ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 f014ad80-66ab-11dc-846d-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 24
#1 alto_textblock #1
10. června 1900.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 158.
#3 alto_textblock #3
Strana 9.
#4 alto_textblock #4
Pro doktora. Napsal Al. Mrštík
#5 alto_textblock #5
Bylo tak k půlnoci, když se tetičce Do- kové udělalo »na nic«. Dóbek, když po půl- noci přišel z »obecního sezení« — našel už ženu bez sebe. Natřel jí spánky studenou vo- dou, do úst jí nalil něco oslazeného rumu čekal, bude li mit okamžitá pomoc jaký účinek Vzkřísil ji, ale promluvit nemohla, jen vzdychala a naříkala poloblbými jakýmisi zvuky a když ruce sepjala a v bolesti hlavou tloukla o otudenou zeď — skála by se byla pohnula, zděšením nad ní zastavila se tenkrát snad i noc. Muž seděl vedle ní u postole a držej ruku, domlouval jak jen mohl »jazykem ně- měkčím«. »Prosím ti, tak řekni haspoň, co ti je? Žádná odpověd. Jen zasty zděšené zvuky a mdloby, l- mení rukama a zas mdloby. Pak křeče, zas nářek, slzv, bolest — nové křečovité záchvaty. Neviděla ho, neznala ho a jen nepřítomné ja- kési oči uptrala vzhůru ke stěně, kde visel Sedmibolestná Panna Maria. Pak už ani Panny Marie neviděla a oči se jí — obrátily v sloup. Dóbkovi pojednou jakoby vysvitlo. Pusti její ruku a šel spat. Ráno bylo ještě hůr než v noci. Dóbková sebou lomcovala v zběsilé horečce a div s po stele nevypadla, jak se svíjela. Ze sebe vyrá žela až nelidské, zvířeci skřeky. Dóbkovi na čele vy vstal studený pot. Žena opět muže neznala — a když na okamžik utichla — jak ze sna ptala se na jeho hilasi »Kdo je to ? »Copak mě neznáš? Přeci sem tvůj muž! Žádná odpověd. Tetička těžce dýchala, rukou mechanicky hladic peřinu. Zavolal babku Kočárkovou. Sám poodeše jen na dvůr, al. rychle ze zer vrátil a p řiloži ucho ke dveřím. Babku Dóbkova hned poznala a rozhovo- řila se s ní o všech svých bolestech, kterých musilo být na tisic. V boku, v životě a na slezině, v hlavě i v nohách — jen »hubu zd. ne, že má zdravó« — pomyslil si Dóbek, kdyá ji tak slyšel najednou »v néčerstvěší roz právce« Došla i kmotřenka a přínesla cosi zabale ného v bílý ubrousek. Klíční dirkou viděl Jurka, že to bylok čení stehýnko. Když babka vyšla do síně, pravila: »Zle je, Jurko ! Bodeš moset pro dochtor Já s tém nic nespravím. »Toli ti boli?« přistoupil Jurka k nemocné Vzdychla. Dóbek zaslechl cosi jen jako »dochtora« — a zas křeče, zas mdloby a pa nenka Maria. Dóbeko už nemeškal. Zapřáhnul hnědky, zapálil si cigzárk a — bjel Hnědky jen letěly, kopýty bujně rozhazu- jíce nově napadaný sněhový prach. — — Doktor dojel právě z Brumovic a už je zas čekaly Dóbkovy saně, aby jel do Habrůvky »Co je vaší ženě?« ptal se Dóbka. »Eh, já nevím. Meslím nic.« »Když jí nic není, tak proč pro měj- zdíte? Co ji chybí? Nač si naříká ? « »Dochtor prů hjí chebí — na celý těl si naříká. — Hlava, břuch, nohe — všecko hjí bolí. — — Jen jazek má nejak mo zdravé.« Doktor zdvihl oči nad brýle, trochu se po usmál, ale neříkal ničeho. Zabalil se v šubu ná nohy navléknul nánožník a pošinuv beranie furiantsky do týlu, usedl do košinové skořápky které Dóbek říkal »šlitáž-
#6 alto_textblock #6
Vyjeli z Klobouk na kopec.
#7 alto_textblock #7
»Prosím vás, Dóbku, řekněte mně rovn — co myslite, že je vaší zeně?- »Jal« zasmál se Dóbek. »Má ženskó n moc. Ta se dá enem hádat. Mdlobe na nu chodijó, mě jakobe haní neznala, se mnó ne- mluví — hale přišla babka a hned se s n dala do řeči. Všecko hjí řekla, co ju bolí, kde ju píchá a haji jest hjí šmakuje. Kmotřenka hjí donosla kus huse a celé je snědla. Přee takový stohno! Jen zolí nechala. Potem zas bii belo na úmor. Jak sem vkročil do sednice — mdlobe zas a mdlobe, voči v slóp a pořád jen volá Panenku Mariu a dochtora. Tak sem teda pro nich jel. Čert ví, co je to za nemoc !« Doktor pohodil b eranici. Dóbek nechal koně jit krokem a sám roz- povídal se na celou síř své už tak dost ši- roké řeči. »Nespíš má tů zlobivó nemoe a tů mo- člověk humět kurýrovat. Ná tů hani jejieh diplome a všecke jejich študie nésó nic platný. Na žluč meslím stůne — zíuě se hjí převa- řila. Včera sme beli v hospodě a měli cm moc teho jednáni. Do půl noce sme s tém nebeli hotovi. Dež sem polem přišil dům — humírala. Dal sem hjí trochu rumu s cukrem. Necheela, hale přeci vzala a tak se trochu vzkřisila. — Huž ju to tak chetlo nekolikrát decké dež dondu pozdě z hospode a dež huž všecí lidi spijó. Přešlo hjí to decke, hale ten- tokrát si na tý nemoci dává jaksi kór moc zá- ležet. A debech pro nich, pane dochtor, nebel jel — nahjisto be bela huž na márách. »Tak je to zlé?« zasmál se doktor. »To teda nespěchejte! Tady je pivovar — zasta- víme se na sklínku čaje. Ještě jsem se dnes ani nezastavil. Od rána z dědiny do dědiny tady — pro takovou neplechu já mám schválně jet kurýrovat ženskou vzteklinu. Zahněte, za- hněte! — Mně je hůř než vaší ženě. Sklinka čaje zachutná i vám.e »Ba! Šak cétím v krku jakósi hořkost. Dóbek trhnul opratí a zahnul na pobočn ou silnici směrem k pivovaru. — — — Jaký to byl krásný, slunný den ! Jaká sa- nice! Andělská to byla jízda krásnými vlnami do vrchu se zvedajících závějí. Na zad v bíl planiny jakoby se rozlévalo nekonečné moře
#8 alto_textblock #8
mléka. Hledáš známé dědiny a nevidíš jich. Bílé, zasněžené splynuly v jednu bílou pláň po- litou bledým světlem lednové chvíle. V klidu tiché zimy jakoby ztrnul celý svět. Teplý mráz příjemně dráždil, slunce spělo k polední hodině a taková jakási mladá radosť vcházela v srdce z bílého toho dne. »Lucka, pomalu!« krotil Dóbek sedlového a sám také jakoby se nemohl nasvtit světlét krásy. Hlahol zvonků hned se dusil v bílých stěnách proházeného sněhu, hned zase vesele se rozžvatlal na volném prostranství rozlehlých niv. Vrány a havrani osaměle přeletovali na bílou pouští, koroptve jak zkrotlá drůbež bez bázně přebíhaly vedle silnice — — pohladi jsi je moh Nad Borkovany bylo nejkrásněji. Hluboko v dolině dědina zapadlá tulila se v ohromné spousty sněhu a vidět bylo z ní jen ta okénka ve zdech a plavý kouř. Skály na lámaného ledu u rybníčku blýskaly studeným ohněm ocele a vedle na potoce — jaká hejna
#9 alto_textblock #9
děti! — —
#10 alto_textblock #10
Dóbek rychlým letem pustil koně dolo k Martinicím. Židi v teplých šubách jak bozi rozložen v barevných korbicích vraceli se z hustopeckéh trhu. Za nimi panská korba v řehotu a štěr- chání jemně sladěných brnkáčů do vrchu jen letéla, za sebou nechávajíc vůni cigaret. V hadrech klusal do vrchu žebrák zahřívaje s běhom a rozhazuje rukama. Koně břitce sjeli k pivovaru. Dóbek hodil na koně teplé houně a ves za panem doktorem. V klenuté nálevně hráli u stolu v karty Doktor ihned zaujal místo pana starého, Dóbko dal cigar plnou hrsť a platil za něho řád. Už pili třetí sklenici čaje, když kterého hráče »zastal« i Dóbek. Snad by do Habrůvky nebyli ani dojeli kdyby se hráči nebyli rozešli. »No, musíme jet kurýrovat«, vzpomněl konečně doktor a naložil se zas s Dóbkem rozvalených samotih.
#11 alto_textblock #11
Paňmáma Dóbková mrzutě sebou přehaz vala s boku na bok. »Co jen nejedó ?!e »A meslim mosel Jurka na dochtora čekat v tý jedovatý zémě věil neví meslím kam spěš.- Babka tu byla od rána, ale nic nepomáhaly všecky její náplasti s vřelým semenem lněným které hjindá přeci všecko vetáhnó.« Na besede přišla i sousedka a sestra. Konečně zacinkaly zvonečky a v malé chvi vešel doktor. Besednice vyšly. S tváří obestřenou hlubokou vědou vypl se doktor na všecko to »pálení«, »slabofo »pchaní.« Měkkými, teplými a opravdový soucitem nějak zjemnělými prsty ohledal i ž ludek, podíval se na jazrk — »zdravé a vostré — jak jej byl hž na cestě dobře popsal Dóbek proklepal hruď a s neobyčejnou důkladnostr p slouchal i srdce a dech. Zakolíbal hlavou v ramenou a něžně teliče Dóbkové pohladil tvář. Až do slzí ji bylo — »jaké bel ten pan dochtor hodné.« Napsal jí do apotéky ceduličku, ještě jed- nou přistoupil k léžce nemocnému loži a zase ji tak pohladil po horkém čele, ba i vlasy je zarovnal a Dóbková cítila, že se ta nemo zrovna brkotem z ní ztrácí pod teplými těm doteky starostlivé ruky a když byl doklor s pro- hlídkou hotov, na celém svém těle necítila ni jediné bolesti. »Milá tetičko« — spustil teď doktor — »vaše nemoc je trochu na pováženou. Plie máte jako zvon, jazyk v nejlepším pořádku — (Dóbek se za zády jen ščuřil) — srdce trochn blázní, ale to přejde ještě dnes. Nejvic toho máte v žaloudku, tetičko. Žluč máte nějal roztoklou, žluč. Z toho může pojít těžká n moc. A škaredá. Něco vás musilo pohněv Moc se zlobíte, moc si všecko berete k srdci nebudete-li se pamatovat a šetřit, dostanete žl tou nemoc, tu černou — poležíte si několi let — a vyváznete-li, můžete dékovat Hospo dinu. Musite se chránit všeho hněvu, zlosti svárů a když nejvic vás bude všecko pokouše k rozčilení — vzpomeňte si na mě a všechn vyřidte po dobrém. Tak ještě můž te nemoci předejít. Jináč Dóbková vyvrátila oči k doktorovi as věřil mu na každé slovo. Při tom však ji neuše jakýsi stín úsměvu, rychle e tratící v doktoro- vých vousech. »A mám zuostat ležet? »To ne. I to ne! Ležením se taková nemo jen zhorší. Radši vstát, chodit, pracovat, čím víc, tím líp! Jen pohyb, jen pohyb. A té medi- ciny uživejte třikrát denně vždy dvě lžícepo jídle a na noc bude nejlíp, když nebudete ni
#12 alto_textblock #12
jist. «
#13 alto_textblock #13
»Kafé možu?« »Na noc? Ne. Jen jednou za den a docel malý šáleček. Čaj také ne. To rozčiluje. A te s pánem bohem a brzy se pozdravte,« obráti se náhle doktor a podal tetičce ruku. Náhlým tím obrácením těla zjevil tetičce celou tvářnost Dóbkovu. Stál za doktorem a ne- moha se už zdržet, v hrsti co sily měl mačka tutlaný smích. Dóbek až zrudnul. — — —
#14 alto_textblock #14
—
#15 alto_textblock #15
Když se Jurka vrátil z Klobouk s medicinou byla tetička už na nohou a cosi kutila v kuchyni »A te seš huž zdravá?« divil se Dóbek . Tetička střihla po něm pohledem vzteklo kočky a míska tak se jí v rukou třásla. Chybělo málo a byla by jistě letěla kolem Jurkovy hlavy. Ale tetička vzpomněla si na doktora a mísku se hřmotem položila na kuchyňský stůl. Přece jen trochu věřila. »Počké, te cigáne! Šak se ti to neveplatí Te's dochtora navedl, pravda? Meslíš, že su hlópá? A medicinu, tadyk ju máš!e A tetička láhvičkou mrštila do puténky, kde se schraňovaly pomyje. Dóbek stál za ní a jen se ščuřil. »Mně se zdá,« řekl jen na to, »habech za- sik jel pro dochtora. Néni ti zas zle?« — —
#16 alto_textblock #16
Pražská Hora. Botanický výlet do Prahy, jejž snahou nerozdílno a společnou vykonali a popsali Kara BenJehuda a Franta Mastný. Mám roztomilého synovce. Říká se mu Franta a chodi do druhé třídy reálné školy Počátkem dubna ke mně milý Franta přišel zapředl mne v tento rozhovor: »Strejčku !« »Co chceš, Frantiku ?e »Bude už jaro, strejčku ? Podival jsem se na Frantu, jenž mél pro- modralý nos a zkřehlé ruce, mrkl jsem melan- cholicky ven, kde padali s nebe sedláci v způsobě objemných vločků sněhových, mršti jsem pohledem po teploměru na rámu okenním — rtuť tetelila se kdesi u nultého stupně — pohleděl jsem bolestně i do kamen, v nich prskaly ohnivzdorné brikety, rozstřikujíce se lisíce a lisíce »výhřevných« jiskérek — a zče- venal jsem v nitru své duše rozpaky. Frant mne pokládá za autoritu, která na všecko odpověď a zná i záhadné cesty, nevyzpytatelně přirody, — mám mu teď k otázce přimo kla- dené říci, že vlastně »Milý Františku, ohřej si ruce u kamen, jen jdi .. . tak ... a poslyš! S uvázením, z slunce rozhodně překročilo rovník a rychlým tempem bliží se . . .« »Já jen, strejčinku, tak, k vůli tém bota- nickým výletům, víš, jak jsi slibil . . . My už nyní máme ve škole rostlinopis, ale, to jeti legrace, květinky jsme ještě nevidáli; pan pro- fessor riká, že je to těžko, že jich není . ..e »Jen ty, Františku, pana professora nech j Někdo se bude k vůli vám,— milostpánůmí slu- dentům, topit v bláté a pod vodou hledat lon- ské kořinky, co? Je pravda, trochu to leto blázní, botanik aby běhal po krámech a sháně uměle vyhnané kvitky — ale to nie — půjdem, Frantiku, půjdeme, stůj co stůj! Opatřís torhu a do ní nějaký ten zákusek, jak sluš pořádnému výletníku. O svátcích, Franliku, ma prázdno, tedy se připrav !e Franta popadl čepici a radostně vy běhl. —
#17 alto_textblock #17
Kdybych tvrdil, že mne slib daný nemrzel lhal bych. Přiměla mne k němu chvilková sl bost, snaha, uhájití si reputace, u Franty získané Botanický výlet ! Ano, kdyby to bylo jindy, kdy příroda jdo svou přirozenou cestou, kdy v únoru nacházel člověk v Chuchli sněženek, jalerník a HIale“, kdy mezi šáreckým kamenímí rozkvět bujně, kopytník a ledakde na výsluní plicník podběl — ale letos? Což platno, slib je slio musí se něco najít. Franta by mi bráll Našlo se! Vzpomněl jsem své záslužné zoologieké studie, již jsem kdysi vykonal( v těchto sloupeích uveřejnil) dle paměti- hodných štítů a stavení jako i ulic pražských a tož bez dlouhého cárání po světě — — — výborně, podniknu s tebou, Frantisku, podobný výlet do Prahy po drubé, tentokráte výlet- botanický. Vydali jsme se na pouť ráno ve čtvrtek velikonoční a bloudili s přestávkami po Praze šest dni. Franta přivlekl pokaždé ohromanou torbu a v ni půl tuctu žemli pomazaných důkladně proložených šunkou, já vyzbrojil se lupou a botanickým kličem určovacím. Výprava naše byla poučná, zvláště pro Frantu, a tož v několika směrech. Naučils etíti minulost a bohatství její, vážiti si svého pražského příslušenství, poznal nekonečné množ- ství památek rodného mésta a mimo to velký počet hospod s dobrým pivem, kde jsme una- vení rozbíjeli velmi pilně stany pohovy a po- sily, takže Franta uznal naprostou zbytečnost potravních zásob, jež mu maminka epala do torby a jež jí důsledně přinášel nedotknuté. Není tedy divu, že byl milý synovec nadšen zapřísahal mě, abychom sli spolu botani sovat třeba do Afriky; když jsem to z různých při čin odmitl, vymámil na mně slib, že půjdem až napřesrok Zkušenosti své a výsledky svého pozoro- vání sepsali jsme společným úsilím a neváhám vydati je předně: k radosti všech bodrých Pražanův a vůbec Čechův, jimž na slávě ma tičky Prahy a na minulém díle jejím záležl po druhé: k potrebé školní, jelikož opět mohon nastati doby, kdy bude třeba, pro nedostate živých pomůcek, botanisovati způsobem nám naznačeným a, jak se nám zdá, velice vděčným Dano v Pra ze, 17. dubna 1900. Kara Ben Jehuda v.r. Franta Mas tný v. .
#18 alto_textblock #18
..
#19 alto_textblock #19
Snadno a rychle, jak mnohé autority de- kazují, botanisuje ten, kdo všimne si dobře podnebí. okrsku zemského, kam zašel a pro- zkoumá předem polohu a útvar půdy. Praha v tomto ohledu vyniká nad jiné končiny tím, že uvádí do zmatku svojí přepodivnou úpravou krajinnou. Cilubí se totiž výslovně názvem Krajin sedmi (II., 1071), a tu je oblížno rozhodnonti se pro jednu z nich, zvlástě poně- vadz jsou zprohýbány a rozervány útvary ví méně pitoreskními. Tak ku přikládu jednou octnete se u Hory bílé, podruhé u čer né, jindy zeleně, z laté, najednou opět u Ho tří, u Skály modré a brzy zase jen n Kopečku. Tím arci nabývá Praha rozmani- tosti, ale s ní ruku v ruce jdou zdůsledky ne- rovného povrchu, takže ještě dnes jest naprosto nemožno srovnati ulice a jednotlivé partie, jak toho žádá velkoměstská úprava a nutno tudiz ustavičně v zemi hrabati a jamami slušnými neslušnými prokazovati potěšení nie netušicím chodcům — což se bohu díky děje. I klima- tické poměry jsou u přirovnání s jinými přímo zoufalé. Neboť co si má badatel mysliti, doví- dá-li se, že potřebné oživujíeí paprsky čerpali Pražané u Sluneí třinácti, rozhozených nad Prahou v dojemném souhvězdí? Jen sama Malá strana měla Slunce dvě (III., 233), na ostatek města zářilo 8 zlatých, po jed- nom černém a červeném. Přece však s nezdá, že by stálice uvedené svítily vždycky najednou; jeť tu zvláštní Sluneční uli ce, kde se asi slunička do nastavěných chlívků za- vírala a jen jednomu přáno vysvitnouti. Slun tato působila podivuhodně na rozdělení času:
#20 alto_textblock #20
znalit Pražané jen Léto a zimu (III., 240) která jistě byla krutá; nikde jsme neshledali, že by byli říkali »u tepla«, za to Mí r á z o v ka a u Mrázů (I., 504) nasvědčují opaku. Měli- někde tolik opěvované jaro, mohlo býti jedin u M ájů (II., 411), ale to všecko přece jenom nestačí, aby tvrdili, že žijí v Ne b i. (I., 355). Oni ovšem tvrdili Pražané ještě jiné věci; ž prý je u nich jako v Ráji, pojmenovalis jednu z četných zabrad rajsko u, ba docel dvakrát chlubili se, že se tu mají jako v A me- rice (II., 462 a Smíchov 194) V jistém však ohledu měli přece pravdu, totiž v tom, že se aspoň snažili vyrovnávnt protivy klimatické a geologické a zpříjemniti po- byt sohě i cizím, dobře vědouce, jak strašlive únavné je velkoměsto, kde se v nekonečných, nepřetržitých řadách táhnou rozpálené zdi domo a domů. Proto založili především manohé s a dy. Čelakovského, Městský, Chotko vy, Jungmannovy, Stromovku, z nich snad některý, dá-li bůh a stavitelaký Furor. zachovají se pro radost budoucím, založil také slušný rad zdárných Zahra d, náležitou botanickou a andělskou, Kopman- skou, císařskou, Jankovu, zele nou, francskou, červenou (), Kinského, rádi si zašli v Zahrádku (I., 845) nebo n Zahrádku (II., 565), stavili se občas u Z- hrádeckých či u Zahrádků, choulosti- vější skrývali se v Zahradním domk (IV., 133) nebo v Zeleném domě a milov- níci zeleně se od Zelenků ani netrhli. P- stovati zase všude sad — nebylo a nezdálo se záhodno; hospodárnost a potřeba nutila vyká- zati místa vybraná, jednak pro píci tomu doby- tečku, jednak pro rostlinstvo člověku k užitk a občerstvení. Takto vznikly mnohé louky zelená a císařská z nich vynikají, pro stíraly se ve Struhách, na Str u ze, u Studánky, zavlažovány byly z V o d ulice a bděl nad nimi lukař, bytující v L- kaveckém do mě. Po všeobecném přehledu, jenž ukázal bo tanikovi, jak a kam s rozvahou šlápnouti, pře stupujeme k vlastnímu výčtu rostlinného bohat stvi. Ruče tedy do Chládků bujného stro moví a ponořme se pozorně v jednotlivosti Nejpohodlněji by se nám ovšem kráčelo v A le- jich (nvní Ferdinandova trída), avšak již nás láká v pravo Lipová ulice; neodolám kouzlu patnácti starých slovanských stromův a staneme u Lípů. Odtud zřetelné vidíme do Stromky dolní i horní — ještě krok a jsme u Lesa zeleného (I, 927) a hnedle v Loslčku. Z jakých stromů se skládají, povi bystře pohled dalsí. Většinou jsou to S tro my zelené (20) a vzácné z laté (5): co se týče druhů, ořechové (5) i vořechovské dále se vinou v nekonečné čáře vyrůstajíce, jak jim umná ruka velela u Borovanský ch, u Březinů i u Břízů, u Cypřišu, u Doubravů, Dubánků i Duben- ských, u Palmů, u Javůrků, Jedlí- čků a Jeřábků, u Olše, až k památnému Dubu Žižkovu a Smrku sumav- skému, jenž obklopen Jalovcem zele- ným, končí důstojně řadu tu z a Prkny (l., 281) v Koutku (II., 867). Při pohledu na tuto vegetaci přikývneme jen nápadu starých, kteří ráji tomu na jednom místě přezděli u Šu- ma vy. Z nízkých keřů milovali neobyčejně ja- lovec a bez. Měliť zvláštní Bezovku a sázel obliboné rostliny v celých ulicích: Šeří ko v a Jaloveově. Noscházelo tu ovšem ani ji- ných křovisek: tak jilek mámivý péstován v ulici Jilské, vzácný jabloňový krsek v M I š en- ské, citronik u Lemon u. Přes všechen nedostatek živného jara přes. krutost panujíeíeh mrazů dařilo se stro- mům výborně, neboť opatrní zahradníci sehrá- něli dostatečné množství potřebných štáv Mzů (II., 210), pro druhy obyčejné měl školku u Pláníčků a k vůli zdárným plo- dům byl tu očkovací a roubovaci ústa Štěpá, Štěpka a u Roubičků. Úroda byla podle toho. Sklizeli a ukládali ovocné zá soby u Hrusků a Jablečníků, plody peckovitých u Bachorů (zvláštní gusto !) u Trnků; také dub naplňoval zásobárnyu Žaludů. Druhy vynikaly neobyčejnou pestrost a drahocenností; jmenujeme jen Zlaté hru- šky (6), Jablko bílé, granátová (3). zlatá (7) a jakousi patriotickou odrůdu, ř íš-
#21 alto_textblock #21
ská (g) A když konečně stromy dokonaly svůj běh života, ještě opatrní Pražané uhospodařili jejich těl, rovnajíce je do hraníc u Špalků, u Pa- ř1zků a v Kůlně (Smíchov, 79, — I., 852, II., 440) a že ani drtiny se v Praze nezmařilo, nasvědčuje památná narážka M r va a Bř e v n (III., 9). Není tedy také divu, že se udržela ulice Dřevní. Ve stinech vysokých stromů dařilo se dosti dobře podrostu, jak ukazují za- chovaná místa u Lísků, Prout ko v á (nenll ovšem míněna nynější alej na Václavském ná- městi), Keř zlatý, Vrbový. ostro v jakási podivuhodná B ukvoi k a (Smichov, 67) asi nepodařená chvojka. Pochopíme velmi ochotně, že veliké množ ství sadů, alejí, luk a, jak se později dovíme. záhonů ubralo vesměs mnoho místa orné půdě, a orba byla proto v Praze ve stavu pramizerném. Ani jedno větší hospodářství, jen třikrát u Sedláků a jednou u Sed láč ku. A ti roztomili sedláci a sedláček byli tu, jak se zdá, jen pro parádu a jejich zaměstnání bylo sportem. Měli také dokonce i Pole, ale jen jedno řádně zelené, za to dvě č er- vená a zlatá. To však Pražanům úplně stačilo, aby se jim podivovali, kterak se pyšní svými pěti Pluhy zlatými (prosím !) H rá- běmi černými (toť se rozumí, že z ebenu a se slonovou násadou), svým Srpem zla- tým a Zlatou lopato u. Mnoho-li poleta podsýpala a mnoho-li jim péče bylo věnováno, poví suchá data. Sklízeli, pravda, sklízeli P še- nici jen zlatou od Pšeničků celkem ve Třech snopech (l) a v ždibei Ohrab- ků, vypiplali s ohromnou námahou jeden Je- telový trojlístek, jeden Kleebla tt (rovnoprávnost !) a jednu Řepu bilou, na- zvali celé plantáže Ječnou a Žitno u ulici, ale všecku úrodu mohli dobře spočllati na zrníčka, což se patrně dělo u Vovsů a Hl or-
#22 alto_textblock #22
čičků. A s těmito »zásobami« spěchali do- nákladných Sýpok obecních! Jaká po- ťouchlá chlouba! My se však nedáme zaslepiti, neboť jsme se přesvěděili, že tam, kde se říká u Strništků a Stoklasů, je také hospo- dářský Chudobinec. Nás nepřekvapí potom ani Senná váha ani Senník ani Vikář- ství nov é ani Sláma zlatá, spíše uvě- říme, že v tak mizerném hospodářství byli chov dobytka na psu, a tu Pomazan ku u Pastuchů bychom rádi viděli ! Potom — o bramhorech ani zmínka! Ať jen nám poví obecní statistika, kolik stál import a zpracování ušlechtilého plodu u Škro b a r ol Obracíme truchlivou stránku úpadku rol- nického stavu v Praze a přejdeme k veselejším ukázkám svého herbáře. Jsou tu dvě světlá místa, prozárená jednak žaludko-, jednak kraso- citem. První ličí zelinářské, druhá květinářské choutky Pražanův. Na jídlo, dobře a čerstvými plodinami kořeněné, si Pražané potrpěli ode- dávna a čeho kuchyně se zřením k tomu po- třebovala, dodávaly nivy pražské v hojnosti. Tak jsme trhali výbornou Cibul k u (Smichov 124) vedle vonných Knoblochů (jen nevší- mavost nebo zuřivý antisemitismus mohil je sázet na Novém městě, pominuv úplně pátou čtvrt 1), svěží lupinky do bramborové polévky na Petržilkovském ostrově, je zu a u Petržilků, vyvalovali jsme oči na dva Zlaté melouny mezi množstvím jiných v Melounové ulici a na ukrutnýchi P et tykví, hned však jsme mrkali pod čpavým účinkem Křenovky, u Křenařů, v Kře- novském a Krönově domě, shýbali se. k pestrým záhonům Šatránky a u Š a- fránků, pro vůni mnuli v prstech semena u Kminských a u Hřebíčků a pro chut kradli plody u Jaho dů a u Šíp ku červeného. Ale se superlativem rozkoší procházel jsme se pod Vrchem brzy zelený m, brzy zlatým, jindy černým, na nějž přímo- čárně vystupovaly ulice, silnice, cesty a třídy: Vinařská, Viničná, Vinohradská, na Vinohradě, Hroznová, Hopfe n- sto ková, kdež vedle vzácných Rev z la- tých, na nichž houpaly se H rozny mod rě, zelené, zlaté a podle nebetyěných H op- tenštoků ladné spirály navíjel Chmelový koř. Nepozvali nás od Vinaře ani do Vi- nice svatováclavské ani hrádecké, abychom třeba ve Vinopalnickém d omě také jazykém rozkoši zrakové vypomohli —
#23 alto_textblock #23
škoda Leč záhy již jsme zapomněli této nepo- zornosti a neužilosti, neboť pohled, jenž se nám květinchtivým nyní otvíral, stačil úpině zaplašit tělesné choutky a naladiti vůli k otevrení úst právé jen na tolik, aby stačila vzkřiknouti: Ach, jaká krása! Dech se tají, zrak přechází barevnou velepísní! Jaká vybraná pastva pro náruživého botanika a pro milovnika rajských kvitků vů- bec! Noha váhá, — na tři kusy by se musi člověk roztrhnout, — neboť rozkošných pěšin řada nespočetná důrazně tě vábí ke svým po- kladům. Hle, tu Fialková, tam zas Li- liová, onde Růžová ulice, kudy, kudy cestička.. ? »Strejčku,« prohodil Franta, »ob- lékni a zapni si svrchník a půjdeme napře Růžovou!« — »Proč — svrchník . . ?« — »Viš, blízko je u Půjčovny — aby,. nás to- nezlákalo !« — »Hochu nedobrá — hined na- kolena, tuhle, před královnou všech květin; uch, Ježíši, jaká nádhera!« — Než se octne poutník v centru růžového příválu u Ro s u, omámí ho zúplna výdechy vznošených vladařek u Růže bílé (8), černé (3), červene (5), modré, stříbrné, zlaté (9), žluté (vedle M arsalů) — a mnlš-li, že je konee, hned zapadneš do říše trojie růžových u Tří růži bilých, jtem tří černých, a zas červených, modrých atd. jako dríve, potom ještě Dvě růže a ještě u Růži pěti... u Růžičků... u Růžence.. Jsi blizek mdlobě. Skoro bezduch ubíráš se mimo Tři pivoňky u Pivoňků, nevšim- neš si téměť ani ozdobné garnitury záhonůz tučného mužíka u Mužíčků, ani M ater ny vonné, ani všedních Barvinků, Hlaváčů, Hlaváčků, Hlucháčků, Zlatých- hvězdiček tří, Zvonků červený ch a zlatých, pastuší Tobolky, oměje Š a- lomouneka, až zas jakž takž se vzpamatu- ješ působením chladivě nevinného úbělu dva- nácti Lilií bílých a čiyř zlatých a dikučiněním staneš u Fialů, odkud k F i a l ce (Smichov) a z'lu t é odrůdě její jest jen krol. Ješté snad tě upoutá zajímavý způsob šlechténi Palmy zlaté v Palmském, fuksie v Fuksovském domě, jakož i Olivy zlaté, jež pro svoji vzácnost sázeny jsou zvláště do Kořenářů a Kořenič k ů. Novšední zdobou tohoto libosadu jsou různobarevné Koulo, jichž jsme napočitali 17. Zašli jsme k Zahrádeckým, abychoms pozeptali, jakým divem způsobili, že květiny kvetou všecky v stejný čas — a stálo to za přeplání. Celkem mají, řekli nám, květiny naše 33 Korun a jen 3 Kalichy; prášník není, za to máme zásobu potřebného pylu v Prašném domě, v Prašné bráné, v Prašném dvoře a u Prášků: tím si tedy výkvět i úrodu rídíme bez ohledu na po- časl. Poděkovali jsme slušně za tento jasný vý- klad a laskavé poučení a odcházeli tělesně ztr- máceni, leč s duší nadšenou a hlavou přeplná- nou, z míst lahody a půvabu. Na rtech chvéla se nám modlitba: Rozestři nad tebou nebo svrchovaného požehnání plachtu nekonečnou, o pražská velezahrado, dejž ti osvěžující vla- žičky i teplých paprsků hojnost, a ona tři O ka Boží, staroměstská a žižkovské, nechť bdí nad úrodou tvou do skonání — Amenl
#24 alto_textblock #24
Jsme velice spokojeni svým výkonem, já i Frantík. Jen nad předmluvou se chudák sy- novec trochu drbal za uchem, a já jako svědo- mitý strýc neváhám sděliti jeho obavy, spíšev zájmu jeho dobré pověsti a k odstranění mož- ných následkův, a prosím »Strojčku,« poznamenal, »o těch hospo- dách jsi to tam přece snad neměl dávat! Náš diseiplinární řád kázeňiský . . .«