#1
alto_textblock
#1
10. června 1900.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 158.
#3
alto_textblock
#3
Strana 9.
#4
alto_textblock
#4
Pro doktora.
Napsal Al. Mrštík
#5
alto_textblock
#5
Bylo tak k půlnoci, když se tetičce Do-
kové udělalo »na nic«. Dóbek, když po půl-
noci přišel z »obecního sezení« — našel už
ženu bez sebe. Natřel jí spánky studenou vo-
dou, do úst jí nalil něco oslazeného rumu
čekal, bude li mit okamžitá pomoc jaký účinek
Vzkřísil ji, ale promluvit nemohla, jen
vzdychala a naříkala poloblbými jakýmisi zvuky
a když ruce sepjala a v bolesti hlavou tloukla
o otudenou zeď — skála by se byla pohnula,
zděšením nad ní zastavila se tenkrát snad
i noc.
Muž seděl vedle ní u postole a držej
ruku, domlouval jak jen mohl »jazykem ně-
měkčím«.
»Prosím ti, tak řekni haspoň, co ti je?
Žádná odpověd.
Jen zasty zděšené zvuky a mdloby, l-
mení rukama a zas mdloby. Pak křeče, zas
nářek, slzv, bolest — nové křečovité záchvaty.
Neviděla ho, neznala ho a jen nepřítomné ja-
kési oči uptrala vzhůru ke stěně, kde visel
Sedmibolestná Panna Maria. Pak už ani Panny
Marie neviděla a oči se jí — obrátily v sloup.
Dóbkovi pojednou jakoby vysvitlo. Pusti
její ruku a šel spat.
Ráno bylo ještě hůr než v noci. Dóbková
sebou lomcovala v zběsilé horečce a div s po
stele nevypadla, jak se svíjela. Ze sebe vyrá
žela až nelidské, zvířeci skřeky.
Dóbkovi na čele vy vstal studený pot.
Žena opět muže neznala — a když na
okamžik utichla — jak ze sna ptala se na
jeho hilasi
»Kdo je to ?
»Copak mě neznáš? Přeci sem tvůj muž!
Žádná odpověd.
Tetička těžce dýchala, rukou mechanicky
hladic peřinu.
Zavolal babku Kočárkovou. Sám poodeše
jen na dvůr, al. rychle ze zer vrátil a p řiloži
ucho ke dveřím.
Babku Dóbkova hned poznala a rozhovo-
řila se s ní o všech svých bolestech, kterých
musilo být na tisic. V boku, v životě a na
slezině, v hlavě i v nohách — jen »hubu zd.
ne, že má zdravó« — pomyslil si Dóbek, kdyá
ji tak slyšel najednou »v néčerstvěší roz
právce«
Došla i kmotřenka a přínesla cosi zabale
ného v bílý ubrousek.
Klíční dirkou viděl Jurka, že to bylok
čení stehýnko.
Když babka vyšla do síně, pravila:
»Zle je, Jurko ! Bodeš moset pro dochtor
Já s tém nic nespravím.
»Toli ti boli?« přistoupil Jurka k nemocné
Vzdychla. Dóbek zaslechl cosi jen jako
»dochtora« — a zas křeče, zas mdloby a pa
nenka Maria.
Dóbeko už nemeškal.
Zapřáhnul hnědky, zapálil si cigzárk
a — bjel
Hnědky jen letěly, kopýty bujně rozhazu-
jíce nově napadaný sněhový prach. — —
Doktor dojel právě z Brumovic a už je
zas čekaly Dóbkovy saně, aby jel do Habrůvky
»Co je vaší ženě?« ptal se Dóbka.
»Eh, já nevím. Meslím nic.«
»Když jí nic není, tak proč pro měj-
zdíte? Co ji chybí? Nač si naříká ? «
»Dochtor prů hjí chebí — na celý těl
si naříká. — Hlava, břuch, nohe — všecko
hjí bolí. — — Jen jazek má nejak mo
zdravé.«
Doktor zdvihl oči nad brýle, trochu se po
usmál, ale neříkal ničeho. Zabalil se v šubu
ná nohy navléknul nánožník a pošinuv beranie
furiantsky do týlu, usedl do košinové skořápky
které Dóbek říkal »šlitáž-
#6
alto_textblock
#6
Vyjeli z Klobouk na kopec.
#7
alto_textblock
#7
»Prosím vás, Dóbku, řekněte mně rovn
— co myslite, že je vaší zeně?-
»Jal« zasmál se Dóbek. »Má ženskó n
moc. Ta se dá enem hádat. Mdlobe na nu
chodijó, mě jakobe haní neznala, se mnó ne-
mluví — hale přišla babka a hned se s n
dala do řeči. Všecko hjí řekla, co ju bolí, kde
ju píchá a haji jest hjí šmakuje. Kmotřenka
hjí donosla kus huse a celé je snědla. Přee
takový stohno! Jen zolí nechala. Potem zas bii
belo na úmor. Jak sem vkročil do sednice
— mdlobe zas a mdlobe, voči v slóp a pořád
jen volá Panenku Mariu a dochtora. Tak sem
teda pro nich jel. Čert ví, co je to za nemoc !«
Doktor pohodil b eranici.
Dóbek nechal koně jit krokem a sám roz-
povídal se na celou síř své už tak dost ši-
roké řeči.
»Nespíš má tů zlobivó nemoe a tů mo-
člověk humět kurýrovat. Ná tů hani jejieh
diplome a všecke jejich študie nésó nic platný.
Na žluč meslím stůne — zíuě se hjí převa-
řila. Včera sme beli v hospodě a měli cm
moc teho jednáni. Do půl noce sme s tém
nebeli hotovi. Dež sem polem přišil dům —
humírala. Dal sem hjí trochu rumu s cukrem.
Necheela, hale přeci vzala a tak se trochu
vzkřisila. — Huž ju to tak chetlo nekolikrát
decké dež dondu pozdě z hospode a dež huž
všecí lidi spijó. Přešlo hjí to decke, hale ten-
tokrát si na tý nemoci dává jaksi kór moc zá-
ležet. A debech pro nich, pane dochtor, nebel
jel — nahjisto be bela huž na márách.
»Tak je to zlé?« zasmál se doktor. »To
teda nespěchejte! Tady je pivovar — zasta-
víme se na sklínku čaje. Ještě jsem se dnes
ani nezastavil. Od rána z dědiny do dědiny
tady — pro takovou neplechu já mám schválně
jet kurýrovat ženskou vzteklinu. Zahněte, za-
hněte! — Mně je hůř než vaší ženě. Sklinka
čaje zachutná i vám.e
»Ba! Šak cétím v krku jakósi hořkost.
Dóbek trhnul opratí a zahnul na pobočn ou
silnici směrem k pivovaru. — — —
Jaký to byl krásný, slunný den ! Jaká sa-
nice! Andělská to byla jízda krásnými vlnami
do vrchu se zvedajících závějí. Na zad v bíl
planiny jakoby se rozlévalo nekonečné moře
#8
alto_textblock
#8
mléka. Hledáš známé dědiny a nevidíš jich.
Bílé, zasněžené splynuly v jednu bílou pláň po-
litou bledým světlem lednové chvíle. V klidu
tiché zimy jakoby ztrnul celý svět. Teplý mráz
příjemně dráždil, slunce spělo k polední hodině
a taková jakási mladá radosť vcházela v srdce
z bílého toho dne.
»Lucka, pomalu!« krotil Dóbek sedlového
a sám také jakoby se nemohl nasvtit světlét
krásy. Hlahol zvonků hned se dusil v bílých
stěnách proházeného sněhu, hned zase vesele se
rozžvatlal na volném prostranství rozlehlých niv.
Vrány a havrani osaměle přeletovali na
bílou pouští, koroptve jak zkrotlá drůbež bez
bázně přebíhaly vedle silnice — — pohladi
jsi je moh
Nad Borkovany bylo nejkrásněji.
Hluboko v dolině dědina zapadlá tulila se
v ohromné spousty sněhu a vidět bylo z ní jen
ta okénka ve zdech a plavý kouř. Skály na
lámaného ledu u rybníčku blýskaly studeným
ohněm ocele a vedle na potoce — jaká hejna
#9
alto_textblock
#9
děti! — —
#10
alto_textblock
#10
Dóbek rychlým letem pustil koně dolo
k Martinicím.
Židi v teplých šubách jak bozi rozložen
v barevných korbicích vraceli se z hustopeckéh
trhu. Za nimi panská korba v řehotu a štěr-
chání jemně sladěných brnkáčů do vrchu
jen letéla, za sebou nechávajíc vůni cigaret.
V hadrech klusal do vrchu žebrák zahřívaje s
běhom a rozhazuje rukama.
Koně břitce sjeli k pivovaru.
Dóbek hodil na koně teplé houně a ves
za panem doktorem.
V klenuté nálevně hráli u stolu v karty
Doktor ihned zaujal místo pana starého, Dóbko
dal cigar plnou hrsť a platil za něho řád.
Už pili třetí sklenici čaje, když kterého
hráče »zastal« i Dóbek.
Snad by do Habrůvky nebyli ani dojeli
kdyby se hráči nebyli rozešli.
»No, musíme jet kurýrovat«, vzpomněl
konečně doktor a naložil se zas s Dóbkem
rozvalených samotih.
#11
alto_textblock
#11
Paňmáma Dóbková mrzutě sebou přehaz
vala s boku na bok.
»Co jen nejedó ?!e
»A meslim mosel Jurka na dochtora čekat
v tý jedovatý zémě věil neví meslím kam spěš.-
Babka tu byla od rána, ale nic nepomáhaly
všecky její náplasti s vřelým semenem lněným
které hjindá přeci všecko vetáhnó.« Na besede
přišla i sousedka a sestra.
Konečně zacinkaly zvonečky a v malé chvi
vešel doktor.
Besednice vyšly.
S tváří obestřenou hlubokou vědou vypl
se doktor na všecko to »pálení«, »slabofo
»pchaní.« Měkkými, teplými a opravdový
soucitem nějak zjemnělými prsty ohledal i ž
ludek, podíval se na jazrk — »zdravé a vostré
— jak jej byl hž na cestě dobře popsal Dóbek
proklepal hruď a s neobyčejnou důkladnostr p
slouchal i srdce a dech.
Zakolíbal hlavou v ramenou a něžně teliče
Dóbkové pohladil tvář. Až do slzí ji bylo —
»jaké bel ten pan dochtor hodné.«
Napsal jí do apotéky ceduličku, ještě jed-
nou přistoupil k léžce nemocnému loži a zase
ji tak pohladil po horkém čele, ba i vlasy je
zarovnal a Dóbková cítila, že se ta nemo
zrovna brkotem z ní ztrácí pod teplými těm
doteky starostlivé ruky a když byl doklor s pro-
hlídkou hotov, na celém svém těle necítila
ni jediné bolesti.
»Milá tetičko« — spustil teď doktor —
»vaše nemoc je trochu na pováženou. Plie
máte jako zvon, jazyk v nejlepším pořádku —
(Dóbek se za zády jen ščuřil) — srdce trochn
blázní, ale to přejde ještě dnes. Nejvic toho
máte v žaloudku, tetičko. Žluč máte nějal
roztoklou, žluč. Z toho může pojít těžká n
moc. A škaredá. Něco vás musilo pohněv
Moc se zlobíte, moc si všecko berete k srdci
nebudete-li se pamatovat a šetřit, dostanete žl
tou nemoc, tu černou — poležíte si několi
let — a vyváznete-li, můžete dékovat Hospo
dinu. Musite se chránit všeho hněvu, zlosti
svárů a když nejvic vás bude všecko pokouše
k rozčilení — vzpomeňte si na mě a všechn
vyřidte po dobrém. Tak ještě můž te nemoci
předejít. Jináč
Dóbková vyvrátila oči k doktorovi as věřil
mu na každé slovo. Při tom však ji neuše
jakýsi stín úsměvu, rychle e tratící v doktoro-
vých vousech.
»A mám zuostat ležet?
»To ne. I to ne! Ležením se taková nemo
jen zhorší. Radši vstát, chodit, pracovat, čím
víc, tím líp! Jen pohyb, jen pohyb. A té medi-
ciny uživejte třikrát denně vždy dvě lžícepo
jídle a na noc bude nejlíp, když nebudete ni
#12
alto_textblock
#12
jist. «
#13
alto_textblock
#13
»Kafé možu?«
»Na noc? Ne. Jen jednou za den a docel
malý šáleček. Čaj také ne. To rozčiluje. A te
s pánem bohem a brzy se pozdravte,« obráti
se náhle doktor a podal tetičce ruku.
Náhlým tím obrácením těla zjevil tetičce
celou tvářnost Dóbkovu. Stál za doktorem a ne-
moha se už zdržet, v hrsti co sily měl mačka
tutlaný smích. Dóbek až zrudnul. — —
—
#15
alto_textblock
#15
Když se Jurka vrátil z Klobouk s medicinou
byla tetička už na nohou a cosi kutila v kuchyni
»A te seš huž zdravá?« divil se Dóbek .
Tetička střihla po něm pohledem vzteklo
kočky a míska tak se jí v rukou třásla. Chybělo
málo a byla by jistě letěla kolem Jurkovy hlavy.
Ale tetička vzpomněla si na doktora a mísku se
hřmotem položila na kuchyňský stůl. Přece jen
trochu věřila.
»Počké, te cigáne! Šak se ti to neveplatí
Te's dochtora navedl, pravda? Meslíš, že su
hlópá? A medicinu, tadyk ju máš!e
A tetička láhvičkou mrštila do puténky, kde
se schraňovaly pomyje.
Dóbek stál za ní a jen se ščuřil.
»Mně se zdá,« řekl jen na to, »habech za-
sik jel pro dochtora. Néni ti zas zle?« — —
#16
alto_textblock
#16
Pražská Hora.
Botanický výlet do Prahy, jejž snahou nerozdílno
a společnou vykonali a popsali
Kara BenJehuda a Franta Mastný.
Mám roztomilého synovce. Říká se mu
Franta a chodi do druhé třídy reálné školy
Počátkem dubna ke mně milý Franta přišel
zapředl mne v tento rozhovor:
»Strejčku !«
»Co chceš, Frantiku ?e
»Bude už jaro, strejčku ?
Podival jsem se na Frantu, jenž mél pro-
modralý nos a zkřehlé ruce, mrkl jsem melan-
cholicky ven, kde padali s nebe sedláci v
způsobě objemných vločků sněhových, mršti
jsem pohledem po teploměru na rámu okenním
— rtuť tetelila se kdesi u nultého stupně —
pohleděl jsem bolestně i do kamen, v nich
prskaly ohnivzdorné brikety, rozstřikujíce se
lisíce a lisíce »výhřevných« jiskérek — a zče-
venal jsem v nitru své duše rozpaky. Frant
mne pokládá za autoritu, která na všecko
odpověď a zná i záhadné cesty, nevyzpytatelně
přirody, — mám mu teď k otázce přimo kla-
dené říci, že vlastně
»Milý Františku, ohřej si ruce u kamen,
jen jdi .. . tak ... a poslyš! S uvázením, z
slunce rozhodně překročilo rovník a rychlým
tempem bliží se . . .«
»Já jen, strejčinku, tak, k vůli tém bota-
nickým výletům, víš, jak jsi slibil . . . My už
nyní máme ve škole rostlinopis, ale, to jeti
legrace, květinky jsme ještě nevidáli; pan pro-
fessor riká, že je to těžko, že jich není . ..e
»Jen ty, Františku, pana professora nech j
Někdo se bude k vůli vám,— milostpánůmí slu-
dentům, topit v bláté a pod vodou hledat lon-
ské kořinky, co? Je pravda, trochu to leto
blázní, botanik aby běhal po krámech a sháně
uměle vyhnané kvitky — ale to nie — půjdem,
Frantiku, půjdeme, stůj co stůj! Opatřís
torhu a do ní nějaký ten zákusek, jak sluš
pořádnému výletníku. O svátcích, Franliku, ma
prázdno, tedy se připrav !e
Franta popadl čepici a radostně vy
běhl. —
#17
alto_textblock
#17
Kdybych tvrdil, že mne slib daný nemrzel
lhal bych. Přiměla mne k němu chvilková sl
bost, snaha, uhájití si reputace, u Franty získané
Botanický výlet ! Ano, kdyby to bylo jindy, kdy
příroda jdo svou přirozenou cestou, kdy v únoru
nacházel člověk v Chuchli sněženek, jalerník
a HIale“, kdy mezi šáreckým kamenímí rozkvět
bujně, kopytník a ledakde na výsluní plicník
podběl — ale letos? Což platno, slib je slio
musí se něco najít. Franta by mi bráll
Našlo se! Vzpomněl jsem své záslužné
zoologieké studie, již jsem kdysi vykonal(
v těchto sloupeích uveřejnil) dle paměti-
hodných štítů a stavení jako
i ulic pražských a tož bez dlouhého
cárání po světě — — — výborně, podniknu
s tebou, Frantisku, podobný výlet do Prahy po
drubé, tentokráte výlet- botanický.
Vydali jsme se na pouť ráno ve čtvrtek
velikonoční a bloudili s přestávkami po Praze
šest dni. Franta přivlekl pokaždé ohromanou
torbu a v ni půl tuctu žemli pomazaných
důkladně proložených šunkou, já vyzbrojil se
lupou a botanickým kličem určovacím.
Výprava naše byla poučná, zvláště pro
Frantu, a tož v několika směrech. Naučils
etíti minulost a bohatství její, vážiti si svého
pražského příslušenství, poznal nekonečné množ-
ství památek rodného mésta a mimo to velký
počet hospod s dobrým pivem, kde jsme una-
vení rozbíjeli velmi pilně stany pohovy a po-
sily, takže Franta uznal naprostou zbytečnost
potravních zásob, jež mu maminka epala do
torby a jež jí důsledně přinášel nedotknuté.
Není tedy divu, že byl milý synovec nadšen
zapřísahal mě, abychom sli spolu botani sovat
třeba do Afriky; když jsem to z různých při
čin odmitl, vymámil na mně slib, že půjdem
až napřesrok
Zkušenosti své a výsledky svého pozoro-
vání sepsali jsme společným úsilím a neváhám
vydati je předně: k radosti všech bodrých
Pražanův a vůbec Čechův, jimž na slávě ma
tičky Prahy a na minulém díle jejím záležl
po druhé: k potrebé školní, jelikož opět mohon
nastati doby, kdy bude třeba, pro nedostate
živých pomůcek, botanisovati způsobem nám
naznačeným a, jak se nám zdá, velice vděčným
Dano v Pra ze, 17. dubna 1900.
Kara Ben Jehuda v.r.
Franta Mas tný v. .
#18
alto_textblock
#18
..
#19
alto_textblock
#19
Snadno a rychle, jak mnohé autority de-
kazují, botanisuje ten, kdo všimne si dobře
podnebí. okrsku zemského, kam zašel a pro-
zkoumá předem polohu a útvar půdy. Praha
v tomto ohledu vyniká nad jiné končiny tím,
že uvádí do zmatku svojí přepodivnou úpravou
krajinnou. Cilubí se totiž výslovně názvem
Krajin sedmi (II., 1071), a tu je oblížno
rozhodnonti se pro jednu z nich, zvlástě poně-
vadz jsou zprohýbány a rozervány útvary ví
méně pitoreskními. Tak ku přikládu jednou
octnete se u Hory bílé, podruhé u čer né,
jindy zeleně, z laté, najednou opět u Ho
tří, u Skály modré a brzy zase jen n
Kopečku. Tím arci nabývá Praha rozmani-
tosti, ale s ní ruku v ruce jdou zdůsledky ne-
rovného povrchu, takže ještě dnes jest naprosto
nemožno srovnati ulice a jednotlivé partie, jak
toho žádá velkoměstská úprava a nutno tudiz
ustavičně v zemi hrabati a jamami slušnými
neslušnými prokazovati potěšení nie netušicím
chodcům — což se bohu díky děje. I klima-
tické poměry jsou u přirovnání s jinými přímo
zoufalé. Neboť co si má badatel mysliti, doví-
dá-li se, že potřebné oživujíeí paprsky čerpali
Pražané u Sluneí třinácti, rozhozených nad
Prahou v dojemném souhvězdí? Jen sama
Malá strana měla Slunce dvě (III., 233),
na ostatek města zářilo 8 zlatých, po jed-
nom černém a červeném. Přece však s
nezdá, že by stálice uvedené svítily vždycky
najednou; jeť tu zvláštní Sluneční uli ce,
kde se asi slunička do nastavěných chlívků za-
vírala a jen jednomu přáno vysvitnouti. Slun
tato působila podivuhodně na rozdělení času:
#20
alto_textblock
#20
znalit Pražané jen Léto a zimu (III., 240)
která jistě byla krutá; nikde jsme neshledali,
že by byli říkali »u tepla«, za to Mí r á z o v ka
a u Mrázů (I., 504) nasvědčují opaku. Měli-
někde tolik opěvované jaro, mohlo býti jedin
u M ájů (II., 411), ale to všecko přece jenom
nestačí, aby tvrdili, že žijí v Ne b i. (I., 355).
Oni ovšem tvrdili Pražané ještě jiné věci; ž
prý je u nich jako v Ráji, pojmenovalis
jednu z četných zabrad rajsko u, ba docel
dvakrát chlubili se, že se tu mají jako v A me-
rice (II., 462 a Smíchov 194)
V jistém však ohledu měli přece pravdu,
totiž v tom, že se aspoň snažili vyrovnávnt
protivy klimatické a geologické a zpříjemniti po-
byt sohě i cizím, dobře vědouce, jak strašlive
únavné je velkoměsto, kde se v nekonečných,
nepřetržitých řadách táhnou rozpálené zdi domo
a domů. Proto založili především manohé s a dy.
Čelakovského, Městský, Chotko vy,
Jungmannovy, Stromovku, z nich
snad některý, dá-li bůh a stavitelaký Furor.
zachovají se pro radost budoucím, založil
také slušný rad zdárných Zahra d, náležitou
botanickou a andělskou, Kopman-
skou, císařskou, Jankovu, zele nou,
francskou, červenou (), Kinského,
rádi si zašli v Zahrádku (I., 845) nebo n
Zahrádku (II., 565), stavili se občas u Z-
hrádeckých či u Zahrádků, choulosti-
vější skrývali se v Zahradním domk
(IV., 133) nebo v Zeleném domě a milov-
níci zeleně se od Zelenků ani netrhli. P-
stovati zase všude sad — nebylo a nezdálo se
záhodno; hospodárnost a potřeba nutila vyká-
zati místa vybraná, jednak pro píci tomu doby-
tečku, jednak pro rostlinstvo člověku k užitk
a občerstvení. Takto vznikly mnohé louky
zelená a císařská z nich vynikají, pro
stíraly se ve Struhách, na Str u ze,
u Studánky, zavlažovány byly z V o d
ulice a bděl nad nimi lukař, bytující v L-
kaveckém do mě.
Po všeobecném přehledu, jenž ukázal bo
tanikovi, jak a kam s rozvahou šlápnouti, pře
stupujeme k vlastnímu výčtu rostlinného bohat
stvi. Ruče tedy do Chládků bujného stro
moví a ponořme se pozorně v jednotlivosti
Nejpohodlněji by se nám ovšem kráčelo v A le-
jich (nvní Ferdinandova trída), avšak již nás
láká v pravo Lipová ulice; neodolám
kouzlu patnácti starých slovanských stromův
a staneme u Lípů. Odtud zřetelné vidíme do
Stromky dolní i horní — ještě krok
a jsme u Lesa zeleného (I, 927) a hnedle
v Loslčku. Z jakých stromů se skládají, povi
bystře pohled dalsí. Většinou jsou to S tro my
zelené (20) a vzácné z laté (5): co se týče
druhů, ořechové (5) i vořechovské
dále se vinou v nekonečné čáře vyrůstajíce, jak
jim umná ruka velela u Borovanský ch,
u Březinů i u Břízů, u Cypřišu,
u Doubravů, Dubánků i Duben-
ských, u Palmů, u Javůrků, Jedlí-
čků a Jeřábků, u Olše, až k památnému
Dubu Žižkovu a Smrku sumav-
skému, jenž obklopen Jalovcem zele-
ným, končí důstojně řadu tu z a Prkny (l.,
281) v Koutku (II., 867). Při pohledu na
tuto vegetaci přikývneme jen nápadu starých,
kteří ráji tomu na jednom místě přezděli u Šu-
ma vy. Z nízkých keřů milovali neobyčejně ja-
lovec a bez. Měliť zvláštní Bezovku a sázel
obliboné rostliny v celých ulicích: Šeří ko v
a Jaloveově. Noscházelo tu ovšem ani ji-
ných křovisek: tak jilek mámivý péstován v ulici
Jilské, vzácný jabloňový krsek v M I š en-
ské, citronik u Lemon u.
Přes všechen nedostatek živného jara
přes. krutost panujíeíeh mrazů dařilo se stro-
mům výborně, neboť opatrní zahradníci sehrá-
něli dostatečné množství potřebných štáv
Mzů (II., 210), pro druhy obyčejné měl
školku u Pláníčků a k vůli zdárným plo-
dům byl tu očkovací a roubovaci ústa
Štěpá, Štěpka a u Roubičků. Úroda
byla podle toho. Sklizeli a ukládali ovocné zá
soby u Hrusků a Jablečníků, plody
peckovitých u Bachorů (zvláštní gusto !)
u Trnků; také dub naplňoval zásobárnyu
Žaludů. Druhy vynikaly neobyčejnou pestrost
a drahocenností; jmenujeme jen Zlaté hru-
šky (6), Jablko bílé, granátová (3).
zlatá (7) a jakousi patriotickou odrůdu, ř íš-
#21
alto_textblock
#21
ská (g)
A když konečně stromy dokonaly svůj běh
života, ještě opatrní Pražané uhospodařili jejich
těl, rovnajíce je do hraníc u Špalků, u Pa-
ř1zků a v Kůlně (Smíchov, 79, — I., 852,
II., 440) a že ani drtiny se v Praze nezmařilo,
nasvědčuje památná narážka M r va a Bř e v n
(III., 9). Není tedy také divu, že se udržela
ulice Dřevní. Ve stinech vysokých stromů
dařilo se dosti dobře podrostu, jak ukazují za-
chovaná místa u Lísků, Prout ko v á (nenll
ovšem míněna nynější alej na Václavském ná-
městi), Keř zlatý, Vrbový. ostro v
jakási podivuhodná B ukvoi k a (Smichov, 67)
asi nepodařená chvojka.
Pochopíme velmi ochotně, že veliké množ
ství sadů, alejí, luk a, jak se později dovíme.
záhonů ubralo vesměs mnoho místa orné
půdě, a orba byla proto v Praze ve stavu
pramizerném. Ani jedno větší hospodářství, jen
třikrát u Sedláků a jednou u Sed láč ku.
A ti roztomili sedláci a sedláček byli tu, jak
se zdá, jen pro parádu a jejich zaměstnání
bylo sportem. Měli také dokonce i Pole, ale
jen jedno řádně zelené, za to dvě č er-
vená a zlatá. To však Pražanům úplně
stačilo, aby se jim podivovali, kterak se pyšní
svými pěti Pluhy zlatými (prosím !) H rá-
běmi černými (toť se rozumí, že z ebenu
a se slonovou násadou), svým Srpem zla-
tým a Zlatou lopato u. Mnoho-li poleta
podsýpala a mnoho-li jim péče bylo věnováno,
poví suchá data. Sklízeli, pravda, sklízeli P še-
nici jen zlatou od Pšeničků celkem
ve Třech snopech (l) a v ždibei Ohrab-
ků, vypiplali s ohromnou námahou jeden Je-
telový trojlístek, jeden Kleebla tt
(rovnoprávnost !) a jednu Řepu bilou, na-
zvali celé plantáže Ječnou a Žitno u ulici,
ale všecku úrodu mohli dobře spočllati na
zrníčka, což se patrně dělo u Vovsů a Hl or-
#22
alto_textblock
#22
čičků. A s těmito »zásobami« spěchali do-
nákladných Sýpok obecních! Jaká po-
ťouchlá chlouba! My se však nedáme zaslepiti,
neboť jsme se přesvěděili, že tam, kde se říká
u Strništků a Stoklasů, je také hospo-
dářský Chudobinec. Nás nepřekvapí potom
ani Senná váha ani Senník ani Vikář-
ství nov é ani Sláma zlatá, spíše uvě-
říme, že v tak mizerném hospodářství byli
chov dobytka na psu, a tu Pomazan ku u
Pastuchů bychom rádi viděli ! Potom —
o bramhorech ani zmínka! Ať jen nám poví
obecní statistika, kolik stál import a zpracování
ušlechtilého plodu u Škro b a r ol
Obracíme truchlivou stránku úpadku rol-
nického stavu v Praze a přejdeme k veselejším
ukázkám svého herbáře. Jsou tu dvě světlá
místa, prozárená jednak žaludko-, jednak kraso-
citem. První ličí zelinářské, druhá květinářské
choutky Pražanův. Na jídlo, dobře a čerstvými
plodinami kořeněné, si Pražané potrpěli ode-
dávna a čeho kuchyně se zřením k tomu po-
třebovala, dodávaly nivy pražské v hojnosti.
Tak jsme trhali výbornou Cibul k u (Smichov
124) vedle vonných Knoblochů (jen nevší-
mavost nebo zuřivý antisemitismus mohil je
sázet na Novém městě, pominuv úplně pátou
čtvrt 1), svěží lupinky do bramborové polévky
na Petržilkovském ostrově, je zu
a u Petržilků, vyvalovali jsme oči na dva
Zlaté melouny mezi množstvím jiných
v Melounové ulici a na ukrutnýchi P et
tykví, hned však jsme mrkali pod čpavým
účinkem Křenovky, u Křenařů, v Kře-
novském a Krönově domě, shýbali se.
k pestrým záhonům Šatránky a u Š a-
fránků, pro vůni mnuli v prstech semena
u Kminských a u Hřebíčků a pro
chut kradli plody u Jaho dů a u Šíp ku
červeného.
Ale se superlativem rozkoší procházel
jsme se pod Vrchem brzy zelený m, brzy
zlatým, jindy černým, na nějž přímo-
čárně vystupovaly ulice, silnice, cesty a třídy:
Vinařská, Viničná, Vinohradská,
na Vinohradě, Hroznová, Hopfe n-
sto ková, kdež vedle vzácných Rev z la-
tých, na nichž houpaly se H rozny mod rě,
zelené, zlaté a podle nebetyěných H op-
tenštoků ladné spirály navíjel Chmelový
koř. Nepozvali nás od Vinaře ani do Vi-
nice svatováclavské ani hrádecké,
abychom třeba ve Vinopalnickém d omě
také jazykém rozkoši zrakové vypomohli —
#23
alto_textblock
#23
škoda
Leč záhy již jsme zapomněli této nepo-
zornosti a neužilosti, neboť pohled, jenž se nám
květinchtivým nyní otvíral, stačil úpině zaplašit
tělesné choutky a naladiti vůli k otevrení úst právé
jen na tolik, aby stačila vzkřiknouti: Ach, jaká
krása! Dech se tají, zrak přechází barevnou
velepísní! Jaká vybraná pastva pro náruživého
botanika a pro milovnika rajských kvitků vů-
bec! Noha váhá, — na tři kusy by se musi
člověk roztrhnout, — neboť rozkošných pěšin
řada nespočetná důrazně tě vábí ke svým po-
kladům. Hle, tu Fialková, tam zas Li-
liová, onde Růžová ulice, kudy, kudy
cestička.. ? »Strejčku,« prohodil Franta, »ob-
lékni a zapni si svrchník a půjdeme napře
Růžovou!« — »Proč — svrchník . . ?« —
»Viš, blízko je u Půjčovny — aby,. nás to-
nezlákalo !« — »Hochu nedobrá — hined na-
kolena, tuhle, před královnou všech květin;
uch, Ježíši, jaká nádhera!« — Než se octne
poutník v centru růžového příválu u Ro s u,
omámí ho zúplna výdechy vznošených vladařek
u Růže bílé (8), černé (3), červene
(5), modré, stříbrné, zlaté (9), žluté
(vedle M arsalů) — a mnlš-li, že je konee,
hned zapadneš do říše trojie růžových u Tří
růži bilých, jtem tří černých, a zas
červených, modrých atd. jako dríve,
potom ještě Dvě růže a ještě u Růži
pěti... u Růžičků... u Růžence..
Jsi blizek mdlobě. Skoro bezduch ubíráš se
mimo Tři pivoňky u Pivoňků, nevšim-
neš si téměť ani ozdobné garnitury záhonůz
tučného mužíka u Mužíčků, ani M ater ny
vonné, ani všedních Barvinků, Hlaváčů,
Hlaváčků, Hlucháčků, Zlatých-
hvězdiček tří, Zvonků červený ch
a zlatých, pastuší Tobolky, oměje Š a-
lomouneka, až zas jakž takž se vzpamatu-
ješ působením chladivě nevinného úbělu dva-
nácti Lilií bílých a čiyř zlatých a
dikučiněním staneš u Fialů, odkud k F i a l ce
(Smichov) a z'lu t é odrůdě její jest jen krol.
Ješté snad tě upoutá zajímavý způsob šlechténi
Palmy zlaté v Palmském, fuksie v
Fuksovském domě, jakož i Olivy
zlaté, jež pro svoji vzácnost sázeny jsou
zvláště do Kořenářů a Kořenič k ů.
Novšední zdobou tohoto libosadu jsou
různobarevné Koulo, jichž jsme napočitali 17.
Zašli jsme k Zahrádeckým, abychoms
pozeptali, jakým divem způsobili, že květiny
kvetou všecky v stejný čas — a stálo to za
přeplání. Celkem mají, řekli nám, květiny naše
33 Korun a jen 3 Kalichy; prášník
není, za to máme zásobu potřebného pylu v
Prašném domě, v Prašné bráné,
v Prašném dvoře a u Prášků: tím si
tedy výkvět i úrodu rídíme bez ohledu na po-
časl. Poděkovali jsme slušně za tento jasný vý-
klad a laskavé poučení a odcházeli tělesně ztr-
máceni, leč s duší nadšenou a hlavou přeplná-
nou, z míst lahody a půvabu. Na rtech chvéla
se nám modlitba: Rozestři nad tebou nebo
svrchovaného požehnání plachtu nekonečnou,
o pražská velezahrado, dejž ti osvěžující vla-
žičky i teplých paprsků hojnost, a ona tři O ka
Boží, staroměstská a žižkovské, nechť bdí nad
úrodou tvou do skonání — Amenl
#24
alto_textblock
#24
Jsme velice spokojeni svým výkonem, já
i Frantík. Jen nad předmluvou se chudák sy-
novec trochu drbal za uchem, a já jako svědo-
mitý strýc neváhám sděliti jeho obavy, spíšev
zájmu jeho dobré pověsti a k odstranění mož-
ných následkův, a prosím
»Strojčku,« poznamenal, »o těch hospo-
dách jsi to tam přece snad neměl dávat! Náš
diseiplinární řád kázeňiský . . .«