#1
alto_textblock
#1
14. srpna 1904.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 224.
#3
alto_textblock
#3
Strana 9.
#4
alto_textblock
#4
Vpsílon.
#5
alto_textblock
#5
jgn. Perrmannov
#6
alto_textblock
#6
(Dárek k jeho 50. narozeninám.)
#7
alto_textblock
#7
ke dni 12. srpna 190
#8
alto_textblock
#8
Milý příteli Ypsilone!
#9
alto_textblock
#9
Ne, neumí se každý smát,
když hořkostí vře pohár žiti
a komu los moh' dar ten přát,
v trest hořkost dvojnásobně cítí.
Ty všecky lidské křeh kosti
jež duchu na křídla se věší,
trud velký, malé radosti,
co ztrácíme i co nás těší,
čím zhrdáme a co jest jádrem,
ať chcem či nechcem, života,
co duchem zahřmí, zachví ňadrem,
jest nic a ve všem kolotá,
jest věčné v krásy paprscích,
když prozáři to božský smích
#10
alto_textblock
#10
Hle! dnes je Tvá rubrika nedělní v cizíeh
nepovolaných rukou! A hned vidíš, jaké je
v ní hospodářství, všecko je obráceno vzhůru
nohama: co bývá vždy na konci, je dnes
na začátku, a místo Tvé jadrné, záživné
krmě, kterouž zde čtenářům podáváš, je t
rozlita svatohorská poutní polívka, v níž s
nudlička vtipu uloví až za půl hodiny —
#11
alto_textblock
#11
jed n al
#12
alto_textblock
#12
Ale toho jest příčinou Tvé jubileum pade-
sátiletých narozenin, právě šťastně odbyté.
Jestli se ještě pamatuješ, připadl Tvůj jub-
lojní den na den 12. srpna 1904 — zrovna n
pátek. A jen Bůh, Ty a pan metteur en pages
víte, že jest to pro Tebe nešťastný den. V pátek
nabývá redakční platební příkaz, dle něhož jsi
povinen, odvěsti rukopis nedělní povídky pro-
„Národn Listy“, své právní moci a Ty musís
mít předepsanou porci humoru, vem kdo vem
#13
alto_textblock
#13
Ty šťastný, Tys jej zachytil
co toužebně naň mnohý čekal.
když osud, chrt, se vyřítil
a zlobně v Tvoji dráhu štěkal;
z paprsků smíchu splet Jsi bič
i nastala tu honba divá,
kde bol se svíjel, chechtal chtíč,
v té vřavě měkký soucit zpívá;
nechť přísná maska povinnosti
se nad zmatenou šklebí změt,
Tvůj smích i ve tvář budoucnosti
nezůstal dlužen odpověd
a za ten tisknem veselí
dlaň umělci a příteli.
#14
alto_textblock
#14
Předvidal jsem, milý příteli, že ještě ne-
šťastnější bude v tom ohledu Tvůj pátek jubi-
lejní. Věděl jsem, že slaviti jej budeš ve své
milé Praze — nikoli v liduprázdných Řevnicích
— a že od rána do večera nepřetržitým proudem
pohrnou se k Tobě přející i nepřející gratulanti,
a Ty že svůj nedělní rukopis nebudeš moci ani
začíti, tím méně dokončiti a odevzdati.
#15
alto_textblock
#15
Snad že Tobě přinesou i dary: myrrhu,
kadidlo a doutníky v oběť zápalnou — ale do-
jista že nikomu z těch zástupů nenápadne, aby
Ti přinesl hotový již rukopis nedělní povídky
pro „Národní Listy“. A aby to bylo dobré.
I vstal jsem z lože svého — ze starodávného
fauteillu — a řekl jsem sám k sobě: „Hleď! jsi
také někdy přitelem kollegy Ypsilona, zvlášté
když Ti pošle výtisk své nejnovější publikace
se vřele přátelským věnováním, odpočíval jsi
dost dlouho, máš soudní prázdniny a času dost:
dovtip se a nabidni slavné redakci nedělní pří-
lchy „Národních Listů“, že jí do Ypsilonovy
rubriky za něj napíšeš něco sám, aby za to
jeho sprostila pátečního závazku a umožnila
mu, vypíti kalich slavností jubilejních až do
#16
alto_textblock
#16
Co mohlo člověka v tom rvát,
svět neví, to jen člověk cítí
ne, neumí se každý smát.
když hořkostí vře pohár žitíl
Z Tvé kouzelnické lucerny
dav pitvorných se stínů snuje
a přec jich průvod titěrný
tak plně život illustruje
U krčmy stanul a chtěl k chrámu
ten rozvášněný mládí vzlet,
u »Snědeného« stojí »krámue
vše illuse ty naposled.
Můz za to básník v záři hvězd,
že pravda žití hořká jest?
J. Vrchlický.
#17
alto_textblock
#17
dna.
#18
alto_textblock
#18
A vešed do síní redakčních, promluvil jsen
k redaktoru: „Tohle a tohle! — a on řekl
„Dobře! Ale musí to být také do pátku !“? —
neboť znal slabiny mé. —
#19
alto_textblock
#19
Tím tedy způsobem, když se naplnila po
slední hodina a já rukopis přinesl, zasedl jsem,
milý příteli Ypsilone, na tvoje rubrikové křeslo
v I. pořadí. Je tedy tento můj článek jaksi dár
kem jubilejním; více a jiného něco za dar ne-
mám, neboť mé tělo náleží císaři pánu, duše
vlasti a nábytek — ženě. Ale já na tomto místě
dkuho nebudu: jenom dnes, pak zase od-
stoupím do svého nic a stanu se opět pouhým
jejím čtenářem.
Jest zajisté větším pohodlím a větším po-
žitkem, rubriku tuto číst, nežli ji psát; již proto.
že Ty jako autor musíš ji dopsat celou, kdežtc
čtenář ji celou číst nemusí.
Také máš zdo těžké postavení: je to Tvoj
nedělní kazatelna, se které hromuješ i blýskái
a hřišné společnosti vesele 1 vlidné domlouváš.
Zde je Tvůj hlavní sklad attické soli.
Jaké to — soli? zeptá se někdo, nemaje
klassického vzdělání. Inu — staří říkali, že
humor je sůl života a v řecké Attice kořenili
jídlo vtipem. Jest pak sůl dvojí: jemná pro lidi,
sprostší — (s odpuštěním!) pro dobytek; ten ji jen
líže, ale podstatě a účelu jejímu nerozumí.
Ty máš na skladě pouze jemnou kvalitu; a váhu
vždy spravedlivou!
#20
alto_textblock
#20
a-
#21
alto_textblock
#21
Kuplet o padesátce
#22
alto_textblock
#22
TEktu Herrmannovi ke 12. srpniu 1904.
#23
alto_textblock
#23
Dnes mi schází óda vzletná,
je to cifra ošemetná,
není mladá, není stará,
v srdci stále oheň hárá,
hlubně tam a skryté víry,
sny a mlsné avantýry.
Dál to řádí, zlétá, pádí
jako v mládí.
Ptej se mne však zcela krátce :
»Chceš ji?— »Na hřbet? Ne to ne
neboť přec jen padesátce
svědčí nejlíp v portmoné,
ba v portmoné.
#24
alto_textblock
#24
Moudrost, ó, toť vzácná dáma,
teprv spatřiv Abrahama
v klikaté života pouti
výsadu máš moudrým slouti
S dámou tou sic v alianci
ale nohy těžké k tanci,
v jistých pádech krátký na dech,
revma v zádech.
Nemůže být o tom hádka,
zdali to tak nebo ne
vždy jest lepší padesátka,
než na hřbetě v portmoné
ba v portmoné.
#25
alto_textblock
#25
Na takový úkol mně již síly nestači; v mýe
padesáti létech byla žeň literácnni tak skrovná.
že jsem na veřejnost pochlubiti se ani nemohl.
A teď břímě stáří, nebo spíše lenosti — ohla-
šuje se den co den více. Mozek jaksi tvrdne
nových dojmů nepřijímá, starých nevyvolává.
myšlenky nepropouští. Ruka slábne a péro sotv
#26
alto_textblock
#26
unáší —
#27
alto_textblock
#27
Za to jsi Ty vzorem píla, ochoty a úsluž-
nosti. Sám jsi vypěstoval své nadání, rozhojni
své vědomosti, prohloubil i rozšířil svůj životní
názor — a stal se humoristou veskrze solidním
a praktickým. Umíš svůj humor nejen dobře po-
dat, ale i dobře — prodat. A tuto dobrou autor-
skou vlastnost vštípil jsi mnohým svým sou-
druhům z povolání: honoráře rostou, villy a
domy spisovatelů se rozmáhají. A když by se
ještě nyní některému spisovateli Tvého jádra
chtělo platiti za knihu „jitrnici a zelím“, jak
se kdysi posměšně vypravovalo — musilo by
být těen jitrnic aspoň deset tisíc a spisovatel by
si také pomohl. —
Byl bych tomu velmi rád, kdyby naroze-
niny Tvoje byly padesáté: měli bychom pak
padesát Y psilonů — a v tom ohledu by abeceda
našeho národa vynikla nade všecky jiné ve
světě. —
Jakési nepravé jubileum slavil jsi ostatn
již dříve, neboť když jsi studoval život praž-
ského ghetta, viděl jsi nejen Abrahama — ne-
jednoho — ale zajisté i syny jeho: Isákaa
Jakuba. — Avšak že jenom jubiloum z 12. srpna
bylo to pravé, dokázat se dá právnicky.
#28
alto_textblock
#28
Za zásluhu, za Tvou práci
veřejnost Ti dluh svůj splácí,
čestných darů dostal's tři sta,
řádů máš jak bicyklista,
národ láskou k Tobě řičí.
statek dá jak Sinkiewiči.
Však hle revue světu zjeví
vše že plevy,
vypjaté to není krátce,
a tak že to utone.
Och, je lepší padesátce
než na hřbetě v portmoné,
ba v portmoné.
#29
alto_textblock
#29
Kde kdo nyní vykuchá Tě,
kde kdo nyní očmuchá Te,
budou vážit, usuzovat,
na večírcích deklamovat,
etitelky Tvé, ty se zfantí,
uštvou Tebe gratulanti.
Stříbřen, zlacen, zmítán, klácen,
budešezžen.
Odležíš tu slávu krátce,
chudáku, toť patrné.
Proto lepší padesátce
než na hrbetě v portmoné
ba v portmoné.
#30
alto_textblock
#30
Nuže — budiž nám Tvé jubileum vítáno
a žádám Tě jménom všech, abys v řade
těchto jubilejí statečně pokračoval!
Největším potěšením a okrasou Tvého pa-
desátiletí jest nekonečná řada Tvých dětí, jež
jsi zplodil v manželství s Musou humoru.
Děti máš hezké a dle svědectví všech nakla-
datelů dobře zaopatřené. — Žádné se ve světě
To manželství bylo šťastné a dalšímu trván
jeho přeju mnoho, mnoho let. Má úctal
#31
alto_textblock
#31
neztrati!
#32
alto_textblock
#32
V Plané n. L, 12. srpna 1904.
#33
alto_textblock
#33
A.N
#35
alto_textblock
#35
Fr. S. Procházka
#36
alto_textblock
#36
Vybledlý plamen.
Když paní Fijšová přečtla navštívenku Pavl
Tordy, nutno přiznati, ulekla se. První její my
šlenka byla nenávist, pomsta a chtěla vzkázat
hostu hrubě a pyšně, že s ním vůbec nemluví
Bylo to neočekávané: ba neuvěřitelné, že ted,
po dlouhé době, zaklopal u ní člověk, před
jehož jménem tak často v těžkých, přetrpkýeh
chvílích prchal první naivní sen, dětské lásky.
I nyní, kdy poprvé po pěti létech objevil se před
ní ten, který ji učil objímati, líbati... Srdceji
tlouklo, de tváře ji stoupala krev a do hlavy
otázka:
„Proč přišel? Co vlastně může chtíti ?“
Ani si nepředstavila, na jakou šťastnou
ctázku narazila. Když jí to konečně napadlo
tu již byla silnější, než on, neboť již nebylo
srdce jejím pánem, nýbrž nejpřirozenější žen
ský cit: zvědavost. Lhostejným, šablonovitým.
bozděčným pohybem, hodila navštívenku na
stůl. Pouze hlas se jí ještě lehce chvěl, to však
ani panská nezpozorovala.
„Uveďte, Kláro, toho pána.
Za oněch několik okamžiků, co čekala, na-
vrátila se jí opět síla. Přála si jedině, aby nie
nezpozoroval z jejich citů. Jakoby se jednalo
o nějakou úřadní záležitost, k niž jest zapotřebí
několik jednoduchých neb složených vět a při
nichž cit, srdce a snění nehraje žádnou úlohu.
Když Pavel Torda vstoupil, urovnávala si paní
Fijšová jednou rukou vlasy a obrátivši napolo
hlavu, jakoby se jen náhodou dívala na přicho-
zího, podávala mu druhou ruku. Potom ji rychle
stáhla zpět, jakoby byla lenivá, neb nechtěla při-
pustiti, aby se jí dotekl rty. Avšak Pavel se
uklenil, mnohem lépe ještě, než to činivala
přecé jen se mu podařilo polibiti malou, bílou
ručku paninu. Onu ručku, kterouž tolikráte hla-
díval a celoval a která se tolikráte ovíjela ko-
lem jeho krku ve vášnivém objetí sebozapo-
mnění. Myslil na to, a probuzená touha, kteráž
jej sem přihnala, divoce vzplála v jeho srdci.
v očích, když hleděl na rozkošnou, plavovlasou
paní. Tesklivě, smutně se usmívaje, tázal se jí-
„Etuško! Drahá Etuško! Což se ani ne-
divíte? Ani se nctážete, jaký vítr mne sem
zanosl?“
Mladá paní pokrčila rameny.
„Jakž by ne. Ostatně, vždyť mi to beztoho
povíte.
„Povím. Kdož by to také uhodl. Srde
mne sem přivedlo, Etuško.
„Přece! Po pěti létech!
Pavel Torda nezpozoroval jemný posměeh
s nímž paní pronesla tato slova i chtěl uehopit
její ruku. Ona však před ním ucouvla, tak, aby
na ni nemohl dosáhnouti.
„Jednal jsem špatně, Etuško? Povězte.
„Ale kdež, Pavle! Velmi, velmi dobře jste
učinil!
#37
alto_textblock
#37
Pavel se sám podivil.
„Co“
„Vše. Pavle! Nepamatujete se již? Když
jsem se zasnoubila, proti své vůli, dle přán
svého otce a v zoufalství jsem přiběhla k vám.
úpěnlivě prosíe, byste mne zachránil od strušli-
vého osudu, kterýž, dle měho domnění, bude
mou smrtí. Jak jste dovedl tehdy rozumně,
moudře mluviti. Litostí jsem se třásla! Skoro
jsem uvěřila, že přece budu šťastná. Což byeh
nebyla tehdy uvěřila! Váml.
Pavel Torda pohnutím vzdychl.
„Etuško!
Paní klidně mávla rukou. Zdvořile, jemně,
chladně. Nebyla na ní patrna žádná vášeň. Po-
mněnkově modré oči jakoby byly ze skla. A po-
kračovala, jakoby se celou duší nořila v mi-
nulost.
„A potom česť! Teď zatím již vím, že
i v tom byla pravda. Vždyť vy jste tehdy měl již
ženu, ba i děti. Ačkoliv mně to snad již dříve
mohlo napadnouti. Či ne? A jak krásně, jak
poetickým slohem jste dovedl utěšovati! Že
vaše mladost se již blíži podzimnímu uvadnutí,
kdežto mé mládí čeká teprve na nejprvnější
paprsky jarní. A nechcete, nemohl byste snésti
bolesť, jež by přišla v několika krátkých létech,
tím, že bychom si navzájem nerozuměli a po
horečném, vášnivém snu lásky následovalo by
šeré probuzení, zklamání. Že nastává konee
růžovým, usměvavým illusím, jež sám si chcete
uchrániti ve věčně stejné svěžesti, milé čistotě.
Neřekl jste to tak?
„Ano, ano. Jak dobře se pamatujetel“
„Velmi dobře. A odešel jste. Zajisté s pře-
svědčením, že jste dobře jednal, tak, jak jste
jednal. Že jste zůstal čestný m. Ačkoliv čest
nejen vás, ale i mne uvolnila. Komu však by
to tehdy bylo napadlo? Věděla jser jen, že
všecko vaše jednání, vaše dřívější slova byl
falešnými sliby. Cítila jsem to vše věrně, prav-
divě a budu cítiti, dokud budu živa.
Mladá paní hloděla na něho nemilostivě.
skoro s opovržením.
„Eh, vždyť jest to jedno! A je také konee.
Hlavn jest, zachovati čest. A i štěstí jest tc
také. Tomu jste mne rovněž vy naučil, že ab-
solutního štěsti na zemi není. To jedinké byla
pravda nečekaná. Ostatně, o tom jste nechtě
mluviti, že? O čem tedy? Povězte!“
Pavel se nerozhodně, zmateně rozhlížel.
Chtěl by se k mladé paní přivinouti v oddaném,
láskyplném objetí. Zdála se mu krásnější, než
kdykoliv dříve, jasem svých očí chtěl jí pověděti
vše to, pro co nenalezal slov. Lásku, litost, úpěn-
livou prosbu. Avšak marně hledal její pohled;
vyhýbala se jeho pohledu. Zůmyslně, či mimo-
volně? Nevěděl, avšak cítil, jakoby onen ohen.
který jej samého rozplameňoval, byl již jen
mdlým, dohasínajícím odleskem bývalého pla-
mene, který slabě problikává pod pětiletým
popelem.
„Co chci?“ tázal se starostlivě. „Což to
vím! Předevčírem, právě ve výroční den vašeho
sňatku, den mého věčného smutku, setkal jsem
se s vaším chotěm, Etuško. Jen tak ve spěchu,
na dráze. Jel do lázní, řekl, tuším, do Gleichen-
berku. Tvář měl žlutou, prsa úzká a vpadlá.
Hlas měl takový hrčivý, jako prasklý kotel. Je
podrážděný. Pojednou jsem cítil, že jest ne-
možné, abyste vy, Etuško, žárem své duše,
ohněm svého temperamentu osvěžovala tento
chladný plamen bez života. Představil jsemsi
naproti tomu sebe samého s vámi v extasí lásky.
objetí a polibků... Myslil jsem, že sešílím
Z jsem byl takový bloud, že jsem tomu sám
připustil. .. Proč jsem se nepostavil třeba proti
celému světu. Proč jsem se tehdy nezblázni,
#38
alto_textblock
#38
když byl čas, když to bylo třeba . .. Šílonství
mne sem hnalo, abych si vyžebral.
Toužebně rozevřel náruč, aby ji objal. Jako
by oba byl uchvátil vichr vzpomínek, kterýž vy-
vřel z dávné minulosti, když muž skoro již nalezl
zvuk starých citů, pani také zápasila. .. Avšak
právě v tomto okamžiku váhání, nejistoty, ote-
vřely se dvéře a objevila se milá, rozkošná dětská
hlavinka. Byl to asi tříletý, roztomilý hošík.
Usmíval se a jak spatřil matku, běžel k ni a
skokem byl na klíně. Potom ovinul ručky paní
kolem krku a přitulil k ramenu svou plavou, ku-
čeravou hlavičku. Odtud se díval na Pavla, n-
důvěřivým, nepříznivým, podezřívavým pohle-
dem, jak se jen děti dovedou dívati, když vidí
nepřitele, před nímž musí maminku brániti
Paní se k němu sklonila a polibila dítě na čelo.
Vášnívě, se zářící, zardělou tváří, mateřským po-
lihkom. A rázem prchlo ze srdce všeliké váhání.
Jen to v něm viděla, že jest šťastna. Že jest nyní
sťastna. S chladným, vzdorovitým, nemilostivým,
urážlivým usměškem na rtech promluvila:
„Čest. Ano. Zde jest. Sám jste pravi.
Tehdy vám jí bylo třeba, dnes mně. A jsem jista,
a vy můžete býti také ujištěn, že se jí nikdy
nevzdám. Nikdy, za nic. Rozumíte? Za nic. Ani
za žádné blaho minulé ani budoucí.
V tom hlase byla rozumná, zasmušilá, ne-
trpělivá energie rozčarované, střízlivé, chladné,
rozvážné ženy. A když mu podávala ruku na
rozloučenou, pochopil již Pavel, že jest vyhnán.
Že by se marně vracel, at střízliv nebo poháněn
G. L.
#39
alto_textblock
#39
dávný mi sny.
#40
alto_textblock
#40
Paquito.
Napsal M. Ramos Carrión. Ze španělštiny přeložilA
Pikha rt.
#41
alto_textblock
#41
Vdova se rozplývala v slzách. Marně ji
utěšovali známí a přátelé
Odnesli mrtvého, vdova omdlela a když se
probudila, užila sté lžičky léku proti křečíma
promluvila poprve od chvile, kdy milovaný její
manžel zemřel.
Chudák Sinforiano! Nezapomenu na něho
#42
alto_textblock
#42
nikdy.
#43
alto_textblock
#43
„Nepoddávejte se tolik svému žalu.
„Buďte statečna.
„Je to vůle Páně.
„Nikdy, nikdy na něho nezapomenu! Sla
moje nevyschnou nikdy!
Věru, ve zhvíli té by byl každý uvěřil, že
jest vdova nevyčerpatelnou studnicí slz. Přítel-
kyně její jí každou chvilku přinesla čistý šátek,
a vdova jí jej za okamžik vrátila, úplně pro-
močený slzami.
Starý jakýs pán, který až dosud do toh
věčného nářku a těšení nebyl promluvil a je-
nom netrpělivě poklepával holí do koberce, vstal
náhle, přistoupil ke vdově a řekl jí laskavě:
„Dono Socorro, nemyslete tak nerozumně.
Každý žal má konec a i nejtěžší ztráty se zapo-
mínají. Všechno se časem podá.-
„Neříkejte mi to. Zármutek můj je bez
konce.
„Věřte mi, doňo Socorro, i nejhlubší zármu-
tek, žal, do dna srdce zakořenělý na konec do-
boli. Na důkaz toho vám povím, co jsem za-
Všeobecné ustrnutí. Bylo to tak nevhodno,
že se některým chtělo do smíchu a někteříse
div nerozhněvali. Ve smuteční společnosti nastal
všeobecný odpor.
„Ale příteli!
„Doktorel“
„Done Anselmo!“ volali všichni.
„Nelekejte se, panstvo. Je to smutná
truchlivá povídka a hodí se do žalostné situace,
ve které jsme.“
Odporující umlkli a don Anselmo vypra
voval za velké pozornosti všech i vdovinyt
„Víte, že jsem porodníkem, a v tomto svém
povolání jsem viděl už lirozné věci, ale žádnou
takovou, jako tu, o které vám povím.
Paco a Paea *) dva mladí, bohati a do sebe
zamilovaní lidé se na konec vzali a za několik
měsíců dosáhlo štěstí jejich vrcholu, neboť se
jevily neklamné známky, že Paquito nebo Pa-
quita dostaví se za nějakou dobu, aby utužil či
utužila posvátný svazek, vížíci oba manžely.
Jakmile nastala jistota, že lze naditi se
přichodu Paquitova, kupovali rodiče samou ra-
dostí poloblázniví vše, čeho by mohlo dítě potře-
bovati v prvních létech svého života.
Na neštěstí se děcko narodilo o pět měsíeů
dříve.
Paco a Paca, zoufalí předčasným zrozením
nešťastného svého prvorozence, uložili mi, abych
jej uložil do velké láhve plné lihu a postavil je
potom do pokoje nad krb.
V pokoji tom pak trávili nešťastní manželé
celé dny, hledíce s pláčem na láhev, ve které
uložen plod na jejich trýzen.
Tolik lásky nastřádali v duších svých pro
nešťastného potomka, že hleděli naň zaníceně
a v duchu mu dodávali krásy, které neměl.
„Jak hezoučký by byl náš Paquito...“ ří-
kávala Paca.
„Byl by velice podoben tobě,“ podotýka
A tak trávili manžel a manželka celé hodiny
a neuposlechli moji častě rady, aby si tu po-
dívanou odstranili s očí.
„Chudinka, Paquito, synáček můj zlatý
Dokud budeme živi, bude tady státi. Je to naše
jediná útěcha.-
#44
alto_textblock
#44
zil-
#45
alto_textblock
#45
Paco.
#46
alto_textblock
#46
Uplynul rok, dva a já zase konečně jednou
přišel k nim a spatřil jsem, že láhev už nad
krbem nestojí.
„Kde pak je Paquito?“ zeptal jsem se.
„Inu.... muž chtěl,“ odpověděla Paca.
„abychom jej odtud odstranili, protože jsm
pozorovali, že někteří hosté hleděli na něho
s jakýmsi odporem. A to víte, k nám chodí tolik
„Dobře jste udělali,“ řekl jsem jim. „Není
opravdu příjemno viděti takové věci, zvláště
když nemá člověk na nich zájmu.
„Postavili jsme jej do zadního pokoje na
#47
alto_textblock
#47
lidí
#48
alto_textblock
#48
skřii.
#49
alto_textblock
#49
Minulo zase několik let a já přišel jednou
odpůldne navštívit Pacu, která trochu ochuravěla.
—
#50
alto_textblock
#50
*) Zdrobnělina jměn Frantíšek a Františka; P
quito je pak další zdrobnělina iména Paco. Přek-
#51
alto_textblock
#51
Její muž se chystal právě na procházku, a tu
slyším, že mu manželka jeho povídá:
„Paco, nezapomeň deštník, Paquito klesá.“
„Jaký Paquito?“ ptám se.
Paca se usmála a odpověděla:
„Ah, ovšem, vy to nevíte. Nuže . . . shledali
jsme, že Paquito... v té láhvi, je znamenitý
tlakoměr, když má býti hozky, vystoupne až
k povrchu lihu a když má pršet, klesá ke dnu.
Upozorňují proto muže, proto že vím, že se
Paquito nikdy nemýli. Dnes najisto bude pršet.“
#54
alto_textblock
#54
Doktor umikl a takový nějaký člověk, který
nikdy neví, kdy je pohádky konec, se zeptal:
„A co dál?“
„Co dál? Nic“ odvětil doktor. „Zdá se vám
to málo? Moje povídka vám ukazuje, jak hasne
bolest ze ztráty milované bytosti. A to jest.“
dodal, „křesťanské, neboť svědčí, že v člověku
nemilujeme tělo, které konec konců hyne, ale
jenom duši, a ta odlétá do věčnosti.-
#55
alto_textblock
#55
Kadetovo probuzení.
hoffor
#56
alto_textblock
#56
Napsal Sipulusz. Z madarštiny přel. G. N.- Maver-
#57
alto_textblock
#57
Pan kadet Korponay probudil se z těžkého
spaní a hloupě upřel oči do tmy. Události uply-
nulé úplně se popletly v jeho duši. Byl se sel-
ninou na nočním cvičení, pak se bavil ve velkém
hotelu, na konoc si lehl, spal — a stále se do-
mníval, že jest v Baraközu na zábavě. A zde
počínala jeho nejistota. V prvním okamžiku se
domnival, že byl opravdu na této zábavě a že
se mu o nočním cvičení jen zdálo. Musí si o tom
zjednati jistotu. Zazvonil. Dvěře se otevřelya
ve tmě zacinkalo dvé ostruh.
„Ráčite poroučeti??
„Jóško, jaký máme čas?
„Poslušně hláším, prší.o
„Jsi osel. Ptám se tě, kolik je hodin?
„Poslušně hlásím, šest.
„Zase jsi osel. Šest hodin ráno či večer?
„Večer.
„Kdy jsem přišel domů?
„V šest hodin ráno
„Odkud?
Jóška neodpovídal.
„Oněměl jsi?“
„Z velké restauract-
„Byl jsem opilý?“
„Poslušně hlásím ráčil jst býti.
„S kým jsem přišel domů?“
„Neznám ty pány.
„Což mne doprovázeli páni?“
„To bych, neřekl.
„Co to bylo tedy divného?. Jen mluv
směle.
„Poslušně hlásím, jednoho jsem považoval
za sklepníka, druhý vypadal jako cikán, třetí pak
jako fiakrista.
„Dobrá. Kde jsem byl dříve, než jsem se
do restaurace.
„Ráčil jste býti s druhou setninou venku.“
Korponay již jasně poznával, co bylo z vý-
jevů v hlavě jeho spletených pravda a co sen
Zivl si notně a řekl:
„Dobrá. Co dobrého venku?
„Čeká zde několik lidí, až se milostivý pán
probudí.
„Jací lidé?“
„Jeden je vrchním číšníkem od „Bílé ho
beránka“, ostatní jsou představenstvo z obco
Tisazugu. Mohu otevříti okno?
„Otevři! Když čekají, nebudu dále spáti.“
Obrátil se k oknu a srkal očima světlo, aby
z nich vyšla ospalost. Jóška se obrátil a po-
stavil se do posice.
„Ty chceš ještě něco říci.
„Ano, chci.
„Ven s tím!“
„Je zde také Bleyer.“
Při tomto slově Korponay vyskočil rázem
z postele, v minutě se umyl a pak si svázal
kníry. Tím dospělo strojení se k jakémusi od-
počinku. Kadet postavil se k oknu a opět zival
„Viď, Jóško, je srpen?
„Ano, poslušně hlásíml
„Pak přišel Bleyer pro peníze.“
Bleyer byl totiž oblíbený lichvář pluku.
Blever vůbec byl lichvářem husarským. Lichváři,
jak se zdá, rozdělili si obyvatelstvo mezi sebou
podle zaměstnání. Jsou lichváři úřadníků, jsou
lichváři herců, jsou lichváři vojáků. Bleyer také
pěstoval ozbrojenou moc, a to husary. Plukovník
mu několikrát slíbil, že ho dá vypráskat řemeny,
vkroči-li ještě jednou do kasáren, ale Bleyer do-
vedl si vyhlídnouti vhodný čas, a pomocí pod-
placených sluhů důstojnických dovedl se dostati
k důstojníkům.
Korponay namazal si ruce glycerinems
natáhl na ně jakési špinavé bílé rukavice.
„Každý jde pro peníze. Celý svět přicházl
pro peníze. Jóško, spočítej, kolik máme peněz?“
„Jóška přistoupil ke stolu.
„Poslušně prosím, jsou zde zlaté hodinky,
na řetizku dva dvacetikorunové zlaťáky. ..
„Podívej se na peníze.
„Dívám se, poslušně prosím, ale nevidím.“
„Podívej se do tobolkyl
„Není v ní nic.
„A což drobné?“
„Ty ano, osmatřicet krejcarů.o
„Jsme na tom pěkně,“ bručel kadet,
obleknuv si bluzu a napáliv cigarettu.
„S kterým začneme?“ ptal se Jóška.
„Je Bleyer na dobrém místě?
„A jak! Strčil jsem ho do prádelny.“
„Dobrá. Utiš tedy představenstvo a vpust
sem vrchního číšníka.
S hlubokými poklonami vstoupil vrchní číš
ník od „Bilého beránka
„Což jste nemohl počkati do večera
„Uctivě prosím, ráčil jstc říci, že ráčíte za
platiti, jakmile ráčíte vstáti
„Čerta ráčím. Nu, kolik jsem dlužen?“
Vrchní číšník vytáhl lístek papíru a čeul
z něho
„Patnáct lahví šampaňského. Sedmdesátpět
zlatých.“
„Pěkné množství. Mohu si představiti, že
byl opilý celý dům.
„Dvě zreadla. Deset zlatých.“
„Ta jsera také vypil?“
„Ráčil jste je rozbiti.“