#1
alto_textblock
#1
Ročník XXXX.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, ve čtvrtek dne 18. července 1901.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 196.
#4
alto_textblock
#4
Na rauní a odpal. HIotý
O přilohani („Nančný Obzor' ve
středu a „Literární Hlidka
v půtek) předelácí se
Praze v alninistraei
n něsc . . . . . . 2 K —
na čtvzs leta . . . . . 6 K —h
s drojí čon kškou
na měsíe
k
ns řtvi leta
na něsle . . . . . . 2 K 30 h
Peštou:
a měsí
sk strrt leba
k o
na měsí
ftrrti leka
:
#5
alto_textblock
#5
V drobuém prodejis
ranní čí-lo o sebě . . . h
odpelední .
. . . . sa z k
Va ňllalkách na venkevět
ranní číslo. . . . .
odpolední . . . . . . . . Bh
Inserát
platí se hotově nepřat
Předplacení a inserty příjínaá zámninl-
stracs v Marianské ulici č. a.
Tam nacházejí se též redakee
Uiskárna n ezpedlee „Národnich Listd“,
Eukopisy se nevracsji
#6
alto_textblock
#6
10 n
#7
alto_textblock
#7
Vojna Němců s Němci
o naše právo!
Do podzimu a tedy do volebního zápasu
o tvářnost budoucího sněmu království če-
ského máme sice ještě dosti daleko, ale mezi
našimi »vezdy dobrými súsedy« již zahajuje
se veselá vojna ostrou žurnalistickou pře-
střelkou, na jejíž zajímavou příčinu jsme již
minulého úterku byli obrátili zřetel veřej-
nosti naší. Schönereroví a Wolfov
Všeněmci, dychtíce o těchto volbách
v Čechách zabit jednou ranou dvě mouchy
totiž stranu německých pokrokář
(Eppingrovcův a Funkovcův), jako stranu
německých lidovců (Pradovu a Stra-
chovu) udeřili smělým svým heslem bojov
ným zrovna na tu pásku, která obě
tyto strany od dvaceti let u nás ve sněmu
v jedno pojila: na to jejich mrzké úsil
o rozdělení tohoto našeho krá-
lovství demarkační čarou přes
prsa vlasti naší, jemuž zabránila jedině
bdělá a rázná opposice strany naší, vzbu-
divší všechen národ k nevídanému živelnímu
odporu, proti němuž ani starousedlá organi-
sace strany staročeské, ani dané » kavalírské
slovo« naší šlechty, ani veškero úsilí vlády
a kruhů rozhodujících ničeho nezmohly ..
Nuže, po deseti letech dočkává se národ
náš, za všechno své utrpení, jímž
byl odtud z Vídně i z německé
strany mstivě pokutován a týrán,
milého zadostučinění tím, že se Němci zdejší
nyní pro toto dělení české lví
kůže sami mezi sebou poperou.
Schönererovcům a Wolfiánům připadá totiž
celá ta plenerovská myšlénka o rozdělení
Čech dle národních oblasti — zbabělou
hloupou. Jaká prý to pošetilá skromnost,
chtíti se spokojit jen pouhou třetinou Čech,
od Rumburku po Mělník a od Chomutova
pro Králíky: celé Čechy prý mu s
matce Germanii propadnouti za
kořist, jako vůbec celá Cislajtanie az dolu
po Terst!
Nechť prý tedy Němectvo v Čechách
o nastávajících volbách rozhodně odmítne
všechny kandidáty pokrokářův a německých
nacionálů, přijdou-li mu opět s tím pošetilým
programem Plenerovým a Schmeykalovým
o rozdělení Čech na zemi německoua
území české, a volí jen kandidáty Schönere-
rovcův, kteří chtějí celé Čechy
celou Moravu a Slezsko, o boi
Rakousy, Tyrolsko, Vorarlberk,
Salcpurk, Štyrsko, Korutanya
Krajinu, ba i Gorici, Gradisku,
Istrii a Terst, »jako země bývalého ně-
meckého buntu«, podčiniti jařmu
státní němčiny, čili despoticke
vládní germanisaci, aby je v dané
chvíli lačný jícen velryby Germanie mohl
pohodlně shltnouti jako biblického Jonáše.
Troufají, že lid německý v Čecháchje
dvacetiletou štvanicí pangermánskou s do-
statek — poblázněn, aby se mu tento
»vy šší a smělejší cíl« mnohem více
zamlouval, nežli »pouhé rozdělení Čech«,
mající býti k cíli tomu první etappou. —
Lze si pomysliti, jaké rozpaky a nesnáze
Schönerer s Wolfem zdejším německým na-
cionálům a pokrokařům tímto přetrumfnutím
jejich toušův způsobil. V každém německém
obchodě papírnickém lze dostati dopisnici
s podobenkou Pradovou, na níž čte se jeho
heslo: »Spása a budoucnost Něme-
ctva jen v myšlénce všeněmecké
spočívá.« A nyní vyvstane Schönerer
vyjádří tu myšlénku všeněmeckou pure
simple dle pravdy jako tužbu Němců po
#8
alto_textblock
#8
zničení Rakouska, houfným zabráním
jeho »bývalých buntovních zemí«, Čech, Mo-
ravy a Slezska i všech alpských zemí rakou-
ských do svazku »Alldeutschlandu«, násled-
kem čehož volá: žádné rozdělení Tyrolska
na oblast německou a vlaskou a žádné roz-
dělení Čech na území německé a české,
nýbrž celé Tyroly a celé Čechy Němcům
Tu je ovšem německým farizejcům ve-
řejná odpověď těžká. Mezi čtyřma
očima dovedli by Schönererovi snadno po-
šeptat: »Ale, brachu, buď přece rozumným
a nahlédni, že chceme totéž co ty,
jen že hledíme k tomu dojíti chytřejia
opatrněji, nežli ty!« Však na foru
veřejnosti to nejde. Tu musejí pp. Prade
Strache hledět uhájiti svou dvacetiletou my-
šlénku rozdělení Čech jako rozumnější,
moudřejší a prakticky možnější,
nežli jest utopie Schönererova.
Strache pokusil se o důkaz ten ve své
warnsdorfské »Abwehr«, a hlavním jeho
toušem bylo, že prý by »čistým rozdělením
země české bylo právě tak zajištěno udržení
našeho německého území jazykového, ja-
koby jím rozkotán byl šílený
přízrak českého státního práva«,
jehož jmenem prý my Čechové činímesi
nároky na dobyti německé půdy
a na samopanství v celé zemi. (ll)
Ku takové hle bídné lži a klevetě
musil se utéci jeden ze starých německo-
nacionálních pohlavárů, jakkoli od třicetil let
my Čechové nabízeli Němcům všechny
možne garancie pro rovnou svobodu
a rovné právo v celých Čechách,
stanou«li se jen věrnými občany
této naší společné vlasti. Dnes
však odpovídá Schönererovi a Wolfovi »Rei-
chenberger Zeitung« (Prade ?) ještě
zajímavějšími důvody.
V článku nadepsaném: »Všeněmecké
utopie«, praví doslovně: »Nejkrásnější pro-
gram nestojí za bukvici, nemá li vyhlídky, že
kdy bude proveden. Čeho nám Čecho-
němcům potřebí, nezáleží v tom,
aby Čech uznal státní němčinu
nýbrž aby naše německé jazykové územi
bylo spravováno německým
úřadníky, aby v něm všechen
život občanský zůstal německým.
Toužíme po rozdělení správy Čech proto.
aby toto naše německé území jazykové zů-
stalo prosto všech českých úřad-
níkůy a soudeův a dosáhlo co možná
nejrozsáhlejší samosprávy, od obce a ž po
sněm zemský, od správy obecní a ž po
mistodržitelství, od c. k. okresního
soudu až po vrchní zemský soud: slovem,
úplné rozdělení Čech ve dvě jazykové,
ostře od sebe oddělené oblasti. To prý je
možné, to prý se dá za obapolného dohod-
nutí provésti. —
»Staví-li se nyní proti české frási o če-
ském státním právu heslo všeněmecké,že
Čechy bývaly druhdy německou spolkovou
zemí a že musí býti tento jejich ráz takřka
znova vydobyt: tedy je to směšnou
utopil,« volá »Reichenberger Zeitung«,
řkouc: »veškera moc rakouského
státu nestačila by, aby Čechy
poněmčila; toliko národní chauvinism
druhu nejhloupějšího může na cosi podob-
ného pomyšleti. Naše snaha nésti se musí
pouze k tomu, bychom si uhajili svého území
jazykového, jal nyní trvá. (A proto si pánové
podvodně připočetli v ně na 150.000 českých
duší! Pozn. red.) Státní němčina, i kdyby
byla zákonem zajištěna, nezabrání tomu, aby
české obyvatelstvo Čech, vládnoucí vděk své
převaze větší rozpínavostí a překonávajíeí
#9
alto_textblock
#9
svou plodností Němce napořád, v Čechách
nerozmáhalo se čím dále tím více. Avšak,
jakmile Čech překročí německé
jazykové území, nemá býti na
budoucně na jeho národnost
žádného zřetele více bráno.« —
Takové výhody přineslo prý by rozdě-
lení Čech Němcům v Čechách. Dik »Rei-
chenberger Zeitungu« za toto nestřežené,
upřímné slovo! To byl tedy úče
německých punktatorů z roku
1890, tolik mělo znamenati ono
národnostní rozhraničení Čech,
po němž tehdy ti Plenerově, Schmeykalové,
Pradové a Funkové práhli a k němuž naši
bistoričtí šlechtici s našimi staročeskými
punktátory tak neopatrně svolovali.
Rozdělením Čech mělo býti na věky
odzvoněno a odzpíváno českému státnímu
právu, jako rovnému právu Čecha usedlého
ve zněmčených krajích vlasti naší. Jakmile
by vkročil do té německé země v Čechách,
pozbyl veškerého domovského práva a ná-
rodnost jeho byla dána tak ve psí, jakoby
se byl ocitl někde v Prusku neb Sasku.
Ale naproti tomu Němec mohl překro-
čiti hranice oblasti české kdekoliv chtěla
Rakouskem měla mu býti zaručena výsada,
že bude při všech c. k. úřadech jednáno
s ním jeho jazykem, že bude národnost jeho
požívati i v nejčeštějších krajích rovného
práva s námi. To byl vtip punktací víden-
ských z r. 1890, za něž dr. Rieger j al ko
generální řečník Němců lámal ve
sněmu českém kopí.
Nuže, dnes »válka Němců s Němci« pro
ten plán vlastizrádný: dnes dere se v táboře
německém ku předu a úspěchu drz os
velkoněmecká, které ani to rozděleni
tisícileté jednoty Čech ještě nestačí.
poněvadž její vlčí zub dychtí sežrati Čechy
celé. A tu chtějí se staroče ské
listy na nás toho domáhat, abychom dali
rozhřešení, ba — satisfak ei
staročeským oněm punktátorům
za jich osudnou slabost a hřích
nesmrtelný, jehož se podepsánímí pro-
tokolu ze dne 17. ledna 1890 byli dopustili?
Tu opovažují se stranu naši úrážeti tvrzením.
jakoby se byla vrátila v koleje staročeské
politiky, doběhnuvší do bařin punktací ví-
deňských? Nikdy a nikdy ne! Dnes není
u nás naprosto více půdy pro onu
mírumilovnou politiku staročeskou z let osm-
desátých, ochotnou podati Němcům znovu
pravici českou, »třebas ji Němci 99krát byli
odmítli«, dnes máme všichni upřímní
Čechové toliko jediné heslo: »Žádný smír
s nepřátely svobodného státua
národa českéhole
#10
alto_textblock
#10
Politické zprávy domácí.
V Praze, 17. července. (Otázka ra
kouská.) V »Revue de Paris« objevila se
stať V. Beaumonta o rakouské olázce, která
patrně polemisuje se známým spisem Cherada-
movým o téže olázce, ale ve svých vývodech
přec jen s ním souhlasí. Beaumont vytýká pře-
dem, že Francouzi se svého centralistického
slanoviska nesprávně posuzují poméry rakouské.
jež jsou jim těžko pochopitélny. Sily, působle
v Rakousku, dělí v destruktivné a konserva
tivné. K oněm počítá panslavismus, pangerma
nismus a socialismus, ale žádná z nich prý
není s to ohroziti trvání Rakouska. Panslavis-
mus proto, že zřízením ústavním ulomeno mu
ostří a v Rusku nejeví se mimo to nijaké
ochoty, podporovati panslavistické snahy. My
šlenka pangermánská obmezuje se prý v Ra-
kousku jako v Námecku jen úzkým kruhei
#11
alto_textblock
#11
přívrženců a samo pangermánské hnutí pohybuje
se jen na povrchu, nevnikajíc do hloubky (7)
Proti silám destruktivným působí síly konserva-
tivné ve všech národech rakouských, v nichž
ohromná většina obyvatelstva jest říši věrna.
Čechové ani nesní o českém státě vně Ra-
kouska; Poláci jsou vděční a věrni; Madaři
domáhají se sice prvého místa v řiši, ale přejí
si, aby tato říše byla neodvislá a mocná. Také
otázka náboženská pomáhá živlům konservativ-
ným, zejmena proti myšlence všeněmecké. Na-
proti protestantskému Německu kupí se v Ra-
kousku, prostoupeném též živly pravoslavnými,
živlové katoličtí kolem katolické dynastie. Ostatne
zachování rakouské říše jest též zájmfem celé
Evropý; bez Rakouska sklesla by Francie na
stát třetího řádu. Z takových důvodů soudi
pisatel, že trvání Rakouska není vůbec obro-
ženo a že by se vlastně o Srakouské otázee
nemělo ani mluviti.
V Praze, 17. července. (Vylouče n
Vídně z Dolních Rakous.) Vídeňský
dopisovatel »Pester Lloydu« v úvaze o letošním
jednání sněmu dolnorakouského upozorňuje n
stále více se vzmáhající protivy mezi Vídnía
venkovem dolnorakouským. Vídeň jako integru-
jící část Dolních Rakous přispívá 80% na zemské
potřeby, ale přes to její zvláštní zájmy nedo-
cházejí u sněmovní většiny, sestávající z poslanců
venkovských obcí a měst, náležitého ohledu, ano
bývají časem i poškozovány. Proto není divu —
píše »P. L.« — mluví-li se stále častěji a na-
léhavěji o tom, aby se Vídeň vyloučifa ze svazku
s Dolními Rakousy a prohlásila se za s amo-
statiné říšské město, čehož se nejednou
již domáhal zejmena posl. Kronawetter. Otázka
tato není sice dosud zralá k řešení, ale bude-li
nynější vzájemné odcizování Vídně a venkova
pokračovati dále, není pochyby, že otázka samo-
statné Vídně stane se palčivou a způsobí vláde
ještě mnoho nepříjemností.
Ze Lvova, 15. července. (Dr. Bobřinský
se rozmyslil.) Před půl rókem roznesla se
zprává, že místopředseda haličské zemské školní
rády dr. Bobřinský opustí své místo a vrátí se
na kathedru krakovské uníversity, poněvadžse
mu nedostalo stejného vyznamenání (tajného
radovství), jako místopředsedovi finančního ředi-
telatví Korytovskému. Všechny liberální kruhy
haličské, ruské i polské a zejmena učitelstvo,
byly touto zprávou potěšeny, poněvadž v Bobřin-
ském vídí hlavní příčinu školské mizerie halič-
ské. Pověsti však znenáhla ulichly, a nyní se
proslýchá, že dr. Babřinský se již smířil s tím,
že jeho činnost nebyla náležitě uznána a setrvá
i nadále na svém místě. Toho uznání má se mu
prý dostati dodatečně a cestě hr. Pininského do
Vidně připisuje se mimo jiné i ten účel, aby
dru. Bobřinskému vymohl dávno želanou hod
nost tajného rady. Také ovace, kterou stančíci
po uzavření zemského sněmu připravili, dru.
Bobřinskému, vykládá se jako předzvěst brzkého
vyznamenání. Splní-li se tyto nové pověsti, pak
jsou naděje na změnu školního systému v Haliči
opět na dlouho pochovány!
Ze Záhřeba, 15. července. (Přitom-
nost chorvatského ministra Cseha)
při slavnostním zahějení jízdy na trati z Gebely
do Gruže a Trebině uvítána v chorvatských
kruzích s povděkem. Přikládáť se jeho přítom-
nosti při tomto slavnostním aktu znáčný význam
politický. »Agr. Tagbl.« uvažuje, že ministr pro
Chorvatsko nemohl býti vyslán do Bosny jak
zástupce uherské vlády, poněvadž tuto tam za-
stupoval uherský ministr obchodu Alexandr He
gedůs. »Ministr Cseh,« píše dále zmíněný list,
»mohl býti tedy pozván ke slavnostem jen jako
zástupce Chorvatska; to však může se vyklá-
dati jen tak, že v Pešti shledali slušným, aby
při slavnostním aktu na území politicky tak
důležítém v ystoupila nálezitě t a ke
#12
alto_textblock
#12
politická individualita Chorvat-
ska.« Záhřebský list vítá to jako potěšitelný
symptom, jako zjev, poskytující Chorvatům za-
dostučinění a přál by si, aby se ve směru tom
i dále pokračovalo.
Pokud se týče správce Bosny, p. Kallaye,
víme, že ochotně podporuje chorvatské snahy
v okupovaném územi, což ukázal mímo jiné
i loňského roku při svěcení praporu sarajev-
ského pěveckého spolku »Trebeviče«. Jest tedy
skulečně možno, že ministr Cseh byl v Bosně
jako zástupce autonomního království chorvat-
ského. V officiálních řečech, pronesených při
zahájení jízdy na nové hosenské železnici, ne-
stala se však o Chorvatsku žádná zmínka.
R. Ze Záhřeba, 15. čekvence. (D vě
zemědělské banky v Záhřebě.)
V době největšího politického úpadku, fofiž po-
čátkem let devadesátých minulého století, byla
v Záhřebě založena srbská banka. Její název
svojí prostotou vyzýval sice takové chorvatské
státoprávníky, kterým jest chorvatství především
negaci srbství, ale za to neobsahoval nic věcného,
neurčoval totiž blíže směru a úkolu nového
finančního ústavá. A přece se vzdor tomu již
od prvého počátku tušilo, že srbská bank
zorganisuje srbské zemědělstvo v Chorvatsku,
ba že se stane základem hospodářské emanci-
pace všech Srbů v říší. A skutečně dosavadní
činnost banky ukázala, že úkol svůj správně
pojala: V té chvíli jest na sto Raiffeisenových
zádruh, které již působí anebo v nejbližši době
začnou působiti a to zvláště, ne-li výhradně
pomocí srbské banky, která se takto stala
ústředním finančním zemědělským ústavem, aniž
by se pyšně zdobila přivlastkem »zemědělská«.
Netušený úspěch srbské banky zvláště
v organisaci zemědělského úvěru byl“ jednou
z nejsílnějších pohnutek k tomu, že přikročeno
bylo k založení chorvatské zemědělské banky.
Tu však ihned ukázal se rozdil mezi tichou
prací a parádním hlukem: Srbská banka po-
vstala tiše, takže se oní Bezmála ani nevědělo,
dokud nebylo viděti velkých výsledkův jeji
činnosti. Chorvatská zemědělská banka započala
známým »prvým chorvatským katolickým kon-
gresem«, jenž zvolil dvanáctičlenný výbor, který
přes 6 měsíců pracoval na stanovách banky.
Po celou tu dobu bojovaly proti sobě dva ne-
smiřitelné proudy: exploatační chuť, přikrytá
agrární firmou a hospodářský romantism, slibu-
jící si od podniku ryze finančnílro dalekosáhlé
následky rázu národohospodářského. Vlastenectví
a zdravý smysl zvítězily konečné nad oběma
proudy. Ale právě to vítězství rozhořčilo jak
Hinanční spekulanty, tak národní romantiky tak
silně, že zájem o zemědělskou banku jeví se
pouze v oněch kruzích, které k tomu jaksi za-
vazuje jejich čest, jako zakladatelův celého
podniku.
1. červencem vypršela lhůta pro úpis
40.000 podílů po 100 K, z čehož se měla
upsati polovice a ihned splatiti 10%. Do té
chvile jest upsáno kolem 13.000 podílů, z čehož
1000 podílův upsal biskup Strossmayer, 2000
záhřebská kapitola, asi právě tolik venkovské
kněžstvo záhřebského arcibiskupství, 500 podílů
arcibiskup záhřebský atd. V celém Záhřebě jest
posud dvě sté světských akcionářů, v druhém
hlavním městě v Oseku pouze padesát. Z ven-
kova úpisné archy teprve se vracejí, předem
však již možno tvrditi, . že chorvatská země-
dělská banka bude finančním ústavem
kněžským.
Banka začne působiti s jedním millionem
korun a není pochyby o tom, že se do ni
nahrnou chorvalské úspory, jakmile se ukáže,
že jest řízena obratně a svědomitě. Jednomu
však sotva dostojí správa příštího finančního
střediska chorvatského zemědělstva: tomu, aby
vskutku do všech důsledků plnila úkol, k
#13
alto_textblock
#13
FEUILLETON,
#14
alto_textblock
#14
—a. Z českého venkova, 17. července.
#15
alto_textblock
#15
Nevím již, který to byl filosof, jenž pro-
slavil se výrokem, že nejprotivnějším tvorem na
světě je a zůstane člověk. Praži-li čtyři neděle
slunce — a to přece není tak hrozné — chodí
na procesí a modlí se, aby pánbůh seslal déšt.
a prší-li šest neděl za sebou, vyhledává v lese
borovici, na níž by se ze zoufalství oběsil.
Nespokojen je se vším. Dá-li mu bůh pe
níze, chce míti k nim nádavkem také ještě
zdraví a kyne-li, jako mazancové těsto a rdi-li
se v tváři samou dobrou krví jako pivoňka,
touží po penězích. Je-li malý, chtěl by býti
velkým, je-li černý, chtěl by býti plavým, jeden
nařiká, proč ho pánbůh na svět stvořil a druhý
reptá proti Prozřetelnosti, že i těm nejhoužev-
natějším tak krátkou vyměřila dobu pro do-
časnou pout.
Že nebylo žádnou příjemností jezditi před
léty v dostavníku nebo ve voze poštovním,o
tom ani dost málo nepochybuji; že ale nesta-
čilo lidem, když dostali se z Prahy do Vídně
za půl dne, kdežto v době předželezničné měli
k tomu zapotřebí aspoň tří dnů, svědčí jižo
lidské nenasytnosti. Inženýři přemýšleli i vyna-
lezli lokomotivu, která tam donese člověka z
neplných šest hodin, leč i to je nespokojencům
příliš dlouhá jízda, a proto chtějí jezditi dnes
buď elektrikou, kterou by bylo možno dostati
se tam za měně než tři hodiny, aneb — pro-
zatím aspoň — novou lokomotivou z Česko-
moravské strojírny, kterýžto vehikl prý proletí
obrovskou vzdálenost 360 kilometrů za čtyř
hodiny. Dovede-li velociped závoditi s osob-
ním vlakem a dojede-li automobil z Paříže do
Berlína za 16 hodin, k čemuž zapotřebí má
mezinárodní expresní vlak více než 20 hodin,
nelze diviti se, že nechtějí se dráhy dát za-
hanbit jízdou po zcela sprosté silnici.
#16
alto_textblock
#16
Jsem na venkově v klidném zátiší, a proto
nenávidím především všechen chvat. Vybídl
mne zde ale nieméné, abych zúčastnil se vý-
letu a sice do Přiběnic, jež ve svém nepěkném
zvyku, to, co našeho, buď bez příčiny podceňo-
vatí, neb hodnotu a význam téhož až ku směš-
nosti přeceňovati, nazýváme: — České Herku-
lanum. Ve svém vzdoru proti rychlosti, proti
té moderní honbě, jež minuty a hodiny v pra-
vém slova toho smyslu polyká, prohlásil jsem
veřejně a slavně, že výpravy jinak se nezúčast-
ním, než když konána bude způsobem nejvol-
nějším a nejpohodlnějším. A skutečně bylo
usnešeno, že tam pojede se na vorech
zpátky na vozech žebřinových. Za heslem
»hodně pomalu« vyjeli jsme, provázeni nepře-
tržitě sluničkem a jeho zlatými paprsky.
Dle Heina je slunce nevěrným manželem
zapuzené luny, která se svými dětmi, hvězdi-
čkami, bloudí v noci ve světa prostoru a tu
i tam z rána zmlžené zraky své ku svému zlému
veliteli obrací s tichou prosbou, aby se nadní
slitoval. V takový den je prý rozmar slunce
zvlášť nepěkný a v takový den patrně podnikli
jsme také svou výpravu. Slunce pralo do ná
nemilosrdně. Co ale na tom, kdo vyjel si na
letní byt ke sluníčku svou co do krásy pochyb-
nější část těla obraceti nesmí.
Krásná plavba. Šťastně minuli jsme nej-
nebezpečnější jez u Brdlikova mlýna v Táboře
a ocitli se v úzkém romantickém údolí Lužnice,
jež na jedné straně vroubeno je Pintovkou, na
druhé malebným klášterem klokotským.
O, jak nám bylo volno! Jeden z účast-
níků výletu, duše poetická a pro emulsi pří-
rodních krás zvlášť zladěná, nemohl oddolati
citům a proto, posilniv se jak náleží šunkou a
chlebem, jakož i třeboňským ležákem, zanotoval
píseň, jež srdcem naším právě tak otřásala jako
piltoreskními skalisky, jimiž se vor náš vinul.
Požádal jšem bohem nadaného pěvce, aby mi
laskavě skizzoval melodii a také slova. Jsem
přesvědčen, že až do široké vniknou veřejnosti,
udělají sensaci.
#17
alto_textblock
#17
Jsem ostatné také o tom přesvědčen,že
by sensaci ještě větší udělaly mnohé naše kraje,
kolem nichž ujíždí parní stroj s těmí, kteří na
sta mil odtud hledají přírodní krásy a svěž
zdravý vzduch, a jež svými půvaby tak zvané
cizinské »ráje« v nejednom ohledu předčí
které, abych naznačil to slovem nehledaným
máme u huby.
Takovou jest partií též ona, kterou pro-
téká Lužnice, počínaje u Soběslavi až k jejimu
ústí u Týna nad Vlt. Její část nejkrásnějs
tvoří ovšem údolíčko mezi Táborem a Příbě-
nicemi. Lužnice tam ve své přírodní leposti.
již drzá ruka regulujícího inženýra dosud ne-
byla se dolkla. Divoká holčina, prostovlasá
jako vůbec všecky Rusalky, plna záludů
vrtochů. Nevázané dítě přírody, jejíž jedinou
moderní okrasou je cesla, kteráž jako skuteč
nou riviru na šiji ji navlékl hrabě Jan Harrach
a jež z Tábora sahá až ku troskám památného
starého hradu.
A ty břehy, plné zelených lesů v levoi
v pravo, plné divoce rozrytých skal, maleb-
ných, fantastických a groteskních tvarů, zele
ných jako brčál koberců, rozházených po cel
délce údolí mlýnů, chat i zahrad ! A ne jako
na Rýně, aby i na rychlém parníku celou ho-
dinu jediné a totéž měli jste před sebou pano-
rama — nikoli; mění se každým okamžikem
a každé je jiné, každé má své speciální krásy
A jedete-li na voru, máte času se jimi kochati
máte ho až vás to mrzí.
Chodec, který kráčí mnohem mírnějším
krokem než je c. k. erární, ujde pohodlně
cestu z Tábora do Příběnic za půl třetí hodiny
my tam jeli hodin pět a půl.
Představte si to: proleti-li vor vrátky
jezovými, žene se chvilenku v před jakous ta
kous rychlostí, jinak plíží se líně jako silničním
prachem venkovský žebrák, jemuž nehrozí zje
policajta.
Kdyby stateční plavci, jadrní to jihočešt
hoši, se v potu tváři nenamáhali, nepohyboval
bychom se vůbec. Pojednou ucítite pod sebou
#18
alto_textblock
#18
hlomoz chrupotu podobný i pociťujete, že pozbyí
vor lehkosti a zdánlivé pružnosti po vodě plo
voucího tělesa, nýbrž že stal se nehybným
A dejme tomu, že byste toho nezpozorovali,
upoutání jednak přírodními krásami vůkol a do-
brým třeboňským jinak — upozornili by vás na
to plavci svým křikem, že přihodilo se cosi ne-
obyčejného.
»Co se pro bůh stalo ?«
»Co, co? Dřepíme! Aby do toho tisíc...«
a jedna nadávka stihá druhou. Rozpředete honem
rozmluvu, aby ženská společnost na vorech příli
mastná slova pánů »od sochora« neslyšela.
Důležitější je ovšem otázka, co dělat?
Plavei v ohledu tom majíz zkušenost. Seže-
nou se v jedno místo, zasadí sochory a ryci —
už to jede.
Statně přestáli jsme Scyllu »Bučinu«, aby
to za chvíli hůře s námi dopadlo v Charybdé
»Bouchalu«.
Zříceniny Příběnie v hustém lese na vysoké
skále zvedaly se již před námi. Nescházelo nie.
než aby byl na ně vystoupil nějaký silný Záboj
a jal se obzírati krajínu na vše strany, nestoji-l
na blízku objednaný námi žebřiňak.
Však mezi číše okrajem a rtem — udělal
to pojednou opět hrk! a — my uvázlí opět.
Tentokráte ale důkladně — v »Bouchalu«.
Sestoupila se ihned odborná komise, ohle-
dala situaci, zjistila, který vor uvázl a pak
s bohorovným klidem prohlásila, dále že ne-
můžeme.
Děkuji pěkně.
»A račte dovolit, co se s námi stane
Pivo už je jako louh, chleba nám spad“ do
vody, šunku jsme snědli a v Malšicích čeká na
nás na třetl hodinu objednaný dobrý oběd. «
»Voda je voda,« klidně na to vrátný, tak
klidně, že bys ho byl k vůli klidu tomu pro-
»Snad se nám podaří předek zatáhnout k
břehu.«
To se po hrozném namáhání, při němž lil
se plaveům s čela pot a z nohou krev, sku-
#19
alto_textblock
#19
bod“.
#20
alto_textblock
#20
tečně podařilo. Předek skutečně zatažen byl ke
břehu, nikoli ale k samému, tak že bylo třeba
improvisovati z vesel ne zrovna pohodlný a bez-
pečný můstek na souš.
Hurá! poslední ze společnosti měl pod
sebou »terru firmu«. Tím ale nebylo vyhráno.
Kudy s břehu, jenž čněl nad námi do hrozné
výše jako stěna Martinská? Nic platno. Vzhůru
na vrchol. A velectěná společnost dvanácti pánů
a dam v okamžiku tom stala se stádem šplha-
jících k nebi kamziků.
Nepopírám, že těm mladým a hubeným
bylo to velmi interessantní zábavou. Ale mne?
Leč nemluvme o tom.
Ubohý vůdce výpravy zkusil k vůli tomu
ode mne, jakkoli měl nejlepší vůli, zjednati nám
příjemnou chvíli, tolik, že dnes je mi ho ještě
líto. Na štěstí je to hodný, dobrý člověk a od-
pustí mi, a já jemu též.
Na Přiběnice jsme ani nešli, ze zlosti. Zlý
osud tarasil nám úklady svými cestu k nim a
my vyzvavše ho, hrdě jsme se obrátili, když
již stanuli jsmie před nimi, prohlásivše: »Ne-
chceme je viděti.« I vyhledali jsnie povoz a
jeli do Malšic na oběd.
Tam ale jali jsme se hned po polévce velice
seriosně uvažovati o tom, jak možno u nás za-
nášeti se obrovskými plány, jako je kanalisace
Vltavy, stavba spojovacího průplavu mezi Budě-
jovicemi a Vídní a ponechati ve stavu pode
vší kritikou zanedbaném řeku, na níž v Čechách
snad nejživější provozuje se voroplavba,
»Nechte kanály prozatím být,« volá se
všude po celém kraji, »a upravte naše řeky l«
Ne tak, pánové.
Jedno pěkně po druhém. Nejdřív upravme
to, co máme a potom pusťme se do toho, co
nám schází.
Na upravení Lužnice v místech, kde jest
plavbě nejvíce nebezpečna, věru by mnoho za-
potřebí nebylo.