#1
alto_textblock
#1
1904.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, ve čtvrtek dne 26. května.
#3
alto_textblock
#3
K číslu 144
#4
alto_textblock
#4
Na »Národní Listy«
ranní a odpolední
předplácí se
v Praze
v administraci
na měsíc 2 K — h
ve filiálkách
na měsíc 2 K 30h
Poštou:
na měsíc 3 K 20h
s dvojí zásilkou
na měsíc 3 K 80h
#5
alto_textblock
#5
NARU
#7
alto_textblock
#7
LSIY
#8
alto_textblock
#8
Čislo v Praze za 2h
a na venkově za 3
#9
alto_textblock
#9
Předplacení
a inseráty
přijímá administrace
v Marianské ulici,
číslo 3.
Tam je též redakce
a expedice.
#10
alto_textblock
#10
Válka.
#11
alto_textblock
#11
Postup japonského vojska.
#12
alto_textblock
#12
Z Petrohradu, 25. května. (C.-B.) Telegram
generála Kuropatkina, zaslaný císaři, oznamuje;
V celkovém stavu věcí kolem Fen-
vančenu a na pobřeží zálivu Liaotunského
nestala se žádná změna. O postave-
ních, jež nepřítel zaujímá, bylo
zjištěno toto: U Fenvančenu je soustředěno
asi 40.000 mužů japonského vojska; u Pia-
mynu nalezají se 4 řadové pluky s 50 děly.
Malé oddíly japonského vojska postupují od
Fenvančenu na Siujan. Postup ku předu děje
se velmi zvolna a s velikou opatr-
ností. Na levém břehu řeky Tajanha
zaujala čásť tohoto vojska, totiž 3000 mužů řa-
dové pěchoty a 3 škadrony gardové jízdy, stup-
ňová postavení mezi osadami Sediahojea
Salidzajpudze na cestě k Siujanu.
Zároveň bylo dnes zjištěno, že nepřítel také od
Fenvančenu a Piamynu k dolnímu toku řeky
Tajanho směrem na Luanmiau postupuje.
Oddíly jeho předního voje přepravily se
na pravý břeh Tajanha. Dne 22. května
obsadil jeden z těchto oddílů, který asi 3 set-
niny pěchoty a jednu škadronu jízdy obsahoval,
průsmyk Liaolinský, 14 verst na jihu
od Siujanu, na cestě, vedoucí k Taku-
šanu, jakož i okolní vesnice Ualasy a Kuan-
šafu. Dále obsadil oddil, čítající prapor pěchoty
a škadronu jízdy dne 22. května Pehemi so
na pravém břehu řeky Tajanho, na cestě k Ta-
kušanu, deset verst od Lajdrapudze.
Japonské hlídky u Mukdenu.
Z Mukdenu, 25. května. (C.-B.) Zpráva
»Reuterovy kanceláře«. Na severovýchodní
straně Mukdenu ukázaly se malé vy
zvědové oddíly japonského voj-
ska, avšak stanuly ve značné vzdále no-
sti od města. Větší nepřátelská vojska tam
zpozorována nebyla.
#13
alto_textblock
#13
Vojenské lazarety v Japonsku.
Z Tokia, 25. května. (C.-B.) Zpráva »Reu-
serovy kanceláře«. Císařův lékař dr. Hašimoto,
jakož i doktoři Sato i Kikuchi, nejpřednější ran
lékaři Japonska, byli pověřeni vrchním dozorem
nad vojenskými lazarety v Tokiu, Hirošimě av
Macujamě. Lazarety, ve kterých japonští i rušt
ranění léčeni budou, velmi pečlivé se zařizují
(Ostatní zprávy viz na str. 3.)
#14
alto_textblock
#14
Telefonické zprávy „Nár. Listů.
#15
alto_textblock
#15
K výkladům finančního ministra.
#16
alto_textblock
#16
Z Vídně, 26. května. Ve zdejším tisku
včerejší výklady ministra finane
dra. Böhm. Bawerka, podané v rozpoč-
tovém výboru cislajtánské delegace o finanč-
ní stránce nových, velkých 100
millionových úvěrů, neučinily do-
brého dojmu. Jenom oficiosní »Frem-
denblatt« je spokojen, ještě vlce pak hlavní
oficiosní orgán křesťanskosociální. — »Deutsche
Zeitung«, která dokonce správci státního pokladu
vzdává díky! Při tom nemůžeme pominouti
mlčením zjev, na který opětně jsme ukázali,
který opětně jsme vytkli: že totiž »Fremdenblatte
české projevy oklešťuje, zkracujea
takým způsobem znetvořuje. To činí také ře-
čem dra. Kramáře a dra. Stránského
dnes, zajisté s jediným úmyslem, aby na roz-
hodujících místech, kde tento
list se čte, skutečné tresti če-
ských osvědčení nepoznali. Tento-
kráte je věc dvojnásobně křiklavou. Jednak
proto, že sama úřadní »Wienler Zeitung«
řeči obou českých delegátů podává doslovně,
táž »Wiener Zeitung«, která jinak bývá velmi
zamlklou, kde běží o projevy opposiční, jinak
z té příčiny, že právě výtky obou místopřed-
sedů českého klubu byly ze všech včerejších
odpovědí, dr. Böhm-Bawerkovi daných, nej
věcnější a nejvíce sáhly na jádro
samo. Referát, budící veselost, má »Vater
land«. Tento žurnál uveřejňuje totiž pouze
t. zv. exposé dra. Böhm-Bawerka, řeč však ani
jednu.
Komentár ke včerejším událostem v dele
gacích rakouských zakončuje »Zeit« sprostou
podlostí a ničemností, kterou tuto za-
znamenáváme. Praví: »Zástupcové největšího
poplatníka, německého lidu, musí v těžké hodině
nynější ukázati, že jsou s velký svůj úkol
Bez parlamentu žádná půjčka! Jen
s touto klausulí mohou býti úvěry povoleny.
Ale sen dra. Kramáře po restauraci revolverové
a postulátní politiky (!) nesmí být splněn. Musí-li
již národové krváceti, musí jim býti dopřáno
poctivého a trvalého uzdravení parlamentu. Ale
německý lid nemůže si dát vyprazdňovat kapsy
současně od vojenské správy a — českých tak-
tiků.« ()
Tak časopis »Zeit«, který začal vycházet
s největším sebovědomím a aplombem, klesl na
#17
alto_textblock
#17
mizerný plátek, který v ničem nedostihl »Neue
Fr. Pr.«, již chtěl zatlačiti, leč bídáctví m,
se kterým hlásá písmem i kresbou darebáctví
»Neue Fr. Presse«, že my Čechové máme ruce
v cizích — rozuměj německých — kapsách.
Naše odpověď na to je krátká. Zloděj obyčejně
křičí: chyťte ho! a my máme přísloví staré,
vždy osvědčené: kdo v té peci sedá, jiného
tam hledá. My Čechové jsme Němcům ničeho
nevzali, také jsme nikomu jeho právo na uplat-
nění se ve státě nepopírali. To činili Němcia
perné bylo proneseno kdysi v kuloarech parla-
mentních slovo: Německá država je to, co ulou-
pili národům neněmeckým.
Také »Neue Fr. Presse« zakončuje
svou stať zmínkou o české taktice a praví: »v
delegacích dostane vláda všechno, kanony, lodi,
podmořské čluny a cokoliv žádá, rozhod-
nutí však stane se na říšské radě.
Jenom tam může ministerstvo parlamentním
schválením vymoci si plnou moc k půjčce. Tam
se ukáže, zdali Čechové jsou ještě vůbec pří-
stupni politickému rozumu. Vynutit a vyvzdoro-
vati nemohou žádných národních ústupků.
Ovšem mohou způsobit, aby Rakousko se vykrvá-
celo obstrukcí, aby říšská rada, která pozbyla
svého práva budžetního, která se obchází také
při uzavírání smluv obchodních a která neusta-
novuje již ani poměrnou kvotu k Uhrám, po-
zbyla posledního zbytku zákonodárného vlivu.«
K tomu stručně pravíme: Z čeho »Neu
Fr. Presse« Čechy viní, páchali Němci. Jich
smutnou zásluhou a jich historickou
vinou jest, že rakousko'uherské vyrovnání
musilo býti aktivováno § 14., že parlament po-
zbyl práva kollaudačního na rozpočet, tak že se
v Rakousku odvádějí rekruti také jenom na zá-
kladě § 14.
#18
alto_textblock
#18
Z delegace.
#19
alto_textblock
#19
Z Pešti, 26. května. Sedm řečníku
včera promluvilo po dru. Böhm Bawerkovi: dva
Němci, oba velkostatkáři a pět Slovanů. Těchto
pět Slovanů representuje většinu národů
rakouských a těchto pět Slovanů vyslo-
vilo se jednohlasně proti každé-
mu pokusu nějakým podloudným
šmejdem opatřiti stomillionové
úvěry na vojsko. Dnes promluviti hodlá
německý lidovec Dobernig a německý po-
krokář dr. Pergelt. Na konec debaty odpoví
ještě dr. Böhm Bawerk na výtky a dotazy
učiněné včera. Očekává se, že také s německé
strany budou naň vzneseny interpellace.
#20
alto_textblock
#20
FEUILLETON.
#21
alto_textblock
#21
Bída.
#22
alto_textblock
#22
Napsal Jo s. V. Závěta.
#23
alto_textblock
#23
bolestí svíralo, na ňadrech seděl upír — — —
Zašla sem do parku a sedla si stranou hne
u kraje, nevyhledávajíc pohodlí. Seděla zamy
šlena, bleda a v oku svítila se jí slza — — —
Náhle zaharašil písek ve stromořadí. Ne
Venku je dusno nesnesitelné! Jakoby tělo
dbale, spíše ze studu, že pláče, než ze zvěda
vosti, pozdvihla oči. Důstojník vysoké postavy
bylo plno ostrých jehliček, tak dotěrně působ
vyžilého obličeje, mlátě kordiskem o zemi, blíži
žhavá atmosféra letního vzduchu. I ptáček, jenž
před chvílí ještě vesele šveholil, znaven jsa
se k ní.
ostrým palem slunečním, umlkl. Strom znaveně
„Aaa — to je krásné; holubička zaletěla
kloní listečky povadlé a jako sestárlé. Tak žha-
sem do koutka a nyní si tu oči vypláče. Co
pak ji bolí, co? Či nemůže odtud? Já ji po-
vými pruhy svírá slunce celý svět! Písek na
mohu! — —“ a již přikročiv k Běle sahal po
cestičkách v parku jakoby hořel pod nohoua
její bílé ručce, jíž si byla oči zastínila. Prudce
lavice dřevěné sálají žárem nezkrotitelným
vyskočila a ruku jeho odhodivši, prchala pryč —
proto každý skryl se v mohutný stín kaštanů.
Dlasitý, chraptivý smích ji doprovázel.
Jenom tam v koutě na lavičce, kde vzduch vy-
Hlava jí hořela rozčilením, srdce pukalo lí-
hřátý oku jako jemný, sotva viditelný kouř se
testí. Zoufat chce si, zoufat a svět má pro ni
jevil, seděla ona, ubohá Běla, jakoby právě vý-
jenom úsměšky, pustý smích a nestoudné po-
jimku, či vzdory slunci činiti chtěla. Nedbala n
známky. Hořkost nevýslovná sevřela jí ústa — —
nic. Byla nešťastna a osud dnes již příliš krutý
Domů nemůže, takto se nevrátí. Sklonila upla-
doháněl ji k zoufalství. —
kané oči do bílých dlaní, sehnuta poněkud na
Studovala; chudičká matka vydržovala ji
opěradlo lavice. Zdálo se jí, že usíná — — Němý
ze svých mozolů. Vystudovala konečně a chtěla
klid vládl vůkol; po nebi byly roztroušeny sem
nějakou službičku, neboť chtěla se stařičké matce,
tam bílé mráčky a uprostřed hořelo dosud žhavé
upracované, ustarané odvděčiti za tu lásku, s kte-
slunce. Běla usnula. Zapomněla na chvíli na své
rou pracovala do úmoru, jen aby dceři lepší život
zajistila. Schodila však již půl světa a zaměstnání
boly a byla šťastna. Jen mocné vlnění ňader
nenašla. Přišla sem a nedbajíc únavy, hladu a
svědčilo o rozrušení mysli.
Slunce pokročilo již o značný kus své dráhy
žízně chodila, doptávala se, prosila, slibovala
poctivost, snahu, píli. Vše nadarmo! Srdce se jí když procitla. Slabě se zapýřila, jakoby se styděl
#24
alto_textblock
#24
za svou slabost, povstala, urovnala se, poopra-
vila rozcuchané vlasy a upřevši své čekankově
modré oči do modra nebes, zamyslila se. „Co
nyní?“ A větřík s jakous ironií opakoval: „Co
nyní?“ Trpký vzdech vydral se jí z prsou; již
vychrliti chtěl milliony výčitek a jimi zasypati svět
i lidstvo, když zaharašil opět písek pod lidskými
kroky ve stromořadí.
„Proč pláčete, dušinko?“ zaslechla pojednou
vedle sebe dosti příjemně a soucitně znějící hlas.
Pohledla na tázajícího se. Byl prostřední postavy,
s hnědým knírem, potrhanými rysy v obličeji, vý-
středním životem předčasně sestárlém. Hnědý
knírek pod nosem a malá, bradka dodávaly po-
stavě jeho vážnosti. Okem znalce měřil štíhlou,
ale přece plnou postavu dívčinu a dechem vášně
ssál její vnady. Líbila se mu úplně. Viděl, že
smutek jakýsi kalí její život, proto hned od po-
čátku nutil se k soucitu. — — Běla chvíli neod-
pověděla, až pak, vidouc tvář soucitnou, otevřela
mu upřímně celou svou mladou duši.
Dobrá myšlenka projela mu hlavou. Vyňal
zápisník, napsal něco tužkou na lístek papírua
podal jej Běle. „Asi doporučení“ pomyslila si a
vděčně naň pohledla; poděkovavši neznámému
pánovi, spěchala naznačeným směrem.
Hleděl se zalíbením za ní, dokud nezmizela
ve vedlejší aleji — — Jeho mamá ji jistě přijme
— již k vůli němu —. —