#1
alto_textblock
#1
Ročník XXXXl.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v úterý dne 1. ledna 190.
#3
alto_textblock
#3
Číslo l.
#4
alto_textblock
#4
Na rannr a odpol. lls
#5
alto_textblock
#5
lkete
#6
alto_textblock
#6
V drobném prodejie
l. . . .
#7
alto_textblock
#7
v Prase v adallnk
. dvojí donšrlnle
iei
2 rr no
s K o
#9
alto_textblock
#9
r nano
#10
alto_textblock
#10
1k-
#12
alto_textblock
#12
TARO
#13
alto_textblock
#13
NILIs
#14
alto_textblock
#14
Y.
#15
alto_textblock
#15
V. slianác sa reskor
pol jele.
#16
alto_textblock
#16
.. : . : :
#18
alto_textblock
#18
1ns.raty
platí sa katovž sspře.
Delcení isnry rjsdpl
#19
alto_textblock
#19
tiskárnt espadsce stoe.
Hukopiny ao avveanei
#21
alto_textblock
#21
Dnešní čísle pro Prahu je o 18 atranách .
#22
alto_textblock
#22
Příští číslo „Národních
Listů“ vyjde ve středu dne
2. ledna v obvyklou hodinu
#23
alto_textblock
#23
ranní.
#24
alto_textblock
#24
Byli jsme a budeme!
#25
alto_textblock
#25
Na orloji dějin odbila hodina posledn
dekády století devatenáctého a svití první
jitro věku dvacátého. Nechť víme, že lidským
umem stanovené rozhraní časův nemá vliv
na proudy vývoje a osudů lidstva, přec
mysl naše v pohnutí dnes zalétá vzpomín-
kami zpět na dráhu potem a krví zname
nané pouti národa našeho a pak zase vzhlé
dajíc v zoři nového věku, táže se rozechvěna.
zda nese nám a dětem našim nový lepší
život světlejší a šťastnější budoucnost, či
snač opět jen další strádání, další zkoušky.
zápisy a protivenství, ne-li dokonce světo
borné bouře a hrozné války rozměrů neslý
chaných?
Však marno se trudit otázkami, k nimž
důnysl smrtelníků nedovede dáti odpovědi.
»Zejtřek u boha!« dí trefně staré naše pří-
sloví. Jeden sice zákon nezvratný vepsán
jesi do knihy člověčenstva, zákon to neustá
lého pozvolného jeho pokroku, avšak
žel, dráha toho pokroku není přímo stou-
pající, ani urovnána, aniž bezpečna, nýbr
začasté děsnými prorvami a truchlivými ba-
řinami, tu zas krhslomnými propastmi
nedostupnými horami překažek zamezena
pikdo nemůže předvídat, kdy storak ten
nen národ zmůže překážky životní dráy
vé, zda šťasten dosáhne vrcholku či ze
mdlen padne prostřed cesty. Tu druhy
zákon dějinný se ohlašuje: Nevystižnáto
proměnlivost losů lidských.
Nejednou zdá se, že dílo hlav i rukou
lidských je přepevně zalaženo a pro věky
nerozborně zbudováno. Pojednou však při-
kvačí bouře netušená a rozvrátí je v zři-
#26
alto_textblock
#26
ceninu
A naopak: mnohdy los některého ná-
roda zdá se býti rozhodnut pro věky. Štěstí
od něho odvrátilo svou tvář, jen hoře, bída
a hynutí zdá se býti losem jeho. Avšak
než vystřídá se jeůne, dvě pokolení — zdra-
votní stav trpícího národa se lepší, sil mu
přibývá, vlasí se zotavuje a v údy jeho
vraci se nová křepkost života zdraveho
Takové nenadálé a radostně vyváznůu
zmučeného národa z agonie zřelo slunce
19. století ve vlastech českých. Slabý, jedv
dýchaje v ně vstupoval, ale dnes, po století
stojí tu zdráv, plný sily a chuti k životu
vzdélaný a přičinlivý — hlásí se zmužile
své dedictví, odolávaje udatně od půl stolet
mraynou silou a zbraní ducha svého zlobe
mocných svých nepřátel.
Tito spoléhajíce na svou dočasnou pře
moc ve střední Evropě, ohrožují náš byi
znepokojují náš život svými nástrahami
úklady jako svými hrozbami a svým ter
rorem. Domnívají se, že topoly jejich moc
a slávy, vzrostší v poslední třetině věku
XIX. za neprozíravé shovívavosti jajick. sdu
sedůvkrrene do výše, ve věku dva-
#27
alto_textblock
#27
clim doróstou do nebes a v této pyšné do-
mšlivosti své mluví již veřejně o slití se
německého severního moře s mořem jižním
přes hlavy naše, o smetení té »české hrázee.
která překáží jich velikému snu o Vše-
německu, sahajícím od Baltu až po Adrii.
Nuž, jest se nám té hrozné katastrofy
opravda v budoucnosti co báti? Potřebujeme
se v zoři dvacátého věku skutečně pře
možností podobně záhuby národa našeh
chvíti? Rozmlouval kdys (14. listopadu 1879)
francouzský diplomat hrabě Chaudordy
o této otárce budoucnosti naši s Bismar
kem. Francouz zvídal, jaké důvody po bitvě
kralohradecké přiměly Bismarka, že poražené
Rakousko narozkotal a německé jeho kraje
pro své Německo nezabral. Památná odpově
Bismarkova ztěla: »To bylo by bývalo o
nás čirým šílenstvím. Ne proto jen, že byt
Němci rakouští jakožto katolíci sesílili jen
opposiční živel latolického Jihoněmecka, což
by vedlo opět k rozbití jednoty Německa.
ale hlavně proto poněvadž by pak
Rusko hleděl, pro sebe podrže
všecky Slovany rikouské, zejmena Halič
a země českt. Německo však ne-
mohlo by mu nikdy vydat Čechy, tuto
vysočinu, v níž temení všechny řeky
zvlažující severní Něnecko, tento roz
sáhlý opevněný tábor, jejž sám
bůh stvořil uprosřed evropské matky
země. Čechy v rukou Ruka znamenaly by pro
Německo služebnost. K dybvchom v' š ak
my Němci Čechy zabrat chtěli
znamenalo by to zapřísti Ně
mecko v nejkrutěiší, nesmíři
telnou válku s Ruskem. Vidíte tedy
ze zachování Rakouska spočívá ve vlastním
našem zájmu životním .
Bisthark je ovšem mrtev, ale důvody
jeho nepozbudou své váhy a platnosti,
pokud národ český zůttane sobe
věrným, v jádru svém zdravým.
vzděianým a vlastenetkým ná-
rodem, který se nedá porušít i oblomit a
nestrpí ve svém organismu prolejných re-
negátů, zrádných odpadlikův a bamižných
Jidášův, aby mohli myšl jeho lidu otrávit
duši českou zkazi.
Ano, pokud my Čechové sebe samých
neopuseríe, pokud všechny naše strany poli-
úcke budou stranami upřímně národními
vlasteneckými, vždy hofovy zastrčit meč ta-
sený proti sobě do pochvy, jakmi le za-
vo a vlast, vždy hotovy znemtornmnelnl
všech nechu vzájemfvch, jkinile z á j e
národa kde jest detčen mečem nepřátel-
ským: slovem, pokud zůstane t
naše českoslovanská hal u
zdřáva a nenalomena: potud ne-
bojme se, že by ji mohla kterakoli ruk
cizácká odetnouti ož kmenu slo-
vanské lípy a uvrcive svůj krb.
Neukazujtež nám na osud hrdinného nárůdk
Burův, jehož starý president mešká dnes
v témže Hollandsku bledaje marně pomoci
pro svou vlasť, jako druhdy náš Amos Ko-
menský
Pomněte spíše, že náš národ česko-
slovanský bytuje ve s tředu Evropy
nikoli ve středu Afriky, a te ne ode včíra,
nýbrz drahně přes tisie let; ze tento histo-
#28
alto_textblock
#28
rický, kulturií národ náš čítá dnes úhrnem
na 10 milliont hlav a jest příšlušníkem 150.
millionové rodny slovanské, která na roven
s ním v prošhim století devatenáctém učinila
ve všech svýci národech znamenité kultura
i politické pokoky. Pohlédněte od malé Černé
Hory až po orovskou svatou Rus na ten
rozvoj zdatný A zvláště, jak tato za krátký
čas posledníhc půl století se vzmohla a zve-
lebila! Toť p krok tak velkolepý, že zajiste
pravdu děl onn vtipný Němec Windthorst)
když pravil: My Němci nebojímne se nikoh
krom Boha a — Rusa!« — Prvě tedy
prvě s veškero malomyslností a pochybností
Srdce vzhůru poti příkořím dneška a vítejme
nové století s tysli jasnou a s vírou nezdol
nou, že čím jsle bývali — budeme opět
»Legitmni ten, kdo se dovede udržet,
napsal Goethe. Nuže, dokažme jeho epigo
nům, kterak sestatně v té své odvěké jediné
vlasti dovedene udržet! Pracuj jen každý
z nás úsilovně a poctivě o zvelebení svého
drahého národa bojuj jen každý věrně
s vytrvalýr z apalem za svatá jeho
práva — a ni rány pekelné nepře-
mohou nás
Tak abyb ylo u nás stále — to
naše přání, s jkým dnes po 40le tém
svém sloužní myšlénce česke
zdravíme drahý svůj národ český na prahu
XX. stoletíl
#29
alto_textblock
#29
Politické zprávy domácí.
V Praze, 3. prosince 1900. (Ro k 1900
v Rakousk u)lokonává neslavně, jako z-
počal. Zatímní vlia Wittkova dala mu do vínku
§ 14. a vláda Kbrova opatřila jej týmž § 14.
na cestu na vřipst. Pod tísnivým dojmem
zložina, spáchanés na českémmr národě 17. ríjna
1899, převzal poir. Clarovi dr. Wittek 23. pro
since 1899 řízen zatimné vlády, jejíž jediným
úkolem bylo vyde pomocí § 14. zatímný roz-
počet: 20. ledna 900 povoláno ku vládě n o ve
ministerstvi Körbrovo, sestavené z
samých úřadniků,vyjma jediného parlamentního
zástupce Poláků ra. Pietaka, jež se ve svém
provolání nazvalo ministerstvem nestranným.
V čem záležela ho nestrannost, poučil ná
uplynulý rok: bla to smutná řada, ústupko
před finančnici brony, před německo nacioná
nimi křikl. a před sebevědomou vládou
uherskou. ohrožiné u helné slávce, jež
zachvátila zejmoen ululné kraje české, mo-
há a slozsksbala Köshro va kapituloval
před uhelnýmí ktren
č rozhodným sloven
mohla položiti měze jich lačnosti, mohla zle-
šiti bídný osud uhlckopů a ušotriti veškorému
obyvatebtvu, zejmena pak průmyslu nopoměrne
zdražeri uhli, jež mělo za následek zdražení
všech ealecch porreh.
Jalo se vláda Korbrova ukázala slabou
v boji k uhelnou stávkoa, projevila neměně
patrně lou slaDo duji parlamentním. Svo-
lala sid dorozumívací konferen
teskoněmecké, ale dnes je každém
jisno, ji tehda neběželo o čestný smír mezi
drěma nejdůležitějšími národy tohoto státu
nibrž konference byly pouhé mlácení slámy
Pátrnýn toho dokladem byly j a zy kové ná
v rh y, jež dr. Körber předložil parlamentu
jež znatenaly ústup na celé čáře před lrdo-
#30
alto_textblock
#30
pyšnými požadavky Wolta a Schönorerů. Roz-
dělení Čech ve tři jazvkové oblasti, při čemž
za měřítko vzaty famosní výsledky sčitání lidu
dle obcovacího jazvka, vyloučení češtiny z vnitr-
ního úřadování v Čechách z veliké části, na
Moravě téměř nadobro — takový byl návrh
dra. Körbra, jímž měly býti umlčeny čtyřicetilet
stesky národa českého. A když už nebylo po-
chybnosti o tom, že česká delegace nemůže
práv našeho národa zaprodati za takovou cenu,
že se v parlamentě opře chystaněmu násilí, vy-
stoupila vláda zjevně proti nám svou »p ra-
covní většinou«, k jejímuž sestavenl
ochotně se nabídl vůdce polského kola a cel
pravice, Apol. Javorský. Následek toho byla
»česká muzika« v pamnátné schůzi dne
8. června a uzavření parlamentu, jenž 7. zárí
rozpuštěn, když vláda po novém jednání
s vůdci české delegace nabyla přesvědčení, ze
na dělnost parlamentu za dosavadních pománo
není pomyšlení.
Nové volby vypsány schválně na dobu
nejdozdější, aby bylo dáno dosti času agitacim
proti nepohodlným stranám většiny, zejmena prot
české straně svobodomyslně. Německo-liberální
listy se netajily, že contralistům záleží přede-
vším na tom, aby novými volbami znemožněno
bylo obnovení starého železného kruhu pravice,
tedy že jim jde o porážku konservativných Poláků
v Haliči a přívrženců svobodomyslné strany v Če-
chách a na Moravě. V Haliči jsou volby roz
hodnuty a polské kolo vyšlo z nich vítězem
A nejinak bude i při volbách v Čechách a n
Moravě. I česká delegace vrátí se do Vídně n -
seslabena, aby v novém století pokračovala v boj
tam, kde v posledním roce minulého stoleu
přestala.
#31
alto_textblock
#31
Porážku od vlády uherské ntržil si dr. Körber
v jednání o bosenské dráhy. Koloman
Szell, prevzav r. 1899 po bar. Banffovi před-
sednictvo v uherském ministeratvě, dovedlv
krátkém čase obnoviti klid v zemi a skupii
kolem sebe sedmiosminovou většinu colé sně-
movny a opíraje se o tuto spolehlivou pomoe,
mohl směle diktovati své podminky při jednán
o rozšíření bosenské železniční síté. Nad to da
si jestě zatlačiti svou věrnou sněmovní opposicí
Uměl totiž projednáváni deklar a c
arciknižete FrantiškaFerdina n d
z Este v záležilosti sňatku s hr. Chotkovou
ve sněmovně protáhnouti a na odpor opposic
ukazovati tak dlouho, až zástupci rakouských
zájmů povolili a Uhry dosátry, čeho chtély, totiž
dalstho v yloučeni Dalmacie ze spojení
roskou zeleznižní sítí a zbavení Bäakousk
přtiněns spojení s Bosnou.
Přimý následek této porážky byla poslední
blamáž vlády s koralečni předl o ho
na zemských sněmích. Neupřímnost vlády ku
spravedlivým požadavkům neněmeckých národů,
jež se jevila při jarních konferencich jazykových,
objevila se i tentokrát. Nemožně vjůnv—
něhož vláda učinila závíslou pomoc zemským
finanetm, pomoe tuto po záporném votu dalmat
ského sněmu zmařilo. Zbývala už jen poslední
stanice: vydání z atimného rozpočtu n
celou polovinu přištiho roku pomoci § 14., prvého
zatímného rozpočtu hez předehozího předložen
celého rozpočtu v parlamenté. S timto smutným
účtem překračuje vláda Körbrova práh nového
stolatl. Jak se s nim vypořádá, ješt její věe. Mly
#32
alto_textblock
#32
jsme přežili již horší časy a dá bůh, že ve zdravt
přežijeme i »nestrannou« vládu Körbrovu.
#33
alto_textblock
#33
Politické zprávy zahraničné.
#34
alto_textblock
#34
V Praze, 31. prosince.
Pro právo národního jazyka
v katolickém kostele.
Zůstane na vždy památným faktem, že na
samém sklonku stol. XIX., v době, kdy bojovný
pangormanism Slovanům odnímá právo užívati
svěho národniho jazyka v úřadech, kdy jej vy-
hání ze škol, ze spolkův, ano stopuje jej
s obuchem až ke krbu domácímu, církev kato-
lická nevydržela, aby neosvěděila, že její latini-
sace je starým, nerozlučným dvojčetem ger-
manisaco. Osvědčením tím je nedávný okružník
katolických biskupů mezi Slovany k podřizenému
duchovenstvu, jímž přisně se zapovídá každé
nelatinské slovo při oltáři a nařizuje se, aby
i věřici nuceni byli zpívati po latinsku.
Tento latinisátorský ruch dostal se také do
Ruska, avšak tam — což je pozoruhodnoa
významno — narazil na odpor varšavského arci-
biskupa Popela, jenž vydal k duchovenstvu svá
arcidieceze pastýrský list právě opačného smyslu,
než byl námi i jinými českými listy uveřejněný
okružník pražského arcibiskupa Skrbens kého.
Pastýrský list arcibiskupa varšavského čin
nejprve výtku »některým mladým kaplanům«,
že bez vědomí a svolení biskupů, s větším zá-
palem než moudrostí začínaji bojovati prot
chvalitebnému a všude rozpovšechnénému zvyku
zpívati veřejně v kostolích jak mezi mší, tak
i po ní žalmy, hymny, litanie a nábožně plsně
v jazyku národním. Arcibiskup dále nazývá vy-
hánění jazyka národního z kostela nechvali-
tebným a zbytečným novotářstvím, odporujícím
výslovnámu schválení papežské stolice. V při-
čině této žádných novot netřeba a zpívání žalmů.
hymen, antifon, Iitanií a j. v jazyku národním
nechť se děje jako dosud s vyjímkou mší slav-
ných, kdo zpěv obstarávají sami mši sloužící
duchovní. Z toho vyplývá, že tím spiše jesté
je doveleno užívání jazyka národního při pro-
cestvích, hodmkách, pašliích, májových pobož-
nostech atd. Arcibiskup kchečně, všaclina sol
podřízené duchovenstvo zavazuje aby stárého
obyčeje nejen vroucně se delo, nýbrž mu
#35
alto_textblock
#35
holdovalo.
#36
alto_textblock
#36
Z říse VIléma m
#37
alto_textblock
#37
Nový přísogkek ke kapitole an glieký ch
úplatků v Německu! »Rh. Westphal Zlgr«
0 pádu Marshalla (býv. st. tajemníka pro věc
zahraničné, jenž byl pak do Catihradu za vy-
slance přeložen. Pozn. red.) prasovala anglická
strana. Sílu svou čerpala ze zdánlivě nevýrovna-
telných prctiv mezi carem a Vilémem II., i sklá-
dala se, pokud o osobnosti jde, ze živlů nej-
různorodéjších, mezi nimiž příj e m
noricke) bvly nejnebez-
tajemníka pro věci zahraničné z
vyslance přivolán. Pozn. red.) nalezl situa i.
kterouz byl ihned zanešen v anglické proud
on sám ostatné chýlil se silně k britské strané
Tak klesali jsme krok za kroke mo,
ažna konec německá říše nesměla
se ani odvá ziti (z ohlodu na Anglil) na-
#39
alto_textblock
#39
FEUILLETON.
#40
alto_textblock
#40
Na obloze mezi dvěma věky.
#41
alto_textblock
#41
Hvězdářské capricio.
#42
alto_textblock
#42
Podává V ile m. D r da.
#43
alto_textblock
#43
Vstoupiv dne 14. prosince do sousluní
ukryv se téhož dne na nebi západním zůplna
všetečným zrakům zvědavých pozemčanů z
desku sluneční, odložil všemohouci Jupiter n
okamžik kormidlo své, ponechal svět točiti s
chvili setrvačností svou dále, a — zadumal se.
Billiony billionů let brázdí již svou lodi
etherově vlny světového oceanu, stále, bez pre
stávky, bez oddechu. Ustavičně kolotá on —
největší a nejmocnější mezi oběžnicemi — ko
vševládnoucího slunce, pomáhiaje mu zachová-
vati světovou rovnováhu, sám však zůstávaje
pouhým jeho manem. Jen tu a tam některá
oběžnice, zabloudili v okruh jeho moci, poklont
se moenému náměstku, prodlí s ním kratší nek
delší dobu ve svorném sousedství, však znov
jej opouští, spěchajíc ke svrchovanému maje-
státu slunečnímu.
Žehrá již Perun na tu centralistickou vládu
sluneční. Stále aby mocným kormidlem svým
vyrovnával všecky poruchy svých spolubratro,
aby v potu tváře zadržoval kometv, létavice,
roje a sháněl je zpět do jícnu slunečniho, br
měli tam čím zatápěti: co zpět odtamtud k němu
se vrací — jen pouhý dým a pára !
Mrkli na sebe Uran po jeho pravici a S-
turn po levici. Prvý zapadl již dřive před tím.
než slunce zašlo; druhý ztráceje se v mlz
obzoru, učiní tak za krátko po něm, a marně
nyní zvědavé oko lidské pátrá po trojící hvězd.
»Zdá se, že starý zas filosofuje« ; zašeptal
Uranovi trochu jízlivě Saturn. Máť na Joviše
»oněkud svrchu. Nebýti jeho, byl by náměst-
ken slunečním sám, jet po Jupiteru nej-
mocmsí. A dojista lépe dovedl by se repre-
sentovat se svými třemi prsteny ze zlata než
Jupiter — — svěmi pěti trabanty ! »Tuším, po-
síla as slunce »ase ke všem rohatým !«
»Hm!« odlusil vážně Uran; »každý rád
by se dočkal!« A jako by vzpominaje na vlastn
mladá léta, belhal se pomalu v před. po neko-
nečné dráze. »Zvláště když se již dosti napra-
coval! doložil.
»Jiní také musí čekat«, odvětil s přídechem
ironie Saturn.
»Však se mnozí — vůbec nedočkaií Se
#44
alto_textblock
#44
stárnou, upracuj
#45
alto_textblock
#45
oželi své idealy
#46
alto_textblock
#46
jako myl«
Obrátiv se pak k Jupiteru, jehož měl dosti
v lásce, neboť byl jediný, s nímž si alespon
jednou za 14 let mohl zabesedovati — na úště-
pačného Saturna čekati musil skoro 40, a n
nejvzdálenějšího Neptuna přes 160 let — vy-
trhi je upřímným pozdravem ze zadumání:
»Dej bůh zdravi, Jupiteře !“ Néjak jsi s
zamyslil, nepozorujes ani, jak dokonáváme zase
starý rok, stojíme na bodu sylvestrovském !«
»Mnoho zdaru, bratře! Právě proto ! Možno
si na chvili aspoň odpočinonti, narovnati své polá-
mané údy. Tam dole beztoho všecko se veseli, ra-
duje, ostavuje Syívestra; kdo z nich vzpomene
na nás vzdálené, zde u kormidla ?e
»Nežehrej na osud, Joviši ! Jsi v plné
síle svého zdravi; nevíš, eo ješté na teb
čeká !«
Jupiter smutně máchl rukou:
»Eh, což naděje : tof pozlacené pouzdro —
bolesti! — Však, co dělají tam dole ? Nedobře
ještě mi slouží zrak po ne lávném sousluní ; tr
přece již trochu se pooddálil. Mluv, co pozo
»Právě odskočil směrem k nám maličk
Merkur. Však se mi zdá, přicházeje do jedné
čáry mezi tebe a zelni, ten pudivitr jde k tobe
na návštěvu!«
Skutečně zaklepal krátce na to »rychlo
nohý«, ač poněkud pokulhávajíci, kupecký ml
deneček na dvéře Jupiterovy a spusil stavidl
na plnou vodu, nehledě aní přísně, někdy -li s
i zaprášilo
»Sťastny a veselý nový rok, Jupiteře. P -
užívám vzácné příležitosti, bych přiblížil se ve-
lebné tvé tváři, bych složil svou nejhlubší po-
klonu a vyslovil svou nejdokonalejší úctu na-
šemu nejjasnějšímu panu náměstkovi«
»Nápodobně,« usmál se Jupiter. »Však co
nového tam dole u vás ?e
»Všecko jen stále obracelo zraků svých
tato místa, čekajíc, kdy opustí tvář tvé dokona
losti nebe západní a objeví se zase na východě.
Až dosud jen já a Venuše zhasínali jsme tam
ráno ostatní hvězdičky, svítfce jako jitřenky
mezi souhvězdím stíra a vah. Od 14. prosince,
kdy k nám jsi se přidružil, blaženi jsme, ž
nastávající přitomnost tvá na obloze jitřní dod
nám větší váhy a zvýšeného lesku.«
»Však se letos ješté častěji uhlídáme!e
přerušil proud řeči Jupiter. »A co dělá ministr
války Mlars ?e
#47
alto_textblock
#47
ruješ ?
#48
alto_textblock
#48
»O desáté večer vychází pobliž Regula v
Velkén vu nade Prahou. Obhilíží pak — tou
dobou žliný ze všech oběžnic — svým rudým
okem celou ostatní moc královstvi české.
», proč právě tam? Čož dosud není
Čecháclvšecko v pořádku? To je tam, tuším
kde se knohli kdysi dohodnouti o purkmistra?-
O, luž dávno bývávalo! — Dnes není
něčem Robněm slechu. Všecky obce praž
ské a bí kch předměsti spravuje dnes jediné
velkoměsisi zastupitelatvo s okresním starostou
v čele, jeliž autonomně i politicky podřízeni
jsou staroké jednotlivých pražských měst,
starajíce se své užší i širší zájmy. Otázka
Velko-Prahy la tak ku všestranné spokoje-
nosti rozřešem Město vzrostlo a rozkvetlo ne-
tušenou měrou.
»Hledne,ledme, jak se časy mění ! —
A jak se srovnizií Čechové s Němci ?
»Všecko výzeno. Po nesčetných komisích.
poradách a koferencích dosazena na kone
komise mathematiká s neomezenou mocí.
vyšetřila vše ciferé a srovnala všecky. Čechům
sice přiřčeny millirdy korun náhradou, avšak
ti s nejvalší blakvolností rozdělili se o
s Němci. Od těch iob panuje klid a pokoj.e
»Ku podivu! A jak otázka sociální?
trnul Joviš.
»Není už žádné Bohati mecenáši — jak
dřive Náprstkové, Olivivé, Hlávkové, Pöltingové
Schnellové, Kadičíkové — stále a stále odka
zují všecko své jměli účelům všeobeeným
skoro již veškeré jměníi jednotliveů soustředi
se v rukách národa. Sana sebou tak se v
řídila pulčivá otázka; a proto právě obcház
tam na obloze Mars, aby prostudovav ji, řeši
ji podobně také jinde.
»Toť bude pomalu v Čechách lépe než
nás v nebi !« Jupiter na to závistivě.
»0, dozajista !« opět zanícen Merku
»Kdybych nebyl Dobropánen, chtěl bych bý
v Čechách — kmánem e
V tom zarachotilo to v Mlízkém mikro fonu
a v zápětí ozval se hlas vzdálsného — Slunce
»Co se to tam u vás nahoře děje, Jupi
teře? Již po 14 dní pátrám, kde to vázne,
odkud ten nepořádek v soustavě, a ono u vás
Což chcete, aby svět zůstal stát? Hned ať s
uvede vše do pořádku! — Také se poohléd-
něte, kam zatoulal se Merkur, marně ho hledám
na patřičném místě !«
»No, no, no,« bručel do sebe Jupiter.
»opravdu hůře nežli v Čechách. —
#49
alto_textblock
#49
čelo.
#50
alto_textblock
#50
Merkurečku, seskoč zase dolů na své místo
Cestou se poohlédni, kde dlí Neptun. Pošli mu
světelný signál, at naplní v čas všecky bassiny
vodou. Zejtra po Sylvestru zvlášť bude vody
zapotřebí«
»S radosti,« poroučí se Merkur. »Neptun
dli právě v souhvězdí Býka v opáčné strané
lebe za sluncem v opposici. Vyhledám jej daleko-
hledem a sdělím s ním okamžitě tvé přání. —
Bud zdráv, Joviši, vládni štastně !«
Osamolněl Joviš. — Obrátiv se ještě hněv-
ným zrakem v tu stranu, kde blýskalo se vy-
pinavé slunce, počal se rozhlizeti po nebeském
svém kolostroji. Rozposlal měsičky, aby budile
topiče, strojníky, konduktory; přilil olejedo
mazniček, utáhl šroubky, přehazoval řemeny na
hřidele, když v tom šustlo cosi mezi dveřmi
před ustrnulým Jovišem stanula divukrásná.
lepá — panna.
Hedvábné, řasnatě roucho, měníci duhové
své barvy z rubinové v safirovou a ze zlato
žluté ve fialovou, marně snažilo se zastři
bujné, kypré formy alabastrového tilka, odkrý-
vajíe hned běloskvouci nožku, hned kulaté ra-
žové rámě, hned zas povolujíe tluku bujných.
plných ňader. Zlatoskvoucí dlouhiý vlas vlnil s
kol nejpravidelnější hlavy, jejíz usmivajícis
rtíky zvonivým hláskem šveholily vůči Japiteru
»Což mne nepoznáváš, strýčku ? Neznás
už svoji. — Venuši ?
»Jak jsi spanilá, Venušinko!« v ustrnut
zvolal Joviš, cíle nepoznaný dosud žár probí
hati eelým tělem. »Kterak jsi povyrostla !
S koketním úsměvem vpadla Venuše strý-
čkovi do náruče, objala ho teplýma ručkama
svýma a tisknouc upřímné polibky na ústa
jeho zvonila dále :
»Nemohla jsem opominouti, dřive než opět
vyjdu, blahopřáti svému milému strýčko
šťastné nové — stoleti «
»Jsem ti vděčen !« odpovidal v rozpacie
Joviš. »Nevíš ani, jakou starostí naplňujes mo
duši. Vždyť ty's na vdávání, děvče ! — A koh
pro tebe vybrati v celé soustavě sluneční ?
Klopíe cudně zraky tulila se Venuše k
strýčkovi a tiskla polibky na rozpálené jeho
».. Merkur, ten větroplach, mladší je
než ty sama ! Svou sestru — zemi — vzlti si
nemůžeš. — Mars — ha, Mars, ten voják
v tvém sousedství,« dupl Jupiter zlostně. »Ne-
zapřádá s tebou pletky?«
»Ale, strýčku . . . «
#51
alto_textblock
#51
»Neměj s ním ničeho, děvče, měj se na
pozoru! Nasadí ti červa v srdce, a voják zů-
stane — vojákem! — Ovšem, uvážím-li, ze by
se mohlo státi, že dnes nep zejtra slunce
zhasne — astronomové na něm beztoho stále
nové skvrny objevvují — zle by dopadlo
vámi všemí tam dole, s Merkurkem, tehou,
zemi i tim zlopověstným Marsem . . «
»6, strýčku, jak mne děsls !« zaštkal,
Venuše.
„... Mlč, mlč a upokoj se, Venušinko
to víš, že bych na tebe nezapomněl. Svát b
se točit nepřestal, a hospodářství bych prevzal
zkrátka — já! — Přemýšlím-li však dále, zda
by se k tobě hodil — Saturn. —
»Ach, ne, strejčínku; ty jeho kruhy jak
pouta mi připadají — -
— Či starý Uran neb dokonce Neptun,
tam za vodami ? . . «
»Ale, strejčínku,« tulila se k němu V -
nuše lichotivě; »což — na sebo zapomln ász
— Odhánís mne od sebe? — Čí se ti n-
libím? . . , «
»Him,« rozpačitě a chvějícím se Bilasem
mumlal Jupiter, tiskna ji k sobě a ztápěje zrak
svůj ve vnadách Venušiných, »ovšem —
ovšem — nejsem již žádným mladikem —
žádným — — —
V okamžiku tom začalo to však zvonit
tlouci ve všech apparátech, div nepotrhaly s
všecky dráty telegrafů, telefonů, mikrofonůa
fonograťů, a současně slyšeti bylo — nikoliv
hlas — než spise řev vzdáleného slunce
»Táhněte hned oba od sebe
mám v nebi čeládku ? ! — Jestě
teře, a všech tvých pět měsíců n
hlavu spadati! — Okamužitě — na
a ku svým povinnostem!« — —
Zlostně zaklel Jupiter a zadiva
malomyslne dolů k zemi, kam jako ji
zakutálela a duhovými barvami na rozl
zahrála — krásná Venuše. — Pak u
svůj — poněkud pocuchaný — vous, p
se na kormidelnický můstek, stisknul knolli
elektrických zvonků, pokynul vlidně třpytne
Capelle ve Vozkovi, aby připřáhla Pegasa
k neboskému Vozu, a obrátiv se ku svém
prvnímu strojmistrovi, řekl přátelsky, s příd-
chem tiché resignace
»Tak to pustte, pane kollego! Vzhůru —
do století dvacsték ole