Xyiàku kttdf 4n ■lm« У eedéli л »vitet.

fMfláil м v fttffliinlttraoi

4i*. l»0«-n. * twamti

.... —’ al. 90 kr. tl*u>4 .. », 70 , MU ... 6 , 40 , . 10 i 80 ;

lUwiftii

1 Bl. tt to. * • TO . T . 60 . 1». -.

Jednotlivá dilla po 4 кг. ta deaiisnl do doaa ateUai 10 kr.

ОШе 199.

t>oi»i*Y ; traakavaa* а ра4«гваа4 pMJuai r «d. » le о» v Oatrovai allei 4 IMI-О. MvraUM a Mpedapaaaýek ^pdbáaM RBHLAXIAeB /- •aaapaUUné yatiUay bmfi-* oatraa- k a v á в у. laiaréty faWtiaa aa афатаЦк

наа*

V Praze, те ètvrtelk «ne 23. srpna I мм3.

Roéiiik XV.

Blahopřáni Jeho Svatosti papeže!V ústavě mají snázorňoviti se niko- Lva XIII. Jah« Eminenci. íra,M '*** 1,d" Byli jsme tak Statni, obdrželi do- _ K. — V doM, т aiiu odpor . •lovné *néní blahopřejného listu nad I vzpoury proti státním institucím se množí, líné milého, důležitého a významného, P0!?*“0“« ret **ech ° Pokoi • *xx , ,y -злт ’ poélifjoh obyvatelů, pátr&ti po pHftináeh

sequentes, Deum ex corde adpjecanaui» küv, at вц jii vlivem. neópresBýek-éobyriřr éeepstí je a zároveé -stavéti na ideách

ut Te istius Archidioecesis bono et faustitati­ diu sospitem incolnmemque conservet,­ atque omnibus cumulet muneribus,­ quae fidelibus suis servis largiri consuevit. Sit demum auspex omnium gratiarum et pignus praecipuae benevolentiae­ Nostrae Apostolica Benedictio, quam Tibi, Dilecte Fili Noster, cunc- toque Clero et Fidelibus, quibus praesides,­ peramanter in Domino imper- timus. Datum Romae apud S. Petrum die 4. Augusti An. 1883. Pontificatus Nostri Anno Sexto. Leo P. P. XIII. Dilecto Filio Nostro Federico Tit. S. Augustini S. E. R. Presbytero­ Cardinali Schwarzenberg Archiepiscopo Pragensi Pragam.

FEUILLETON.

Doktor Johánek. , (Pokračování.) 4 Nad křišťál průhlednější příklad „správnosti­ názorů dějepisných* podává p. Schulz v líčení povahy doktora Johánka. Tento rek povídky objevuje se zrakům čtenáře „Čecha* v tak velmi intensivním světle, že vše, co o něm známo z dějepisů všech, z více než

400leté tradice národn českého, to vse jsou ty jsou jedna druhé černější.

sociálního se zassiovati. Toho dnés již nikdo nebnde upírali, že klid veřejný od paláců dolů až do chatek vesnických ve

se světovládv a udržela v ní tak dlouho, až řažtí filosové a sofistově začali se smáti Zeusovi­ na Olympu a staré babky přestaly obětovat!­ Junoně, Venuši a Dianě. Axiom náš mnohem případněji jeví se ve světovládném Římě. Od té chvíle, v níž dobyvatelé se všech končin světa domů při váleU nesmírné poklady národův podma-

božnost: začínal i Řím opouštěli víru svých otcův, začínal smáti se bohům svého stilatotele.­ Spustili se svých bohův, spustili starého, prostého mravu. Tvůrčí vnitřní síls

svých základech jest rozrušen Dnes nejen.vymřela, duševní motor přestal ohromné té- kulže, nejen měšťan, průmyslník, obchednfk, ■ leso státní poháněli, muselt nutností fysickou ale i rolník a kdož vůbec в lidem dělnickým] nastati jeho rozklad. Rozumí se, že rozklad činili má, běduje, že není kázně, není takýck státních těles při vší vněji

jakým potěšen byl náš nejd. Velepastýř tohoto všeobecného zla, příčiny tyto od- néných a s poklady J jich zkaženost, či bez- k slavnostnímu Svému jubileu od sa- i straňovati a o znovuzřízení a utažení řádu mého sv. Otce. Znít následovně: Leo P. P. ХП1. Dilecte Fili Noster salutem et Apo- stolicam Benedictionem. Accepimus, Те die decimaquinta hujus mensis, qua die ante annos tres et triginta ad istam Metropolitanam Sedem promotus fuisti, quinquagesimam anniversariam diem a sacerdotali ministerio suscepto in communi­ Tui Cleri ac populi laetitia esse celebraturum. Cum Nos, Dilecte Fili Noster, eximias tuas virtutes magno in pretio habeamus, hanc occasionem libenter­ ampletimur, ut Tibi hisce litteris­ de Tui sacerdotii diuturnitate gratu- lemur, ac de illustribus meritis, quae hanc diuturnitatem exornant. Huic Nostrae­ gratulationi donum etiam addere gaudemus, quod ad Te mittimus, ut Tibi uberius dilectionem atque existimationem Nostram bac auspicatissima celebritate testetur. Nostris autem votis sacerdotalis­ Tui Jubilaei solemnia ultro pro-

poelušnoati. S našeho církevně konservatívního stanoviska­ spatřujeme příčinu blížící se soci ální katastrofy především v tom, že povozy státní, liberálně revoluční érou, téměř po vší Evropě zahájenou, poznenáhla odepnuty byly — abychom terminu moderního­ užili — od parostroje, jímžto jest náboženství. Tyto povozy odepnuté­ řítí so dnes na ploše nakloněné, aniž by se vědělo kam. Kéž by státníci evropští právě v této době pilně nahlíželi do knih národů, kdež by od počátku svita dočítali se toho nezvratného­ axiomu že u všech národů život státoprávný, ústavní, národní,­ vůbec všechen život sociální­ toliko názorem bvl ideí náboženských toho kterébo národa­ a že dokud, v životě veřejném­ náboženské idey toho kte rého národa se znázorňovaly, tak dlouho i ten národ trvali A jakmile život veřejný přestával býti názorem ideí náboženských, či jinými slovy, jakmile národ Boha neb bohy svých před-

talů, sneh vlivem skeptických filosofův domácích­ opouštěl : v tétéž chvíli sociální jeho řád odepnut jsa od duchovního motora, drobil­ se a zahníval jako zahnlvá cadaver, z něhož dnše byla odletěla. Probádejme život všech kulturních národů­ starověkých, začněme od Indů, kdy ještě vzývali Vorunu, po něm Ahura-Mazdu, Mitra, Kama, draky Vritrn a Ďasu, se všemi pozdějšími tisíci tisíců bohů, povždy shledáme,­ že jich život veřejný, jejž my ústavním,­ státoprávným, národním neb i sociálním nazýváme, velikým obrazem, názorem byl jich ideí náboženských, ať si již později hnusné modloslužebných. Ták zv. kultura Indů stromem byla mohutným, vzrostlým z kořene náboženství. Přejděme od Indů к vyznavačům Zarathustrovým, Peršanům, od těchto pak к národům babylonskému a asyr- skému, jichžto písmo klínové dnes s velikou pílí se hledá a zkoumá, i v tomto písmě nalézáme­ odvěkou pravda, že kultura Peršanův a Assyrův toliko názorem byla jich ideí náboženských.­ Tatáž pravda dnes éte se na hieroglyfech egyptských. Polytheismus řecký a římský dnes známý jest žákům téměř všech občanských škol. Kultura řecká svým časem domohla

světě, než aby ji zviklati. nerci li zvrci, podařilo­ se péru sebe dovednějšímu, hlavě sebe „vtipnější* ! Zdržuji-li se přes to vše při p. Schul- zově „Doktoru Johánkovi*, chci ponkázati к některým historickým „omylům”, za které ostatně ani p. Schulz snad nemůže. Vyvraceli jeho tvrzení není povinností mojí, nýbrž na p. spisovateli jest, aby dokázal pravdivost líčení svého, aby udal, odkud dostalo se mu tolik barev, jimiž „svého historického* doktora Johánka až к nepoznání zohavil. Barvy

nepatrné bludičky oproti té záři, kterou kolem­ doktora Johánka rozlil p. aesthetik Schulz. Jana z Pomuku nepozná v .doktoru Johánkovi*­ žádný Čech а в v. Jana Nepomu- ckého, patrona české země — v té karikatuře „Doktora Johánka” teprv nikdo ky nehledal. A přec jest to — vlastně má to býti — on, ten veliký světec nášl Bylo by cajisté sbytečnou prací, zastávali­ se patrona našeho, sv. Jana Nepomu «kého naproti „dějepisné* povídce o něm, sadepsané „Doktor Johánek* i naproti všem dřívějším pamfletům ; úcta, která kn světci tomu téměř po 600 let přechází v lidn českém­ s pokolení na piokolení („Jii Jan s Jenšteina v žalobě papeži podané nazval «topeného vikáře svého „jam martyr saa- ctas* = již svati mučedlník* Palaeký 1. c. 386 pozn.) daleko pevněji zakořeněna

a) Doktor Johánek byl „nejzarytější Němee*. Na důkas toho uvádím jen některá místa z p. Schnlsovy povídky „dějepisné*. Tak : přišel jako lOletý hoch z Norimberka do Čech s otcem, jehož se pro jeho lakotu sousedé tam v Němcích rádi zbavili (str. 33), dále tvrdí doktor Johánek o sobě a jiní zase o něm (aby toho bylo více), že se za celých třicet roků, co je v čechácb, čeětině nepřiučil:­ „Bylo by možno žiti tu dosti dobře*, vece doktor Johánek, „jen kdyby také zde nebylo ještě stále tolik Udí, jichžto jazyka my nerozumíme, a nikdy teprv uěiti se nebudeme*,­ (str. 4в) a „on zajisté . . sa třicet let. co jest v Čechách, nenaučil se ani slovu českému* (str. 117); jazyk český nazývá jazykem nevzdělaného vesnického lidn* (str. 107) atd. ; — jest „ásozcmcem, nemajícím к této vlasti ani nejmenšíbo citu* (Str. 63);

jest nejen v Čechách, síevxelěm katolickém!— jest „Norimberským rodákem* (str. 61);

vnější meči, nádheře a okázalosti obyčejně trvá celé věky vedle zákona fysického. Mohůtný dub neshnije­ za rok. Když ženiální hejskové athénští­ — Alcibi&d — při nočních orgiích bořiU sochy,' jež zbožní předkové byli vystavěli, tehdy kultura řecká byla ještě světovládná, avšak již měla v sobi zárodek úpadku — bezbožectví. Když první triumvirát římský, složený s osobnělých tří vášní lidských:­ *) ctižádosti — Césara — panovačnosti­ — Pompeja — a lakoty — Crassa — Římem a světem vládl, stál ovšem Řím na vrcholi své moci, však v tom již se skály tarpejské řítili se bohové římští a za nimi řítil se i řád sociáloí i světovláda. Z dějin Řecka i Říma lze skvělý věsti důkaz, že co my dnes nazýváme ústavním neb státo právním životem, nebylo duševním plodem řeckých mudrcův neb římských právníků nýbrž plodem náboženských ideí, šťastného ponebí, vloh obou národů, jakož i vnějších poměrů, jakž se během časů tvořily. Mo- hátný strom světové kultury řecké a svito vlády římské vzrůstal z kořene náboženského na půdě historické ; Lyknrgové a Solonové zákony nekoostruov&li a priori, nýbrž mu-

náboženských. Ani pozdější filosofie Stagi- rity, ani mndretví maže Xantippy, aniž bří mává výmluvnost Cicerona, aniž zbraně Tra- janovy nebyly více s to, oba světy : řecký a římský retovati. Co svět světem stojí, dosni žádná ústava, žádné zákony a priori —• jak to liberální zákonodárci dnes na evropských národech zkoušejí a praktikují a to na základech, jaké si filosofie tu Kantovy,­ tu Hegelovy, neb do konce Schoppen- haurovy a Darvinovy — národ nepřivedli ku bohatství moci a slávě, neřku-li ku svito vládě. Tento nonsens — nerozum — musel státi se privilejem teprv státníků moderních, liberálních. Jako až dosud žádnému gramatikáři ne- poštěstilo se a priori konstruovati řeč, jež by stala se národní a prospívala к jakési zlaté době literatury: tím méně podaří se některému státníku vypracovali jakousi ústavu na základech filosofických, neb přírodovědeckých, tak aby blahobyt národní založila, sociální řád upevnila a na vždy pojistila.­ Proto rozkládá a řítí se svět, že jeho *) César — vedle klasického dějepisce — chtěl stoupati, Pompejos se udržet! a Crassus délati.

— touží „po rodné vlasti německé* (str. 113); — sám sebe nazývá „členem velikého národa německého* (str. 53) ; — při hostině u Gennhera připíjí mu „jako náčelníku německé­ společnosti v Praze* (str. 61) (už tenkrát měli Němci v Praze kasino I) — & jinde vice naléxti lze dokladů toho, jak p. Schulz svévolně, úmyslně prastarou tradici, ano i vývody sdravého rozumu lidského, historii,.­ umlčuje, ubíjí. Tradice uvádí doktora Johánka jako kazatele­ týnského po Waldhauserovi a Mili čovi ; byt na jisto postaviti se nedalo, že kázával Johánek česky, tož lze s velikou pravděpodobností za to miti již z toho, že byl „acceptus Deo et hominibus teutonicis et bobemis* — byl milým Bohu i lidem, Němcům­ i Čechům* (traktát de longaevo schismate);­ zdravý rozum lidský praví, že veřejný notář vládou ustanovený musil znáti jazyk toho lidn, s kterým se stýkal ; a z historických­ svědectví poukaznji к nařízení Karla IV. týkajícímu se znalosti češtiny, jak uvádí je Pavel Žídek ve své Správovně (srov. „Národnost­ a její význam v životě veřejném*. Sepsal­ JDDr Sole, str. 176), poukazuji к Gin- zelovi, Frindovi, Balbínovi, Paprockému, a j. kteří hádají se nikoliv o rodiště t j místečko­ Nepomuk, nýbrž o rok narosení doktora­ Johánka v témž Nepomace ; poukazuji též ku vyřízení sporu mezi národností českou­ « třemi ostatními národy na universitě české, kterýžto spor skončil rozsudkem srei-

■tátníci a zákonodárci zanechavše půdu historickou­ s pohrdnuvše ideami náboženskými, v pýše své umínili si svět ns nových filosofických,­ z francouzské revoluce vyšlých theo- riích zreformovali. S jakým úžasným výsledkem,­ vidíme právé dnes. (Pokráč )

Nové náboženství naší doby. (Dle vice praneaá sestavil V. P.) f (Pokračování.) Anděl, jenž svétlem svým vše ozařoval, klesl — hříchem a strhl třetina andělů na stranu svou (et trahebat tertiam partem stellarum coeli). Povstal proti Bohu v pýše své — a sražen jest moci archanděla Michaela­ s nebe. Boi tento, jenž odvéčná pravda nám v knihách svátých zachovala u jenž počal před věky, trvá po tisíciletí ještě dále, ne však více na nebi, ale na zemi. 0 zem s dopuštění Božího vede se bój. První útok zaměřil ďábel v ráj, kletba i peklo nesa v srdci, poněvadž věděl, ie zde miláčkové Boží dlí a jak podařilo se mn svést! prvuí rodiče v podobě hada, o tom jasně vypravuje bible sv. Leč ne pouze bible ev., již za naší doby nevěrci menší váhy přikládají nežli básním Vrchlického, ale ústní podání veškerých národů­ jak v Evropě tak v Asii, Africe a ostatních dílech své ta. Pád tento prvních rodičů vryl se železným­ takřka rýdlem v srdce lidské — vždyť jím smrtelná zasazena rána celému člověčenstva. Otec vyprávěl ji synům, děd vnukům, předek svým potomkům. Rodiny dospívaly v čeledě, kmeny, národy,­ do různých rozešly se krajin, změnily řeč, ztratily mateřské qbyčeje, ztratily památku,­ odkud přišly, ztratily i víru v jediného­ Boha — tisíciletí přeletěla přes hlavy jejich — ale se srdce jejich nevymizela nikdy smutná upomínka na děsný pád prvních­ rodičů; snad proto zachována Prozřetelností­ Boží, zby mocným byla pomníkem bibli svaté o pravdě celé události, o nějž by fee 1 sofistieké bubliny nevěrců naší jako • pevnou skálu rozbíjely. Neboť co ode všech národů, ode všech věků za událost považováno­ bylo, zůstane též událostí. Ďábel svedl první rodiče a tak kletbou hříchu pod moc svou je dostal, leč on zaslechl z úst Hospodinových též mocné one proroctví: „Nepřátelství položím mezi tebou a ženou, semenem tvým a semenem jejím, t j. Já, Hospodin, nevzdávám se boje, ale až přijde doba má, pošln ženu novou, mocnější této, jež synem svým nový proti tobě počne boj a potře hlavu tvou.” Proto ďábel, věda, že krátký čas má, hleděl dříve než ona žena přijde, zmocnit se země. Vae terrae et mari, quia descendit diabolus ad vos, habens irám magnam, sciens, quod modicum tempus habet. (Apoc. 12. 12) Dějiny člověčenstva od počátku světa až po dnešní den jasné o tomto boji vydávají svědectví. Každý list jejich skropen, ha co dim — zbrocen jest krví milionů lidí, na každém listu znáti jest zřejmě spáry divoké této šelmy. — Nahlédněme již v dějiny.

biskupa ve prospěch Čechů I (Šolc 1. c. str. 151). Spor ten vypokl r. 1384, v tom čase byl Jan z Pomuka tajemníkem arcibiskupa (viz II. knihu nadační str. 169). Arcibiskup dle svědectví (?) p. Schulze byl cele v rukou jeho. A přec Jenštein rozhodl ve prospěch Čechů 1 Nejinak, než že „hlavní rádce a štváč”, „náčelník německé společnosti v Praze*, jenž bojí se počeštění vysokých škol (str. 63 až 64) chtěl tenkrát p. Schulzovi hýli po vůii. b) Doktor Johánek byl též zosobněnou lakotou. Jako lakomce velikého líčí nám jej p Schulz v odstavci VI. str. 71 a al. a líčí jej velmi dovedně (v monologu str 73), škoda jen, že nevíme, odkud zprávy své o lakotě Johánkové čerpal, na př o těch 14 kopách, za které si konpil fara n sv. Havla (str. 33); — o tom, že si vystavěl krásný dům na Újezdě (str. 34), kdežto dům ten stavěl­ společně s Janem kathedralem (Tomek 1. c. str. 263). Co se domo toho tkne, jest právě vlastnictví jeho důkazem, že Johánek nemohl býti „zarytým* Němcem. Takto saji- sté ustanovil Karel IV. : „Cizozemci, mil li by v ohyedu řeč českou, — nemá se věčné dopouštěli domu koupili v Prase*. (Srov. Sole 1. c. str. 177). O toto, že si „vymínll, že nechce v úřadě generálního vikáře miti společníka* (str. 74.) Tomek (L c. str. 193) neudává ničeho, praví toliko : „po něm (ros. Kaneši s Třebovle) nastoupil v úřad (generálního­ vikáře) reku 1889 v měsíci sářf Jan s Pomuka, rovněž sám jediný*. (DM.)