#1
alto_textblock
#1
Ročník XXXXIX.
#2
alto_textblock
#2
osvít o
#4
alto_textblock
#4
V Praze, v pátek 8. ledna 1909
#5
alto_textblock
#5
Číslo 8.
#6
alto_textblock
#6
Ma ranní a večerní listy
předplácí se
V Praze v administracii
na niěsle
K
.
na čtoit leta . . . . 6 K —h
s dvoji donáškon
na měsle
na čtvrt ietá : . . . 7 K ulk
ve úllálkách
Ba měsle..
. 2 K 30k
Poštou:
na násic,
na čtvrt feta : . . . 3 K o0k
s dvoji zásilkou
na měsie
na dtvrtieta : . . k
#8
alto_textblock
#8
V drobném prodeji
ranni člslo o sobě . . zas
večerní . . . . . . . za l h
Ve filišlkách na venkově
ranní čislo . . . . . . . l
večerni.
. . . . . . 5h
#9
alto_textblock
#9
Inseráty
plati se hotově napřed
Předplsceni a inserty
jimá
administrace v Marianské ul., J.
Tam nacházají se též
redakce, tiskárna a expedice
„Národních Llstů
Rukopisy se novraceji
#10
alto_textblock
#10
Pan dr. Karel Kramář proti
„Národním Listům“.
#11
alto_textblock
#11
Pan dr. Karel Kramář ve dvou člán
eích uveřejněných v časopise jeho politice
sloužícím ve dnech 3. a 6. ledna shrnul proti
našemu listu výtky, jimiž dokázati hodlá
že nikoliv chybné kroky strany
jíž v čele stojí, nýbrž »Národní Li stye
jsou příčinou úpadku národn
strany svobodomy slné.
Odpověděli jsme již p. dru. Kramářovi
na jeho první článek ze dne 3. t. m., jelikož
však v článku dne 6. t. m. uveřejněném
výtky opakuje a nové přidává, nuceni jsme
znovu napínat trpělivost čtenáře a zabývat
se obranou svého listu proti výtkám, nepra
víme zlomyslným a nepravdivým — nýbrž
pravíme pouze nesprávný m.
Nepředpokládáme u politického odpůrce
svého, p. dra. Kramáře, ani zlomyslnosti
ani zúmyslného překrucování pravdy. Sta
se obětí klamu, špatné informace a ne-
správné domněnky. My, jimž bylo výtkami
ukřivděno, povinni jsme se hájit a učiníme
tak klidně a věcně, přidržujíce se dokladů
z déjin národní strany svobodomyslné i »Na-
rodních Listů«.
Minulosti obou těchto činitelů dotkl s
dr. Kramář, aby odůvodnil své výtky. Dou
fáme, že odůvodnění našeho stanoviska
jednotlivých obdobích mladočeské politiky
nebude opět zlehčováno nemístnými po
směšky, nýbrž s tou vážností s jakou chá
peme se pera ke svojí obraně i se strany
p. dra. Kramáře a jeho politických přáte-
posuzována bude naše odpověď a stejně
věcně, stejně vážně nám bude na naše vý
vody odpověděno.
Proč vznikla a šířila se roz-
tržka mezi národní stranou svo-
bodomyslnou a »Nár. Listye?
Proto, poněvadž ačkoliv stejný odkaz
zůstavil zakladatel našeho listu dr. Julius
Grégr i straně i nám, strana necítila se vá-
zána v jednotlivých případech timto odka
zem — zejména programem strany z lel
89. a 91 a nymburskou resolucí ze dne
23. září 1894 a opouštěla program
i taktická usnesení — kdežto »Ná
rodní Listy« za každé okolnosti pova
žovaly za závazné pro ně i pr
stranu to, co dr. Julius Grégr sta-
určil ve své póslední vůli pío
redakci »Národních Listů«.
A nebyla pouze pieta příčinou zacho
vávání odkazu vůdce mladočeské strany
Z »Národních Listů« povstala myšlenka
i organisace národní strany svobodomyslné
Pomocí »Nár. Listů« vedl dr. Julius Greg
se svými politickými přáteli stranu k roz
květu a k vítězství. Po neúspěších nešťastné
politiky staročeské podařilo se jemu zorga
nisovat celý národ, podařilo se mu získat
národní straně svobodomyslně všecky man
dáty poslanecké, když před tím rozbil nej
větší intriku, zosnovanou na zničení politi
ckého žívota našeho národa — vídeňské
punktace.
Nadlidská námaha bojů protipunktačnícl
podryla zdraví dra. Julia Grégra. Několik
málo let zůčastnil se ještě oposičních zápasů
#12
alto_textblock
#12
silné a mladé mladočeské strany — doby to
slavné, jíž i p. dr. Kramář nemůže odepříti
nejskvělejšího uznání. (Viz článek ze dne
3. t. m.)
Ale jaká změna nastala v mladočeské
straně nedlouho po smrti dra. Julia Grégra!
To již v krátké době se přestala dělatta
pevná, neústupná oposiční (Nepravíme ob-
strukční! Pozn. redákce) politika, jakou
chtěl dr. Julius Grégr aby strana provozo-
vala — a počalo se ustupovat.
Jest přirozeno, že ti, kdož byli spolu
pracovníky dra. Julia Grégra v redakci » Nár-
Listů« i při organisačních jeho pracích pro
stranu, porovnávali to, co strana dělala s tím,
co chtěl dr. Julius Grégr. Porovnávali a
usuzovali. Není divu, že úsudek dopadl
vždy na prospěch politických zásad dra. Julia
Grégra.
A nikdo nesmí upřít právo volného
úsudku těm, kďož po dlouhá léta denně o
rána do noci pracovali s drem. Juliem Gré-
grem a znali všechny jeho politické názory
a věděli o všech jeho politických cílech. Ne
v »Nár. Listech«, kdež o každé důležité poli-
tické události konaly se porady, jež za ná-
sledek měly přesné zaujetí stanoviska v listu
— ale ve straně panovala rozhá-
ranost.*) Nebudeme se vracet k tomu; co
napsáno bylo ve článcích: »Na obhájení na-
šeho stanoviska!« v nichž uložen byl ma-
teriál na důkaz, jak strana za různých okol-
ností opouštěla program a měnila usnesení
a nebudeme opakovati to, co jsme tehdy
řekli a co dosud vyvráceno nebylo. Článel
náš věnován jest obraně proti výtkám dra
Kramáře a proto se hodláme v naší odpo
vědi pouze jimi zabývat.
Dne 3. ledna praví p. dr. Kramář ve
svém článku »Národním Listům«
»Národní Listy« zahrabávaly stranu už davno,
dřív než jsem já vůbec měl rozhodné slovo v pol
tice. To začalo v té chvílf, kdy dr. Julius Grég
následkem své nemoci přestal mít na list rozho
dující vliv. V lu chvíli začiná vnitřní rozklad strany.-
Pan dr. Kramář nemá pravdu, nebot
dr. Julius Grége onemocněl v roce 1893a
v celém tomto roce i v roce následujícím
za ministerstva Tanífova (do 12 listopadu
1893) i za ministerstva Windisehgraelzova,
i za provisoria Kielmanseggova »Nár. Listy«
bezpodmínečně hájily stranu, nalezající se
oproti těmto vládám v tuhé opo
luce. vmlal rvoe auy»Nürodlen
Listů« (dne 23. září 189.1)
Teprve od resoluce nymburské počínají
spory mezi členy poslaneckého klubů a mezi
zástupci »Národních Listů« a většinou vý-
konného výboru národní strany svobodo
myslné.
Resoluce nymburská jest jedním z nej
důležitějších usnesení strany i pokud se týče
programu i taktíky strany.
Jest velice důležitým dokumentem pro
posouzení stanoviska strany v r. 1894 a jejího
stanoviska dnešního a proto neváháme z n
uveřejnit nejdůležitější odstavce doslovně:
*) V klubu poslanců českých na radě říšské
záhy nastaly rozbroje a zejména v době hlasování
o Badenově volební opravě rozbárannst dostoupila
té míry, že jednota klubu byla obrožena. (Viz A.
Srb l. e)
#13
alto_textblock
#13
Nymburská resoluce zní:
#15
alto_textblock
#15
O programu strany
Národní strana svobodomyslná trvá nezvralně
při programu svém, vysloveném ve volebních pro-
voláních z r. 1889 a 1891. Program tento pokládá
pro postup strany tou dobou za úplně dostatečný
a tudíž pro stranu a zejména posla ne
na základě programu toho zvolen
za bezvýminečné závazný. Proti návr
hům, směřujícím k věcnému proponování a prohlou
bení programu tohoto nechovala se strana nikdy
odmltavě, pokud na programu ničeho nemění.
a ukládá se klubům poslaneckým a výkonnému
výboro, aby i na dále ohledně jednotlivých část
programu dle daných poměrů detailní návrhy zá
konů v ypracovaly.
#16
alto_textblock
#16
O taktickém postapu strany
1. Strana svobodomyslná shledává v programu
nynější vlády zásadný odpor. proti politickému.
národnímu a socišlalmu programu českému,
může tudíž poměr poslanců českých k vládě být
jen poměr strany o posiční.
Zamílánl i nejskrovnějších poža
davkův českých, utužování german
sace a centralisace, výminečný stav
persekuce i zkracování českého ná
roda ve veškerých oborech admini
strativy vyžadují, aby parlamentní zastoupen
strany postupovalo v rozhodué parlamentní
oposici a setrvalo v ní dotud, dokud nebudou
položeny základy k uspokojení českéh
ná roda.
2. Za takovělo základy poklá dal
by strana upřímně kroky vlády za účelem sláto-
právního vyrovnání s korunou če-
skou za opravu nespravedlivých
volebních řádů v zemích koruny če
ské a prováděnl rovnoprávnosti za-
vedením vnitřního jazyka českéh
v soudníctvi a správě polilické
3. Přihližejíe ke konečnému účelu každé oposice
klerý spočívá v tom, aby oposice zásadám svým
zjednati mohla plalnost, má býti parlamentní opo-
sice při vší rozhodnosli a houževnatosti důstoj-
ná, věcná a pohybovati se vrámci sitá-
toprávního programu českéh
Důstojnosi a vážnost oposice vyž-
duje naprostou jednotnost ve vystupování a v pro-
jevech poslanců, mužnou kázeň a bezpodmínečnou
solidárnost jak poslanců, jak žurnalistíky, tak
veškerých přívrženců strany
4. Oposice parlamentní musí však býli pod
porována důsledným. propracovaným a jednolně
organisovaným oposičním hnutím národa samého
Jest nezbytno, aby součinnost mezi poslanci a li-
dem se rozhojňovala, vzájemná důvěra upevě -
vala a každé podlaspování vzájemné důvěry té c
nejrozhodněji odmilalo
5. Vzhledem na opzávněně požadavky národ
v oboru kulturním a materlálním nepokládá se z
porušení laktiky
meninimu za9lonpei niší ponecháno p
souditi, které vládní předlohy i nepolitického rázu
pro jich vývnam upevnění systěmu jedině a pouze
s politického blediště mají býti zamítány, neb
ktoré pro patrný prospěch, který z nich by moh
národu a jednollivým jeho vrstvám kynouli, jei
věcně mají býti posuzovány
Srovnává se i s oposiční laktikou, aby i před
lohám, které zásadně se zamílají, činěny byly
opravné návrhy, ať z příčin taklických, ať z pří
čin zlépšení jich ve prospěch lidu.
6. Za povinnosl porlameniní oposice poklá
dáme volili de výborů parlameniních a účasten-
ství delegátů strany v lěchto výborech ve směre
ad 5 naznačeném. Referáty lze plijmouti jen v při
čině takových predloh, které zásadně se neodmí
tají nebo týkají se věcí česk ých
Srovnejme dnešní stanovisko národní
strany svobodomyslné s touto resolucí a se-
známe na první pohled zásadní rozdíl. Tato
resoluce již v krátké době byla de facto
opuštěna, ačkoliv v pozdějších programech
naší strany vždy se jí bylo dovoláváno.
#17
alto_textblock
#17
Dovolujeme si otázku k p. dru. Kramá
řovi: Jest bližším této resoluci dnešní stano
visko národní strany svobodomyslné aneb
»Národních Listů«
A další otázka: Jaké přineslo prospěchy
našemu národu a naši straně její odchýleni
se od zásad nymburské resoluce?
Nymburská resoluce vypracována byl
celkem v tradicích dra. Julia Grégra, jenž
však churav, na její znění více vlivu neměl. —
Pan dr. Karel Kramář praví dále
»Dr. Julius Grégr při všl své rozhodností byo
praklickým, reálným politikem, a když stran
neočekávaně vlüězila na celé čáře, postavil jí posi-
tivní program ve volebním provolání roku 1891.
který je všecko spíš, než programem radikalismu.
V této větě obsažena jest zřejmá snahna.
vylíčit dnešní stanoviško »Nár. Listů« jakožto
»radikální« a odlišné od zásad dra. Julia
Grěgra. Proti této snaze se musíme co nej
rozhodněji ohradit. Dnešní stanovisko » Nár-
Listů« není nijak radikálnějším, nežli bylo
stanovisko, hájené zakladatelem našeho listu
Jest to zřejmo i z programu, jehož se právě
dovolává dr. Kramář. Program z roku 1891
obsahuje následující větu
»a je tolikéž pravdou, že poslane
strany naší nevstoupi do strany žád
né vlady, která nechce být sprav-
dlivou k oprávněným požadavkům
českoslovanského národa a ostat-
ních neněmeckých národů v tělo
říši.e
Jsme proto radikálnějšími nežli dr. Jul.
Grěgr, že zazlíváme národní straně svobodo-
myslné, že jeji poslanci vstoupili do vlády.
která nechtěla být spravedlivou k oprávne-
ným našim požadavkům, že bez záruk a
bez dohody o programu vlády přijali mini
sterské portefe uily ?! Tomu měla strana ve
smyslu programu z r. 1891 zabránit a ne-
zabránilali, nemá nikdo z ní práva vinio
»Nár. Listy«, jež i dnes hájí zásady pro
gramu z r. 1891, z radikalismu — když
strana tyto zásady opustila
A jako v tomto případě stejně nen
správné tvrzení dra. Kramáře, že
»Národní Listy« vždycky hájily nejradikálnějši
nejkrajnější požadavky, že neznaly nikdy kompro-
misů, že nikdy nepřipravovaly a nevysvětlovaly
politiku poslanců, nýbrž naopak, budily v českém
lidu, ve věrném dosud voličstvu nechuť a nesp
kojenost s poslanci, ktuří ováam nikje ovrrprrá
sobé máme vždycky úžasnou přesilu nepřátela
veřejné mínění proti nám systematicky poštvané.
O obtížích vídeňské politiky poslanci
dobře věděli — avšak vzdor tomu na sje
zdech národní strany svobodomyslné dovo-
lavali se programů strany z roku 1889
1891, dovolávali se nymburské resoluce, po-
ukazojíce na závaznost téchto usnesení pro
stranu i pro žurnalistiku.
Bohužel, další příčina veškerých sporů
spočívala vždy v tom, že žurnalistika, repre
sentovaná »Národními Listy«, žádala prová
dění těchto programů — kdežto strana za
časté se jimi nevázala.
Nikoli, »Nár. Listům« se nesmí vyčítati
radikalismus, nesmí se vyvolávat umělýa
neexistující rozpor mezi zásadami dra. Julia
Grégra a zásadami, jež »Nár. Listy« hájí!
Nechť, jako my se dovoláváme programu
strany, jejž nikdy jsme neopustili, pan dr-
#18
alto_textblock
#18
Kramář dokáže nám, že stanovisko
naše jest jiné, nezli stanovisko dra. Julia
Gregral
Poctivějším a pravdivějším by bylo do-
znání dra. Kramáře: Za života dra. Julia
Grégra nesouhlasil jsem s veškerými zása-
dami jím hájenými — po jeho smrti pak
jsem v mnohém se odchýlil se stranou od
těchto jeho zásad. Se stranou jsem žádal,
by i v těchto odchylkách »Nár. Listy« stra nu
podporovaly — avšak zde narazili jsme n
odpor, jenž příčinou byl roztržky. A že to,
co pravíme, jest správné, dovoláváme se slov,
jež pronesl dr. Julius Grégr o politice, jakou
provozovat bude nár. strana svobodomyslná
na radě říšské, v řeči na schůzi voličů
okresu vinobradského a žižkovského dne 14.
července r. 1890.
#19
alto_textblock
#19
»Jedním z předních úkolů strany naši bude
organisovat národ kpevnému odpor
proti všelikému jemu činěnému bez-
právíl A až bude za silnou, sebevědomou, ne-
odvislou stranou národní stát pevně organisovaný
národ, pak budou páni ve Vídni zajisté jinak s ni
počílat než s onou stranou, jejímuž vůdei, když se
úcházel o nějakou tu mizernou subvenci pro českou
školu, za všechny vládě prokázané, nad pomyštení
obětivé služby ministr málem dvěře uká zal.
My nemůžeme ovšem při nynějších ústavních
řádech počitat na homogenní většinu v parlamentě,
neniť také pravdou, že parlamentn
většina má býtjediným cílem každ
politické slrany. Staročeši byli po desel le
ve většině; sle nejen že sami ničeho nevymohli
pro národ náš, nýbrž pustili i to, co pevně drželi
aspoň po celý čas, co vůbec v parlamentě ani ne-
byli, až konečně klesli na vídeňské punktace
U nás nepanuji ústavní poměr
jako v jiných, skulečně ústavní ch
zemich; u nás leží těžiště politick
situace stále ještě mimo parlame nt
a tu dovede si získat platnost jen
národ, který pevné a statečně hájí
své právo a který svou orgauisa
schopen je k mocnému odporu proti
každému násili.
Předním úkolem strany naší mu st
tedy býli znovu zorganisovat náro
celý a pracovat k uskutečnění ne-
přednějšího článku českého progra
mu, k uskutečnění státního práva
koruny české, proti němuž Němaei
zvedii tak tuhý odpor.
Neboť nečiňme si nijských illusí, národ.
jenž je v područí národa jinéhoc na
e vvn ae
dosud nebyle zrušeno žádným právním aklem.
A když celý národ český bude se
důsledně a svorně domábat svý ch
práv, domůže se jich najisto vzdo
všem nynějším jeho odpůrcům a vzdor
nynějším nepříznivým poměrů m.
#20
alto_textblock
#20
Toto stanovisko dra. Julia Grégra háji
dosud »Národní Listys, ale opustila je ke
své škodě národní strana svobodomyslná
Ona za pouhé vládní sliby upustila od ve-
škerého odporu proti systému, přestala orga-
nisovat náš lid a místo slíbeného boje proti
nepřátelským nám vládám slouží těmto vlá-
dám v naději, že služby její budou odmě-
nény. Marné naděje — smutné konce.
(Pokračování.)
#21
alto_textblock
#21
FEUILLETON.
#22
alto_textblock
#22
Literatura.
Z literárně kritických kapitolek.
Poslední dobou vyšlo u nás v poměrně
krátkých intervalech hned několik původníeh
knih obsahu polo belletristického, polo kritického
knih, do nichž byla vždy autorem sebrána řada
státi, úvah, essayí a feuilletonisticky zabarve-
ných referátě, roztroušených dosud po časn-
pisech revualních i politických. Vysoká kullurn
i literární cena takových časových dokument
dávno byla v theorii uznána, ale praxe vykazo
vala v domácím písemnictví něpadnou chudobu
a nedoslatek jejich. A vykazuje ho namnoze
ještě. Zatím co všude za hranicemni kladou na
takové memoirové i essayistické publikace stále
důraznějši váhu, naše české poměry přizpůso-
bují se tomuto dobovému požadavku jen po-
malu. U nás pořád ještě se myslí, že jediným
i nejvyšším knižním projevem literárním jest
belletrie a ostalní obory i útvary že možno vedle
ní lhostejně potlačovat. Pro vážnou kritickou
práci poklesl dnes zájem nejen u členářstva
odběratelstva, ale nutným zpělným vlivem i v sa-
motných kruzích odborně lvůrčích. Krilika, sou-
stavně vyplňovaná rubrika referátů, podrobné
essaye o význačnějších soudobých zjevech lite-
rárních a životopisně podbarvené rozbory se dos
zanedbávají. Jistě neprávem, neboť v nich žije
kvas doby, těžiště myšlenkových procesů sou-
časných a směrodatné rozběhy k novým vývojo
vým fasím zrovna tak jako na př. v románě.
povidce, eposu nebo dramatě.
Spiše lze přiznat, že pro litorárního i kul-
turního historika při úbrnném cenění a odhadování
určité ukončené periody dobové budou životopisné
monografie mít trvalejší hodnotu než dobrá čtvr
tina či pětina tuctové belletrie. A přece nedo-
statek publikací memoirových, literárně kritickýeh
i analyticky monografiekých, jest u nás posud
ještě citelný. Není přece známkou zvlášť vyvi-
nutého smyslu literárně-historického, když velici
básníci, románopisci a povídkáři musí teprv
umřít, aby se o nich napsala detailnější sou-
hrnná stať rozborová a životopisná (kferou pak
mimo ještě jiné nevýhody nemohou ani korri-
#23
alto_textblock
#23
govat nebo doplni!). Mezery v té příčině jsou
značně a víme o nich všichni. A nedaly by se
při dobré vůli časem odstranit? Aspoň po čá-
stech a v nejnápadnějších bodech? Snad by
nebylo tak nesnadno a do neuskutečnitelně míry
vyhnáno, kdybychom si chtěli posfupně pořidi
řádné kritické rozbory literárního díla u nejvý-
značnějších spisovatelských profilů domácích
Literární dějepisec bude si jednou zle stéžovat
nepostaráme-li se v čas o nápravu v tom
směru .. . Z těch všech důvodů lze jen co nej-
sympatičtěji vitat novou publikaci V. HIla d-
kovu, v pevnou knižní formu seskupující větší
část jeho přiležitostných sludil, referálů, vzpo-
mínek a názorů o soudobé Francit, stejně jako
poslední dobré pokusy memoirů divadelních, jako
kniha K. B. Mádlova, jako chystaný dennik
Kaizlův a konečně i jako drobnou referátovou
knížku Kalinovu. Každý z uvedených knihovýel
projevů má své místo v domácím písemnietví
měl by za sebou strhnout aspoň několik při
buzných obdob.
Není to tak dávno, co se ve Francil i jinde
volalo po překonání literšrního naturalismu
další vývojový postup se navazoval ve znamení
novoromantismu, mysticismu i symbolismu. Není
tské naším úkolem dnes ty zjavy, tuto reakei
kriticky posuzovat po stránce ideově i rozborové
nás zajímá zatim jen vidět jistý reflex jejich
v našem písemnictví domácím. Čím jiným jes
na př. bolestný misticism zmaru, legendovosí
i pohádkovost posledních belletristických praci
Růž. Svobodové než přirozeným důsled-
kem oné reakce (jež ostatně sama o sobě ne
třebas ani jednotna a snad nemá valné ba-
doucnosti), v mladé spisovatelské generaci sklon
k snivému idealismu a rozmantickému pojímání,
není přece také věci tak zcela mimoděkou
náhodnou, mnoho pozornosti vzbudilu
nás posmrtný kult Zeyerův
jak ho zvedla a proklamovala kdysi moderna.
z posledních pak dnů spadají sem i povídko
pokusy Ottomara Sehäffra, vycházejle
právě sešitově u Pavla Körbra a naplněna fanta-
stičností až trochu krajní . .. To všecko netvoř
sice ještě systému ani směru, ale příznaky tu
jsou a, třebas jen ojedinělé i rozstřiklé, jsou to
zjevy rozhodně zajímavé.
#24
alto_textblock
#24
Značné procento naší soudobé knižní pro-
dukce žije ve znamení sebraných spisů, jež na
knihkupeckém trhu zabíraji dnes silný kua
půdy. Po Vrchlickém, Jiráskovi, Zayerovi, Arbe
sovi přicházejl se sebranými spisy Klecanda,
Klosterman, Herrmann, Herites, v poslední době
pak i Šimáček a F. X Svoboda. Členové sta
ších generací začinají pomalu zavrcholovati své
literární dílo a účtují ponenáhlu, jest všal
otázka, jež se vám při takovém účtování ihined
vybaví: máme generaci novou, schopnou vý
voje i vážně založenou a jak i pokud se na
venek jeví? Je u nás dnes taková vnitřně
psychologicky nebo aspoň směrově semknutá
generace mladých, která by byla s to na živolní
práci generace účtující bezprostředně navázat
pokračovat v ni? A studujeme-li poměry, vi-
dime, že, odečteme-li drobnější skupiny, sdru-
žené vždy kolem určitého pracovního programu,
mladě generace v tom smyslu tady není. Našim
mladým i nejmladším zdá se scházet pevný
iniciativně tvůrčí duch, jenž by rozsířiklé dobr
prvky i slibné náběhy silou své organisační
vůle dovedl spojit a seskupit. Tak jak se nyn
nejmladši domácí hteráli projevují, netvoří orga-
nicky (ne názorově neb škatulkově) sestředěného
celkového útvaru, jdouce volně vedle sebe
pracujíce zcela ve shodé s individuálním nazí-
ráním, bez jednotně ústřední ideje. Není t
vadou ani zvláštní přednosti, ale uvědomitis
to, nemůže nikdy škodil, zejména ne teď, kdy
u generací předposledních nalézáme pořa
zřetelnéjši snahu po soustavném sebrání život
D.
ního díla.
#25
alto_textblock
#25
Naše kniby-
#26
alto_textblock
#26
* Jo2. K. Šlejhar: Lipe. Nákladem J. O
v Praze.
Touto novou knihou Jos. K. Šlejhara naše spe
ciální bellelrie byla obohacena o dílo opravdu draho
cenné, eminenině mistrovské, z pravé podslaty aut-
rovy české krve nutně vykvetlé Je to opravdu štěddrí
dar, tato soucitná a vzdorná historie lipy a svojí slo
va nskostí může se rovnali zejména s mistrným
pracemi našeho Jos. Ilolečka a z cizích s nejlepěl
díly L. N. Tolstého
Látkový vývoj Šlejharovy „Lípy“ a síla nejen
podání tohoto vývoje, ale i podání psychologického
jsou úplně rovnocenné s krásnými prvky uměleck
tvorby obou jmenovaných slovanských mistrů.
Šlejhar jako ve všech svých pracích, tak i zd-
jesl do krajnosti otevřený, ano až neúprosně upřímný
jak v náladách nejvyšší něhy, tak v náladách nej
úpornějšího děsu. Jeho „Lipa“ každým jarem celou
zvojí bytosul, osudově, odevzdaně rozkvétající a s
#27
alto_textblock
#27
probouzející do záhadných mystických dálav a ponu e
a slavnoslně živelní bouří se kácejíci do temnot zá-
niku, jest zosobněnou tradici, raději bych řekl, zosoh-
něným živolem jednak bohatě vzrušeným, kouzelně
hýřícim, jednak nanejvýše bolestným a tragickým
nejen ryze českého Kučerova statku, nýbrž jest ze-
sobněným živolem českého národa vůben
Šlejharova „Lípa“ jest s tohoto stanoviska jed-
ním z generálních děl české beletrie.
Šlejhar zde s opravdu podivuhodnou uměleckou
silou vykreslil bytost českého sedláka Kučery a by-
tosl lípy stalelí stející u slatku, přecházejícího s ge
nerace na generaci a s vehomencí přímo živelní stvo-
řil tyto dva paralelní živoly, vedle sebe vitězně hý-
řící a spolu tragicky klesající. Šlejhar ukázal se zde
symbolislou v pravém toho slova významu, symbo
lislou každým slovem naprosto svým, který tvol
nanejvýše velitelsky své dílo z nejvnilřnějších
pokladů své ukázněné, mysticky úděsně vzrušené
individuality. Tak vědoměho, krásného a silného
uměleckého typysování jest v naší lileraluře velm
pořídku.
Slova symbolism bylo a jest u nás mnoho zne-
užíváno Mnohem vědomější obsnhu i dosahu tohote
uměleckého pojmu jou si kritikově francouzšti. Ná-
sledkem podivného nedorozumění ulvořil se o umě
leckém proudu symbolistním u nás poněkud mylný
názor, a to již v době, kdy tenlo umělecký živel by
k nám z Francie zaváděn našimi předními mo der
nisly. My symbolism pojímáme mnohem úžeji
jejnostranněji, než původní náš vzor — Franci
Zatím se musím omeziti na tuto poznámku, ač vě
ta by zásluhovala mnohem obšírnějšího výkladu.
Šlejharova „Lípa“ na příklad jesl symbolisinín
dílem v pravém slova toho významu. Nechci ovšem
říci, že by chtěl Šlejhar napodobiti svým dílem
nějaký cizí, snad francouzský symbolistní vzor, te
nikoliv
Šlejharův symbolism není přejalý, nýbrž jest
pravý symbelislní proud úplně samostalně vytrysklý
z hlubin eminentně české duše pod tajuplným vli
vem moderního prostředí vůbec.
Jest proto radosti Šlejharovu „Lípu“. čísti
Karel Teichmann.
jest povinností ji doporučili.
* K. M. Čapek: Kašpar Lén mstitel. Romár
„Salonní bibliotéky“ sv. 120. Nákladem J. Otty
Praze. Za 3.20 K.
Čapkovo literární dílo zaujímá v současné česk
bellolrii místo hodně osobité, originální a čestně. J
lo ryzí naluralismus toplé, až horké noty, stavějící
cíle čistě umělecké. Autor je jeden z mála těch lite-
rátů českých, kteří nechrli knihu za knihou, ačkol
vládne beze sporu stylovou poholovostí a ohebnosti
která by jej činila schopným být literátem velmi plo
ným, kdyby chlěl psáti povidky a romány pohodiné
řemeslné a mělké. Ale autor právě jako spisovatel je
člověk příliš umělecky myslící a psychologicky cítící
než aby ke svému dílu nepřistupoval po zevrubném
studiu živola a prostředí, klerého se chce literárn
zmocnifi. Čapkův „Kašpar Lén“, uveřejněný původn
před třemi lety ve „Zlalé Praze“, je po měm názor
dosud nejlepší a psychologicky nejvypracovaněi
#28
alto_textblock
#28
jeho dilo, a bylo po zásluze vyznamenáno již pře
knižním vydáním cenou Akademie, přes odpor těch
kdož zvráceným vkusem vídí víc umění v estelickén
žvaslu a bezkrevném stylisování nemužných lidí
nemožných situací, než v literárním díle vřele a vá-
šnivé, pravdivě a s uměleckou poctivosti zachyce
ného živola.
Čapkův román jest takovou pravdivou historií
Nejedna podebnost ukazuje zřejmě, že aulor měl n
mysli určitý případ, skutečnou událost. Ale je psycho-
legem přiliš všestranným a svědomilým, než aby
byl pouhým reportěrem. Vypráví historii Kašpara
Léna, zedníka, prostě, temné duše, který pomstí zha-
nobení děvčele, k němuž od mládi přilnul, hrubě
neuvědoměle, a smrt jejího talika, svéhe slaršího sou
druha na stavbách. Shodí cihlu na hlavu starého zbo-
hatlého kupce, kterému musila dcera zaplatit svým
tělem, když přistihl jejího otce při krádeži z nouze v
svém skladišti. Iistorie při vší všednosti je hodně
drsná, prolože noumělkovaná a prostředí, v němž se po
hybuje, poskyluje řadu scén originálních, v naší do-
mácí kelletrii dosud nezužitkovaných, i tak zvaných
choulestivých. Umění, s jakým Čapek kresli tyto scě-
ny k suggeslivnímu, svrchovaně vážnému, ba mo-
hutnému dojmu, činí z jeho knihy jeden z nejlepších
realistických románů moderních, jaké má česká be!
#29
alto_textblock
#29
lelrie
#30
alto_textblock
#30
Poslava smulného tilulního hrdiny románu, jejž
pro přesnost tendence a základní ideje celku pojme-
noval autor „Kašpar Lén, mstitel (na rozdíl od prvol-
ního užšího názvu v čnsopise) ukazuje nejlíp, s jak ou
láskou byl tady umělec při díle. Duševní muka pro
stého člověka praskrovné inteligence, dlouhána, hro-
motluka měkké slovanské duše, který přes odbytou
vojančinu si uchoval dětskou čistolu, prokreslenatu
do nejjemnějších podrobností složitých psycholoi
ckých procesů: člověk, vedený víc pudem, než úva-
hou, chápající svoje přilnutí a lásku k děvčeti teprv
tenkrát, když se s ním shledá ve vykřičené místnosti
V jeho světě „mit čest v těle“ znamenalo nedat si
nic líbit a proto musil zabít svůdce svého děvčele
Čapkův sloh je živý, šťavnatý, lehce plynulý
i když líčí drsně, naturalisticky, bezohledně. Oplývá
originálními obrazy, Piynové plameny ve svililnách
plápolaji mu „jako přišpendlený motý!“, ženy zed-
níků nosí u něho o polednách za muži na slavbu „do-
mácí krb v obědném košiku“, staři kuřáci plivají bryn-
davě, až musí „bráti provázek od úst“, ald. Realistick
ličení Čapkovo má sytý a přirozený ráz znaleckosli
prostředí. Když postaví svého hrdinu Léna na jeh
stanoviště na lešení novostavby Konopikovy, doved
hned jedním odstavcem, několika jen větami narý.
sovati celý ten rušný obraz jej obklopující v horeč-
ném chvalu práce, vystihuje i šťastně volenými vý-
razy tu „hudbu živlu“, jehož líčení mu zřejmě pů-
sobí rozkoš. Při tom všem charakterisuje autor a
úžasně přiléhavě, i kopírováním lidově mluvy, znaje
dobře hranici, k níž až možno se odvážiti, aby to
nebylo na úkor úlvárnosti díla, i užíváním výraz
zednické hantýrky, i odborným názvoslovím, zná-
mým asi pouze zasvěcencům