Románová příloha

„Národních Listů“ k čislu 15. ze dne 15. ledna 1903

Různé zprávy. = O závěti Andréeově, jež, jak jsme již ozná mili, teprve těchto dnů byla otevřena, oznamují se následující podrobnosti. Listina jest datována 18. května 1897 — tedy as půltřetího měsíce před osud- ným vzletem od zátoky Adventské na Špicberkách a krátký její obsah jest následující: »Já Šalamoun August Andrée ustanovuji tímto jakožto svoji poslední vůli, aby veškerá moje pozůstalost připadla s plným právem majetkovým měmu bratru, námořnímu kapi- tánu Arnoštu Vilému Andréeovi, vyslovuje zároveň přání, aby zužitkoval toho dědictví v souhlasus mými určitými úmysly, jež jsem mu oznámil ústně anebo možno-li oznámím mu je ještě později. Vzhle- dem k tomu nechať měmu bratru přísluší výhradné právo, podniknouti veškeré kroky, jež se mu budou zdáti vhodny k regulování a likvidaci mé pozůstalo- sti. S. A. Andrée, vrchní inženýr královského patent- ního a registračního úřadu.« — Znění závěti ukazuje patrně, že ústní úmluvy s bratrem dle názoru samého Andréea měly ráz toliko prozatímný. Smělý cestovatel byl o šťastném výsledku svého podniku přesvědčen tak pevně, že mu ani nenapadlo učiniti podrobněj- ších ustanovení o své dosti obsáhlé pozůstalosti. Spo- kojil se toliko tím, že dal svému bratru všeobecnou plnou moc, aby pro případ nějaké nehody rozdělil veškerý jeho majetek na stejné díly zákonně opráv- něným dědicům v rodině Andrěeově. Poněvadž zatím minulo skorem pět let, aniž došla zpráva o šťastném přistání členů vypravy balonu »Oernen«, žádali pří- buzní Andréeovi úřady, aby pohřešovaný badatel pro- hlášen byl úřadně za mrtvého. Že této žádosti bude vyhověno, o tom nelze pochybovat, neboť švédská vláda sama, davši úřadně vyškrtnout Andréea ze seznamu úřadníků královského patentního úřadu ve Štokholmě, projevila tím, že považuje skvělého cesto- vatele za mrtvéno. = Zničené starožitnosti. Z Neapole se ozna- muje: Ve zdejším museu způsobena byla neopatrno- stí dělníků značná škoda. Dva dělníci přenášeli koš s attickými a jonskými vásami, upustili koš a rozbili 26 kusů značné archeologické ceny na střepy. Úřady zahájily přísné vyšetřování, aby zjistily, kdo má vinu na této neuvěřiteiné nedbalosti. — O této záležitosti uveřejňuje prof. Ceci v časopise »Popolo Romano« následující zprávu:. V národním museu neapolském mělo býti přeneseno dvacet šest velmi drahocenných staroattických a jonských vás ze třetího do druhého patra. K této práci povoláni z ulice obyčejní facchi- nové, nosiči, jimž věci svěřeny beze všeho dozoru Aby si práci usnadnili, složili vásy ledabyle do vel- kého koše a spustili koš po provaze. Při tom se pro- vaz přetrhl a sletěl na dlažbu a z drahocenných vás zbyly pouhé střepy. Prof. Ceci udává ještě jiné pří- pady toho druhu a žádá, aby se správa musea ve- řejně ospravedlnila. = Výbuch a požár. Při požáru v tovární budově na vých. 10. ul. v Novém Yorku bylo by bez mála přišlo o život šest hasičů. Náčelník basičů Purroy jim nařídil, by dopravili hadici na nejvyšší poschodí a když tam přišli, následoval výbuch. Hasiči byli shozeni do pátého poschodí, kde zůstali bezvládně ležeti, rychle se však vzpamatovali a spěchali dolů na ulici. Když ale zpozorovali, že by hadice mohla shořeti, vrátili se zase zpět a po delším namáhání podařilo se jim ji odkliditi. Dle domněnky náčelníka

Purroye se plynové rourky v dolejších poschodích roztavily a unikající plyn nahromadil se v nejvyšším poschodí, načež se vzňal. Policista Duboise ze sta- nice v Mercer streetu byl první, který požár zpozo- roval a alarmoval hasiče, kteří musili plnou hodinu pracovati nežli plameny uhasili. Dvě hořejší poschodí úplně vyhořela a škoda způsobená páčí se na 50.000 dollarů. V sousedním hotelu St. Denis, nároží Broad- way a 10. ulice, propukla mezi hosty panika. Správce hotelu Taylor probudil hosty a vyzval je, aby se oblékli a čekali, až bude dáno zvoncem znamení, aby hotel opustili. Ale všichni byli tak poděšeni, že v divokém zmatku prchali na ulici, aniž na signál čekali. Jelikož však právě panovalo bezvětří, ne- mohly se plameny na hotel rozšířiti. =Záhadný pokus sebevraždy. Z Londýna se oznamuje: Před budovou ministeria války postřelil se těchto dnů setník jiho-lancashirského pluku, jenž již po třicet let je ve výslužbě. Přijel ve drožce k bu- dově ministeria, oslovil sloupy budovy krátkou řečí, vytáhl revolver a střelil na sebe. Byl dopraven do nemocnice a zde shledáno, že se zranil jen zcela ne- patrně, takže mohl býti ihned propuštěn. Sebevražda jest v Anglii trestný čin, ale v tomto případu před- pokládá policie, že starý důstojník neměl v úmyslu, dopustit se sebevraždy. Starý pán zdá se trpět cho- robnými představami a příbuzní jeho již několik dnů před tím varovali před ním ministerium války. = Nový šejdířský úskok. Z Paříže se oznamuje: U pokladny známého závodu Grands Magasins du Louvre ukradeno bylo těchto dnů 50.000 franků za zcela zvláštních okolností. U kasy stál pokladniční sluha a přijímal větší sumu peněz, dávaje bankovky do tobolky, kdežto drobnou kovovou minci sbíral do váčku. V tom upadl na zem peníz a pokladniční sluha, upozorněn svým sousedem: »Upustil jste pěti- frank, tam leží.« — Sluha shýbl se, aby zvedl peníz ale přesvědčiv se, že jemu nechybí, podal jej poklad- níkovi, řka: »Uložím ten peníz u vás, neboť mi ne- patří. Na každý způsob jej ztratil někdo jiný.« — Pak chtěl pokladniční sluha sebrat svou tobolku a tu shledal k nemalému svému ustrnutí, že mu chybí pa- desát tisícifrankových bankovek. = Průtrž mračen v Mississippi. Ze Shreveport La., se oznamuje: Zpráva z Belcheru, La., oznamuje, že nedaleko uvedené obce proudy vod veletoku Mis sissippi protrhaly rozsáhlé ochranné hráze. Rychlí poslové byli vysláni do všech směrů, aby ohrožené obyvatele varovali. Hráze se protrhaly o 10. hodině večer a záhy na to valily se proudy vod do údolí. Během noci nebylo na opravu hráze ani pomyšlení a celé krajině v okolí Belcheru hrozilo nebezpečí, že bude zatopena.

Zemřeli v Praze. Dne 9. ledna 1903: Pavelec Pavel, syn soud- ního sluhy, 4 měsíce, 648—I. Novotných Marie, 5 mě- síců, 664—I. Matoušek Adolf, ředitel c. k. schov. úř., 61 rok, 1740—II. Průšova Marie, dcera hostinského, 1 rok, 250—III. Sudova Marie, dcera ohňostrůjce, 1 rok, 106—IV. Mudra Václav, syn soustružníka, 2 roky, 211—VIII. Hnátek Vlastimil, syn novinářského expeditora, 1 rok, 408—VIII. Kabeláčova Žofie, siro- tek, 16 roků, 420—II. Zaschková Marie, vdova po selníku, 80 roků. 408—III. Hornická Marie, vdova po krejčím, 60 roků, 108—II. Lorenz František, c. k. finanční rada v. v., 91 rok, 156—II. Ehrlichová Ka-

rolina, vdova po radovi, 79 roků, 215—III. Hübsch Josef, mistr klempířský, 54 roky, 454—VII. Langova Anežka, dcera jircháře, 8 měsíců, 258—VIII. — V všeobecné nemocnici: Václav Kučera, tru- hlář, 36 roků. Nováková Julie, manželka dělníka, 52 roky. Špačková Kateřina, vdova po uhlíři, 60 roků. — V c. k. voj. nemocnici čp. 504—II.: Bejček Petr, c. k. vozatajec, 24 roky Dne 10. ledna 1903: Staňková Anna, manž. pasíře, 30 roků, 1035—I. Erhart Václav, cukrář, 33 r., 313—II. Paroubková Anna, vdova po pošt. zřízenci, 55 roků, 1512—II. Zdeborský Julius, praktický lékař, 44 roky, 1941—II. — Ve všeobecné nemoc- nici: Kobian Vlastimil, holičský učeň, 16 roků. — U milosrdných bratří: Zajíc Karel, kni- hařský učeň, 18 roků. — U milosrdných se- ster: Černá Josefa, manželka dělníka, 39 roků. Vosahlová Anna, manželka soustružníka, 49 roků. Vošahlíková Anna, vdova po krejčím, 66 roků.

Král. české zem. divadlo v Praze. Národní divadlo.

92. hra v předpl. 4. čtvrtka. Pod jabloní. Legenda o 6 obrazech. Napsal Julius Zeyer. Hudbu složil Josef Suk. Dirigent František Picka. Režisér Robert Polák. OSOBY: Hospodin, P. Řada. Anděl Raguil, J. Seifert. Jiný anděl, L. Dostalova. Třetí anděl, J. Rělink. Car Vatroslav, F. Steinsberg Danica, jeho dcera, H. Kva- pilová. Ljuba, její družka, L. Matějovská. Svetozar, Dragan, carové, R. Inneman, E. Focht. Svetimír, Kru- nostav, Živan, bratří, K. Želenský, F. Matějovský, J. Vávra. Sluha Svetimírův, J. Havelský. Sluha Kruno- slavův, K. Mušek. — Andělé, archandělé, sbory blažených.

Ve čtvrtek 15. ledna.

Konec o 3/410. hod.

Začátek o 7. hod.

Lidové divadlo „Urania“ v VII. části Prahy. V zahradě I. pražského měšť. pivovaru. Začátek o 7. hod. Ve čtvrtek 15. ledna. Pohostinská hra slč. Julie Drtinovy. Po druhé: Jiříkovo vidění. Kouzelná báchorka se zpěvy o 5 odděleních. Napsal J. K. Tyl. Režisér Bohumil Kovář

Švandovo divadlo na Smíchově.

Začátek o 7. hod. Ve čtvrtek 15. ledna. 36. hra v předplacení (čtvrteční). Novinka: Neviňátko. (Innocent.) Veselohra o 3 jedn. Napsali A. Capus a A. Allais. Přel. M. Horský. Režisér J. Kubík

na Král. Pištěkovo lidové divadlo vnohradecn Začátek o 7. hod Ve prospěch slč. Mařenky Seifertovy: Katinka Heilbronská. Velká historicka činobra o 5 jedn. od J. Kleista. Dle Holbeinova vzdělání od J.P.

Ve čtvrtek 15. ledna.

—

216

—

213

Přišel Majzel a přinesl mně listinu, podepsanou ře- ditelem nemocnice, v níž se přimlouvalo, abych byl přijat do vystěhovaleckého domu. »S touto listinou vás najisto přijmou,« pravil Majzel. »Nu, na shledanou. Přeji vám to nejlepší. Zde jest má navštívenka. Bude-li vám libo, navštivte mne nebo pište. Mnoho udělati pro vás nemohu, ale snad přece hodímse vám k něčemu.« Stiskl jsem mu ruku a za okamžik stál jsem jižv průjezdu veliké a pěkné nemocniční budovy s mramoro- vými sloupy a s průčelím, ozdobeným sochou »Libertady«, Svobodv. »Půjdu raději do Milcasas,« projelo mně hlavou zaměřil jsem známou cestou k přístavu. Cesta byla dosti dlouhá a nohy špatně mně sloužily. V Milcasas Petrova jsem nenašel. Řekli mně, že není zde již přes čtrnáct dní a že nevědí, kam se poděl V největších rozpacích stál jsem uprostřed pustého dvora, napil jsem se vody z cisterny a začal jsem uva- žovati, kam bych šel a co bych podnikl. Trápil mne hlad a únava. Hlava pomalu se mně točila. Cítil jsem, že síly mne opouštějí. Po dvoře proháněly se špinavé a otrhané děti s opá- lenými tvářemi, s černýma jako slíva očima a s hrubými vlasy na vejcovitých hlavách. Jedno z nich, hoch nejvýš osmiletý, najednou při- stoupil ke mně, zastavil se přede mnou, roztáhnuv bosé nohy a zastrčiv ruce do kapes krátkých kalhot, které stěží dosahovaly mu ke kolenům, pravil: »Dejte mně laskavě sirku, pane.« »K čemu jí potřebujete ?« tázal jsem se.

požádati, abyste opustil nemocnici. Taková jsou pravidla. Máte peníze?« »Mám, ale jen velmi málo.« »Máte zde příbuzné nebo dobré známé?« »Ne.« »Jste zde tedy patrně nedávno ? Jste známý s některým ex nostris (z našich) ?« Usmál se. »Nerozumíte? Znáte někoho »z našich«, jak říká se na roztomilé Rusi ?« »Znám jich několik, ale . . .« »Chováte k nim vznešené opovržení?« »Nemyslím.« »Jste indifferentní?« »Ovšem.« »Tedy nejste judofobem. Tím lépe pro vás. Rusů pravoslavných, jako jste vy, zde není. Zde Rusy jsou židé, jak říká se v mé daleké vlasti Rusku. Židé vám pomohou. Já sám jsem židem a jmenuji se Jehuda Aro- novič Majzel, jelikož však v zdejších poměrech jméno mé zní podivně a dle starého zvyku, jejž vssál jsem s mlé- kem matčiným, všechno mne dopaluje, co příliš zavání židovstvím (usmál se zase posměšně a tvrdě), jmenuji se raději don Juho, což jest kratší a příjemnější.« Najednou umikl, dovtípiv se, že jeho dlouhá řeč ho unavila a španělsky dal rozkaz hezké ošetřovatelce s bledou, jako by porculánovou tváří, vroubenou černými kučerami, jež vyvalily se pod hladkým, bílým čepečkem, v černém obleku a bílé zástěře, aby připravila mé věcia propouštěcí list. Potom obešel ostatní nemocné — nebylo jich ostatně mnoho, pět nebo šest — a znovu zase vrátil se ke mně. „Zápisky omigranta.“

54