#1
alto_textblock
#1
Potom pokračuje:
»Vážený pane starosto! Vážení páni čle-
nové zastupitelstva obce libeňské! Přijímaje
z rukou vašich jmenem král. hlavního města
Prahy správu vaší obce, činím tak s pře-
svědčením, že sloučení stalo se k jejímu pro-
spěchu a rozkvětu a vyslovuji spolu své
přání, abyste i na dále, ač odstupujete ze
svých úřadů, zůstali této obci věrnými
přáteli a strážci. (Výborně!)
Sťastné budoucnosti a rozkvětu Libně ja-
kožto osmé části královského hlavního města
Prahy provolávám: »Na zdar!« (»Na zdar !«.
Po řeči přejal starosta p. dr. Srb pečet
a klíče města.
#2
alto_textblock
#2
Místodržitel hr. Coudenhove pravil:
S velikou radostí jsem se sem dnes do-
stavil, abych zúčastnil se a byl svědkem této
významné události a slavnosti spojení města
Libně s král. hlavním městem Prahou.
Prosil bych, abyste spatřovali v přítomnosti
mé důkaz zájmu, kterým podle své povin-
nosti jako místodržitel sleduji každý krok
který se týká blaha král. hlav. města Prahy.
Rád používám této příležitosti, abych vás
ujistil ochotou vlády, podporovati snahy za-
stupitelstva města Prahy, směřující k jejímu
povznesení, zvelebení a k rozšíření obvodu
obce. (Sláva !)
Budiž toto spojení městu Lihni ku blahu
a rozšířenému obvodu obce Prahy přeji, aby
vzkvétal a aby vývoj hospodářských poměrů
byl zárukou spokojenosti a blahobytu všeho
obyvatelstva města a tomu provolávám srdečné
»Sláva !« (Sláva !)
Po řeči místodržitelově poděkoval starosta
libeňský p. Voctář několika slovy místodržiteli,
starosta města Prahy dr. Srb účastníkům slav-
nosti, načež nastalo podepisování do pamětní
knihy.
Po zapsání svých jmen do pamětní knihy
odešli účastníci slavnosti do zámecké kaple,
v níž přítomni byli tiché mši, načež odebrali
se ze zámku před slavnostní bránu, kde def-
loval před nimi libeňský hasičský sbor, čímž
slavnost skončena a účastníci její se rozjeli.
Večer shromáždí se dnes dosavadní čle-
nové obecního zastupitelstva libeňského v re-
stauraci »Na poště« k přátelskému večeru na
rozloučenou.
#3
alto_textblock
#3
Vznik obce Libně zastřen jest mlhavou
rouškou. Hájek z Libočan praví sice, že vznikla ze
dvora, který dala na stoku Rokytky s Vltavou po-
staviti dcera Krokova Libuše a odvozuje z jejího
jmena i název obce Libeň, ale jeho vypravování není
ničím doloženo a nelze mu věřiti. Nynější histori-
kové odvozují slovo »Libeň« buď od osobního jmena
Ljuben aneb od slova »líbiti« a že jmeno »Libeňe
znamenalo asi odpočinek, libé místo v lesním úkrytu.
První historické zmínky o Libni jsou z r. 1039,
kdy rozložil se tu Břetislav I. po návratu z výpravy
do Polska táborem, r. 1090, kdy Břetislav II., vy-
táhnuv proti Praze, utábořil se u potůčku Rokytnice,
a r. 1109, kterého kníže Oto olomoucký a hr. Vacek
na pochodu proti Praze dorazili dne 25. prosince
s vojskem až k Libni. Tehdy slul »Libeň« asi dvůr
nebo nepatrná tvrz. Od roku tohoto až do r. 1335
neděje se o Libni nikde žádná zmínka. Roku 1363
připomíná se Libeň již jako obec, jejímž majitelem
byl rod Rotlevů z Prahy. Dle vzniku sousedních obcí
zdá se, že založena byla v 11. století.
Po rodině Rotlevů vystřídalo se v Libni několik
jejích majitelů, až v XVI. století byla majetkem ry-
tířů Braknarů z Bruksteina. Ve 30leté válce propadla
Libeň konfiskaci a dána byla hr. Janu Hartvikovi
z Nostic. Po válce této dal císař Ferdinand III., Sta-
rému a Novému městu pražskému 300.000 zl. ná-
hrady za škody, jež utrpěly při účinném hájení mě-
sta a Staré město koupilo z peněz těchto roku 1662
od hrabat Hartviků Libeň za 82.000 zl. Od roku to-
hoto udržela se Libeň v majetku pražské obce.
V Libni byla r. 1608 uzavřena úmluva mezi
císařem Rudolfem II. a bratrem jeho arcivévodou
Matiášem, dle níž Rudolf postoupil tomuto Uhry a
Rakousy a ustanovil jej svým nástupcem na českém
trůnu a povolil, by užíval titulu voleného krále če-
ského.
Zámek libeňský, který na místě bývalé tvrze vy-
stavěla Eliška z Donína, byl později letním sídlem
pražských purkmistrů. V letech 1770—1773 bydlela
v něm občas císařovna Marie Terezie, r. 1786 císař
Josef II. a r. 1790 císař Leopold II. před svou koru-
novací. Ke konci r. 1803 a na počátku r. 1804 by-
dlel v něm po 6 neděl císař Frantíšek I. s celým
dvorem. Nyní umístěna jest v libeňském zámku po
lepšovna pro pražské děti.
Ještě jednu bistorickou vzpomínku dlužno uvésti
Na Palmovce v Libni napsal Hálek poslední své
písně.
#4
alto_textblock
#4
Rychlý vzrůst svůj datuje Libeň teprve z druhé
polovice a zvláště z konce předešlého století. R.
1853 měla jen 4815 duší, které stouply do r. 1860
na 5000, do r. 1870 na 6333. V r. 1882 dosáhla již
10.446, r. 1890 13.400 obyvatel, načež počet tento
rychle se zvětšoval a dostoupil r. 1894 již číslice
#5
alto_textblock
#5
76.700.
#6
alto_textblock
#6
R. 1900 napočteno v Libni 21.242 duší a sice
Čechů 20.737, Němců 330. Ke katolické víře hlásilo
se 20.432 osob, k israelitskému vyznání 453.
Od r. 1890 do r. 1900 přibylo v Libní obyvatelstva
o 70 proc.
Rychlý vývin Libně zřejmý jest také ze vzrůstu
počtu žactva a přibývání škol. R. 1855
bylo v ní 425 dítek školou povinných, r. 1875 již
1044, r. 1890 2494 a r. 1900 již 3409.
Do roku 1855 byly v Libni tři třídy obecné
školy se 3 učiteli, do r: 1872 4 třídy se 4 učiteli.
r. 1894 32 chlapecké třídy s 28 učiteli a 15 tříd
pro děvčata s 26 učitelkami.! Dnes jsou v Libni
měšťanská škola chlapecká a dívčí, obecná dívčí
chlapecká, které spojeny jsou se školami měšťan-
skými a 5 škol obecných, které mají úhrnem 58
tříd.
Domů měla Libeň r. 1890 531 a roku 190
již 696.
V nové čtvrti pražské jest přes 60 průmyslových
závodů, z nichž jest přes 30 velkých továren a živ-
nostenských a řemeslných závodů jest v ní k 700.
Daní platilo se v Libni r. 1879 méně nežli
20.000 zl., ale r. 1894 již 160.000 zl., kteráž číslice
do dnešního dne znovu velice se zvýšila.
K alodialnímu libeňskému statku obce pražské
náležejí též Chabry s Prosekem a všechny tři mají
dohromady výměru 90.40 ha.
Libeň sestává, jak známo, ze Staré a Nové
Libně, Židovského města a Malých Holešovic, jejichž
rozloha zaujímá 6.77 čtver. kilometru, o které se tedy
rozloha Prahy dnešním dnem zvětšila,
#7
alto_textblock
#7
Denní zprávy.
#8
alto_textblock
#8
— Konstatujeme, že ani »Prager Tag
blatt« ani »Kat. Listy« do dnešního dne nepo-
kusily se vyvrátiti naše prohlášení, že odpověd
na náš dotaz v příčině národnostního rozdělení
diécesí v Čechách, potvrzující naše
zprávy v celém rozsahu, pocház
z péra nového světícího biskupa
dra. Frinda aneb s míst německé hierarchii
v Praze velice blízkých. Všecko dosavadní po-
pírání v českém orgánu páně kardinálově, byt
neupřímné, polovičaté a nanejvýše ostýchavé,
bylo hlasem německého biskupa v kasiňáckém
orgánu jako jedním hmatem odmeteno
pravda existence klerikálního
plánu k církevně národnostnímu
rozdělení království naměřeného
a do posledních podrobností již
provedeného a kformálnímu usku-
tečnění přichystaného, potvrzuje se
mlčením orgánu katolického, úřadního to listu
primasa království českého a úřad. listu kon-
sistoří i kapitul zúčastněných diécesí. Orgán
tento, »Katolické Listy«, neodvažuje se dnes
ani muknouti na včerejší vývody »rozhodují-
cího« orgánu kasina a mlčelivým souhlasem
svým dodává jim té autorisace, jakou jsme
my včera v nich vším právem viděli.
Onen vysoký hodnostář duchovní, kterýž včera
v »Prager Tagblattu« promluvil, výslovně nám
odpovidaje, zjednal si takto nepřímou zásluhu
o celistvost této země, neboť dodal známým
odhalením, pochodícím z kruhů českého vlaste-
neckého duchovenstva teprve neklamné realnosti
a reliefu skutečnosti, o níž jsme ostatně ani
okamžik nepochybovali. Jisto jest nyní také, že
nejen Opitz a Opitzovci, nýbrž všechno něme-
cké duchovenstvo v Čechách je s duší tělem
při tomto plánu národnostního rozdělení, že pro
plán tento dovedlo získati také místodržitele,
ministerstvo a i Vatikán a na tom tvrzení mu-
síme státi až do jeho vyvrácení. Vyvrácení
toto i kdyby ještě nyní došlo, po takové
pause zmlknutí se strany českého tisku
katolického nemohlo by míti jiného významu,
leč doznání, že se od plánu rozdělovacích
upouští v církevních kruzích pro poplach, jaký
zjištění tohoto plánu v českém táboře a veřej-
nosti v zápětí mělo. Mlčení »Katolických Li-
stů«, kteréž asi před týdnem daly české veřej-
nosti závazný slib, že nám dokáží, jak se my-
líme, dává na uváženou ještě jinou okolnost.
České menšiny v uzavřeném území německém
jsou svatou církví už tak neodvolatelně oběto-
vány vítěznému germanismu na usmířenpu za
upuštění od hesla »Pryč od Říma«, že se če-
ský katolický orgán ani neodvažuje vystoupiti
ni jediným slovem odvety, kdežto německý
hierarcha ihned přispěchal s objasněním pro
německý klerus, že není proč se báti o ovoce
opitzovsko-frindovské agitace. Z toho je vidět,
že superiorní německý katolík má pro pastýře
a arcipastýře katolické v Čechách větší cenu,
než inferiorní český pastorek. Hodlá k tomu
vlastenecké duchovenstvo české, kteréž přece
nemůže zapomenout, že i »vlast má jeho srdce
celé«, mlčet ?!
— Naši umělci bohatýři v cizině.
V Drážďanech se dává té doby s velkým úspě-
chem »Der polnische Jude«, opera od Karla
Weissa, původně českého skladatele, který tento-
kráte jako už ve mnoha případech k německým
#9
alto_textblock
#9
veršům přičinil českou hudbu a to s takovým
úspěchem, že opera nastoupila opravdu z ně-
meckého divadla pražského cestu po německých
operách. Jest v dobré paměti aklamace, jaké
dostalo se panu Weissovi se strany kasiňáckého
tisku. K historii vývoje tohoto skladatelského
talentu přináší drážďanské »Neueste Nachrichten«
následující skvostnou zprávu. Uvedený list píše
následovně: »Od pana Karola (I) Weisza ob-
drželi jsme dopis, v němž si umělec tento stě-
žuje, že pojímán jest v Drážďanech
jako Neněmec. Pan Weisz píše: V Praze
jsem nenáviděn (!) poněvadž vý-
hradně komponuji na německé
texty a tu jsem stigmatisován ja-
kožto Čech. Tu již věru nevím, co
počíti. Jisto jest, že »Der polnische Jude«,
»Viola«, »Der Triumphator« atd. jsou něme-
ckými originálními děly a jimi
také zůstanou. Na tom nemůže moje ná-
rodnost ničeho změniti.« K tomuto vývodu (do-
slovně tak píší dále drážďanské
»Neueste Nachrich ten«) poznamená-
váme, že to přece nemůže býti žád-
nou urážkou, když Čecha někdo
Čechem nazve. Zvláště my ceníme hudební
nadání tohoto skladatele obzvláště vysoko, a po
opeře »Der polnische Jude« nepřestaneme nikdy
umělcův talent, jeho vědění, mohoucnost a ducha-
plnost chvalně uznávati. Avšak do opravdy:
jeho talent jest slovanský, český.
Je to snad výtka? Český národ
stojí v hudbě nadmíru vysoko. T
jsme při provozování českých oper od Sme-
tany, Bendla, Fibicha a Weissa na če-
ském divadle v Praze (zvláště také to platí
o Viole od Weisza) často s obdivem uznávali.
Tedy (tak končí drážďanský list) nazvati
pana K. Weisza českým umělcem,
není v této souvislosti žádnou hanou,
nýbrž komplimentem. Ostatek musí si pan
Weisz vyříditi se svými krajany.« Především
gratulujeme drážďanskému listu k výtečnému
poučení, jímž obmyslil českého muzikanta, který
v Drážďanech nevěděl najednou, co počíti. Do-
stalo se mu toho poučení tak delikátním způ-
sobem ve formě poklony celému českému umění,
že poctěný sotva pocítí osten v něm obsažený.
Německé pořekadlo dí, když někomu, kdo
rozuměti nechce, nepřímo sic, ale hodně ná-
padně něco na srozuměnou se dává, »ukázati
cestu kolem z plotu«. Pan K. Weisz ví tedy
nyní, kudy — kudy cestička — z družiny ně-
meckých originálních skladatelů, mezi které za-
řaděn byl kritikem pražského »Tagblattu« tak
slavně!
#10
alto_textblock
#10
— Královna Charlotta würtemberská při-
jela dnes v 7 hod. 10 min. v průvodu svých dvořa-
nínů osobním vlakem západní dráhy do Prahy a ne-
vystoupivši z vlaku, jela dále přes Hrabovku na ná-
draží společnosti rak.-uherských státních dráh, odkud
v 8 hodin vídeňským osobním vlakem pokračovala
na své cestě do České Skalice, odkud zavítá ke
čtrnáctidennímu pobytu na zámek Ratibořice k své-
mu otci princi ze Schamburg-Lippe.
— Jindřich Kovář, pochován byl včera odpo-
ledne na Olšanech. Vedle příbuzenstva i řada přátel
doprovodila ke hrobu komíka z povolání, který
dlouhou řadu let s úsměvem na tváři obveseloval
davy obecenstva, zapíraje vlastní vnitřní bol,
způsobený zarputilou nemocí, jež zákeřně podryla
jeho zdraví. Kovář Jindřich byl dobrý muž. Na je-
višti i mimo ně. Kdo s ním v Čechách nebo v Ame-
rice působili, vzdávají čest jeho ušlechtilé povaze.
Jaký div, že u kaple shromáždil se tak četný průvod
jeho soudruhů z povolání i upřímných přátel. Přijeli
jeho soudruzi z Roudnice, všechny divadelní společ-
nosti byly zastoupeny, Národní divadlo, žurnalistika
a kruhy divadlu nejbližší měly tu své repraesentanty.
Všichni byli za jedno, že obec herecká ztratila v J.
Kovářovi jednoho ze svých nejlepších. Zádušní bo-
hoslužby za Jindř. Kováře konány budou v sobotu
dne 14. záři o 10. hod. dop.
— Zpráva časopisecká. Po stručném ozná-
mení, že bude vydáván »Těsnopis pro samouky«,
docházejí tak četné dotazy o podrobnostech, zvláště
z řad úřadnictva, že redakce prositi musí za laskavé
poshovění. Všem, kdož 1. čísla u redaktora pana
učitele V. Beneše si vyžádali nebo vyžádají, bude
toto číslo po 25. září na ukázku zasláno a tím bude
podána odpověď jistě uspokojující.
— Konfiskace. Středové číslo českobudějovi-
ckých »Jihočeských Listů« bylo zabaveno pro článek
»Třicet let marně čekáme«, jednající o reskriptu krá-
lovském ze dne 12. září 1871. Opravené vydání
bylo ihned uspořádáno.
— Schůze abiturientů reálného gymnasia
v Táboře z roku 1876. Dne 25. srpna t. r. po
dlouhých dvaceti pěti letech sešli se opět soudru-
hové abiturienti z roku 1876 ve staroslavném městě
Táboře, aby vzpomínkami z mládí se pobavilia
osvěžili. Gymnasistů toho roku absolvovalo 11,
z nichž jeden (P. Otto Pitra, farář v Rynovicíchu
Jablonce) již smrtí schvácen jest, z 8 realistů abi-
turientů taktéž jeden (Frant. Cihlář, officiál při c. k.
technické kontrole v Berouně, již je v Pánu. Z pěti
realistů, již s gymnasisty společně studia nastoupili,
ale o rok dříve maturovali, jsou mrtvi dva (Václav
Thir, který zemřel již v době studií na technicea