#1
alto_textblock
#1
22. května 1901
#2
alto_textblock
#2
Císlo4.
#3
alto_textblock
#3
NHUČNÝ OBZOP.
#4
alto_textblock
#4
ZVLÁSTNÍ PŘÍLOHA „NÁRODNÍCH
#6
alto_textblock
#6
k číslu 140.
#7
alto_textblock
#7
Některé fysikální zjevy ve vyšších
vrstvách atmosfery.
Napsal dr. Vlad. Novák, docent fysiky
na české universitě.
Professor Alfred Cornu, vice
president akademie věd v Paříži, sestavil něko-
lik velmi zajímavých pokusů, kterými lze před-
vésti některé zjevy atmosferické s překvapující
podobností. O těchto pokusech, které ony zjevy
zároveň vysvětlují, budiž tu podána krátká
zpráva.
Vzduchový obal zemi naši obklopující často
bývá přirovnáván hlubinám oceanu. Žijíce na
povrchu země, pohybujeme se na dně atmosfe-
rických těch hlubin a pátráme ve vyšších sfé-
rách právě tak, jako při skutečném moři zají-
mají nás jeho hlubiny. Mnohé úkazy meteoro-
logické, které se dějí při povrchu země, jsou
často velice odchylny od těch současných zjevů,
které se dějí ve větších výšinách ovzduší. Ná-
sledkem toho povstávají při povrchu země me-
teorologické děje, často neočekávané a překva-
pující. Prostředky, kterých meteorologie moderní
užívá k pozorování zjevů ve vysokých sferách
vzdušného moře, jsou jednak pozorovací stanice
na vysokých horách, jednak výstupy v balonu,
vyzbrojeném měřícími přístroji v rukou zkuše-
ných pozorovatelů. Právě tak jako hladina moře
neustále jest neklidna a častými bouřemi zmí-
tána, tak také vyšší vrstvy v atmosfeře v ne-
ustálém jsou pohybu a v neustálé změně tlaku
teploty a vlhkosti.
Často jest směr větru ve větších výšíeh
jiný, někdy i zcela opačný tomu, který vane
blízko při povrchu země, jak se můžeme po-
zorováním pohybu mraků a vlajícího praporce
na žerdi upevněného přesvědčiti. Také v tlaku,
temperatuře a vlhkosti nalézáme změny
značné.
Tlaku do výše ubývá. Je-li při hladině moř-
ské tlak normální 76 cm. (t. j. tlak měřený
váhou sloupce rtuťového 00 a 76 cm. vysokého),
pak jest ve výši 2 kilometrů pouze 59 cm., ve
výši 5 kilometrů jen 40 cm. a ve výšce 10 kilo-
metrů, t. j. asi nejzazší mezi, které odvážní
vzduchoplavci dostoupili, pouze 21 cm.
Temperatury také do výše ubývá, na 1 km
výšky asi 5°, tak že ve výši 2 km panuje tem-
peratura tajícího ledu, 0°, když při povrchu
země jest + 10°. Dne 4. prosince roku 1894
Berson vystoupil v baloně do výše 9150 m
a pozoroval temperaturu — 479.
Rozmanité proudy vzduchové ve vyšších
sférách unášejí vzduch různě vlhký, značně
ochlazené páry vodní srážejí se na drobné krů-
pěje vodní, z počátku velmi jemný to prach
vodní — mlhu — nebo na přejemné jehličky
ledové, které jsou příčinou rozmanitých úkazů
v atmosfeře.
Velmi známými z těchto zjevů jsou kola
a kruhy kolem měsíce. Lidé na venkově ří-
kají »zejtra bude pršeti, měsíc má studánku«.
Měsíc — na př. v úplňku — nejeví se jako
čistě zářivá a přesně ohraničená kruhová deska
na temném nebi, ale okraje jeho jsou neurčity
a kolem přilehají duhově zbarvené kruhy. Úkaz
tento vysvětlil správně na základě ohybu světla
v atmosféře mlhou naplněné již Arago, který
na základě měření průměrů kruhů kol měsíce
vypočítal, jak veliké jsou průméry droboulin-
kých kapek vodních, které úkaz ten podmiňují.
Úkáz tento může býti následujícím pokusem jedno-
duše předveden. V pokoji temném postavme na stůl
rozsvícenou svíčku a do vzdálenosti několika
metrů silnou desku skleněnou, kterou jsme po-
prášili plavuní nebo polili mlékem a osušili.
Díváme-li se na desku proti plamenu svíčky.
spatříme kolem plamenu barevné kruhy. Dro-
bounké prášky plavuně nebo uschlé částečky
z mléka zastupují malinké krůpěje vodní
v atmosféře.
Méně častým úkazem jest veliké duhové
kolo kolem měsíce, o poloměru 22° s červena-
vým okrajem uvnitř a fialovým zevně. Toto
měsíční »halo« povstává lomem paprsků jem-
#8
alto_textblock
#8
nými krystalky ledovými, o jichž tvoření dříve
byla učiněna zmínka. Cornu sestavil velmi
pěkný pokus, jímž halo může býti de-
monstrováno. Skleněnou nádobu naplnil na-
syceným roztokem kamence a osvětliv ná-
dobu silným zdrojem světelným, promítl
čočkou obraz kruhového otvoru na stinítko,
tak že kruhový obraz podobal se svítícímu měsíci
na tmavé čisté obloze. V jiné nádobě připraven
měl alkohol a to čtvrtinu objemu roztoku pře-
dešlého a nalil alkohol do roztoku kamence.
Poněvadž se kamenec v alkoholu nerozpouští,
utvořily se v roztoku drobounké krystally, jež
se v kapalině vznášely, zároveň pak ukázal se
na stinítku duhový kruh, rozložený kolem svě-
telného kruhového obrazu, představujícího zářící
měsíc.
Cestovatelé v Alpách rádi sobě připomínají
nádherné letní večery v horách a neobyčejný
úkaz záření ledových vrchol ků
a lpských (»Alpenglühen«). Překrásný zjev
tento vysvětluje Amsler zakřivenou drahou
paprsků slunečních, procházejících vrstvami
vzduchu nestejně oteplenými a tudíž také různě
světlo lámavými.
Dokud jest slunce nad obzorem a vzduch
v údoli prohřátý, jest dráha paprsku slunečního
zakřivena obráceně než povrch zemský; po
západu slunce však, když vrcholky Alp padnou
již do stínu, vzduch v údolí ochladí se velmi
rychle a dráha paprsků slunečních zakřiví se
ve stejném smyslu jako jest zakřiven povrch
země — tím se ovšem vrcholky ledovců ozáří
znovu.
Jakkoli název »křivých« paprsků překva-
puje, jest možno jednoduchým pokusem přímo
křivé takové paprsky pozorovati. Do dlouhé ná-
doby tvaru hranolovitého (malé hloubky ale
značné délky) se skleněnými sténami podělnými
a postranními nalije se koncentrovaný roztok
chloridu zinečnatého, zbarvený trochou fluore-
sceinu a na vrch velmi opatrně vody nebo zře-
děného glycerinu stejně zbarveného. Po delší
době utvoří se v nádobě v klidu ostavené
diffusí kapalin různě lomivé vrstvy a paprsek
poněkud šikmo postranní stěnou vpuštěný za-
křiví se buďto vypoukle nebo vydutě podle
toho, zda-li k vodorovné rovině dopadá šikmo
z dola nebo s hora.
Pozorujeme-li pouhým okem oblohu nebeskou,
jeví se nám oběžnice jako stále a neproměnně sví-
tící body, naproti tomu mnohé stálice zdají se
barvu svou měniti, probleskujíce brzy barvou
zelenou, modrou nebo načervenalou. Úkaz tento
nazývá se scintilací hvězd a byl poprvé
vysvětlen Aragem. Příčinou jeho jsou jednak
ohromné vzdálenosti stálic od naší země, které
způsobují, že vidíme stálice i velikými daleko-
hledy pouze jako body, jednak potom neustále
změny ve vyšších vrstvách atmosfery, zvláště
pak změny temperaturní. Paprsky světelné z téhož
zdroje vycházející mohou interferovati, jakmile
dráha jednoho jest větší nežli dráha druhého.
Temperaturní změny, které pozměňují lámavost
vzduchu, mohou způsobiti takovou změnu ve
dráze, tak že paprsky některého druhu světla
se interferencí ruší; toto světlo pak v bílé záři
bvězdy chybí a proto se jeví hvězda zabarve-
nou. Pozorujeme-li stálici spektroskopem ukáže
se zmizení určitého druhu světla velmi pěkně
ve spektru objeví se totiž tmavý pruh. Průběh
scintilace ukazuje se pak jako pohyb tohoto
tmavého pruhu.
Scintilaci lze znázorniti pokusem následu-
jícím. Čočkou a hranolem přímohledným t.j.
takovým, který složen z několika hranolů, světlo
na barevné součásti rozkládá, ale neuchy-
luje, utvoříme ostré spektrum. Blízko za
hranol, kde paprsky jsou téměř ještě pohro-
madě, postavíme stinítko s otvorem, jejž čočkou
promítneme na stěnu projekční. Právě tam, kde
vzniká ostrý obrázek otvoru, pověsíme u stěny
malou stříbrnou kuličku, která představovati má
jasně zářící hvězdu. Kulička odráží světlo bílé,
neboť čočka projekční spojila barevné paprsky
v jediné místo, tudíž složila je ve světlo bilé
#9
alto_textblock
#9
Mezi čočku projekční a otvor, který se promítá,
vsuneme dále ohybovou mřížku se vrypy široce
od sebe vzdálenými. Stane-li se tak, objeví se
kulička zabarvenou; vložíme-li dále k čočce
projekční polovičku čočky rozptylné, tak aby se
jen čásť paprsků jí zachycovala, pak se půso-
bení obou čoček na místě zruší a vedle barevné
kuličky objeví se na stinítku spektrum prostou-
peno temnými pruhy, tedy úplně podobný zjev,
který pozorujeme při spektrálním rozboru scin-
tilace hvězd.
Vedle některých těchto úkazů atmosféry
klidné uvedeny tu buďtež úkazy dynamické,
které povstávají projevem energie mechanické
tepelné a elektrické. Zjev meteorologicky velmi
důležitý jest mechanický pohyb vzduchu v atmo-
sféře, vání, vítr, vichřice, orkán a pod. Vítr
působen jest patrně různým tlakem na různých
místech v ovzduší. Dle toho zdálo by se, že
směr větru jest udán spojením místa, kde jest
tlakové maximum s místem tlakového minima.
Ve skutečnosti není tomu tak, směr větru jest
poněkud šikmý ke směru uvedenému, vítr
krouží kolem míst maximálního i minimál-
ního tlaku. Na severní polokouli děje se toto
kroužení kolem minima ve směru obráceném
chodu ručiček hodinových, na jižní polokouli
jest tomu naopak. Kolem maxima krouží vítr
obráceně než kolem minima. Všeobecný pohyb
vzduchu v atmosféře jest tedy vířivý, cyklo-
nický. Vídáme často malé takové víry v zá-
koutí ulic na rozvířeném smetí, nebo i ve volném
prostoru na silnici na rozvířeném prachu. Po-
dobný vír nastane, nalejeme-li do větší nálevky
vody až ke kraji a ponecháme pak vodu vy-
tékati. Na prachu úmyslně na hladinu vhozeném
pozorojeme kruhový pohyb, který nabývá větší
rychlosti; zároveň povrch kapaliny se v prostřed
prohlubuje, vířící voda strhuje s sebou vzduch,
takže někdy vířící vzduch pronikne až k místu,
kde voda vytéká.
Vířivý pohyb atmosféry jest přirozenější než
pohyb postupný, americká »tornada« nejsou tedy
úkazy zvláštními, nýbrž obecnými, zvláštní okol-
ností jest pouze neobyčejná mohutnost, se kterou
se vyskytují.
Příčinou vířivých pohybů atmosféry jest
jednak otáčení se země, potom teplo sluneční,
které ohřívá jinak vzduch v blízkosti povrchu
země a mračen a jinak v prostoru volném.
Zahřátý vzduch vystupuje do výše, způso-
bují se víry kolem osy vodorovné.
Takovýmto vírem s osou horizontální Ame-
ričan Frank W. Very hleděl vysvětliti tvo-
ření se krup; zdá se však pravděpodobnějším
výklad Jägrův, který předpokládá víry s osou
vertikální, tedy vzduchovým smrštím podobné.
Právě tak jako vodní vír, povstalý při výtoku
vody z nálevky, strhuje s sebou vzduch a utváří
ve své ose vzduchový vír, tak také vír vzdu-
chový, blízko povrchu země povstalý, strhuje
s sebou vzduch z hořejších vrstev, vzduch hlu-
boko pod nullu ochlazený. Vane-li ve vrstvách
nad vírem vítr směru vodorovného, pak se po-
dobá celý úkaz vodnímu rozprašovači, jakého
užíváme při postřikování květin. Tak jako proud
vzduchový vodorovného směru zvedá v rozpra-
šovači vodu v trubičce svislé až k její okraji,
tak také vítr v hořejších vrstvách způsobuje
proud v ose víru ve směru vzhůru. Tento
proud pozvedá páry vodní od povrchu země,
často i malé kaménky a četná zrnka prachu,
která jsou nutnou podmínkou kondensace
vodních par v kapky. Vířící kapky vody
mrznou a udržovány jsouce vertikálním prou-
dem ve výši, přibírají na svůj povrch nové
vrstvy ledu, až teprve tíže ledových krup pře-
koná mohutnost vzduchového proudu vzhůru a
nastane krupobití.
Pokusy laboratorními dokázáno bylo, že
povstání víru vzduchového vyžaduje okolní
atmosféry úplně klidné; s podmínkou touto sou-
hlasí známý úkaz mrtvého klidu a ticha před
velikými bouřemi s krupobitím spojenými. Že
při tvoření krup také důležitý vliv má elektri-
sace mračen a povrchu zemského, zdá se být