Vyrházl každý den mimo v neděli a svátek o 3. bod. odpolední. Předplácí ge v administraci v Ostrovní ulici číslo 1508—11. v Praze: poštou:

měsíčné . čtvrtletně půlletné

1 al. 10 kr. 8 „ 30 „ 6 „ eo „

celoročně .13 „ 20

1 al. 36 kr g ” I * 16 I - !

Jednotlivá čísla 5 kr. 8 nedělní přílohou 6 kr.

CECH

DOPISY frankované a podepeané přijímá r e d a. c e v Ostrovní ulici čís. 1508—11. Rukopisův nevracíme a nepodepsanýcb nedbáme.

REKLAMACE nezapečetěné posýlány budtež nefrankovány. Inseráty počítáme nejlevněji.

ĎÍSL0 67.

V Praze, ve čtvrtek dne 22. března 1894.

Ročník XXVI.

Kodut před soudem Slovákův. V Praze, 22. břeina. „Národnie Noviny“ věnují Koiatovi tuto vysoce pozoruhodnou úvahu. »V Turíně právě vyhasíná život muže, jehož ženiáluí duch zatřásl mohutně zeměmi podunajskými a krátké, eruptivní působení jeho zanechalo hluboké stopy, účinkovalo na veřejné mínění Uherska i dlouho po tom, až již bývalý gubernátor požíval pohostinství­ italského. My všichni dobře víme, že Ludvíka Košatá­ porodila slovenská matka, splodil­ slovenský otec narozený v srdci Slovenska, v dědině Košútech při Turčan ském Sv. Martině. Známo jest, jak i o něm smýšlela jeho nejbližší rodina, mezi jiným strýc Ďurko Košút, slovenský vlastenec v lé těch třicátých a čtyřicátých Známo jest, že mladí, ohniví zástupcové ryzí slovenské my šlénky s neobmezenou úctou klonili ohnivou hlavu před 641etým „vysokourozeným pánem Durkem Košútem z Košút, několika slav ných stolic soudné tabule predsedícím, církve­ evangelické a v zaturčanskó dozorcem, Slovákův orrancem horlivým, nářečí slovenského­ milovníkem, krajanův svých přítelem vérným“, jak zní věnování v II. ročníku jNitry“. V Turci starší lidé nám sdělili, že i sám Ludvík Košút v dětském věku zdržoval­ se u rodiny v Košútech, a slovenské zvuky to byly, které vnikaly do duše živého chlapce. Pravda, otec jeho zanesen byl proudem života do kraje pouze maďarského a syn od mládí přilnul к maďarské národnosti. A to nevzpomínáme jako výtku, neboť my lidé nejsme pány nad zevnější silou osudu : vzpo mínáme na to proto, abychom uvedli nový důkaz talentovanosti, ba geniality­ slovenského kmene a za druhé proto, abychom vysvětlili tu divokou zášť, která v duši Košutově byla proti nám Slo ▼ákům, jako národu Byla to zášť, která ukazovala se jen u renegátův, ať dobrovolných­ či nedobrovolných, zášť všech potur čencův, apostatův, odštěpeucúv, vždy palčivější,­ nespravedlivější, než tak říkajíc zdravá nenávist krevných plemen, nenávisť národní, politická nebo i pouze plemenná. V Košu tovi, přes jeho lepší přesvědčení, přes to, že na počátku svého vystupování mnoho dumal i mluvil o rovnoprávném bratrstvě národů v, tato zášť často vítězila nad roz umem i citem právním, vítězila právě ve chvíle rozhodné a neopustila jej do smrti Mélť on „lucida intervalla“, v kterých vyletělo­ pěkné slovo o nemaďarských národech­ z jeho ohnivých úst. Ale to byly jen řídké okamžiky-

FEUILLETON.

Jako v mnohých věcech, tak i pří politice­ vůči národům nemaďarským Košút neměl­ před sebou jistého, jasného cíle a proto dá ae vysvétliti jeho kolotáuí. Celkem my Slováci nemůžeme v něm vidět jiného než velkého nepřítele našeho národa,­ naší národnosti, jazyka, kulturního vývinu, vzdělancstního prospívání. — Obra- cujme věc jak chceme, chceme-li býti čest nými a přímými, musíme vyznati, že jméno Košutovo jest jménem zhoubce, utla- čitele, kazatele tyraniejednoho národa­ nad druhým, kterou Babington Macaulay nazval nejhroznější mezi všemi tyraniemi. Uznáváme taktéž zjevně a upřímně, že v Košutovi vidíme ženiálního řečníka, že lezného pracovníka ; že duše jeho byla prodchnuta vroucím patriotismem maďarským, že mluvil od srdce, z přesvědčení, že mě upřímný cit pro lid a dovedl se s neobyčejnou­ zručností přizpůsobiti к novým formám liberalismu, jehož první záblesky vnikly к nám z Paříže. On byl vlastně prvním moderním­ státníkem Uherska, který mocí nových,­ svěžích ideí s lehkou rukou hoři stavbu tak zvaných Pečovičův i hrady vysoké aristokracie Na hlavu jeho skutečně byl skanul „ole demokratický*, pravda hodné smíšený s par- fumem plemenné nadvlády. A tento přídavek­ otrávil olej : všecka jeho přepínání, nezdary,­ jeho porážky a chyby koření v tomto přídavku v Košutově demokratické neupřímnosti.­ Kdo ruší zastaralá privilegia, nesmí tvořiti nových, nechce li jednou rukou bo řiti staré žaláře a druhou stavět nové, ještě pevnější.“

„Vaterland“ uveřejňuje obšírný, Košuta bystře a nepředpojatě cbarakterisující životopis­ jehož autorem jest Bartoloměj Sze mere, republikán a předseda ministerstva z r. 1849 jenž také Košutovi vnutil dikta turu. Mimo jiné vypravuje Szemere : Košút byl synem braběcího tiskala. Mezi svými spolužáky vyznamenával se ne tak velkou pílí jako svými skvělými vlastnostmi duševními,­ nejen příjemným tvarem těla, nýbrž také chováním až lichotně jemným. Jebo mládí nebylo prosto ani dobrodružství ani všech vášní a poklesků. Spravoval majetek jisté hraběnky a když tato se obrátila к soudu, ospravedlňoval scházející peníze tím, že se považoval za oprávněna důvěr ným svým poměrem к hraběnce aby mohl z peněz těch neobmezeně brati, požadavek hraběnčin však prohlásil za skutek pomsty. Někteří z jeho obdivovatelů viděli v tom jen výstřednost mirabeauovského genia, jiným se to zdalo býti nedostatkem povahy.

stech odpočívali. Nad tímto místem, co by kamenem dohodil jest cisterna a u té stál druhdy chrám na počest smrtelné úzkosti Páně vystavený; to dosvědčuje Eusebius, sv. Jeroným, sv Sylvie, Theodosius, a j. Každý však koná pobožnost v jeskyni na začátku údolí. Na východním konci zahrady ukazuje se na ploché skále místo, kde tři apoštolově usnuli ; 10—12 kroků jižněji místo, kde Jidáš políbením Páoa svého zradil. Ježíš dav se dobrovolně evázati, veden byl к Anášovi nazpět tou cestou, kudy do zahrady getsemanské přišel, opatrně a ve vši tichosti, aby zatknutí Jeho nevzbudilo pozornost. Palác Annášův byl na cestě к domu Kaifášovu, ba někteří docela tvrdili,­ že oba v jednom domě bydleli. Prof. Séjourné ukázal nám však místo toto opodál tam, kde klášter ženský rozkolných Arménů stojí. V poboční kaplí v levo, kdo vstupuje, ukazuje se místo, kde byl Pán Ježíš vyslýchán­ a kde dostal poliček (Jan 18, 22.). V rohu spatřují se staré kameny, které patřily­ ještě ku staré stavbě domu Annášova. V nádvoří kostela rostou ratolesti olivové,

Procházky v Jerusalemě a okolí. XIV. Místa utrpěni Páné. Dne 10. února 1894. Při dnešní procházce mohli jsme dále sledovat! události po poslední večeři. Všecka památná místa měli jsme v nejbližšim okolí I Pán Ježiš a učedníci jeho povstali a modlili se hallel a potom pronesl úchvatnou řeč, u sv. Jana uvedenou. Po slovech : Sur- gite, eamus ubírali se východní branou je rusalemskou po svahu Ofelu к zahradě getsemanské přes potok Cedron, kolem pomníku Absolonova. Měsíc v úplňku zářil s myriádami hvězd na temnomodrém blankytu.­ Jedenáct učedníků Ho provázelo. Z těch vzal tři obzvláště milé dále do zahrady;­ ostatní měli čekati na začátku. Severné odtud ukazuje se jeskyné úzkosti Spasitelovy, proměněna nyní v kapli. Denní světlo přichází do ní s hořejška, což . t ^_ poukazuje к tomu, že tu byla cisterna. Jest: o kterých praví se, že vypučely ze starého ' předvedli ho a otázali se: „Jsi-li ty Kristus, domu potom veden k Herodesovi a k bičo- utvaru nepravidelného a 10 m dlouhá a 8 kmene při němž na chvíli Božský Spasitel pověz nám to.“ Ježíš potvrdil znova, že jest vání. Dle jiné tradice byly tam, kde nyní m široka. V této jeskyni kladou poutníci byl přivázán. Sem vešel sv. Jan a sv. Petr Syn Boži. 'cesta vede ke kasárnám tureckým. Scala z 11. a 12. stol. též zradu Jidášovu. Zdá1 Dům Kaifášův leží nyní mimo zeď, což Odtud vedli Jej svázaného к Pilátovi, santa uctívá se v ftimě u basiliky sv Jana 86 nám však býti příliš daleko; neboť jek nebylo za času Kristových; později teprve vladaři římskému. v Lateraně, kam r. 326 přeneseny byly. jsem v druhém listu z Jerusalema (dne 23. a sice když Boží Hrob stal se středem, bylo i Radní dům (praetorium) tvořilo část v Vicekráte konal jsem za pobytu svého října 189o) podotkl, leží na začátku údolí, těžiště města posunuto na sever. Rovněž tvrze Antonia, kterou vystavěl Herodes Vel. v Římě pobožnost po sv schodech a pama- Lukaš praví ; šel na horu olivetskou, tedy klášter a sice mnichův arménských, s cbrá- na místě staré věže Baris, zbudované Janem tuji se zcela dobře, že jsou velmi upotře- Ize za to “Nti, že místo krvavého potu Páně mem zasvěceným Vykupiteli, jest vystaven Hyrkauem r. 121 př. Kr. Tvrz Antonia jest heny. Aby se předešlo úplné zkáze, jsou leželo nad obraženým prostorem, v němž na prostoře domu velekněze Ka fáše. Nízký u severozápadního rohu obvodu chrámového, pokryty ořechovými deskami. Toliko jeden jest osm silných stromů olivových. Počet vchod, jak u starých staveb býva, vede do Tam sídlil římský prokurátor. Uvnitř tu- z nich jest nepokryt ; a ua ném spatřují se osm připomíná apoštoly, kteří v těchto mí- nádvoří, v němž jest celá řada pohřebních řeckých kasáren byla druhdy uzavřena kře- krvavé skvrny.

Když se r. 1832 dostal jako ablegátl jakoby Košút vždycky hrál nějakou dívá- absentovaného (zástupce magnáta, jenž sejdelní úlohu.* nemohl dostaviti) do sněmu zemského, za- Z dalších zápisků Szemerových vysvítá,

ložil v Pešti první uherský denník jmenem „Pesti Hirlap*, jehož úspěch mravní i hmotný naplnil jej velikou domýšlivostí.* „Den ode dne stával se marnivějším domýšlivějším a měl illusi, že kabinet vídeňský­ se neopováží odepříti mu povolení к vydávání listu. Ale Metternich — jak to mimo Košuta každý předvídal — nabídl mu peníze a úřad, což Košnt nepřijal.“ O jeho umění řečnickém píše Szemere : Košút jako řečník jest vzácným, krásným zjevem Zvláště krásný jest jeho orgán. Byl mistrem ve volbě terrainu . . . Byl chytrým a obratným­ dosti, aby skryl svou ctižádost a své přečaste chlubivé projevy pod výrazem pro stého člověka nečinícího nároků, uměl také pomáhati si různými divadelními tůčkami brzy proléval slzy, brzy zdálo se. že padá do mdlob ; někdy dal se též vésti jako nemocný­ s klesájícími nohami к tribuně, kdež se pak zase pohyboval jako zdravý člověk a soad bouřlivými projevy souhlasu posilněn, rychlými, pevnými kroky na místo své spěchal.­ Propadl-li jeho návrh, postavil se s povzneseným­ čelem do řad strany protivné a učinil takto ze své porážky vítězoslávu. On velebil sám sebe ještě uprostřed ohromných chyb a nesčetných odporů ; on nalezl ke každému případu příležitostnou theorii uměl velmi dobře odívati své chyby v masku nové doktríny ; oslňoval obecenstvo stále novými, neobyčejnými naukami, které byly někdy skromné nebo emfatické, vždycky však specifické a nikdy pravdivé. Jest jisté známo, že přebytek theorii znamená nedostatek zásad. On zacházel se svými libovolnými zásadami jako s původními pravdami a to s hrozitánským aplombem ... Podíváme-li se na něj blíže, jest Košút vznešenou prázdnotou, velký umělec ve skvělých slovech, jenž nikdy v jednání ne iledal spásu, nýbrž ve skvělých slovech, ; enž pro každý den, pro každou událost měl jinou nauku. Bezzásadnost nazýval praktickým vý cvikem. Však jisto jest, že mezi ním a širo­ k ý m obecenstvem byla největší příbuznost­ duší. Přiznávaje tedy, že Košnt jako řečník na velké množství vždycky velký, začasto neobyčejný účinek míval, musím také po- dotknouti, že intelligence tohoto kouzla nikdy necítila, že jej vždy správné posuzo vaia a že právě proto jeho převahu nerada nesla. I já jsem necítil nikdy kouzlo jeho slov a řeknu prostou, jedinou příčinu toho : Nemiluji herectví při vážných otázkách života a mně se podobalo.

jak Košnt byl bojácný. Ačkoliv v Americe se chlubil, že „hlas jeho vynikal nad hrom děl v bitvách“, jest přece pravda, že v žádné­ bitvě nebyl, jen dne 28. října u Schwe- cbatu- A to hezky v zadu za armádní reservou­ a jakmile první řady se začaly kolí- sáti, dal se nejprvnější na útěk a sice s takovou­ rychlostí, že všecky předběhl. Když pak Jelačič в vítězným vojskem stál již jen šest mil od Pešti a obyvatelé jeho hotovili se к boji, ujel Košút do Sze- gedína, pod záminkou, že zorganisuje domobranu.­ „Dne 11. srpna 1849 — píše Szemere — seděli jsme o 9 hodině dopolední v ministerské­ radě a přece se o 12. hodině již poděkoval i jménem celého ministerstva, aniž nám o tom dříve slovo řekl a odevzdal diktaturu Görgeyovi. Hrabě Kazimír Batthyauy a já potkali jsme jej ješté téhož dne v Radné, tři hodiny­ od Aradu. Tam řekl nám, že se po děkoval. Otázal jsem se jej : .Jakým právem­ jsi se opovážil poděkovat! se ani se ministerskou radou nedohodnuv?“ Košnt řekl: „To je pravda, ale vy dva můžete proti tomu protesto vati.“ Na tuto advokátskou poznámku odpověděl jsem posměšně : „Jest to velmi velkomyslné od Görgeye že tě nedal z moci na něj vznesené chytit.“ „O na to jsem již pomyslil,“ odpověděl Košut. „Jeho moc počne teprv dnes o 9. hod. večer a do té doby prásknu již do bot.* „Ou nebyl rekem, nýbrž advokátem­ uherské svobody,“ praví o něm Szemere.­

Platy učitelů a kongrua katolického duchovenstva. n. V leteoh sedmdesštých přišle vláda ■ předlohou­ ■ tím důvodem, áe Bmutoé boapodá'skó pcstavení katolického duchovenstva naléhavá odpomoci vyštdoje, adic toho к umírnění rej- citelnější noeze aspoň prozatímní opatření státí se musí. Obě sněmovny přidsly se к těmto záměrům­ vlády, a vydán zákon ze dne 3. dubna 1872 h a. Ò. 51, jímž vláda splnomooněna byla: „dnohovním fp’-ávcím, jicbš příjmy potřebám­ nestačí к jejich žádosti pro rok 1872 beze závazku pro budoucnost prozatímní zlepšen jejich platů až k úhrnnému obnosu 500 000 zlatých z rávižeiského f.ndo povol.ti.“­ Jak bylo vyšetřováno, kolik referátů od církevních a státních úřaerv od té do^y po •

nápisů na mramorových deskách. Na levo jest kaple nástěnnými obrazy ozdobena. U oltáře apsidy v pravo maiounká kaple, jest, dle tradice, vězení, v němž Ježíš svázán­ snášel pohanění žoldnéřů ; nazývá se vězení Kristovo. Kámen, jenž slouží za pod tlad oltárni jest tvaru polokruhového, hutný vápenec, barvy načervenaló. Uctívá se pod názvem „kámen anděla*. Má se za to, že uzavíral vstup ke hrobu Páné, a že ten jest to, který odvalil anděl po z mrtvých vstání i^ně. Zlomek téhož kamene chová se v Božím­ Hrobě, v přední kapli nazvané andělské.­ V nádvoří domu Kaifášova zapřel Petr i*ána a Mistra svého a uslyšel zpěv kornuta.­ Pohled jediný však dostačil ku po znání poklesku. Rozpomenul se na slova Páně. vyšel ven a hořce plakal. Několik set kroků odtud jest jeskyně úrodném poli, která do dvanáctého století )yla uzavřena v kostele nazvaném „in galli cautu*. Pozemek patří missionářskému ústavu de Absumptione. Ježiš zůstal v domě Kaifášově až do

stauská kaple, nazvaná „korunování trním“, dnes věnovaná památce santona. Malá čtyřhranná­ budova jest 5 m. po každé straně dlouhá a má kupoli osmihrannou. V těchto kasárnách rovněž spatřují se ještě zbytky chrámu druhdy zasvěcenému Božské Moudrosti­ (Hagia Sofia), čili Slovu, které bylo na tomto místě na smrt odsouzeno. Zmínku o tom činí sv. Antonín Muč. při své cestě v Palestině okolo roku 570 : „Et oravimus in praetorio, ubi auditus est Dominus et est basilica sanctae Sophiae.“ Padesát kroků dále na východ, na druhé straně ulice, jest kaple známá pode jmenem „bičování“, poněvadž tam mimo radní dům, Pán Ježíš snášel onu hroznou bolest. Byla záhy zbudována, za různých dob obnovena, r. 1618 byla od Mustafy Beye, tehdejšího guvernéra jerusalemského františkánům odňata.­ Teprve r. 1838 vrátil ji ve zříceninách­ Ibrabim paša, !Otcům sv. země, a jest co děkovat! zbožné štědrosti vévody bavorského­ Maxmiliána, že opět byla obnovena. Dvacet kroků dále ještě na východ se ukazuje ve zdi kasáren místo, kde bylo

rána v pátek, uplván, týrán, posmíván, po-j schodiště, po němž vícekráte vystoupil a se tom starší lidu, knížata kněžská a zákonníci stoupil Ježíš, když veden byl do radního