!“ ulekla se Pe pička a zahořela. „Kampak? „Dolů, milostpane — „To vidím, ale kam? „— — ke kupci, milostpane. „A kdo je nahoře, Pepičko?“ — Nikdo, milostpane. Už je pryč. .. „Jakže, milostpaní není doma? „Milostpaní? — milostpaní je doma. „Ale Pepičko, vždyť povídáte, že je pryč.“ Pepička polykala, polykala, hledíc na pana Konráda všecka zlekána. „Já — ani nevím — co mluvím — milost- pane,“ koktala. „Milostpaní je doma — —. „Vy jste tatar, Pepičko,“ usmál se pa Konrád, jemuž se nesmírně ulehčilo. „Tak tedy jděte ke kupci, jděte — Pepička letěla dolů, pan Konrád stoupal vzhůru, pln blahého vědomí, že správně tušil. Hedvička je doma, nebyla tedy v sadech Chotkových — dopis lhal. O, ničemnosti lidská! Dospěl dvoří s úhlednou tabulkou, na níž bylo napsáno to drahé jméno „Hedvika Chochol- ková“, odkašlal, stiskl knoflík zvonku. Uvnitř zavrzly, zapískly dvéře pokoje — ach, jak znal ten milý zvuk těchto milých dveri! — v předsíni zadusaly kroky, zašustily šaty, dvéře se otevřely. „Aááh, pan Konrád — —l „V životní velikosti, milostivá!“ a skláně se, aby jí políbil ruku. A již kráčel dále. „Aní jsem vás neočekávala. „Zastesklo se mi po vás tak pojednou, mi- lostivá Hedvičko. Jdu tedy jen, abych vás uviděl, na okamžík. Ani jsem nedoufal, že vás najdu, Myslil jsem, že budete na procházce — — „Ani na krok jsem nebyla od rána, bylo co dělat. Až k večeru snad — — „A smím vás pak potkati na obvyklém místě?“ žadonil Konrád, „a smím vás doprovo- diti domů — a smím u vás pak chvíli pobyti? Večeři si přinesu, Hedvičko, nějaké konservy — smím?“ „Smíte,“ řekla paní Hledvika, mhouříc oči „Vy zlatá, dobrá kočičko. A zas tody jdu. Joště dnes mám vyřídit velikou zakázku, běž o celé tři vagony umělého — — totiž abych je dirigoval z nádraží kolínského na příslušné místo.“ „Tedy jděle — a na shledanou!“ Sklonil se, zas políbil ruku, páchnoue jemnou voňavkou, a všecek blažen slézal su sehodů. „O, věděl jsem, že se neklamu a že nejsem klamán. Hanebná pomluva to byla. Ale kdybych toho bídaka — —l“ Pan Konrád zaťal pěst. Ale pršty se zas rozvázaly, když vyše z domu. Již na to nemyslil, již se těšil jenom na večer. Vyšel, a když byl na třicet metrů od domu. obrátil se, aby pohlédl do okna paní Hedviky Neviděl nie. Neboť paní Hledvika stála za záclonou, dí vajíe se za ním, a promlouvala k sobě „Janek! Píšu mu, že mne najde v Chotko- vých sadech, abych byla docela jista, a on přijde sem. Štěstí, že Hugo zatím odešel. Ale dobře tak, teď vidím, že mne opravdu miluje. A s Hu- gonem je konec. Pořád jen by chtěl peníze peníze. Pětipeský je sie o pět let starší, ale so- lidní. Vezmu si Pétipeského. První, co Konrád po svém návratu do pi sárny učinil, bylo, že spálil zlolajný lístek na žlutavém papíře, i s obálkou. Vlastnoručně A ještě pak rozdrtil popel na prach.
#8 alto_textblock #8
Ypsilon.
#9 alto_textblock #9
Ze zašlých dob. Črty Jana Požára.
#10 alto_textblock #10
Úryvek.
#11 alto_textblock #11
V těsném pokojíku sedal již kolik měsíců s nachýlenou hlavou, na jejíchž spáncích pro- skakovaly předčasné květy stáří. Nelákalo ho an slunce, rozhodivší proudy po římsách a zlabech protějšího domu, kde v okně kmitaly se časem stařena a její drobounká vnučka s očima vypou- lenýma a vlasy rozčechranými jako vrabči hnízdo. Znal tyto postavy z ulice, chodival k nim. dokud měl kdy, teď před blížící se zkouškou uzavřel se úplně od světa. Vstával o čtvrté ho- dině ranní. Spával na půdě bídné chalupy, po- klopem doléhaly k jeho loži za silným trámem vrzavé zvuky mlékařsských vozíků, štěkot psů ty vozíky táhnoucích a odporný kašel souchoti- vého vozky, jenž před východem slunce z pr zemního bytu odcházel do městského pivovaro Po neklidném spánku odplížil se tiše, aby neprobudil v přízemní světnici své lidi, do školy. kde propůjčila mu školnice pokojík ke studiu, Spočítal si stránky v přednáškách a denně zvykl si jako tažné zvíře, vyměřenou čásť látky zkušební nastudovati. Čím bližší byl den zkoušky, tím úsilovněji studoval. Časem cítil děsnou únavu, bolívala ho hlava a k desáté hodině přikrádal se mu na víčka naléhavý spánek. Tu vstával od lampy se žlutavým olejem a kladl rozbouřenou hlavu na tabule okenni. Ty přijemně chladily. V ulici bylo už hluboké ticho. Kdesi ve vzdálené vsi ponocný troubil poprve hodiny a zdola do tísni- vého pokojiku jeho dolehl smích snad služky bavící se mezi domovními dveřmi s mimojdou cím dělníkem. Tak bývalo s nepatrnými obmě- nami každý večer. Jednoho dne pod oknem zarachotil kočár
#12 alto_textblock #12
Student odskočil od stolu. Rachot kol byl mu známým. Jindy na sta vozů hrčívalo pod nim na ulici a on ani se při dom nehnul. S kočáru se stoupila dívka, jejíž tmavé oči na okamžik za bloudily vzhůru, kde zasmušile, stál student Znali se, neboť byli si kdysi blízci. Doby ty za padly jako kámen, hozený do hlubiny. Jenem cosi trpkého zbylo na lících jeho a cosi pyšněho ve zraku stepilé dívky. Nedávno opustil dům jejich, kde vyučova její sourozence... Nač drásat srdce, jež (olik milovalo! Byl ubohý, nepatrný, s hlavou, plnou smělých myšlenek, s chudou přítomností a mlha vcu budoucností. Uplynulo půl roku od zasnoubení se tét dívky s jakýmsi příbuzným, zdravím kypícím a šťastným tvorem, jenž zdědil bohaté plody z mozolů jiných a kterého nemučila den ze dne myšlenka, udělá-li zkoušku a jak bude po ní. Tím okamžikem, co ztratil student její lásku, pozbyl naděje v lepší budoucnost, hnal s úprkem do studia a počítal dní do zkoušky, jež poslední čas úžasnou rychlostí míjely. Dnes rozbolela ho hlava. Byl podzimní den s mlhavou ranní clonou, věšící se na opelichané stromy a srážející se na chladných oknech Na skleněnou tabulku opřel svraštělé čelo a snažil se přepracovaný mozek uklidniti. Již několik dnů byl velmi roztržitý a v noci skoro oka nezamhou- řil. Marně převaloval se tam za trámem pod taškami s boku na bok. Šustění koček ve slimě a vzdálené kroky nočního chodce zarývaly se mu do uší. Bděl a v tomto polospaní mechanicky opakoval si částky ze zkušební látky. Žil j nom v nekonečné otázce zkoušký. Dnes po proobdéiá noci, kdy mozek jeho přesycený již nehital, cd- hodil knihu a hledal klid. Bez úspěchu se snaži obrátiti mysl svou na obyčejné motivy, do hlavy tlačily se mu tisíceré podrobnosti ze studia. Chopil se tedy jedné otázky, ale s hrůzed noznal. že na ni nedovede dáti odpověď správnou. Se zatajeným dechem přelétl k otázkám jiným, dl vlastního mínění lehčím, avšak horko a. hnod zase mráz přejely mu tělo. Zděsil se, ani ne- chtěl uvěřiti — ztratil paměť. Mozek, zdálo se mu aspoň, snažil se mu lebku jeho roztrhnöuti, cítil v ní prázdnotu. Zbytečným bylo jeho namá- hání. Mrštil knihami se stolu a jako opiiý vrace) se mezi své lidi do nízké svělničky. Uplynul tý- den od toho dne, co opustil těsný pokoj ve škole, nervosní záchvaty sesilovaly se tak u něho, že odvezli ho jako „tichého blázna“ do městské nemocnice. Seděl na sešléžidli v přízemním, jedno- okenním pokoji s vyhlídkou do nemocniční zn- hrady. Dnes poprvé vešel v nečisté místnosti hněde budovy, kolem níž jako hoch bosonohy s utajenou bázní bloudíval, hledaje v roští ko- přivy pro housata. Vzpomínal, jak do hranatýcl mříži v okně před lety jakýsi nemocný tlouk hlavou do krvava. Viděl stékající krev po si- ných prutech a zalité šílencovy oči do dnes. Z chvěl se a cosi bezděčně táhlo ho ke mříži. Položil na ni hlavu. Děsně ho bolela. Na spáncích na bíhaly mu žilky jako větěvky. Primář nemo- nice bedlivé je prohlížel. Tenhle lékař zdál s mu býti katem. Slýchal o jeho hrubosti od ne- mocniční ošetřovatelky Kovářky, která kdys u jeho rodičů sloužila. Dosud mu hučela v ušíel jeho řeč v přijímacím pokoji. Těkavé oči, zbar vené jako u kocoura, hranatá hlava s předčas- nou lysinou a ruce dlouhé, delší snad než opice. uvítaly ho jako pokusnou hmotu. Řeč úsečná s chraplavým nádechem. Prohlídka dopadla dle vědomi, jež student přes rozbouřené nervy si zachoval, nepříznivě. Dědičné zatížení, kletba předků, dle zákonů neúprosných drtivou ranou dopadlo na jeho bedra. S matčiny strany mřeli na souchotiny, jeden předek blízký pověsil se na krově a s otcovy strany vzešli potomci, kteři jevili náchylnost k potulnému životu. Jeden zašel kdesi v Americe a druhý po jakémsi zlo- činu uprehl do Ruska. Alkohol též družil se ku předkům jeho jako věrný pes k pánovi. Odsoudili ho k naprosté nečinnosti duševní vstrčili ho do pokojíku s dvěma postelemi Z jedně vyhnali staršího nemocného. Studont po zoroval mezí dveřmi, jak tento stařec s námahou oblékal nemocniční župan z režného plátna. Slu- měné střevíce zašustily po podlaze, ještě se z starcem ohlédl, zrak mu utkvěl na šedivé hlavě rozeuchané a klepající se bradě. Bylo mu, jak když se dívá na psa, vyhnaného z teplého úkrytu. Po odpolední návštěvě primářově a výpo- mocného lékaře, při níž opětně naběhlé žilky na spáncích prohlíželi, drmolíce latinské vý- razy, osamotněl. Tíha samoty v tmavé místnosti doléhala naň. Venku skučel listopadový vítr. Kapky dešťové bubnovaly do okna. Ticho dusivé rušilo kašel z vedlejší světnice a jednotvárn sténání nemocného kdesi ve vzdálenějším pro- storu. Hlava ho nepřestala boleti, zdálo se. mu, že závrať obestírá mu oči; ulehl v županu na postel dosud netknutou. Vrhl pohled na zreaděl- ko pohozené u okna. Zvedl je bezděčně. Zdě sil se svých bledých tváří, zapadlých očí a n bělých žil přes čelo až k ušim. Bila mu v nicl krev vzbouřená. Trýznivé myšlenky honily se zběsile nad nezdarem zkoušky, strach, že ne- mocí vypuknuvší ztratí mnoho času, popoháněl ho, aby vrátil se ke knihám. Vzpomněl si na hrdý úsměv dívky, která jistě od báby a její vnučky proti škole bydlící dověděla se o jeho nezdaru. Pocítil vztek malomocný, lítost palči- vou v sobě a byl tak sláb, že chtěl si sednoul na loži, ale cosi neznámého ovládlo jeho vůli, že se nepohnul. Ach ta hlava! — Stmělo se. zatím co měsíc mihal se za protrhanými mraky a jeho světlo mdlé narýsovalo na podlaze bledý obdélník. Student snažil se usnouti a hlavu obváza- nou mokrým ručníkem zabořil do chudičkýel podušek. Usnouti nemohl, po chodbách ploužily se časem slaměné střevíce, kdesi nemocní há- dali se, pak bylo chvíli ticho a zase protivné sténání. Zahloubal se do svého stavu, viděl se tak nicotným, ubohým, až se zachvěl. Jak si po- moci? Viděl vše ztraceno, podezřele ohlížel se po lidech, již kolem něho dnes v nemocnici se mihali, četl jim všem na očích, že je ztracen, blázen, vždyť i dvéře za ním Kovářka na noe zamkla, aby prý k němu nikdo nevlezl. Ha, to- mu se musil vskutku smáti. Je blázen a dost, nikdo to nevyvrátí, jemu to do očí neřeknou. Blázní a pomoci mu není. Že není pomoci? — Je jedna. Jak si pomohl před lety starý Leb-
#13 alto_textblock #13
zle
#14 alto_textblock #14
duška, když děti ho opustily, ač pro ně cedi v mladších letech pot? Skočil pod vlak. Však se pamatuje, jak tehdy vyšel z kořalny a z kapes hrstí rozhodil mezi děti zbylé měďáky na silnici než se odvrávoral ke trati. Udělá konec všemu, třeba že říkají o něm „je blázen“, sám ví, že má dobrý rozum, ale hlava, ta hlava se rozkočí, jak bolí a pak pamět z ní uprchla, jako když dým mizí do oblak. Vezme si život, nebude to hana, řekne se, že to udělal v návalu trudnomyslnosti — vždyť byl blázen. Upřel zrak do stropu a uvažoval, jak by s měl zbaviti života. Oběsiti se, to je nejlehčía netřeba věc odkládati. Slýchal jako hoch při po- slední popravě v rodišti mnoho řeči o dojmech při věšení. Vzpomněl si, jak pekařský pomocnik z ulice, kde bydlili, vypravoval tehdy, že se také věšel, bylo to ze strachu před mistrem, jemuž spálil pec vánoček, necítil prý žádnou bolest, udělal si oko na provaze a jak se rozbodl, sama hlava do kličky vjela. Ačkoli se pak začala v něm probouzeti chuť k životu, přece nedovedl poslechnouti, dokud byl čas, aby vyndal hlavu. Před očima dělala se kolečka, jež rostla ve velké kruhy, až měl světlo v očích, jakoby byly do záře upřené, v uších mu začlo hučeti, pak ho to mámivě uspávalo, až pozbyl vědomí. Když he uřízli, bylo mu, jako když se probudil po velm dlouhém a tvrdém spánku. Ach tak usnouti a již se neprobuditi, to bylo jeho přáním! Již na nic nemyslil, nežli na- jíti hřeb a oprátku. Bloudil očima po stěnách, nikde nenašel skoby. Však lehká pomoc: n klice se také lze oběsiti. Měsíc vyhoupl se na jasný prostor mezi mizícími mračny a vrhl paprsky až pod druhou postel, odkud vypudi nemocného starce s třesoucí se bradou. Pod touto postelí táhlo se cosi jako had tmavé a silné, byl to řemen od kalhot starcem tam zapomenutý. Student jej uzřel a již mu pro- blesklo hlavou, že na něm dokoná poslední oka- mžiky trudného života.Táhne ho to neodolatelnou silou tam, aby se sehnul; již se zvedal a dech se mu krátil; cosi mu šeptá: Nevstávej, zas se pozdraviš. Ale řemen vábí ho k sobě, marně za- vírá oči. Nemá síly odvrátiti se od toho místa. Cítí, že se rozednívá, mohl by, než přijde Ko- vářka poklízet, učiniti svému trápení konec. Ač se rozhodl, že půjde, přece křečovitě rukama zadržel se obou postranic a postele a těžce od- dychoval. Bál se ohlédnouti se pod postel na řemen. Přimhouřil oči a ani nepozoroval, že do pokoje vešel anděl strážný — stará Kovářka.
#15 alto_textblock #15
Motivy. Od Irmy Geisslov
#16 alto_textblock #16
Lesy.
#17 alto_textblock #17
stromy, stromy, 6 lesy! . .. Kdo vás stvořil, byl nesmírný poela. Vy jsto jeho veliká báseň; každá větev jiný řádek, ka ždá jehlička, nebo lístek jiný rým, a když za- vane větřík, rozezvoní se všechny rýmy lesn harmonie! Všechno je ve vás půvabné, i ta kora na kmenech, ze které prýští jantar kadidlové smoly, i hadovitá spleť korunní, i zelený plyš mechu. I ten stín, i ta vůně, samota a svate ticho. Kdyby všechny chrámy byly v lese, lidsk modlitby byly by čistší .. Jak že, vskutku? Nikdy nikdo v lese ne- hřešil? Nikdy lesní půda nebyla zbrocena krví? O, přírodo, zastři tvář, to spáchal člověk, tvůj tvor nejdokonalejší — —
#18 alto_textblock #18
V zátiší lesním
#19 alto_textblock #19
Stojí stromy velikáni v zátiší lesním, kam málo kdy noha lidská vkročí, stromy skoro nebe- tyčné, staleté, posvátné. Na jejich větvích leži sníh, mladý letošní sníh, čistý a těžký, až se ty jehličnaté ratolesti hluboko prohý bají. Sníh leží i na kořání lesním na zemi, n mechu — prohlédajícím zelenýma očima tenči vrstvou sněhu. Jak krásně je tu! Sletěli dva vrabci-ubožáci, chudí a vesel druhové z ptačího světa, již jsou všemu zvyklí. dobrému i zlému a se vším jsou spokojeni, jen když za kolik dní zlatou tvář božího slunee spatří. Jeden z nich švitoří: „To je zima, to je nouze o zrnko, to je Druhý ho kárá: „Zpíváš píseň moderníel lidí. Stůj co stůj žádati zlepšení svých poměrů Jak jsi všedni!“
#20 alto_textblock #20
Tanee.
#21 alto_textblock #21
Na pohovce, s kyticí na klíně odpočívá kráska. Jest jí volno a svěže, nožkám jejímje lehko. Kde jsou ty časy, kdy bývaly krásky tan- cem — unaveny! Jak rády by snesly námahu sebe krutější, kdyby se mohly pochlubiti: „Die jsem duši nepustila! z ruky do ruky jsem letěla. z kola do kola!“ Byly by rády, kdyby i zdravi jejich taková nos ohrožovala, ano, je slyšeti nerozumný šepot: „Takovou noc prožiti a pal umříti!“ Osud je rozumnější, jedna za ně. Ovšem. Mládí uteče tak jako tak. Možná, že mnohá kráska nosí zárodek smrti stejně v sobě a zemře za krátko tak jako tak. Aspoň by něčeho „užila“... Tak často slyšíme úsudek Raději krátko žat e krásně, než plahočiti se dlouhou a nudnou cestou ke hrobu. Což je o úsudek. Ale morálka v tom chybí
#22 alto_textblock #22
České kostelíčky.
#23 alto_textblock #23
Ty české kostelíčky, tak hezounké, tak čet- né! Nemohlo býti jinak v zemí, tak mohutným náboženským nadšením proslulé. Nyní jsou na mnoze již jenom jako šedí svědkové dávno za padlého vzrůstu i slávy. Jak jsou sliční a zají mavi! Baňaté nebo štíhlé, jednotlivé, nebo se skupinou věží a věžiček rýsují se na obloze ji z daleka. Za nimi hoří červánky, nebo se nad nimi kleno lazur nebeský, anebo se mračí straš livé páry hromových katastrof. K nim vztahuj se prosebné ruce, je vyhledává rozťoužené, roz želené oko vyhnancovo. A jiné a jiné zraky ubo hých trpitelů. Avšak i veselý pohled šťastných duší rád utkvívá na nich. A díky s veselým smíchem po zdravují milou vížku milovaného rodiště... Myslím, že by neměl nikdo býti tak zpust lým a tvrdým. aby se posmíval odznaku nábo-
#24 alto_textblock #24
ženskému, a byť to byla turecká mešita, nebo modlochrám pohanský!...
#25 alto_textblock #25
Slovácká svatba.
#26 alto_textblock #26
Slovák se ženil! Koníci letěli úprkem zasněženou rovinou, vlekouce sáně se svatebčany. Výskot a smích třpytným vzduchem zvonily, bujná nálada šťast- ných srdcí vyzdobila zimní den a na sněhové mraky zavěsila zlaté třásně. Divite se? Myslite, že Slovák znamená vždycky jen tolik, jako mučedník? O ne, ve slo- venském lidu spočívá síla hluboko zakořeněná, koluje krev ohnivá, žhavá, jako to uherské víno a jako to slunce pusty. Ba, věřte, že ten čardaš, ten krásný, divoký tanec uherský, je spíše slo- venský... Nebo, všechno slovenské je v něm obsaženo, radost i nesmírná zádumčivost, veselý půvab i dojímavý smutek. Ba, věřte, kdyby se z Uher, z lidu maďarského vyjmulo vše, co je slovenské, že by zde maďarský národ stál holý a zubožený, jako bezlistý strom na zasněžené
#27 alto_textblock #27
pustě . .
#28 alto_textblock #28
Různě zprávy.
#29 alto_textblock #29
= 1.285.349 přistěhovalců za rok 1907. Přistěho- valectví do Spoj. států severoamerických v roce, jenž skončil 30. červnem 1907, bylo daleko větší, nežli kdykoliv před tím. To markantně vychází na jevo z podrobné zprávy generálního přistěhovaleckého ko- misaře Franka P. Sargenta, jež byla právě uveřejněna. Komisař praví o tomto přivalu přistěhovalců: „Při- stěhovaloctví r. 1907 předslihlo rok 1906 o 184 61 a rok 1905 o 258.850. Během fiskálního roku 1906 byl 12.432 čizincům zabráněn přistup do země, kdež- to v roce uplynulém 13.064, což znamená přírůstek 632. — Sargent praví pak ve své zprávě, že i jižní státy měly značný zisk ze vzrůstu přistěhovalectví Jižní státy totiž nahlédly již, že k lepšímu rozvoji svého průmyslu a farem mají nevyhnutelně zapotřeb inteligentních přistěhovalců. Velmi zajímavé jsou ta- bulky, ukazující počet přistěhovalců z různých zemí a srovnávající jej s počtem z roku 1906. Dle tabu- lek těchto jeví se póčet přistěhovalců z jednotlivých zemí následovně: Rakousko-Uher. 388.452, přírůstek 73.314: Bulharsko. Srbsko a Černá Hora 11.359, pří- růstek 6693: Francie 9731, přírůstek 345; Německo 37.807, přírůstek 243; Řecko 36..580, přírůstek 17.091: Ilalie 285.731, přírůstek 12.611; Rlusko a Finsko 258.943, přírůstek 43. 278: Turecko 20.767, přírůstek 11.257; Anglie 56.637, přírůstek 7146: Irsko 34.530, úbylek 465; Skolsko 19.740, přírůstek. 3874; Čína 961. úbytek 583; Japonsko 30.226, přírůstek 16.391; Kanada 19 391, přírůstek 14.855: Západní Indie 16.689, přírůstek 3033. Poměrně velký vzrůst při- stěhovalectví z Japonska samozřejmě budí velký zá- jem. Vylučovací zákony takřka úplně zastavily vy- stěhovalectví z Činy, přistěhovalectví z Japonska na- proli lomu vzrostlo dvojnásobně. Tenlo přírůstek je tím nápadnějším, poněvadž udál se přes nové re- gulace americké vlády, od nichž slibovala si veliký úbytek japenského přistěhovaleclví do Spoj. státo. Komisat předkládá výňatky ze zpráv inspektorů, kteří ž posláni byli do Kanady a Mexika, aby vyšetřili tamn situaci, hlavně pokud jde o japonské přistěhiovaleclví přes tyto země. Ze zpráv lěch je patrno, že tisíce Ja- ponců břhem posledního roku vysazeno bylo v Me- xiku, odkud konečně dostali se potají do Spoj. stálů. Jakmile ocili se na americké pevnině, bylo pravidrině nemožným vypátrati jejich pobyl. Regulace ony zmenšily sice počet těch, kleří zákonitým způsobem dostali se do země, za to ale zvýšil se počel t5ch. kleří nezákonilě a potají vnikli do země. Ohledně přistéhovalců z různých zemí poznamenává kompisat Sargent, že tabulky ony skýtají přesvědčující důkaz. že nadešel okamžik, kdy lidé, nespokojení s voliti- ckými, hospodářskými a společenskými poměry ně- které země, hledají prostredky, aby starým svým vla- stem dali výhost a usadli se fam, kde mají lepší vy- hlídky na splnění svých tužeb. Pro americký národ. jak praví Sargent dále, nastává nyní otázka, na jak dlouho slači země, aby snesla tento příval cisíeh živlů. Přistěhovalci za poslední rok přinesli s sebou do země celkem obnos 25,599.893 dol. Ze 13.064 ci- zinců, jimž byl přístup do země zakázán, bylo 1434 kontraktních dělníků. Tabulka ohledně pasažérů, kteři během roku odebrali se z Ameriky do ciziny, uka- zuje, že jich bylo celkem 569.882, o 73.145 více, nežli roku předešlého. Sargent při rozboru nového přislě- hovaleckého zákona doporučuje, aby vzat byl zřetel na ustanovení pro svolání mezinárodní konference ohledně vystěhovalecíví a přistěhovalectví. Současně poukazuje na to, že různé vlády již činí opatření n omezení vystěhovalectví a že některé dokonce vy- zývají svoje vystěhovalce k návratu domů. Komisa doporučuje také vydávání průvodních lislů pro lidi. již ubírají se do Spoj států, jakožto nejlepši prostře- dek proti tomu, aby se tam nemohlí dostati členové zločinných tajných spolků druhu „Černé ruky“ Tím způsobem prý dalo by se také nejlépe zabrániti do- vozu „bilých otroků“. Na konec navrhuje komisai zostření zdravotní prohlídky přistěhovalců, jak v ci- zích, tak i amerických přístavech. = Anglický Spartán. V Anglii mají nyní pravěho Spartána, na nějž by sám Lykurg musil pohlížet se závistí. Jmenuje se Smaliman a stal se proslulým když se v tčchto dnech na výročním shremáždění společnosti pro spalování mrtvel v Manchestru při- hlásil ke slovu. Ve své opravdu podivuhodně leči prohlásil, že spalování mrivol, má-li se státi popu- lárním, musilo by v jistých případech býti cbliga- torní: popravenci, šílenci a všichni, kdož zemřeli nakažlivou nemocí měli by býti na základě zákon spáleni. Nejpodivnější však byla čásť řeči pana Small- mana, v níž vyslovil mínění, že by se ve zviáštní místnosti měla vchystati milosrdná smrt nejen na- bezpečným zločincům, nýbrž také lidem bez užitku a bez účelu živolem putujícím nebo nevyléčitelně nemocným. „Jest mnoho lidí, kteří jsou živetem pře- syceni,“ pravil pan Smallman, „pro všechny takové bylo by zřízení popravní a sebevražedné komory pravým dobrodiním. Ovšem by musilo býti vše zá- konem upraveno, ale vagabundů a žebráků by se nesmělo niktersk šetřiti, neboť tito chlapíci jsou úpl- ně zbylečni a vylákají anglickým poplatníkům mnoho peněz z kapsy.“ U toholo bodu zajímavé řeči tázal s jeden akcionář krematoria, zdali by se neměli vaga- bundi přimo za živa spalovali. „Nikoli,“ odvětil velko- mystný pan Smallman s pathosem, „cesta do krema- toria mohla by věsti jen komorou smrti.“ Pan Small- man stal se ovšem mužem dne a není divu, že se listy zabývají jeho, ne zcela normálními myšlenkami. = Je šminka škodlivá? Známý francouzský chemik prof. Armand Gauthier upokojuje a povzbu- zuje francouzské krásky, které rády obralnýma ru- kama poněkud napomáhají přírodě. V dřivějších do- bách ovšem obsahovaly toilettní crémy a šminky celou řadu škodlivých jedů a nezřídka mívaly krášlicí pokusy hrozné účinky. Zvláště červená barva mi- vala časlo značnou přísadu rluti, jejíž účinek na kůži jeví se sice teprve později, ale za to tím krulěji. Bilá barva obsahovala často nebezpečnou přísadu olova. Moderní toilettní prostředky jsou naproli tomu úplně neškodny. „Eosine“ a karmín, z nichž se dnes připravuje červeň, jsou velmi trvanlivy, ale opatrní, zvláště divadelní umělci požívají raději šminky, jež se připravuje z kysličníku zinečnatého nebo vismutu. Naproli tomu obsahují mnohé pasty, jichž se užívá zvláště na Východě k odstranění chloupků z obličeje nezřídka arsenik a jsou tudíž jedovaty. Zduli vývody profesora Guthiera Pařížanky povzbudí, aby užívaly šminky ještě více než posud, zůstane tajemstvím, ta- kové věci se prostě nepřiznávají. Yvelta Guilbertová a Jeanne Granierová používají prý šminky jen z nut- nosti, toliž na jevišti. Proslulá diseusa prohlašuje oslatně, že dle své zkušenosti pokládá šminku za úplně neškodnou. Jeanne Granierová používá pr jeviště šminky ce nejméně, jediným krášlicím pro- středkem jest ji „napařovati“ každý večer obličei po dacel minut vaselinou a horkou vodou. Je to bolestně, ale pro krásu musí se již něco vytrpě ti