ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 b26a4eb0-75a4-11dc-8dc2-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 36
#1 alto_textblock #1
5. července 1908
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č. 180.
#3 alto_textblock #3
Strana9
#4 alto_textblock #4
Poslední přání.
#5 alto_textblock #5
(Z lékařské praxe Dra. Komára)
#6 alto_textblock #6
Horko bylo, jen se slévalo. Na Praze ležel rozžhavený červencový den, vzduch byl jako vroucí láva. A těžký, až k zemi srážel. Každo vdechnutí pálilo v nozdrách a nadouvalo plíce. Víčka očí svrběla parnem. Místy ploužil se ulicí osamělý pes, hlava k zemi svěšena, jazyk vyplazený a svislý jako hadr takřka dlažbu olizoval. Vrabci ukryli se do žlabu pod rozpálenými prejzy čili kurkami. ztichli a jen tupé zobáky olvírali, dokořán, až k vyvrácení, vzhůru, jakoby doufali, že jim d pich ukápne krůpěj nebeské vláhy na osvěženi. Marná naděje. Na modré obloze nebylo an mráčku, list na stromě se nepohnul, nad žha- vými střechami prejzovými telelil se vzduch pod střechami bylo k zalknutí. Trochu chladu bylo jen ve klenutých prů- jezdech a chodbách domovních, ale když jsi vstoupil do schodiště a slézal sehody vzhůru, jakobys vnikal do pekelné výhně. A kde ve schodišti jaké okno na slunečnou stranu, jakoby jím plameny šlehaly, když jsi kráčel mimo. Jak teprv bylo v bytech! Všady sice bránil slunci spuštěnými žaluziemi a záclonami, aby palčivé paprsky přímo nevnikaly, přes to bylo všady jako v peci. Uzavřený vzduch pěchova se tlakem z venčí a houstl na krájení. V bytě u Varhulů ve třetím patře v Poštov- ské ulici sedělo několik osob v předním pokoji Byl to akcesista František Varhula, něco málo přes třicct, jeho choť Filipka, táhinoucí na tři- cítku, starší sestra Filipčina pani Katy Sahulová majetnice oděvnického závodu v Kotcích, brat obou Florián Zajdrboch, pláčník a semenář, nějaká teta všech dohromady, panna Efrosina Žabžova, stará kloboukářka z Perlové ulice o níž vlastně nikdo z celé rodiny nevěděl, kte- rak je jejich tetou, z jakého kolena, linie, ja- kého příbuzenského vztahu vůbec. Byla však nepochybnou tetou, říkali jí tak všichni od dět ství. Akcesista Varhula říkal jí teď taky tak, ač koli jemu byl příbuzenský ten poměr nejnejas- nější a ač by mu ostatní pokrevenstvo ženino bylo dokonale stačilo na „rodinný kroužek“, do něhož byl tak zamotán, že časem nevěděl, čí je Všichni seděli a dýchali otevřenými ústy a všichni chvílemi otírali krky, čela, tváře, n nichž stále vyrážel pot. Přes to, že dvéře ze světnice do kuchyně a z kuchyně na chodbu byly otevřeny, aby sem vnikalo trochu čerstvého vzduchu, bylo-li vůbec lze mluviti o čerstvém vzduchu. Všecka dusnost zmnožovala se ještě i dus- nestí nálady, zavládnuvší v rodině Varhulovie a Zajdrbochů. Neboť tam za dveřmi do světniee druhé dovršoval se truchlivý děj. Tam ležela na lůžku matka paní Varhulové i paní Sahulové a Floriána Zajdrbocha, stará paní Markéta Zajdrbschová, vdova, která sdílela již po léta d mácnest provdané dcery Filipky a jejího chotě, akeesisty Varhuly. Tři měsíce ležela již na loží, a za ty tři měsíce protrpěla tolik nemocí, že by z nich byl odborník sestavil slušnou kliniku. Jejl děti samy již nepmatovaly, jak šla jedna za druhou, ale teď — jak aspoň lékař se domníval — schylo- valo se vše ke konci. Právě zas byl u nemocné doktor Komár jejž musili hned po obědě zavolati, ježto spo- zorovali, že nemocná přestává dýchati. Proto panovalo to ticho, tíživá nálada, drtivý a škrtivý tlak očekávání, nastává-li tedy poslední okanžik nebo je-li to zase jen jedna z oněch krisí, jakých bylo již tolik. Mladá paní Filipka již tolikrát matku opla- kala, že dnes neměla slz a jen začervenalý ma očima hleděla na dvéře svělnice, brzy-lise otevrou. Jaké štěstí ještě, že tam ta světniee leži na sever a že nemoená aspoň tak příliš netrpí vedrem. Teď paní Filipka Varhulová z hluboka vzdechla. Toho si všimla teta panna Efrosina Zabžova a pronesla šeptem: „Už kdyby ji Bůh vysvobodil, milá holka Je to trápení pro vás a pro ni. Ve zracích paní Varhulové kmitlo se cos jako výčitka. Živým a zdravým je snadno říkat. aby Bůh nemocného vysvobodil. Ale nemocný nerad umírá! Sestra Filipčina, paní Katy Sahulová, ne- pohlížejíc na paní Filipku, zavěsila na slova tely Eírosiny: „A ten věčný nepokoj, pane Ježíši! Sedm- náctkrát jsem tu byla v samu noc, vždycky, že už je konec, a zas nebyl. Pětkrát mě z postele vyburcovali! Sama jsem se z toho mohla roz stonat!“ Podruhé šlehlo zraky paní Filipky cosi jak výčitka nad sobeckým stanoviskem sostry Katy a teď sama řekla šeptem „A bude-li to tak ještě pár neděl trvat mám po letním bytě! Takhle se nemohu z domu hneutl“ Pan Florián Zajdrboch opřel prsty obou rukou o desku stolu, až ve všech kloubech za- lupaly, a poznamenal, jakoby mluvil k někomu pod stolem „Má tak někdo tuhou náturu. A někdo z jako pára nad hrncem. Jen se o něj nemoc otře je konec. Nebožtík pantáta byl za tři dni pryč.“ „No ano, Floriánku,“ šepila panna Elo sina, „lenkrát byla opidemic. To pomřelo lidí Nebožka Vondrová — víte, ta dlouhá mydlářke — ráno lehla, večer byla na prkně. Její deer Fany měla tehda mžt s neděle svatbu, a najednou ji do toho přišel funus. Tak se z toho ulekala že do rána porodila —. — „Kdo?“ otázal se Florián Zajdrboch, náhle vzhlédnuv. „No, Fany, mydlářčina dcera.“ „Vždyť povídáte, že měla mít s nedělo svatbu. „No právě proto, Floriánku. Spěchali nat Fany byla tvrdá holka, ta by to byla přes od davky přetáhla, ale prosím vás, takové náhlé úmrti. To člověku dodá. No ale na štěstí Va ňouček byl poctivý člověk, vzal si Fany přece pak. Vždyť měli pět let známost. Jen jeho otee v tom vadil, nechtěl synovi popustit živnost. Ale když viděl takové neštěstí v rodině, změkl a po volil.“ „Star? Vaňouček?“ otázal se Florián bez myšlenkově.
#7 alto_textblock #7
„No kdopak! Ovšem že starý Vaňouček Arci nedal ani pak živnost, ale mladý Vaňouček se už noprosil. Bylo tu mydlářství po mate Vondrové, ujal se toho. A taky po ní zůstaly peníze. „Někdo tak má štěstí,“ řekl pan Florián „a přijde do hotového. Tak měl ženu, rodinu a po tchyni krásnou památku — živobytí. Jiny musí se vším od začátku. Teď se ozvaly za dveřmi tiché kroky, ni- kdo již nepromluvil. Oči všech upřely se na dvéře. Dvéře se otevřely a z druhé světnice vy šel doktor Komár. Pozorně a tiše zavřel za sebou a rozhlédnuv se soucitně po shromáždě ných a přikloniv se k nim nad stůl zašeptal „Lidičky, není to všechno nic platno, ale připravte se na nejhorší. Je to sťará paní, se- sláblá všemi těmi záchvaty několika nemocí, dlouho už to nevydrží. Pravda, nic jistého člo- věk nemůže říci, ale jak tak vidím, soudím, že nanejdýl do zejtřka večera — — Paní Filipka zakryla oči kapesníkem a z štkala. „No, no, mladá paní,“ přikročil k ní léka a chlácholivě ji pohladil po tváři, „utište se buďte zmužila, a hlavně před panímaminkou an slzičku. Ať odejde tiše, bez bolestí a zármut ku. — Hned ráno zase přijdu. A kdyby nastalo náhlé nějaké zhoršení, pošlete pro mne třebn večer. — Ffff, to je vedrol Sahal po klobouku, po holi. Ještě se obrátil a řekl k manželům Varhulovým „A kdyby si stará paní něčeho přála, už jí nic neodpírejte. Už jí nic nemůže uškodit. At se jí vyplní, po čem by zatoužila. Ale teď k ni ani nechoďte — spl, a možno, že bude spáti do večera. Lékař odešel.
#8 alto_textblock #8
Schylovalo se k večeru, František Varhul seděl v přední svělnici sám. Byl donutil ženu, aby si vyšla na procházku. Bděla několik po sledních nocí střídavě s ním, byla unavena. Ase ženou vystrnadil taky svaka, švekruši, tetu Efro- sinu. Večer zas všichni příjdou. Snad si pal vyjde sám. Dvéře k nemocné byl pootevřel, aby každo její hnutí neb slovo uslyšel. A pojednou, asi k sedmé večerní, ozvalo s ze světnice slabým hlasem: Filipkol“ Varhula po prstech spěchal k nemocné. „Pilipka není doma, maminko, vyšla trochu, ale přijde co nevidět. Co byste ráda? „Tos ty, Františku „Já, maminko. „Františkul- „Což pak, maminko? „Gopak jste měli k obědu? „Vepřovou s knedlikem, maminko, a čerslvé „Já to cítila, Františku, já se nemejlila.- Ale Františku!“ „Co si přejete, maminko?“ „Mám hlad, Františku.“ „Můj bože, maminko, nie tu nemám — ale počkejte chvilinku, doskočím — přinesu vám kousíček šunký, chcofe -li.o „Nechci šunku, Františku, už se mi př jedla. Pořád mi dáváte šunku. — Frantisku dej mi kousek té vepřové. — A dej mi kn kousek toho knedlíku. — A dej k tomu lžíe toho zelí. — Kriste Ježiši, kdy už jsem nejedla „Ale maminko,“ odporoval Varhula pl rozpaků, „vepřová, knedlík, zeli — to všechno je pro vás těžké.“ oo „Ať je, Františku! Ale není! Mám na t- chuť. Kde pak to máš, Františku? „Je to všechno v troubě, na kastrole, aby to nevystydlo. Kastrol zelí je tam, knedlík maso v něm — povídala Filipka, že budeme mít večeři. „Přines to sem, Františku, a vy si večeřle co chcete. — Okaž tol“ Povely nemocné zněly tak určitě, že Var hula neměl odvahy, aby odporoval. Spěchal de kuchyně a za okamžik přinášel na dřevěném táce kastrol se zbytkem oběda. Světnicí zavoněla teplá, tužá vůně. Nozdr nomocné rozšířily se. „Polož mi to i s tácem na postel, Františku A vozmi džbánek, Františku, a dojdi mi pr trošku piva. Kup mi půl litru, Františku. — Ne Františku, přines cely litr. Napiješ se se mnou A přines toho černého, Františku. Jdi, Fran tisku. Varhula váhal. Černé pivo — a litr! Cos najednou vzpomněla. Celé čtyři neděle nesměla již ani náprstek piva. Tu šlehla hlavou jeho slova doktorova Dejte jí, co bude chtít. Varhula popadl velikou litrovou sklenicia kvapil do blízké hospody pro pivo. Bylo m celou věčností, než je ze sklepa přinesli, a když se vracel, až na něm pot vyrazil výčitkou, ž vůbec od nemoené odešel. Což kdyby záchvat nějaký — —? Ale koho měl poslat? Bez dechu přiběhl domů, kolena se pod nín třásla, když vstupoval do světnice. Vedle byl- ticho jako v hrobě. Všecek se chvěl, když se blížil k posteli A tu na něj patřily zraky tehyniny, tak ve liké, jak už dávno je neviděl, a lesknoucí jako v horečce, a nemocná skoro vyčítavě pro mluvila: „Kde pak chodíš tak dlouho? Vždyť moh žízní umřít! Dej sem!“ S namáháním zdvihla hlavu, Varhulaj podepřel, podal nádobu k ústům, nemocná dychtivě pila, držíc oběma rukama sklenici, jako v obavě, aby jí neutrhl. „Pánbůh ti to zaplať, Františku! — At nádobí odnes. Varhula podíval se do kastrolu a leknutim zkoprněl. Byl prázdný. Maso, knedlíky, zeli — večere pro někelik lidí — vše zmizelo. Klopýtal s prázdnou nádobou do kuchyně a skoro se mu lámal vaz těžkou výčitkou, c to učinil. Ale v té tísni zas mu zazněla slova doktorova: Už jí nic nemůže uškodit! Ještě několikrát si nemocná povelela skle- nici k ústům, až poslední krůpěj vyssála. Potom ztichla, oči se zavřely, a těžké, dlouhé oddycho vání ozývalo se světnicí.
#9 alto_textblock #9
zelí.
#10 alto_textblock #10
zeli!
#11 alto_textblock #11
Bylo po osmé, když se paní Filipka vrátila a s ní sestra, bratr, teta.
#12 alto_textblock #12
A jakoby jí kdosi našeptal, první pohle její padl na prázdný kastrol v kuchyni. „Kam jsi dal večeři? Proč jsi to vynda z trouby? Kde to je?“ František Varhula se zajik. „Filipko — maminka měla hlad — chuť — snědla to — — „Jožíši Kriste!! vyjekla Filipka. „Všechno?“ „Pro umučení boží!“ vyjekla taky pan Sahulová. „Ten kus pečeně — knedle — zelí?“ „Františku!“ ozvala se teta Eírosina. „Mě jste rozum? Jenom slovo dodal taky pan Florián; „Člověče —. —po Paní Filipka kvapila dále. S postele ne mocné ozývalo se cosi jako hrozné chroptění Přiskočila, sáhla matce na čelo — ruka jej zmáčela se potem, v němž nemocná tonula. „Franc — Františku!“ zakvílela mladá pani, potácejíc se od postele. „Tys maminku zabil! — Jdi, leť pro doktoral?
#13 alto_textblock #13
„A přece má,“ vybuchla Tereza. „Kde je tu jaké štěstí? Jsem šťastna já? Frederico? Pe dívej se na nás, vypadáme-li šťastně!“ Bledé jeji tváře zrudly pohnutím. „Terezo! Co to mluvts? „Ah, hlouposti!““ odvětila dcera, vpravují hlas do obyčejné tóniny. „Ale ten prsten mi dej, nechci, aby u nás nadále zůstal; odstra- ním ho, kdybych jej i zahoditi měla!“ Matka se zadívala na prsten a po chvíli je dívce odevzdala. Tereza náhle vyjasnila tvář řekla vesele: „A teď mi pověz, jaké neštěstí koho v něm potkalo, abych nezahodila na konec nevinnou věe!“ „Nevinná věc — nevím. Jaká by to byla náiroda, aby pokaždé právě ten, kdo vzal prsten na ruku, byl stižen neštěstím Bývaly u nás kdysi lopší časy; ale nikd z nás nozachytil již ani jich odlesku. Jako mlha vé pásme jen zůstalo několik bledých předsta o tom, že staři předkové naši byli bohati moeni, že krásné sločny toho rodu byly žel nými nevěstami, a že mnohá zajímavá historie dale by se utkati z vláken rodinných pamětí. Prvně se vypravuje o ametistovém prstenu že obdržela ho jedna z prababiččiných deer o svého ženicha. V týž don vytáhli ji utopenou stalo-li se neštěstí, či snad nemilovala svého ž nicha, nevím. Prsten stáhli jí s ruky a schovali Pak se vypravuje o mladé, krásné Mercedes Byla prý tak líbezná, že kdo ji spatřil, eíti v srdci touhu viděti ji zas a zas. Ale právě t vzbudilo v milenci jejím žárlivost a on ji zabi. Byla to náhoda, že navlékla toho dne po nejprv ametistový prsten? Či snad měl prste moc, přitáhnouti démony a obklopiti jimi nositel k jeho zkáze? Pozastavili se v rodině nad tím, že po dva kráte stalo se nešlěstí tomu, jenž ozdobil se prstenem a uložili jej mezi památky. Ale p čase vybledla představa o neštěstí, jež snad prsten přináší nositeli, a praděd jeden bo zase vyňal, řka se smíchem, že snad jen ženským členům působení zlé platí. Nosil ho bez úhony pe celý don. Večer přinesli jej domů zavraždě- ného. Teď již nikdo prstenu nenavlékl, ale snad že pouhá přítomnost jeho stačila přivoditi zlé přicházely hmotné pohromy a rod náš chudl až zchudl zcela. Dnes musís ty kresliti vzorky a Froderico psáti v obehodě... Z rodinnýel památek zbylo málo, málo... A ku podivu, ne šťastný prsten nám zůstal, ten prsten, jeho jsme se snad nejdříve měli zbaviti . .. Odnes ho, Terczo! Smid to bude dobře —.
#14 alto_textblock #14
Varhula pádil pro lékaře a cestou rozho doval se, že sám již se domů nevrátí. Doktorn přivede až ke vratům, ale potom — k Vltavě je nedaleko a voda teplá dost. Nic jiného mu ne zbývá než utopit se.
#15 alto_textblock #15
Nějak na tento úmysl pozapomněl, v roz tržitosti vrátil se přece domů, přiváděje lékaře Všechny tři zdravé ženštiny byly zaměst nány tím, že nemocnou panímámu převlékaly do suchého prádla, neboť v potu plovala. Seděl- na postranicí a docela vesele hleděla na cel okoll. „To se díváte, pane doktore, co! Vždyť by mě vlastní děti byly hladem umořily! Vždy František teprv mi dal najíst a napít. — A ted si k vám všem sednu ke stolu — —!“ — — Stará paní Zajdrbochová žíje podnes. A doktor Komár podnes vypravuje vzáenou zku- šenost z praxe své, jak mu za zády vyléčili umí rající pacieniku A vždy k tomu dodává: s „No vyléčili! Ale přes to všechno, jak jsem to na vlastní oči viděl, netroufal bych si do nej delší smrti nikomu podobnou medicinu přede psat. To by mne mohlu státi doktorát!“ Matka byla zdráva a paní Varhulová ji od vážela na letní byt, kde se nadobro zolavila.
#16 alto_textblock #16
Ypsslon.
#17 alto_textblock #17
Mimo ...
#18 alto_textblock #18
a
#19 alto_textblock #19
Napsal Václav Ji skra.
#20 alto_textblock #20
Nikdy nelušila Tereza Uromo, že nenávis dovede tak zeela naplniti lidské nitro. Teprve co sama nenávist pocítila, seznala, že není vět- šího břemene nad ni. Ať seděla nad svými vzor- ky, ať vymýšlela nové tvary, ať se ukládala ke spánku nebo probouzela ku práci, vždy stejnou silou se jí přihlašovala, mučic celou její bytost Ano, nenáviděla, z delé duše nenáviděla sve družky. Camélie Solděz. Nenáviděla jí prot zvláštní kouzlo, jež ji obestíralo, pro její nevy- čerpatelnou laskavost, pro její dovednost, pee andělské její vzezření. Zdáloť sé, že zabloudiln na svět, aby nezmízela z nělo představa andělů. Každý pokus zloby vůči ní se tříštil o její do- brotu. Byla jí zbraní. Často myslivala Tereza, kde vzala Camélia schopnost, viděli, čeho jiní nepostřehli. Když šly spolu ulicí a listek se stromu snášel se jim v cestu, sledovala Camélia jeho vířivý let a na- lezla v něm zvláštní vzor. Ty nejchudší zjevy přírodní v ulicích města poskytly ji myšlenk na motiv originální a krásný. Byla nejzručněji komponistkou v předkreslování, a byť se Te- reza snažila sebe více jí dostihnouti, nedařilo se jí.- S ochotou a nezištnosli, která uváděla T rezu v zuřivost, snažila se Camélia jí napomá- hati; netušíla, jaké city tím budí v jejím nitru Jak protivná byla Teroze její dobrota, jeji líbeznosti Každého okouzlila, každého odzbro- jila, každému chtěla dobře a — každý ji milo- val. I vlastní Terezin bratr, Frederico. Terez nechápala, že může býti jejím bratrem tento člověk. Když vyznal Camélii, že ji miluje, po hlédla naň ona laskavě a řekla sladkým hlasemo „Odpusť mi, Frederico; mám tě ráda, ale vdáv se nechci!“ A ten pošelilec nedovedl vie než blednout a hubnout! Nenáviděla jí! Z colé duše, každou kapkou krve! Za sebe, za bratra, pro ni celou tak jak byla — a ještě pro někoho. Ale to doznávala si jen v nejtajnějším koutku duše, že dychtí p přízni svého pána, že se zadýchává závistí, když on s obdivem prohlíží krásné Camélišny vzory a když jeho pronikavé oči přejdou s komposie na komponistku. Měl ji za umělkyni a jako s ta- kovou s ní zacházel. Zatmělo se vždy Terez v očích přílivem rozbouřené krve, když přešel na ni jen zběžně pohlédnuv Ano, nenáviděla jí. A kdyby mohlo přán otráviti, byla by Camélia mrtva. V černých očích Terezy hořel prudký oheh když seděla pod večer u okna, bičována svými myšlenkami. Nevšímala si hvizdotu ptáků, léta jících kolem střech, nevšímala si drobných hemživých mušek, zvěstujících krásný příšt den. Nepozorovala, je-li někdo ve světnici, ne slyšela zvuku hlasu. V koutě komnaty překlá- dala její matka věci ve skříni; prohlížela staré památky, zamýšlela se do dávno uplynulýek dnů. Vytáhla řetízek se zeleným kamenem a při stoupila k dceři. „Terezo, proč nenosíš této památky? J pro štěstí.? Tereza se vytrhla z myšlenek. „Co je to?“ ptala se, nechápajíe, proč matka věe ukazuje. „Ten kámen je pro štěstí; chci, abys h nosila. „Pro štěstí?“ ušklíbla se Tereza. „Jak štěstí? „Neposmívej se1“ řekla matka přísně. „Pr štěstí byl každému z rodiny, kdo ho nosil, stejně jako tento prsten pro neštěstí.“ Matka se zamyslíla; Tereza vzala prster do ruky. Byl malý, s krásným ametistem. „Proč jste ho nedali pryč, když přináší n štěstí?“ „Je to památka. Bylo nám líto zbaviti ho; vždycky jsme myslili, že nebudo míti zléh účinku, když ho nikdo nenosí.)
#21 alto_textblock #21
Dny podleti se dloužily, a sluněčko ted vždy počkalo, až vyšla Camělia s Terezou z prá ce, aby se na ně mohlo usmát, nežli odejde spat. Vděčně mu vždy Camělia jeho úsměv vra- cela, také za zamlklou Terezu. Dnes však tohc nebylo třeba, neboť Tereza se smála v dobr náladě dřive ještě, nežli uviděla slunce. Když došly k rohu ulice, kde se obyčejně rozelázely, zvolala náhle zajíkavě: „Camélio, nesu ti dárek — hleď tent prsten — „Oh, Terozo! Tak skvoslnou věc, jaký ná pad! Ne, nepřijmu ho, nemohu! „Ale musíš!“ vykřikla vášnivě Tereza. „J tomu chci! Chei! „Terezo „Nemluv dále! Nepřijmeš-li ho, tedy vím že mi chceš ublížití, že je ti lhostejno, bolí- mne co, či ne, že — „O, mlě již, mlč! Ty víš, že tě mám rád nikdy že bych nemohla tě zarmoutit! „Nuže, zde jest prsten. Ukaž levou rukul Camélia podala jí ruku, a Tereza třesou se rukou navlékla jí ametistový prsten. „Tak, a teď s bohem, „S bohem, Terezo; děkuji ti, ale“ — „S bohem,“ křikla Tereza, rychle se vzdn
#22 alto_textblock #22
lujíe
#23 alto_textblock #23
Camélia šla dále. S úsměvem zírala na vše chny, jež potkávala, plna vlídných myšlenek a každý zjasnil jí vstřie svůj pohled. V postranní ulici, kde Camélin bydlila, zmi zel náhle úsměv s její tváře. U zdi stál člověk Bílé vlasy spadaly na vetehý, černý šat, hlar klonila se dolů. Žebrák. Díval se do neurčila a Camělia měla jediný dojem: němé zoufalství Neprosil. Rysy jeho jako by zkameněly v bo lesti a beznaději a očekávání konce. A při ton dojímal tak důstojně a zvláštně, že se Caměli zdálo, že by všichní kolomjdouci měli v úctě před ním skloniti hlavu. Překvapilo ji, že malý uličník drze právě před ním vykřikl svůj popěvok hlasitěji, že slečna nádherně oděná právě pře ním dala se do smíchu, že dva mladíci právě před ním vyplivli zbytek cigarely, a cítila žhavou touhu odprositi ho za všecky ty lidi. Což bylo možno, že ho neviděli? Což bylo možno, že ne citili, co by měli učiniti? Jakoby znal její myšléni, zvedl stařec tiše hlavu a podival se na ni. Byl to krásný pohled pohled oduševnělého člověka. Camélia se zastavila. Tvář jí osvítil úsmě Jaký to byl úsměv? Soucit, povzbuzeníí, poroz- umění, láska — to vše ho vyvolalo, i byl t úsměv anděla. „Zaplat Pánbůh!“ řekl stařee, a Caměli cítila, zač děkuje. Cílila též, že dala mu ted větší část z daru, jejž mu chtěla dát. Necenila zlata — a ježto noměla při sobě peněz, smekla prsten, jejž před chvílí obdržela. „Nemám peněz,“ řekla mile, „ale tento prsten můžete zastavit nebo prodat. Vpustila prsten starci do kapsy a rychl odešla. Tichý večer zakončil tento den. Nebe bylu v jasu takřka bílé a vzduch provanut teplou vůní. Camnélia stála u otevřeného okna, dívajíe se do nebe. Zdálo se jí, že jí hvězdy chtějí něco říci, ale že nemohou dolů. Usmála se na ně usmála se i té líbezné vůni vstříe, a cítil srdce plné lásky. Cítila, že láska ta naplnilaji srdce k rozskočení, a zrodila v ní touhu rozdéli je všem a naplniti láskou všechno. Dvě čisté slzy vyhrkly jí z očí a Camélia zvolna klesla na kolena.
#24 alto_textblock #24
Nastojaščí krůpěje samovaru
#25 alto_textblock #25
Zachytil V. T ůma.
#26 alto_textblock #26
Chybující napominati!
#27 alto_textblock #27
Po účinku zlá rada! Měli jsme dežurného (ponocného), který kromě nemoci všech ponocných (že si totiž rád ke svitání zalezl a schrupnul), byl ještě kvartál- ním pijákem, šilhal a nedoslýchal. Zvláště, když měl udělat něco více, než k úřudu jeho patřilo, slyšel pramizerně. Byl také poněkud ryšavý, ač jmenoval se Čorňawski. Přes to, že pivo a vodka se před ním třásly — zloději asi sotva; on však před nimi také ne, jak z dalšího přibéhu seznáme. — — — Jednou, byla tmavá noc a já nemohl pro bolení zubů spáti. Převaluje se na loži — roze- znávám stále zřetelněji přitlumený jakýs hovor ze dvora. Jakoby se u brány nějací lidé hádali. Na spaní ani pomyšlení, noc teplá, zvěda- vost moená — oděl jsem se tedy všelijak a vy- šel zbicha na dvůr. Opravdu — vedla se tam nějaká hádka. Slyšel jsem hlasy jako chvějící se hněvem, téměř vrčící, jenže přitlumené, bázlivé — a do nich jasnější, přesvědčivý, hlas to našeho „sto- róže“ (stráže — ponocného). Chvílemi chlácholivý, zase varovný, až ka- zatelský! Ale ani on dokonce nie nekřičel. Chvílemi šeptal spíše. Nechápaje pořád ještě siluaci, při- blížil jsem se tiše na doslech. U pootevřené branky, jakoby ji držel — stál ponocný — za ní venku mihaly se stíny a hlučely ty zlobné hlasy. „Kak vám nestýdno, gospoda!“ mluvil sto- rož pootevřenou brankou ven — „s tak plochym naměréniem (úmyslem) do našeho zavóda?“. „Rázvě vám neizvěstno, kakoj náš bary charóšij? — Zabyli vy — kakda novoe zdánie (stavení) strojil: staruju krýšu (střechu) vám pozvólil rozobrát? — Zabyli vy (zapomněli). kakoj on člověk velkolěpnyj? I baryňa? Kakaja ona slavnája chazjajka?“ (hospodyně). Vot výdumka: (nápad) kabančiky . nočej zabrat! Rázvě éto móžno? Nedumaj' golubčik žto eto šutka! (špás). Eto vorstvo, mošénietv l (zlodějstvo) — nět rebjata! (chlapci! děti) Eto nelzja! (nelze!). Z tlupy zlodějů ozvalo se lání. „Čto ty govoriš tam? Kakoe ty že iměješ právo vorovat? (krást). Pfu! Kakoj národl? Mně stydno, daže — meždu vami po sosědsku žit? — Ubirajsá k čortu! — Spokojenu noě vam, gospoda!“ — A ponocný resolutně zabouch“ branku. A zloději — s dlouhými nosy odtáhli
#28 alto_textblock #28
Mládec si — „pochvaluje“.
#29 alto_textblock #29
Důstojník jeden mně vypravoval: Byl u naší roty jeden nováček, Cha hol (Malorus), dobrý ehlap, ale voják špatný Pořád jen toužil domů, a ze samé „skůty (stesku) i druhé při evičení pletl. Měl za to zlou vojnu; vojáci se mu smáli, představení mu láli a týrali ho. Jednou, když zase celou rotu na evičišt spletl — musíl za trest cvičení do únavy opako- „Zamučen“ a zpocen vrátil se do řady vo- jáků. Byl pohov, všichni se stuchali, smáli, ho- vořili ... Jenom on slál, mlčel a hledél se slzami v očích — na psa opodál bezstarostně a voln pobíha jícího . „Čto smótriš?“ (koukáš) tázal se ho ka- pitán. „Ej, mátí, máti! *) žalostně zvelal bodrý syn Ukrajiny, „začem *9) ty mně sobakou (psem) — nezrodíla?! Stručně a trefně. Přinesli z bazaru ošaíku hub za někclik kopějek. Byly tam všelijaké „griby“ a nejedna lioub podezřelá. Vzal jsem jednu z nich a ukázal ji staré, zkušené služanee. Pokynula, abych ji vyhodil a na objasněnou deložila „Da, po takoj možno do stěnky polězti!“ Rafinovaná touha. (Připsáno Baudelairovi) Muž dobrák měl zlou ženu. Draka. Když se napila, často ho zbila. Jednou, když se mu pro to vysmívali — zlostně zaťal ruce a bezmocně zasyčel mezi zuby: „Vot tak: na minut pjať ji pridavit *) pustitl A ještě minutěčku i — opjať vypustit ... Tólko — čto by nezdóchla . .l
#30 alto_textblock #30
vati.
#31 alto_textblock #31
„Opesno!“
#32 alto_textblock #32
Chtěli jsme jednou uřiznout oběšence, no — když nastal shon — ukázalo se, že z patná- cti robotčích neměl nůž ani jediný. Podivný ten zjev byl mi vyjasněn následu- jící znamonitou odpovědí: „Nůž nosiť opasno! (nebezpečno). Napije se člověk, a pak lehko někoho rozpáře nebo pobodál Dobrý ten lid zná již sebe i účinky silné, přiboudlé vodky — no — vláda ho nezná — nebo znáti nechce!
#33 alto_textblock #33
Artista.
#34 alto_textblock #34
V pohnutém roce 1895 nastalo také v na- šm městečku zatýkání podezřelých „subjektů“ (jak Rusové říkají) z revolučních rejdů. Zatčení sváděni na policejský „účástek“, když náhodou byl jsem přítomen, když před „pristava“ předvedli nového delikventa — mla- dého — asi 18letého Zidáčka. Ač běželo snad jen o přespání na pryčně — hrdina ten rozkročiv se theatralně před činovní- kem, udeřil se v prsa a vykřikl šišlavě- „Gošpodá! Já šmérti nebojůš!“ (Giospodá l Já smérti něbojús!)
#35 alto_textblock #35
* mati = 1 vyslovuje se v maloruštině tvrdě
#36 alto_textblock #36
jako = ) přiškrtit trochu