#1
alto_textblock
#1
Mlori
#3
alto_textblock
#3
nteni
#4
alto_textblock
#4
ss ptebe
#5
alto_textblock
#5
er pmai
#7
alto_textblock
#7
1901.
#8
alto_textblock
#8
V Praze, v pátek dne 1. února.
#9
alto_textblock
#9
K číslu 32.
#10
alto_textblock
#10
Na »Národní Listy«
ranní a odpolední
předplácí se
v Praze
v administraci
na měsíc. 2 K — h
ve filiálkách
na měsíc 2 K 30h
Poštou:
na měsíc 3 K 20h
s dvojí zásilkou
na měsíc 3 K 80
#11
alto_textblock
#11
NAk
#13
alto_textblock
#13
Nl
#14
alto_textblock
#14
I.
#15
alto_textblock
#15
Čislo v Praze za 2h
a na venkově za 3h
#16
alto_textblock
#16
Předplaceni
a inseráty
přijímá administrace
v Marianské ulici,
číslo 3.
Tam je též redakce
a expedice,
#17
alto_textblock
#17
Telefonické zprávy „Nár. Listů“.
#18
alto_textblock
#18
Po první schůzi.
Z Vídně, 1. února. Listy zabývají se
událostmi ve včerejší schůzi poslanecké sně-
movny. Některé jim nepřikládají pro budou-
cnost žádné váhy, jiné však soudíz
nich o dělnosti parlamentu velice s kep
ticky a pessimisticky.
»Vaterland« píše: »Vrcholu politi-
cké schátralosti dosaženo bylo demonstra-
tivním odchodem všeněmeckých radikálů př
obvyklém projevu pro panovníka. Dlužno se
věru diviti, že strany levice i ty, které mají
jindy při každém třetím slově v ústech slovo
»stát«, s takovou společností pořád vedou
korrespondenci sv plné úctě«. Jak dlouho
n
ještě?
Státnicky zahalená všetečnost.
Z Vídné, 1. února. »Neue Freie
Presse« je znepokojena jednomysl-
ným usnesením českého klubu
ve příčině jeho další taktiky a žádá, aby
nejen vláda, nýbrž všecky ostatní strany na-
lehaly na vyjasnění stavu věcí
v parlamenté vůbec a pokud se týká
zámyslů českých poslanců zvláště. Smysl
jejich předvčerejšího vota je prý, neobstruo-
vati, dokud pustý nepořádek ve sněmovně
má stejný účinek, aniž by se Čechové
musili dost málo namáhati. Ale opposice
stane se hned obstrukcí, kdyby poslancům
se zmanulo, že Rakousko potřebuje také
ještě něčeho jiného kromě delegací a kvo-
tové deputace,
Vláda musí přece věděti, zdali usnesen
Čechů umožní projednání rozpočtu bez ob-
strukce. Bláhovou byla by prý domněnka,
že není povědomo kabinetu, za jakých pod
mínek by se z opposice české stala obstrukce
Pan dr. Rezek je prý přece placen z ve-
#19
alto_textblock
#19
řejných prostředků za to, by zpravoval vládu
o zámyslech Čechů (!), a nebude přece
tvrditi, že nezná hranice, kde přestává oppo-
sice a kde začíná obstrukce. Budou Čechové
prováděti obstrukci proti rozpočtu a proti
investicím? Toto jednoduché sdělení, které
nemůže býti tajemstvím, by stačilo k ob
jasnění situace.
#20
alto_textblock
#20
Vláda zajisté dávno již má o tom na-
prostou jistotu a má také povinnost, aby sně-
movně sdělila, zda-li nejdůležitější práce jsou
možny bez obstrukce. Žádný rozumný člověk
nebude prý věřiti, že vůdcové Čechů vešli
ve styky s vládou jedině proto, aby se in-
formovali o tom, jak se vede pánům mini-
strům aneb aby rozmlouvali o povětrnosti.
Proč nemá se sněmovna dověděti, zeela
určitě, kde bude jí bojovati proti opposici a
kde proti obstrukci? Kdyby v Rakousku za-
veden byl francouzský způsob interpellací o
všeobecné politice vládní, musily by se
strany ke práci ochotné spojiti a položiti
vládě otázku: je nějaké dorozumění mezi
kabinetem a Čechy o předlohách, kterým
česká obstrukce brániti nechce?
Upřímná odpověď uklidila by mnohou
dvojsmyslnost. Poměr vlády k Čech ům
je osou vnitřní politiky. Parlament
ma právo nabýti úplné jistoty, zdali mini
sterstvo ustupuje před hrozbou, která
je zřejmě vyslovena v usnesen
Čechů.
Dva činitelé vědí již podrobně, kterou
měrou dělnost parlamentu trpěti bude tlakem
české obstrukce a bude na něm závislou
vláda a Čechové. Musí býti posvíceno do
temna českého usnesení a potom nebude sně-
movna v pochybách, zdali dělnost parlamentu
je komedií a zdali první schůze byla jen po-
čátkem pomíjejícího lenošení.
#21
alto_textblock
#21
Oslava vítězství.
Z Vídně, 1. února »O stdeutsche
Rundschau« uveřejňuje o včerejší slav-
nosti německých radikálů za pří-
činou jejich vítězství při volbách zprávu
zatímnou, ve které se praví: »Ohromný po-
krok německonárodní myšlenky je demon-
strován faktem, že dnes v parlamentě je
všeněmecký svaz se jmenem všeněmeckým,
které bylo ještě nedávno státním zástupcem
nemilosrdně zkonfiskováno. Dalším důkazem
je rozhodnutí tiskového úřadu o státopráv-
ních snahách Všeněmců«. Wolf ve své
řeči pravil: »K německé říši nenáležíme,
avšak nalezáme se v Německu. Souvislosts
ním nedáme si žádný vzíti nikdy.«
»Všeněmecký svaz«, pravil Wolf dále,
»nebude se osvědčovati pouze počtem
svých členů; bude radikalisovati celou levici.
Byl čas, kdy byl Schönerer volajícím
na poušti, kdy byl židovským tiskem tupen.
Dnes je postavení Všeněmců mocné a silné.«
Řečník potom přečetl list, který zaslal básník
Hamerling po bitvě u Králové Hradce
dne 24. července 1866 jednomu příteli své-
mu do Vídně a ve kterém praví: »Sdílím
zcela vážně názor, že pro Německo připra-
vují se důležité věci.
Vysvítá li z vašich řádek, že není vás
daleka myšlénka, že Německo snésti musí
supremacii Pruska, tož musím doznati, že
právě tato myšlénka již dávno před nynější
válkou byla mým přesvědčením. Jen ještě se
musí ukazati, že Prusové nepostrádají vojen-
ské zdatnosti, aby Německo vedli a na ve-
nek silně zastupovali.
Aby však založili věc trvalou, k tomu
náleží také, by dovedli nabýti vážnosti mo-
rální. Nedovedou-li to, pak je zle s Něme-
ckem a s jeho jednotou. Že my němečtí Ra-
kušané tou dobou máme býti vyloučeniz
#22
alto_textblock
#22
FEUILLETON.
#23
alto_textblock
#23
První návštěva lékařova.
Ze života horského lékaře načrt! MUC. Boh. Švanda
#24
alto_textblock
#24
Venku je zima, mrzne jen to praští a
mrazivý severák shání celé kotouče sněhu se
střech domků horského městečka. V jednom z
těchto přechází po pěkně vybíleném pokojiv
přízemi mladý muž, asi třicetiletý.
Jsou tomu tři dni, co usadil se zde jako
lékař a dosud nepřišel žádný pacient.
Myšlénky mladého lékaře bloudi tou chvi
daleko odtud.
Vzpomíná milých drahých rodičů, kteří
dřímají již věčný sen, jak pečlivě starali seo
něho a střádali, aby synovi ve studiích hmotně
pomohli, i když škodolibí, zli jazykové je z
toho zrazovali. A shaslo oko jejich spokojeně,
dočkali se přec odměny za své starosti, že
viděli ještě před skonem svým promoci synovu.
Nyní tím úsilovněji derou se vzpomínky vté
chvíli opuštěnosti v hlavu mladého muže.
Zůstalo mu několik stovek po rodičích
s těmi zašel až sem do hor z velkoměstského
víru, aby pomáhal dle svého nejlepšího umu
a svědomí tomu lidu, z něhož jako dítě vyšel,
a jemuž veškerou svou dobrou vůli a vzdělání
své nyní vstříc přinášel. Jako student v hlavním
městě hlásil se vždy k tomu svému horskému
lidu a obhajoval ho za každé příležitosti, když
jiní přemrštěnci, jimž pro národní cit místo v
mozku nezůstalo, tímto lidem pro jeho hloupost
prý a prostotu povrhovali.
Jak bude dále, jakou niť osudu do života
mu Sudičky upředly — o tom teď přemítal.
V tom zabouchal kdosi botami po síni
otřepávaje s nich sníh a hned potom zaklepáno
na dvéře bytu lékařova.
S tlukoucím srdcem pobídl mladý lékal
příchozího: »Vejděte!«
#25
alto_textblock
#25
Dvéře se otevřely a dovnitř vklouzl výro-
stek asi patnáctiletý, mrazem skřehlý, v bera
nici a loktušku zabalený. Šat jeho jinak vetchý
svědčil, že patří chudině.
»Pochválen buď Pán Ježíš Kristus«, po
zdravil nesměle. »Až na věky buď pochválen,e
odvětil lékař. »Co pak mi neseš dobrého ?
»Ba dobrýho nic milostpane, stůně nám
moc maminka a tak mě dědeček poslal, abych
milostpana dochtora poprosil, aby k nám trošku,
můžou-li, přišli.« »A kam to«, ptá se lékař
»Ponžeň prosím do Vysokých Pasek k Šato
pletom«.
Lékař, navleknuv na se dlouhý zimní pláš
s kápí a pouzdro s nejnutnějšími léky, udelii
staré hospodyni potřebné rozkazy a za chví
vykročil s hochem ze dveří.
Ostrý vítr šlehal oběma chodcům do tváře
když vyšli na zavátou herskou cestu za mě-
stečkem. Do Vysokých Pasek z městečka byl
dobrá hodina cesty, a cesta vedla přes kopce.
Jen namáhavě mohli a pomalu kráčeti hochs
lékařem ku předu.
Jak velká tu protiva mezi životem lékaře
ve velkém městě a tím lékařem v našich horách
to dovede posouditi jenom, kdo na venku v ho-
rách žil a svízelný život horského lidu seznal.
Cestou dověděl se lékař od hocha, že před
třemi nedělmi pochovali tatínka, jenž byl v létě
drvoštěpem a v zimě živil se se ženou a pěti
dětmi, z nichž sám chlapec vypravující byl nej-
starší, tkalcovinou. Zemřel prý »na hlavničku«,
a nyní leží matka a tuze prý »fantazíruje«.
Tak došli za vyprávění chlapce až do
chalup, kde na »vysokých pasekách« říkalia
chlapec zabočil k jednomu z nejmenších ba-
ráčků, obalenému chvojím, aby sníh a mrazivý
vítr k stěnám a dveřím stavení tak nemohly.
Malými dvířkami vešli na přitmělé zásp
a odtud do nízké světnice přes vysoký práh,
přes nějž neznalý by jistě klopýtnul.
»Dej Pánbůh dobrý den« pozdravil lékař
a »dejž tak Pánbůh, pěkně vítám milostpane
#26
alto_textblock
#26
dochtor«, děkoval shrbený stařík, skláněje se
po ruce lékařově, aby ji políbil.
»Jen nechte dědečku« bránil se tento,
»tak jak pak se vede nemocné« a při té otázce
zabloudil okem do kouta k velkým kachlovým
kamnům, kde na staré hrubé posteli ležela ne-
mocná žena — jeho první pacient, jemuž měl
pomoci.
Za postelí tlačily se tři děvčátka v lehkých
šatečkách a malý tříletý as chlapeček s černými
kučeravými vlásky.
»Ba zle, tuze špatně, mluví pořád z cesty«,
vyprávěl stařeček.
Lékař přikročil k lůžku nemocné, aby ji
vyšetřil — bohužel, musil se obmeziti pouze na
své pozorování a zkušenosti, nemocná, jsouc ve
vysoké horečce, pozbyla jasného vědomí a tak
jen stařec s chlapcem sdělovali lékaři, nač se
nutně tázati musil.
Oči všech dítek naň upřeny, když nemoe-
nou vyšetřil a věru nebylo mu při pohledech
těch volno, ač otrlým byl dosti z klinik. Všechen
jeho um zde byl malomocným proti hrabivému
objetí neúprosné smrti, a když podíval se na
ty ubohé siroty, na toho nejmenšího, jehož
modrá očka, nejsouce si vědoma vážné chvíle,
udiveně naň jakoby s otázkou hleděla, nemohl
se mladý lékař udržeti a musil se odvrátiti, aby
ty malé siroty nepostřehly slz v oku jeho.
Uděliv svou radu, pokud se ještě uděliti
dala, staříkovi a vtisknuv mu němě dva zlat-
níky na nejpotřebnější do ruky, rozloučil se
spěšně a vyšel z baráčku, kde jej vše dusilo.
Divné, věru divné byly myšlénky jeho
cestou po té první návštěvě a stále provázel ho
pohled chrpových oček toho nejmenšího.
Jak rád byl by pomohl on, velký sirotek,
tam těm malým, aby sirotami nebyli, kdyby bylo
v jeho moci !
Velké vločky sněhu padaly volně k zemi
pokrývajíce lékaře Samaritána, vracejícího se z
první cesty za povoláním zpět k domovu.
—