ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 da417bb0-6600-11dc-99b4-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 25
#1 alto_textblock #1
3. února 1901.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 34.
#3 alto_textblock #3
Strana 9.
#4 alto_textblock #4
Ve tvrzi.
#5 alto_textblock #5
Obrázek. Nakreslil Fr. Fl os.
#6 alto_textblock #6
Kdykoli zavítám domů na kratší návštěvu, jdeme vždy s babičkou na svaté pole. Je to babiččina nejmilejší procházka. Na pahorku, as kilometr od městečka vzdáleném, pod košalým starými lipami rozseto je hrobů jako snopů ve žních na žitništi a na nich i mezi nimi květů jako v zahradě. Zvláště v parných letních dnech je tu krásně. Tichý kostelik je vždy otevřený a Matka boží, k jejíž oslavě kostelík je zbudo- ván, je zde vždy ochotna vyslechnouti zbožné šeply, a sladký úsměv s libezné její malované tváře ani nemizí. Pod dlouhými ambity je vždy chládek a kroky osamělého chodce hlaholí duní tu tajemně jako v ponurých chodbách starých klášterů. Pouť naše na svaté pole trvá vždy dlouho babička již chodí pomalu a pak selkáváme se s tolika osobami a věcmi, o kterých babičkavi mnoho zajímavého. Potkávají nás známí. »Dej Pámbu šťastny a dobry odpoledne, tak kam, kam ?« »I k Rodičce boží; jdu si vyhlednout při byteček.« Když někdo jde mimo a nestaví se sám, tu babiěka sama pozastaví se na kousek pohovoru a když se konečně rozejdeme s babkou nebo kmotříčkem, poučuje mne babička: »Zdvo- řilost i kočku těší, vlídnou rečí více získáš nežli sečí.« Zahýbáme kolem rohu, babička se zastaví, rozhledne se kolem a vzdychne. »Marno- tratnost jako rozeschlá nádoba: jedním koncem liješ a desiti teče,« ulevuje si a zase povzdy- chuje. A když pozoruje, že se na ni dívám nechápu, hned ochotně vysvětluje: »I koukám tuhle na Zahálku; bože, jaký to byl grunt, teď mu teče děravou střechou na hlavu! Inu, jak pak jinak, děti má jako za krejcar máku a jak vejde do hospody, pivní matku by vypil a slyšela jsem, že se i se ženou rve; inu, inu. zlý člověk, když sám hyne, rád by celý svě zahubil.« Babička má oči pro všecko a pohovo s každým dítětem, ba s dětmi nejraději a když se plám, proč že má ty děti tak ráda, zvedne babička svou milou malou hlavičku a její modré vybledlé oči vážně zakotví se v mých; »vždyí kdyby těch malých, nevinných tady nebylo, pro hříchy naše by bůh svět zahubil. Jen si malých važ a moudře-li s nimi jednáš, i slepý uvidí, že jsi velký «. Ku městečku přitulily se zahrady a ploty podaly si ruce a uzavřely široké kolo. Od sil- nice, co by kamenem dohodil, stojí o samotě v houštině zdivočilého sadu lidské obydli. Po- hled na ně je smutný. Střechu rozházely větry zdi ošlehaly deště a zlomyslné ruce nadělaly škody největší. Je to pouhá rozvalína. Vědě jsem již z dětských let, že se tam řikalo »ve tvrzi«, ale historie tohoto spustošeného obydli jsem neznal, zeptal jsem se proto babičky zdali snad ona vi. »Jak bych nevěděla! Ale to je celá epi- štola, milý nochu, a teď máme před sebou ko- peček, připomeň mně to až nahoře, povímt všecko; je to pohnutlivý přiklad, jak přílišná zvůle je hotová poroba a že svá mysl bývá peklo i ráj « Tékavá mysl babiččina přeskočila na jiny předmět. Pochvalovala si, jak letos štěpy krásně nasadily, »a jestli to Pánbůh zachová, že bude hrušek jako drnu.« Pomalounku dokolébali jsme se na vrcho pahrbku. Babička oddychujíc usedla na vyhřá- tou stráňku nad příkopem a její modré, vybledlé oči roztěkaly se po krajině. U paty pahrbku rozkládá se přivětivé mě stečko, jehož taškové střechy kryjí domky jako pokličky; v prostřed trčí baňatá věž a vedle ní vypíná se moderní palác, zdejší škola. Zu batý štít synagogy, kruhový větrník nad pivo- varem a vysoké lešení novostavby prolamují tu jednotvárnost očazených a opršelých střech. Tam v dáli za městečkem svíti přervané hřbely Labe, obstoupené skupinami vazů a topolůa nejzáze podpirají chlumecké lesy sklánějící se klenbu nebes svými korunami. To před námi, a za námi lesy, mlhovitý obraz Kunětické Hory a pak zvlněná krajina, uzavřená v levo výstřelky Železných Hor. Ti nebožtíci mají tady krásně. Potřebují se jen zvednouti a podívati se přes zeď. Ale dobře, že toho nečiní, darmo byse jim pak v hrobě zastesklo; je tu příliš krásně, že se člověku nechce ani oči odtrhnout Také babička si tu libuje. Vzpomínati milo, co před tím trápilo a babička má na co vzpo- minat. Ty jeji nohy se něco nachodily, ty její ruce se něco napracovaly a hlava jí nesešedi- věla ani od radosti ani od šelmovství. Zadívala se do městečka a oči její náhle utkvěly na »tvrzi«. »Abych nezapomněla, slibila jsem ti vy- pravovat o Pavlovských. No, sedni, povim, jak umím.« Babička utrhla vláčný stvol trávy ohýbajíc jej mezi prsty, zahledéla se do dálky a vypravovala, jakoby mluvila sama k sobě.
#7 alto_textblock #7
Na »tvrzi« hospodařil rod Pavlovských o nepaměti. Proč tam říkali »na tvrzi«, zrovna nevím, býval to snad za dávných časů svobodný statek, ale jmeno to se udrželo zvláště proto že obyvatelé toho statku byli jakživi uzavřen ve svých čtyřech stěnách, takže k nim nikdo nevnikl, leda pták a oni také s nikým se ne- stýkali. V celém městečku neměli přátelstva hodů nikdy nestrojili a jakého byli náboženství sám Pánbůh ví, ale do kostela z nich za cely boží rok nikdo ani nepáchl. Sotva se vědělo, kolik jich ve stavení jes a jaký život vedou. Také se o to nikdo nesta ral. Starý Pavlovský, kterého jsem ja jako malá holka ještě v sile znala, vyšel přece ně kdy mezi lidi, ale o téch ostatních jsem hrube ani nezvěděla. Vědělo se, že má Pavlovský dva syny dvě dcery, Řekneš, že přece snad chodily dět do školy. Ale chyba lávky, hoší snad, ale ho lek jsem nikdy ve škole nespatřila a přece ne mohly býti tuze starší než já. Starý Pavlovský si náramně zakládal n svém rodě. Byl to člověk neruda, stále zamra- čený, málomluvný, zarostlý vousem, učiněný kakabus.
#8 alto_textblock #8
A nedopouštěj Pánbůh, aby se jeho s mého nebo jeho majetku někdo dotkl ! Oheň na střeše! Což divu, že se mu proto raděj každý vyhnul. Ale chticímu se křivda neděje, starý Pa- vlovský se vší silou přičinil, aby každého o sebe a svého domu odradil. Dokud byly děti malé, nikdo si zhruba toho klášternietví ani nevšíml, ale když mi- nuly doby, přece leckomu přišlo na mysl, že jsou u Pavlovských dvě dcery, kterým bude nejméně po tisíci nedělích a že jich hrubě ni- kdo nejen nezná, ale že jich léta ani neviděl. O hospodyni ani mnoho říci nemohu, ne- byla zdejší, byla to ženská venkovská; zprvu si asi netroufala k lidem a pak nejspíš zvykla té samotě. Řekne se: šídla v pytli neutajíš, pravdy neutopiš, ale nepoviš li sám, roznesou té slu- žební. Ale kde pak I tomu Pavlovský rozuměl. Podruh Drnel se svou ženou zůstával ve tvrzi a to byla všecka čeládka. Inu starali se zvědavci, starali a brali ně- kdy Drnka »na paškál«, ale marně. Drnek by člověk málomluvný, kouřil ze své ulmačky plival v pravo v levo, ale neřekl ani bílé an černé a když přece ústa otevřel, zase je zavře a pak již šel svou cestou. A Drnková? Odpusť Pánbůh, byla hluchá jako poleno. Nebožka Dašková, dej jí Pánbůh věčnou slávu, věděla vždy, co má císař— pán k obědu, ale o Pavlovských byla také na suchu. Není divu, že proskakovaly sem tam vše- lijaké povídačky, ale došel jimdech a ustaly. Tolik se vědělo, že jeden syn je mysliv- cem kdesi v Uhrách a druhý v Praze na studiích. Dokud se u Pavlovských obešli bez cizích lidí, nezvéděl nikdo nic, ale najednou jako když odkryješ pokličku, mlíčko vyběhlo páchlo až na ulici. Neštěstí se uvelebilo u Pa- vlovských a zvrátilo tam všecko na ruby. No, nemohu to dlouho obalovat. Chvíli se šuškalo, ale najednou to bylo venku. Mladší dcera Pavlovského povila chlapečka. A tu se moudrý Pavlovský zapomněl, že jedno minouti, druhé svinouti, ku třetimu pomlčeti je cesta ku pokoji. Bylo tam boží dopuštění. Mám to od babičky Jezberové. Ubohá Kačenka div to živo- tem nezaplatila, ale kdo je otcem dílěte, neřekla, to že raději duši zatrati. Starý Pavlovský dělal, ja- koby se rozumem pominul a nic jinak nedal. než že dceru i s tím neviňátkem zabije. Odstě- hovali ji nemocnou i s dítětem do sroubku, nie říkajec než jako psa vyhodili ji z domova a starý Pavlovský se zaříkal živým bohem, že by raději hlínu jedl, než by dceři odpustil. Nebylo také divu. Krákala vrána, když vzhůru letěla teď když dolů i křídla svěsila. A jak to měl krásně narafičeno! To ta nešťastná Kačenka všecko babičce Jezberové povidala: »Vy holky!« říkal starý Pavlovský, »se vdávat nebudete. A také nač? Do statku se ne- dostanete, tolik vám nedám, bylo by hříchem trhati naše hospodářství a do žebroty vás ne- dám. K nám se přiženiti nikdo nemůže. Statek je Václavův; až se vrátí z Prahy, ujme hospo- dářství a vy mu budete pomáhati. Budete vši- chni stále pospolu a obejdete se bez cizích lidí. Tak to bylo v našem rodě vždycky a tak bude. Josef je odbytý, má svůj chléb a až nás s matkou zahrabete, budete vládnout sami spo- lečně.« Jak vidíš, měl to Pavlovský dobře spočí- táno a najednou Kačenka se tak zapomněla. Inu jednal starý s dětmi jako s němou tvářía zapomněl, že mají také duši, tužby a přání a že všecko to mají obětovati jeho pýše. Starší Bě- tuška byla celý tatík, ale Kačenka se nevyvedl a za to ji stihl takový krutý trest. Lidé nějakou dobu přetřásali jednání Pa- vlovského a myslím, že nebylo jednoho, komu by nebylo Kačenky lito. Obyčejně stihne tako- vou dívku hanba, ale tu bylo všecko jinak. Na- jednou jakoby se lidem postavila celá dlouhá t poušť života obou dcer před oči. Od nejútlej- šího dětství neměly družky, nepoznaly zábavy. nezvěděly o světě, nepoznaly lidí a jejich ra- dostí ani bolestí. Poznali všichni rázem, že starý Pavlovský oloupil své vlastní děti o jedi- nou radost života z pouhé pýchy a sobectví, že odsoudil je nevinné do vězení na celý život. Jak se obyčejně stává, i při nejsmutnější udá- losti přihodí se něco buď veselého nebo směš- ného. Starému Pavlovskému ovšem při tom ne- bylo do smichu, ale sousedi se smáli dos a dost. Byl tenkrát v městečku člověk již nemladý, ale takový divný brach. Dělat nechtěl nic také nic neměl, ale kde se zadarmo jedlo nebo pilo, býval vždy první a protože si z něh každý směl udělati Kašpara, trpěli ho ve spo- lečnostech. Kdo pak vi, kdo mu poradil, aby řekl Pavlovskému o Kačku. Teď prý se j starý rád zbaví. Vystrojil se opravdu náš blá zinek a vnikl do tvrze, ale dlouho tam nepo- byl. Najednou se strhl křik jako když hořl Ze dvora vyřítil se milý ženich a laskavý pan- táta se žilou za ním a sázel milému ženichovi kam jen mohl, přes hlavu, přes záda a roz umí se, že ho při tom také křtil všelijak, jen pěkně ne. No, po čase utichlo všecko a zdálo se, že tím, jak starý Pavlovský přirazil vrata, zavře zase svůj dům na léta. Ale chyba lávky ! Pr jde-li jedno neštěsti, čekej ještě druhé a třetl na jednom nebývá nikdy dost. Bývá tak vždycky a bylo tak i u Pavlov ských. Přišlo najednou plsmo na městský úřad. Páni zavolali Pavlovského na radnici a když se starý vracel domů, potácel se, jakoby palicí dostal ránu do hlavy. Vždyť v tom pismu vejtisklivě stálo, že Josef Pavlovský, jako jeho syn, byl tolikátého a tolikátého na jednom ostrově u samého města Prešpurka k ránu za střelenl Také tam stálo, že se nejspíš stala nějaká mýlka v osobě, to jako rozuměj, že měl být zastřelen někdo jiný, ale nešťastnou náhodou přišel Josef do rány. Víš, dědeček seděl tenkrát v radě a sám očitě to písmo četl, proto to vím Starý Pavlovský vyslechl, sám písmo př četl, ale neřekl ani a ani b a jen se z radnice
#9 alto_textblock #9
vymotal. Byla to rána ukrutná, ale ještě ne bylo dost. Myslím, že se starý ani nevzpamatoval přilítlo neštěstí třetí. Jak se říká: štěsti o ber lich a neštěstí na křídlech. Přijel syn Václav z Prahy, ale nedošel musili ho dovézt až na dvůr. Uhnal si v městě nemoc, ale nějakou div- nou. Schnul a sehnul. Nebolelo ho nic, nena- říkal, ale také se neusmál a nepromluvil. Zrovna jakoby do hrobu oběma nohama pospíchal Starý Pavlovský sezval doktory z celého kraje. ale všecko bylo nadarmo. Bylo podivno, jak se starý Pavlovský te změnil, dříve člověk neruda, zastavoval ted každou babku a všude radu bral, jen aby sy novi pomohl, ale ten, kdo stůně, tomu nepomo- hou sladké vůně a co je k smrti, ani řetězem neudržíš. Celý rok to trvalo, než se Pánubohu zalibilo Mladého Pavlovského vynesli na svaté pole a starý Pavlovský rval si vlasy a zemi hlavou ryl v sadě; vždyť mu zemřelo všecko, pro co obětoval nejen svůj život, ale i život své žen a svých dcer. Tenkrát litovali jsme starého všichni, vždy každý máme něco u sebe a neštěstí očisťuje smiřuje. Ale ještě nebyl Václav zahrabán a star Pavlovský zvedl hlavu. Ze sroubku vybatolilo se klouče Jako divý vzchopil se starý Pavlovský skočil po dítěti. Uchopil je ulekané do rukou a hnal se s ním jako s pokladem domů. »A přece bude Pavlovský vládnouti v tvrzile Domácí mysleli, že se Pavlovský zblázni Zapomněl na svě přísahy, že by radějí hlinu jedl, nežli by dceři odpustil, za pomněl na všecko. jen vnoučka držel. Matka nehlídá dítě, samice mládě, lakomec poklad tak pečlivě, tak úzkostlivě, jako hlídal Pavlovský vnuka; ale těžko říci, byla-li to láska nebo ta proklatá pýcha. Ba pýcha to byla spíš. Často ho slýchl domácí, jak drže dítě v náručí mluvil s kýms neviditelným. »Všecky jsi mně vzal, ale tohot ti nedám. Pavlovský zůstane na tvrzi !« Matky dítěte Pavlovský neviděl, neznal ni- koho, nemluvil s nikým, jen s dítětem se obíra a dítě k němu přilnulo až ku podivu. Od té doby nespatřil nikdo Pavlovskéh samolna. Ba vypravovalo se, že s ním musí dít i spát. Léta letěla. Z malého Jeníka vyrostl mladý muž a hospodář. Změnilo se ovšem mnoho. Ze mřela stará Pavlovská, doprovodili jsme Kačenki na cestě poslední, jen na starého Pavlovského jakoby ta zubatá zapomněla. Neměl času na smrt, neměl, musil Jeník dříve usadit na tvrzi. A také se toho dočkal Musil jsi přece mladého Pavlovského znáti. Ale kde pak, tvůj otec ho znal. Starý Pavlovský zemřel spokojen, v zápase s tím neviditelným zvítězil. Na tvrzi panoval zase Pavlovský — ale jen na krátko. Kdyby se toho starý Pavlovský dočkal Lépe bylo, že byl již na svatém poli. V celé tvrzi zbyla jen teta Bětuška a mlad Pavlovský, ale ten ve tvrzi skoro ani nebyl. Široko daleko nebylo hospody, nebylo města, ne- bylo vesnice, kde by nehýřil. Karban, pitky rvačky byly u něho na denním pořádku. Pánbůh ví, z jaké krve a z jakých lidí byl. Divoch. učiněný divoch a zpustlivec ! Tři roky tak řádil Jednou přivezli ho ze Ždibec bez duch Popral se tam při kartách a když se vracel domů, nejspíše ho ubili jeho kumpáni. V hlu bokém úvoze našel ho vozka z pivovaru a při- vezl ho domů. Sesypali se věřitelové. Polnosti, patřící k tvrzi, rozprodali v dražbě Ve tvrzi zůstala jen Bětuška. Jak žila, zů stalo pro lidi hádankou, něchtěla žíti s lidmi Jednou vyděsila sousedstvo hadrářka, která vnikla do tvrze, zprávou, že je hospodyně mrtva Byla poslední svého rodu Od té doby je »tvrz« opuštěna. Babička se zvedla. »A teď pojď, ukážiti kde řadou vedle sebe leží tiši a spokojeni, dou- fám, že spokojeni.« Šli jsme — - Staré lípy zašuměly nám nad hlavami vůně květin jako milý pozdrav uvitala nás v tiché obci mrtvých.
#10 alto_textblock #10
Zajic. Lednová pohádka. Napsal Vlad. Č e c ho ml.
#11 alto_textblock #11
Když onen člověk, mladý a smavý, připev ňoval lešklé oko z hladkého mosazného drátu ke klokočovému keři v rohu zahrady, myslil na veselé, vypasené ušáčky, o jichž životy ukládal a kteří jsou tak roztomilí, když tančí v lukác při měsíčku nebo když dráždivě voní na hlině ném pekáči v pestré mosaice slaniny a jalovee. Sotva však povstal a pokročil ve skřípajíčím sněhu, slétly se do kučeravé jeho hlavy před stavy zcela jiné. Zaplakaly housle, volala kří dlovka, v pronikavém světle lustrů zasvitil sni labutího peří a průsvitných látek, z vonné pěny krajek smály se něžné hlavinky v gloriole ná dherných kadeři, blýskala očka a zvaly jahody měkkých rtů. Večer bude ples. Člověk zatančil radostně ve sněhu, rozpu stilou rukou rozrýval těžké větve dřímajícíeh smrčků a zamířil ke vzdálenému východu z hrady- Na zavátých stezkách potkával vzdušné dě Mrazu, které tak nevázaně se smějí o závo s rolničkami, jiskří-li nad krajem bezvadná hlae modra, které zmateně pláčou, šlehány přísným vichrem, jenž se občas zvedá z měkkých svýck podušek kdesi na severu, a které zkameněly spíz tichých nocí, kdy v sametu hluboké oblohy třpyti se démanty, a na zemi pod tmavým jehličím světěl- kují rozšířené zornice drobných zvířátek. Potkával ty zdravé děti Mrazu a neviděl jich. Víděl krás nou Jinovatku, nejstarší princeznu hrdé Zimy plná její nožka v bílé atlasové punčošce vábně kynula z bohatých, bílých nedbalek, zdobených perlami. Viděl — a nedbal jí. Kolem malého, bilého slunce tančily víly v závojích bílých,
#12 alto_textblock #12
U klokočového keře v rohu zahrady byl několik kamenů tarasu sříceno Opatrně provlékl tenké tělo dírou. Prodral se křovím — v tom ale vydral se mu z hrdla pronikavý skřek. Pravá zadní noha připoutána byla lesklým drátem ku keři. Drát se zarýval bolestně do kůže. Marně snažil se zajíc vy- vléknouti nohu z hrozného pouta, marně hlodaly zuby do hladkého kovu. Zdupaný kolem sníh barvil se krví poraně- ného běhu. Jedním zoufalým skokem oetls zajíc pod skálou, porostlou klokočím, kde zu- stal viseti hlavou dolů se zlomenou pravou zadní nohou. Krajem nesl se hlasitý jeho pláč, plný bolosti a strachu, děse jiné zajice, úzkost- livě skrčené pod křovinami na kraji lesu. Později umlkl. Zajíc sebou již jen křečo- vitě škubal Sametová noc rychle vybledla a nad za- hradami rozlilo se žhavé stříbro slunce. Prin- cezna Jinovatka se rozplakala, a křišťálově jeji slzy kanuly do měknoucího sněhu. Teplý zá- padní vzduch jemně se vlnil pod vysokým blankytem, roznášeje údolím radostné volán kohoutů. Byla obleva, Zajatému zajíci vlhčily studené krůpěje měkkou srst, rozpouštějící se snih pálil. Krev valila se zvířeti do hlavy a bolesti se stupůo-
#13 alto_textblock #13
šedých, modrých a v závojích barvy vycíděné mědi. Hleděl — a nerozuměl. Viděl jen jasná světla plesu a mezi nimi jemnou hlavinku tma- vých kadeří, krásnou a něžnou, s právě tako vým rozkošným důlkem na bradičce, jaký všechny družky závidí hezké Andulce ze mlýna. Vrata rozsáhlé zahrady zazpívala, pod no hou skřípla promrzlá prkna lávky, a člověk za- šel do dvora, kde teple dýchá kouřící mrva pobíhá vykrmená drůbež, do domu, do útul- ných světnic, kde stará kamna divné výpravuji pohádky, a kde černý kocour v dětském náruči přede své záhadně sny. — — — — — —
#14 alto_textblock #14
—
#15 alto_textblock #15
— —
#16 alto_textblock #16
Na nerovném dláždění náměstí vyskakovaly sáně, plné opatrně načechraných sukní, parou zahalení koně zastavovali v pruhu jasného světla, leticího z rozzářeného průjezdu a skřehl petrolejové lucerny nad tímto udiveně mrkaly na luzné zjevy žen a obrovské kožichy mužů s nich seskakujících. V plesových sálech, plných vedra a sál vého jasu, bouřila hudba a smály se útloboké divky, a nařikala vyšlapaná podlaha, která ji tolik víděla a v dobrém rozmaru tolik umí vy- právěti Mladý člověk po boku hezounké Andulky s příjemným důlkem na bradičce, se procháze sálem, bavil ji a se rtů splývaly mu fráze. Sá lem vířil žhavý tanec a lesní gnomové, přine- šení sem ve chvojí ze svých hlubokých hvozdů ukrytí v zelených guirlandách, chtivě hltal pružné pohyby měkkých ženských těl, bílých vonících potem Prach, zvednutý drobounkými střevíčky dívek v dubových oblacích třpytil se vzduchem, vni kal všetečně k rozbouřeným tělům a dusil pla meny světel. Pak shasly lampy a odletěly kamsi posledn akkordy hudby. Na špinavé podlaze zbyly pouze útržký krajek, umírající květy a vystydlá vůně žen ských šatů. Pod vysokými hvězdami letěly sypkým sně hem saně, tiše a rychle. Za starým vozkou, za- padlým v liščím kožichu, tulil se pod bil u medvědinou mladý člověk k tmavovlasé dívee s velkýma očima, plnýma jisker, a s rozkošným důlkem na malé bradě. Zachumlaný vozka usínal a koně, zbujněl nádhernou nocí, rozletěli se bílou plání. Kolem přibývalo jasna a měkkého tepla, cesta měnil se v hedvábí a před mladými lidmi otvírala se nádherná brána ráje. Na jemných kožešinách saní usedala hezounká děťátka s jasnýma očima a pestrými křidelky motýlů a dováděla ve spán- kem ztuhlém klině starého vozky Podrážděné rty mladého muže splynuly s čistými rubíny, vroubícími malá ústa dívčina v nekonečném, božsky sladkém polibku. Touže dobou zazvučel mrazivým vzduchem pláč, úzkostlivý a bolestný, pláč plný zoufalstv a volání po pomoci.
#17 alto_textblock #17
valy
#18 alto_textblock #18
Mozek již nepracoval. Na západě vystoupily mraky, střibrné z olova, zakalily slunce, a divoký vitr zabouřii krajem. Země potemněla a pod stromy se roz- ložilo šero. K večeru zapadly do mokrého sněhu první drobné kapky deště a pak pršelo po celou noc Druhý den před polednem brodil se mlhami a mizícím sněhem v zahradě mladý člověk. Včera — s mozkem otráveným probdělou nocí — zcela zapomněl na nastražené v zahiradě oko; teprve dnes šel je prohlednout. Zajíc, omdlé- vající bolestí a hladem, ulekaně rozšiřil oči, za- slechna nad sebou hlučné kroky. V tom však již byl vytažen za zlomenou nohu a několik údery hole ubit. Muž vzal zmučené, umáčené jeho télo za zadní běhy a smýkaje zkrvavenou jeho hlavou s vypoulenýma hrůzou očima od- nášel je domů.
#19 alto_textblock #19
Za několik dní zapaloval si po obědě bílou cigareltu a rozmrzeně hučel: »Prokletý janek Tuhý byl jako houžev.
#20 alto_textblock #20
Pán.
#21 alto_textblock #21
Dokud Sazimův Frantík studoval v P . . . . býval doma velmi často. Doma z jeho návštěvy mívali i nemívali radost. Téšilo je, že vidí dra- hého syna a bratra, netěšila je však příčina, pro kterou domů dojížděl. Odnášelť s sebou vždy několik téžce vydělaných zlatníků. »Šetři, synáčku, šetři, vidíš jak je nám každej krejcárek drahej,« řikával mu vždy ote louče se s ním. A matka dodávala: »Tak, tak, dušičko, však ty se nám jednou vodměníš, vid? »A postaráš se, až jednou budes pánem, tu drobotinu, viď?« »To víte, maminko, budeme se pak všichni míti dobře,« ujišťoval Franllk. Čím déle Frantík studoval, tím častějí však docházel pro peníze. Jednou chtěl na knihy, po druhé na prádlo, jindy na obuv neb šatv V pravdé však potřeboval peníze na kon- certy, na věnečky, na divadla a bůh ví nač na všecko. Jednou dokonce příšel pro peníze na dvoje rukavičky. Otci nechtělo to jit nikterak do hlavy, za rukavičky vyhazovat peněz. Ale Frantik ujišťoval, že by ho professoři nechal propadnout, kdyby jich neměl. »No tak — ale škoda těch peněz — no. aledyž to musí bejt', Pánubohu poručeno,s pravil otec a vyklopil mu tři zlatníky »Víš, ty máš dost bílé a měkké ruce. Frantiku, za ty se nemusís stydět, ale podívei se na moje! Já myslim, že 'dybych je ukázal těm professorům, že by na tobě nechtěli ruka- viček.« Při tom ukazoval Frantíkovi své mozoly ztvrdlé dlaně. Ale Frantik stál na svém, že »musí«, a vzal z tvrdé dlaně oteovy peníze. (Z oteových mozolů na synovy rukavičky, jaká to ironiel) »Jak von Frantik nám to jednou voplatí,« dodala matka, dávajíc právě menšímu synkov záplaty na kolena. »To víte, maminko,« ujišťoval Frantík. Za takových okolností skončil Frantík »l- tiny«. Šlo to dost téžko domkáři Sazimovi, ale přece to těch osm roků vydržel. Ale horší doby nastaly nyní. Frantík si umlnil, že půjde do Prahy stu- dovat doktorát práv. Peněz ovšem nebylo, přece všieci by byli viděli rádi Frantika dokto- rem. Po mnohých a dlouhých úraděch ustano- vili se konečně na tom, že prodají kravičku, domek a pole, aby mohl Frantik vystudovat. Neradi se sice loučili s domkem, jejž už léta dédil syn po otci a ze kterého vynesli před několika léty dědouše na hebitov, ale — jaká pomoci! Za to bude Frantik doktorem. Frantík tedy odjel do Prahy. Rodiče, bratr a sestry zůstali v rodné vsi, ale jen v podruží. Všicci se dřeli od rána do večera, od. zimy do zimy, jen aby na Frantíka hodně vy- dělali. I ti ubozí malí otrhánkové v lětě trhal jahody, brusinky, sbírali houby a v zimních večerech šili nitěné knofliky do židovského ob- chodu v městě. A přece tajná radost oblévala srdce tiché rodiny při vzpomínce, že Frantik bude pánem. Pak jim to Frantik jistě odplati. A tak ve sladké útěše, třeba v bídě, plynula jim léta studií Frantikových.
#22 alto_textblock #22
Seděl pod nízkým kaštanem v stráni, kde hnědé, zkřehlé listí kupilo se kolem drobného keře šípkového, seděl skrčen mezi mrtvým stébly trávy, s očima bez lesku, zakrytýma prů- hlednými závoji hladu a bídy, s velikými boltci. staženými do husté srsti. Seděl a vzpomínal. Vzpominal na osluněný březový háj, kde v mechu blýská sluncem rozházené zlato a škádli se bujné břízy dlouhých zelených vlasů. Na rodné hnízdo pod teplou mezí, kde s třemi sestrami a bratřičkem hrával si a dováděl. Vzpomínal na teplé noci, kdy — hřeje se na prsou matčiných — naslouchával družným ho- vorům žab tam dole v bažině a sborovým zpěvům komárů, tančfcích chorovody mezi bří- zami. Viděl posud krásné ony dívčí zjevy, jichž nahá těla leskla se ve svitu měsíce mdlým stříbrem a jichž sladké rty ho tak často líbá valy. Jak dobré byly ty krásné rusalky, lašku jící nad potokem s bludičkami a velikými mu rami! — Pak přišlo léto. Žitná stébla hlučně praskala a v polích se rozesmály srpy. Voněla sušící se otava, vypráhlá země usínala horkem z vyschlé bařiny pod strání odstěhovaly se ho vorné žáby. — A tu on odešel z rodné chaloupky z niž vidával jen nízký mech háje a rozsáhlé, vířivé město mravenců s nervosními jeho oby- vateli. Přišel do polí, kde řady tvrdých zelných hlávek zvaly k hostině, přišel do lesa potkávaje nepokojné veverky a vážného jezevce. Tam našel druhy, s nimiž společně zasedal k hodům ve vonném jeteli, tam překvapily ho první ná- razy chladných větrů. Krajem zaplála prvn pestrá vlákna babího léta, po strništích štěbe- tala rozstříklá hejna bllých husí a voněly bram bory v dýmavých ohnících pasáků. Vychladlý les navštěvovaly shrbené babičky sbírající klest a chvějící se zimou děti v krátkých sukénkáeh lámaly odumřelé větve borovie. Jednoho mrazivého odpoledne slétly první kusy vlhkého sněhu. Kraj změnil se v bílou poušť, kterou bloudily promrzlé koroptve ; lesa vybíhaly hladem mečící srny a po stopách vychrtlých zajíců pližila se liška. Tam, pod střechami, z jichž teplých ko- mínů tekly modré proudy kouře, lidé smáli se ve vytopených jizbách za stoly, na nichž vo něla plná mísa, a venku bloudil zamračený Hlad, rdouse zvířátka, ta malá, něžná a bez branná. Pak počalo slunce výše vystupovati nad černé lesy obzoru, roste a roste, ale hrozný Hlad neodchází; plouží se tvrdým sněhem. žlutýma očima uchvacuje kořist a vypíjí život —
#23 alto_textblock #23
vypijí.
#24 alto_textblock #24
Zajíc vyskočil. Střemhlav sletěl s příkré stráně a po lukách drobnými skoky bral se tam, kde kupily se tmavé koruny zahrad. Lehké jeho běhy neza- nechávaly na zmrzlém sněhu stop. Vychudle tělo chvělo se zimou v jemném kožišku, eucha- ném ostrým větrem, a dlouhé boltce bezvládné skákaly po hřbetě. Zajíc přeskočil prudkým od- razem potok, kde zpod průzračného ledu hle- děly naň strnulé oči splcího vodníka, a přibliži se k zahradnímu plotu. V rozsáhlém sadě sví- tila lesklá kůra mladých jabloní a v sněhu čer- naly se omrzlé listy zimní kapusty. Proběhl podél plotu, hledaje otvor, kterým by do zahrady vnikl.
#25 alto_textblock #25
Minulo několik let. Toužebně očekávaný čas konečně nadešel. Frantik stal se doktorem, Však už byl nejvyšší čas. Matka strádáním churavěla často a chřadla. Starší déti byly po službách a ti malí ubožácí, hubení, vyzáblí a bledí pomáhali, jak se dalo.