ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 7 cce7c850-8f0a-11dd-884a-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 7
ALTO TextBloky — 23
#1 alto_textblock #1
9. února 1913.
#2 alto_textblock #2
kulturního
#3 alto_textblock #3
života.
#4 alto_textblock #4
Strana7.
#5 alto_textblock #5
Příloha „Národních Listů“ k číslu 39.
#6 alto_textblock #6
OBSAH Arne Novák: Otto Ludwig. Lékařstvi. Dr. Boh. Krafí jeji složení a změkčování. II. školstvi. Dr. Frant. Horák. telstvo. Literatura. Bibliogra fie
#7 alto_textblock #7
Voda káransk Praha a jeji uči
#8 alto_textblock #8
Otto Ludwig.
#9 alto_textblock #9
K stému výročí jeho zrozenín dne 12. února 1913.
#10 alto_textblock #10
Dramaticky vzrušený rok 1813 daroval Německu tři velké básníky tragické, Ottu Ludwiga, Bedřicha Hebbela a Richarda Wa- snera. Všickni tři nejsou dramatiky pouze v tom úzkém a takřka technickém smyslu, žese jim vrcholná díla vyhraňovala v scenické útvary, v napiatou hru stupňovaných dějůa hybných postav, volající po jevišti a divácích; jejich bytostná dramatičnost leží mnohem hloub. Před scenickými básněmi těchto tvůrců máme děsivý a zároveň slastný dojem, že tu čístě dramaticky zápolí mravní síly a ideové mocnosti celého století, vzpínajíce se k ne- bezpečně odvážným konfliktům a strhujíce z sebou osudné katastrofy srdcí: tragická není jen forma, nýbrž sama životní náplň těchto básnických výtvorů. Ba, co více: i v životní sudbě Ludwigově, Hebbelově a Wagnerově odehrávaly se tragické srážky dramatických energií, jež hrozily rozdrtiti chvílemi indivi- duální nositele; jejich povahové sklony i volní činy byly důsledkem dramatických konfliktů v samém prajádře bytostí; jejich prudkými krisemi vyrovnávaly se hluboké antithese těchto vznešených vášnivců myšlenky a umě- ní. Otto Ludwig. Bedřich Hebbel a Richard Wagner byli tři neúnavní a čestní bojovníci, ale zcela jiného druhu, než jejich mladoněme- čtí protinožci z roku 1835, nebo jejich revo- luční současníci z roku 1848, kdy Ludwig. Hebbel i Wagner duševně dozráli; kdežto protiromantičtí a liberální bouřliváci sváděli boje za cosi zcela zevního, za tendenci, za společenskou emancipaci, bojovali rozenc roku 1813 v zápasech cele vniterních, v bit- vách ryze myšlenkových, v rozhodných sráž- kách čistě uměleckých. A všickni tři nasa- dili to, co měli nejlepšího.
#11 alto_textblock #11
Tichý a zádumčivý Durynčan Otto Ludwi ztrácí se ve stínu prudkého a útočného Hol- štýňana Hebbela i panovačného agitátora ze Saska, jakým byl Richard Wagner; nedoceňo- ván dlouho v domově, posud skoro neznám za hranicemi Německa vymyká se na první pohled představě, jakou máme z pravidlao „representačním duchu“, právě jako na první pohled se vymyká obrazu tragického zápas- níka uměleckého. Leč Otto Ludwig jest z těch jemných, složitých a uzavřených duchů, nichž se nesmí vůbec souditi na první po- hled. Kdo po něčem takovém touží, necht se zabývá právě autory, kterými Otto Ludwig tolik pohrdal, rabulisty a demagogy druhu Laubeova neb Gutzkowova, nebo jednoduchý- mi idealisty a rhetory z rodu Schillerova; pro něj rozhodně Otto Ludwig se nehodí. Život Otty Ludwiga, jehož dvě třetiny skládají strádání a choroba, nemá ve svých dvaapadesáti létech vzrušenčjších obrysů: ve sceneriích skoro selankovitých, v okolí chví- lemi zcela filistrovském, bez konfliktů se vnějškem odehrává se tragedie velmi melan- cholická. Ticho a stesk klenou svou šedivou oblohu nad osudy durynského snílka. Mladost produmal a protoužil v samotářské zahradě nad Verrou v rodném mlčelivém Eisfeldě, kde přissátím se na vonnou domovskou půdu léčil smutek předčasné siroby, přerušených studií vnuceného kupeckého povolání. Ani v Lipsku kde se u Mendelssohna chtěl státi velkým hudebníkem a kde v sobě odhalil básníka, ne- zhostil se oblaku ticha, v němž bloudil; vše mu tu bylo cizí: uměle upravené ženy, klassi- cistská hudba a revoluční poesie, město i lidé. Tiché Drážďany, v nichž se dožil prvních dra- matických i epických vítězství a kde po dlouhá léta strádat vědomím o úbytku tvůr- čích sil, dovedl si učiniti ještě tiššími: cudná nevášnivá láska proměnila se v poklidnou domácnost, dlouholetá choroba, v níž postup- ně ochrnovaly jeho údy, uvěznila jej: stu- dovna, na kterou se těšil jako na tvůrčí dílnu měnila se v observatoř neuspokojeného kri- tika; někdejší mistr dramatického dialogu vedl sám se sebou nekonečný vyčítavý mono- log, jehož krvavé stopy čteme v jeho studiích. náčrtech. denicích. A pak se nad touto zádum- čivou hromadou ssutin, z níž září nejedno mramorové torso jasem klassickým, rozložilo věčné mlčení. V této existenci zevně tak málo pohnuté odkryli literární psychologové — a právě nej- lepší v Německu zamyslili se nad problémem Otty Ludwiga — celou řadu tragických kom- fliktů. Leželo v samé povaze Ludwigově, že nepronikl ve své době: tichý idealista čirého umění přehlušen byl křikem tendenčních spi- sovatelů, kteří měnili básnictví v populární novinářství; uzavřený milenec přírody a věr- ný syn malého města ztratil se mezi oblíbenci a pochlebníky velkoměstské ulice, pečlivý malíř v stříbrné šedi nemohl soutěžiti s efekt- ními zhotoviteli módních velepláten, kde kři- čel purpur, zlato, drzá zeleň. Než veřejný ne- úspěch pravého umělce není ještě tragedií, t začíná, jestliže se básník ztratí sám sobě. jestlíže pozbude víry v sebe, schopnosti za- chrániti ze všech vln a ztroskotání své tvůrčí já. Otto Ludwig nezůstal ušetřen ničeho z to- ho: jeho umělectví bylo zachváceno těžkou a smrtonosnou chorobou, kterou R. M. Meyer trefně přirovnal k nemoci, ztrávivší jeho lid- stvi: „Hrozný neduh, jenž mu užíral život, byl symbolické povahy: nemoc spodní části jeho těla žádala si pohybu, jejž zehromlé nohy od- píraly. Stejně bylo i s básníkem: nemohl tvo- řiti, ježto příliš hloubal; nenacházel v hlou- bání úkoje, ježto příliš silně se hlásil tvůrč Vedle umělce, kypícího kvetoucí plnost a intuiční mocí života, tajil se v něm přísný kritik, jenž podvazoval s krutou neuprosnost
#12 alto_textblock #12
pud.
#13 alto_textblock #13
básníkovi stále křídla, jenž zamítal každý ná- črt jako nedostatečný, každou koncepci jako prozatímní, každou inspiraci jako vadnou. Tento kritik, vyzbrojený velkou znalosti lite- ratury, schopnosti přejemné analysy, geniální tuchou umění, které přišlo o čtvrtstoletí po- zději, odňal poctovi veškerou sebedůvěru. otrávil mu zdroje realistické bezprostřednosti. umrtvil jeho fantasii. Do šestatřicátého roku se Otto Ludwig hledal, experimentoval a rostl na vzorech, které postupně překonával a od- hazoval, čerpal vláhu z rodné durynské půdy. přehodnocoval jak romantické tak mlado- německé zásady v dramatě a v novelle. Ko- lem roku 1848, jehož převraty odsuzoval, pro- budil se v Ludwigovi plný a čistý pramen básnické tvořivosti a zurčel a plynul asi osm roků; tehdy stvořil Ludwig svá obě klasická dramata „Dědičného polesného („Der Erbförster“) i „Makabejce“, tehdy vy- kvetl jeho epický keř třemi vzácnými růžemi. temně rudým arcidílem novellistiky „Mez nebem a zemí“ („Zwischen Himmel und Erde“) a růžovými poupaty na trnité větévoe humoristického rozmaru, sesterskými povíd- kami „Veselíček“ („Dic Heiterethei)a „Z bláta do louže“ („Aus dem Regen in die Traufe“). Ale pak přichází doba tragické problematiky: Ludwig začte se s vášní prak- tického esthetika a s porozuměním důmysl- ného kritika do Shakespeara, jejž si povýší za kanonické měřítko pravé dramatičnostia jímž nepřetržitě měří sebe sama. Cítí, že mnohých podstatných rysech se Shakespea- rem nesouhlasí a odsoudí se v zápětí pro ně; jest stále nespokojen se svými plány a zatím co v jeho zamilovaných sešitech vzrůstají sub- tilní „Shakespearovské studie“, zů- stávají jeho díla pouhými náčrtky. Ni jedno nedozrálo: přísné nůžky učeného a nelítost- ného zahradníka přestřihly mnohou větev, ob- sypanou květy, ježto se theoretik obával, aby nebrala mízy kmeni, který sám konečně též vzal za své. Tak německá literatura byla při- pravena o novou realistickou tragedii Vald- štýnovu i o drama Marie Stuartky; tak zů- stala skizzou dramatická báseň o Gracchovi i o Bedřichu Velikém — a vděčná látka „Anežky Bernauerové“, kterou se zabýva Ludwig asi třicetkráte a kterou známe z pěti různých zpracování, vychladla pod chvějící se rukou poety, aniž byla skutečně proměněna v celistvé drama. Kritická reflexe, která ovšem dala německé literatuře dva svazky hlubo- kých studií o dramatických principecha břitkých posudků soudobého divadla i nedo- cenitelných, byť zlomkovitých poznámeko Shakespearovi, zahubila básníka. Zrcadle zradilo život, a analysa zničila sílu. Bylo by však krajně nesprávno a nespra- vedlivo, kdyby se z tohoto poznání o organi- cké chybě v umělecké bytosti Ludwigově které němečtí kritikové rozvádějí až do nej- subtilnějších odstínů, vyvozoval odsudek neb i podceňování Ludwigova díla; spíše jest tu podnět, aby se každý čtenář poklonil přísné vážnosti, charakterní kráse, beohledné kázn tohoto úzkostlivého umělce a líbezného člo- věka. V době, kdy Ludwig tvořil svých pět mistrovských děl. byl však básníkem z boži milosti, jakých jeho doba neměla nazbyt. Jsou hlasové, kteří staví výše Ludwiga jak vypravovatele než jako dřamatika; nelze zce- la souhlasiti s tímto názorem krajně odchyl- ným od jeho vlastního přesvědčení. Obě po- vídky „Veselíček“ a „Z bláta do lou- že“ jsou po svém způsobě kusy klasické: hutná a pevná kresba lidových postav duryn- ských, která mi leckdy připomíná charakteri- sační umění „Kreseb z Ještědí“ neb „Prosté mysli“ naší Karoliny Světlé, živá a teplá mal- ba domácího, prožitého a promilovaného pro- středí, úžasně sytá individualisace řeči. realismus jadrný a mužný jsou tu postaveny do služeb rozmarné grotesky, povýšeného hu- moru, ale i nevtíravé didaxe... cosi z klasi- ckého kouzla povidek Kellerových leží n obou číslech. Velkým uměním v pravém slova smyslu příběhy ty přece nenazveme; čestné to označení přísluší však nesporně Ludwigově novele „Mezi nebem a zemí“. O ní platí snad v nejvyšší míře slova, jimiž F. X. Šalda charakterisoval svého milovaného Ludwiga: „Malý, sevřený je rámec jeho prací, ale vše- cko, co do tohoto rámce vložil, je sama láska a něha oka a oddanost a stesk srdce.“ Jsem na rozpacích, čemu bych se měl dříve obdi- vovati v tomto novelistickém arcidíle. Zda mluvě, která od hutné věcnosti odborného za- svěcení povznáší se až k oblačné vznešenosti. Zda psychologické introspekci, která proniká až k nejvzdušnější tuše utajených myšlenel a která svou drobnohlednou analysou odha- luje samy duševní prabuňky. Zda drsné a pří- kré síle, s níž vyvolány tři úzce zpřízněnéa přece krajně odchylné povahy mužné, či něze s jakou zbásněna hrdá a jemná, cudná a vášni- vá postava ženská. Sotva jsem okouzlen jisto- tou, v níž přimrazil realistický objektivismus básníkův životní okruh maloměstské rodiny pokrývačské někde v Durynsku, již se od- dávám obdivu úžasné ekonomii, s níž zapial do úzkého rámce malých osudů celé lidství. A konečně si přece vždy řeknu: ten poeta. jenž dovedl takto zachovati rovnováhu mezi nebem a zemí, mezi krásou božího řádua pravdivostí lidského srdce, jest čímsi více než pouhým spisovatelem, pouhým umělcem; toť především půvabný a dokonalý člověk velké mravní kultury, klasik ne pouze na stupnici literární, nýbrž i v oblasti ethické. Nazval jsem povídku „Mezi nebem a ze- mi“ novelistickým arcidílem, arciť nikolivv tom primitivistickém smyslu, jejž mu dává dnešní novoklassicistická krasověda; ta by nesporně Ludwigovi upírala titul mistrovského novelisty, vytýkajíc mu přemíru dušemalby, nadbytek popisu, upřílišenou anatomii citů. Ale toto arcidílo novelistické prozrazuje všu- de dramatika, nejvíce snad v hospodárné stavbě a v tragickém pointování některých vrcholných výjevů. Dramatikem a především dramatikem se Otto Ludwig vždy cítil a ve chvílích, kdy nedůvěra mu nepodvazovala úsudek, neklamal se o tom, že ve svém tvo- ření nese velký kus zodpovědnosti za vývo
#14 alto_textblock #14
dramatu německého. Odtud jeho příkrý a jedi- nečný odpor k Schillerovu reflexivnímu idea- lismu, jeho prudká polemika protitendenční povrchnosti dramatiků mladoněmeckých, jeho přísně kritické stanovisko k dialektice tra- goedií Hebbelových, od nichž se Ludwig le- čemu naučil, ale v nichž pohřešoval, a do- jista leckdy právem, bezprostřednost a teple barevnou konkretnost. Ludwig mnoho uvažo- val o možnostech moderního dramatu a do- spěl závěrů, které se zcela případně poklá- dají za proroctví Ibsena: Kladl důraz na jedno- duchou látku, na omezený počet postav ostře kontrastujících, na dějovou krajní soustředě- nost, na nepřímou charakteristiku, na pečlivý odstín řečí, nálad; již jemu mělo drama býti v podstatě pouhou katastrofou, která by co nejpozorněji byla motivována charaktery i si- tuacemi. Na rozdíl od schillerovských idealistů od naturalistů nazýval se Ludwig sám reali- stou, který podává děje typické, dějící se vždy a všude, a v tomto dramatickém realismu bý- vá spatřován jeho vlastní význam. Formuloval bych Ludwigovo vývojové postavení ještě ji- nak. V době uměleckého nacionalismu, jehož jeden (záporný) pól značí dramatika mladoně- mecká se svou vnějškovou tendencí, a druhý (kladný) pól představuje geniální dialektik Hebbel, zdůraznil Otto Ludwig, že drama jako každé dílo umělecké vzniká z básnického in- stinktu a ze životní intuice, tedy z kořenů ir- racionálných. Dle proslulé zpovědi umělcovy Ludwig při tvoření nejprve prožival hudební, potom barevnou náladu, z níž se mu nořily postavy v charakteristických situacích: k po- stavám a k výjevům, jež jej takřka měly v mo- ci, hledal teprve potom ideu, dotud utajenou za zjevy: snažil se zákon a myšlenku ukrýti za barevnou plností konkretního života. Bás- ník takový mohl, ba musil býti realistou; mohl a musil vytvářeti plastické postavy a živé ob- razy dějové: mohl a musil soustřediti se n vše, co jest charakterové. Takto malebný psy- cholog Ludwig stál proti pádnému ideologovi Hebbelovi; takto mistr dramatického pohybu a pečlivé motivace čelil abstrakci, která dělala z postav loutky v ruce důmyslného režisera- ideologa. V tom ve všem jest Ludwig důstojným žákem Shakespearovým a předchůdcem mo- derních dramatiků, kteří stali se realisty z lá- sky a obdivu, ze kvetoucí plnosti individuální- ho života. Ale zdůrazňuji znovu: Otto Ludwig není tu pouze tušitelem, nýbrž i tvůrcem. Dvě dokončené a provedené tragedie po- tvrzují skvěle Ludwigovu dramatickou theorii durynské drama rozvráceného poctivce „Dč- dičný polesný“ a biblická hra nábožen- ského a národního hrdinství „M akabejci“, tato nesená mohutným dechem Starého záko- na, ono provanuté vůní a šeptem hlubokého. domovského lesa. V komposici nejsou obě díl bez puklin: „Dědičný polesný“ se mění ke kon- ci v klubko náhod, nedorozumění, omylů, a do- konce má nejeden názvuk na neblahé osudové truchlohry: „Makabejci“ mají děj roztržený mezi dva hrdiny a kolísají mezi oslavou zbožné a trpné pokory a apotheosou bezohledného bo- hatýrského činu: o tak přesné stavbě, v nížsi liboval scenický mathematik Hebbel, nebv jaké osvědčoval svou virtuosnost Ibsen, neníu Ludwiga potuchy. Ale živelná síla obou sceni- ckých básní, z nichž první působí jako nejlepší obrazy Leiblovy a druhá jako vášnivě barevná komposice starého Grünewalda, spočívá v té intensitě dramatické charakteristiky, v té sy- tosti psychických předpokladů, z nichž nutně roste tragika, v té plastice, s níž jsou figury seřazeny v celky hybné a barvité. Polesný Ulrich, který se stává zločincem jen a jenz vědomí, že stojí v právu a že se mu křivdí jest synthetický typ, jakých není přebytek ani u Kleista, básníka „Michala Kohlhaase“, ani u Hauptmanna, tvůrce „Formana Henčla“, a prá- vě tak Juda Makabejský, prostý a zbožný mstitel a rek uprostřed roztříštěného zástupu nesvorných Židů. Leč postavy Ludwigovy ne- stojí nikdy osamoceně: kolem nich se valí a šumí plný a kypící život a s nepřekonatelným uměním individualisace vybírá Ludwig jeho no- sitele, aby je zaokrouhleně, hybně a teple představil jakožto nutné a zákonné strůjce vlastních osudů. Jeho psychologická škála jest nevyčerpatelná; ženy i muži daří se mu stejně: jsme na rozpacích, zda polesný Ulrich má sví- tivější barvy či jeho líbezná dcera Marie, zda Juda Makabejský jest vypracován mistrovštěj- ším dlátem či jeho až příšerně mohutná matka Lea neb jeho křehounká a jemná žena Thirza. Připočtěme řeč, která jen kvete, voní, chvěje se kolotající mízou života, a pochopíme, proč Ludvig s otevřeným hledím a úspěšně bojoval proti básnické technice Schillerově. Ze všech básnických děl Ludwigových. mějtež formu novellistickou či dramatickou. vane mocný a svěží proud mužné opravdovosti a poctivosti, jíž Ludwig člověk i Ludwig umě- lec stejně se vyznačoval. Honosil se, že pýchu, poctivost a vzdor přijal pokrevním dědictvím od svého rodného kmene durynského a nezpro- nevěřil se nikdy tomuto mravnímu imperativu svého rodu. Boj opravdovosti a skutečnostis klamem, se zdáním a frásí byl mu po celý život velkou záležitostí srdce a svědomí: proto od- vrátil se od schillerovského i mendelssohnov- ského epigonství, proto zavrhoval hlučnou, ale prázdnou tendenci, proto nazýval se hrdě rea- listou, t. j. mužem plné, živé, organické sku- tečnosti navzdor honosným idealistům, které pokládal za lidi zevních a skvělých klamůa lesklých lží. Viděli jsme, že si Otto Ludwig sám neprominul ničeho, aby za jakoukoliv cenu vnikl k podstatě skutečnosti lidské a umělecké a že tato chrabrá opravdovost vyžádala si na jeho tvůrčí síle nejdražší oběti. O. Walzel, kte- rý pronikavou antithesí dramatického umění Hebbelova a Ludwigova podstatně přispěl k ocenění básníka „Makabejců“, ukázal důmysl- ně, kterak protiklad skutečnosti a zdání („Sein und Schein“), vážený z hlubokých zažitků bás- níkových, poskytuje mu orientační hlediskov hlavních dílech, jak se vrací v kontrastu pro- stého hrdiny Judy Makabejského a jeho pro- radného bratra Eleazara, jak tvoří osu rodinn
#15 alto_textblock #15
tragedie rodiny Nettenmaierovy v románku „Mezi nebem a zemí“, kde Apollonius jest pří- mo apotheosou mravní opravdovosti proti po- vrchní prázdnotě „joviálního“ Fritze, jak pro tu opravdovou poctivost bojuje a hyne „Dědič- ný polesný“, když se mu zazdá, že bezpráví faleš, klam kolem něho triumfují, jak v oblast humorné i Dorle, tento nespoutaný „Veselí- ček“, vítězí ve jménu opravdovosti nad t. zv „velkými ženami“ městečka, živitelkami zdání a lži. A pro tuto krásu ethického přesvědčení pro tento hluboký kult opravdovosti a pocti- vosti vábí díla Ludwigova vždy znovu divák a čtenáře, aby se jim oddal cele a bez výhra- dy. Jejich četba, studium, obdiv posilují umě- lecky i ethicky. Kulturní cizina, která sio pravdového Durynčana osvojí, nevyjde s prázd nem ze styku s velkým realistou, jenž měl ne rozlehlé, ale poctivé a skutečné panství básni- cké uprostřed života, vskutku „mezi nebem Arne Novák.
#16 alto_textblock #16
zemí“.
#17 alto_textblock #17
Lékařství. Voda káranská, její složení a změk čování.
#18 alto_textblock #18
II.
#19 alto_textblock #19
Veškerá tvrdost vody z území dolnolab- ského a dolnosojovického činí nejvýše 12 německých, z křídla pak dolno- a hornosojo- vického 13 německých, z nichž 3° připada na trvalou tvrdost, a 8—9 na pomíjející. Voda káranská s vltavskou, jež vytéká nyní ve větší části města, obsahuje vešker tvrdosti 8—12°, trvalé 2—3°, pomíjející 6 9 stupňů. Nynější tvrdší voda způsobi v domácno- stech největších svízelů při praní, neboťs v ní sráží mýdlo. Mýdlo, jež v domácnostech se upotřebuje jsou sodnaté neb draselnaté sloučeniny mast- ných kyselin. Sodnatá mýdla jsou tvrdá (jádro- vé, toiletní atd), kdežto draselnatá mýdla jsou měkká (mazlavá, čili po domácku Schmier) Účinek mýdla při praní a myti jest jednal chemický, jednak mechanický. Rozpustíme-l mýdlo v čisté destilované vodě, dostaneme kalnou tekutinu, neboť mýdlo se vodou štěp na část rozpustnou, obsahující více zásady, na část nerozpustnou, obsahující více mast- ných kyselin. Rozpustná část mýdla při m chání, třepání a mytí tvoří pěnu, jež nečistotu rozpouští a od předmětu neb látky odstraňuje kdežto nerozpustná část mýdla nečistoty oba- luje a odstraňuje. Jsou-li ve vodě rozpuštěny soli vápenate a hořečnaté, tvoří se z domácího rozpustného mýdla draselnatého neb sodnatého nerozpust- né mýdlo hořečnaté a vápenaté, při čem tvoří se na povrchu vody hustá, lepivá ssedli- na. I musí se přidati k vodě tolik mýdla, aby se předem tyto soli srazily, a teprve nadbyt- kem mýdla možno docílití mytí a čistění Ztrácí se tudíž při upotřebení tvrdé vody značná část mýdla. Při mytí tvrdou vodou však nejen že se sráží mýdlo, ale utvořená nerozpustná mýdla, vápenaté a hořečnaté, za- cpou pory kůže a usadí se ve vláknech ple- tiva, čímž zabraňují důkladnému vyčistění Jelikož praní ve tvrdé vodě jest nedokonalé a změkčovati vodu mýdlem stojí značného nákladu, nutno nynější tvrdou vodu před pra- ním změkčovati. Lze pak tvrdost nynější vody odstranit- v domácnosti přidáním sody, louhového ka mínku, čpavku, aneb konečně převařením. Nejlacinějšího a nejlepšího způsobu změk čování vody v domácnosti lze docíliti sodou Hospodyně pere jako dříve pomocí mýdle a sody, jedině pořad přidávaných látek poně- kud změní. Doposud rozvařovala sodu s mý- dlem a vodou a směs vlila do ostatní potřebné vody, nyní však rozvaří si sodu i mýdlo zvlášt Do vody potřebné vlije se nejdříve roztok sody, promíchá a po 1/—12hodinném stání přilije se roztok mýdla. Přidáme-li sodu vodě, zakalí se voda od vyloučených látek a můžeme sraženinu tuto cezením přes flane! odstraniti a teprve ku procezené vodě přídati mýdlo. Nutno to však není. Soda může se liti do studené vody, neboť pochod změkčován vody probíhá dobře i za studena, zahřeje-l se však mírně voda smíchaná se sodou, pro- bíhá proces změkčovací hladčeji a rychleji Přidáním sody lze vodu změkčiti až na 0.5 a 1° tvrdosti. Sody musí býti upotřebeno asi na hl. vody 1 kg., čili do hrnce v obchodě známého pod číslem 12 dají se 3—4 dg., na hrnec vody č. 14 se dá 5—6 dg. prodejné sody. Bude pak postup prací pro 3člennou ro- dinu asi následující: 1/4 kg. sody se rozpustí v 1 l. vody a z toho čtvrtina až třetina litru vlije se do vody potřebné k namáčení, pro- míchá a po 1hodinném stání přilije potřebné mýdlo. V této vodě se prádlo namočí a po odmočení pak odpírá. Při druhém, případně třetím odpírání dá se opětně do vody napřed 1/—litru rozpuštěné sody a po 1éhodinném stání mýdlo, což se stejně opakuje i při vy- Přidáme-li k vodě nadbytek sody, utvoř se z rozpustného chloridu, dusíčnanu a síranu vápenatého nebo hořečnatého nerozpustný uhličitan vápenatý a hořečnatý, a rozpustný chlorid, dusičnan a síran sodnatý. Rozpustný dvojuhličitan vápenatý a hořečnatý se mění sodou v nerozpustný uhličitan vápenatý a ho- řečnatý, kdežto soda změní se ve dvojuhli- čitan sodnatý, který dalším zahříváním se opětně mění v obyčejnou sodu. Není nutno vodu po přidání sody cediti, ale cezením zí- ská se čirá tekutina, jež pro prádlo jest vý-
#20 alto_textblock #20
váření.
#21 alto_textblock #21
) Z Ludwigovy novellistiky přinesla r. 1898 Ottova „Světová knihovna“ povídku „Mezi ne- bema zemí v překladu A. E. Mužíkově a Hyn- kova „Pestrá knihovna“ r. 1910 novellu „Z dešte pod okap“ (lépe „Z bláta do louže“) v pře- kladu Jar. Vobrubové a Ant. Veselého. „Dědič- ného polesného“ přeložil již 1875 J. L. Tur hiodnější.
#22 alto_textblock #22
novský
#23 alto_textblock #23
Vtip celé této procedury leží jen v tom. že se přidá do potřebné vody napřed rozpu- štěná soda, kteráž vodu úplně změkčí a po půlhodinném stání mýdlo. Kdyby se do vody dalo ihned mýdlo se sodou, srazilo by se mý- dlo, kdežto přidáme-li dříve sodu, srazíme tím vápenaté a hořečnaté sloučeniny a vodu změkčíme. Ony hospodyně, kteréž dovedou zachá- zeti s louhovým kaménkem, mohou jej s pro- spěchem upotřebiti ke změkčení vody místo sody. Louhovým kaménkem. lze změkčiti vodu až na 0.5° tvrdosti. V obchodě prodává se louhový kamének v kusech nepravidelných, jež na vzduchu vlhnou. Mnohdy však pod jménem louhový kamének prodává se tavená čili ammoniakalní soda ve čtyřbokých hranolech. Tato však roz- pozná se snadno od žíravého louhu, že na vzduchu nevlhne, nýbrž že se rozpadává drobí. Louhový kamének obchodní obsahuje při- bližně asi 40—60 louhu, 40—60% vody, so- dy a různých nečistot. Za 4 haléře se dostane přibližně 60—80 gramů čili 6—8 dkg kaménku. Ke změkčení 100 litrů vody káranské jest pak zapotřebí asi 20, nejvýše 25—30 g čili 21/2—3 dkg 40—50ního louhového kamén- ku, velikosti vlašského ořechu. Na 30 litrů vody čili na jeden plný ple- chový hrnec čís. 12 se dá louhového kaménku velikosti velkého lískového ořechu a na 5 litrů vody čili na plný hrnec vody č. 14 nutno dáti 2 kusy, každý velikosti malého lískového ořechu. Tříčlenná rodina spotřebuje tudíž na dvoje až troje praní as za 4 haléře louhového ka- ménku. Změkčování louhovým kaménkem se provádí podobným způsobem jako sodou. Lou- hový kamének rozpustí se ve vodě, roztok přidá ku potřebné vodě, zamíchá a asi po půl- hodinném stání, když voda louhovým kamén- kem se změkčuje, teprve se dá potřebné mýdlo. Při správném upotřebení louhový kamé- nek neškodí, kdežto při jeho nadbytku může se prádlo poškoditi, protože hydrát sodnatý nalézající se v louhovém kaménku, ničí tka- nivo. Přidá-li se louhového kaménku k vodě ve správném poměru, přemění se v něm se nalézající hydrát sodnatý v uhličitan, dvoj- uhličitan, chlorid, síran a dusičnan sodnatý a žíravé vlastnosti jeho vymizí. Změkčuje- me-li vodu louhovým kaménkem, nepřidává- me ku prádlu žádné sody. Prádlo barevné, kteréž nesmi se práti sodě nebo louhu, možno práti ve vodě pře- vařené. Vaříme-li vodu káranskou nějakou dobu. ztratí tak dalece tvrdost, že jest asi 2.5—3 tvrdá, tudíž asi takové tvrdosti, jakou hono- sila se voda vltavská. Prádlo vlněné a koberce můžeme práti mýti ve vodě, do které přidali jsme něco čpavku (ammoniaku, salmiakového lihu). Čpavkem lze změkčiti vodu stejně jako so- dou anebo jako louhovým kaménkem, a jeho přednost jest, že působí jen nepatrně žíravě na prádlo. Vodu změkčíme čpavkem tím způ- sobem, že na 50 litrů vody přilijeme asi 2—3 dkg čpavku a po půlhodinném stání potřebné mýdlo. Za 2 haléře dostane se asi 1—1 1/2 dkg čpavku. Potraviny, jako jest hrách, čočka, čaj a jiné, vaříme ve vodě, kterouž jsme si dříve změkčili jen převařováním. Přidáním chemi- kalií změnila by se totiž jakost vody takovým způsobem, že potraviny v ní svařené by na- byly nezvyklé chuti a jakosti. Luštěníny má- číme nejprve v obyčejné vodě a potom vaří- me ve vodě, kterouž jsme dříve svařili a dali zchladnout. V některých domácnostech jsou zvyklými přidávati při vaření luštěnin sodu. Přísada tato není nutnou, avšak kdo by tak chtěl činiti, stačí na litr vody množství oby- čejné sody velikosti hrachu. Jak z výše uvedené úvahy vyplývá, není změkčování vody káranské v domácnosti pří- liš komplikované a hospodyně může obyčej- nými prostředky sodou, louhem, čpavkem neb převařováním vodu změkčiti. Není tedy zapotřebí kupovati různé pří- pravky, kteréž se nyní pod fantastickými jmény ke změkčování vody doporučují a to tím méně, protože z velké části obsahují oby- čejnou nebo žíhanou sodu, některé pak ještě vedle sody borax a perboraty. Některé ho- spodyně dávají při prádle terpentinovou si- lici, petrolej, parafin, vaselinový olej, borax atd., aby buď špína snadněji se odstranila anebo aby se docílilo bělostnějšího prádla. Přísady tyto možno i při praní v káranské vodě s prospěchem upotřebiti. K napájení kotlů možno vodu změkčovati vařením, sodou a vápnem, louhovým kamén- kem anebo filtrací přes umělé zeolity. Předhříváním lze vodu káranskou tvrdo- sti 12—13° změkčiti na 2.5—3°. Voda káran- ská obsahuje však značné podíly volné a polo- vázané kyseliny uhličité, je tedy nutno ji za- hřáti na značnou teplotu, aby přebytečná ky- selina uhličitá se ztratila a z rozpustných ky- selých uhličitanů vápenatého a hořečnatého se získaly těžce rozpustné uhličitany vápe- natý a hořečnatý. Předhřívačů různých systémů jest nesčí- slné množství, avšak při káranské vodě dluž- no zavésti takový předhřívač, kde voda b se zahřála asi na 100° Ca v němž by se sra- žený uhličitan vápenatý a hořečnatý mohl za- chytiti. Rychleji než předhřívači se změkčí ká- ranská voda přidáváním sody a vápna. Na 1 m3 vody a 1° tvrdosti pomíjející je zapotřebí 10 gr žíhaného 100%ního vápnaa na 1° tvrdosti trvalé 19 gr kalcinované čili Solvayovy 100% ní sody. Káranská voda obsahuje 19 mlg volné kyseliny uhličité, její trvalá tvrdost činí 2.87 a tvrdost pomíjející 9—10-1°. Na změkčení 100 m* vody káranské se spotřebuje 2.77 kg vápna k neutralisaci vol- ného kysličníku uhličitého, 9 kg až 10-1 k vápna k odstranění tvrdosti pomíjející a 5.32 kg sody k odstranění tvrdosti trvalé. Celkem