Románová přiloha „Národních Listů“ k číslu 2. ze dne 2. ledna 1903.

Rüzné zprávy. = O zemětřesení v Turkestanu oznamují se z Askabadu následující podrobnosti: Na zřízení pro- zatímné nemocnice a budovy pro policii, vojenské úřady a vojsko povolil gubernator ferganský 25.000 rublů a uzavření půjčky 15.000 rublů z peněz, nále- žejících městu Margelanu. Pro úřadníky civilní pouká- záno 3000 rublů a důstojníkům a vojenským úřadní- kům rozděleno po sto rublech. Obyvatelé z Andižanu jsou dopravováni po dráze zdarma. Vojáci posádky dostanou do 2. ledna zvláštní přídavek ke stravě, li- bru masa a dvojnásobnou dávku čaje pro každého muže. Nuzné obyvatelstvo poděleno potravinami, pa- livem a šaty, dále zřízeny komitéty k pořádání pe- něžitých sbírek. Do Andižanu vyslán odborník, aby prozkoumal příčiny zemětřesení. Mimo to byl vypra- cován typ pro pevnější budovy. Stavba baráků rychle pokračuje. Peníze, jež se nalezaly v pobořeném ber- ním úřadě, nalezeny neporušeny. Od 26. prosince zahájena opět doprava osob na dráze, také doprava nákladů bude záhy obnovena. Dne 27. bylo opět prudké zemětřesení, jež potrvalo delší dobu. Jsou obavy, že zemětřesení potrvá právě tak dlouho, jako v Kašgaru. Zmínky zasluhuje heroické konání povin- nosti vojína třetí roty 11. střeleckého pluku turke- stanského, Sašuka, jenž v den katastrofy měl strážu praporu a plukovní pokladny a jemuž padající trosky vyrazily pušku z ruky a rozbily ji. Také žerd praporu přeražena a Sašuk obklíčen troskami. Přes to zůstal stát uprostřed trosek, až jej vyprostil pod- důstojník, jenž jej přišel vystřídat. Tragicky skončil praporní pokladník a dopisovatel »Turkestanských Vědomostí«, poručík Geculin. Ve behvíli katastrofy poručil vojákům, aby vyběhli ze zbrojnice na ulici. Zůstal stát u vchodu, až všichni budovu opustili a vrátil se pak dovnitř, aby se podíval, jsou-li všichni zachráněni a v tu chvíli byl usmrcen padajícími troskami = Neštěstí při plavbě na zkoušku. Z Londýna se oznamuje: V Greenocku podnikl onehdy nový vlečný parník »Tiger« plavbu na zkoušku. Když strojník, jenž plavbu řídil, rozkázal lodivodu, aby obrátil loď proti vlnám, byl parník zaplaven vlnou. Voda vnikla do strojovny a způsobila výbuch, jímž jeden bok parníku rozbit. Loď se ihed potopila. Mužstvu strážné lodi podařilo se záchrannými čluny zachrániti několik členů mužstva. Jeden muž utonui a pět mužů zemřelo později následkem popálenin, jež utrpěli při výbuchu. Stav dvou jiných mužů jest povážlivý = Otrávené cukrovinky. Z Filadelfie, Pa., se oznamuje: Paní F. Ackerhausenová, manželka ob- chodníka s lihovinami Henry Ackerhausena, na Ridge avenue, byla by bezmála zemřela po požití cukro- vinek, které minulé neděle obdržela poštou od ne- známého zasílatele. V některých cukrovinkách byl přimísen jed, v jiných pak nalezaly se malé jehly Jakmile paní Ackerhausenová zásilku obdržela, ihned několik cukrovinek požila, až konečně kousla do tvrdého předmětu a při bližším ohledání nalezlav cukrovince několik malých jehel. Za hodinu na to pozbyla paní Ackerhausenova vědomí a přivolaní lé- kaři zjistili otravu buď chloralem nebo laudanem, Nemocná byla za vhodné lékařské pomoci zachráně na od jisté smrti a policie se nyní namáhá, aby ne- známého zasílatele cukrovinek vypátrala.

= Spor pařížské obce o dědictví. Z Paříže se oznamuje: Přinesli jsme svého času zprávu, že as před půl letem zemřel v Rouenu millionář Dutuit. jenž svojí sbírku umělých předmětů, nastřádaných s velkým nákladem, odkázal městu Paříži. Sbírka, jež ceněna byla na několik millionů, způsobila městské radě dosti značné obtíže, neboť Dutuít byl ve své závěti ustanovil, že odkaz šest měsíců po jeho smrti musí být úplně uspořádán a přístupný obecen- stvu, nemá-li závěť pozbýti platnosti. Bylo třeba úsilovné denní i noční práce četných pomocných sil, aby tato lhůta mohla býti dodržena. Těchto dnů byla sbírka vystavena v malém paláci na Elysejských po- lích. Nyní dochází z Říma zpráva, že se přihlásila o pozůstalost Dutuitovu dědička, jež se hodlá soudně domáhati práv na sbírku Dutuitovu. Dutuito měl mimo jiné nemovitosti v Římě palác Babnino. Ad- vokát, jemuž byla svěřena správa tohoto paláce, zji- stil, že existuje manželská dcera Dutuitova, jež činí nárok na dědictví po otci. Jmenuje se Rossiová, na- rodila se r. 1852 ve Florencii, byla Dutuitem uznána a jest provdána. Domnívala se, že Dutuit r. 1870 padl v souboji. Když se však nyní dověděla o ne- dávné jeho smrti, svěřila svoji záležitost svému práv- nímu zástupci. Její průkazy jsou v úplném pořádku. Výsledek procesu očekává se s největším napjetím. = Sto čtyřletá. V pracovně City-road v Londýně nalezá se jakás mrs. Lydia Carrova, jež v nejbliž- ších dnech dosáhne věku 104 let. Stařena žije nyní již dvacet let v tomto chudobinci a strávila skorem celou tuto dobu na loži, avšak má vždycky ještě vzpomínky na minulost. Že ješitnost ani v tomto vy- sokém věku nepomíjí, dokazuje okolnost, že stará dáma, když ji chtěli fotografovat, žádala jednu z oše- třovatelek, aby jí k tomu půjčila hodinky a řetízek. V témže chudobinci žije její 80letý synovec. = Obležení domnělé herny. Dům čís. 160 na záp. 44. ul. v Nov. Yorku, známý jako »dům s oce- lovými dveřmi«, který pol. kapitán Schmittberger po- važuje za hernu, jest již po několik dnů obléhán od tří policistů, kteří hrozně trpí nejen nepříznivou po- větrností, nýbrž i horkou kávou, kterou rúřadní ce- stou dostávají, ačkoliv by jim grog šel zajisté lépe k duhu. Nikdo nesmí do domu, ani ven, udržuje-li se však komunikace přes zahradní plot aneb zadním domem, to nemohli policisté dosud zjistiti. Obležení domu považuje se jaksi za zásadní případ, a kapitán Schmittberger prohlašuje, že pro případ potřeby po trvá obležení třeba celý rok, neboť mu jde přede- vším o to, aby majitelům herny jejich »obchod- zničil. = Zajímavý archaeologický nález. Z Rovigav Italii se oznamuje, že nedaleko Adrie, kde od něko- lika neděl provádí se kopání, nalezeno as ve hloubce jednoho metru pohřebiště z prvního století po Kristu Chráněny prostým terrarottovým pokrovem zachovaly se tu po devatenáct století neobyčejně krásné skle- něné nádoby, obsahující mimo lidské kosti též pe- nízky pro převoz duše zesnulého přes Styx. Vedle těchto vlastních popelnic nalezeny též tak zvané džbánečky na slzy a jiné nádoby z hlíny a ze skla a hliněné náhrobní lampičky, z nichž každá pod re- liefem má slovo, jako Eycarpi, Strobili, Aprio . Sexte, Fortis a jiné, jež nelze rozluštit. = Surový syn. Z Nov. Yorku se oznamuje 65letá stařena, jež jest mrzákem, byla od vlastního syna středního věku vlastní svojí berlou tak surově

zbíta, že ji sousedé, kteří na pokřik týrané ženy na místo přichvátali, nalezli ležící na zemi s rozbitou lebkou. Pachatelem jest James Donaldson, 42 roky starý; jest nenapravitelným opilcem. Týž pravidelně žebronil na matce peníze, kdykoliv dostala pensi jako vdova po veteránu z občanské války. Onehdy dostala stařena opětně pensi a o 9. hodině večer přišel její syn James opilý domů a požadoval peníze. Matka to však odepřela a nad tím byl vzorný syná- ček tak popuzen, že uchopil berlu matčinu a jal se matku bít do hlavy. Když na pokřik stařeny sou- sedé přichvátali, ležel James již v posteli a tvářil se, jakoby spal. Přivolaný policista jej pak zatkl, kdežto poraněná stařena byla převezena do Long Island College hospitálu. James Donaldson byl předvedenu pol. soudu v Butler streetu a ponechán ve vyšetřo- vací vazbě: týž u soudu tvrdil, že byl tak opilý, že neví, co činil. = Štědrý večer „sandwichmenů“. Z Londýna se oznamuje: Skorem 1200 sandwichmenů, nebožáků, kteří se nuzně živí nosením reklamních plakátů ne prsou a na zádech, bylo také o letošním štědrém ve- čeru pohostěno v městských lázních v Lambethu, k čemuž opatřil prostředky demokratický nedělní list „Reynolds Newspaper“ z výtěžku sbírky. Kromě toho dostal každý účastník hostiny po skončené večeři ba- líček tabáku a dřevěnou dýmku, balíček čaje, vlněnou kazajku a dvoushilling. O zábavu postaráno bylo hud- bou, solovými výstupy a produkcemi zpěváků = Automobila v poušti. Z Kahýry se oznamuje: Egyptská vláda za pomoci několika anglických pod- porovatelů automobilového sportu provedla s úspě- chem řadu pokusů, jezditi automobilami v poušti. Motorový vůz pro poušť vyjel se 40 vojáky z Abbasié podél Suezského průplavu a urazil kostrbatou cestu velmi dobře. Vlastní pokus však počal teprve v poušti samé. Kde písek byl dosti pevný, jelo se dobře. Vůz měl kola se širokými obruči, jež se dobře zachyco- vala a hnala stroj ku předu. Avšak kde byl písek velmi sypký, byla jízda nesnadna; kola točila se mnohdy v písku, aniž se stroj dostal ku předu, tak že vojáci musili vystoupit a důkladně jej popostrčit. Tomuto nedostatku bude odpomoženo koly s obruči ještě širšími. Zástupci ministeria a vojenské správy byli výkonností vozu pro dopravu vojska velmi uspo- kojeni. Rovněž byl učiněn pokus s nákladním vozem motorovým pro poušt. = Tančící krocan. V Montreuil-sous-Bois produ- koval se v jedné vinárně o Štědrém večeru kočovný kejklíř, jenž nechal tančiti a provozovati turnaje cvi- čené blechy na obnažené paží, provozoval se šesti krysami nebývalé kousky na provaze a na konec sli- boval jako parádní číslo tančícího krocana. Když do- spěl k tomuto číslu, pronesl bombastickou řeč, pokre! stoličku kovovou deskou, postavil na ni krocana, jenž záhy počal provozovati nejpodivnější kroky a skoky. Ale zároveň počal se šířit pronikavý zápach jako od spáleného peří. »Ten dareba postavil to ubohé zvíře na rozpálený plech, tu ovšem musí tančit!« zvolal pojednou ženský hlas. Bylo patrno, že kejklíř užil starého ukrutného úskoku; přes jeho protesty vzalo rozhorlené obecenstvo podium útokem, nalezlo pod stoličkou pánev s řežavým uhlím a mělo tisíc chutí nechat tančiti kejklíře podle vlastní jeho methody. Natloukli mu, co se do něho vešlo a vyhodili jej. Když se rozhorlení poněkud utišilo, shledáno, že je- den z díváků šel ve svém milosrdenství tak daleko,

—

184 —

— 181 -

»Kam? Zpět na Rus. Poskytněte mně jen možnost, abych mohla někde se skrýti do ódchodu parníku a jak mile budu na moři, jsem zachráněna.« »Což peníze, Basjo?« »Peníze? Mám něco peněz; nevím, stačí-li na celou cestu. Jsem ochotna přetrpěti jakékoliv nedostatky.«. »Basjo,« pravil jsem, »dal bych vám peníze.« »Nepotřebuji peněz !« zvolala netrpělivě. »Počkejte — nepotřebujete tedy peněz. Jak tedy mohu vám pomoci ?«. »Povězte mně, kde bydlíte. Prchnu od nich k vám. Nikomu ani z daleka nenapadne, že jsem u vás.« »Ke mně?« tázal jsem se. »Co pravite, Basjo Jsem — opuštěný člověk, jsem — nádenníkem a bydlím v Milcasas se všelikou čeládkou . ..« Máchla rukou. »Ach, jaký to nesmysl! Což pak si myslíte, že dbám na takové hlouposti? Nebo si snad myslíte, že tam, kde nyní se nacházím, jest to lepší?« Trpce se usmála. »Mějte na paměti, že nemám, z čeho bych vybírala. Nemám k zápasu více sil a cítím, že konečně budu nu- cena jim povoliti.« »Povoliti?« tázal jsem se; »což pak vy...« Podívala se na mne vytřeštěným pohledem. »Co jste si to myslil? Ne, až dosud nemohli se mnou nic poříditi, ale nemám více sil. Dříve mne pře- mlouvali, spílali mně, prosili a nyní mne — bijí !« »Bijí? Vás ?« »Ano, jsou hrozně zlí. Není člověka, s nímž mohla bych promluviti slova. Obklopují mne nepřátelé a zrád- cové. Z jejich tváří a stálého šeptání poznávám, že k ně-

»Proč byste tam chodil? Jest to velice vlivuplný muž. Zajděte k němu. Možná, že vykoná něco pro vás Nu, na shledanou.« Ještě jednou se obrátil a zvolal na mne; »Nepůjdete ?« Zakýval jsem záporně hlavou. Pokrčil ramenya zmizel. Chvíli stál jsem nerozhodně a konečně tiše zaměři jsem k domovu. Byl jsem hrozně špatně naladěn. Srdce se mně sví- ralo a cítil jsem jakési zděšení. Věděl jsem dobře, proč nechtěl jsem zajíti k Vult sonovi: především neměl jsem při sobě ani kopejky a za- jíti k němu jen tak nebylo radno. Za druhé měl jsem strach, že setkám se s Basjou. Je-li Basja takovou, jakou jsem ji opustil, nikdy si neodpustím, že nepokusil jsem se o její zachránění; a je-li ona — jinou, zase cítil bych se před ní vinným a především byl jsem si toho jasně vědom, že nemohu jí nijak pomoci. Zaměřil jsem v druhou stranu, namáhaje se nemy- sliti na nic a zrychlil jsem na ulici kroky. Mé myšlénky zaletěly na Rus a s radostí začal jsem se obírati vzpomínkami, které najednou v mém mozku se vynořily. Odtrhl jsem se úplně od skutečnosti a bylo mně příjemným jíti a přemýšleti o věcech nekonečně dalekých, nedosažitelných a nejvýše milých, které jsou navždy ztraceny Ah, jak vřele jsem po tom toužil, abych mohl vrá- titi se na Rus! Jak pěkným a světlým zdálo se mně všechno, co bylo tam! Zdál jsem se sobě samotnému nezkušeným a nesmyslným hlupákem, jenž opustil vlast, soudruhy, všechno, čemu přivykl z dětství, k vůli tomu, „Zápísky vmígranta.- 46