#1
alto_textblock
#1
12. ledna 1908.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 11.
#3
alto_textblock
#3
Strana g.
#4
alto_textblock
#4
stvl.
#5
alto_textblock
#5
Dopis.
#6
alto_textblock
#6
»Ha!« zvolal pan Konrád Pětipeský, když
přečell dopisek malého formátu, jejž mu listo-
noš před chvili se vší ostatní korespondencí byl
dodal.
Sáhl po tom dopise nejdříve. Právě proto
po něm sáhl, že se od ostatních dopisů střízli-
vého formátu obchodního tak odlišoval. Byla t
úzká, podlouhlá obálka žlutavé barvy, popsaná
drobným, nestejným písmem.
Takových dopisů nedostával Konrád Pěti-
peský mnoho! V takových obálkách neposllaj
se ani cenníky továren, ani účty, aniž se do-
pisy toho formátu žádá za vzorky umělého hno
jiva, kteréž bylo nejhlavnějším arlikulem závodu
Konráda Pětipeského vedle plodin a komisionář
Byla tedy do jisté míry oprávněna zvěda-
vost páně Konrádova.
Taky text adresy nasvědčoval, že v úzké
obálce skrývá se nějaká soukromá záležitost.
Kdežto nadpisy ostatní korespondence zněly
zcela střízlivě »Pan Konrád Pětipeský, závod
s plodinami a komisionářství« nebo tak nějak
podobně, počínal nadpis úzké obálky žlutavé
»Jeho Blahorodí, pánu, panu Konrádovi Pěti-
peskému, velkoobchodníku v umělém hnojivě
přirozeninách, komisionářskému skladu v Praze —
atd., k vlastnoručnímu dodání.«
Sotvaže stačila úzká obálka na dlouhou tu
legendu adresovou. Řádky ztrácely se až dol
a div že nesbihaly na samu hranu obálky.
Pozorovatel bystřejší než Konrád Pětipeský
byl by hádal okamžitě, že dopis ten pocház
z ženské ruky, pismo že je ženské písmo.A
docela neklamně byl by to uhodl z toho, že
známka poštovní byla nalepena na rubu obálky,
že ji bylo použito místo pečeti. Takto pečel-
vají svoje dopisy pravidelně ženy.
Snad si nedopřál dosti času k podobným
úvahám. Neboť když obálku v prstech otočil,
marně hledaje na rubu jméno zasilatelovo, již
sáhl po úzkém nožíku na otvírání listů, šmik-
šmik, a vytáhl dopis.
Nu pravda, byl to dopis povahy velmí
soukromé.
»Vaše Blahorodí!« tak začínal, a bez dlou-
hých úvodů šel hned k věci:
»Račte prominout, že jste klamán. O čemž
Vám jako dobrý přítel muším dátí povědomost.
Neboť jistě Vám není známo, že paní HI. Ch.
bude miti dnešního dne schůzku se svým druhým
ctilelem v onu hodinu, kdy myslíte že mešká
doma. Chcete-li se o tom přesvědčit, zajděte
do Chotkových sadů před pátou hodinou blíže
fontány, kdež se na vlastní oči přesvědčíle
S úctou Váš dobrý přilel.«
Bývá to s pravidla »dobrý přítel«, kter
cakověto věci k »vlastnoručnímu dodáni« ozna-
muje. O tom nemůže býti pochyby.
A když Konrád Pětipeský dočetl, tu se vy-
řinulo z hrdla jeho ono »Ha!e
Není pochyby, že je správným adresátem,
že jest každý omyl vyloučen, neboť ono II. Ch.
nemohlo znamenati nie jiného než paní Hedviku
Chocholkovou, vdovu v nejkrásnějších lelech.
velmi vzhlednou, zachovalou, docela bezdělnou
a majetnjci domu stejně zachovaného, naprosto
čistého, s nájemným výnosem pětiapůlprocent.
ním. Takových vdov a takových domů není na-
zbyt. Konrád Pětipeský jako obchodník doved
to posoudit.
Tak tedy Hedvička!
Proto její vyhýbavé odpovědi, kdykoli na-
léhal, aby se konečně rozhodla.
Celý rok již za ní brousil, a sluší doznati,
že krom svého umělého hnojiva, skladu plodin
a komisionářství něměl jiné myslenky, než aby
se konečně stala jeho. Měl ji nepochybně rád
a její dům byl rohák, do dvou živých ulic,
měl takový vhodný, příležilý krám s dvojím
průčelím, právě do těch ulic. Tam by mohl
přenésti celý svůj závod s hnojívy, plodinamia
komisionářstvím, v prvém patře by se ubytova)
— místa má pro něj paní Hedvika dost, její
byt o čtyřech pokojích stačí pro oba.
A zatím ho klame!
V prvém okamž ku myslil, že se zblázní,
Ale než se k tomu odhodlal, zotvíral všechny
ostatní dopisy, přečell bedlivě, zaškrtal, co
jak má býti vyřízeno, načež odevzdal vše svému
disponentovi. Neboť na tolik byl Konrád ob-
chodnikem, aby pro zklamané srdce nezapomněl
na zákazníky své, lačné umělého hnojivaa
jiných ještě potřebností do hospodářství.
A teprv pak jal se přemýšleti, co učiní.
Nu jinak ne, nežli že do těch sadů půjde,
přímo k fontáně, překvapí nevěrnou zbožňo-
vanou, zahřmi jí do uší a do duše, zprobodá
ji zničujícími pohledy, zpoličkuje svého sokaa
s opovržením odejde.
Ano, to vše je téměř nevyhnutelné, ale c
její nárožní dům? Ten mu neublížil, k tomu
nemůže mít žádné nenávisti, žádného opovržení
Její dům neprovinil se. Stojí klidně na svěm
místě, sni netuše, co zatím se chystá v Chol-
kových sadech
Ne, posavadní jeho úeta k domu paní Hed
viky nezměnila se. A to taky sluší za uváženou.
Jako věčnost ubíhalo dopoledne, jako dvě
věčnosti odpůldne do čtyř hodin.
Co zatím vše přemyslil, do nejdelší smrt
by Konrád nikomu rezopakoval. Sám si toho
nebyl vědom. A nebylo podivu. Nebo když již
dospíval nějakého závěru, konce, vždy mu do
toho lehl dům paní Chocholkové. A takový tří-
patrový dům rozmačká všechna jiná pomyšleníl
O čívrté hodině stáhl Konrád žaluzií svého
amerického psacího stolu, dal disponentovi při-
slušné rozkazy a pokyny a vybral se z domu.
Vzhůru tedy do Chotkových sadů!
Cestou myslil rychleji a souvisleji. A když
přešel most Karlův, stanul pojednou
„Ne, není možná! Hedvička mne nemůže
klamati. Proč by medle trpěla moje návštěvy?
Proč by medle — —
Ani nechtěl domysliti. Měl přes všechny
její vyhýbavé odpovědi tolik důkazů jeji přízně
že nemohl uvěřiti.
Teď se udeřil do čela.
„Že mi to hned nepřipadlo! Ne, nepůjdu
nahoru do Chotkových sadů. Věřím jí — dopis
byl hanebným útokem. Domů půjdu, k ní do-
mů, a jsem jist, že ji naleznu loma, že lopis
lhail“
#7
alto_textblock
#7
A Konrád Pětipeský nastoupil zpělný po-
chod přes Karlův most, přes Nábřeží, přes třídu
Ferdinandovu, do ulice Spálené, pak zabočil na
levo, pak na pravo, a bylo málo přes pět hodin.
když vystupoval do patra domu, k němuž choval
takovou oddanost.
Vystupoval zvolna, aby se neudýchal, aby
krev nerozpěnil.Nechce se rozčiliti, neboť an
slovem nedá na jevo, proč přichází. Je
jist, že paní Hedviku najde doma, a je-l
doma, pak dopis bídně lhal a nestojí dál ani z
povšimnutí.
Jakési drobné krůčky cupaly proti němu se
schodů. Jakoby je pan Konrád znal.
Stanul při zdi, ejhle, dolů cupitá Pepča,
služebná i komorná paní Hedviky zároveň.
„Kampak, Pepičko?“ zvolal pan Konrád
„Ježiš Marjá, milostpán!“ ulekla se Pe
pička a zahořela.
„Kampak?
„Dolů, milostpane —
„To vidím, ale kam?
„— — ke kupci, milostpane.
„A kdo je nahoře, Pepičko?“
— Nikdo, milostpane. Už je pryč. ..
„Jakže, milostpaní není doma?
„Milostpaní? — milostpaní je doma.
„Ale Pepičko, vždyť povídáte, že je pryč.“
Pepička polykala, polykala, hledíc na pana
Konráda všecka zlekána.
„Já — ani nevím — co mluvím — milost-
pane,“ koktala. „Milostpaní je doma — —.
„Vy jste tatar, Pepičko,“ usmál se pa
Konrád, jemuž se nesmírně ulehčilo. „Tak tedy
jděte ke kupci, jděte —
Pepička letěla dolů, pan Konrád stoupal
vzhůru, pln blahého vědomí, že správně tušil.
Hedvička je doma, nebyla tedy v sadech
Chotkových — dopis lhal. O, ničemnosti lidská!
Dospěl dvoří s úhlednou tabulkou, na níž
bylo napsáno to drahé jméno „Hedvika Chochol-
ková“, odkašlal, stiskl knoflík zvonku.
Uvnitř zavrzly, zapískly dvéře pokoje —
ach, jak znal ten milý zvuk těchto milých
dveri! — v předsíni zadusaly kroky, zašustily
šaty, dvéře se otevřely.
„Aááh, pan Konrád — —l
„V životní velikosti, milostivá!“ a skláně
se, aby jí políbil ruku. A již kráčel dále.
„Aní jsem vás neočekávala.
„Zastesklo se mi po vás tak pojednou, mi-
lostivá Hedvičko. Jdu tedy jen, abych vás uviděl,
na okamžík. Ani jsem nedoufal, že vás najdu,
Myslil jsem, že budete na procházce — —
„Ani na krok jsem nebyla od rána, bylo
co dělat. Až k večeru snad — —
„A smím vás pak potkati na obvyklém
místě?“ žadonil Konrád, „a smím vás doprovo-
diti domů — a smím u vás pak chvíli pobyti?
Večeři si přinesu, Hedvičko, nějaké konservy —
smím?“
„Smíte,“ řekla paní Hledvika, mhouříc oči
„Vy zlatá, dobrá kočičko. A zas tody jdu.
Joště dnes mám vyřídit velikou zakázku, běž
o celé tři vagony umělého — — totiž abych
je dirigoval z nádraží kolínského na příslušné
místo.“
„Tedy jděle — a na shledanou!“
Sklonil se, zas políbil ruku, páchnoue
jemnou voňavkou, a všecek blažen slézal su
sehodů.
„O, věděl jsem, že se neklamu a že nejsem
klamán. Hanebná pomluva to byla. Ale kdybych
toho bídaka — —l“
Pan Konrád zaťal pěst.
Ale pršty se zas rozvázaly, když vyše
z domu. Již na to nemyslil, již se těšil jenom
na večer.
Vyšel, a když byl na třicet metrů od domu.
obrátil se, aby pohlédl do okna paní Hedviky
Neviděl nie.
Neboť paní Hledvika stála za záclonou, dí
vajíe se za ním, a promlouvala k sobě
„Janek! Píšu mu, že mne najde v Chotko-
vých sadech, abych byla docela jista, a on přijde
sem. Štěstí, že Hugo zatím odešel. Ale dobře
tak, teď vidím, že mne opravdu miluje. A s Hu-
gonem je konec. Pořád jen by chtěl peníze
peníze. Pětipeský je sie o pět let starší, ale so-
lidní. Vezmu si Pétipeského.
První, co Konrád po svém návratu do pi
sárny učinil, bylo, že spálil zlolajný lístek na
žlutavém papíře, i s obálkou. Vlastnoručně
A ještě pak rozdrtil popel na prach.
#8
alto_textblock
#8
Ypsilon.
#9
alto_textblock
#9
Ze zašlých dob.
Črty Jana Požára.
#10
alto_textblock
#10
Úryvek.
#11
alto_textblock
#11
V těsném pokojíku sedal již kolik měsíců
s nachýlenou hlavou, na jejíchž spáncích pro-
skakovaly předčasné květy stáří. Nelákalo ho an
slunce, rozhodivší proudy po římsách a zlabech
protějšího domu, kde v okně kmitaly se časem
stařena a její drobounká vnučka s očima vypou-
lenýma a vlasy rozčechranými jako vrabči
hnízdo.
Znal tyto postavy z ulice, chodival k nim.
dokud měl kdy, teď před blížící se zkouškou
uzavřel se úplně od světa. Vstával o čtvrté ho-
dině ranní. Spával na půdě bídné chalupy, po-
klopem doléhaly k jeho loži za silným trámem
vrzavé zvuky mlékařsských vozíků, štěkot psů
ty vozíky táhnoucích a odporný kašel souchoti-
vého vozky, jenž před východem slunce z pr
zemního bytu odcházel do městského pivovaro
Po neklidném spánku odplížil se tiše, aby
neprobudil v přízemní světnici své lidi, do školy.
kde propůjčila mu školnice pokojík ke studiu,
Spočítal si stránky v přednáškách a denně
zvykl si jako tažné zvíře, vyměřenou čásť látky
zkušební nastudovati.
Čím bližší byl den zkoušky, tím úsilovněji
studoval. Časem cítil děsnou únavu, bolívala ho
hlava a k desáté hodině přikrádal se mu na
víčka naléhavý spánek. Tu vstával od lampy se
žlutavým olejem a kladl rozbouřenou hlavu na
tabule okenni. Ty přijemně chladily. V ulici
bylo už hluboké ticho. Kdesi ve vzdálené vsi
ponocný troubil poprve hodiny a zdola do tísni-
vého pokojiku jeho dolehl smích snad služky
bavící se mezi domovními dveřmi s mimojdou
cím dělníkem. Tak bývalo s nepatrnými obmě-
nami každý večer.
Jednoho dne pod oknem zarachotil kočár
#12
alto_textblock
#12
Student odskočil od stolu. Rachot kol byl mu
známým. Jindy na sta vozů hrčívalo pod nim
na ulici a on ani se při dom nehnul. S kočáru se
stoupila dívka, jejíž tmavé oči na okamžik za
bloudily vzhůru, kde zasmušile, stál student
Znali se, neboť byli si kdysi blízci. Doby ty za
padly jako kámen, hozený do hlubiny. Jenem
cosi trpkého zbylo na lících jeho a cosi pyšněho
ve zraku stepilé dívky.
Nedávno opustil dům jejich, kde vyučova
její sourozence... Nač drásat srdce, jež (olik
milovalo! Byl ubohý, nepatrný, s hlavou, plnou
smělých myšlenek, s chudou přítomností a mlha
vcu budoucností.
Uplynulo půl roku od zasnoubení se tét
dívky s jakýmsi příbuzným, zdravím kypícím
a šťastným tvorem, jenž zdědil bohaté plody
z mozolů jiných a kterého nemučila den ze dne
myšlenka, udělá-li zkoušku a jak bude po ní.
Tím okamžikem, co ztratil student její lásku,
pozbyl naděje v lepší budoucnost, hnal s
úprkem do studia a počítal dní do zkoušky, jež
poslední čas úžasnou rychlostí míjely.
Dnes rozbolela ho hlava. Byl podzimní den
s mlhavou ranní clonou, věšící se na opelichané
stromy a srážející se na chladných oknech Na
skleněnou tabulku opřel svraštělé čelo a snažil
se přepracovaný mozek uklidniti. Již několik dnů
byl velmi roztržitý a v noci skoro oka nezamhou-
řil. Marně převaloval se tam za trámem pod
taškami s boku na bok. Šustění koček ve slimě
a vzdálené kroky nočního chodce zarývaly se
mu do uší. Bděl a v tomto polospaní mechanicky
opakoval si částky ze zkušební látky. Žil j nom
v nekonečné otázce zkoušký. Dnes po proobdéiá
noci, kdy mozek jeho přesycený již nehital, cd-
hodil knihu a hledal klid. Bez úspěchu se snaži
obrátiti mysl svou na obyčejné motivy, do hlavy
tlačily se mu tisíceré podrobnosti ze studia.
Chopil se tedy jedné otázky, ale s hrůzed noznal.
že na ni nedovede dáti odpověď správnou. Se
zatajeným dechem přelétl k otázkám jiným, dl
vlastního mínění lehčím, avšak horko a. hnod
zase mráz přejely mu tělo. Zděsil se, ani ne-
chtěl uvěřiti — ztratil paměť. Mozek, zdálo se
mu aspoň, snažil se mu lebku jeho roztrhnöuti,
cítil v ní prázdnotu. Zbytečným bylo jeho namá-
hání. Mrštil knihami se stolu a jako opiiý vrace)
se mezi své lidi do nízké svělničky. Uplynul tý-
den od toho dne, co opustil těsný pokoj ve
škole, nervosní záchvaty sesilovaly se tak
u něho, že odvezli ho jako „tichého blázna“ do
městské nemocnice.
Seděl na sešléžidli v přízemním, jedno-
okenním pokoji s vyhlídkou do nemocniční zn-
hrady. Dnes poprvé vešel v nečisté místnosti
hněde budovy, kolem níž jako hoch bosonohy
s utajenou bázní bloudíval, hledaje v roští ko-
přivy pro housata. Vzpomínal, jak do hranatýcl
mříži v okně před lety jakýsi nemocný tlouk
hlavou do krvava. Viděl stékající krev po si-
ných prutech a zalité šílencovy oči do dnes. Z
chvěl se a cosi bezděčně táhlo ho ke mříži. Položil
na ni hlavu. Děsně ho bolela. Na spáncích na
bíhaly mu žilky jako větěvky. Primář nemo-
nice bedlivé je prohlížel. Tenhle lékař zdál s
mu býti katem. Slýchal o jeho hrubosti od ne-
mocniční ošetřovatelky Kovářky, která kdys
u jeho rodičů sloužila. Dosud mu hučela v ušíel
jeho řeč v přijímacím pokoji. Těkavé oči, zbar
vené jako u kocoura, hranatá hlava s předčas-
nou lysinou a ruce dlouhé, delší snad než opice.
uvítaly ho jako pokusnou hmotu. Řeč úsečná
s chraplavým nádechem. Prohlídka dopadla dle
vědomi, jež student přes rozbouřené nervy si
zachoval, nepříznivě. Dědičné zatížení, kletba
předků, dle zákonů neúprosných drtivou ranou
dopadlo na jeho bedra. S matčiny strany mřeli
na souchotiny, jeden předek blízký pověsil se
na krově a s otcovy strany vzešli potomci, kteři
jevili náchylnost k potulnému životu. Jeden
zašel kdesi v Americe a druhý po jakémsi zlo-
činu uprehl do Ruska. Alkohol též družil se
ku předkům jeho jako věrný pes k pánovi.
Odsoudili ho k naprosté nečinnosti duševní
vstrčili ho do pokojíku s dvěma postelemi
Z jedně vyhnali staršího nemocného. Studont po
zoroval mezí dveřmi, jak tento stařec s námahou
oblékal nemocniční župan z režného plátna. Slu-
měné střevíce zašustily po podlaze, ještě se z
starcem ohlédl, zrak mu utkvěl na šedivé hlavě
rozeuchané a klepající se bradě. Bylo mu, jak
když se dívá na psa, vyhnaného z teplého
úkrytu.
Po odpolední návštěvě primářově a výpo-
mocného lékaře, při níž opětně naběhlé žilky
na spáncích prohlíželi, drmolíce latinské vý-
razy, osamotněl. Tíha samoty v tmavé místnosti
doléhala naň. Venku skučel listopadový vítr.
Kapky dešťové bubnovaly do okna. Ticho dusivé
rušilo kašel z vedlejší světnice a jednotvárn
sténání nemocného kdesi ve vzdálenějším pro-
storu. Hlava ho nepřestala boleti, zdálo se. mu,
že závrať obestírá mu oči; ulehl v županu na
postel dosud netknutou. Vrhl pohled na zreaděl-
ko pohozené u okna. Zvedl je bezděčně. Zdě
sil se svých bledých tváří, zapadlých očí a n
bělých žil přes čelo až k ušim. Bila mu v nicl
krev vzbouřená. Trýznivé myšlenky honily se
zběsile nad nezdarem zkoušky, strach, že ne-
mocí vypuknuvší ztratí mnoho času, popoháněl
ho, aby vrátil se ke knihám. Vzpomněl si na
hrdý úsměv dívky, která jistě od báby a její
vnučky proti škole bydlící dověděla se o jeho
nezdaru. Pocítil vztek malomocný, lítost palči-
vou v sobě a byl tak sláb, že chtěl si sednoul
na loži, ale cosi neznámého ovládlo jeho vůli,
že se nepohnul. Ach ta hlava! — Stmělo se.
zatím co měsíc mihal se za protrhanými mraky
a jeho světlo mdlé narýsovalo na podlaze bledý
obdélník.
Student snažil se usnouti a hlavu obváza-
nou mokrým ručníkem zabořil do chudičkýel
podušek. Usnouti nemohl, po chodbách ploužily
se časem slaměné střevíce, kdesi nemocní há-
dali se, pak bylo chvíli ticho a zase protivné
sténání.
Zahloubal se do svého stavu, viděl se tak
nicotným, ubohým, až se zachvěl. Jak si po-
moci? Viděl vše ztraceno, podezřele ohlížel se
po lidech, již kolem něho dnes v nemocnici se
mihali, četl jim všem na očích, že je ztracen,
blázen, vždyť i dvéře za ním Kovářka na noe
zamkla, aby prý k němu nikdo nevlezl. Ha, to-
mu se musil vskutku smáti. Je blázen a dost,
nikdo to nevyvrátí, jemu to do očí neřeknou.
Blázní a pomoci mu není. Že není pomoci? —
Je jedna. Jak si pomohl před lety starý Leb-
#13
alto_textblock
#13
zle
#14
alto_textblock
#14
duška, když děti ho opustily, ač pro ně cedi
v mladších letech pot? Skočil pod vlak. Však
se pamatuje, jak tehdy vyšel z kořalny a z kapes
hrstí rozhodil mezi děti zbylé měďáky na silnici
než se odvrávoral ke trati.
Udělá konec všemu, třeba že říkají o něm
„je blázen“, sám ví, že má dobrý rozum, ale
hlava, ta hlava se rozkočí, jak bolí a pak pamět
z ní uprchla, jako když dým mizí do oblak.
Vezme si život, nebude to hana, řekne se, že to
udělal v návalu trudnomyslnosti — vždyť byl
blázen.
Upřel zrak do stropu a uvažoval, jak by s
měl zbaviti života. Oběsiti se, to je nejlehčía
netřeba věc odkládati. Slýchal jako hoch při po-
slední popravě v rodišti mnoho řeči o dojmech
při věšení. Vzpomněl si, jak pekařský pomocnik
z ulice, kde bydlili, vypravoval tehdy, že se také
věšel, bylo to ze strachu před mistrem, jemuž
spálil pec vánoček, necítil prý žádnou bolest,
udělal si oko na provaze a jak se rozbodl, sama
hlava do kličky vjela. Ačkoli se pak začala
v něm probouzeti chuť k životu, přece nedovedl
poslechnouti, dokud byl čas, aby vyndal hlavu.
Před očima dělala se kolečka, jež rostla ve velké
kruhy, až měl světlo v očích, jakoby byly do
záře upřené, v uších mu začlo hučeti, pak ho to
mámivě uspávalo, až pozbyl vědomí. Když he
uřízli, bylo mu, jako když se probudil po velm
dlouhém a tvrdém spánku.
Ach tak usnouti a již se neprobuditi, to
bylo jeho přáním! Již na nic nemyslil, nežli na-
jíti hřeb a oprátku. Bloudil očima po stěnách,
nikde nenašel skoby. Však lehká pomoc: n
klice se také lze oběsiti. Měsíc vyhoupl se na
jasný prostor mezi mizícími mračny a vrhl
paprsky až pod druhou postel, odkud vypudi
nemocného starce s třesoucí se bradou.
Pod touto postelí táhlo se cosi jako had
tmavé a silné, byl to řemen od kalhot starcem
tam zapomenutý. Student jej uzřel a již mu pro-
blesklo hlavou, že na něm dokoná poslední oka-
mžiky trudného života.Táhne ho to neodolatelnou
silou tam, aby se sehnul; již se zvedal a dech
se mu krátil; cosi mu šeptá: Nevstávej, zas se
pozdraviš. Ale řemen vábí ho k sobě, marně za-
vírá oči. Nemá síly odvrátiti se od toho místa.
Cítí, že se rozednívá, mohl by, než přijde Ko-
vářka poklízet, učiniti svému trápení konec. Ač
se rozhodl, že půjde, přece křečovitě rukama
zadržel se obou postranic a postele a těžce od-
dychoval. Bál se ohlédnouti se pod postel na
řemen. Přimhouřil oči a ani nepozoroval, že do
pokoje vešel anděl strážný — stará Kovářka.
#15
alto_textblock
#15
Motivy.
Od Irmy Geisslov
#16
alto_textblock
#16
Lesy.
#17
alto_textblock
#17
stromy, stromy, 6 lesy! . ..
Kdo vás stvořil, byl nesmírný poela. Vy jsto
jeho veliká báseň; každá větev jiný řádek, ka
ždá jehlička, nebo lístek jiný rým, a když za-
vane větřík, rozezvoní se všechny rýmy lesn
harmonie! Všechno je ve vás půvabné, i ta kora
na kmenech, ze které prýští jantar kadidlové
smoly, i hadovitá spleť korunní, i zelený plyš
mechu. I ten stín, i ta vůně, samota a svate
ticho.
Kdyby všechny chrámy byly v lese, lidsk
modlitby byly by čistší ..
Jak že, vskutku? Nikdy nikdo v lese ne-
hřešil? Nikdy lesní půda nebyla zbrocena krví?
O, přírodo, zastři tvář, to spáchal člověk, tvůj
tvor nejdokonalejší — —
#18
alto_textblock
#18
V zátiší lesním
#19
alto_textblock
#19
Stojí stromy velikáni v zátiší lesním, kam
málo kdy noha lidská vkročí, stromy skoro nebe-
tyčné, staleté, posvátné. Na jejich větvích leži
sníh, mladý letošní sníh, čistý a těžký, až se ty
jehličnaté ratolesti hluboko prohý bají.
Sníh leží i na kořání lesním na zemi, n
mechu — prohlédajícím zelenýma očima tenči
vrstvou sněhu. Jak krásně je tu!
Sletěli dva vrabci-ubožáci, chudí a vesel
druhové z ptačího světa, již jsou všemu zvyklí.
dobrému i zlému a se vším jsou spokojeni, jen
když za kolik dní zlatou tvář božího slunee
spatří. Jeden z nich švitoří:
„To je zima, to je nouze o zrnko, to je
Druhý ho kárá: „Zpíváš píseň moderníel
lidí. Stůj co stůj žádati zlepšení svých poměrů
Jak jsi všedni!“
#20
alto_textblock
#20
Tanee.
#21
alto_textblock
#21
Na pohovce, s kyticí na klíně odpočívá
kráska. Jest jí volno a svěže, nožkám jejímje
lehko. Kde jsou ty časy, kdy bývaly krásky tan-
cem — unaveny! Jak rády by snesly námahu
sebe krutější, kdyby se mohly pochlubiti: „Die
jsem duši nepustila! z ruky do ruky jsem letěla.
z kola do kola!“ Byly by rády, kdyby i zdravi
jejich taková nos ohrožovala, ano, je slyšeti
nerozumný šepot: „Takovou noc prožiti a pal
umříti!“
Osud je rozumnější, jedna za ně.
Ovšem. Mládí uteče tak jako tak. Možná,
že mnohá kráska nosí zárodek smrti stejně
v sobě a zemře za krátko tak jako tak. Aspoň by
něčeho „užila“... Tak často slyšíme úsudek
Raději krátko žat e krásně, než plahočiti se
dlouhou a nudnou cestou ke hrobu.
Což je o úsudek. Ale morálka v tom chybí
#22
alto_textblock
#22
České kostelíčky.
#23
alto_textblock
#23
Ty české kostelíčky, tak hezounké, tak čet-
né! Nemohlo býti jinak v zemí, tak mohutným
náboženským nadšením proslulé. Nyní jsou na
mnoze již jenom jako šedí svědkové dávno za
padlého vzrůstu i slávy. Jak jsou sliční a zají
mavi! Baňaté nebo štíhlé, jednotlivé, nebo se
skupinou věží a věžiček rýsují se na obloze ji
z daleka. Za nimi hoří červánky, nebo se nad
nimi kleno lazur nebeský, anebo se mračí straš
livé páry hromových katastrof. K nim vztahuj
se prosebné ruce, je vyhledává rozťoužené, roz
želené oko vyhnancovo. A jiné a jiné zraky ubo
hých trpitelů.
Avšak i veselý pohled šťastných duší rád
utkvívá na nich. A díky s veselým smíchem po
zdravují milou vížku milovaného rodiště...
Myslím, že by neměl nikdo býti tak zpust
lým a tvrdým. aby se posmíval odznaku nábo-
#24
alto_textblock
#24
ženskému, a byť to byla turecká mešita, nebo
modlochrám pohanský!...
#25
alto_textblock
#25
Slovácká svatba.
#26
alto_textblock
#26
Slovák se ženil!
Koníci letěli úprkem zasněženou rovinou,
vlekouce sáně se svatebčany. Výskot a smích
třpytným vzduchem zvonily, bujná nálada šťast-
ných srdcí vyzdobila zimní den a na sněhové
mraky zavěsila zlaté třásně.
Divite se? Myslite, že Slovák znamená
vždycky jen tolik, jako mučedník? O ne, ve slo-
venském lidu spočívá síla hluboko zakořeněná,
koluje krev ohnivá, žhavá, jako to uherské víno
a jako to slunce pusty. Ba, věřte, že ten čardaš,
ten krásný, divoký tanec uherský, je spíše slo-
venský... Nebo, všechno slovenské je v něm
obsaženo, radost i nesmírná zádumčivost, veselý
půvab i dojímavý smutek. Ba, věřte, kdyby se
z Uher, z lidu maďarského vyjmulo vše, co je
slovenské, že by zde maďarský národ stál holý
a zubožený, jako bezlistý strom na zasněžené
#27
alto_textblock
#27
pustě . .
#28
alto_textblock
#28
Různě zprávy.
#29
alto_textblock
#29
= 1.285.349 přistěhovalců za rok 1907. Přistěho-
valectví do Spoj. států severoamerických v roce, jenž
skončil 30. červnem 1907, bylo daleko větší, nežli
kdykoliv před tím. To markantně vychází na jevo
z podrobné zprávy generálního přistěhovaleckého ko-
misaře Franka P. Sargenta, jež byla právě uveřejněna.
Komisař praví o tomto přivalu přistěhovalců: „Při-
stěhovaloctví r. 1907 předslihlo rok 1906 o 184 61
a rok 1905 o 258.850. Během fiskálního roku 1906
byl 12.432 čizincům zabráněn přistup do země, kdež-
to v roce uplynulém 13.064, což znamená přírůstek
632. — Sargent praví pak ve své zprávě, že i jižní
státy měly značný zisk ze vzrůstu přistěhovalectví
Jižní státy totiž nahlédly již, že k lepšímu rozvoji
svého průmyslu a farem mají nevyhnutelně zapotřeb
inteligentních přistěhovalců. Velmi zajímavé jsou ta-
bulky, ukazující počet přistěhovalců z různých zemí
a srovnávající jej s počtem z roku 1906. Dle tabu-
lek těchto jeví se póčet přistěhovalců z jednotlivých
zemí následovně: Rakousko-Uher. 388.452, přírůstek
73.314: Bulharsko. Srbsko a Černá Hora 11.359, pří-
růstek 6693: Francie 9731, přírůstek 345; Německo
37.807, přírůstek 243; Řecko 36..580, přírůstek 17.091:
Ilalie 285.731, přírůstek 12.611; Rlusko a Finsko
258.943, přírůstek 43. 278: Turecko 20.767, přírůstek
11.257; Anglie 56.637, přírůstek 7146: Irsko 34.530,
úbylek 465; Skolsko 19.740, přírůstek. 3874; Čína
961. úbytek 583; Japonsko 30.226, přírůstek 16.391;
Kanada 19 391, přírůstek 14.855: Západní Indie
16.689, přírůstek 3033. Poměrně velký vzrůst při-
stěhovalectví z Japonska samozřejmě budí velký zá-
jem. Vylučovací zákony takřka úplně zastavily vy-
stěhovalectví z Činy, přistěhovalectví z Japonska na-
proli lomu vzrostlo dvojnásobně. Tenlo přírůstek je
tím nápadnějším, poněvadž udál se přes nové re-
gulace americké vlády, od nichž slibovala si veliký
úbytek japenského přistěhovaleclví do Spoj. státo.
Komisat předkládá výňatky ze zpráv inspektorů, kteří
ž
posláni byli do Kanady a Mexika, aby vyšetřili tamn
situaci, hlavně pokud jde o japonské přistěhiovaleclví
přes tyto země. Ze zpráv lěch je patrno, že tisíce Ja-
ponců břhem posledního roku vysazeno bylo v Me-
xiku, odkud konečně dostali se potají do Spoj. stálů.
Jakmile ocili se na americké pevnině, bylo pravidrině
nemožným vypátrati jejich pobyl. Regulace ony
zmenšily sice počet těch, kleří zákonitým způsobem
dostali se do země, za to ale zvýšil se počel t5ch.
kleří nezákonilě a potají vnikli do země. Ohledně
přistéhovalců z různých zemí poznamenává kompisat
Sargent, že tabulky ony skýtají přesvědčující důkaz.
že nadešel okamžik, kdy lidé, nespokojení s voliti-
ckými, hospodářskými a společenskými poměry ně-
které země, hledají prostredky, aby starým svým vla-
stem dali výhost a usadli se fam, kde mají lepší vy-
hlídky na splnění svých tužeb. Pro americký národ.
jak praví Sargent dále, nastává nyní otázka, na jak
dlouho slači země, aby snesla tento příval cisíeh
živlů. Přistěhovalci za poslední rok přinesli s sebou
do země celkem obnos 25,599.893 dol. Ze 13.064 ci-
zinců, jimž byl přístup do země zakázán, bylo 1434
kontraktních dělníků. Tabulka ohledně pasažérů, kteři
během roku odebrali se z Ameriky do ciziny, uka-
zuje, že jich bylo celkem 569.882, o 73.145 více, nežli
roku předešlého. Sargent při rozboru nového přislě-
hovaleckého zákona doporučuje, aby vzat byl zřetel
na ustanovení pro svolání mezinárodní konference
ohledně vystěhovalecíví a přistěhovalectví. Současně
poukazuje na to, že různé vlády již činí opatření n
omezení vystěhovalectví a že některé dokonce vy-
zývají svoje vystěhovalce k návratu domů. Komisa
doporučuje také vydávání průvodních lislů pro lidi.
již ubírají se do Spoj států, jakožto nejlepši prostře-
dek proti tomu, aby se tam nemohlí dostati členové
zločinných tajných spolků druhu „Černé ruky“ Tím
způsobem prý dalo by se také nejlépe zabrániti do-
vozu „bilých otroků“. Na konec navrhuje komisai
zostření zdravotní prohlídky přistěhovalců, jak v ci-
zích, tak i amerických přístavech.
= Anglický Spartán. V Anglii mají nyní pravěho
Spartána, na nějž by sám Lykurg musil pohlížet
se závistí. Jmenuje se Smaliman a stal se proslulým
když se v tčchto dnech na výročním shremáždění
společnosti pro spalování mrtvel v Manchestru při-
hlásil ke slovu. Ve své opravdu podivuhodně leči
prohlásil, že spalování mrivol, má-li se státi popu-
lárním, musilo by v jistých případech býti cbliga-
torní: popravenci, šílenci a všichni, kdož zemřeli
nakažlivou nemocí měli by býti na základě zákon
spáleni. Nejpodivnější však byla čásť řeči pana Small-
mana, v níž vyslovil mínění, že by se ve zviáštní
místnosti měla vchystati milosrdná smrt nejen na-
bezpečným zločincům, nýbrž také lidem bez užitku
a bez účelu živolem putujícím nebo nevyléčitelně
nemocným. „Jest mnoho lidí, kteří jsou živetem pře-
syceni,“ pravil pan Smallman, „pro všechny takové
bylo by zřízení popravní a sebevražedné komory
pravým dobrodiním. Ovšem by musilo býti vše zá-
konem upraveno, ale vagabundů a žebráků by se
nesmělo niktersk šetřiti, neboť tito chlapíci jsou úpl-
ně zbylečni a vylákají anglickým poplatníkům mnoho
peněz z kapsy.“ U toholo bodu zajímavé řeči tázal s
jeden akcionář krematoria, zdali by se neměli vaga-
bundi přimo za živa spalovali. „Nikoli,“ odvětil velko-
mystný pan Smallman s pathosem, „cesta do krema-
toria mohla by věsti jen komorou smrti.“ Pan Small-
man stal se ovšem mužem dne a není divu, že se
listy zabývají jeho, ne zcela normálními myšlenkami.
= Je šminka škodlivá? Známý francouzský
chemik prof. Armand Gauthier upokojuje a povzbu-
zuje francouzské krásky, které rády obralnýma ru-
kama poněkud napomáhají přírodě. V dřivějších do-
bách ovšem obsahovaly toilettní crémy a šminky
celou řadu škodlivých jedů a nezřídka mívaly krášlicí
pokusy hrozné účinky. Zvláště červená barva mi-
vala časlo značnou přísadu rluti, jejíž účinek na
kůži jeví se sice teprve později, ale za to tím krulěji.
Bilá barva obsahovala často nebezpečnou přísadu
olova. Moderní toilettní prostředky jsou naproli tomu
úplně neškodny. „Eosine“ a karmín, z nichž se dnes
připravuje červeň, jsou velmi trvanlivy, ale opatrní,
zvláště divadelní umělci požívají raději šminky, jež
se připravuje z kysličníku zinečnatého nebo vismutu.
Naproli tomu obsahují mnohé pasty, jichž se užívá
zvláště na Východě k odstranění chloupků z obličeje
nezřídka arsenik a jsou tudíž jedovaty. Zduli vývody
profesora Guthiera Pařížanky povzbudí, aby užívaly
šminky ještě více než posud, zůstane tajemstvím, ta-
kové věci se prostě nepřiznávají. Yvelta Guilbertová
a Jeanne Granierová používají prý šminky jen z nut-
nosti, toliž na jevišti. Proslulá diseusa prohlašuje
oslatně, že dle své zkušenosti pokládá šminku za
úplně neškodnou. Jeanne Granierová používá pr
jeviště šminky ce nejméně, jediným krášlicím pro-
středkem jest ji „napařovati“ každý večer obličei
po dacel minut vaselinou a horkou vodou. Je to
bolestně, ale pro krásu musí se již něco vytrpě ti