Ročník XXXX.

V Praze, ve čtvrtek dne 13 září 1900

Číslo 253.

Na ranní a odpol. listy předp lácí su v Praze v sddministraei na něste tvrt lts . . . . 6 K — s drají čonciko na divrt lata ve filialkách: Ko za mi ě sío . Poštout n art le. . . . . 9 k e0 s dvoji zísilkou na měste nk čtrrt laia . . . . nk en

p

V drobném prodejii naaní čhle o sebě . . . za Sh vdpole dní . . . za 2b ve Glislkéch na veskovs ranní číslo. . . . . . . . 10 sdpolední . . . . . . . . Bb Inseraty platí se hotevé mapřel. Pledplsoení a inserty přijímá sdminl slrace v Mariannké nlici l. a. Tam nachizalí se 1éž rešakea. tlskárss a vzpedice „ Národních Liste- Eukopisy se ssvracieajt

Dva výklady vládní o rozpu štění rady říšské.

Ve dvou časopisech, které se propůjčují k uveřejňování a k obhajování politiky vlády vídeňské, dočtli jsme se současně, jako na daně znamení, zevrubného výkladu, proč dr. Körber parlament vídeňský rozpustil a volby pro nový vypsal. Jsouť to »Pester Lloyd«a »Fremdenblatt«. Jest velice zajímavo, pro- čisti rozumy obou těchto listův. Doplňujít se navzájem ve snaze, odvrátiti od vlády Körbrovy všeliké podezření, jakoby vypsáním voleb pro novou radu říšskou byla zaujala nepřátelské neb aspoň nepříznivé stanovisko proti kterěkoliv národní neb politické straně v Předlitavsku. Oba listy předstihují se v tvrzení, že jediný účel, jenž vědí dra. Körbra k rozpuštění starého parlamentu, byl, zjednati Rakousku opět dělný, práce schopný a k práci ochotný sbor zákonodárny a že všechny ohledy strannické, národní politické, z kterých dr. Körber tu al tam jest obviňován, neb ke kterým jest naváděn, z ústavního činu jeho jsou úplně vylou- Vládní list peštský sice lituje, že dr. Körber nerozpustil parlament již dne 8. června a že promarnil tři měsíce samým planým vyjednáváním s vůdci parlamentních stran, ale schvaluje i nynější rozpuštění říšské rady není li pouhým opatřením, které má pomoci vládě přes okamžité nesnáze a rozpaky, nýbrž jestli jen článkem v pevném řetězu záměrův, které vláda hodlá provésti, aby opět zjednala pořádek v Rakousku. »Tento pořádek musí býti zjednán a obnoven buď se stra- nami, podají-li k tomu ruku, nebo bez nich, odeprou-li svého spolupůsobení. Soustava, aby strany směly do vlády fušovat, musí přestat. Vláda nesmí na dále trpět, aby jedna strana k nějakému opatření ji donutila svými domluvami, a druhá aby ji od něho odvrátila svými hrozbami. Vláda musí sama vědět, co má dělat, a musí to také odhodlaně a důrazně prověst.« V dalším výkladu svém praví vládní list peštskýo vládním opatření v Rakousku: »V ůle státní musí opět nabýti moci a účinné platnosti, v Rakousku musí opět provozovati se umění, užiti prostředkův sitát- ních k dosažení státních úče- lův . . . Čeho v Rakousku jest nevyhnu- telně potřebí a čím by mu mohlo býti zpo- moženo, to jest důsledné a důrazné provádění vůle státní.e V těchto slovech vládního listu peštského jest však obsažen smysl dvojí: jednak obrana řádův ústavních, jednak rada ke skutkům absolutismu, kdyby to s ústavností v Rakousku vůbec už nešlo. Vůle státní prohlašuje se tu za nejvyšší měřítko všeliké činnosti vládní a za pramen vší zákonnosti, všeho pořádku a práva. Vůli státní pak dle náuky »Pest. Ll.« zná toliko — vláda! a také jen vláda ji representuje, vykládá a provádí! Proto v Rakousku ny nější chvíle vláda Körbrova jako jedině pravý znalec státní vůle má užiti všech státních prostředkův k dosažení státních účelův! Pochybujeme, že by vládní list peštský s touto svou theorií o pravomoci vládní po- chodil v národě uherském; ten by se vzcho- pil na obranu s vých ústavnich p r áv

čeny.

proti libovolnému provozování jakési ml ho- vité, beztvarné, nadhvězdně vůle státní těmi neb oněmi ministry. Ve státě právním, ústavním má platnost a rozhodu- jící moc vůle národův, poněvadž ná- rodové jsou stát, nikoliv ministři. Proto dlužno důrazně odmítnouti i v Rakousku výklad vládního listu peštského, jakoby dr. K örber po nových volbách do parlamentu vídeňského, kdyby z nich opět vyšla nějaká obstrukce, která by nedovolila vlád užititěch neb oněch prostřed- kův státníchy mohl poprostu jmenem jakési imaginární vůle státní vlá- dnout a hospodařit absolutně dále. Užívání prostředkův státních jest v Ra- kousku rovněž jako v Uhersku závislé na svolení a schválení ústavních zastupitelstev; nějaká státní vůle jest v tom případě zeela prázdné slovo a bezvýznamná— formule. Chtěl-li vládní list peštský předsedu mini- sterstva vídeňského takovýmto výklademo státní vůli v nových volbách pro parlament vídeňský zbaviti proudu obstrukčního, nepo- dařilo se mu to. — Rozhodně opatrněji vede si v tom ohledu vídeňský »Fremdenblatt«. Praví, že účelem nových voleb není, rozhodnouti otázku: pro Körbra nebo proti Körbrovi, ani pro tu neb onu většinu, nýbrž pro rakouský parlament nebo proti němu; a pokračuje ve chlácholení rakou- ské veřejnosti takto: »Nehledá se ani proti- německý parlament, ani protičeský ani proti- slovanský. Má se najíti parlament rakouský. který by uvedl ústavu opět v činnost, onu ústavu, která posud zhojila všechny rány. jež zadala, onu ústavu, jejížto rozklenuté větve i Čechům často poskytly dosti ochrany a která všechny národy stejně chrání proti všem žárům nenávisti strannické. . . . Na voličích jest, aby uvedli parlament opět ke zdroji zákonodárství a hospodářské pomoci pro všechny; na nich jest, aby žalostné bídě státní učinili konec a stranám dali příkaz, sledovati národní cíle své, věrni svému pře- svědčení, ale na půdě parlamentární: vláda Körbrova zjednala jim k tomu možnost Jednak zbavila Rakousko trosek parlamentu, z něhož se stala líná, mrtvá hmota — jednak vrátila voličům svobodu, aby zřídili parla- ment nový. Pan Körber odevzdal rozhodnutí ústavní pramoci. Vláda nežádá zatím na voličích nic, než volný a k činnosti způsobilý parlament rakouský.« To zní opravdu mnohem chytřeji, než transcedentalní filosofie vládního listu pešt- ského. Místo »státní vůle« uznává se tu vůle národů za ústavní pramoc, za zdroj všeho zákonného pořádku a práva státního. Starý rozpuštěný parlament jme- nuje se tu zcela správně mrtvou hmo- tou. I v tom lze souhlasiti, že se hledá parlament rakouský. Jestli tím vyjádřeno pravdivé mínění vlády Körbrovy, byl by v tom nemalý pokrok. Ale k provedení to- hoto mínění nevedou posavadní nesprave- dlivé volební řády Schmerlingovy; na zá kladě jejich není naprosto lze očekávati z nových voleb parlament opravdu rakouský. Proto také není možno přisvědčiti k tvrzení vládního listu vídeňského, že jde o opětné uvedení v činnost ústavy, »která posud zhojila všechny rány, jež zadala«. Ještě méně pak lze souhlasiti s výrokem, že »roz- klenuté větve této ústavy poskytly i Čechům

dosti často ochrany« a že tato ústava »všechny národy stejně chrání proti všem žárům nenávisti strannické«. Národ český musil posud o každý nej- menší ždibec svého práva s touto ústavou podnikati a prováděti nejkrutější boje a trvá napořád v nejtěžším zápase s ní i o takový kousek jeho, jenž mu byl samou jednou z předchozích vlád přiznán! Dovolávati se v národě českém nějakých sympatií a bla- hovolných, shovívavých ohledů pro parlameut vídeňský proto, že ústava. jejížto obrazem a representantem i příští parlament zůstati ma, byla záštitou jeho práv a že jej chrání proti žárům nenávisti strannické, zní opravdu jako nejostřej š parodie, jako nejsžíravější pa- skvil na čtyřicítiletou zkuše nost tohoto náro da.

Politické zprávy domácí. V Praze, 12. září. Po rozpuštění říšské rady. »Arbeiterzeitung« trefně odbývá to německ časopisectvo, které prosí s zaklíná dra. Körbra aby konečně při télo příležitosti slitoval se nad utrápeným německým molochem, jemuž se do- sud nepodařilo Čechy zardousiti, i aby mu je ubil sám a dal darem jako fůru zajíců. Političtí ploskohlavci — píše — vynalezl nové heslo: vláda má se dáti na stranu Němců. To se v listech německých liberálův opakuje den co den. Bez ustání hlásají: jiné spásy Ra- kousku nsní, jen přistoupí-li na stranu Němeů Vláda má se spravovati zákony kdo žádá, aby vláda byla stranni ckou, žádá, aby jednala nezákonně Pro sešlost německých liberálo je charakteristické, že jejich listy opovažují se docela bez ostychu s takovým nestydatým požadav- kem přicházeti. »Glos Narodu« nedomnívá se, žeby důvodem rozpuštění parlamentu byla nějaká chytrá myšlenka. Soudí, že p. Körber chtě prostě prodloužiti život svého kabinetu o pů leta. Po mně ať přijde potopa! myslí si p Körber. Voličové nemají žádné příčiny pomáhat této neschopné vládě, aby se udržela nad vodou Národům netřeba vídenského par lamentu! Aby se změnily neblahé poměry třeba hlouběji sáhnouti. Německá obstrukce za bila svoje vlastní dílo, centralistickou ústavu Pryč tedy s centralismem něme- ekým! — to musí bý6 heslem nových voleb

Zákaz národních praporů. Dne 29. t. m. císař přijede do Gorice n slavnosť 400letého spojení Gorice a Gradišky s mocnářstvím habsburským. Minulý týden byl všichni purkmistři z celého Goricka povolán k zemskému hejtmanu do Gorice, aby vyslechl jeho pokyny stran uvítání mocnáře. Při té při ležitosti zemský hejtman zakázal vyvěšovati v den slavnosti prapory barev národních. » Sočae praví, že rozkaz hejtmanův starosty silně po bouřil a že prohlásili, nebude-li zákaz odvolán že do Gorice nepřijdou.

Historický fakt. V článku »Poláci a Češi« Ivovský. » Pre- glad« vypočítává nám, co všechno Poláci o počátku ery Taaffovy pro nás udělali, a to jen z čisté lásky, bez nejmenšího sobectví. Kdyby

byli sobci, byli by se spojili s Němci a měl by z toho mnohem větší prospěch, než ze spo- jenství s Čechy. I nejzarputilejší šovinisté ně- mečií, jako Wolf a Schönerer, byli by pro nej- širší samosprávu Haliče, kdyby Poláci přestal podporovati Čechy. Ale Poláci ne a ne, ať už ze sousedské nebo slovanské přízně k Čechům, a zříkají se k vůli nim vlastních prospěchů. Naproti tomu Čechové nikdy se neohlíželi n druhé, vždyeky jednali jen podle svého roz- maru. Kdyby Němci nabídli Čechům allianci n persekuei Poláků, mladočeský klub nerozpakoval by se přistoupiti na takový kšeftiček. Není tam nedostatek materialu na nové »bachovské husary«. Poláci jsou proti každé obstrukci, pro každému řozbijení parlamentu, ale také proti utvoření zvláštního státu českého. Kdyby Mlado- češí r. 1897 byli upřímně hr. Dědušickému jiným vůdcům pravice prohlásili, že chtěji obstrukel rozbit parlament a stát utvořeníi oddělených Čech, byli by nám l i sobě uspořil nemilého sklamání.1 al eveil n Třeba se smiřiti s faktem, že stát rakousko- uherský je faktem historiekým, k jehožto zvrá- cení Poláci nehodlají se přičiňovati. a n * Nebudeme se s »Přegl.« dlouho příti. Otázkaj prospělo-li českému národu, že jeho poslanci po dvacet let spolu s poslanci pol- skými konali vládám vídeňským služby vládní strany, nedá se zodpovídati několika slovy. Těch 20 let je notným kusem historie státu i našeho národa a závěrečné účty za to období ještě nejsou prozkoumány. Ale to zajisté »Přegl.« tajemstvím, že mnozi našinci pokládají celé ty dvě desítky let za řadu škod a obmyslů naproi naší národnosti, jež směřovaly v letech osm- desátých k punktacím a v letech devadesálých k tomu, abychom po zamitnuti punktací jako celku dali se k nim buď navnadit, buď donutit po »etapách«. A na konee dospěli jsme s všemi spojenci a pomocníky k poslednímu osudu kobyly, již hospodář setapami« odnaučoval žrát. Daleko jest od nás, abychom Polákům vyčítali, že oni odnesli kořisť za společné služby vládě. Poláci získali privilegované postavení ve státě mnohem dřive, a za posledních dvacet let ne- dostalo se jim náhrady za věrné a neocenitelné služby každé vládě a za každou cenu. Ani my za ty služby nemáme ničeho, ani Poláci, věčná škoda, že jsme se kdy v ty služby dal a přivedli na národy tolik nových daní a jiných těžkých břemen a nepopulárných zákonů Pro ty drobečky se stolu vídeňských vlád nebudiž mezi námi a Poláky nesváru! Pohořeli jsme my i vy, a my víc, protože »naše chat s kraje«. Ale proti čemu se musíme nejdůraz- něji ozvat, jest insinuaci »Přegl.«, jakoby některá národní strana česká vůbec byla schopna, kdyby k tomu podána byla přiležitost, spojiti se s Němci na persekuci Poláků! Totě podezírání velmi nedůstojně, jež je k hanbě ne tomu, na koho bylo kydnuto, nýbrž tomu, kdo je kydl. A totéž platí o »bachovských husarech«. Každý dobře ví, že Vídeň vždycky se řidíla zásadou »divide et impera« a posílala byrokraty z Čech do Haliče a Uher, Poláky a Maďary do Čech. aby vypěstovala nenávist mezi všemi národy. Ostatně »bachövští husaři«, kteří bývali koman- dováni z Čech, náleželi, jakož je pravděpodobno, jen z nepatrně části k národnosti české. Byli to Němci a renegáti, jež my nepřijímáme na svůj vrub. A na konec slůvko o Rakousku jako »bistorickém faktu«. Zde se s »Přegl.« zásadně shodujeme. I my chceme, aby Rakousko za-

chováno bylo jako historický fakt. Ale tento historický fakt vzešel ze spojení koruny české a uherské na hlavě mocnáře z rodu habsbur- ského, ze spojení svohodného a s výhradou všech práv, jež s naší strany nikdy zadána nebyla. Ke svazku Čech a Uher už dříve při- stupovala Polska jako třetí činitel, potřebující, aby ve střední Evropě byl mocný stát, silný vně a zabezpečující zemím a národům, jej skládajíéím, svobodný politický i kulturný Takovým a nejiným hištorickým faktemje Rakousko. V obnovení jeho my doufáme a po- kládáme za nemožné, aby této naší snaze dlouho mohli nerozuměti jak Maďaři, tak Poláci.

život.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 12. září. Rusko a Německo v Číně. Uplynuly dvě neděle, co Rusko rozeslalo velmocem notu, navrhující vyklizení Pekina. Německo na ni dosud neodpovědělo. Článek »Köln. Zigu.« mohl býti pokládán nějaký den za naznačení, v jakém smyslu vláda německá hodlá notu zodpověděti, ale jest i to možná, že se za ním skrývá lstivý úmysl získati času, aby mezilím hr. Waldersee dorazil do Číny. »CstTh« dobře postřehuje, coi by bylo po tom, kdyby ruský návrh nebyl vyřízen dříve. Jakmile by se objevil německý polní maršálek na dálném východě jako vrchní velitel spo- jených vojsk v pečilejské provincii, vojska t by se mu bez podmínky podčinila a on by jimi mohl rozpořizovati proti přání jejich států, jen podle toho, jak by kázaly účely německé. Po příchodě Walderseeově bylo by přimou urážkou Německa, kdyby něklerý ze spojenců rozkázal svému vojsku nepodvoliti se mu. Je tedy zapotřehí, aby vlády, které tak ještě ne- učinily, zodpověděly ruskou notu co nejdřive. Rusko ovšem, pokud jeho se týče, provede svůj záměr tak jako tak a vojsko své z Pekina

vezme.

Angličaně ve Francil. Před několika dny shromáždili se zástupci obchodního světa francouzského i anglického ku skvělému banketu v Paříži. Bylo přítomno as 700 osob, mezi nimiž asi 500 Angličanů. Pozvaní Angličané přišli ze všech krajů spoje- neckého království britského. Předsedal p. Th. Barelav, jenž měl po své pravici ministra ob- chodu p. Milleranda a po levici lorda Aue- burya. Po skvostné hostině zvedl se ministr Millerand a pronesl řeč, ve kteréž kladl důraz na společné obchodní zájmy obou zemí a po- ukázal na pevnou pásku, jež v tomto ohledu obě země pojí. Ku konci svého speachu pro- volal slávu královně anglické. Po té zapěna anglická hymna. Po ovacích, učiněných na po- česť Millerandovu, zvedl se předseda p. Bařelay a přípil na trvání této obchodní alliance mezi oběma velikými státy a na zdraví prešidenta republiky francouzské p. Loubeta. Vše se zvedlo a připijelo na zdraví presidentovo. Po té za- pěna marseillaisa. A zpěv tento končil za hro- mového potlesku, jenž platil Francii. Následo- valy ještě kratší řeči a potom tato slavnost ob- chodu anglického a francouzského skončila o 11. hod. noční. — Věříme, že třidy, jež zastu- poval tento banket, ve svém zájmu nejsobečtěj- ším, jsou pro pevnou shodu s Anglií za každou cenu, třeba i za cenu důstojnosti Francie. Li francouzský ovšem fest ale jiného názoru.

FEUILLETON.

V Praze, 12. zář. š. (Kronika.) Nepřinesli jste si také trochu »nechludovštiny« z prázdnin? Jak to bude s tím »lepším životem«, k jakému třeba se příště odhodlati? Učiníte čeho třeba ? Vzdáte se všech výhod rodu a postavení, vyprostite se z domnělých povinnosti svého stavu a úřadu, přijmete na dále jen své vlastní svědomí za pra- vítko svých činů ? . .. Všecko to tak provedl kníže Nechludov hrdina Tolstého románu. A je to vskutku pře- krásné. Když jste odjížděli na prázdniny, přilo- žili jste si tu úchvatnou knihu schválně k jiným potřebám do cestovní brašny. Jsou takové chvíle o prázdnínách! Vynaskákali jste se po horách a lesich, nalokali se čerstvého vzduchu a svěži zeleně, znenadání popadne vás takový stesk. Poeftíte náhle potřebu, uchýliti se někam do kouta, schouliti se do sebe a zjistiti, jste-li to pořád ještě vy sami anebo cože vlastně se ko- lem děje? A k takové seberozpoznávací chvilce se Tolstého kniha tak znamenitě hodí. Zajela vám jak náleží pod kůžičku. Ten Nechludov Ten Nechludov! Jako by zem se náhle zakolí sala pod nohama! Zapotáceli jste se a celou náručí mácháte po rovnováze. Tak jste se při po- divné situaci sami překvapili. V ustanovenou hodinu volali vás zase k hře. Lawn-tennis je vskutku roztomilá krato- chvíle. Ještě před deseti lety nikdo u nás o ni nemluvil, Byla to hračka leda pro nejurozenější darmošlapy. Najednou se rozšířila. Dnes už všude za humny upravují rejdiště, vykrojují do přede- psaných obdélníků trávník, natahují šňůrya přidělují hráčům míče a pálky. Také u nás v podbrdském zátiší zařízena partie. A rádi jste se zúčastnili. Krev se tak rozjaří a rozběhne při tom po těle, mysl tak příjemně vytrhne Páteř a klouby, od městského dřepu zlenivělé, zase jak náleží se vyprohybají, zdravotně i esteticky do náležitého stavu uvedou. Znaveni na těle. ale zjařeni na duchu vraceli jste se denně s veselým hladem z hřiště. A dnes najednou, při jakých myšlenkáeh se to překva pujete l

Nějaká baba přešla mezi hrou kolem rej- diště. Nůši na zádech, shrbená, žlutá ve tvář belhala se kolem. »Pochválen pán Ježíš!« po- zdravila pokorně. A zakašlala tak nějak. Jindy tutéž hodinu kráčela taky kolem, ale nevěnoval jste jí tenkrát pozornost. Dnes vám napadla. A hned vám projelo hlavou: — Co si asi mysli u sebe ta chudá žena Napřahali jste právě svoji pálku proti míči Letěl od druhé strany u velikém oblouku s hůry proti vám. Jindy to byla rozkoš, odpáliti mič, aby jak náleží se odrazil, co možná hladce zase naskočil pálce vašeho ctěného protějšku. Jaktu člověk sbíral všecku ctižádost a obratnost, aby pravidlům hry zadost učinil. A dnes? Jsou vám najednou tak lhostejny, pálk i míč! Radost ze hry, všecka schopnost roz- koše vás opustily. — Starý, slabý člověk bídně se tu lopotí za těžkým životem a ty mladší, silný zatím hraješ, utráciš lehkomyslně čas, soustředíš všecku silu, všecku svoji pozornost — k jakému účelu Aby — míč ve vzduchu poskakoval .. A láska k lidem? A dobro? A povinnos života? . . . Kde zůstaly ? . .. Zahanbení, znechuceni, otráveni opustili jste tentokráte hřiště. A to bylo z oné knihy, kterou jste si přivezli na prázdniny v cestovní brašně Nechludovština se vás zmocnila.

Román Tolstého je z vězenského života Ale »román« je tu jen ze zvyku a nouze ne vhodné slovo. V knize nic není básněno, všecko žije a dýše věrnou skutečností. Líčen je život nešťastníků, kteři upadli do rukou světské spravedlnosti. Poznáváme vězně a žalářníky, soudce a porotce, advokáty a strážníky, vysoké hodnosty soudní i prosté diváky, svědky z obe- censtva, celý stroj společnosti, představující dílo lidského práva a slepoty lidské. Obsah je trudný Vnucuje zoufalé poznání. Dílo je politován hodno, převráceno, nesmyslno. — Na základě osobních styků s arestanty. přezvědů u advokáta, u duchovního vězení, u dozorce, v úřadních listinách přišel Nechludov k závěrku, že stav tak zvaných provinileů děli se na pět tříd lidí. První třída jsou lidé docela nevinní, oběti soudních omylů. Tech

nebylo mnoho, dle získaných pozorování as sedm procent. Druhou třídu tvořili lidě odsou- zení za skutky vykonané za výminečných okol- ností, ve zlohě, ze žárlivosti, z opilstva atp Skutky, jaké by skoro jistě za těchže okolnost byli vykonali sami všichni ti, kdož vězně soudil a trestali. Třetí kategorií byli lidé pokutovan proto, že konali dle svých pojmů skutky nej- prostší, ba více, skutky dobré, jež však dle pojmů druhých, jim cizích lidí, kteří opatřovali zákony považovány byly za přestupky. Čtvrtá třída, lidé zařadění mezi provinilce, protože stáli mravně výše, nežli střední úroveň společnosti. Sektanti, političtí přestupníci, odsouzení pro vzpouru proti vrehnostem. Konečně pátá kategorie, lidé pře nimiž společnost byla mnohem více vinna. než byli oni před společností. Lidé vyvržení porušení stálým potlačováním a pokoušením, sou- stavně přivádění k nevyhnutelnosti toho skutku, pro který byli souzeni. Nechludov nemohl v nich poznávati nežli sobě osobně odporné lidi, právě takové, jaké vídal i na svobodě ve fraku, epo- letách a vyznamenáních. A tu jej zajímala jen otázka, proč tito lidé byli pozavíráni do vězení druzí, právě takoví, proč chodili na svobodě, ba více, proč soudili tyto ubožáky ? Přemýšlel o velmi jednoduché věci: proč a jakým právem jedni lidé druhé zavírají, trápí, do vyhnanství posílají, zatínají a vraždí, mezi tím co sami nejsou lepší ? . .. Pozorování a závěrky Nechludova jsou vlastní pozorování a závěrky Tolstého. Spiso- vatel olevírá zdreující pohledy do nevinných duší trestaneů a zdreující, ponižující pohledv do nadutých, domýšlivých, prázdných, vinných a zločinných duší těch, kteří pod rouškou ko- nané povinnosti dopouštějí se na svých bližníeh nejhoršího, protože dle svého domnění »zákon- ného« násilí. Mravoučný souhrn díla je zřejmý. — Zřízení společnosti je přovráceno, ne mravno, špatno. Vy všickni, kdo jste členy spo lečnosti, kdo slovem či skutkem jakkoli přičiňu jete, aby se zřizení udrželo, vy příslušníci růz ných stavů, tříd a povolání, ze kterých se skládá společnost, vy kněži, úřadníci, vojáci, soudcové, advokáti, porotci, hodnostové, držitelé různých majetků a vykonavatelé všelikých funkcí, kteři pod rouškou konané povinnosti svého stavu a po

volání obstaráváte jen zájmy svého nizkého sobe- ctví, udržujete politování hodný stav, který trvá. Máte-li kusa křesťanského citu a prostého smyslu pro právo a spravedlnost, vykonejte jediné, eo vám zbývá, zanechte dosavadního zločinného díla, odvraťte se od domnělé své povinnosti, která je pouhým předsudkem vaší zaslepené sobeckosti, opusťte svoje místo v tom bídném zřízení, opustt svůj úřad, svoje zaměstnání a povolání, staňt se lepšími lidmi . . Vyzvání je tím hroznější, že se neprav v knize vyzývavými slovy, ale živým, prav- divým, prostým a ve své věrné přesvědčivost úchvalným líčením. Znáte, jaký je Tolstoj ne- vyrovnatelný mistr v kresbě života a lidí . .. Není-li to čirý anarchism? Je. Ale tu neběží o to, jaký obsahuje kniha Ism či Ne-ism, nýbrž o to, co je na n pravdy? A jakou pravdu vnímavý čtenář si vy- čerpá pro svoji osobní potřebu. A v tom je síla knihy, že je čtenář ne odolafelně strhován, nutkán, vlečen, aby čerpal aby se do sebe obracel, uvědomoval, odhod lával . .. *

Máte co dělat, aby na místě vás nepopadla chuť uzavříti své účty s minulostí a přísahat od zejířka v anarchism. Co vás zdržuje? Má-li spisovatel »Vzkříšení« *) pravdu, pak celé tak zvané kulturní dílo, všecka vzdělanost lidská je zcela nemravný, nicotný, stroj, hodný jen, aby byl rozbit. A člověk je za bídný jeho stav zodpověden! A přece není možná, aby autor znameni- tého díla měl všecku pravdu! Vdělanost není dilem žádného člověka. Nikdo ji neučinil, nikde za ni neodpovídá. Ani nejmocnější nemůže stav její dle svého přání a své vůle měnit. Je to dilo přírody, velikého děje sil, které žijí bez našeho příčinění, které nikdo z nás ne- ovládá a které za svým eílem spějí. Jsme leda nepatrnými prvečky jich lopotu, droboun- kýmí článečky velikého díla vývoje, tisíci věků a generací, od nichž se brala za svým cílem. *) Mílujete-li originalní zbarvení vlasteneckého jazyka, doporučuji slovenský překlad knihy: L. N Tolstoj: Vzkriesenie. Přeložil Albert Škarvan V Zilině vydal Dušan Makovický 1899.

Můžeme dílo posuzovat, malomocné lámat o ně teninký oštěp svěho rozumu, ale nemůžeme je zvrátit, aniž je nahradit jiným. Co tedy? Sám Tolstoj není anarchista, není agi- tátor. Námitky, které byste proti vývodům jeho chtěli postaviti, všecky zná, sám je pro- myslil, sám uvážil. Praví sice, vzdělanost a její zřízení jsou strašně nedokonalé, převrácené, špatné. Ale nepraví ke čtenáři: »jdi, staň se anarchistou, ukládej o to, aby zlé zřízení bylo odstraněno, zničeno a vinníci aby dle zásluhy byli potrestáni !« . .. Ale něco jiného praví ! Praví — Všichní jsme vinni! Každý za sebel Nechtěj jeden napravovati druhého, ale sebe sama každý hleď napraviti, na sobě prováděj k platnosti snahu za ideálem ! .. A to je právě tak žatostné! Žalostné, protože je to nejtěžší úkol, začínati opravu u sebe! A proto že je při tom nejmenší naděje ve zdar. Napravovati druhé! Ach, to by bylo něco jiného! Viděti na druhém chyby, vyčítati mu je, pronásledovati ho za ně! To bychom si přáli, protože bychom to dovedli! Ale u sebe začinat? Jaká lopota! Kníže Nechludov vylíčil své provdané sestře Natalii Ivanovně všechen trudný stav věcí, jaký byl seznal. — Nu a co hodláš podniknouti? ptás Natalie Ivanovna. — Co bude v mé moci, odpovídá. Nevím co učiním, ale cítím, že něco učiniti musím. A to učiním .. A v tom rozpoložení se ocítáme všickni. Citíme nesrovnalost, ale nevíme, co učiniti, aby bylo lépe. A sáháme k lichým prostředkům, kářeme druhé. Sumi jsme tak ubozi, slabí, tak málomocni. Nechlúdov byl kníže, boháč. Rozdal své statky, užil svých vlívů rozsá- hlých, aby pomohl trpícím, sobě neponechal, než co k živobyti třeba bylo! A co dokázal? Sotva že vlastní svědomí ukojil. Vše ostatní zůstalo při starém. A Tolstoj? Sám hrabě, který se stal mužíkem, autor znamenitého svě- tového díla! Co on nepodnikl? A kde je stopa jeho úsili ve velikém díle přírody, které stále bez milosrdí utráci nesčíslné jedince seje bolest a utrpení vůkol? A co chceme