#1
alto_textblock
#1
Románová příloha
#2
alto_textblock
#2
„Národních Listů“ k číslu 23. ze dne 23. ledna 1904.
#3
alto_textblock
#3
Různé zprávy.
#4
alto_textblock
#4
= Bouře a nepohody v Anglii. Z Londýna se
oznamuje: Se všech stran docházejí zprávy o pohro-
mách, jež způsobily bouře, zuřivší minulého týdne
kolem anglického pobřeží. Pokud doposud známo,
zahynulo při tom 20 lidí. Avšak jsou obavy, že číslo
toto ve skutečnosti jest mnohem větší. Londýnský
parník »Commercial« potopil se nedaleko Witby s ce-
lou svou posádkou, čítající devět mužů. Toliko jeden
plavec mohl se zachránit. Skočil přes palubu a po-
dařilo se mu dosíci překoceného člunu, na němž se
držel také jeho soudruh, jenž však po pěti hodinách
promrzlý pustil člun a utonul. Barka »Vanetin«, plu-
jící z Martinique do Havru, následkem bouře porou-
chala si kormidlo, byla zahnána průplavem La Man-
che vzhůru a ztroskotala se u mysu Grisnez, jehož
maják považovala omylem za maják v Dungenessu.
Podivno jest, že z téže příčiny na témž místě ztro-
skotaly se dvě anglické lodi »Britania« a »Jasper«.
Když se osobní parník »Josephine«, plující z Doveru
do Ostende, přiblížil ke Stroombanku, narazilo jedno
z jeho kol na vrak polou potopený. Loď následkem
toho nemohla býti řízena, avšak pomocí telegrafie
bez drátu mohla dáti zprávu do Ostende a byla dvě-
ma vládními vlečnými parníky odvlečena do bezpečí.
Anglický křižák »Medusa« oznámil, že v průplavu
LaManche byl bouří nucen hledati záštitu v Mar-
gatu a Doveru. Loď pokusila se třikráte vrátit se do
Plymouthu, musila však upustit od tohoto pokusu.
poněvadž při obracení dostala se pokaždé pod vodu
a byla v nebezpečí překotit se. Parník »Tokio« linie
wilsonské, plující z Newcastlu do Alexandrie, za-
stižen byl poblíž Ushantu velikou bouří a byl dovle-
čen s roztříštěným kormidlem norským parníkem
»Martha« do Falmouthu.
= Vražedný attentát ze msty. Z Neapole ozna-
muje se: Co dovede pomstychtivost mezi nižším
třídami v dolejší Italii, ukázalo se onehdy opět v Pa-
lermu. Zahradník Giovanni Monetti byl svou zaměst-
navatelkou, stařičkou vdovou Giuseppinou Mucio-De-
vittovou propuštěn ze služby a to stačilo, aby se od-
hodlal ke krvavé pomstě. Podařilo se mu onehdy
večer vlouditi se do bytu dámy, jež s vdanou dcerou
obývá dvorec dosti osamělý. Ozbrojen ostře brouše-
nou zahradnickou žabkou vnikl do jejího pokoje
zasadil jí těžkou ránu do týlu, takže vdova krví zbro-
cena klesla. V tomto okamžiku objevila se její dcera
signora Settinia Prudenzova, jež s obdivuhodnou sta-
tečností vrhla se na útočníka a pustila se s ním
v zápas. Útočník, jenž sevřen svojí protivnicí, klesl
vedle signory Muciovy, pomýšlel jen na to, aby ra-
něnou dorazil. Podařilo se mu, uvolniti ruku ozbro-
jenou žabkou a několikráte ještě sekl po raněné, až
se mu zdálo, že svého účele dosáhl. Pak vyprostil se
od mladší ženy, jež pěstmi na něj dorážela a dal se
na útěk. Sousedé, přikvapivší na volání signory Pru
denzovy nalezli vdovu v kaluži krve, pokrytou četnými
ranami. Přes to doufají lékaři, že bude možno raně-
nou zachránit.
= Hrozné potrestání nevěrné ženy. Přítel na
šeho listu píše nám z Pirea: Mainotové, žijící v pu-
stých horách Tajgatu, mají své vlastní zákony, jež se
v mnohé příčině příčí státním, které však vláda
mlčky uznává, by neměla s tamějšími obyvately zá-
pletky, které by jí mohly způsobiti mnoho nepří
#5
alto_textblock
#5
jemností. Takým způsobem se obě strany obstojně
snášejí, nestarajíce se jedna o druhou. V záležito-
stech, týkajících se osobní a rodinné cti, považuje se
každý Mainot za oprávněného soudce a mstitelea
neuznává zadostučinění, které by mu i řádný soud
zjednal, neboť dle jeho názorů vyžaduje každá urážka
na cti krvavou pomstu. Z té příčiny jsou vraždy na
denním pořádku. Ve mnohých případech koná celá
rodina porady a vynáší rozsudek, jehož splnění
ukládá jednomu nebo několika členům, jak to okol-
nosti právě vyžadují. Proti rozsudku tomu není od-
volání a jen zřídka se spasí odsouzený před jeho ná-
sledky. Takovému rozsudku padla za oběť žena rol-
níka Kanelyho v Horní Milii. Manžel přistihl ji při
cizoložství a aniž jí činil nějaké výčitky, dovedl ji
jejím rodičům a vrátili jim ji. Dle názoru
Mainotů padá vina a nečest na rodiče a ne na okla-
maného muže, jelikož se ženě dostalo od nich špat-
ného vychování. Proto i ti nebo nejbližší příbuzní a
na prvním místě bratři jsou povinni potrestati vin-
nici a pomstiti učiněnou jim urážku. To vykonal její
bratr, zastřeliv ji před očima vlastních rodičů. Zbý-
valo mu však ještě pomstiti se na jejím svůdci a po
něvadž utekl do hor, by se spasil, znaje, že propadl
hrdelnímu soudu dle mainotských zvyků, vydal se
bratr ještě s dvěma příbuznými stíhat ho. Tři dny
hledali tito lovci svou oběť, až ji konečně zastihliu
vesnice Kastania. Svůdce, vida, že mu nemožno spa
siti se útěkem, střelil po jednom svém pronásledo-
vateli a ranil ho na noze, ale v témž okamžiku klesl
smrtelně raněn koulí z pušky bratra nevěrné ženy
a skonal dříve, než byl donesen do vesnice. Tako
vému trestu podlehá v některých krajinách Mainy
svůdce dívky, byť by i chtěl ji pojmouti za man-
želku, jelikož zneuctil její celou rodinu a sňatek dle
panujících názorů nemůže smýti tuto pohanu. Pozo-
ruhodno jest, že policie a četnictvo nenamahají se
zameziti takové vraždy nebo chrániti pronásledova-
ného a že nepronásledují vraha, když uteče do hor,
neboť by při tom mohly špatně pochoditi.
= Topič prvního parostroje. Z Londýna se ozna-
muje: Zajímavá osobnost těchto dnů zemřela, T.
Marschall, topič prvního parostroje, který George
Stephenson odevzdal veřejné dopravě. Dosáhl vyso-
kého věku a přežil svého mistra o více než 55 let.
neboť Stephenson zemřel 12. srpna 1848. Památná
jízda, při níž Marschall byl topičem, konána 27. září
1825 při zahájení železniční trati Stockton and Dar-
lington, první na světě, jež dopravovala pasažerv.
ačkoli nebyla k tomuto účelu ustanovena, nýbrž to-
liko k dopravě rud. Teprve železniční trať Liverpool-
Manchester, jež v říjnu 1829 odevzdána veřejné do-
pravě, může býti považována za první dráhu pro
dopravu osob. Zatím byla rychlosť jízdy také značně
zvětšena. Kdežto na trati Stockton Darlington docí-
leno toliko 16 angl. mil za hodinu, jezdilo se na
trati Liverpool-Manchester rychlostí 30 angl. mil za
hodinu. Na první veřejné jízdě, dne 20. září 1825
konal Slephenson sám službu řidiče parostrojea
mladý topič, jehož vzal s sebou, osvědčil se hodným
této cli, neboť v protokole, jenž sepsán o této pa-
mátné jízdě, byla učiněna o něm zvláštní zmínka, že
dovedl znamenitě udržovati oheň.
= Majitel zámku přechovávačem kradených věcí.
Z Paříže se oznamuje: V poslední době páchányv
obci Fontenay- sous-Bois četné krádeže vloupáníma
#6
alto_textblock
#6
několik podezřelých osob bylo zatčeno. Jeden ze za-
tčených, jakýsi Miroir prohlásil při výslechu, že krá-
deže pořádá organisovaná tlupa a že mezi spoluvin-
níky nalezá se též pařížský obchodník, jenž jest ma-
jitelem nadherného zámku poblíže obce. Policejní
komisař zdráhal se z počátku zakročit, tak překva-
pující a víře nepodobná zdála se mu celá ta věc.
Poněvadž však zatčený trval na svém udání, tedy
komisař odebral se spolu se soudní komisí do zámku.
Kopáno na několika místech a zejmena v zahradě a
vskutku nalezeno pod jakýmsi křovím několik pen-
dlovek a stříbrných svícnů. Otázán, odkud ty věci
má, odpověděl majitel zámku z počátku, že je koupil,
nestaraje se o to, odkud pocházejí. Avšak když mu
dána otázka, proč věci ty zahrabal, vyznal se ko-
nečně, že věděl, že to jsou věci kradené a že je za-
kopal v parku, aby nebyl policií obtěžován. Zajímavý
majitel zámku a spoluvinník zlodějů bude teď ovšem,
jak se obával, policií a soudem sobtěžován« způso-
bem na nejvýš nepříjemným.
Medvěd v železničním vagoně. Z Moskvy se
oznamuje: Ve vagonu na zavazadla vlaku dráhy ni-
kolajevské nalezli onehdy železniční zřízenci k ne-
malému úžasu neobyčejného pasažéra. Byl to živý
medvěd, jenž, jak se později ukázalo, byl uložen ve
velkém sudě na stanici Vyšnyj-Voločok jakožto zava-
zadlo bez bližšího udání obsahu. Patrně huňáči mezi
jízdou bylo nevolno, rozbil sud, rozházel kopec
ostatních zavazadel, pod nimiž ležel a vydal se na
výzkumnou cestu. Rozbil příčku k oddělení pro kon-
duktory a zjevil se neočekávaně v jejich středu.
Polekaní zřízenci uprchli do sousedního vagonua
ponechali medvědu volné pole. Teprve když vlak při-
byl do Moskvy, byl medvěd chycen, aniž se tu kdo
o něj hlásil.
= Také řemeslo, jež má zlaté dno. Z Paříže se
oznamuje: Policie přišla na stopu žebrácké společ-
nosti, jež prováděla svoji živnost zcela racionálně.
Šedesáti tříletý Claude Berthet, dvacet a několikráte
již trestaný, byl těchto dnů opět zatčen pro žebrotu
a lákání peněz lstivým předstíráním. Zatčení jeho
mělo v zápět! podivná odhalení. Berthet byl náčel-
níkem společnosti žebráků z řemesla, jejíž hlavní
stan byl nedaleko Sorbonny. Členové společnosti
scházeli se vždy ráno pro denní rozkazy. Jednomu
přidělena čtvrt des Champs Elysées, jiný měl praco-
vat v parku Monceau, opět jiní měli se rozejíti růz-
nými směry po celém městě. V noci scházeli se opět
v jakés krčmě v ulici Saint Jacques, kdež denní pří-
jem složen a rozdělen mezi jednotlivé účastníky. Za
dobrých dnů připadlo na každého žebráka 20 i více
franků. Seznam dobročinných lidí s částkami, jež
obyč-jně poskytovali, spravoval tajemník společnosti
a nejvzdělanějším členům přidělen byl úkol, psáti
dopisy dojemného a naléhavého obsahu, jež tklivými
slovy líčily bídu a utrpení těch, kteří je měli dobro-
dincům předložit. Členy společnosti byli nejen mu-
žové, ale i ženy a kde mužský žebrák neměl úspěchu,
pokoušely se o štěstí ženské. Jestliže líčení hladua
krutých útrap zimních nemělo úspěchu, neváhal
Berihet namlouvat, že nemá jediného sou, aby mohl
dát pochovat svoji nebožku matku, zemřelou na ven-
kově a jednoho dne vskutku dostal 160 franků, aby
dal na jejím hrobě postavit kříž. Očekává se, že bude
zatčeno ještě několik čienů této žebrácké společ-
nosti.
#9
alto_textblock
#9
— 101.
#10
alto_textblock
#10
Prefekt policejní a generální prokurátor jsou té
chvíle na poradě s ministrem vnitra, s předsedou mini-
sterstva a s ministrem zahraničních záležitostí. Náčelník
štábu generálního, jenž zastupuje ministra vojenství, byl
povolán k nim telefonem.
Běží o to, vykonati opatření v příčině spiknutí vy-
zvědačského, jež bylo odhaleno dnes a jehož odhalení
my, jediní z pářížského tisku, mohli jsme s čtenáři svými
#11
alto_textblock
#11
sděliti.«
Tardin děl sám k sobě:
»Ach ano, tím se mohou chlubiti. Byli by ale lépe
učinili, kdyby byli mlčeli. Ale zabraňte někomu, aby po-
věděl, co ví. Díky těmto sdělením, celá rota ta bude vě-
děti, na čem jest a bude se míti na pozoru. Tím hůře
ale pro nás. Najisto ale díky zatrolenému tomu reporté-
rovi, kterýž informoval žurnál svůj, bude ale poškozeno
pátrání naše. Nu, ale pokusíme se čeliti všemu !«
Komandant Tardin pojedl rychle; nejedl však
mnoho, ačkoliv ráno neměl skorem ani času řádně po-
snídati.
Starosti jeho zaujaly jej zúplna.
Rozžehl si doutník a vyšel na náměstí Operní.
Rozčilení zástupů bylo nyní ještě větší.
Veškeré hovory zabývaly se toliko událostmi bezon-
ské usedlosti.
Mezi tím i jiné ještě noviny byly uspořádaly zvláštní
vydání s některými dodatečnými podrobnostmi, jež ale
většinou byly nesprávny, jak se komandant mohl pře-
svědčiti.
Tardin pohledl na své hodiny.
Ukazovaly půl deváté.
Komandant děl si:
#12
alto_textblock
#12
»Čas však již značně pokročil. Generál de Viniěre
zajisté mne již očekává. Myslím, že nyní můžete dokonati
dílo své zde beze mne; já vrátím se do ministerstvaa
setkám se s vámi ještě dnes večer. Či nemyslíte, že jest
toho třeba?«
»Souhlasím s vámi úplně! Dokonám zde ještě naši
povinnost, dám vše zapečetiti a dopraviti tohoto muže do
vězení... Na shledanou tedy dnes večer !«-
Komandant Tardin vyšel z usedlosti, vstoupil do
vozu a dal se dovézti k Porte - Maillot.
Na místě tomto opustil kočár, prošel pěšky krátkou
prostoru, jež dělí restauraci Gilletovu od nádraží de Cein-
ture a zde vsedl do fiakru, jenž jel právě náhodou kolem
prázdný.
Dvacet minut na to komandant Tardin podával již
zprávu generálu de Vinire i plukovníku de Riverolleso
výsledcích, k nimž prohlídka usedlosti byla vedla.
Hodinu na to ordonanční důstojník odjížděl se ze-
vrubnou zprávou, určenou pro ministra vojenství.
Komandant Tardin odebral se do kavárny de la
Paix, kdež obyčejně zasedal k jídlu.
#13
alto_textblock
#13
V těchto chvilích boulevardy pařížské poskytovaly
obraz živého vzrušení.
Zástupy lidu, obyčejně lhostejné a skeptické, zachvá-
ceny byly velikým rozčilením: hovor křižoval se s ho-
vorem, a za živých diskussí těch bylo slyšet pronášeti
nejostřejší poznámky:
»Měl by se vydati jednou pořádný zákon .. . dra-
konický... nejbezohlednější!«
Zaprodáni nepřítau.
#14
alto_textblock
#14
9e