#1
alto_textblock
#1
Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 316. ze dne 15. listopadu 1900.
#2
alto_textblock
#2
Různé zprávy.
#3
alto_textblock
#3
= Neštěstí na dráze. Ke srážce na nádraží
v Choisy-le-Roi oznamují se ještě následující další
podrobnosti: Omnibusový vlak, jenž narazil na vlak
expresní, byl již prázdný, takže obětmi srážky stali
se výhradně pasažéři vlaku expresního. Bylo usmr-
ceno osm osob, mezi nimi též strojvedoucí, notář
Aury a stará jedna dáma. Dvacet tři osoby utrpěly
poranění. Mrtvoly osob, jež byly usmrceny při
srážce, byly tak hrozně zohaveny, že jen čtyři z nich
mohly být poznány. Čtyři ostatní mrtvoly byly do-
praveny do Morgue. Stav většiny raněných jest
velmi povážlivý. Pomocný vlak dopravil mrtvolya
raněné do Paříže. Telegrafní spojení na trati bylo
přerušeno.
= Rozsudek v procesu v Palmi. Obrovský
proces proti 276 obžalovaným z vražd, loupeží, krá-
deží, vydírání a žhářství byl těchto dnů dokončen.
Celý proces poskytoval obraz úžasné bídy, v níž
se toho času nalezá Calabrie. Číst a psát dovede
zde jedva 15 proc. Obyvatelstvo jest většinou na-
prosto nevzděláno, obmezeno a pověrčivo; krajina
stíhána jest nemocemi, povodněmi a zemětřesenimi.
Město Palmi bylo v letech 1783 a 1894 sko-
rem úplně zničeno zemětřesením. Trestní líčení ko-
náno v opuštěném polozbořeném chrámě, jenž jakž
takž proměněn byl v soudní síň. Obrovský proces,
nyní skončený, počal v měsíci říjnu. Na jaře 1899
byli dva sedláci z obce Scilla, Tarrové, otec a syn
odsouzeni pro zavraždění polního hlídače k doživot-
nímu žaláři. Otec zemřel a syn prohlásil, že udá
svoje spoluvinníky. Odhalil celý tajný spolek se sta-
novami, řediteli, s pochopy, křivými svědky, hlídači
a vrahy. Tímto způsobem zjednal si soud vysvětlení
o více než 60 zločinech, jež byly spáchány v Cala-
brii v posledním desítiletí, ale zůstaly bez trestu.
Trestní líčení trvalo 48 dní. Při ohlášení rozsudku
udál se příšerný výjev. 276 obžalovaných, uzavře-
ných ve dvou obrovských klecích, jak to v Italii
posud obyčejem, jen z nejmenší části rozumělo roz-
sudku. Teprve když jejich ženy, milenky a děti jaly
se hlasitě naříkat, rvát si vlasy a bít se do prsou,
uvědomili si, že proces jejich špatně skončil. Za
hrozného řevu rozbíjeli obžalovaní lavice a házeli
kusy dřev na soudce, jichž předseda statečně vy-
trval, až poslední řádka rozsudku byla přečtena.
Zatím četníci, konající stráž v soudní síni, nabili
svoje pušky a vyžádali si na rychlo pomoc z kasá-
ren pěchoty. Přišla právě v čas, když pod nátlakem
200 paží železné tyče jedné z klecí počaly povolovat.
Jakmile však velící důstojník v této pekelné vřavě
dal třikráte zatroubit na výstrahu, vrhli se povyku-
jící odsouzenci na zem. Očekávali v tupém fatalismu
smrt a dali se bez odporu spoutat a odvest. 245 ob-
žalovaných odsouzeno celkem na 1183 roky do ža-
láře. Jen 31 obžalovaných bylo uznáno nevinným
pro nedostatek důkazů.
= Zloděj klenotů. Z Brusselu se oznamuje
Zde byl přistižen při činu a zatčen Němec, zlodě.
klenotů. Taškář, 23letý řezbář Michal Dostert, přišel
do klenotnického krámu paní Willemsovy a dal s
ukázat různé šperky. Nenalezl však ničeho, co by se
mu líbilo a chtěl opět krám opustit, když paní Wil-
lemsová zpozorovala, že chybí zlatý prsten s draho-
cenným kamenem. Zloděj pokusil se o útěk, byl však
na ulici zadržen chodci a odevzdán policii. Prsten
#4
alto_textblock
#4
nalezen v jeho kapse. Milenka jeho, 18letá Němka.
Bertha Pückingova, jež se udržovala v Brusselu bez
průkazů a bez zaměstnání, byla ještě téhož večera
zatčena a později poslána postrkem do Německa.
= Tennyson hrubiánem. Z Londýna se
oznamuje: Když nynější lord Tennyson přede třemi
lety jal se psáti životopis slavného svého otce,
korunovaného básníka anglického, rozeslal přátelům,
kteří básníka znali, vyzvání, aby své příspěvky
k jeho životopisu jemu zaslali. Avšak mnohého
z těchto příspěvků nebylo použito a opět mnohým,
kdož básníka znali, nebylo vyzvání zasláno. Tak
na př. nepožádána o příspěvek spisovatelka mrs.
Oliphantova, před nějakou dobou zesnulá. Neměla
básníka ráda. Mrs. Oliphantova seznámila se s bás-
níkem před mnohými lety, kdy Alfred Tennyson
ještě bydlel v Londýně. Ve své autobiografii vypra-
vuje o tomo setkání následující: Byla pozvána
k obědu a mrs. Tennysonova, poněkud churava, od-
počívala na lenošce. Básník účastnil se oběda, byl
však málomluvný a mrzutý. Když mrs. Oliphantova
odcházela, rozloučila se srdečně s manželkon
básníkovou, dávajíc na jevo radosť nad zná-
mostí tak vzácnou na kteroužto poklonu mrs.
Tennysonova přiměřeným způsobem odpověděla.
Alfred Tennyson poslouchal mrzutě tyto fráse
a konečně prohodil: »Vy ženské jste všecky
lhářky« obrátil se k nim zády a odešel z pokoje.
Také v pamětech kanovníka Rownsleya, jehož rodina
po několik pokolení v Lincolnshiru byla spřátelena
s rodinou Tennysonovou, nalezá se několik anekdot,
svědčících o neomalenosti lorda Tennysona. Jednou
byl kanovník návštěvou ve Faringfordu, venkovském
sídle básníka u Freshwateru na ostrově Wightu. Bá-
sník vracel se s kanovníkem z procházky, když po-
jednou objevil se povoz s turisty. Lord Tennyson
se obrátil a obrácen zády ku povozu jal se tlouci
zuřivě holí o zem. »Dívají se na nás?« tázal se. —
»Ano,« odpověděl kanovník. — »Ať se tedy dívají,
jak dlouho jim libo,« zabručel básník, zůstav státi
tak, že turisté neviděli nic mimo záda a klobouk se
širokou střechou. Jednou, když stál na trávníku před
svým domem, přistoupila k němu jakás Američanka
a tázala se ho, viděl-li pana Tennysona. »O, ano,«
odpověděl básník.« A když se ho tázala, kde jest,
prohodil, že před půl hodinou viděl básníka »tam
dole«, načež Američanka jako posedlá běžela uda
ným směrem.
#5
alto_textblock
#5
Listárna redakce.
Neuveřejníme z různých důvodů násle
dující nám zaslané práce belletristické: Do
Skoplje. — Na Rusi. — Sama? — Zvěsti. — Smutný
den. — Z našich dědin. — Hladový. — Kulečníková
partie. — Z bahna na krásné výsluní. — Život. —
Povídka přítele. — Když přešel den. — Poleno. —
Z potulek Šumavou. — Oběť idealismu. — Jak jsem
začal. — Přijel v sedm hodin. — Třicátého srpna.
— Uštědřovatel krásy. — Otcovrah. — Ze starých
památek. — Němý promluvil. — Andělova milenka.
— Chudáci. — Stará Bechulová o nebi. — Manže
z nouze. — V mlze. — Manželství. —
Marné
snění.
#6
alto_textblock
#6
Zemřelí v Praze.
Dne 9. listopadu 1900: Růžičková Anna
manželka obchodního příručího, 33 roky, čís. 106-IIl
#7
alto_textblock
#7
Tůma Matěj, drogista, 27 roků, čís. 585—II. Růži-
čková Anna, manželka obuvníka, 62 roky, 41-I. —. Ve
všeobecné nemocnici: Klečák Jan, krejčí,
65 roků. Abrahám František, dělník, 65 roků. —
V josefovské nemocnici: Hausmannová Jo-
sefa, manželka řezníka, 65 roků. — U milosrd-
ných sester: Nováková Anna, vdova po dělníku,
65 roků. Kubík Václav, sluha, 53 roky.
Dne 10. listopadu 1900: Hübnerová Jo-
sefa, vdova po obuvníku, 76 roků, 358—I. Kuzmány
Pavel, býv. ředitel, 65 roků, 177—II. — Ve vše-
o becné nemocnici: Hrnbý Jan, čeledin, 63
roky. — U Alžbětinek: Hanzíková Anna,
vdova po sluhovi, 65 roků.
#8
alto_textblock
#8
Král. české zem. divadlo v Praze
Národní divadlo.
#9
alto_textblock
#9
Ve čtvrtek 15. listopadu.
#10
alto_textblock
#10
57. hra v předpl.
1. čtvrtka,
Pád Arkuna.
Zpěvohra o předehře »Helga« a třech dějstvích
»Dargun«. Slova od Anežky Schulzové. Hudba o
Zdeňka Fibicha.
Režisér: Robert Polák. Dirigent: Karel Kovařovic.
Po prvním dějství »Darguna« přestávka.
Začátek o 7. hodině.
Konec o 101/2. hod
#11
alto_textblock
#11
Svandovo'divadlo na Smíchově
Začátek o 7. hod
Ve prospěch napovědy p. Lva Bucka.
Novinka. Poprvé:
Naše Katuška.
Veselohra o 3 jednáních od E. z Adlersfelda a H. Sti-
bitzra. Přeložil R. L. Otmar.
Denní prodej lístků v knihkupectvích pp. Urbánka
Kapra a Kotka na Smíchově.
26571
#12
alto_textblock
#12
Ve čtvrtek 15. listopadu.
#13
alto_textblock
#13
00000000000000
#14
alto_textblock
#14
Koncerty a záhav
#15
alto_textblock
#15
dne 15. listopadu.
#16
alto_textblock
#16
Čápova smíchovská pivnice
#17
alto_textblock
#17
na Král. Vinohradech.
Dnes ve čtvrtek, dne 15. vepřové hody a do-
mácí zábava při pianě. S úctou zve V. Čáp, host.
3301
#18
alto_textblock
#18
0000000900000
#19
alto_textblock
#19
Kostomlatského plzeňská pivnice
#20
alto_textblock
#20
ve Vodičkově ulici.
Doporučují se bědy za 45 kr.
323
o one
v předplacení 40 kr.
#22
alto_textblock
#22
268
#24
alto_textblock
#24
265.
#26
alto_textblock
#26
svoji hezkou hlavu a nad jeho krásnými kadeřemi uka-
zovaly dvě krávy skrze průlomy v pažení své zarůžovělé
tlamy a své zářící oči. Veliký pes, jehož fysiognomie ne-
prozrazovala nejmenší rozumnosti v této rodině, pozoroval,
jak se zdálo, obě cizinky se stejnou zvědavostí jako hoch.
Malíř by se byl dlouho obdivoval šerým effektům světelným
tohoto obrazu; avšak Marie netoužíc dáti se do řeči
s Barbettou, jež se vztyčovala na svém loži jako příšera
a začínala otvírati své velké oči poznávajíc ji, vyšla ven,
aby unikla z otráveného vzduchu této chatrče a vyhnula
se otázkám, k nimž se Bécanire strojila. Vystoupila
hbitě po schodech ve skále, kteráž chránila chatu Galope-
Chopinovu, a obdivovala se tam nesčetným jednotlivostem
tohoto kraje, na něž pohled se neustále měnil dle toho,
učinila-li několik kroků vpřed nebo vzad, vzhůru k temeni
hor nebo dolů do údolí. Měsíční svit zahaloval údolí
Couesnonské jako zářící mlha. Žena se zhrzenou láskou
v srdci musila zajisté pocítit melancholii, již tato jemná
zář v duši probouzí, dodávajíc skalním balvanům fanta-
stických obrysů a rozlévajíc se po vodách v matných
odstínech barev. V tom okamžiku bylo ticho přerušeno
hýkáním oslů; Marie sestoupila rychle k chatě chouanově
a ihned se vydali na cestu. Galope-Chopine byl ozbrojen
dvouhlavňovou ručnicí a oděn v dlouhou splývající kůži
kozí, kteráž mu dodávala podoby Robinsona Crusoe. Jeho
trudovatý, vrásčitý obličej mizel téměř pod širokým klo-
boukem, jaký nosí venkované podnes jako památku
starých časů, hrdi jsouce na to, že za doby svého ne-
volnictví dobyli této antické ozdoby jhlav vrchnostenských.
Tato noční karavana se svým vůdcem, jehož oděv, po-
stava i tvář měly do sebe cosi patriarchálního, podobala
se onomu výjevu z »Útěku do Egypta,« za nějž dékujeme
#27
alto_textblock
#27
přetvářce spočívá cosi přirozeného, a jen u nich setkává-
me se se zločiny prostými nízkosti; nejčastěji »nevědí,
jak se to stalo.«
— Půjdu do Saint-Jamesu na ples, jejž pořádají
chouani.
— Ale vždyť je tam pět mil cesty, přerušil ji Corentin,
chcete, bych vás doprovodil?
— Všímáte si příliš věci, při ktéré nikdy ne-
myslím . . . . na vás, odvětila slečna de Verneuil.
Pohrdání, jež projevila Marie Corentinovi, líbilo se
nadmíru Hulotovi, kterýž se ušklíbl svým způsobem
vida, že zmizela směrem ke kostelu sv. Linharta, Corentin
provázel ji svým zrakem, při čemž se obráželo v jeho
tváři pochmurné vědomí osudné převahy, o kteréž se
domníval, že jí bude moci využitkovati při této rozkošné
bytosti tím, že bude ovládati její vášně, od nichžsi
sliboval, že mu ji jednoho dne úplně vydají.
Když slečna de Verneuil se octla opět ve svém
bytě, nemeškale se raditi se svojí komornou o svém
úboru plesovém. Francine byla zvyklá velitelky své poslou-
chati, nechápajíc nikdy jejích záměrů; prohledávala krabice
a navrhla konečně úbor řecký. Tehdy se holdovalo vesměs
řeckým vzorům. Marie schválila tento úbor, kterýž bylo
lze uložiti a odnésti v krabici.
— Francino, drahé dítě, půjdu ne venkov; zůstaneš
zde či půjdeš se mnou ?
— Zůstati zde? zvolala Francine — a kdo vás
oblékne?
— Kde je rukavička, kterouž jsem ti ráno dala
—— Zde jest.
— Přišij na ni zelenou stužku a hlavně vezmi
s sebou penize.
Chouani.
#28
alto_textblock
#28
onsova
#29
alto_textblock
#29
67