#1
alto_textblock
#1
Ročník XXXXVIIL
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v pátek 4. záři 1908.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 244.
#4
alto_textblock
#4
Na ranní a odpol. listy
předplácí se
v Praze v adminislraei
tvrt 1t . . 6 R Z
s dvojí donáškeu
ts
Bv . . . . 7 Kk
vo mislkách: a K 90 n
na měc kre .
roštou
m . . . . . 3 K o
n čtvrt tei
.
sdrojí zlsilko
e
na vněn sí
.. k e
ne řtvrt vola
#7
alto_textblock
#7
V drobném prodeji:
ranní čhlo o sobě . . . za
odpolední
n z
Ve fllalkách na venkovš
ranní číslo. . . . . . . . 19h
odpolední . . . . . . . . 4k
Inserátv
plati se hotově rapřel.
Přečplacení a inserty příjímá zdmini-
strace v Marianské ulici č. z.
#8
alto_textblock
#8
Tam naehárejí se též rodakee
uskirzn a erpadice „Národnich Llste“
Lukopisy se sevzaosji
#9
alto_textblock
#9
Týdenní přehled kestrankoviny
#10
alto_textblock
#10
Včera tomu bylo právě týden,ce
v »Prager Tagblattu« panem Kestrankem
z čista jasna udeřilo, ale — nezapálilo. Do
padla to rána na ránu. Hned druhého večera
po sensačních odhaleních Kestrankových
ozvala se správní rada společně vodárny
jednohlasným svým usnesením o dodávce
výllačného potrubí a v pátek pozdravena
byla Prahou a veškerou českou veřejnost
francouzská trikolora na vodárenském stěžni.
kdežto na blavním stanu kartelářském schlípla
prušácko vítkovická do půl stěžně za ječivého
poprasku kartelářského a vůbec všeho ně
meckého tisku. Během týdne, který odté
doby uplynul, zanesena byla Praha a všechen
český lid takovou spoustou německých na
dávek a utrhání na cti v celém pralese ně-
meckého tisku, jako snad za celé poslední
desetiletí dobromady. Do dneška ječí cel
německé veřejné mínění jedním sborem proti
slovanské Praze a Čechům v ní i mimoní
a jestliže jsme zůstali jenom při jedne
ukázce těchto soptivých a bahnivých výlevů
německých, jednali jsme jenom ze zásady,
že otiskování takovýchto ukázek sice jest
názorným poučením o současném kulturním
stavu »prvního národa na světě«, ale že
české prostředkování těchto urážek znamená
plniti jich účel . . . To může posloužiti z
odpověď i těm přečetným zasílatelům novi-
nářských útržků i z ciziny i z uzavřeného
území, kteří redakční náš stolek zasypali
kulturní — mrvou německou, jakž sama sebe
nejraději nazývá.
Toho tedy centrální ředitel se svým
»výtlačným potrubím«, »Prager Tagblatteme
docílil, ostudy před německým světem
natropil nám nad hlavu, ale jednoho, oč se
snažil veškerou křečí svého genia, toho ne-
dosáhl, správní rada neodročila rozhodnutí.
roury nedodá kartel, ale Pont a Mousson
Co se od té doby udalo v minulém
týdnu vrchovatého rozčilení, jest v nejsvě-
žejší paměti pražské i české. Sceny páně
Kestrankovy na jevišti »Prager Tagblattue
odehrávaly se jako výjev prince Hamleta
s duchem jeho otce krále při nejhlubším za
temnění scény. Bylo slyšet hlasy, ale jedna-
jících postav nebylo v diskretní tmě Ke-
strankově viděti. Všechen náš národní tisk
však volal jedním dechem po jmenecha
zvláště byl dychtiv spatřiti při plném světle
denním nejdůležitějši dvě postavy Kestran-
kova pranyře v Tagblattu«, figuru obecního
staršího oferujícího panu centrálnímu ředitel
svůj vliv ve prospěch kartelu a onoho pod
nikatele, který nabízel rovněž svůj vliv
v týž prospěch, ale hned udal cenu svého
zakročení 59 + 29 celé ceny třímilionové
dodávky.
Dnes ta jmena známe, nikoli dík panu
Kestrankovi. Jedno z nich přinesly současně
dva žurnály kartelu blízké a nositel druhého
prohlásil se sám. A jakmile ta jmena zji
štěna, dostavila se předvídaná námi úleva
v napjetí veřejného mínění českého a ovzdu-
ším jeho šel jediný dech úlevy. Není sice
po bouři, ale škody již nenatropí. Injurie
Kestrankovy a tisku jemu sloužícího, metené
v tvář korporacím, nezůstaly
#11
alto_textblock
#11
pěti a z pokusu zodpovídati se bude Ke
stranek i jeho tisk před soudci z lidu. Břímě
které bylo po celý týden všeobecně pocito-
váno, zavěšeno na bedra dvou mužů
zhavý interes, jímž se všechno chvělo, do-
kud známi nebyli, zehladl citelně a obmezil
se nyní už takřka jen na živou zvědavost.
kterak se těmto dvěma podaří zatižení svého
se zhostiti.
Netřeba předbíhati událostem, kteréž
vyvíjejí se tempem veřejné zvědavosti přílis
pomalým a sahati do svědomí oběma, ža-
lobci i obžalovanému, dotknutého již s dů-
statek veřejným, nevyhnutelným přetřesemté
nad jiné trapné záležitosti. Pokud se týče
říš. poslance dra. Černohorského, nucen
jsme odpovědí oficiálního orgánu strany, je-
jímž je poslancem, ještě k několika slovům
k otázce »štítů« a sice štítu strany a štítu
jejího člena poslance, ve »Dni«. Považujeme
ještě i dnes za rozhodnou, i taktickou i lo-
giekou chybu, sbírá-li »Den« ze štítu dra
Černohorského, co na něj Kestrankem vlo-
ženo, a kladeli na štít celé strany, nebot
v případě tom, že žaloba dra. Černohorského
nebude míli kýženého výsledku, kterak sejme
»Den« se štítu strany, čím jej před proce-
sem ozdobil?! Před rozsudkem nikdo nesmí
tvrditi, že jest dr. Černohorský vinen, to
opakujeme, když nám »Den« staví tento náš
výrok před oči, ale každému jest dovoleno
uvažovati o eventualitách a jednou z obou
možností ve zřetel přicházejících jest, že
výrok poroty nedopadne ve prospěch žalob-
cův. Nepodaří-li se dru. Černohorskému do-
kázati, že na něm »nelpí ani atom pode-
zření vysloveného ředitelem Kestrankem« —
utrpí »čistý štít strany«. To je logika »Dnee.
Složí snad potom všichni kolegové dra. Čer-
nohorského své mandáty, aby »štítu strany«
dodali bývalého lesku? Zdá se přece jenom
i v zájmu strany, aby toho dne, kdy pro-
nášen bude rozsudek v při dra. Černohor-
ského proti jeho háncům, poslanec dr.
Černohorský poslancem nebyl. Do-
statečným důvodem k tomu již dnes jest už
ta okolnost, že vůbec u Kestranka
byl au něho zakročoval
Nechť důvody tohoto jednání s nimiž
na veřejnost vystoupil jsou jakékoli
Výkonný výbor strany maje revers posl.
dr. Černohorského v ruce, může jej k tomu
přiměti.
Dnes na jiném místě listu přinášíme
důvody zakročování jiného dobrovolného
prostředníka zadávky rour kartelu, cís. rady
Kunze, jemuž připadá v nastávajícím pro
cesu úkol obžalovaného. Nepřičiňuje mnoho
k tomu, co bylo již známo o Kunzově
podílu na kartelářském skandálu, jediné
přímé popření jeho, že by byl užil slov, že
»správní rada vodárenská jest skartelována
stejně jako kartel«, bylo by novům.
Pan Kunz, který není poslanec ani
obecní starší v Praze, líčí své zakročení
u Pražsko-železářské jako podnik čistě ob-
chodní. O tom, zdali podrží před povolaným
forem všechna kriteria přípustné obchodní
akce, nechceme rozhodovati. Není také ža-
lován pro to, co na svou pěst podnikl, ale
na zjištění, zdali vystupoval jako zmocněnec
nebo důvěrník třetí strany, která — jak
#12
alto_textblock
#12
známo — jest žalobcem, správní rady vodá-
renské, anebo jejich členů. Z výroků Kun
zových, níže uveřejněných, jde na jevo
přímé popření této okolnosti.
Poslední z episod, skládajících v pestré
mosaice Kestrankovu aféru, episoda poslance
Brdlíka jest ze všech nejvyjasněnější a dlužno
dodati Kestrankovi nejosudnější. Nazvali
jsme ji z počátku anekdotou, ale vyvinulo
se z ní netušené drama, ano proces noví
dané šíře, hloubky i dosahu a dnes již
možno uzavříti ji úsudkem, že prohra Ke-
strankova jest, pokud se týče českobudějovi-
cké šroubovny a jejího poslaneckého ochránce.
zpečetěna, ať již v polemice mezi genialním
centrálním ředitelem a ministerstvem ob-
chodu bude řečeno cokoli. Tu utrpěl kartel
těžší ztráty než únikem pražské dodávky
tu povstali proti němu žalobcové, jichž hlasy
neuniknou dotud, dokud nebude přítrž uplř
činnosti tohoto vyssávatele veřejného blaho
bytu ve prospěch blahobytu několika sou-
kromníků.
Denník realistů uveřejnil včera pod zá-
hlavím »lnterview s řed. Kestrankem« podo-
biznu centrálního vládce železných bánía
vysokých pecí v Čechách, malovanou uměl-
cem, jehož jmeno tlačí se na rty při každé
řádce »interviewu«. »Interviewer«, ve Vidni
žijící Čech, je okouzlen nitrem i vnějškem
centrálního čaroděje pražsko-železářského
i vypravuje o něm i takovéto věci: »Pan
Kestranek je muž v nejlepším věku, elegantní
a imponující postavy, živých a pružných
pohybů, krásných pátravých, otevřeně do
světa hledících očí. Když mluví o aktuálních
otázkách, dovede vzplanout, mluví rychle,
ostře, bezohledně a s pěknou dávkou despektu
o lidech vyšších a vysokých. Poznal světa
lidi, je od mládí ve vynikajícím postavení,
hmotně naprosto neodvislý. Dívá se tedy na
lidi a na věci svým vlastním okem. Snad
jimi opovrhuje. Řed. Kestranek nikdy ne
sháněl řádů, titulů a čestných funkcí. An
císařským radou není. «
Přímo k zfantění! A tu citovali jsme
jenom sloku z této hymny v próse na Ke-
stranka, který z ní vyzírá dokonce jak
nadšenec pro české umění, ano jako nepříte
německé společnosti, náhlý příznivec české,
majitel obdivuhodného smýšlení, vrcholicího
v přesvědčení, že »česká politická veřejnos
přes to, co se událo v Praze, je čistší nez
naše německá v Rakousku«. Panu Kestran
kovi nejhroznější výtkou jest, že by byl ne-
přítelem Čechů To prý není pravda a »roz-
šiřovatele takových tupení budu pronásle
dovat«, hrozí p. Kestranek v »Času«, »nebot
nikdo nesmí tvrdit, že jsem jako
ředitel Pražské železařské s po-
lečnosti nějakým nepřátelstvím
k českému národu zájmy tohot
podniku poškodil.« Kde pak ! Ba do
konce naopak! Pan Kestranek jenom
svou pohrůžkou houfného propouštění če-
ských dělníků z kladenských závodů a vy
pravou jich Praze na krk osvědčil takovou
lásku k českému národu, že se jí snad vy
rovná jeho horoucí nadšení pro české šrouby
českobudějovické . .
Ale nade všemi sklonnostmi, slabostm
a zálibami tohoto genia, tohoto Monte Chri-
#13
alto_textblock
#13
sta XX. věku vyniká suprema lex Kestran
kova: »povinnost vůči akcionářům hodně
pro ně vydělávat a platit co nejvyšší divi-
dendy.« V tom ohledu je pan Kestranek
skutečným velmistrem. Činnost jeho v tom
ohledu vyjádřena jest následující progresl
od r. 1900/1 až 1905/6: 94. 56, 80, 120
140, 150. roku 1906/7 pak 170 a na rok
1907/8 páčí se na 180 korun, s dodávkou
pražského potrubí mohla dostoupiti roku
příštího 200 korun ze 400 korun!! Jaký
to rekord! A k tomu účelu neostýchalse
pan Kestranek zasypati Prahu smrdutými
struskami z žurnalistické vysoké peci páně
Mercyovy!
Leč pryč s těmito obrazy se světa nej
okázalejší a nejhladovější hamižnosti —
vnitrorakonské. Dnes vítá Praha, ví
tězně vyváznuvší z kartelář
ského útoku na svou čest, z ůkla-
du o volnost svéurčení, o svo
bodu svých národních a mezi-
národních sympati! — Paříž ve
svých zdech
Skvělá to odměna slovanské) Praze,
spjaté s francouzskou metropolí již neroz-
drlitelnými svazky přátelství a lásky, skvělá
náhrada za minulý týden starostí a hořkostí
Slunná zář, která provází deleg aci města
Světia do Zlaté Prahy, zasvíti oslnivě i do
— krásných očí Kestrankových a všech těchi
ostatních utrhačů Prahy, kteří se neostýchali
dokonce i nabádati zahraničný úřad k za-
mezení česko-francouzských manife stací v
těchto dnech. Dopadnou tím slavněji a tím
jasněji a výše zazní jásot radosti pařížským
našim přátelům vstříc !
#14
alto_textblock
#14
Politické zprávy domáci.
Ze Záhřeba, 1. září. (Srbským listů
odňata poštovní doprava.) Bán Rauch
odňal právo poštovní dopravy do Chorvatsk
těmto srbským listům, vycházejíeím v Běle
hradě: „Politico“, „Štampě“, „Trgovinskému
Glasniku“ a „Pravdě“
Ze Lvova, 2. září. (Polské listy o že-
lezném kartelu.) „Kurjer Lwowski“ píše
v úvodním článku, nadepsaném „Zkartelovaní
lichváři“: Vojna o pražské potrubí nevyplatí se
železněmu kartelu. Nejen v Čechách, nýbrž
u nás v Haliči obrácena tím pozornost na to.
jak nestydatě se roztabuje hnízdo železných
lichvářů, kteří dovolují o sobě málo mluvita
psál, ale za to hromadí mliony na miliony
s železnou důsledností provozují germanisaci
polského i českéhe dělníka. Co učinila Praho.
dávno se již mělo stát: měla býti vržena ruka-
vice války těm mocným králikům železným a
pozornost celé říše obrácena na to, co se pod
firmou železného průmyslu děje. Dnes veřejné
minění celé říše začíná se s překvapením do
vídat o tajemné pobočné vládě v Rakousku
ktorá v éře všeobecného hlasování řádí jako ně
jaká podzemná maffia, která si podrobuje vládu
tisk, společnost. Celá řiše musí přijímati ceny
kartelu, neboť proti moci milionových lichvárů
všecko jest bezbranné. Každý koupený železný
hřebík obsahuje v sobě harač, který si diktuje
železný kartel. Rok za rokom roste tento zlořád
na škodu celé společnosti a zvláště nejchud
ších vrstev obyvatelstva. Kartel železný jest. od-
#15
alto_textblock
#15
porem proti rozvoji všelikého průmyslu a dusí
bezehledně každý pokus emancipace. Věc budě-
jevické šroubovny jest jasným obrazem, čím
jest kartel želozný. Opíraje se o vládu milionů,
kartel si tropí šašky z obecného mínění, vlády,
parlamentu a páše dále, co se mu líbí, a kromě
ničemného vydírání obchodně-průmyslového pro-
vozuje brutalnou germanisaci dělnietva polského
a českého. Protože zásluhou pana Kestranka
činnost železného kartelu dostala se před forum
vořejnosti, nebude ani parlament moci jít mimo.
Lichva kartelová musí býti zlomena cestou zá-
konodárnou, neboť společnost by se nikdy ne-
uvolnila ze síti zkartelovaných pavouků a pla-
tila by jinak dál rostoucí od roku k roku, hospo-
dářskou lichvu. Věc ta jest aktuálná pro všechny
země a národy.
#16
alto_textblock
#16
Politické zprávy zahraničné.
#17
alto_textblock
#17
V Praze, 3 září.
#18
alto_textblock
#18
Ze země úlisku.
Před trestním soudem v Hlivicích v Hornim
Slezsku bude se konati velké přelíčení pro
„tajné spolčování“. Obžalováno bude na sto
členů polských dělnických spolků z Biskupic,
Rudy a Zabře. „Nebezpočenství“ těchto spolků,
hrozicí pruskému státu, „odhalil“ vládní pruský
špicl, jenž pod falešným jménem polským do-
vodí, že byl přijat za člena dělnického spolku
v Biskupicích a jako člen jednoho spolku vlou-
dil se i do druhých, kde provozoval špionáž.
Zástupce obžalovaných podal námitky proti ob-
žalobě, že je sestavena na základě falešných
dokumentů, když. jsou podepsány člověkem, uží-
vajícím falešného jména. Ale námitky byly za-
mítnuty prokuraturou nižší i vyšší.
#19
alto_textblock
#19
Car do Polska.
V království polském konají se přípravy ku
přijezdu cara Mikuláše na zámek Spalu. Doba
příjezdu není známa a cesta ovšem může býti
odvolána, kdyby jí všecky okolnosti nebyly pří-
#20
alto_textblock
#20
znivy.
#21
alto_textblock
#21
Událoati v Marokku
Německo je bez výhrady pro uznání Muleje
Hafida, kdežto Francie žadá, aby dřive nový
sultán dal prohlášení, že uznává algecirasskou
smlouvu. Německá vláda je toho názoru, že se
souhlas Muleje Hafida se smlouvou algecira sskou
rozumí sám sebou. Bez toho není možná nijaká
vláda v Marokku. Akt algecirasský je hypothekou,
kterou je země trvale zatížena.
Va Feancii vzbudilo odoeslování anglickéh
konsula dra. Wassela do Fezu jisté rozčilení,
jež vzrostlo po poslední notě »Nordd. Alle.
Zig« Olciosní kruhy vidí v tom přiliš odlišné
stanovisko Německa a očekává se vysvětlení.
Francouzské žurnály komentují událost a notu
»Nordd. Allg. Zlg.« dosti podrážděně. »Temps«
obrací se ostře proti německému stanovisku, že
je nutné rychlé uznání Muleje Hafida, aby byl
učiněn konec zmatkům. Toto tvrzení prohlašuje
»Temps« za insinuaci Německa, jež se staví
diroktně proti Francii a chce světu namluviti,
že Francie prodlužuje nejistý stav v Marokku
z důvodů sobeckých. O jistém napjetí svědčí
též okolnost, že ministr zahraničních věcí
Pichon měl delší poradu s německým plno-
moeníkem šl. Lancken- Wadenitze ma
#22
alto_textblock
#22
FEUILLETON.
#23
alto_textblock
#23
Literatura.
Vladimír Houdek.
#24
alto_textblock
#24
ner
Jde hrůza smrti živolem.. Jde cestami, kd
vadnou květy, aby je pokosila milosrdně jedním rá
zem, jde svěžím zeleným trávníkem, zánechávají
hluboké stopy v jeho měkkém samelu, jde krásn
rozkvellými záhony a láme bezohledně vysoké ston-
ky zdravých květů. Nalomí, ulomí, neodnese jich všal
ve své studené náručí, odhodí je, pohodí do slinnýcl
kouiů a raduje se z jich bezmocnosti, zoufalstv
z nekonsčného umírá ní.
Zabalí srdce při pohledu na hynoucí květ, n
zioleněko, hynoucího brouka, motýla, pláka a je
snad schopna i nejjemnější ruka v takovém případ
vykorat poslední smrtící akt.
Jen člověk nesmí být usmrcen žádnou formou
leda když jednocká Justicie si toho vyžádá. Pak ta
ková těžce truchlivá kapilola se dovede i ve slavnost
ní akt proměnit. (Viz popravu Grety Baierové v Ně
mecku)
Ale jinak nesmí být člověk usmrcen. Ani zárode
člověka v lůně mateřském nesmí být usmrcenji-
nak, než ze zdravotních ohledů z nařízení lékaře
A zbraně volně se prodávají, vysoká patra domnů se
stavi bez obav, hluboké vody tekou mezi nízkými
břehy, volík možností, zbaviti se živola, jen chorý
těžce strádajíci člověk nesmí být zbaven živola, mus
dojíl ak. na jeho kraj ..
Jakým dobro diním byl by zákon „práva usmr
cujícho“ v případé naprosté nevyléčitelnosti.
Člověk Bisník hynul více než šest roků v ponu
rých místnostech zemského blázince.
Chtěl stoupat, letět, dovedl se odtrhnout od hrou
dy vznésti se k obzzoru a klesl jako raněný plák
s rozilučenými křídly. Měl schopnos! života
byl silný a neohrožený, znal víc, ne
jednu a jedinon jeho možnost a — dospěl so
Iva za počátok svě vytčeně cesty
Padne-li slabý, bojácný člověk, jenž při nejmen
ším otřesu se chvěje, jehož jediná rána dovede sklát
jaký div? Ale člověk silný, schopný odvahy, obět
a ztrát když padne, zastavujeme se zamyšleni na
jeho osudem.
Jaká to dlouhá doba, kdy mezi přáteli se roz
nesla zpráva, že Vl. Houdek svůj pobyt v úslavyu
#25
alto_textblock
#25
nl
#26
alto_textblock
#26
za jiný nevyměni! Působila bolestně, přebolestně:
mladý nadějný život, silný muž s básnickou duší.
jenž opustil pohodlnou kariéru vojenskou, vzdav se
důstojnické hodnosti a přijav místo poštovního úřad-
níka, otec několikaměsíčního děcka, choť mla
ženy ..
Záhy jevily se na něm známky rozrušení, za
pomětlivosti, až propuklo šíienství plniou silou. Jeh
slav byl neprosto beznadějný. — — —
Česká literatura vykazuje dvě jeho knihy „V
květly blíny“ nákl. Pelclovým a „V pavučinách ne-
rvů“ nákl fy. Grossmann a Svoboda.
Jeho verše jsou práce silné, životně založené
Z každého řádku mluví jeho neohrožená duše, na-
prosto samostatná, hloubavý talent. Je v nich sociáln
porozumění, pevné slanovisko i nepostrádají čistí
lyrických passaží a smělých výrazů vzníceného srdce
Jen sentimentality není v nich a není ani možno
představiti si Houdka jako básníka sentimentälního.
Všude síla, až skorem brutální síla se v nich jeví.
Misty zachvějeme se maně nad jeho jako kdes
v dáli tušeném, bolestném zaharašení nervů . .
Básník prozrazuje, jak je nutno rváti se s životem
nepřijímat tupě jeho rány, že je třeba zápasit s osu
dem, jemuž sice nelze uniknout, ale s nímž nutno
bojovat do poslední kapky krve, do posledníh
vzepětí síly . ..
Co mohl nám dáti během doby, kdy tak úmorně
zdlouhavě umíral, dokazuje fakt, jakým byl už pře
lety samostatným a schopným smělého slova: lehdá
ještě touha po svobodě vyznání nezvířila lak vlny
veřejnosti jako dnes a básník mnoho řekl ve svýc
verších »V pavučinách nervů«
Avšak neklid báral veliký i v té silné duši
zmítal ubohým autorem, na němž se zdání a tušen
a obava — několikrát v pracích vyjádřené — ta
holesině splnily. Verš z »Vykvetly blíny « str. 54.:
Strach, temný, neůprosný strach
mráz jije v moje žilobití . .
A přece pevně zřím vstřie Žiti
no
i Smrti, vlekoucí se v tmách.
#27
alto_textblock
#27
Jakoby viděl v dáli hrůzu své smrti, brůzu ztra
ceného živola.
Miloval dvě podivné písně. Ne podivné samyo
sobě, ale podivně spolu. Marseilleusu a Chopinův
marche funěbre.
Je v člověku přece něco, co tuší, cítí své osudy
I konečná věta finale I. dílu je tak podivně pií
padná: Pak struny s třeskotem puknou. — Smyčee
odhozen v koutě. Str. 19. »V pavučínách nervů«.—
#28
alto_textblock
#28
Byl to člověk, jenž miloval život, nenávidál cha
bost, negaci živola; byl schopen statečného boje
udržení sí ly.
Jeho sympalhie k silným Sparlanům potvrdila
by jistě moji větu v začátku článku, že moudrá lid-
ská rozvaha by měla míti za jistých okolností právo
ničit zmařené lidské životy. Potvrdil by to jistě, kdyby
si byl vědom strašlivých let, jež prošel tmou, kter
se bál . . . Potvrzuje to i jeho poslední verš v knize
»Vykvelly bliny« »Sonet na rozloučenou mladému
čtenáři.« Měl ovšem při tom na mysli lidí slabě, a lo
zdravé, avšak tím spíše by souhlasil s větou mojí.
Pochováme jej silného a náhle zlomeného, pak
napolo zapomenutého . .
Nepřinášejme mu soucit, jimiž pobrdal, ale po
přejme konečný klid jeho ubohým nervům ! A zacho
vejme si krásnou, silnou naň vzpomínkul
#29
alto_textblock
#29
1. září 1908.
#30
alto_textblock
#30
Tereza Turnerová.
#31
alto_textblock
#31
Osiřelá »Osvěta«.
Zakladalel a redaktor opustil své dílo, „Osvěta
osiřela! Nerozlučná, nemyslitelná bez jména Vlčkova
smrtí jeho násilně byla odloučena; je dnes lodí bea
kapitána. Nevíme, jak bude dále; stěži nalézti za
poměrů dnešních druhého Vlěka, rozuměj ve všem
všudy Vlcka, lileráta, upřímného vlastence, nad stran-
nictví povzneseného muže, ale také dobrého vy-
hledavatele dobrých spolupracovníků.
Než — otázka budoucnosli „Osvěty“ není pře-
mětem těchto řádků; o minulosti její — a řekněme
hned: bezvadné, krásné a významné minulosti její
dlužno u hrobu autora a olce říci několik slov.
S ranečkem snů sla „Osvěla“ do svěla. V roe
1871, s vyhlídkami do budoucna nevalnými, sna
žádnými. A jméno její mělo za sebou ještě tu ne dva-
kráte záviděníhodnou minulosl, že patřívalo listu
který, byťavýborně veden Ferdinandem Schulzem.
na úbytě abonentů v jelnom roce zanikl. Troufalon
to byla od Vička, když s prvním číslem vyšel na
veřejnosl. Durdík sám se zle na něho rozlobil, že
přichězí zase se zbytečnou beletrií, místo věcí čist
odborných
Ale Vlček nepříznivých hlasů kritiky, do kolébky
jeho »Osvěty« položených, nedbal, povšimnůvs
pouze dobrých rad, jež chtěly, aby z »Osvěty« se
stal měsičník nejen belletristický, nýbrž revus vše-
stranná, zahrnující v sobě vedle básně, novellya
románu, také všechna odvětví vědecké literatury. D
roka mohla se »Osvěta« pochlubiti příspěvky před
ních mužů té doby a současně dovedla na sebe upo
zorniti i kruhy a vrstvy mimopražské, jako čtenářské
a vzdělávací besedy, jež později tvořily kádr odbě-
ratelstva,
Jsouc jednou existenčně zakotvena, zdokonalo-
vala se »Osvěla« obsahově všemi směry. Viček vy-
hledal si spolupracovniky léměř ze všech odborů lid
ské činnosti, takže vedle statí politických a zába
#32
alto_textblock
#32
vných záby obohacena »Osvěta« sludiemi namnoze
velmi originálními a to z esthetiky, psychologie
praktické filosofie, paedagogiky, lékařství, theologie
národohospodářství, průmyslu, technologie, obchodu
a lak dále.
Jakých úspěchů morálných docílila, toho nejlep
ším svědectvím bylo prohlášení více než jednoho sta
spisovatelů českých, kteří asi po osmileté pouti
»Osvěty« dali jí při vstupu do Nového roku velm
lichotivé osvědčení a doporučení. Tahdy zvlášlě s diky
kvilována okolnosl, že literatuře i životu veřejnému
dostalo se »Osvětou« vydatné podpory a záštity právě
v čase, kdy prudká bouře rozkypělých vášní stran-
nických nad národem naším se strhla, přehlušujíe
humanitní a esthelické snahy, překážejíc vědecké
kulturní práci, ohrožujíc nejhlubší kořeny naší ná-
rodní jsoucnosti. V tom čase veliké národní vichřice
nalezla vedle několika málo jiných ještě krovů
»Osvětě« útulek miý a bezpečný ona klidná, všed-
ním hlomozem neporušitelná ideální mysl, z nížto
jedině každému národu vzehází blaho.
Tato důležilost a zásluha »Osvěty« pro obhájení
vyšší mraní stránky národního života jak náleží
doceňována byla teprve, až když nastaly klidnější
poměry a kdy teprve bylo lze náležitě posoudili, ja-
kým ochranným přístavem »Osvěta« byla tém nej-
lepším pracovníkům, kteří sami mezi sebou lišice s
politickým přesvědčením, jinde nebyli by se mohl
sejíti ke spojení se v činnosti tak krásné.
V celých 37 ročnicích »Osvěty« uložen veliký
kus našeho živola i obrázek kulturního vzrůstu. Kde
přehližel u přiležitosti jubilea 25letého a pak B0letého
trvání »Osvěty« pečlivě seslavený její index a čet
jména lidí, spolupracovníků dnes již namnoze ze
snulých, spravedlivě doznati musil, že nebylo udá
losti, nebylo zjevu a nebylo oboru, jehož byž si ne
byla »Osvěta« povšimla a o němž nebyla by se pe
rem povolaným rozepsala.
Dlouhá řada ročníků stala se tak vlastně velko
lepým slovníkem národa českého, slovníkem, v němí
v celých brilantně psaných článcích nastiněn český
život, v jeho jasu i stínech, v myšlenkách a vzpo
minkách nejlepších našich lidí zachycený.
Nejeden z mužů, kteří později získali si zvuě
ných jmen, začal v »Osvětě«, buď Vičkem vybledán
povzbuzen nebo pod střechu literátů uveden. A ne
jeden z nich pečlivé, ne však úzkoprsé svědomi tost
jeho redakterské měl co děkovati, že v názorech
svých buď polevil nebo se upevnil.
Jako redaktor ctil však Viček individualitu autorů
Rukopis jednou přijatý, krom korektur chyb, vzniklých
přepsáním auterovým, nevykazoval změn, ani v slohu
ani v myšlenkách. A bylo-li třeba nějakým způso
bem upraviti texl, byl Viček tak svědomitým,ž.
vyhledal aulora a s jeho vědomím opravu vy
konal.
Tak stal se »Osvěta« elitním listem českým, vni
kajícím do rodin, čteným a váženým všeobecně. No
vější proudy střelly se v letech pozdějších s mírným
konservatismem, jenž z posledních ročníků »Osvěty-
vanul; ale Vlček dovedl uhájiti své stanoviskoa
právo starších, vyslovovati názory své i tehdy, kdy
mladší generace nsshledává je ve všem všudy
správný mi.
#33
alto_textblock
#33
Teď »Osvěta« osiřela, pán její odešel. Neví se.
co s ní bude dále, kdo přejme otěže, či půjde-li za
mrivým pánem. Bylo by škoda, kdyby ocitla se
v rukou lidí bezvýznamných, nebo celému programu
a minulosti »Osvěly« neodpovídajících. Doufejme, že
se tak nestane.
L.
*Korrespondence Josefa Dobrovského. DI! III Vzá-
jemné dopisy Josefa Dobrovského a Jos
Valentina Zlobíckého. Z let 1781—1807.
K vydání upravil Adolí Patera. V Praze, ná-
kladem České akademie 1908. Str. X. + 200 (ve
Sbírce pramenův ku poznání literárního života v Če-
chách, na Moravě a ve Slezsku. Skupiny druhé č. 9).
Petrohradská akademie carská předešla nás Če-
chy vydáním korrespondence Dobrovského; dva silné
svazky, vydané Jagičem a přinášející zvláště korre.
spondenci Dobrovského a Köpitarovu, staly se im-
pulsem také Akademii naší a počato i u nás s pu-
blikací neocenilelně korrespoudence prvního slavisty
První svazek přinesl korrespondenci s Dusichem
(péčí Paterovou), druhý korrespondenci s Bandtkiem
(pěčí prof. Franceva), posledni, právě vyšlý podáva
korrespondenci se Zlobickým.
Podal jsem o všych těchto publikacích čtenář-
stvu našemu svým časem zprávu, připojuji tedy i
několik slov o tomto třetím svazku. Mezi 92 listy
vydanými nalezáme 51 listů Dobrovského (z nich
jeden doplňkem přináší list Darichovi) a 41 list Zlo-
bického (z ních 4 listy Ungarovi). Vedle listů, jež
vyměňují mezi sebou prolesor češtiny ve Vídní
soukromý učenec v Praze, čistě odborných a věc-
ných, je řada listů, v nichž jde o malé úsluhy
protekce, které vlivný vídeňský konsul český proka-
zuje příteli, sídlícímu mimo residenci. Je všude pa-
trno, jak — přes svou špatnou němčinu — Zlobický
ví o každém hnutí dvora a větru vanoucím s bůrya
jak všude těží obratně více pro osoby nežli pro věc
národní samu. Vystupuje tu řada osob v literárních
nedbalkách (M. Šimek jako »osel, darebák a nevděč-
ník« atd.); kořisti vědecké nalezneme poměrně málo.
Nejvíce ještě shání se Zlobický po knihách
rukopisech; stará se o dobré překlady slov zastara-
lých a nářečních. Vidíme takřka před sebou růsti
nový spisovný jazyk: slova »hromosvod, předměl-
atp. vynořují se na povrch, aby zase zapadla. Mihají
se před námi mythické rukopisy (český Million Mi-
kulovský atd.). A v šírších ještě rozměrech, nežli
jsem mohl vypsati před 12 lety, vystupuje nešťastná
historie se slovníkem německo českým, do něhož se
Dobrovský s takovým ohněm pustil, ale jahož ne-
mohl po dvacet let přivěstí ke konci. Od r. 1797
čteme stesky Dobrovského, že stárne — vracejí se
několikrát, 1807 píše dokonce o královské Společ-
nosti Nauk »všechno stárne a umírá« — patrně pod
dojmem smrti Ungarovy. A Dobrovský stojí tu te-
prve na prahu své činnosti: jeho »Lehrg bäude«
vyšla 1809, »Geschichte« 1818, »Instituce« 1822 . ..
přiliš záhy se tu klade resignace na jeho řádky . ..
Zajímavo je, jak exjeznita a em. rektor semináře
čím dal tím vícs miluje Husa a Husity. 15. dobna
r. 1796 píiše Zobickému, že by rád přijal nějak
místo v Krakově — »pro bibliotheku a proptet
hussiti ca ibidem«. A končí českými slovy Ginak jsou