#1
alto_textblock
#1
Ročník padesátý třeti.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v úterý 30. prosince 1913.
#3
alto_textblock
#3
Čisla 354
#4
alto_textblock
#4
Na rannt a večerní listy
předplácí se-
v Praze v administranli
na měslo
na čtvrt ieta ! S K -
s dvají donáškou-
na muěsíe
na čertleta . . kasi
na mánie. s K so
Poštou
na maésl
a ia : k o
a dvoji zásilko
n arí: : :Jk Zi
#10
alto_textblock
#10
V drobnem prodejle
ranmí disle . sobe
sa s
večern
sa ll
Ve nllálkach na venkově
ranni risle
to
večerní
#12
alto_textblock
#12
Inserát
platí se hotové napřed
Předplaeení a insorty přijína
adpnistrane v Marianské ul.. a
#13
alto_textblock
#13
Tam nacházejt se tež
rodakce, Hskárna s expediee
„Národnich Listů
Eukopssy se nevracei
#14
alto_textblock
#14
Majitelka a nakladatelka: Pražská akciová tiskárna. — Vydavatel a odpovědný redaktor dr. Servác Heller. — Tiskem Pražské akciové tiskárny.
#15
alto_textblock
#15
Dnešní číslo „Nár. Listů“ má pro
Prahu i pro venkov 8 stran.
Příští číslo „Národních Listů“
vyjde ve středu dne 31. prosince
v obvyklou hodinu ranní.
#16
alto_textblock
#16
Z historie paragrafu 14.
#17
alto_textblock
#17
Nejinak než jakoby s loučícím se rokem
1913 v Rakousku loučila se také ústava pro-
sincová, neb aspoň říšská rada se životem —
hořekuje od týdne německo-nacionální žurna-
listika vzrušena pověstmi, že hodlá vláda dlne
nebo pozitří zavříti parlament a použitím po-
věstného článku 14. ústavy uzákonit nedoje-
dnané berní předlohy ( t. zv. malý finaněn
plán), prozatimní rozpočet a snad i pragma-
liku a novou půjčku císařskými „nařízením
z nouze“
Zejména čelný vídeňský orgán německo-
nacionálního svazu vede si jako ryzí a srdnatý
obránce úkladně ohroženě ústavnosti. Žehrá
zle na „mlčící parlament“, že není schopen a-
ni slova, aby odrazil ránu na parlament a stát-
ni základní zákony namířenou, která svýmiu-
činky na veřejné vědomí právní způsobí prý
škody nezměrné. Zapřísahá vládu, aby si to
poslední chvíli ještě dobře rozmyslila, aby u-
krotila svou netrpělivou troufalost, k níž ne-
má podstatných důvodů, a neposílala poslance
domů, znajíc, že převážná většina jich nemáv
tom viny, nemohou-li býti v čas se svými ú-
koly hotovi, nýbrž dopřála jim ještě přes no-
vý rok lhůty k osvědčení dobré vůle.
Velmi dobře, kdyby to jen bylo vše míně-
no upřímně! Leč neopravňuje-li celá histo-
rie právě toho odiosního článku 14., abychom
o upřímnosti a spolehlivé opravdovosti hlubo-
ké té nevole německých nacionálův proti§.
14. měli své tomášské pochybnosti? ...
Přeceť není ten § 14. v ústavě prosincové
žádným kukaččiným vajíčkem ode včír a
Je tak stár, jako ona sama. Ba, starší! Páni
němečtí ústavověrci znali dobře, jaké nebez-
pečí pro ústavnost tajil v sobě již ten čl. 13.
Schmerlingovy oktroyované ústavyz
26. února 1861; věděli, že ho tam jejich státni
ministr Schmerling věru nevložil jen z před-
stíraných důvodův pouhé nedostatečné komu-
nikace tehdejší, aby měl v čas pomoc v nena-
dálé nouzi státní, když by uhodila v době, kdy
parlament není pohromadě, a nebylo pokdy
vyčkati, až svolaní poslanci z odlehlých kon-
čin říše budou se moci do Vídně dostavit, ale-
brž z obmyslův absolutistického byrokratismu
Vždyť se s ním pro to na konec poškorpili.
Proč tedy šest let potom, když sdělával
sami v říšské radě ústavu prosincovou, nic-
méně vložili do ní opět sami podobný článel
14., který není ničím jiným, nežli druhým so-
tva opraveným vydáním onoho čl. 13. únorov-
ky Schmerlingovy?! Honosili se přece tehda
že hostí ve svém táboře nejproslulejší státo-
vědce a právníky, k tomu — liberály
ústavověrce od kosti.
Vysvětlíme si snadno. Němečtí patentova-
ní ti „liberálové“ a „ústavověrní“ dualisté by-
li tehda na koni. Vyrovnali se horem pádem
Beustovsky s Maďary, aby mohli za to nás
přítlačit ke zdi. A tu chtěli si pro všecky pří-
pady proti naší opposici pořídit opět absolu-
tistickou pojistku, aby vláda Herbst-Beustova.
jež byla masem z jejich masa a kostí z jejich
kostí, neoctla se v nesnázích, ani kdyby všich-
#18
alto_textblock
#18
ni Slované byli v parlamentě a tarasili jí ce-
stu svým odporem svorným tak, žeby nemo-
hla od parlamentu obdržeti v čas ani daní an
rekrutův. Proto ten suk z únorovky, ten
14. opět v „liberální“ ústavě prosincové, vy
hražující vládám právo „v připadech nenadá
lé nutnosti“ provésti císařskými nařízením
skoro vše, cokoliv by chtěly, ale nemohly do
síci od říšské rady v čas.
Stůjž zde jeho znění doslovné! § 14. zá
kladního zákona o říšském zastupltelstvu ze
dne 21. prosince 1867, říš. zák. čís. 141.: „Na
dejde-li v době, kdy řišská rada není shromá
žděna, naléhavá nutnost takových opatření
k nimž dle ústavy zapotřebí jest svolení říšské
rady, tož mohou tato opatření býti učiněna ci-
sařským nařízaním, pokud nesměřují ku žádné
změně státního základního zákona, ku žádné-
mu trvalěmu zatížení státního pokladu a ku
žádnému zeizení státního statku. — Taková
nařízení mají prozatimnou platnost zákona
jsou-li všemi ministry podepsána a byla-li pro-
hlášena s výslovným poukazem na toto usta-
novení státního základního zákona.
„Zákonná moc těchto nařízení pohasíná
opomene-li vláda předložiti je po jich vyhláš-
ce nejblíže shromážděně radě říšské, a sice
nejprvé sněmovně poslanců do čtyř neděl p
jejím sejití, ku schválení, aneb nedosáhnou-
schválení jedné z obou sněmoven říšské rady
„Veškeré ministerstvo odpovídá za to,a-
by taková nařízení, jakmile pozbudou proza-
timné moci zákona, byla ihned zrušena“.
Na pohled zdálo by se, že tu bylo poměr-
ně několika kautelami postaráno o bezpečí ú-
stavnosti proti možnému nadužití výminečné
moci státní na úkor zákonodárné moci parla-
mentu. Avšak co zatím během let objevila
tvrdá skutečnost a praze? že z § 14. stala se
pravá „kozí vrátka“ pro vlády, jimiž v tísn
znadno unikaly se svými potřebami, kdykoliv
jim oposice houževnatým a nezdolným odpo-
nem zahradila hlavní vrata, ažtě z dotčenéhu
paragrafu časem vyrůstalo pomalu nebezpečí
pro rakouský parlamentariamus. Dle slov § 14.
nelze sice prozatímných nařízení nouzových
užiti ku změně, nadtož ku zastavení ústavy
aniž ku takovým operacím finančním, které by
přivodily zvýšení výdajů a trvalé zatížení roz-
počtu státního — ale za to není nikterak vlá-
dám zabráněno, aby užily § 14. ku rozmnožení
státních příjmů. Tak může vláda bez předcho-
zího souhlasu parlamentu uložiti cbčanům stát
ním nová a trvalá břemena daňová; může zvy-
šovatí a změniti stávajicí dané a poplatky, slo-
vem, svémocně opatřiti si finanční prostředly
i tehdy, když chce vládnouji bez parlamentu...
Vše to ovšem za nezbytného předpokladu
že nadešla vskutku nenadále nutnost takových
kvapných a prozatímných opatření, když par-
lament nezasedal.
Leč v praxi za posledních desitiletí přípr
vovaly si vlády nezbytný ten předpoklad, když
viděly, že nemají pro své předlohy v parlamen-
tě jisté většiny, uměle tím, že říšskou radu po-
slaly předčasně na prázdniny, vytýkajice zně-
movně poslanecké, že není ku práci schopna
takto získaného paslamentárního mezidobí pou
žíváno pak ku četným nařízením z nouze, kte-
ráž druhdy až neomluvitelně prohřešovalase
proti ustanovením a kautelám ústavním, zasa-
hujíce do oborů, které nepřipouštějí užití § 14.
Rozpočet státní stanoven a zatěžován trvale
výpůjčkami o výdaji mnohdy značnými, nařizo-
ván odvod branců atd.
Namitne se, že měl parlament přece pal
právo v nejblíže příštím zasedání veškerá tato
#19
alto_textblock
#19
výslovně prozatímná opatření vládní revidova-
ti a po případe zrušiti.
Leč v tom vězí tragická vina i bída rakous
kého parlamentarismu, že se ani jedna ani dru-
há sněmovna rady říšské ku takové censuře
potomví nikdy neodhodlala, nýbrž nechala
veškerá ta nařízení s resignací bez povšimnu
tí, zůstavujíc je bez kritiky v platnosti dle po-
hodlné omluvy: „co se stalo, nedá se odestáti“
Nemýlíme-li se, napočtěno podobných parlame
tem nekontrolovaných a nezrušených nařízen
z nouze přes padesáte.
Stejně mdle a jalově skončily pak všechny
rnahy o zlepšení nebo zrušení § 14. Jakkoli v s
všem stranám parlamentním zprotivoval, nic-
méně nikdy nedošlo ku svorné akci dvoutřeti
nově většiny proti životu jeho.— Roku 1899
veškeré německé strany za tehdejší své dlouh
obstrukce sjednotily se na pověstném „svato-
dušním programu“ jehož článek IV. přikazova
„§ 14. státních základníchzákonů o říšském za
stupitelstvu, kterého v poslední době bylo opě-
užito jen proti Němcům, (t. j. proti obstrukci
a proti duchu zákonů, budiž odstraněn. Bud
učiněno opatření zevrubným ustanovením je-
nom pro skutečnou nouzi“. Tak se byly v květ-
nu r. 1899 zapřisáhly slavně: něm. strana lidoví
německo-pokroková , německo velkostatkář-
ská, křesťansko-sociální a volné německé sdru
žení; v říjnu na to slavily vítězství své obstruk
ce a stali se znovu v Rakousku pány. Nuže my
slite, že nyni zasadili se dle svatodušního pro-
gramu svého rozhodně za odstranění odiosní
ho toho paragrafu 14? Aní jich nenapadloí
Po celých dalších čtrnácte let nechali jej dále
klidně viseti jako Damoklův meč nad svobo-
dou parlamentu, o žádnou jeho změnu nedbají-
ce. A proto postrádá všechno dnešní rozhorle-
ní tisku německopokrokového a německonatic
nálního proti hrozícímu §14. zvuku a důrazu
upřímnousti opravdového protestu, jenž by vy-
vážil mlčení parlamentu hledícího stoicky str
nule v ten přiboj zmatků a krisí vůkol na sklo-
nu neblabého roku 1913., jako onen plavec nac
vodopádem Niagary, jenž
„smetnul veslo v peřeje
chladnokrevně kloní čelo
zbavené vši naděje“
#20
alto_textblock
#20
Ríšská rada.
#21
alto_textblock
#21
Panská sněmovna schválila
o 7. h. večerní zákon o osobn
dani z příjmů dle návrhů komi
se, nsnesení poslanecké sně
movny podstatně měnících.
Z Vídně, 29. prosince.
Obě sněmovny říšské rady konaly dne
současně velmi dlouhé schůze velmi hojně nav
štívené. V obou projednával se malý finančn
plán. V poslanecké poslední jeho část: zemské
úděly. Ještě určitěji pověno, — jenom tak zv
věcné opravy, ku kterým přihlásili se výhrad-
ně Rusíni. V panské sněmovně usneseno, vzít
napřed v poradu osobní daň z příjmů, na které
komise panské sněmovny naproti usnesení sně-
movny poslanecké vykonala četné a podstatn
změny, které se týkají molých censistů exister
čního minima daně prostého, škály osobní da-
ně a t. zv. daně staromládenecké.
Mezi jednáními obou sněmoven bylo pří-
čipné spojení. Rusíní na cestě ze Lvova sem s
usnesli, zastaviti obstrukci proti zemským údě
lům za určitých podmínek. Žádali napřed, aby
strany, které byly pro parlamentní skoncován
malého finančního plánu, učinily společný pro-
#22
alto_textblock
#22
jev, ve kterém by se pravilo, že toliko vinou
vlády a jejím pasivním chováním vůči pomě-
rům v Čechách, v Haliči a v parlamentě zůstal
osud malého finančního plánu nerozhodnut ve
sněmovně poslanecké dva dny před Novým ro-
kem. Za to chtěli Rusíni složiti zbraně. Tento
požadavek byl však německo národním svazem
odmitnut. Po dlouhém vyjednávání svolili Ru-
síni, že zachovají se klidně, bude-li jejich řeč-
níkům, pronášejícím věcné opravy, odnímáne
slovo. Poslanci Staruchovi, jenž mluvil tak zv.
četnickou němčinou, stalo se tak, když opravo
val věcně déle 21/2 hodiny. Ukrajinci zachovali
se při tom docela tiše. Tolikéž, když odnímalo
presidium slovo následujícím opravovatelům.
Rusíni čekali, co ce stane v panské sněmovně
malým linančním plánem, protoža, vrátí-li pan-
ská sněmovna finanční plán pozměněný, poku
se týče csobní daně přijmové, nenamítají pal
Rusini ničeho a nemají příčiny, aby ve své řeč
nické obstrukci pokračovali. Takový byl stav
věcí o 5. hodině odpolední.
(6 hodin večer). Oznamujeme důle-
žitou zprávu. Obě sněmovny zasedati budou
hned po novém roce. Poslanecká koná schů
zi zejtra, potom pak v pátek 2. ledna
11. hod. dopoledne.
Nežli schůze ta byla stanovena, promluvi
m. p. hr. Stürgkh za napiaté pozornost
celé panské sněmovny řeč, ve které pravil-
„Vláda myslí, že není vázána termínem ka-
lendářním, je-li možnost cestou pravidelnou
překonati obtíže. Těžisko parlamentní součin-
nosti své musí spatřovati ve sněmovně druhé
poslanecké. Bylo-li způsobeno zdání, že
dnes nastala tam obleva stran překážek a
stran odporu, vláda po bedlivém, kritickém
vyšetření snad vyvaruje se příliš optimistic-
kého soudu. Bude přísně hledati, zdali mo-
žno spoléhati na možnost neb alespoň prav-
děpodobnost parlamentního vyřízení. V tétc
chvíli vláda se ještě definitivně pronésti ne-
Toto vyjádření chefa vlády vykládáno
ten rozum, že hr. Stürgkh by nejraději viděl
což je pochopitelno, kdyby se skoncoval j ak
finanční plán, tak zatimní rozpo-
čet na první polovinu r.1914, třebas i p
Novém roce oběma sněmovna m
tak, aby vláda nemusila ni finanční plán.n
budžetní provisorium aktivovatí postupem mi-
moparlamentním, paragrafem 14. Vyjádření t
vykládáno jednomyslně tak, že ministerstv
salvuje se pro všechny strany a pro všechny
eventuality.
Hr. Stürgkh promluvil svou řeč s patra
způsobíl jí však v celé sněmovně veliký a sil
ný dojem.
Z Vídně, 29. prosince. (7 hod. večer
Tři členové panské sněmovny a to dr. Grab
mayer, svob. p. Plener a kn. Schön-
burg zabývali se ve všeobecné rozpravě vě-
novaně osobní dani z příjmu politickou situa-
cí, režimem paragrafu 14., obstrukcí ve sněmo-
vně poslanecké, každý svým, každý jiným
způsobem. Předseda říšského soudu mluvil
proti paragrafu 14. a proti obstrukci, jenže to-
liko proti obstrukci neněmecké. Nejhnusnější
německou, provozovanou proti hr. Badenovi
kn. Thunovi omlouval. O německé obstrukci
na sněmu král. Českého vůbec nemluvil. Kn
Schönburg odsuzoval obstrukci vůbec. Byl dů-
sledným, zásadným a poctivým. Předseda nej-
vyššího společného účetního dvora projevil hr
Stürgkhovi důvěru a přál mu, by jí podporo
ván působil a pracoval dále.
#23
alto_textblock
#23
může“.
#24
alto_textblock
#24
Bylo velmi dobře, že dnes na lavicích čes-
kých vyvstal muž, historik, aby dru Grabmay-
erovi odvětil. Nezůstaly řeči promluvené na
levici a ve středu panské sněmovny bez ode-
zvy české. Dvorní rada dr. Jaroslav Gol
velmi šťastně a velmi parátně promluvil se
stanoviska našeho, zajímavě a pozoruhodně.
Vytkl, že dr. Grabmayer vykládal německou
obstrukci z r. 1897 a 1898 sebeobranou, tísní.
nouzí, kníže Schönburg však že mluvil proti
obstrukci absolutně a bezvýhradně. Dr. Grab-
mayer připouštěl, že nastati může situace, ze
které může obstrukce čerpati právo. V této
souvislosti zminil se pak o taktice Němců pro-
ti jazykovým výnosům zavádějícím vnitřní ú-
řadní jazyk český. Dr. Goll nechce se zabý-
vati otázkou, zda-li se takové právo pro ob-
strukci z r. 1897 dá dokázati, ale zjistil, že v
výkladu dra Grabmayera je mezera, tou pak
je roku 1908 zahájená a od té doby na sněmu
království Českého dále provozovaná němec-
ká obstrukce. Dejme tomu, pravil, že existuje
pro obstrukci vůbec nějaké právo nouzové.
při německé obstrukci na sněmu král. České-
ho takové právo dokázáno nebylo a také bu-
doucně dokázati se nedá. Jmenovitě nebylo
dokázáno v debatě, která se konala nedávno
v poslanecké sněmovně o českých věcech. l
když některá přání obstruujících stran lze
snad uznati, mají tyto strany právo prohla-
šovati: „Bez splnění toho, co my chceme, bu-
de toto království finančně zničeno, my chce-
me bankrot země“? Přenesme takovou nauku
do parlamentu. Kdyby některá strana v posla-
necké sněmovně prohlásila: Nebude-li nám
dáno, co chceme, způsobíme bankrot státu.
pak taková strana by nemohla o sobě mluviti,
že je stranou, která stát udržuje a zachovává.
Aplikaci řečník zůstavuje sněmovně, myslí
však, že jako podle mezinárodního práva nel-
ze v bojích a válkách užívati určitých zbraní,
neměly by se také v parlamentě dovolovati
zbraně a taktiky obstrukční. — Replika dra
Golla byla celou sněmovnou velmi pozorně
poslouchána, došla pak na celé pravici hluč-
ného souhlasu.
Z Vídně, 29. prosince. (7 hod. večer.).
Panská sněmovna schválila právě osobní dan
z přijmu docela podle návrhů komise, usnesení
poslanecké sněmovny podstatně měnících. —
Čeští pairové hlasovali pro elaborát sněmov-
ny poslanecké. Neprodleně poslána zpráva
panské sněmovny sněmovně poslanecké.
Potom schválena novela k zákonu
spolčovacímu. Panská sněmovna koná
zejtra schůzi, ve které se projedná nová daň
lihová, nová daň automobilní a nová daň to-
talisatorská.
Z Vídně, 29. prosince (71/4 hod. večer). Roz
hodnutí o situaci v parlamentě a v celé vni-
terní politice je odsunuto do prvních dnů mě-
síce ledna. Stav věcí je sice neobyčejně napjat.
ale velmi zajímavý; jako dávno již nebyl. Ne-
stalo se ještě, aby obě sněmovny zasedaly me-
zi vánoci a Novým rokem.
Z Vídně, 29. pros. (7chod. večer. Právě
skoncována byla poslední věcná oprava. Pro-
mluvil ij Všepolák dr. Buzek, který se brá-
nil proti nařčení, že by byl dostal peníze na
volbu. Potom se ujal slovazpravodaj menšiny
o zemských údělech dr. Diamand. Dnes
promluví ještě druhý zpravodaj minority M o-
dráček. Potom bude schůze skončena. V
zejtřejší schůzi promluví svůj doslov zpravodaj
většiny dr. Steinwender, načež vykoná
se hlasování o zemských údělech. Potom bu-
#25
alto_textblock
#25
FEUILLETON.
#26
alto_textblock
#26
Z korespondence našich buditelů.
#27
alto_textblock
#27
Iv.
#28
alto_textblock
#28
Byl-li boj prosodistů, započatý památným
„Počátky“ z r. 1818, „bojem o vyšší úroveň nai
literatury“, reakcí proti staršímu, v bezduchou jed-
actvárnost zabředlému směru v básnictví, již se
všichni tři naší buditelé, Palacký, jako jeden z au-
torů „Počátků“. Čelakovský jako věrný žák Jung-
munnův, a konečně Vinařický jako překladatel
družně zúčastnili — byl boj druhý, t. zv. ypsilono
iotomachia, reakcí proti tradici a zrodil i sou-
středil se na poli více osobním. Boj generační
bárnickou formu nalezl své vášnivé, malicherné
osobní jádro v boji tradičním o pouhý způsob psa-
ní. Jako však útvar první novočeské školy básni-
cké, který se z nedostatku tvůrčích sil jednou ge
nerací vyžil, byl zbudován na zásadách Dobrov
ského, tak také z Dobrovského vyvodila své sta
novisko reakce proti pravopisu bratrskému pravo
pisem t. zv. analogickým. Avšak osobnost Dobrov-
ského, tak mocná, že dovedla dáti činorodý popud
dvěma generacím, zůstává v obou bojích v pozado
V prvním nedotkl se ho tolik hrot bojovného vy-
stoupení mladé generace, neboť nebyl básníkem
v druhém ani neschvaloval, soustřediv svou po-
zernost k vyšším metám, Hankova přátelského vy-
steupení proti úpornému představiteli tradice, Janu
Nejedlému
V celku stojí protí sobě tytéž tábory v obou
bojích. V druhém bojl táboru konservativců od-
padá jen postava geniálního zakladatele jejich bás-
nické formy a polnta se přešine na typického kon
servativce, byrokrata, advokáta a profesora česke
řečí a literatury na praž. universitě, Jana Nejedlého
Táboru modernistů přibyl esobní živel iniciativn
v postavě Václava Hanky, který podnikne své ta
žení proti Janu Nejedlému se štítem jména Jung
mannova, jež stejně jako v boji prosodistů stává
#29
alto_textblock
#29
I. víz „Národní Listy“ ze dne 16. srpna
II. ze dne 19. října 1911, III. ze dne 7. čer
vence 1912
#30
alto_textblock
#30
se heslem všech útoků. „Ubohý báťuška.““ ple
Čelakovský Kamarýtovi 7. června r. 1823, „je pra-
vý mučedlník naší literatury. Dobrovský et con-
sortes na něho žehrá skrze prosodii, Nejedlý ee
consortes skrze pravopis, latinské písmo a sloh—
mnozí zas praví, že píše pro Kroboty a co těel
nocudností více. Nejedlý, Tesař (censor Zimmer-
mann) a Dobrovský dělají triumvirát pekla zaslu-
#31
alto_textblock
#31
hující.“
#32
alto_textblock
#32
Obraz boje ypsilonistů s iotisty, který se nán
naskytá v korespondenci Čelakovského a Vinařické-
ho (Palacký zdá se býti vzdálen těchto tristníc
pouličních výjevů našeho národního života v letec
dvacátých), je ovšem jednostranný. Může nás však
upokojiti vědomí, že všechen barevný materiál k
tomuto obrazu prošel živě zúčastněnou myslí mla-
distvých duchů, tak ostře se odližujících od typi-
ckých, podivně ustrnulých představitelů starého
světa, kteří stáli Janu Nejedlému po boku. Byi
objektivní ruka literární historie sebe více zasáhl
do tohoto náčrtku, aby redukovala přehnané ta-
hy na podobiznách starých pánů, strašících tu svý-
mi copy, my budeme takřka vždy sympatisovati
a mladými.
Jakou bezděčnou komikou působí maně kmit-
nuvší tu postavička plzeňského premonstráta, pro-
fesora Josefa Vojtěcha Sedláčka! Za hold, pro-
jevovaný v německých básních rodině Thurn-Taxi
sů u příležitosti vyučování mladé kněžny češtine
za jejího pobytu v Chotěšově, je vyznamenán
rozkaz kněžnin zlatou, ve Vídní zhotovenou taba-
těrkou, na jejímž víčku dala její osvícenost perlam
vykládati přátelské „Na památku“, a do níž vlo
žila vlastnoruční přípis. Šťastný poeta neváhá ihned
napsati bombastické „Impromptu u příležitost
překvapujícího odevzdání vskutku knížecího dar
Její král. Výsosti. Jasnosti kněžny Terázy Matyldy
kněžny z Thurn-Taxisů atd.“, kde dar, jímž kněž-
na ve své dedikaci obmyslila celý český národ
klade vedle brilliantověho prstenu, který mu r.
1823 v Plzní přítomný car Alexandr daroval za
podanou českou mathematiku, vyšlou těž z pěra
básníkova, a vedle darů města Plzně, zlatých opa-
kovacích hodinek a stříbraěho pouzdra. Aby pal
také národ o svěm daru zvěděl, rozhodne se Sedlá-
ček rozšířiti po Čechách opisy kněžnína přípisu
#33
alto_textblock
#33
svého „Impromptu“ (jsou obsaženy v dop. J. S
Zavpera Karlu Vinařickému z 21. května 1828)
učiní nešťastnou Čelakovského přitelkyni, jeptisku
a spisovatelku Maril Antonii, která si neví rady
se zaslaným ji balikem stejně znějících dopisů a je
plna smíchu a zlosti nad tímto nadělením [Marie
Antonie Čelakovskému, Kor. I. č. 290).
Blíže, než tento rušný oživovatel hostin Puch-
majerovy družiny básnické na schůzkách v Pod-
brdském kraji, stojí Janu Nejedlému zmíněný již
Fr. Bohumír Štěpnička. Čelakovský se s nim
seznámil v knihtiskárně vdovy Vetterlové a nestao
se nikdy jeho zjevným odpůrcem, takže se s ním
mohl bez závady stýkati. Činí tak pro zábavu, na-
vštěvuje ho za zimních večerů (r. 1823) a bavís
jeho potrhlostí a ješitnosti, jak vidíme z korespon-
dence s Kamarýtem. Vysmívá se jeho vzdělání, pro-
teže je „v literatuře všech národů zběhlý a o ná-
rodnosti ani slova neví“, jak sám se mu pochlubil
skládal kdysi francouzské básně, a zvláště proto
že nejraději mluví německy. Štěpnička byl státním
úřadníkem a patrně stižen nějakou vleklou choro-
bou mozkovou, a tak si vysvětlíme jeho byrokra
tism, smíšený s dávkou hypochondrie. Čelakovský
se posmívá i jeho nemoci (amrtohlavina, pytomost
Kopípodagra“), která mu, dle jeho vlastního výro-
ku, zabránila, aby více vykonal pro národ, aby
překládal Homéra, Virgila nebo Tassa. Ze slov Čela
kovského jako bychom slyšeli a viděli tohoto do
mýšlivého literáta, jehož veršotepectví stálo na téže
úrovní s uměním venkovského kupce Mich. Silorá
da Patrčky, a jenž, přišed do Prahy, představova
se Jungmannovi jako „český básník, ale nikoliv ta
kový, jako ti druzí, nýbrž takový, jako na př
Schiller.“) Mluví pražskou němčinou (něm. s vy-
šlovuje všude jako české z, jak tehda káže bel
esprit) a kdykoliv se v hovoru vyskytne jměn
Kamarýtovo, vždyeky Čelakovský pozoruje, „jakou
přehroznou periferii jeho nos dělá“. JJinde Č. líčí
jak se 8. lekl, když slyšel, že bude v Uhrách vy-
cházeti nový kritický časopis, jak se však hned
kasal na ty nové kritiky, že je všechny spráská
v „Kroku“ jako kluky, jinde sděluje s posměchem
že se dotiskují štěpničkovy básně („Pane Bože
) Tato anekdota nevyskytuje se v přítoma
korespondenci, aýbrž u Malého. Výbor dr. sp. II.
#34
alto_textblock
#34
Tu bude zas bambavrkáníl), jinde pak s chla-
peckou radostí, jak složil naň posměšnou údu
„Nička“, čta ji v rukopise, měl jí za skutečnou
pochvalu, a zaslepen radostí, se opájel apostrofou
„nebenosný, slavný muži“ (tato posměšná óda je
významna také tím, že Č., jak sám praví, zvláště
hleděl v ní vystaviti na pranýř přízvu k). N
konec líčí Č. svým způsobem Štěpničkův odchod
Prahy r. 1825 (byl jmenován do Brna, kde zemřel
r. 1832 jako kamerální rada): „V pěkném průvodu
prý jej vyprovázelo básnictvo české, nesoue ko-
rouhev cechovní před ním, na korouhvi perlik
kovadlina, kolem ypsilony vroubená. Zas o jednoho
mlatce míň ve básnickém mlatu devíti sester (ško-
la Puchmajerova).“
V sousedství těchto dvou typických figurel
vystupuje postava vlastního představitele starého
konservativního světa, Jana Nejedlého. Vyba-
vuje se nám z pozadí obou korespondencí se svou
žlučovitou tváří bručivého starého mládence, na
níž spočívá popelavý stín vleklé vnitřní choroby
jako dráp zlého démona, rozpoutaného v tomto ob-
debí v stupňující se běsnění, které končí teprv
smrtí. Není tu anekdot, z nichž by se zračila ta či
ona komická stránka jeho povahy, jsou tu jen
zprávy o jeho řádění proti iotfstům, jsou tu jen
kletby a nadávky, vížící se k jeho jménu. Uztrnul
na několika činech svého mládí a srázná kariéra
uvrhla jej rázem v zápáchající tůň obojživelného
šosáctví. Skvělé příjmy, plynoucí z dvojího úřadu.
zaslepily jeho praktickou mysl a odcizily ho na
vždy kruhu snaživých vlastenců, kteří trpělivě,
naivní vírou v spásu nesli na svých bedrech těžké
břímě politické sítuace v chudobě a ústraní. Jeho
působení v úřadě učitelském bylo nechvalné. z
dopísu Fr. Slámy Vinařickému (ze dne 29. září
1831) vyzírá jasně, že jeho učitelská činnost spíše
české národnosti škodila, než jí prospívala. Jeho
ziskuchtivost způsobila prý, že pomáhal všechny
politické úřady, k nimž se vyžadovala známost če-
ského jazyka, obsazovati nečechy, uděliv žadatelůn
za peníze vysvědčení. Ačkoliv byl tolik let (odr
1801 až do své smrti 1834) profesorem češtiny na
pražské universitě, ani jednoho znamenitějšího Če-
cha nám prý neodehoval. „Však se k němu hrae
z počátku roku tolik posluchačů, že se sotva v po
#35
alto_textblock
#35
sluchárně směstnávají, a sotva měsíc, dva měsíce
uplynou, již má prázdno. Tak málo sladkosti a vna-
dy umí přimísiti svému přednášení, tak málo ohně
přilíti do srdce naší mládeže. Kdyby jiný zastával
tu stolici, již dávno by to s naší národností jinak
vyblížeti musilo.“ Toť soud svědkacelkem nestran-
ného, venkovského faráře, jenž nebudoval své
peznatky na základě pouhé pověsti (chce podati
Vinařickému příklady ze svého kraje, kdyby chtěl
vzbuditi nějaké podezření stran vysvědčení, které
Nejedlý vystavuje) a jemuž jistě šlo jen o věc ná-
rodní a nikoli o věc osobní. A nyní si představme,
že k této Nejedlého nezpůsobilosti k nezištné práci
buditelské přidružila se nesmířitelná osobní zášt
k iotistům, kteří šli za svým cílem přes jeho auto-
ritu a počali ohrožovati snad i jeho osobní pro-
spěch, jak z několika sarkastických narážek Čela-
kovského a Vinařického seznáváme (bál se, že ne-
rozprodá náklad posledního vydání své „Praktische
böhmische Grammatik“ ).
Průběh pravopisného boje je s dostatek znám
z literární historie. Prof. Hanuš ukázal zejména
že rozlučujícím prvkem, rozšířeným v celém ovzdu-
ší, je tu intrika Hankova. V přítomné korespondenci
vystupuje Hanka jako podněcovatel svárů ve zprá-
vě Čelakovského (Kamarýtovi) z r. 1823. Hanka
tehdy napsal kritiku na Nejedlého grammatiku
(snad na vydání z r. 1821) a poslal ji k censuře do
Vídně, chtěje ji dáti do „Kroka“. Vídeňská censura
poslala ji však pražské censuře, kde přišla do ru-
kou censoroví Zimmermannovi a ten s ní hned bě-
žel k Nejedlému. Jsouce prý oba „fatkáři a pleti-
oháři“, napsali udání, chtějíce je odeslati ke dvoru.
„že zde někteří Čechové tajné spolky drží, že dě-
lají statum in statu, totiž Slavicum in German., že
je Dobrovský jejich hlava a vůdce a co ještě více.
Purkrabí však, který měl toto udání odeslati do
Vídně, neučinil toho a pravil, že to i s kritikou
všechno spálí. Dal si zavolati Dobrovskéha a o-
známil mu to. Ten zase běžel na Zimmermanne
vymlouvaje se, doložil prýr „Sie haben sich in de
Person geirrt“ — což Č. vykládá: „Tak jakoby
říci chtěl: já ne, ale báťuška.“ Nejedlý rak srým
posluchačům se chlubil, že on te dokáze, aky se
celé české spisovatelstvo dle něha řidile, a Jona-
zrana byl pla obav a na úsěšky Čelakovakkák-