#1
alto_textblock
#1
Ročník XXXXIV.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v úterý dne 1. listopadu 1904.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 302.
#4
alto_textblock
#4
Na ranní a odpol. listy
předpllácí set
v Praze v sduinisiraei
ns čtvrt leta . . . . 6 K —
s dvojí donáškou
a něs
na čtnt leta . . . . 7 K 60 h
ve flislkách: 2 K Bo
na. měsíe
Poštou:
pa měile
::kei
za čtnrt leia
s dvojí zásilkou
ns nlsí
na čtvrí leta . . . 11 K eoh
#6
alto_textblock
#6
V drebném prodejir
ranní číslo o sobě . . . za 8
odpole dui
. . . na 2h
Ve slialkách na venkově-
ranní čáslo. . . . . . . . 10h
cdpolediní
. . . . . . . Sh
Inserát
plati se hotové zapřeš.
Přečplncení a lnserty přijtná sěnisl-
strace v Marianské ulici č. a.
Tam nacházají se též rodakce
tiskárna s ezpedice „Národnich Listš“
Rukopisy se novracsjí.
#7
alto_textblock
#7
Dnešní číslo pra Prahu le o 12 stranách.
#8
alto_textblock
#8
Příští číslo „Národních
Listů“ vyjde ve středu dne
2. listopadu t. r. v obvyklou
hodinu ranní.
#9
alto_textblock
#9
Válka.
L. Z Petrohradu, 31. října. (Pův. tel
zvl. dopis. »Nár. Listů«.) Včera začala na
frontě mandžurské armády prudk
dělostřelba, svědčící o počátku no-
vých bojů. K 7. hod. došel bj
největší prudkosti. Výsledky nejsou
známy.
Bar Kanlbars bude jmenován
— dle bezpečných informací — vell-
telem III. armády. Jedna bude pod
náčelnictvím Gripenberga, druhá
pod velením Lineviče.
Náměstníka Alexějeva očeká-
vají záhy v Petrohradě. Budou pro
něj připraveny komnaty v Zimním
paláci.
(Ostatní telefonické a telegrafické zprávy viz
na straně 4.)
#10
alto_textblock
#10
Pravda zvítězi!
Právě tomu 33 roky, co se podařilo spik-
lému úsilí Beusta i korunního prince saského
Alberta, Maďara Andrassya a Bismarka, dvor-
ních kruhův, německých náčelníků byrokracie
i vojenské hierarchie — rozkotati hotové a
s korunou dopodrobna již smluvené rozřešení
otázky české. Byla to, jak dějiny při následují-
eích desítiletích dokazují, nejosudnější katastrof
novodobá jak pro národ náš tak i pro celé
Rakousko, které odtud jakoby vyšinuto z kolejí
zdravého vývoje svého potácí se v neustálých
ústavních, politických a státoprávních křečích,
zápasech, sporech a zmatcích, tak že plně se
na něm vyplnilo slovo básníkovo: »Toť kletb
činu zlého, že dále plodě, stále rodí zlo«.
Marně staročeští státníci se svým šlechti
ckým vůdcem hrabětem Jindřichem Clam Marti
nicem po 8leté trpné opposici překonali a za-
přeli svou uraženou hrdost tou měrou, že roku
1879 překročili prah vídeňského parlamentu,
ne aby jej chtěli rozkotať, nýbrž aby pokusil
se na té ústavní půdě, »s výhradou svého státo-
právního přesvědčení«, pro vlast a národ náš
cestou dohodnuti a smíru s Němci vymoe
aspoň o něco více autonomie zemské a rovno-
právnosti národní.
Mohli za to míti, že bude tato skromnost
jejich na povolaných místech oceněna. A to tím
více, když nedomahali se ni té trošky autonomie
a rovného práva se zbraní opposiční, nýbrž
s palmou míru v ruce, podporujíce vládu Taat-
fovu až do sebezapření jako věrní její služeb-
níei v řadách konservativní vládní většiny. Než
jaké byly záhy jejich zkušenosti! Od roku 1885
již bylo ze směru a z činův vlády Taaffovy
patrno, kterak ji mnohem více záleží na uchlá-
cholení a udobření napořád zpupnější opposice
německé menšiny, nežli na vyhovění spravedli-
vým požadavkům našeho národa a slovanské
většiny vůbecl
Čím dále do casu, tím více zapíral Taaffe
svými skutky politickými někdejší hrdě slovo
Dunajewského, že troufá si vládnouti i bez
Němců, čím dále, tím více couval před terrorem
německých opposičníků, nalehaje na nás, aby-
chom my povolili jejich požadav-
kům, abychom obětovali tisícileto
státoprávní jednotu Čech jejich
trhacím, zemězrádným choutkám
a rovné právo svého jazyka a národa dalive
#11
alto_textblock
#11
psí v celé třetině vlasti naší, uznáním tak zv.
uzavřeného německého území v Čechách, z něhož
mělo býti »vše slovanské do stvolu vyhlazeno
a jehož uzákoněním měla býti pro věky zastrčena
závora českému státnímu právu. K tomu uvoli
se hr. Taaffe posléze Plenerovi, to byl smysl jeho
pověstných úmluv vídeňských, to byl konečný
dík Vídně Staročechům a jejich šlechtickým
vůdeům za to, že roku 1879 s takou resignac
odhodlali se ke svinutí praporu státního práva
českého a k obeslání rady říšské.
Co by takový »mír« v Čechách byl pro
budouenost a právo našeho národa znamenal
vyzradili němečtí vůdcové na štěstí v čas svým
vítězoslavným jásolem v německém kasině a na
sjezdu teplickém, vykládajíce svým Němcům, že
dosáhli úspěchu, jakéhož do nedávna sami s
nenadáli, že vláda, Staročeši a šlechta svolil
k vyplnění nejsmělejších jejich německo národ-
ních tužeb a snův. Od roku 1749, kdy terezian
skou německou centralisací pobořeny po
slední pilíře dávné samostatnosti české neudálo
prý se většího a pro Němce radostnějšího pře-
vratu v zemském zřízení českém jako nyní tím
vyhraným »Machtausgleichem«.
Avšak tento německý jásot rázem vybur
coval všechen český národ a naše národní strana
svobodomyslná křepce a srdnatě podnikla prot
tomu »Machtausgleichu« prvně prudký jako od-
hodlaný a vytrvalý odboj, který po dvou lelech
skončila vítězně.
Nebezpečí punktac bylo od národa našeho
odraženo, jednota vlasti i právo našeho národa
v ní uhájeno. Němci nedosáhli toho, po čem
tak práhli, nenašlo se Čechů, kteří byli by jim
tu leoninskou smlouvu jejich s Taaffem pode
psali. Národ český odřekl se vedení staročeského
a šlechtického a imposantními volbami svým
z r. 1891 svěřil nadále osudy své vůdcům ná-
rodní strany svobodomyslné.
Přihází se toliko v dobách velkých revolucí
že opposiční menšině bývá národem tak náhle
a tak jednomyslně přiděleno břímě zodpověd-
nosti za vedení celé věci národní; však sotva
kdy uvaleno na kteroukoli mladou opposiční
stranu za poměrů tak mimořádně nevlídoých
ba krutých jako tenkráte, na stranu naši. Na
parlamentním kolbišti vídeňském, kde bylo ji
na dále za právo a pravdu českou bojovat, ne-
vítal jí téměť jediný přitel, ale za to skoro
všickni bývali konservativní spojenci Staročechů,
tedy celá téměř pravice, pohlíželi na mladočeské
poslance jako na »ohavné publikány«, zadáva-
jíce sotva nenávisti Němců, kteří doufali nás
ubíti svým posměchem dle vydaného vládního
slova o » prazvláštní společnosti«.
Za zmar punktací měl býti národ náš ztre
stán dlouhým a krutým výminečným stavem
jímž chtělo se dosáhnouti jednoho z dvojího
buď abychom poklesli na mysli a zoufales
vzdali, aneb abychom ustavičným týráním pře
drážděni dali se zavésti ke krokům nerozvážně
prudkým a timto svým radikalismem odpudil
od sebe všecky rozvážnější živly v národech
zůstali osamoceni a jako rušitelé míru vespol
ného vydáni veškeré mstivosti a zvůli policejně
byrokratické za potlesku ohromné většiny obou
sněmoven parlamentu vídeňského.
Mohli a směli poslanci národní strany svo
bodomyslné prokázati vládám vídeňským a něme
ckým protivníkům našim tento vděk? Nikoliv
oni nesměli upadnouti ani v jeden, ani v druhý
extrém, ani v málomyslnou poddajnost, an
v krajní radikalism, nýbrž věc národa rukoum
jejich svěřená vymáhala toho, aby rozhod
nou, ale vždy důstojnou opposie
hleděli sobě i jí dobývati respektu u přátel i ne
přátel, aby obsažnými i formou vytříbenými
obranami práv a požadavků národa našeho
svou obratností u věcech parlamentních svou
schopností v prácech zákonodárných vyvrátili
a zahanbili ty utrhačné hane
své podávajíce důkaz, že mohou se i co do
intelligence i co do raisony státnické i co do
kvalifikace odborné měřiti s nejlepšími svými
#12
alto_textblock
#12
národními a politickými protivníky, vynikajíece
nad ně svou spravedlivostí jako svou stálost
v přesvědčení a upřímnou svobodomyslností.
Důkaz ten se jim zdařil přímo skvěle. Než
minul rok s rokem, vrazi naši přestali se dele-
gaci mladočeské posmivati a za to počali se
k ní hlásit do včíra tak »ostýchavi« přátelé
A poněvadž rovněž národ český nedal se perse-
kucí ani oblomit, ani do zmatkův uvésti, nýbrž
pevně stál v neprostupném šiku bojovném pod
praporem mladočeským, nezbývalo Vídni než
zanechat své mstivosti a naladít mírnější struny
vůči opposicí české.
Přišel Polák Badeni a vrátil našemu
jazyku rovné právo v úřadech státních v Če-
chách i na Moravě. Naše strana nestala se z
to ještě stranou vládní, avšak rozumně zmírnila
svou opposici, řídíc se rozumně heslem: Jak
kdo k nám, tak my k němu: buďme přátel
svých přátel a nepřáteli svých nepřátel. —
Však tu opět zlitil se démon německé zášti jako
r. 1871, jako po r. 1880.
Opět zabouřil německý terror po vlastech
našich jako v parlamentě vídeňském a opět
rozhodující kruhové před ním se počali chvíti
jako za Hohenwarta i za Taaffa, obětujíce mu
jedno ministerstvo za druhým, Badenovo, Gaut
sehovo i Thun-Kaizlovo, až došlo k osudné
mu 14. říjnu 1899 k pádu jazykových nařízen
a k nastolení panství německých ob
strukčníků v Rakousku. Následkem toho
přirozeně také rázem změnila delegace mlado
česká své zbraně ve Vídni. Jako dříve, pokud
mohla doufati v dobrou vůli měla ohledy nahoru.
tak nyní seznavši, že všechna umírněnost ne-
byla nic platnou, nastoupila politiku bezohledné
přikrosti, taktiku obstrukční, v níž vytrvala po
dnes, až dočkala se dne, kdy vláda Körbrovu
propustila největšího fedrovatele Němců Böhm
Bawerka z kabinetu svého a znovu obsadila
krajanské ministerstvo české Čechem.
Tážeme se všech lidí spravedlivých a soud
ných, zasluhuje-li pro tuto dvanáctiletou obran
nou taktiku svou delegace mladočeská odsou
zení? Zasluhuje-li mladočeská strana té nenávist
se stran stavovských nebo radikálních jakou byla
a jest od nich pronásledována?
Než s potěšením znamenáme, že všechno
to bezpřikladné, tolikaleté osočování jí neublížilo.
alebrž, jak dokazuje sedmero skve
lých jej4-letošních sjezdů krajin-
ských, že podržela svých kořenů
v národě, že všichni spravedliv
intelligentní a upřímní vlastene
uznávají, že prospěla vlasti a
národul
#13
alto_textblock
#13
Politická nepoctivost.
#14
alto_textblock
#14
Dr. Körber citil potřebu kabinet svůj trochu
osvěžiti. Zbavil se především finančního ministra
jenž jednak kompromitoval »ministerstvo nad
stranami« svým zarytým němectvím a zjevným
nepřátelstvím oproti národu našemu, jinak pode-
pisoval milliardové předlohy a při jejich legisla-
tivném provedení spolupůsobil, pevně jsa od-
hodlán je neprovésti, vyměnil agrárníky nenávi
děného ministra orby za muže jim náramně při
jemného, při tom ovšem že mnohem rozhodněj-
šího Němce, než jakým byl baron Giovanelli
jmenoval konečně dra. Randu, právnickou cele-
britu prvého řádu, českým ministrem krajanem.
Všechno to stalo se z vlastního rozhodnut
ministerského chefa, z českých poslanců v tétc
akci nebyl angažován nikdo, ani slovem ani
dechem — abychom užili výroku Bismarka a
přece strká publicistíka ne pouze německá, ale
i jistá čásť novinářstva českého politické repre-
sentanty národa českého vší mocí mezi aktéry,
již odehráli těchto dnů ve Vídni prvý akt poli-
tického dramatu, o němž dnes ještě nikdo s urči-
tostí říci nemůže jak skonči, zdali veseleč
smutně.
Nikdo také nemůže a nesmí vytýkati po
slancům národní strany svobodomyslné, že by
#15
alto_textblock
#15
na to, co se stalo, nepohlíželi s naprostou stří
zlivostí, klidně a chladně, nikdo nesmí obviňo-
vati též mladočeský tisk, že by byl slovems
odchýlil od stanoviska, jež byl v aktuálním boj
s vídeňskou vládou zaujal naproti události, jež
se stala bez naprosté součinnosti politieké repre-
sentace české — však čeho jsme dnes navzdor
všemu tomu svědky? Co čteme ne pouze
v projevech nepřátelských nám Němců, nýbrž
i v onom tisku, jehož jediným »vlasteneckýme
úkolem zdá se býti snižovati, tupiti a podezří
vati stranu, jež prozatím naprosto nemá chuti
učiniti místo oněm nedočkavcům, kteří po dnes
jsou dlužni důkaz, že skutečně jsou způsobil
říditi za okolnosti neskonale obtižných osudy
národa našeho? Všichni tito němečtí i češti od-
půrci počínají si tak, jakoby všechno, co ve
Vídni se stalo, bylo s Mladočechy smluveno,
jakoby za jmenování prof. Randy krajanským
ministrem byli čeští poslanci vrhli hlavní i ve-
dlejší požadavky své přes palubu a dru. Kö
brovi proklestili dráhu k dalšímu postupu.
Je to ku podivu a dáváme všem čestným
a při tom také soudným lidem na uváženou
velice poučné faktum pro seriosnost a politickou
i společenskou slušnost odpůrců strany svobodo-
myslné, že jedním takřka dechem, co tisk
staročeský s velikým potěšením konstatoval, že
ministerstvo obnoveno a zejmena český ministr
krajan, že jmenován byl bez jakékoli intervence
mladočeské, ba že Mladočeši o tom ani nevě-
děli — tisk německý a radikální všech odstinů
líčí věc tak, jakoby se bylo všechno stalo ve
srozumění s českými poslanci a jakoby tito
jmenováním ministra krajana byli obráceni po
jednou na körbrovskou politickou víru!
»Bohemia« rozepsala se o »obratu« a tý-
denník německého kasina s neslýchanou drzosti
odvážil se napsati, že rekonstrukce kabinetu ne-
mohla se státi jinak než za spolupůsoben
mladočeské strany, která prý slaví pád Böhm-
Bawerkův jako vítězství a jež až do ochraptění
jásá nad triumfem své politiky.
Jásot ten prý není však ničím jiným, než
cyniekým doznáním, že mladočeská obstrukee
nebyla ničím jiným, než politíkou vyděračskou.
Jen nestoudný lhář smí něco podobného
tvrditi, jen podvodník může takto klamati politován
hodnou společnost, jež tento list pokládá za svů
orgán.
Co by si počal lístek ten, jenž ovšem nám
za to nestojí, kdybychom jej donutili dokázati.
kdo že »oslavuje« v mladočeském táboře vítězství
A o vyděračství smí mluvit list strany, jež má
za sebou smutnou třiletou periodu německo-
liberálního a německo nacionálního skotáctví, jez
na konec vyznělo v jásavý ryk nad vítězstvím
německé surovosti, která zakroutivši krk zá-
konu a právu, povalila marastickou správu tohoto
státu, jenž nestyděl se žebroniti o milost ně
mecké a sociálně demokratické uličníky.
Se strany kompelentní bylo již vyloženo
že není pravda o vzniku rekonstrukce a coj
předeházelo ani to, co tvrdí o tom, pokud jde
o stranu mladočeskou, tisk staročeský, tím měně
pak, co vylhali si spojení Němci s jistým druhem
tisku českého. Charakteristickou známkou pro
tisk ten je, co jeden z listů této kategorie
zejmena »Národním Listům« vytýká.
Opovážili jsme se totiž napsati, že budeme
svého ministra krajana podporovati ve všemc
konati bude v zájmu a na prospěch svého ná-
roda. To prý stačí. Tážeme se, zdali jsme měli
vítati prof. Randu jako ministra prohlášením,
že všechno budeme mařiti a kaziti, cokoli
zájmu svého národa snažiti se bude pro
vésti?
Nemůže býti přece pochybnosti o tom, že
kdyby se nás byl prof. Randa in camer
caritatis zeptal co činiti má, byli bychom mu
zrazovali přijati nabízené ministerstvo a vstou-
piti do kabinetu »obhájee německonárodní
državy« bez plných záruk pokud jde o naše
požadavky. To se nestalo a my dnes neznáme
jiného stanoviska naproti jmenování prof. Randy
#16
alto_textblock
#16
ministrem než ono, jež zaujímáme vůbec při
posuzování událostí politických. My tedy také
ministerstvo Randovo nebudeme posuzovati jinak,
než se stanoviska prospěchu národního. To
nám stačí.
#17
alto_textblock
#17
Politické zprávy zahraničné.
V Praze, 31. října.
#18
alto_textblock
#18
Volba presidenta Spojených států severo-
amerických.
Zejtra v úterý rozpoutá se ve všech stá-
tech severoamerické Unie nejtužší boj o její
křeslo presidentské na další čtyři roky, boj,
ke kterému konají se přípravy již po dlouhé
měsíce a jenž zejtra v podstatě bude rozhodnut,
ač výsledek závěrečné volby presidenta zjistí se
teprve druhou středu v měsíci únoru příšuho
Ústava Spojených států totiž stanoví, ž
president republiky volí se prostřednictvím vo-
litelů, jejichž volba provádí se ve všech státech
Unie vždy prvého úterka v listopadu, při letošní
volbě tudiž zejtra 1. listopadu. Každý jednotlivý
stát tvoří při volbách volitelů jediný volební
okres a po zejtřejší volbě bude tedy zřejmo,
zda připadající na něj volitelé při vlastní volb
presidenta dají své hlasy Rooseveltovi nebo
Parkerovi. Z obou protivných stran zvítěziti
může při volbě volitelů v každém státě jen
jedna všemi svými kandidáty, kteři jsou pak
při volbě presidenta vázáni, voliti kandidáta své
strany. Proto, sečte li každá z nich počet svých
volitelů, kteří zejtra v jednotlivých státech Unie
nad svými protivníky zvítězí, sezná hned, kolik
dostane hlasů její kandidát presidentství při zá-
věrečné volbě a zda tedy zvítězi, neb podlehne
svému soku. Telegram, který nás dojde patrně
ve středu, sdělí již, v čí prospéch letošní volby
volitelů dopadnou, zda v Rooseveltůvči
v Parkerův.
#19
alto_textblock
#19
roku.
#20
alto_textblock
#20
Obstrukoe ve španělské sněmovně.
Ve španělské sněmovně došlo v poslední
době mezi vládní stranou a opposicí k prudkým
výstupům, které, jak již telegraficky sděleno,
dosáhly nejprudši míry v noci ze soboty na ne-
děli, kdy proměnily s: v pravé rvačky.
Příčinu k nim zavdal požadavek vlády, by
sněmovna vydala několik poslanců k soudnímu
stíhání, čemuž se opposice rázně opřela, prohla-
šujíe, že ministerský předseda Maura chce
zkrátiti immunitní práva poslanců. Žádost vlády
projednávala se od 23. října již v několika schů-
zích, ale obstrukce dovedla vyřízení její pro-
tahovati, až konečně v sobotu ministerský před-
seda navrhl, by se ve schůzi nepřetržitě po-
kračovalo, až se předloha vyřídí. Opposice se
návrhu tomuto prudce opřela a ve sněmovně
povstala velká vřava, ve které vládní poslanci
pronášeli vůči ní různé urážky. Posl. Navarro
nazval opposiční poslance „zbabělci“, načez
celá opposice s osmdesátiletým markýzem Re-
gou Armijem vyskočila se sedadel a jalas
zjednávati satisfakci holemi.
Nejkritičtější chvile ve sněmovně nastala,
když vládní poslance signor Ramiro zvolal
na opposiční poslance: „Držte hubu, holomci!“
Na Ramira vrhl se neprodleně republikán Az-
harte a srazil jej jednou rano
k zemi. Po výstupu tomto nastala ve sněmovně
všeobecná rvačka.
Vydavatel časopisu „Imparcial“ vystoupi
na řečnickou tribunu a napadl minister-
ského předsedu holí, jejž bránili ta
jemníci.
Křesla ministerská a pres-
dium byla útokem dobyta a vše n
nich zpustošeno. Stříbrný kříž, na který
poslanci skládají slib, byl holí sražen a rozbit.
Na předsednictvo házeny kala-
máře a jeden udeřil místopřed-
sedu do hlavy. Po zemi ležely roztrhane
rukavice, nákrčníky, psací potřeby, hole atd.
Když rvačka poněkud ochabla, chodili poslanci
#21
alto_textblock
#21
FEUILLETON.
#22
alto_textblock
#22
Zimní.
Z podhorských nál ad.
Podivná, zvláštní je zima! Padne na kraj
drží jej dlouho v objetí, vtiskne mu svůj ráz,
nedává se odehnati, jen když přijde jaro,
slunce se vznese vysoko. Ale vábné je v pod-
horském kraji, jiná než ve městě, jiná než v ro-
vmně. Neskonale půvabné je probuzení přírody
na jaře, rozkošná je vášeň léta, rozčilující je
zápas přírody v jeseni, ale velebná je zima pod
horámi. V blizkosti hor je zima jiná, než jak
zykli jsme jí ve velkém městě. Jak rád bych
zažil ještě zimy, jaké jsem trávil v podhorském
měslečku východních Čech, které mi bylo déle
domovem. Tam bylo mále rozmarů zimních; jak
zin příšia, obyčejně zůstala a teprve na jaře
zmizela. Tam u hor neřeže zima tak ostře, neboí
panuje stále; každý to cilí, každý to ví, a proto
zimu třeba krutou, snáší jinak, lehčeji, i když
je velká.
Pod horami nejsou mlhy tak časté, jako ve
velkém městě, kde slunce neprodere se třeba
po týdny; i v nížině na venkově mlhy je více.
Ale pod horami! Co dnů je jasných, ba mnohdy
co dnů, tolik slunečních. Hory se třeba škaredí,
nebo nevidíš jich ani, ale pod nimi je jas. Kdo
nebojí se sněhu, prožívá rozkošné hodiny v lese
a když k večeru se vrací a kdy šero rozprostře
se po dolině a s přibývající tmou zazáří hvězdy.
nebo když dokonce měsíčné světlo činí z večera
den, má ticho i jas v přírodě a klid i jas v srdci.
Př rychlém pohybu zima jakoby hřála
i když zvoní sníh pod nohou, i když zima jeví se
v plné síle a hroutí přírodu velkou mocí zvou.
Bývá klidná, ale láme v ní vše, a to je pravá
#23
alto_textblock
#23
zima, ta vábná. Není v ní falše; člověk stojí v
ní, ale zdolá ji.
Slunce svítivalo, když vycházeli jsme od-
poledne do lesa. Blízko před ním otevřel se po-
hled na Orlické hory, na předhoří jejich,ty
stupně k nim, a v celé krajině na několik hodin
cesty viděl jsi každé okénko chaloupek obrá-
cené k západu, jak odráželo se v něm sluneční
světlo; viděl jsi pláně sněhové, mnoho lesů;
zdálo se mi tehdy, že je to jeden z nejhezčíeh
rozhledů v Čechách, a dnes je to pro mě jisto.
A často k tomu obrázku viděli jsme pásmo
Krkonoš, kde Sněžka bývala do růžova zbar-
vena. Rychlý krok působil teplo v těle, ale zevně
citil's chlad, který v lese se zmírnil; avšak jak
schýlilo se slunce k západu, zimy přibylo; i tam
v lese táhla skrze tisíce smrků a jedlí. Ale př
návratu z lesa, jaký to byl rozdíl. Chlad byl
tichý, bez větru, ale sunul se do nás, krok stával
se rychlejší, aniž jsme o tom věděli. Zatím
z vábného pohledu k horám nezbylo mnoho;
vše splývalo dohromady až k silhouettě orlických
vrcholů. Šli jsme a zima šla s námi; zahalili
jsme se těsněji, přitiskli čepici hluboko do týla,
ale zima táhla s námi; stála nad krajem a přece
táhla s námi, za námi, a s přibývajícím temnem
přibývalo jí. Stromy trčely beze hnutí, křoví ani
nezašustilo, vše bylo ticho, jen na potoku někdy
lámal se led, zvuku jiného nebylo slyšeti,
v tichu tom cítili jsme panství zimy, ne zuřící,
ale klidné, majestátní. , ta moc klidné, velké
zimy! Ovane smysly, tápáme v ní, nechceme
mysliti na ni, ale myslíme stále na ni. Jsmev
temnu v poli a má nás v moci; je pánema
vládne v noci ještě více. Tisíce hvězd vyhrne
se, : měsíc svití, ale ona je paní. Zdá se tedy
velkou, tak větší než teplo, než slunce, a jej
klid imponuje.
A když jsme v ní sami, tu zdá se býti ještě
větší. Co proti dojmu tomu je šum bystřin, hu
#24
alto_textblock
#24
čení povodně, meřská bouře, kde vidíme mo
přírody; tu divíme se, lekáme se — ale klid
zimy nás ohromí.
Nevidíme, neslyšime nic, ale cítime. Tam o
hor to táhne, myslíme si, ale tam je ticho,
klidno; nevíme, kde se něco děje, ale zima
je zde.
Pak chodila noc, dlouhá jako letní den, no
často jasná, a v ní, tak jako ve dne do dáli, zř
ten, kdo všímá si vzdušné klenby světa, i ve
výši více, nežli v létě. Ty zimní noci i tehdy
nejsou temny, když mraky se ženou; často dole
nevelký vítr, vysoko však mraky lítnou, jakoby
do počátku dne měly dospěti k nejzazšímu kone
světa.
Strašná však je vánice noční. Běda tomu
kdo je venku a nezná cesty, hrůzně i tomu, kdo
ji zná jindy. Nevidíš; slyšíš jen hukot větru.
vzdychání stromů, lámání větví, supot sněhu,
který jako drobný písek zadírá se do očí, za
krk, pod plášť i kožich, tápáš pojednou v zá-
vějích, obrátiš se, abys ubránil se vichru, který
se točí, obrátiš se znovu, zapadneš a ztratíš
směr. A vichr píská, vžene znovu do tebe sypký
sníh, zavěje cestu, válí se, choulí se, a když
myslíš, že ustal, rozsype závěj kolem tebe, roz-
hodí ji i do dáli a spousta malých, umrzlých
tělísek sněhových letí kol tebe rychlostí ptáka.
vyplní stopy, zakreje mez — a nyní hledej cestu.
Najdeš si směr; po několika okamžicích zuří vá-
nice zas, mžikem přinutí tě, abys se skroutil
sedl, klekl; jsi hračkou bezmocnou. Vzepneš se
a jdeš, jdeš; štěstí tvé, přijdeš-li ke známému
bodu, který je blízko dědiny, kde třeba vše již
dlouho spi. Sem tam tlumeně zaslechneš dusivý
kašel staříka, a věrný strážce domu i nejchud-
šího zvětří tvou přítomnost, ale jinak je vše
ticho, vše klidno v chaloupkách, jen venku zuř
vichr, kterému konečně unikneš-
#25
alto_textblock
#25
Slunce vstává pozdě. V létě rozseje na
dlouho světlo své, schová se na krátko za obzor
a ráno objevi se daleko na severovýchodu, opi-
suje velký kruh a vznese se vysoko. V zimě je
skromné; vstává daleko k jihu, povznese se
málo, přinese jen na několik hodin život a světlo
a noří se zase blízko jihu. Bezpočtukráte pozoro-
vali jsme jako hoši místo, kde v zimě vycházelo.
jak před tím na podzim úžil se jeho okruh; na
jaře a v létě vystupovalo za Orlickými horami.
o Vánocích daleko k jihu za vrškem, který nám
byl tehdy daleký; okroužilo jej a spadlo za lesík
ozářený v červnu ještě s naší strany při zá-
padu.
Jak těšili jsme se, když čtvrtkruh se šířil
a čím více rostl, tím více zima ustupovala.
Slunce vznášelo se výš, za dne cítil's jeho teplo
už, rozehřálo někdy sníh až na ornici, strhalo
na staveních docela rampouchy, které zase je-
nom noc vytvořila. Napadl sice nový sníh často-
kráte, zase celý kraj byl bílý, jen z lesů znát
bylo zeleň, ale slunce razilo si cestu, a když
napadlo sněhu brzo před jarem třeba více, než
za celou zimu, smetlo jej slunce za několik dní.
V lesích stromy setřásaly sníh, přiletěl skřivan
brzo pěnkava, červenka a jiní, stavěli hnízda
i když v boru ještě bylo ustláno na zemi sněhu
oživili les, na řekách i potocích zlomil se sníh,
viděli jsme, že vše se chystá k jaru.
Tak bylo a bude každý rok v přírodě.
U národů však zima trvá dlouho, někdy
i staletí, a dlouhého času je třeba ku probuzení.
Jedněm je údělem skoro stálá zima, jiní mají
teplo, slunce skoro napořád. My patříme k prv-
ním. Tesknost ovane mysl; proč připraven nám
byl osud takový? Proč u nás, jakoby zima stále
vládla? Je tomu dlouho, co teplo jakoby od-
vrátilo se od nás, co nastala dlouhá zima, která
trvá ještě. Mnoho zavinili jsme snad sami; sta-
rali jsme se i ve své slabosti o jiné, zapomněli
#26
alto_textblock
#26
na sebe a nerozuměli tomu, jak máme setřásati
nepřízeň zimy se sebe. Rozohňovali jsme se
stále pro jiné, vyplýtvali jsme mnoho sil, kte-
rých jsme potřebovali pro sebe, pro syé snažení.
Bylo to ideální, souviselo to stále ješlě s dobou
našeho probuzení, horování, ale je třeba mysliti
také na sebe. Zatím šel jiný svou cestou, ne-
staral se o druhého a došel cíle. Šlapal při tom
na druhého, ale šel a přišel k eíli, nás tiskl ven.
do mrazu. A tak jako zavál sníh podhorský
kraj, a jak dlouhá zima vtiskla mu ráz svůj, tal.
druhý, větší ovál, obemkl nás, a objetí jeho je
tak bezcítné, jake sněhu; jen chlad od něho
vane, jen ledový dech. A vtisknouti nám snaží
se po staletí svůj ráz, nám cízí, čmní tak s hou-
ževnatostí, silou, jako zima, která zařezává s
do údů; ne ta vábná zima, ale ta drsná, příšerná.
Vnikne každou skulinou a nedá se odehnati, les
pevností; podlehli jí mnozí, kteří nebyli pevni,
až litost a hanba vzmahá se v nás.
Jen resignace ať nezavládne! Vždyť v zimě
naší zažilí jsme tolik svého tepla, tolik vroue-
nosti, tolik viděli jsme síly a vzdoru svého; če-
kejme pevně, že lítost a hanba probudí sílu,
pevnost, že v plném jaru projeví se síly netu-
šeně více.
A zima se zlomí. Jen že k tomu jaru, k to-
mu plnému probuzení všech sil ještě dosti da-
leko. Ale jaro přijde; vše nasvědčuje tomu, že
přijíti musí. Pravda: musíme býti připraveni
stále na rozmar zimy, že vrátí se ledový dech
její častěji ještě na krátko, na déle — a dech
ten cítíme často! Ale nedbejme rozmarů silné
zimy; proti rozmaru pevnost, nepoddajnost, dů-
věra v sebe. Vždyť je to běh světa, že přijde
jaro, léto. Však slunce vstane zas, jaro přijde,
—rt.—
léto přijde, a bude trvati dlouho.