#1
alto_textblock
#1
Khuenovi dosud velmi přál a jako jeho dobro-
volný orgán si vedl, láme nad ním hůl a praví:
»Hrabě Khuen-Hederváry nebyl s to provésti
likvidaci svého parlamentárního a politického dě-
dictví. Nový muž anebo noví mužové budou
musit přistoupiti, aby svůj bystrozrak a také
svoje štěstí zkusili. Musí přijíti nové
ministerstvo.«
Když hrabě Khuen do Išlu odjížděl, uva-
žovalo se o několika možnostech na zažehnání
uherské krise, mezi nimiž na prvním místě se
nalezalo rozpuštění uherského říš-
ského sněmu. Avšak tento experiment byl
císařem naprosto zamítnut a odpadá docela.
Jakožto druhý prostředek, který by ale žádným
prostředkem nebyl, považuje se, že by Khue-
novo ministerstvo při trvající bezradnosti se
odhodlalo, že státní správu, jak jen bude moci,
dále povede čekajíc, že prodlením času snad
samo sebou nějaké východisko se ukáže a
jakožto třetí způsob rozřešení zbývá doznání,
že ministerstvo není s to krisi rozřešiti a že
tedy odstupuje.
Výběr byl a jest tedy dosud velmi chudý.
ale za to je rozhodnutí snadné. Dle všeho ne-
zbývá nic, než aby Khuenovo ministerstvo svoje
poslání za ukončené prohlásilo a odstoupilo.
V politických kruzích pešťských soudí se,
že již příštím týdnem uherské po-
slanecké sněmovně nové minister-
stvo se předsťaví. Dnes koná se v Pešti
ministerská rada, od níž se obecně očekává.
že se toliko o svojí demissi usnese.
Její usnesení bude prý nejkratším způsobem cí-
saři do Išlu ohlášeno a zde nepochybně ihned
také — navzdor očekávaným královským ná-
vštěvám — schváleno.
V ohlášených už dalších konferencích,
kteréž še za císařova předsedni-
ctví v Išlu konati budou a ke kterým
ministr zahraničních záležitostí hrabě Goluchow-
ski, ministr války Pittrejch, náčelník generál-
ního štábu baron Beck a ministerský předseda
dr. Körber povoláni byli, bude prý jednáno o
možnosti reorganisace armády ve
emyslu uherských požadavků.
Jak porady o této svrchovaně vážné zále-
žitosti dopadnou, není lze s určitostí předpo-
vídat, avšak v uherských politických kruzích
hlásáno včera, že necht si kdokaliv
čelo uherské státní správy se po-
staví aneb postaven bude, bez
značné míry národních ústupků
v armádní otázee před uherským
parlamentem objeviti se nesmí. —
Požadavky obstruující opposice staly se tedy
požadavky celé poslanecké sněmovny a bylo b
věru zázrakem, kdyby rozhodující vojenské
kruhy tentokráte — nepovolily.
#2
alto_textblock
#2
Sjezd českého učitelstva a přátel
školství.
Valná hromada delegátů Zemského
ústředního spolku jednot učitel-
ských v král. českém
konána dnes o 9. hodině dopol. za přehojné
účasti ve velké dvoraně žofínské.
Předsedající p. řed. Tuček vřelou řeč svou
vítací zahájil těmito slovy: »Velevážení kolle-
gové! Scházíme se dnes opětně a to pod do-
jmem utěšenějším než roku minulého. Dosáhii
jsme mety příznivější, dosáhli jsme úpravy
služného, které, ať si říká kdo chce cokoli, je
vymožeností velikou a jsem přesvědčen, kdyby
nebylo veliké té úsilovné práce a nebylo se
počítalo tak úzkostlivě s časem, že bychom le-
tošního roku při známých pohromách a hroz-
ných poměrech i tísni jak průmyslové tak
agrární, sotva byli cíle svého dosáhli. (Tak
jest !)
Zásluha o to náleží všem činitelům, kteří
učitelstvu přátelsky vyšli vstříc. My uznáváme
toto přátelství a tuto velkou službu, kterou pro-
kázali učitelstvu. (Hlučný souhlas.)
Důkazem toho, že úprava naše není tako-
vou, by byla znehodnocována, jak se snads
některých stran tvrdí, jest okolnost, že kollegové
moravští přáli by si dosíci téže úpravy a že se
taktéž hodlají bráti touže cestou jako vzorem.
(Souhlas.)
Tím, že jsme dosáhli zmíněné mety, jsme
ovšem zavázáni, bychom tím rychleji postupo-
vali k dosažení veškerých svých požadavků
ostatních. A tu třeba, by učitelstvo, které
předevěírem a včera tak pilnou a plodnou práci
vyvinulo, pod dojmem tímto slavnostním veške-
rou tuto práci přijalo a zaslíbilo se jí, aby také
dnešního dne mělo rokování důstojný ráz, aby
všecky zásady, které jsme stanovili, byly také
provedeny. Co byly by platny zásady, kdyby-
chom dnes takovým způsobem si vedli, že by
se celé naše rokování rozplynulo v neurčitoa
my byehom nedospěli k určitému cíli?
Věcí svědomí jednoho každého z nás je,
bychom věe svoji připravili na stanovisko, kde
ji míti chceme, aby opět zvoleni byli pracov-
níci, kteří úkolů jim vytčených se ujmou a jsou
ochotni ve směru ideálním vésti věc učitelskou
dále. (Výborně.)
Vybídnuv shromážděné, by všech rušivých
momentů se ve svých projevech vystřehli, vě-
noval předseda vřelou vzpemínku zesnulému
paedagogu a předbojovníku za věc učitelskou
p. řed. Královi. (Shromáždění povstávají.)
Jednomyslně schválen návrh p. uč. Skály,
by kromě vénců na hroby zesnulých zaslouži-
lých paedagogů položila zvláštní deputace věnec
na hrob zmíněného předáka na hřbitové olšan-
ském. Bez debaty a jednohlasně bylo též schvá-
leno, by památka Králova byla ucténa založe-
ním »Králova fondu« při sirotčinci učitelském
a by k účelu tomu věnováno bylo ze spolkové
pokladny 200 K.
Na to přikročeno k pořadu.
#3
alto_textblock
#3
(Dokonč.)
#4
alto_textblock
#4
tolikráte musíme ji odmítnouti. My jsme jme-
novali určité osobnosti strany realistické a reali-
sticko-klerikální, tyto z části veřejným dozná-
ním v realistickém orgáně, z části nesmazatel-
nými dokumenty, psanými i tištěnými, samy do-
kázaly tyto své osobní, ústní i písemné styky
s osobami cizími, politickými, t. j. s pruskými
emissary, kteří po těchto stycích stejně veřejně
doznali své zkušenosti, podle kterých česká
otázka jest zralá ke svému řešení v rámci říšsko-
německé politiky po případné annexi, k níž se
činí přece zcela nepopíratelným, ano i cynicky
doznaným způsobem přípravy. Prokázáno i ne-
vyvráceno, ani zde, ani v Berlíně, že korporace,
s nimiž tyto styky vedeny, jichž členové o slav-
nostech Husových v Praze byli, jsou korpora-
cemi eminentně politickými, pod svou nábožen-
skou přístěrou a záminkou částmi všeněmecké
organisace, chystající s veškerou vážnostía
strašnou opravdovostí nejbližší velkoněmecké
cíle, totožné s definitivní a nezhojitelnou již
záhubou českého národa v zemích českých, t. zv.
buntovních. To jsou fakta neodmluvená, nevy-
vrácená, toliko všemožnými výbuchy vzteku
fakt jenom popírajícími, potvrzovaná. Prohlašu-
jeme znovu, že upozorňování na tato fakta po-
kládáme za svou povinnost, od jaké se nedáme
odstrašiti žádnými, sebe prudšími projevy vášně
a zloby, žádnými pohrůžkami osobního anebo
hmotného ničení, neboť máme tolik srdnatosti,
abychom poznané zlo, národ jakkoli ohrožující,
potírali až do konce. Tolik na kletby, hrozby a
štvaní, proti nám rozpoutané. Pardubické ana-
thema má však ještě jeden vysoce zajímavý od-
stavec, který se dá slyšet. Jeho odmítání neprav-
divých a záludně šířených tvrzení, jakoby pro-
testantismus byl náboženstvím německým, nás
netýká se, nevynalezli jsme my heslo protestan-
tismu německého: Deutseh sein, heisst luthe-
risch sein! anebo superintendentské zvolání
předsedy pro šíření evangelia v Rakousku: Heil
der deutsch-evangelischen Zukunft! Nemícháme
se však do vnitřních poměrů evangelické církve,
uznáváme nesnáze její, kteréž jí brání, přerušiti
styků s německo-protestantskou církví a v tom
smyslu největší cenu přisuzujeme odstavci par-
dubické výstavní resoluce, v němž se praví:
Prohlašujeme, že jen v nayrácení se k evangeliu
Kristovu zříme našeho národa povznesení a bu-
doucnesti zdárné zabezpečení, že však cíle to-
hoto způsobem hanlivým neb nečest-
ným nikdy se nedomáháme, aniž kdy
domáhati budeme a vyslovujeme sv
pevné předsevzetí, že i na dále, pěstujíce
duchovní a církevní styky s evangelickým světem,
dle Páně slova a svého svědomí k rozkvětu církve
Kristovy v národě svém nezištné prace-
vati budeme.
#5
alto_textblock
#5
„Tak — tak — ani nevíte chasníčku, jak
jste nás polekal. Dcera chudák vyskočila oknem,
aby se ještě někde neutopila strachy.
„Buďte bez starosti,“ pravil jsem, „ve
vašem potoce by se neutopilo ani roční děcko
Ale prosím vás, kde leží nebožtík?
„Inu, nezlobte se, chasníčku, dali jsme ho
do mlýnice, do velké truhly. Snad jste ho tam
viděl?
Strnul jsem hrůzou! Spal jsem vedle ne-
božtíka! Jen úzká příčka truhly nás dělila!
Nevím opravdu, jak jsem se dostal zase k
svým šatům. Sebral jsem je rychle a vyletěl jsem
ze mlýna jako furie. Na cestě vrazil jsem do mly-
nářovy dcery, která se vracela domů. Pojal jsem
dábelský úmysl ji postrašiti. Skrčil jsem prsty
jako drápy a hnal jsem se po ní.
„Lidičky, spaste duši, duch mě honí,“ kři-
čela a letěla pryč, kamsi do vsi..
„Pane otče,“ pravil jízlivě Piskora, „tohle
jsem už někde slyšel nebo četl. Jen že pak z toho
byla svatba. Dcera mlynářova si vzala strašídlo
za muže.“
„Může být,“ souhlasíl pan otec, „ale má hi-
storie je tak pravdivou, jako že budu do smrt
svobodným mládencem.
Na to se pan otec jaksi potutelně usmál
nahlédl nějak hlouběji než jindy do své skle-
nice . ..
Za týden na to čili jsme v místním listě
„Karel Mlejnek — Marie Moučkova, snoubenci.
„Abych nestrašil do smrti ženské svým staro-
mládenectvím,“ omlouval se mi, když jsem mu
vytýkal jeho zpronevěru na našem mládeneckém
„kroužku“.
Je-li ta jeho strašidelná historie pravdivou
teď opravdu nevím ...
#6
alto_textblock
#6
Denní zprávy.
— To se dá slyšet! Dne 4. srpna byli jsme
v pardubickém evangelickém chrámě Páně
opětně trošíčku proklínáni; padesát dva du-
chovní obou vyznání, z Čech i Moravy, zakládali
tu dávno prý připravovaný spolek českých du-
chovních a při té příležitosti svezli se také na
„Národních Listech!, všemi pampátery světa
stejně žhavě nenáviděných. Resoluce, na které
se usnesli, výpadá podle známého pravidlao
kněžském hněvu i páchne sírou, čichu našemu
dobře povědomou se strany opačného větru, t. j.
katolicky klerikální. Jest zjevno, že svatí mu-
žové tu i tam co do svatosti ničeho si nezadají,a
že jsou stejně hodnými křesťany. Nuže, nezbývá
nám, než abychom, majíce na jednom rameni
vztek Říma, na druhé vzali dopal Berlínaa
bojovali dále. Vede se nám stejně jako bojov-
nému zástupu řeckému, který si liboval, jak se
mu to vojskuje ve stínu mraku šípů perských,
my bojujeme za vlažičky, prskáť se po nás
s obou stran dosti výdatně. Přijímáme tedy s re-
signací pardubickou indignaci a praví-li se v je-
jím prvním odstavci, že jsme „proti evangeli-
ckým farářům a na úkor všech evangelíků v Če-
chách a na Moravě v zájmu Říma a v jeho
službách podnikli útoky, podezřívajíce je, jakoby
proti národu českému a říši rakouské (!!) vlasti-
zrádné styky s cizími, politickými korporacemi
a osobami pěstovali,“ odpovídáme na to: Mlu-
víte nepravdu, synové lži, kteří o sobě díte, že
jste hlasateli víry v duchu a v pravdě! Tolikráte,
kolikrát se bude proti nám opakovati tato lež,
#7
alto_textblock
#7
Aniž bychom se vyslovovali o čáce, jaká
resolventům plyne v příčině obrácení národa ku
protestantismu, spokojujeme se slavným slibem
v závěrku osvědčení, neboť nechceme nic jiného,
než aby „eíle tohoto“ nikdy nebylo domáháno
„způsobem hanlivým a nečestným! a ten byl
účel našeho několikanedělního zápolení trudného
a hořkého! K opravdovosti tohoto slibu schází
nám ještě jedna podrobnosť. Nejokázalejší pode-
zření ze zištnosti, jaké bylo učiněno proti českým
šíritelům hnutí „Los von Rom!“ obsaženo bylo
ve známém ohražení říšsko-německých vikářů
proti Schindowskému, uveřejněném ve „Wart-
burgu“. Schindowski chválí totiž hnutí „Los von
Rom“, že se bei den Czechen děje nezištně, bez
cizí alimentace a říšsko-němečtí vikáři v Čechách
odpovídají mu:
»Nehledě ani k tomu, že výraz »alimentace« jest
nevkusný a nedůstojný, tážeme se vás: »Nevíte,
pane Schindowski, nic o rozsáhlých
sbírkách, konaných v Anglii, Hol-
landsku, Americe, ano i v německé
říši pro evangelisaci mezi Čechy
Zdaž víte, že vzdor tomu Češi nevykonali v evan-
gelickém hnutí ani desetinu toho, co Němci do-
kázali ?«
Odmítnutí tohoto podezírání nemělo v pár-
dubické resoluci scházeti, bez ohledu na to, že
s týmiž říšsko-německými vikáři konali čeští
pánové v Litoměřicích dne 13. m. m. společnou
schůzi. V tom nemělo pardubickému konventu
nic brániti, ani ohled k bezohledným souvěrcům
a bratřím v úřadě, zvláště když táž pardubická
resoluce obsahuje odstavec proti evangelíkům
českým, kteří prý „pomluvami, jak obmeze-
nými, tak nepravdivými, římské (li!t!) útoky
„Národních Listů“ k hanbě evangelíků krýti se
pokoušejí.“ Ptáme se, jsou útoky říšsko-něme-
ckých vikářů také římskými útoky, a také po-
mluvami, stejně obmezenými jako nepravdi-
vými? Víme, že se ptáme marně a že pánové, na
nás se sápající, slovy neměřenými a nepříčet-
nými nebudou míti té odvahy, aby se postavili
proti nařčení, pocházejícímu přímo od jich bratří
a nezůstavujícímu co do jasnosti a přesnosti