Příloha „Nový Jihočeský Dělník“ k číslu 42. r. 1912.

ANTAi

VESELÍ H SOUcI.

skříni zaplanulo. A mladý pán a slečna vesel se rozchechtali. Chechtali se a dělník zpozoro- vav to, odešel. S jakým citem? škoda, že do takové jistě prázdné a tem- né hlavy toho pána nelze též pouhým stisknutím knoflíku dáti trochu světlal

Přišel zákaz, nesmí už žebrat u továrny. pány asi tlačí svědomí. Žebrat už nesmí. Zůstane tedy ve ztuchlé díře raději ani nevyjde. Nemůže. Nesmí.

jedné českobudějovické vinárně můžete v čísti nade dveřmi krásné verše. Nepamatuji se na ně doslova, příbližně znějí takto: Jsou veselí a soucit sestry dvě zde svorně sídlí v našem staně ta jedna bídným ruce otvírá, ta druhá naše dlaně !“ Veselí a soucit pánů! Náhodou přišel jsem v tuto po pražsku zařízenou a četně navště- vovanou vinárnu. Otec mých blízkých kamarádů potkav mne, stěžoval si na nevolnost v žalud- ku a jda do jmenované vinárny na kalíšek hoř- kého, vyzval mne sebou. A tak jsem tedy mohl čísti též ta krásná slova o veselí a soucitu A vida ty četné, vínem planoucí obličeje, vida ty četné ruce s různými uzenářskými pochout- kami ústa a žaludky pánů plnící, myslií jsem si, kolik asi toho soucitu tady v tomto oka- mžiku sebelásky a sebekrmení, mnoho-li as ti bídní a chudí ze soucitu těchto strádání ne- znajících obdrží? Zda pomyslí si ti bídní též, třeba jen ve snu někdy, že by mohli kdy píti nějakou „perlu“, „vermuth“ a pod. a přikous- nout teplé taliány neb jemnou uzeninu? A vyprovázeje pak známého pána k domovu, měl jsem příležitost v jiném uzenářském přepy chovém obchodě poznati to veselí a soucit sy- tého panstva. Před výkladní skříní obchodu to- ho stál prostý dělník, shrbený pod tíží náčiní a ranečku. Byl večer, a v krámě svítilo elektri- cké světlo. jen ve výkladní skříni bylo polo- šero. S jakými asi pocity, patrně hladov, po- hlížel tento sedřený chudák na přebytek naku- peného jemného zboží? Nepočítal-li v duchu. mohl-li by si popřáti jen kousku salámů anebo aspoň trochu škvarků, by hlad utišil? —A uvnitř v krámě mladý pán, vytáhlý, hubený, se skřipcem na vznešeném nose, bavil se živě a rozpustile s prodavačkou. Bylo zříti, že zábava jejich jde na účet ubohého, hladového dělníka. Bylo to veselí pánů z hladu bídného, ale veselí prosto soucitu, cit urážející Pojednou cosi jako nápad muselo mihnouti se prázdnou hlavou mladíčka, přistoupil ke skří- ni, stiskl knoflík a ostré elektrické světlove

PRAVOSLAV DUMA

V SOBOU.

Sobota.

Seří se. Jez temně hučí, továrna bouří pří šerným rachotem. Tovární komíny vypouštějí husté kotouč černého, dusivého dýmu i spousty sazí, které se usazují v hustém, rozjezděném blátě rozmo- klých cest. Na rohu továrny, poblíž hlavního vchodu. kdosi sedí: vyzáblý chuďas, mrzák, ne starý sice, ale zimou i nečasem všecek zkřehlý, nedosta- tečně oděn v promoklé cáry a k tělu se lepící. Ozve se parní píšťala: je po mráci. Stroje zmírňují chod, tiší se, zvolna zastavují, až zmlk- nou docela. Dělníci počínají vycházet, všichni skloněni, beze slova; černí to mravenci z mra- veniště. Dostali mzdu, těžce zaslouženou, malou mzdu — přepočítávají ji cestou. Chuďas u tovární zdi smeká klobouk, na- stavuje jej a mlčky jen němým pohledem prosí o krejcárek a zase mlčky, výmluvnýma toliko očima, zaň děkuje. Mnohý se u něho zastaví, zamýstí se, může-li ze skrovné částky něco vydat ale pak dá: jen bronzáček zplesnivělý, ne- úhledný — dá, nepromluví, jen s bolavým úsmě- vem, ale dá rád.... Vždvť ubožáka všichni zna- jí, pracoval s nimi v továrně, zmrzačil se tam, mlád, vyhodili ho — a nyní žebrá u vrat osudné jemu továrny Lazar! Dělníci přešli. Teď zahrči cosi — kočár Rychle, s hlukem se žene po mízerné cestě. postříká ubožáka blátem, v něm tlustý pan ře- ditel s cylindrem na hlavě a drahým doutníkem v ústech. Pak už nic — jen mrazivá mlha, hukot jezu. Chuděra se s námahou zdvihá, krejcárky skrývá do kapsy a zvolna se ubírá k domovu. Netuší, že dnes tu byl naposled-

Zima míjí, bude snad lépe? Nebude! Chuďas se jara nedočká. Právě umřel — na prohnilé slámě ve tmavé, nečisté komoře s plísní i jinovatkou na holých zdech, smrtelným puchem proniklé — opuštěn od světa, neoplak án. Pochovají ho, zapomenou pak. „Umřel. a tak dál — lhostejně přinesou noviny Umřel! A továrna bouří dále. Dále hučí stroje, dál ssají pot dělníků. Však to málo jim — nespo- kojí se potem, občas si vyžádají zase krev rudou krev. Ukrutné stroje. Teplou, vonnou, červenou pijí krev, krev dělnickou. A jde jim k duhu. Je dobrá asi. Roste z ní kapitál!

OBZOR

MLOROLNICKÝ, ŽIVNOSTENSKÝ H SHMOSPRÁVNÝ.

Živnostnictvo obchodnictvo.

NEKOLIK SLOV ŽIVNOSTNÍKM A O- CHODNÍKM NA ČESKÉM JIHU! Přítomná doba jistě je pro každého živnostníka a ob chodníka krajně neutěšenou. Existence tak zva- ného středního stavu je dnes vlastně rvaní se o život, o chleba pro svoji rodinu. Celý svět a všechny jeho stavy chápou se myšlenky sdru- žování, poněvadž cití, že dnes jednotlivec ne- znamená ničeho, ale ve spojení všech, kdož mají společný zájem, tam leží záruka šťastnější budoucnosti. Jen živnostnictvo až do poslední doby bylo lhostejno ku zvelebení celkového svého stavu a v tupé nečinnosti nechalo se ve- lice často používati za materiál proti vlastním svým zájmům. Živnostnictvo neznalo a dosu nezná svoji sílu mravní a poplatní, kterou ve veřejném životě zaujímá. Měšťanské strany znají malého živnostníka jen tehdy, když potřebují jeho hlasů, celá desítiletí slibují ochranu jeho zájmů, a by ve skutečnosti v této naší život-

nejlepší jakosti a v ce

hli nách nejlevnějšich nabií

Frant.

Sobota, čic ce

Čes. Budějovice

3

32-

v skutku dostal křídla rychlá, letná, roz- manitá. A jako ulice byl Poldík, a jako voda byl Frantik. Než u Poldíka myšlénka stala se slovem, potřebovalo to času. U Frantika bylo slov co pohledů, mohl mlu- viti bez ustání a pořád ještě nedomluvil. Než Poldík se rozhoupal, aby jí řekl, že ji má rád! Frantík jí to řekl hned, bez rozpaků, řekl jí to každou chvíli a opa- koval to neustále. K čemu Poldík skoro stonal, Frantík odbyl to jako hračkou. Než jí řekl Poldík, že z nich bude párek! A tu hle švarný přívozník řekl, když poprvé se- dala na jeho loďku: „Škoda, že už mne Poldík předešel, z nás by byl párek!“ I dnes to opakoval Frantik, když Málka vstoupila na loďku. „Však z nás už nebude párek,“ odpo- vídala Málka, a tu ovšem myslila, z nía z Poldíka že nebude párek. „Je-li možná!“ divil se Frantík. A na to Málka vypravovala, co se při- hodilo. Frantík ovšem místo jedné útěchy měl útěch deset a každá byla taková, že sama o sobě mohla dostačiti. Když toho dne se

věk že to nesmí tak brát, že kam by do-

šel atd. Poldík seděl u svého stolu a zakrýval si obličej oběma mozolovitýma rukama a ani se nehnul. Poslouchal-li, co ostatní, sdílejíce poněkud osud jeho, k němu mlu- ví, nevím; ale když mluviti přestali, Poldík neodpovídal, ani sebou nehnul, tak že po ukončení oněch dobře míněných slov na- stalo v hospodě mlčení, jemuž jsme navykli říkati „trapná pausa“. A po té pause za- čali ti ostatní mluviti mezi sebou věci lho- stejné, jež se týkaly buď zaměstnání, bud práce jejich; ale při svých lhostejných roz- mluvách všichni měli oči upřeny na Poldíka, tak že každý jen dost málo lidských oby- čejův znalý, kdy by sem právě teď byl vstoupil, byl by musil uhodnouti, že roz- mluvy tam těch jen proto jsou tak bezvý- znamy, že chtějí šetřiti toho, jenž má tvář pohříženu ve dlaních. Rozmluvy jejich cho- dily jako po špičkách, aby nevzbouřily to, co nedávno vypuklo velmi prudce. Do těchto rozmluv mírných udeřil Pol- dík náhle touto samomluvou: „Mamlasové, lháři! Tu nám kážou, že bůh hledí na